č. j. 52 Af 26/2025-117

[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Aleše Korejtka a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., ve věci

žalobkyně:  Zdeněk Maixner – ANTIKOR, s. r. o., IČO 28800729

sídlem Kunčice 26, 561 51 Letohrad

zastoupená daňovým poradcem ELOTOELO

sídlem Kralická 1, 100 00 Praha Strašnice

proti 

žalovanému:  Odvolací finanční ředitelství, IČO 72080043

sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno

v řízení o žalobě proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 14.10.2025, č. j. 28360/25/5200-10422-711621

takto:

  1. Žaloba se zamítá.
  2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

  1. Žalobkyně (dále v textu i jako „žalobce“) se včasnou žalobou domáhala soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 28. 6. 2023, č. j. 1242095/83/2811-00551-601038, a to tak, že žalobkyni byla na základě výsledku daňové kontroly stanovena k přímé úhradě daň z příjmu právnických osob vybíraných srážkou podle zvláštní sazby daně za zdaňovací období 2019 ve výši 568 234 Kč a zmíněný výrok byl doplněn o nový výpočet daně stanovené k přímé úhradě. Žalovaným rozhodnutím v žalovaném rozhodnutí vyčíslil žalovaný v souladu s ust. § 38s a § 36 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v platném znění (dále jen „daňový řád“), částku, která je základem daně a stanovil daň z příjmu ve výši 15 % z vypočteného základu daně dle ustanovení § 36 ods. 2 písm. b) a ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 583/1992 Sb., o daních z příjmu, v platném znění (dále jen „zákon o dani z příjmu“) ve výši 568 234 Kč, přičemž se jednalo o daň vybíranou srážkou podle zvláštní sazby z příjmů právnických osob z výplaty podílu na zisku za rok 2019. Žalobce odůvodnil žalobu následujícím způsobem.
  2. V žalobě uvedl žalobce pět žalobních bodů v částech I. II. III. IV, V., které obsahovaly námitky žalobce proti žalovanému rozhodnutí. V žalobním bodu ad I. namítl žalobce nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, kterou spatřoval v nevypořádání podstatných námitek žalobce, navrhování zásadních důkazních návrhů, zejména pak žalobce namítl, že došlo k nezákonnému odmítnutí svědecké výpovědi Ing. J. G., že žalovaný nezohlednil nové skutečnosti a doplnění odvolání, namítl, že hodnocení důkazů je neúplné, selektivní a nepřezkoumatelné, a že odůvodnění žalovaného je v rozhodujících částech pouze formální parafrází správce daně. V části II. žaloby pak uvedl žalobní bod, v němž namítl nesprávné posouzení, kdy brojil proti způsobu aplikace doktríny zneužití práva ze strany žalovaného, přičemž namítal, že nebylo prokázáno naplnění objektivního prvku, a i naplnění subjektivního prvku, že nebyl správně aplikován test zneužití práva, a nebyl správně doložen účel právní úpravy, nebylo provedeno dokazování nezbytné pro závěr o zneužití práva. Závěry žalovaného o zneužití práva považoval žalobce za nesprávné, nepřezkoumatelné a nedostatečně odůvodněné. V části III. je obsažena žalobní námitka týkající se nesprávného právního posouzení statusu skutečného vlastníka příjmu a aplikace § 19 zákona o daních z příjmu. K tomuto žalobnímu bodu žalobce namítl, že nebylo prokázáno, že příjemce nebyl skutečným vlastníkem příjmu, nebylo vyvráceno, že příjemce měl zákonné oprávnění podíl na zisku přijmout, správní orgány nezjistily skutečný stav věci a výklad který použil správce daně i žalovaný, se odchyluje od účelu § 19 zákona o daních z příjmu a je v rozporu s judikaturou Evropských soudních orgánů. Část IV. žaloby obsahuje žalobní bod, v němž žalobce namítl procesní pochybení správních orgánů, v němž namítl, že jednak nebyl skutkový stav zajištěn řádně a nebyly provedeny důkazy a neprovedení důkazů nebylo odůvodněno, žalovaný nevypořádal námitky věcně, nebyla splněna povinnost zhodnotit důkazy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, žalovaný použil postup, který lze označit za obcházení zákona a žalovaný neposoudil klíčové otázky (tj. otázku skutečného vlastníka, ekonomický důvod transakcí), samostatně. V části V. je obsažen žalobní bod, který obsahuje námitky týkající se uvedení nesprávně zjištěného skutkového stavu, kdy správní orgány podle názoru žalobce porušily povinnosti zjistit skutečný stav věci, povinnost zhodnotit důkazy a povinnost provést potřebné důkazy (§8 odst. 1, § 8 odst. 3, § 92 odst. 3 daňového řádu). Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
  3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na obsah žalovaného rozhodnutí a na zprávu o daňové kontrole, navrhl, aby soud žalobu zamítl. Žalovaný především poukázal na svoje stanovisko, že veškerá shromážděná skutková zjištění, jakož i jejich právní hodnocení jsou komplexně obsažena v žalovaném rozhodnutí. Následně se žalovaný obšírně vyjádřil k podané žalobě na celkem 17 stranách svého vyjádření ze dne 15. 4. 2026. Obsah tohoto vyjádření bude promítnut do odůvodnění tohoto rozhodnutí u vypořádání jednotlivých žalobních bodů a námitek.
  4. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům.
  5. Předně je třeba připomenout, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku. Podle rozsudku NSS ze dne 22. 10. 2014, č.j. 6 Ads 237/2014-9 (srov. též rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2009, č.j. 9 Afs 70/2008-130) „povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Námitku lze vypořádat i tak, že soud v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní a tím – minimálně implicite – námitku vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění rozhodnutí soudu nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto požadavek by mohl vést až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní soud vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení. Rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.4.2009, č. j. 9 Afs 70/2008–130, dostupný na www.nssoud.cz). Akceptována je odpověď implicitní i Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68). Obdobně se k této otázce staví i Nejvyšší správní soud (srov. rozsudky ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012–50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013–30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013–50, bod 17). Skutečnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práva na spravedlivý proces. Toto právo nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz).“  
  6. Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicite – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008–130). Soud není povinen výslovně reagovat na každé tvrzení obsažené v žalobě (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č.j. 7 As 126/2013-19 a ze dne 6. 6. 2019, č. j. 7 As 185/2018-37, bod 9).
  7. Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou –li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu  ze dne 30. 4. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-130, dostupný na www.nssoud.cz/), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, dostupný na www.nssoud.cz  atd.) - tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.
  8. K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolností každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“
  9. Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 6. 4. 2016, č.j. 6 Afs 3/2016-45, bod 19: „Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, přičemž dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí zcela srozumitelné a přezkoumatelné. Je pravda, že krajský soud podrobně a výslovně nereagoval na každou jednotlivost, kterou stěžovatelka v žalobě namítla. Sám však na úvod rozhodnutí avizoval, že s ohledem na obsáhlost žaloby zvolí jinou cestu vypořádání žaloby, a to sice že zformuluje právní názor, v jehož konkurenci žalobní námitky jako celek neobstojí. Takový přístup je zcela legitimní a aproboval ho i Ústavní soud….“: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ [nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), bod 68]. Také Nejvyšší správní soud v minulosti uvedl, že „pokud si tedy stěžovatelka myslí, že na její košatou a obsáhlou žalobu musel reagovat krajský soud stejně košatým a obsáhlým rozsudkem, mýlí se. Opačný závěr by směřoval k tomu, že u podání mimořádně rozsáhlých, jako je i podání stěžovatelky, by bylo velmi obtížné sepsat ‚přezkoumatelný‘ rozsudek.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2014 č. j. 10 Afs 18/2015-48, bod 13).
  10. Navíc v této souvislosti je třeba uvést, že je nadbytečné zabývat námitkami účastníků, které nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí soudu (srov. - mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08, bod 24).
  11. Z výše uvedených důvodů proto např. soud není povinen reagovat na košatou a obsáhlou žalobu stejně košatým a obsáhlým rozsudkem (shodně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 Afs 18/2015–48, bod 35, popř. rozsudky téhož soudu ze dne 5. 2. 2021, č. j. 5 As 140/2019–93, bod 41, a ze dne 5. 3. 2021, č. j. 5 As 267/2019–106, bod 66). Implicitně lze samozřejmě vypořádat i důkazní návrhy účastníků řízení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 35/19, bod 62, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2017, č. j. 9 Ads 225/2016–61, body 42 a 44, a ze dne 11. 7. 2019, č. j. 5 Ads 213/2018–25, bod 18).
  12. Dále platí, že samu okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz).
  13. Soud dodává, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130 publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, všechny dostupné na www.nssoud.cz).
  14. Dále uvedený závěr se týká sice rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, ale lze jej obdobně aplikovat i na rozhodovací činnost dalších soudů ve správním soudnictví: „Účelem správním soudnictví je dle § 2 s. ř. s. poskytnutí ochrany veřejným subjektivním právům, nikoliv zahlcení správních soudů, jež musí v rozumném čase rozhodnout veškeré napadlé věci, a tudíž nemohou věnovat veškerý čas pouze účastníkům, kteří disponují dostatečnými prostředky k tomu, aby jejich právní zástupci činili jejich jménem podání čítající desítky stran, a poté v neméně obsáhlé kasační stížnosti, replice, triplice atd. až ad absurdum vyjmenovávali veškeré dílčí argumenty, se kterými se napadený rozsudek výslovně nevypořádal. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“. Správní soudy tedy nemají povinnost reagovat na každý argument a ten obsáhle vyvracet. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19).
  15. Ostatně jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 10.11.2020, sp.zn. III.ÚS 1889/20, „úkolem obecného soudu, který vypořádává jednotlivé stížnostní námitky, není na každou z nich reagovat tím způsobem, že zopakuje argumentaci učiněnou jinými orgány veřejné moci v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, případně ji převypráví „vlastními slovy“. Pokud uplatněné stížnostní námitky nepřesahují rozsah námitek, které tyto orgány ve svých rozhodnutích dostatečně přesvědčivě a logicky vyřešily již dříve a soud vykonávající přezkum se s jejich hodnocením plně ztotožňuje, nedává rozumný smysl, aby již učiněné závěry znovu opakoval.“
  16. K soudnímu přezkumu ve správním soudnictví je třeba i pro danou věc uvést, že v rozsudku ze dne 20. 10. 2015 ve věci č. 4037/10 – Fazia Ali v. Spojené království Evropský soud pro lidská práva uvedl, že pojem „úplný přezkum“ však není vykládán doslova a Soud (zde míněno ESLP) se v zásadě spokojí, bude-li přezkum dostatečný (sufficient review). Je třeba též přihlédnout ke specifičnosti řízení ve správním soudnictví, v rámci, něhož může být skutkový přezkum v zásadě omezený a odvolací soudní orgán se může zaměřit spíše na přezkum předchozího řízení než na přijímání skutkových závěrů. Z článku 6 Úmluvy tak nevyplývá právo na přístup k soudu, který může nahradit názor správního orgánu svým vlastním názorem; v této souvislosti Soud (ESLP) zdůrazňuje, že musí být respektována rozhodnutí správních orgánů založená na vhodnosti (expediency), která jsou mnohdy přijímána ve specializovaných oblastech práva, jakými jsou např. územní plánování, ochrana životního prostředí či regulace lovu (např. Bryan proti Spojenému království, č. 19178/91, rozsudek ze dne 22. listopadu 1995, § 47). Při posuzování dostatečnosti soudního přezkumu je podle ESLP nutno posoudit:

