USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Karla Šimky a soudců Evy Šonkové a Václava Štencla v právní věci žalobce: Jiří Novák, IČ 12187151, se sídlem Blanenská 37/7,  Brno, zast. Mgr. Michalou Tůmovou, advokátkou, se sídlem Purkyňova 3091/97, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2026, č. j. JMK 140820/2025, o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2026, č. j. 31 A 13/2026‑87,

takto:

1. Kasační stížnost žalovaného se odmítá.

2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1]               Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2026, č. j. JMK 140820/2025. Jím bylo z větší části potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Brna (dále „magistrát“ a „rozhodnutí magistrátu“) ze dne 29. 7. 2025, č. j. MMB/0365819/2025, že se žalobce dopustil přestupku podle § 20a odst. 2 písm. c) zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, a byla mu uložena pokuta ve výši 45 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč.

[2]               Podle rozhodnutí magistrátu se žalobce dopustil výše uvedeného přestupku tím, že využíval zemědělskou půdu k nezemědělským účelům, a to bez souhlasu s jejím vynětím ze zemědělského půdního fondu. Využívání spočívalo v realizaci několika stavebních úprav na pozemcích s parcelními čísly XA a XB v katastrálním území O. (dále jen „pozemky“).

[3]               Žalobce podal proti rozhodnutí magistrátu odvolání. Žalovaný je z větší části zamítl a rozhodnutí magistrátu změnil pouze v údaji o době páchání přestupku. Následně žalobce podal dne 12. 2. 2026 podnět k zahájení přezkumného řízení o rozhodnutí žalovaného Ministerstvu životního prostředí a dne 16. 3. 2026 žalobu ke krajskému soudu.

[4]               Žalobce především namítal, že setrvání protiprávního stavu na pozemcích bylo způsobeno tím, že byl dne 2. 2. 2023 vyzván stavebním úřadem k okamžitému zastavení stavebních prací. Na základě této výzvy nemohl odstranit stavební úpravy z pozemků, jelikož by takové jednání naplňovalo znaky stavební činnosti, a bylo by tak v souvislosti s výzvou stavebního úřadu protiprávní. Žalobce dále namítal, že jeho jednání nelze klasifikovat jako přestupek, jelikož nenaplňuje kritérium společenské škodlivosti.

[5]               Dne 26. 3. 2026 vydalo Ministerstvo životního prostředí v přezkumném řízení rozhodnutí, č. j. MZP/2026/240/415, kterým zrušilo rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost.

[6]               Dne 10. 4. 2026 vzal žalobce svoji žalobu zpět a požadoval náhradu nákladů řízení z důvodu uspokojení navrhovatele podle § 62 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).

[7]               Krajský soud usnesením řízení zastavil a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení podle § 60 odst. 3 s. ř. s., jelikož zpětvzetí žaloby bylo způsobeno pozdějším chováním žalovaného. Krajský soud uvedl, že žalovanému lze přičítat chování Ministerstva životního prostředí spočívající ve zrušení rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost.

[8]               Pro úplnost je potřeba uvést, že žalobce se již dříve bránil proti jinému rozhodnutí žalovaného, a to jak v rámci soudního řízení u krajského soudu, tak v rámci přezkumného řízení před Ministerstvem životního prostředí. Jednalo se o rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2025, č. j. JMK 35032/2025, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 20. 1. 2025, č. j. MMB/0027340/2025, jímž nebyl udělen souhlas s trvalým vynětím půdy na pozemcích ze zemědělského půdního fondu. Toto rozhodnutí žalovaného bylo následně zrušeno v přezkumném řízení rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 18. 8. 2025, č. j. MZP/2025/240/1575, pro nezákonnost. S ohledem na to byla v rámci tehdy rovněž probíhajícího soudního řízení před krajským soudem v téže věci žalobcova žaloba odmítnuta, a to usnesením ze dne 16. 9. 2025, č. j. 31 A 36/2025‑67, podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., přičemž žalobci nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce

[9]               Žalovaný (dále „stěžovatel“) napadl kasační stížností usnesení krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení ve věci žaloby proti rozhodnutí stěžovatele. Navrhuje je zrušit a vrátit věc k novému řízení krajskému soudu.

[10]            Podle stěžovatele krajský soud rozhodl v minulosti v obdobném případě jinak. Jednalo se o výše zmíněné usnesení krajského soudu ze dne 16. 9. 2025, č. j. 31 A 36/2025‑67, jímž byla žalobcova žaloba odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a žalobci nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Podle stěžovatele měl krajský soud i v tomto případě žalobu odmítnout, jelikož odpadl předmět řízení; soud by měl v obdobných případech rozhodovat stejně.