(i) pravomoci příslušného soudního orgánu,

(ii) oblast, jíž se rozhodnutí správního orgánu týká, a to zejména z pohledu, zda obsahuje posouzení otázek vyžadujících zvláštní odborné znalosti,

(iii) míru správního uvážení, kterou v dané věci příslušné správní orgány mají,

(iv) způsob, jakým bylo rozhodnutí přijato, zejména z pohledu záruk, které měli účastníci správního řízení k dispozici, a

(v) obsah sporu včetně rozsahu soudní žaloby. Soud proto musí přezkoumat právní zakotvení soudního přezkumu jako celek, včetně procesních záruk, které účastníci řízení mají k dispozici, a ověřit, zda byly skutkové okolnosti v řízení jako celku náležitě přezkoumány. Z toho vyplývá, že soud ve správním soudnictví v dané věci nemůže svým rozhodnutím nahradit odborné věcné závěry správních orgánů, k nimž jsou jen tyto povolány z hlediska jejich odborné kompetence.

  1. Ze správního spisu, z žalovaného rozhodnutí vyplývají dále uvedené skutečnosti, ze kterých vycházel žalovaný při stanovení výše zmíněné daně. Tyto skutečnosti nepopřel ani žalobce v žalobě, proto je krajský soud pro přehlednost považoval za potřebné uvést před vypořádáním žalobních bodů, obsažených v žalobě.
  2. Předně soud považoval pro přehlednost nejprve zopakovat popis transakcí týkající se žalobce, obsažený v žalovaném rozhodnutí, který žalobce ani v žalobě nezpochybnil: „Daňový subjekt vznikl dne 15. 7. 2010 a jediným 100 % společníkem a jednatelem byla fyzická osoba Z. M., nar. XXX. Dle Smlouvy o převodu podílu převedl Z. M., nar. XXX, dne 22. 7. 2015 svůj 100% podíl na základním kapitálu daňového subjektu na nově založenou mateřskou společnost (vznik 1. 7. 2015), ve které byl Z. M., nar. XXX, majoritním společníkem (60 %) a jednatelem spolu se synem, Ing. Z. M., který držel 40% podíl. Změna byla zapsána do obchodního rejstříku dne 21. 8. 2015. Kupní cena za převod obchodního podílu byla na základě znaleckého posudku stanovena ve výši 28 820 000 Kč, měla být uhrazena do 5 let ode dne účinnosti smlouvy o převodu. Ve smlouvě nebylo sjednáno žádné zajištění úhrady, ani smluvní sankce při nedodržení smluvních podmínek. Příjem z převodu obchodního podílu měl Z. M., nar. XXX, osvobozen od daně dle ust. § 4 odst. 1 písm. s) zákona o daních z příjmů, neboť doba mezi nabytím obchodního podílu a jeho úplatným převodem přesáhla zákonem stanovenou dobu 5 let – nabytí dne 15. 7. 2010 a úplatný převod dne 22. 7. 2015. Mateřská společnost neměla k provozování podnikatelské činnosti žádný majetek ani zaměstnance, nevykonávala žádnou činnost a jedinými výnosy byly podíly na zisku od daňového subjektu. Mateřská společnost neměla žádné majetkové krytí k nákupu obchodního podílu v hodnotě 28 820 000 Kč. Kupní cena za převod obchodního podílu byla mateřskou společností hrazena postupně z přijatých podílů na zisku obdržených od daňového subjektu, a to obratem po jejich přijetí stejným způsobem jako přijetí podílu na zisku – hotově nebo bankovním převodem. Jinými slovy, finanční prostředky přijaté mateřskou společností z titulu výplaty podílů na zisku od daňového subjektu jako dceřiné společnosti byly obratem předány/přeposílány jako splátka kupní ceny za převod obchodního podílu panu Z. M., nar. XXX. K úhradám kupní ceny tedy docházelo výlučně z prostředků získaných od daňového subjektu z titulu výplat podílů na zisku, a následně i z titulu započtení závazku s příplatkem mimo základní kapitál poskytnutým Z. M., nar. XXX, (viz dále bod rozhodnutí). Rozhodnutím jednatelů mateřské společnosti (Z. M., nar. XXX, Ing. Z. M.) byl dne 7. 1. 2019 udělen souhlas s poskytnutím příplatku mimo základní kapitál mateřské společnosti společníkem Z. M., nar. XXX, peněžitým plněním ve výši 13 600 000 Kč. Zároveň byl udělen souhlas k započtení části peněžité pohledávky (celková výše pohledávky k 8. 1. 2019 byla 19 420 000 Kč) Z. M., nar. XXX, vůči mateřské společnosti z titulu Smlouvy o převodu podílu ve výši 13 600 000 Kč oproti pohledávce mateřské společnosti z titulu splacení předmětného příplatku mimo základní kapitál společníkem Z. M., nar. XXX. Dne 8. 1. 2019 byla uzavřena Smlouva o příplatku mimo základní kapitál, kterou se společník mateřské společnosti Z. M., nar. XXX, zavázal poskytnout mateřské společnosti příplatek mimo základní kapitál ve výši 13 600 000 Kč. V rozvaze mateřské společnosti ke dni 31. 12. 2019 byl tento příplatek vykázán v pasivech na ř. A.II.2.1. - Ostatní kapitálové fondy. O stejnou částku byl snížen závazek vykázaný v pasivech na ř. C.I.9.3. – Jiné závazky. Dne 7. 3. 2022 došlo k uzavření Dodatku ke Smlouvě o příplatku mimo základní kapitál s mateřskou společností. Zde byla ujednána změna původní výše peněžitého příplatku mimo základní kapitál na 100 000 Kč a výplata přeplatku vyplývajícího z původní Smlouvy o příplatku mimo základní kapitál ve výši 13 500 000 Kč ve třech splátkách (poslední do 1 150 dnů od podpisu dodatku) na bankovní účet Z. M., nar. XXX. Dne 7. 3. 2022 byla uzavřena Smlouva o převodu 60% podílu na základním kapitálu mateřské společnosti mezi převodcem Z. M., nar. XXX, a nabyvatelem Ing. Z. M. za 1 500 000 Kč, čímž se Ing. Z. M. stal 100 % společníkem mateřské společnosti. Následně dne 18. 7. 2023 byl podepsán Projekt fúze sloučením uzavřený mezi mateřskou společností jako společností zanikající a daňovým subjektem jako společností nástupnickou, při které přešlo veškeré jmění zanikající společnosti na společnost nástupnickou, tj. na daňový subjekt, jehož jediným společníkem a jednatelem se stal Ing. Z. M., tj. syn Z. M., nar. XXX. Stran výplaty podílu na zisku ze spisového materiálu vyplývá, že v letech 2013, 2014 a 2015 vyplatil daňový subjekt společníkovi Z. M., nar. XXX, tj. fyzické osobě, podíl na zisku v celkové výši 2 330 000 Kč a z výplat byla sražena daň z příjmů fyzických osob vybíraná srážkou. Dle účetních závěrek daňový subjekt po tuto dobu kumuloval většinu zisku. Po převodu obchodního podílu na mateřskou společnost v roce 2015, začal být podíl na zisku daňovým subjektem vyplácen ve větší míře. Po změně vlastnické struktury byly daňovým subjektem v letech 2016 až 2019 na základě rozhodnutí valné hromady vypláceny podíly na zisku mateřské společnosti v celkové výši 15 220 000 Kč, z toho v roce 2019 ve výši 5 820 000 Kč (podrobně v části týkající se vypořádání námitky stran výše stanovené daně – viz body [119] až [141] rozhodnutí).  Dle daňového subjektu se jednalo o výplatu podílů na zisku mateřské společnosti osvobozenou od daně z příjmů dle ust. § 19 odst. 1 písm. ze) bod 1. zákona o daních z příjmů (viz body [20] až [21] rozhodnutí), tudíž z nich nebyla daňovým subjektem sražena a odvedena srážková daň. Mateřská společnost přijaté podíly na zisku vykázala jako příjmy osvobozené od daně z příjmů dle ust. § 19 odst. 1 písm. ze) bod 1. zákona o daních z příjmů. Po změně vlastnické struktury tedy již nebyla daň z výplaty podílů na zisku srážena a odváděna. O rozhodnutích valné hromady o výplatách podílů na zisku nebylo účtováno a daňový subjekt účtoval až v okamžiku vlastní výplaty podílů o jeho předpisu a jeho výplatě. Rovněž mateřská společnost o rozhodnutích valné hromady neúčtovala. Mateřská společnost finanční prostředky obdržené od daňového subjektu z titulu výplaty podílu na zisku následně přeposílala Z. M., nar. XXX, jakožto splátky kupní ceny za převod obchodního podílu.“
  3. Správce daně a poté žalovaný dospěli k závěru o zneužití práva, když sice podle jejich závěru došlo k formálnímu naplnění požadavku zákona, tj. ke splnění podmínek daných pro osvobození podílu na zisku od daně, které jsou vypláceny dceřinou společností mateřské společnosti (§ 19 odst. 1 písm. ze) bod 1 zákona o dani z příjmu), avšak hlavním účelem výše popsaného jednání žalobce jako daňového subjektu bylo získat daňovou výhodu, přičemž se jednalo o záměr získat výhodu umělým vytvořením podmínek pro jejich dosažení (k tomu srov. i rozsudek NSS ze dne 24. 6. 2022, č. j. 10 Afs 289/2021-42). Naproti tomu žalobce tento závěr o zneužití práva v odvolání proti rozhodnutí správce daně zpochybnil, a učinil tak i v žalobě, kde zopakoval i řadu svých odvolacích námitek, obsažených již i v odvolání (zejména námitky týkající se neunesení důkazního břemene správcem daně ve věci zneužití práva dle ust. § 8 odst. 4 daňového řádu, námitka nenaplnění objektivních a subjektivních znaků zneužití práva, námitka nepřezkoumatelnosti žalovaného rozhodnutí, námitka procesních pochybení, zejména neprovedení výslechu jím navrhovaného svědka Ing. J. G.).
  4. K jednotlivým žalobním bodům, obsažených ve výše zmíněných částech I. – V., krajský soud uvádí následující závěry.
  5.  Žalobce předně namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, přičemž tvrdí, že žalovaný měl povinnost vypořádat všechny odvolací námitky. V prvé řadě krajský soud nesouhlasí s názorem žalobce, který zpochybňuje závěr žalovaného, uvedený v odstavci 171 žalovaného rozhodnutí o tom, že správní orgán není povinen vyvracet každou jednotlivou větu odvolání. Výkladem a contrario lze tak dovodit, že podle názoru žalobce by se měl orgán veřejné moci zabývat skutečně každou větou odvolání. Tento názor je nesprávný, což i vyplývá již z výše citované judikatury, týkající se odůvodňování rozhodnutí orgánů veřejné moci. Žalobce zároveň zpochybňuje názor žalovaného o tom, že správní orgán není povinen vyvracet jednotlivě každou dílčí námitku daňového subjektu, který podle jeho názoru nevyplývá z judikatury, kterou žalovaný k tomuto závěru uvedl, když podle tvrzení žalobce se jednalo o rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2009, č. j. 9 Afs 70/2009-66, publikovaný ve sbírce rozhodnutí NSS pod č. 2023/2010, který se však týká  jiné právní problematiky, a to vzniku vlastnického práva k nemovitostem při nepeněžitých vkladech. Zmíněný závěr žalovaného uvedený v bodu 171 žalovaného rozhodnutí, je správný, přičemž se na něj nevztahuje žalobcem zmíněný v žalobě rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2009, č. j. 9 Afs 70/2009-66, ale rozsudek ze dne 30. 4. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-130 (žalovaný jen nesprávně uvedl datum jeho vydání a neúplné uvedení čísla jednacího). V tomto posledně citovaném rozsudku NSS je uvedeno, že „přestože je třeba na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí z hlediska ústavního principu důsledně trvat, nemůže být chápána zcela dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého jednotlivého případu. Závěrem tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka (srovnej např. rozusdek ve věci Van de Hurk, V.TheNetherlands ze dne 19. 4. 1994, series No. A288).“
  6. Zároveň je v tomto rozsudku NSS uvedeno, že podstatné je, aby se soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení tak, aby žádná z nich nezůstala bez náležitého odpovědi a že odpověď na základní námitky v sobě může mít v případech konzumovat i odpověď i některé námitky dílčí a související. Tento závěr je sice uveden ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí soudu, avšak lze jej nepochybně aplikovat i na rozhodnutí správních orgánů, tedy i na rozhodnutí žalovaného, když výše zmíněný rozsudek ve věci Van de Hurk, V. The Netherlands se vztahuje k odůvodňování rozhodnutí orgánů veřejné moci, jak již soud výše uvedl ve vztahu k povinnosti orgánu veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Navíc žalobce přehlédl, že žalovaný vycházel i z další judikatury, tj. z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, který ani v žalobě nezpochybnil. Tento závěr se vztahuje i na odůvodnění tohoto rozsudku, přičemž závěr obsažený v konstantní soudní judikatuře o tom, že soud není povinen výslovně reagovat na každé tvrzení obsažené v žalobě (srov. rozsudky NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19 a ze dne 6. 6. 2019, č. j. 7 As 185/2018-37, bod 9) se nepochybně vztahuje i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů, a to i v daňových věcech. Z uvedených důvodů proto například soud není povinen reagovat na košatou a obsáhlou žalobu stejně košatým a obsáhlým rozsudkem (shodně srov. rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 A 18/2015-48, bod 35, dále i rozsudek NSS ze dne 5. 2. 2021, č. j. 5 As 140/2019-93), když implicitně se lze vypořádat i s důkazními návrhy účastníků řízení (srov. rozsudky NSS ze dne 8. 2. 2017, č. j. 9 Ads 225/2016-61, bod. 42 a 44, ze dne 11. 7. 2019, č. j. 5 Ads 213/2018-25, bod 18). Tento závěr se vztahuje k odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci, v dané věci se tedy vztahuje i na žalované rozhodnutí. Není tedy pravdou, že by se žalovaným citovaný judikát (po zmíněné specifikaci výše uvedené) nevěnoval „ani okrajově tomu, co žalovaný tvrdí“,, jak zcela účelově tvrdí žalobce v žalobě, tento judikát vychází se závěru, který byl uveden v rozsudku ve věci Van de Hurk, V. The Netherlands, jak soud již výše uvedl, který se vztahuje na odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci, tedy i na odůvodnění žalovaného rozhodnutí, které vypořádávalo odvolací námitky žalobce. Rovněž není pravdou, že by žalované rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné z důvodu, že by toto rozhodnutí se nevypořádalo se všemi základními námitkami žalobce, o čemž svědčí důkladný jejich rozbor a závěry k nim obsažené na 32 stranách žalovaného rozhodnutí (od strany 15 na stranu 47). Jedná se o námitky, které žalobce v podstatě opakuje i v žalobě a týkají se zejména  neunesení důkazního břemene správcem daně ve věci zneužití práva podle § 8 odst. 4 daňového řádu, námitky nesplnění objektivního a subjektivního kritéria z důvodu nesprávného výkladu § 19 zákona o dani z příjmu, dále i námitka existence ekonomických důvodu pro mateřské společnosti, ekonomické důvody – ochrana majetku, námitka legitimnosti mateřské společnosti v souvislosti se správou majetkového podílu dceřiné společnosti, námitka nezohlednění skutečného vlastníka vyplacených podílů na zisku, námitka stran absence zajištění splacení kupní ceny za převod obchodního podílu, námitka úvěrového financování výplat podílu na zisku v roce 2019, námitka stran časové souslednosti jednotlivých transakcí, námitka týkající se stanovení základu výše daně dle § 36 odst. 2 zákona o dani z příjmu a dále námitka týkající se  vypořádání se s procesními námitkami (strana 41 – 47 žalovaného rozhodnutí), která obsahuje i mimo jiné námitku nezákonného odmítnutí důkazů výslechem svědka Ing. J. G. a žalobcem uvedená námitka nepřezkoumatelnosti závěru správce daně.
  7. Ve vztahu k námitce nepřezkoumatelnosti žalovaného rozhodnutí je  i pro danou věc aktuální rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 12. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-76, které je možné aplikovat i na žalované rozhodnutí, podle něhož nepřezkoumatelnost rozhodnutí musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit samotný obsah rozhodnutí nebo důvody, pro které bylo vydáno, s tím, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí vůbec meritorně přezkoumat. V daném případě žalované rozhodnutí těmto požadavkům vyhovuje, což vyplývá jednak ze zprávy o daňové kontrole, ze které lze zjistit, na základě, jakých skutečností správce daně ke svým závěrům dospěl, rovněž žalované rozhodnutí se podrobně zabývá aplikací institutu zneužití práva v dané věci a žalované rozhodnutí se podrobně vypořádalo i se základními námitkami žalobce, které byly obsaženy v odvolání, jejíchž případná důvodnost by mohla mít vliv na zákonnost žalovaného rozhodnutí. K tomu lze uvést, že ne každé procesní pochybení, tj. například nevypořádání určité odvolací námitky musí mít automaticky za následek zrušení žalovaného rozhodnutí, jak si to zřejmě mylně představuje žalobce. O vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, a mohla by tak krátit žalobce na jeho právech se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2009, č. j. 8 Afs 46/2009-46). Tento závěr se například vztahuje k žalobcem tvrzené námitce o nesprávné aplikaci judikatury, uvedené v žalobním bodu ad I. žaloby. Nesprávná citace judikatury ještě automaticky bez dalšího nemůže způsobovat nezákonnost žalovaného rozhodnutí, podstatné je, že žalovaným uvedený závěr v bodu 171 žalovaného rozhodnutí byl správný, jak vyplývá z výše uvedených skutečností a zejména pak z judikatury, kterou citoval krajský soud v úvodu odůvodnění tohoto rozsudku. Závěr třeba konstatovat, že námitka nepřezkoumatelnosti nebyla shledána za důvodnou, když žalované rozhodnutí obsahuje podrobný popis a analýzu skutkového stavu a odpovídající právní kvalifikací. Žalobce sice opakovaně tvrdí, že některé námitky byly žalovaným zcela ignorovány, což však nekoresponduje s obsahem žalovaného rozhodnutí ani správního spisu jako celku. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů není dána ani tím, že žalovaný nepřijal dřívější argumentaci žalobce, se kterou se přitom vypořádal, byť nikoliv podle představ, očekávání a přání žalobce. Je třeba dodat, že ani dílčí nepřesnost většinou nemůže mít sama o sobě za následek nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí jako celku, když nosné důvody rozhodnutí jsou dostatečně zřejmé, proto i přezkoumatelné.
  8. V tomto žalobním bodu dále žalobce namítl, že žalovaný neprovedl a řádně neodůvodnil odmítnutí svědecké výpovědi Ing. J. G. Takové tvrzení je nepravdivé, jak plyne z žalovaného rozhodnutí, v němž je tato námitka podrobně vypořádána, neboť tuto námitku opakoval žalobce v žalobě z odvolání, přičemž touto námitkou se žalovaný zabýval na třech stranách žalovaného rozhodnutí (bod 142–156 žalovaného rozhodnutí). Žalovaný správně vycházel z judikatury, která se vztahuje k vymezení situací, které umožňují navrženého důkazu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 18/09) ze které vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení může být založen třemi důvody, tj. že tvrzená skutečnost k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, a dále že důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit rozhodnou skutečnost, když ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídající potencí a konečně je to pak argument týkající se nadbytečnosti důkazu, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno. Žalovaný uvedl, že v dané věci byl skutkový stav dostatečně spolehlivě zjištěn, když daný případ byl podroben testu zneužití práva, přičemž došlo ke kumulativnímu naplnění obou podmínek daných pro aplikaci institutu zneužití práva, tj. jak objektivní, tak subjektivní podmínky. S tímto závěrem krajský soud se ztotožnil, když jak bude dále uvedeno v odůvodnění tohoto rozsudku, k naplnění obou podmínek daných pro aplikaci institutu zneužití práva v daném případě došlo a nebylo tak třeba provádět navržené dokazování výslechem Ing. G., jak vyplývá z žalovaného rozhodnutí, přičemž žalobce v návrhu na provedení svědecké výpovědi Ing. G. uvedl, že navržená svědecká výpověď je schopná zvrátit či vyvrátit uvedený závěr správce daně o naplnění zmíněných podmínek pro aplikaci institutu zneužití práva, když tento svědek byl přímo nositelem poznatků (geneze záměrů, průběh porad, důvody kroků v letech 2015- 2020) a jen on může vysvětlit, jaké skutečné důvody vedly k založení mateřské společnosti, jak se vyvíjela debata o štěpení nemovitosti, jaká byla motivace kapitalizace pohledávky v roce 2019 a jaké byly úvahy o ochraně firmy před důsledky případného dědického řízení. K tomu žalovaný uvedl, že Ing. G. byl zplnomocněn k zastupování žalobce ve věci daňové kontroly a ve věci odvolacího řízení a měl tedy po celou dobu daňového řízení (daňová kontrola, odvolací řízení ve vztahu k řešeným skutečnostem přístup k dokladům a informacím, kterými by bylo možné předmětné skutečnosti objasnit). Z pozice zástupce měl tedy možnost takové doklady a informace správci daně předložit či sdělit, ostatně tak žalobce prostřednictvím tohoto navrhovaného svědka jako svého zástupce v daňovém řízení činil, tj. například jak uvedl žalovaný v žalovaném rozhodnutí,