[11]            Stěžovatel dále namítá, že nebyl seznámen s podáním žaloby ani s probíhajícím řízením před krajským soudem. Současně uvádí, že nebyl informován ani Ministerstvem životního prostředí o zahájení a průběhu přezkumného řízení. Z tohoto důvodu podle něj nemohl krajský soud včas vyrozumět o zrušení jeho rozhodnutí Ministerstvem životního prostředí, o kterém se dozvěděl dne 15. 4. 2026, tedy 5 dní před zastavením soudního řízení. Proto mu nelze přičítat k tíži, že neuvědomil krajský soud o zániku předmětu. Neměl by tedy hradit žalobci náklady řízení.

[12]            Žalobce se ztotožnil se závěry krajského soudu. Na rozdíl od dřívější věci zmíněné stěžovatelem byla v této věci žaloba vzata zpět, a došlo tak k zastavení řízení podle § 47 písm. a) s. ř. s., což představuje odlišnou procesní situaci, která vedla i k odlišnému rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení podle § 60 odst. 3 s. ř. s.

III. Právní posouzení Nejvyšším správním soudem

[13]            Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k vypořádání uplatněných kasačních námitek, musel posoudit otázku, zda byly splněny podmínky řízení o kasační stížnosti.

[14]            Podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., nestanoví‑li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou.

[15]            Otázkou subjektivní přípustnosti kasační stížnosti (v souvislosti s výsledkem předcházejícího řízení) se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. 3. 2020, č. j. 9 Afs 271/2018‑52, podle kterého je k podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu oprávněna pouze taková osoba, které byla rozhodnutím krajského soudu způsobena relevantní újma (tu však podle rozšířeného senátu nelze spatřovat například v rozhodnutí o nákladech řízení). Kasační stížnost je subjektivně nepřípustná právě v takových případech, kdy řízení o žalobě nemůže pro stěžovatele skončit příznivěji, a to i v případě úspěchu kasační stížnosti. Tento názor potvrzují i další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (např. usnesení ze dne 7. 4. 2022, č. j. 8 Afs 21/2022‑76, ze dne 28. 8. 2024, č. j. 8 As 137/2024‑39, ze dne 9. 7. 2025, č. j. 3 As 13/2025‑39, ze dne 7. 5. 2026, č. j. 1 As 40/2026‑31 a ze dne 29. 5. 2026, č. j. 6 As 70/2026‑42) a vztahuje se i na rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení o žalobě (viz body 50 až 56 usnesení rozšířeného senátu č. j. 9 Afs 271/2018‑52).

[16]            Stěžovatel se kasační stížností domáhá zrušení usnesení krajského soudu o zastavení řízení a vrácení věci k dalšímu řízení. Nicméně rozhodnutí stěžovatele, které bylo předmětem soudního přezkumu před krajským soudem, bylo zrušeno Ministerstvem životního prostředí v přezkumném řízení, čímž odpadl předmět řízení před krajským soudem.

[17]            I kdyby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl, krajský soud by se již nemohl vrátit k přezkumu zrušeného rozhodnutí stěžovatele. Postavení stěžovatele by se proto nemohlo zlepšit. V dalším řízení by totiž krajský soud mohl pouze rozhodnout buď o odmítnutí žaloby, případně o zastavení řízení (v důsledku zpětvzetí žaloby). V obou případech by však postavení stěžovatele zůstalo stejné, případný rozdíl by spočíval pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení. Pokud by se však měla subjektivní přípustnost kasační stížnosti odvíjet od výroku o náhradě nákladů řízení, bylo by nutné dospět k závěru, že ve svém důsledku směřuje pouze proti výroku o nákladech řízení, popřípadě jen proti důvodům, pro které o nich krajský soud rozhodl, a je tak nepřípustná dle § 104 odst. 2 s. ř. s.

[18]            Za této situace by případné vyhovění kasační stížnosti ve věci samé nemohlo vést k příznivějšímu výsledku pro stěžovatele, a tak je kasační stížnost podle výše citovaného usnesení rozšířeného senátu a navazující judikatury subjektivně nepřípustná.

[19]            Na základě výše uvedených právních důvodů Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost podle § 46 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 120 s. ř. s., jelikož byla podána k tomu zjevně neoprávněnou osobou, a sice osobou, které nebyla rozhodnutím soudu způsobena relevantní újma (což je zjevné již ze spisu samého, konkrétně z usnesení krajského soudu o zastavení řízení o žalobě z důvodu jejího zpětvzetí).

[20]            Nejvyšší správní soud proto nemohl přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení a provést jeho srovnání s usnesením krajského soudu ze dne 16. 9. 2025, č. j. 31 A 36/2025‑67, jímž byla „v předchozím kole“ žalobcova žaloba odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., přičemž žalobci nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Z důvodu subjektivní nepřípustnosti nynější kasační stížnosti stěžovatele nemá Nejvyšší správní soud procesní prostor zabývat se tím, zda bylo o nákladech řízení krajským soudem nyní rozhodnuto v souladu se zákonem a jak tomu bylo případně „v předchozím kole“.

[21]            O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, jelikož kasační stížnost byla odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 17. července 2026

Karel Šimka

předseda senátu