„…vysvětloval okolnosti výplat podílů na zisku a pohybů vlastního kapitálu (viz úřední záznam č. j. 679586/23 ze dne 17. 4. 2023),

-          reagoval na dosavadní výsledek kontrolního zjištění, kdy v rámci tohoto vyjádření byly popsány důvodu předmětné restrukturalizace (viz podání č. j. 1177229/23 ze dne 7. 6. 2023),

-          předložil doplnění odvolání ze dne 14. 8. 2023, v rámci, kterého byly opět popsány důvody předmětné restrukturalizace, včetně spárování jednotlivých výplat podílů na zisku s rozhodnutími valné hromady (viz podání č. j. 1385377/23 ze dne 14. 8. 2023), které odvolací orgán akceptoval a změnil výši základu daně pro stanovení srážkové daně,

-          předložil k nahlédnutí znalecký posudek č. 077/1011/2015 ze dne 17. 7. 2015, kterým byla stanovena hodnota daňového subjektu ke dni 31. 5. 2015 pro účely převodu obchodního podílu, a ze kterého vyplývá, že Ing. G. byl objednatelem znaleckého posudku z titulu pozice statutárního ředitele společnosti Beta Brno, a.s. (viz úřední záznam č. j. 780932/23 ze dne 21. 4. 2023). Ing. G. tedy z pozice zástupce daňového subjektu uváděl skutečnosti rozhodné pro posouzení předmětných skutečností.“

  1. Navíc, jak správně uvedl žalovaný, tento zástupce žalobce měl kdykoliv během daňového řízení možnost sdělil ve věci všechno, co věděl, když i znal pochybnosti správce daně, obsažené již ve výzvě k prokázání skutečností (ze dne 21. 11. 2022, č. j 1668633/22) a ve výsledku kontrolního zjištění (seznámení s dosavadním výsledkem kontrolního zjištění ze dne 10. 5. 2023, č. j. 1061559/23). K tomu soud uvádí, že správce daně není povinen   vyslechnout svědka vždy, pokud to daňový subjekt požaduje, což vyplývá i z judikatury NSS (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 8. 2014, č. j. 6 Afs 117/2014-49) a výše zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). I když není na libovůli správce daně, jakým způsobem naloží s návrhy daňového subjektu na provedení důkazů, není povinen mechanicky provést všechny v průběhu řízení navržené důkazy a může tedy uvážit, které z navrhovaných důkazů s ohledem na konkrétní okolnosti je potřebné a nezbytné provést, což platí i pro návrhy na výslech svědků (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 13. 5. 2023, č. j. 8 Afs 201/2021, bod 50, či např. ze dne 16. 8. 2019, č. j. 4 Afs 262/2017-37, body 21–23). V dané věci byl skutkový stav věci dostatečně spolehlivě zjištěn, přičemž uvedený svědek jako zástupce žalobce jako daňového subjektu v uvedeném řízení měl možnost sdělit správci daně podstatné skutečnosti, které by mohly vyvrátit jeho závěry o aplikaci institutu zneužití práva, který je zakotven v § 8 odst. 4 daňového řádu, podle něhož při správě daní se nepřihlíží k právnímu jednání ani skutečnostem rozhodným pro správu daní, jejímž převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu. V daném řízení správce daně a žalovaný posoudili ekonomickou racionalitu uskutečněných operací a bylo dostatečně prokázáno a zjištěno v daňovém řízení, že právo skutečně zneužito bylo (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 18. 7. 2023, č. j. 2 As 17/2023-23). Za tímto účelem aplikovaly správní orgány v daňovém řízení dvoustupňový test pro posouzení existence zneužití práva, který spočívá v hodnocení splnění objektivního a subjektivního prvku zneužití práva. Objektivní prvek spočívá v tom, že navzdory formálnímu naplnění podmínek daných příslušnými právními předpisy nebyl naplněn účel dané právní normy. Subjektivní prvek se hodnotí jako záměr získat výhodu umělým vytvořením podmínek pro její dosažení. Subjektivní prvek zneužití práva je naplněn tehdy, pokud byly uměle vytvořeny podmínky s převažujícím záměrem získat daňovou výhodu (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 7. 2024, č. j. 5 Afs 195/2022-51, bod 69). Daňovému subjektu tak lze odepřít nárokované právo z důvodu jeho zneužití tehdy, pokud relevantní hospodářská činnost nemá žádné jiné nepřevažující objektivní vysvětlení, než získání nároku vůči správci daně a přiznání práva by bylo v rozporu se smyslem a účelem aplikovaných ustanovení (srov. rozsudek NSS ze dne 14.11. 2019, č. j. 6 Afs 376/2018-46 a judikatura v něm uvedená), přičemž NSS v rozsudku ze dne 26. 4. 2022, č. j. 10 Afs 289/2021-42 doplnil, že v praktické rovině se rozdíl mezi objektivním a subjektivním kritériem zneužití práva může stírat. Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 7. 2024, č. j. 5 Afs 195/2022-51, bod 70) „důkazní břemeno při dokazování zneužití práva leží na správci daně, postačuje však prokázat samotnou existenci transakcí, které měly určitý daňový efekt (vznik daňové výhody), okolnosti svědčící o tom, že transakce byly uměle vytvořené (např. personální či majetkové propojení zúčastněných ekonomických subjektů) a zároveň to, že hlavním účelem daňových transakcí bylo získání daňového zvýhodnění. Je zřejmé že správce daně nemůže přímo prokázat skutečné pohnutky osob jednajících za daňový subjekt, může vycházet toliko z objektivních okolností, které o účelu série transakcí svědčí“. Jak vyplývá z podrobně odůvodněného rozhodnutí žalovaného, právě to orgány finanční správy v dané věci učinily. Z žalovaného rozhodnutí vyplývá, že v souvislosti s výplatou podílu na zisku daňovým subjektem mateřské společnosti byla v daném případě navržena kritéria pro aplikaci institutu zneužití práva, a to i přes formální splnění podmínek pro osvobození podílu na zisku od srážkové daně podle § 19 odst. 1 písm. ze) bod 1 zákona o daních z příjmu, přičemž již uvedený popis transakcí vyhodnotil správně správce daně a žalovaný tak, že i přes formální naplnění požadavků zákona, tedy splnění podmínek daných pro osvobození podílu na zisku od daně, které jsou vypláceny dceřinou společností mateřské společnosti, nebyl naplněn účel a smysl zákona, (objektivní prvek) a převažujícím účelem jednání žalobce jako daňového subjektu bylo získat daňovou výhodu (subjektivní prvek), tedy jednalo se o záměr získat výhodu umělým vytvořením podmínek pro její dosažení (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2022 , č. j. 10 Afs 289/2021-42, bod 29). V daném případě není pravdou, že by v daňovém řízení nebyl proveden test zneužití práva, jak tvrdí žalobce v žalobě, tedy v případě nalezení a následném zhodnocení tzv. objektivních a subjektivních kritérií, když zneužití práva nastává v případě, kdy lze hovořit o kumulativním naplnění dvou těchto kritérií. Jak vyplývá již z výše uvedeného popisu transakcí (srov. k tomu i bod 53 – 58 žalovaného rozhodnutí), podíly na zisku byly daňovým subjektem, jakožto dceřinou společností vypláceny mateřské společnosti, která je podle ustanovení § 19 odst. 3 písm. b) zákona o dani z příjmu poplatníkem uvedeným v ustanovení § 17 odst. 3 zákona o dani z příjmu, která je daňovým rezidentem, má právní formu s.r.o. a vlastní nejméně 10% podíl na základním kapitálu dceřiné společnosti držený nepřetržitě nejméně 12 měsíců. Tedy v daném případě došlo k formálnímu splnění podmínek stanovených v ustanovení § 19 odst. 1 písm. ze) bod 1 zákona o dani z příjmu. V dané věci však finanční prostředky z podílů na zisku vyplacených daňovým subjektem mateřské společnosti se dostaly v podobě splátky kupní ceny za obchodní podíl do dispozice jeho původního společníka Z. M., narozeného XXX a žalovaný správně uvedl, že v takém případě byla vytvořena situace, kdy z daňového subjektu byl vyváděn zisk formou výplaty podílu na zisku mateřské společnosti a tato převáděla podíly vyplacené daňovým subjektem na osobní účty či hotově původnímu společníkovi daňového subjektu, fyzické osobě Z. M., narozený XXX, jako finanční prostředky z titulu postupného splácení kupní ceny za převod obchodního podílu. Fyzická osoba, tedy Z. M., narozený XXX, převedla 100% obchodní podíl na daňovém subjektu na právnickou osobu (mateřskou společnost), tento převod má s ohledem na dodržení časového testu osvobozen od daně z příjmu (vlastní obchodní podíl více než 5 let), ale mateřská společnost nemá prostředky na úhradu obchodního podílu. Daňový subjekt vyvedl ze společnosti zisk formou výplaty podílu na zisku vyplacených mateřské společnosti, která má mateřská společnost po formální stránce osvobozeny dle ust. § 19 odst. 1 písm. ze) bod 1 zákona o dani z příjmu a tato společnost obdržené finanční prostředky formou splátky kupní ceny za převod obchodního podílu převedla na fyzickou osobu Z. M., narozeného XXX, přičemž všechny transakce tak pak byly bez daňové účinnosti, protože fyzická osoba Z. M. nezdaňuje příjem z převodu obchodního podílu, jelikož jej má vzhledem k dodržení časového testu osvobozen, z daňového subjektu je vyváděn zisk bez zdanění prostřednictvím výplatu podílu na zisku mateřské společnosti, z vyplacených podílů na zisku mateřské společnosti je Z. M. uhrazena kupní cena za převod obchodního podílu a Z. M. tedy dostává finanční prostředky ze zisku daňového subjektu z titulu úhrady kupní ceny, které jsou osvobozeny, a ne z titulu podílu na zisku, které by zdanil, kdyby nedošlo k předmětné restrukturalizaci.
  2. Správní orgány v daňovém řízení tak správně dospěly k závěru, že v daném případě nebyl naplněn smysl a účel právní normy (ust. § 19 odst. 1 písm. ze) bod 1 zákona o dani z příjmu), jelikož daňový subjekt uměle vytvořil konstrukci, na jejímž základě došlo k vyplacení osvobozených podílů na zisku, jejíž konečný příjemce však byla fyzická osoba – Z. M., narozený XXX. Cílem umělého začlenění mateřské společnosti do vlastnické struktury, tedy bylo získání vyplacených podílů na zisku Z. M., narozeným XXX, bez jejich zdanění, přičemž bylo zneužito osvobození od srážkové daně při výplatě podílu na zisku mezi mateřskou a dceřinou společností. S tímto závěrem žalovaného se krajský soud ztotožňuje, když tím byla naplněna objektivní podmínka pro aplikaci institutu zneužití práva, jelikož výplata podílu na zisku daňovým subjektem nebo dceřinou společností danou mateřskou společností nesměřovala k účelu sledovanému v ust. § 19 odst. 1 písm. ze) bod 1 zákona o dani z příjmu, tedy zabránění dvojímu zdanění zisků a dosažení daňové neutrality tak, aby byl zisk daněn u konečného příjemce, když žalobcem byla nastolena situace, která umožňovala splnění podmínek pro osvobození příjmů z podílu na zisku, která však odporuje smyslu a účelu tohoto ustanovení. Zároveň byl splněn i druhý předpoklad, tj. subjektivní kritérium, z něhož musí ze všech objektivních okolností vyplývat, že hlavním a převažujícím účelem dotčených plnění je získání daňového zvýhodnění, subjektivní kritérium je představováno určitou vědomostní složkou jednání, souvisí s vůli daňového subjektu a zaměřuje se na motivaci daňového subjektu a charakter transakce. Při hodnocení účelovosti jednání daňového subjektu správce daně a žalovaný správně posoudily ekonomickou racionalitu uskutečněných operací, když je vnímaly a posuzovaly ve vzájemném souhrnu, přičemž se jednalo o dále uvedené nestandartní okolnosti svědčící o nastolení umělých podmínek za účelem získání daňového zvýhodnění, konstatované v žalovaném rozhodnutí, se kterým se krajský soud ztotožnil:

„- spojené osoby

Majoritním vlastníkem mateřské společnosti je totožná fyzická osoba, Z. M., nar. XXX, která dříve byla 100 % společníkem daňového subjektu a vše vyplývá z rozhodnutí této fyzické osoby. Propojení subjektů zúčastněných na předmětných transakcích (viz bod [52] rozhodnutí) mělo jednoznačně vliv na rozhodnutí stran vyplácených podílů na zisku. Tato propojenost ve smyslu ust. § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů usnadnila vytvoření umělých podmínek celé transakce, které by nebylo možné právě bez propojenosti subjektů jednajících ve shodě k vlastnímu prospěchu, a které by mezi nespojenými osobami, tedy v běžných ekonomických vztazích a za standardních podmínek, rozhodně nenastaly, jestliže nespojené subjekty by k realizovaným krokům neměly ekonomickou motivaci. Právě tato propojenost osob podílejících se na předmětných transakcích byla jednoznačně důvodem jejich provedení bez zjevných ekonomických důvodů tak, aby v důsledku uvedené transakce daňový subjekt vykazoval předmětné příjmy jako příjmy z podílu na zisku vyplácené mateřské společnosti, a to za situace, kdy o výplatě těchto podílů rozhodovala osoba, která následně obdržela finanční prostředky z vyplacených podílů na zisku ve formě úhrady kupní ceny za převod obchodního podílu. Z pohledu realizace běžných obchodních činností byly podmínky předmětných transakcí

uměle vytvořené, kdy takového stavu bylo dosaženo právě personální propojeností.

 

- časová návaznost jednotlivých kroků

Všechny předmětné transakce proběhly v přímé časové návaznosti (viz bod [52] rozhodnutí). Převod obchodního podílu do nově založené mateřské společnosti proběhl okamžitě po „splnění“ časového testu 5 let daného pro osvobození od daně z příjmů dle ust. § 4 odst. 1 písm. s) zákona o daních z příjmů – nabytí dne 15. 7. 2010 a úplatný převod dne 22. 7. 2015. Celkový blízký časový sled jednání zúčastněných osob, a s tím spojených okolností, kdy v průběhu roku 2015 probíhá změna vlastnické struktury, následně do mateřské společnosti přitékají od daňového subjektu jako podíly na zisku finanční prostředky, které jsou obratem vypláceny jako splátky kupní ceny fyzické osobě, přičemž vše vyplývá z rozhodnutí této fyzické osoby (Z. M., nar. XXX), která je majoritním vlastníkem mateřské společnosti.

 

- nedostatečné odůvodnění vzniku vlastnické struktury

Z. M., nar. XXX, měl v úmyslu převést svůj podíl v daňovém subjektu na své potomky a zajistit tak fungování provozní společnosti (daňového subjektu) v případě  zdravotních či jiných problémů a ochránit majetek provozní společnosti odštěpením nemovitostí do samostatného subjektu - fakticky však došlo k situaci, že nově založená mateřská společnost odčerpala zisk daňového subjektu a z těchto částek postupně hradila kupní cenu za převod obchodního podílu – vyvedený zisk z daňového subjektu fakticky bez zdanění skončil u fyzické osoby (Z. M., nar. XXX).

 

- splátky kupní ceny za převod obchodního podílu

Mateřská společnost nedisponovala finančními prostředky ani majetkem, ze kterého by mohla být uhrazena kupní cena za převod obchodního podílu původnímu vlastníkovi, tj. Z. M., nar. XXX; fakticky jedinými finančními prostředky, kterými mateřská společnost disponovala, byly vyplacené podíly na zisku plynoucí od daňového subjektu, jehož původním vlastníkem byl právě Z. M., nar. XXX; mateřská společnost finanční prostředky obdržené od daňového subjektu z titulu výplaty podílu na zisku obratem přeposílala Z. M., nar. XXX, jakožto splátky kupní ceny za převod obchodního podílu, tj. kupní cena za převod obchodního podílu byla mateřskou společností hrazena z přijatých podílů na zisku; pohledávka Z. M., nar. XXX, z titulu smlouvy o převodu obchodního podílu byla z části započtena s příplatkem mimo základní kapitál poskytnutým společníkem Z. M., nar. XXX.

 

- výše výplaty podílů na zisku

Do roku 2015 byla z podílů na zisku vyplacených daňovým subjektem fyzické osobě, 100% společníkovi Z. M., nar. XXX, srážena a odváděna srážková daň, podíly na zisku byly vypláceny v menší míře, většina zisku byla kumulována; po změně vlastnické struktury v roce 2015 plynula značná část nakumulovaného zisku z daňového subjektu přes nově vzniklou mateřskou společnost k téže fyzické osobě; výplata podílu na zisku v roce 2019 byla možná díky přijatému úvěru v prosinci 2019 (viz zápis z valné hromady ze dne 26. 6. 2020); tzn., cílem bylo vyplatit od daně osvobozené podíly na zisku i za cenu, že finanční prostředky na výplatu podílu pocházejí z přijatého úvěru – výplata podílu na zisku dne 23. 12. 2019 ve výši 3 000 000 Kč - viz Smlouva o úvěru ze dne 20. 12. 2019, na základě které Komerční banka poskytla daňovému subjektu úvěr ve výši 3 000 000 Kč k účelu vyplacení podílů na zisku (viz č. j. 1624424/22 ze dne 2. 11. 2022).

 

- Projekt fúze

na základě Projektu fúze sloučením ze dne 18. 7. 2023 zanikla mateřská společnost sloučením s dceřinou společností, veškeré jmění přešlo na nástupnickou (tj. dceřinou) společnost (daňový subjekt); tj. byla vytvořena holdingová struktura, která byla následně vrácena do „původního stavu“, tj. zůstal pouze daňový subjekt; uvedené se uskutečnilo poté, co z vyplacených podílů na zisku byla uhrazena kupní cena za převod obchodního podílu v kombinaci se zápočtem příplatku mimo základní kapitál a jeho zpětném vyplacení – Z. M., nar. XXX, tak tímto krokem „získal“ nezdaněné finanční prostředky v celkové výši 28 800 tis. Kč.“

  1. Z žalovaného rozhodnutí vyplývá, že není důvodná námitka o nepřezkoumatelnosti žalovaného rozhodnutí a o neprovedení testu zneužití práva spočívajícím v hodnocení objektivních a subjektivních kritérií, tento test proveden v daňovém řízení byl a námitky týkající se neunesení důkazního břemene správcem daně ve věci zneužití práva tak byly nedůvodné. Žalovaný měl možnost prostřednictvím svého zástupce v daňovém řízení, tj. uvádět skutečnosti rozhodné pro posouzení předmětných skutečností, pokud žalobce tvrdí, že byl přímo nositelem poznatků, tj. geneze záměru, průběh porad, důvody kroků v letech 2015–2020, jak tvrdil v návrhu na provedení svědecké výpovědi Ing. G., a že jen on může vysvětlit jaké skutečné důvody vedly k založení mateřské společnosti, tak jako navrhovaný svědek v pozici zástupce daňového subjektu v odvolacím řízení, měl přímo přístup k podkladům a informacím, kterými mohl objasnit řešení skutečnosti a měl možnost tyto podklady předložit či informace sdělit k objasnění sporných skutečností. Tento závěr žalovaného (bod 148 žalovaného rozhodnutí) žalobce nepopřel ani v žalobě, krajský soud se tak ztotožnil s tímto závěrem a zdůvodněním neprovedení navrhovaného výslechu Ing. G. v daňovém řízení, přičemž důkazní břemeno leželo v tomto případě již na žalobci a ten měl možnost prostřednictvím tohoto svého zástupce sdělit skutečnosti, které podle jeho názoru by svědčily o tom, že nedošlo ke zneužití práva ze strany žalobce jako daňového subjektu. K návrhu výslechu tohoto zástupce žalobce, tj. Ing G., soudem při jeho jednání krajský soud uvádí, že „těžiště dokazování vedené v daňovém řízení musí probíhat před správcem daně“ (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 5. 1923, č. j. 5 Afs 3/2022-41, bod 40) a že „zcela odporuje zásadě subsidiarity správního soudnictví, aby daňový subjekt přenášel těžiště dokazování v důsledku své předchozí procesní pasivity až do řízení před správním soudem“ (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 1. 2021, č. j. 1 Afs 450/2020-69). Soudní přezkum rozhodnutí daňových orgánů je koncipován až jako následný prostředek ochrany subjektivních veřejných práv, který nemůže nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy. Žalobce prostřednictvím svého zmíněného zástupce měl dostatek prostoru pro to, aby sdělil správce daně skutečnosti, které podle jeho tvrzení by vyvrátily závěr správce daně o zneužití práva, tj. mohl sám objasnit genezi záměru, průběh porad, důvody kroků v letech 2015-2020, vysvětlit skutečné důvody založení mateřské společnosti atd. jak tvrdil v návrhu na provedení svědecké výpovědi. Pokud žalobce neunesl své důkazní břemeno, a to v daňovém řízení, nemůže tak učinit až v soudním řízení, které není pokračováním daňového řízení.
  2. Na výše uvedených skutečnostech nic nemění tvrzení žalobce, že návrh svědecké výpovědi byl řádně podán a byl procesně bezvadný a že žalovanému „trvalo jeden rok, než jej odmítl“, jak tvrdí v žalobě (čl. 4 soudního spisu). Tuto námitku ostatně uvedl žalobce již v odvolání, přičemž s touto námitkou se žalovaný vypořádal (bod 152–156 žalovaného rozhodnutí). Žalovaný správně uvedl, že z platné právní úpravy (§ 92 odst. 6 daňového řádu) vyplývá, že pokud není vyhověno návrhu daňového subjektu na provedení výslechu svědka, vyrozumí o tom správce daně daňový subjekt s uvedením důvodu, což se v daném případě stalo vyrozuměním ze dne 18. 8. 2025, č. j. 22265/25 a pokud chtěl žalobce v průběhu daňového řízení prostřednictvím svého zástupce Ing. G. sdělit nějaké rozhodné skutečnosti za účelem zpochybnění či vyvrácení závěru správce daně o zneužití práva, tak mohl v průběhu řízení kdykoliv tak učinit, a to nikoliv z pozice svědka, ale z pozice zástupce daňového subjektu. Žalobci tak nebylo upřeno právo na sdělení rozhodných skutečností a dokázání jejich pravdivosti v průběhu celého daňového řízení, přičemž výslech tohoto zástupce žalobce by v takovém případě byl pouze formálním požadavkem žalobce na provedení tohoto důkazu, proto se lze i důvodně domnívat, že tento návrh na provedení výslechu byl pouze účelový a na tom nic nemění tvrzení žalobce, že se žalovaný návrhem na výslech svědka nezabýval průběžně, že odmítnutí nebylo výsledkem věcného posouzení relevance svědka, a že bylo provedeno až v okamžiku, kdy se žalovaný ocitl v časové tísni před prekluzí, tato argumentace nenaplňuje  důvod pro posouzení postupu žalovaného jako nezákonného. Platná právní úprava neukládá žalovanému, aby se návrhem „zabýval průběžně“, že by musel věcně posuzovat relevanci svědka a neukládá ani v jakém okamžiku toto odmítnutí provedení důkazu je povinen daňovému subjektu sdělit. Z ničeho nevyplývá, jak tvrdí žalobce, že by skutečným motivem odmítnutí nebyla nadbytečnost důkazu, ale nemožnost provést výslech, neprovedení výslechu žalovaný řádně a srozumitelně objasnil v žalovaném rozhodnutí a s těmito závěry se krajský soud ztotožnil (viz výše).
  3. Na výše uvedených závěrech nic nemění další v podstatě účelová polemika žalobce, že odmítnutí důkazu bylo formální a že nadbytečnost nebyla prokázána. K dalším námitkám žalobce soud uvádí následující závěry:
  4. Ve vztahu k nevypořádání námitky týkající se úvěrové smlouvy z roku 2019 je třeba uvést následující. Úvěrová smlouva může skutečně výplatu podílu na zisku významným způsobem omezit (restrikce, podmínky, či jiné omezení). Nicméně argumentace žalobce v dané věci nebyla důvodná, když body či odstavce 105 až 107 žalovaného rozhodnutí zahrnují úvahy nad existencí takové úvěrové smlouvy, čímž se správce daně, potažmo žalovaný, s takovou argumentací vypořádal. Tato smlouva byla součástí spisového materiálu už v době daňové kontroly, čímž byla důkazně hodnocena v uskutečněném řízení. Žalovaný dovodil závěr toho, že postup spočívající v „zaúvěrování“ mateřské společnosti za účelem výplaty podílu na zisku dokládá právě záměr odčerpání maximálního zisku, a to i za cenu úvěrového závazku. Strana žalovaného zastala názor, že jejím cílem se stalo toliko „vyvedení“ nezdaněných prostředků k podílu na zisku. Argument žalobce tak nebyl důvodný, protože žalovaný se s danou námitkou přesvědčivě zabýval a krajský soud se s takovými závěry plně ztotožňuje, proto na ně i odkazuje.
  5. Žalobní argumentace opírající se o připravované odštěpení nemovitostí a plánování dlouhodobě restrukturalizace nebyl rovněž shledán za důvodný. Žalobce výslovně uvedl, že se žalovaný neměl „ani v jednom odstavci“ této námitce věnovat, resp. ji vysvětlit v souvislostech. Krajský soud si však ověřil, že žalovaný se skutečně s takovou námitkou obsahově vypořádal, a to v bodech 80 až 93, především bodě 86 žalovaného rozhodnutí. Krajský soud se opětovně přiklonil ke zmíněným závěrům žalovaného a na zmíněnou pasáž odkazuje, když ta je sama o sobě důkazem materiálního posouzení dané věci, ale i účelovostí a bezdůvodností mnohých bodů žalobní argumentace. 
  6. Ani žalobní argumentace orientující se na nesprávný výklad ust. § 19 ZDP a posouzení ekonomické role mateřské společnosti z pohledu skutečného vlastníka nebyla shledána za důvodnou. Jak uvedl i žalovaný, tak mateřská společnost byla příjemcem čistě po formální stránce, když nejspíše byla zařazena do struktury z důvodu toho, aby mohlo být dosaženo osvobození od daně, kterého by jinak nemohlo být dosaženo. Mateřská společnost nebyla skutečným vlastníkem podílů na zisku, když je následně převáděla na fyzickou osobu. Žalovaný tak mateřskou společnost vyhodnotil jako prostředníka, který nevyvíjí vlastní činnosti k tomu, aby dotčené příjmy jinak využil pro vlastní potřeby. Aspekt skutečného vlastníka tak byl hodnocen jako objektivní prvek zneužití práva. Krajský soud naznal, že mateřská společnost byla ze strany žalovaného hodnocena v materiálních souvislostech, nikoliv jen těch formálních. Takový přístup se ad causa jeví nejen důvodný, ale i vysoce žádoucí, proto i správný. Žalovaný se nemýlil, když uvedl, že podstatou dané právní úpravy jest zamezení dvojího zdanění, nikoliv nastolení stavu, kdy příjem nebude zdaněn vůbec u konečného příjemce. V takovém postavení se přitom mateřská společnost nenacházela, jak žalovaný i správce daně přesvědčivě vyložily a krajský soud se s nimi ztotožňuje.
  7. Dokonce ze zmíněného rozsudku SDEU ve věci T Danmark a Y Denmark vzešlo, že je třeba posuzovat objektivní a přezkoumatelné okolnosti konkrétního případu a případně připustit, že formální příjemce dividend nemusí být jejich skutečným vlastníkem, vykazuje-li struktura znaky průtokové společnosti bez hospodářské podstaty, když právě takové okolnosti byly v nynější věci prokázány. Soud proto nepovažuje argumentaci žalobce k „beneficial owner“ za důvodnou. Žalovaný tuto otázku podřadil pod objektivní prvek zneužití práva a učinil tak přezkoumatelným a věcně přiměřeným způsobem, se kterým se krajský soud ztotožňuje.
  8. Další námitka týkající se údajného opomenutí skutkových zjištění a dlouhodobých změn vlastnické struktury a konzistentní činnosti, kdy mělo dojít k izolovanému posouzení zneužití práva jen k roku 2019, se rovněž jeví nedůvodná, když ani neodpovídá obsahu spisové materie. Žalovaný totiž zohlednil období od roku 2015 (vznik mateřské společnosti) až po 2023 (fúze mateřské společnosti), když z takového časového rámce vyvodil svoje závěry. Stejně jako podpůrná a lichá argumentace o tom, že dlouhotrvající „administrativní klid“ ze strany správce daně za období let 2015-2018 navodil legitimní očekávání žalobce a změna postoje v roce 2019 nebyla řádně vysvětlena. Samotná absence předchozí kontroly ze strany správce daně nemůže založit právem chráněné očekávání, protože k tomu by bylo zapotřebí právě konkrétního (individuálního) a autoritativního ujištění orgánem veřejné moci, což se v dané věci nestalo. Žalovaný správně poukázal na chování žalobce v době před vytvořením holdingové struktury, dále na změnu chování po vzniku holdingu, jakož i na celou řadu dalších aspektů dané struktury, které by nebylo možné odhalit jinak než v kontextuální perspektivě časového kontinua. Žalovaný k tomu uvedl, že celkový kontext a časový rámec byl prokazatelně vzat v potaz, ale už se nedá pravit, že by vyzníval ve prospěch žalobce, když existence uměle vykonstruované struktury byl od počátku do konce spjata toliko s otázkou generování zisku a jeho přesměrovávání na osobu Z. M. Žalovaný tak neposuzoval ekonomickou aktivitu mateřské společnosti jen podle absence zaměstnanců či provozovny, ale toliko souhrnem objektivních okolností jako neexistence vlastních zdrojů, průtokového vyplácení zisku, účelovosti načasování atd.
  9. Z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) i NSS plyne, že zneužití práva je dáno kumulativním naplněním objektivního a subjektivního prvku. Objektivní prvek spočívá v tom, že navzdory formálnímu splnění zákonných podmínek nebyl naplněn účel právní úpravy; subjektivní prvek spočívá v tom, že hlavním či převažujícím účelem jednání bylo získání daňového zvýhodnění umělým vytvořením podmínek pro jeho dosažení (srov. rozsudek SDEU ve věci Halifax, C-255/02; rozsudek SDEU ve věci T Danmark a Y Denmark, spojené věci C-116/16 a C-117/16, rozsudek SDEU ve věci Cussens, C-251/16, a z domácí judikatury třeba rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2022, č. j. 10 Afs 289/2021-42, ze dne 31. 5. 2022, č. j. 4 Afs 376/2021-60, ze dne 21. 12. 2022, č. j. 7 Afs 175/2022-37, ze dne 24. 10. 2023, č. j. 1 Afs 143/2023-62, a ze dne 23. 7. 2024, č. j. 10 Afs 16/2023-78). Právě v rozsudku NSS č. j. 10 Afs 289/2021-42 bylo zdůrazněno, že při testu zneužití práva je třeba samostatně vymezit účel dotčené právní normy a následně zkoumat, jestli jednání daňového subjektu mělo reálné ekonomické opodstatnění, nebo zda byly podmínky pro získání daňové výhody zkonstruovány uměle. Nadále bylo v rozsudku NSS č. j. 4 Afs 376/2021-60 akcentováno, že objektivní okolnosti transakcí musejí být hodnoceny jednotlivě i v souhrnu, což odpovídá principu volného hodnocení důkazů, protože jsou to právě objektivní okolnosti, které umožňují dovodit subjektivní prvek. Přesně takovým požadavkům žalovaný vyhověl, jak je zřejmé z žalovaného rozhodnutí a spisového materiálu, což bude rozebráno dále v textu.
  10. Ve vztahu k námitce týkající se nesprávného právního posouzení doktríny zneužití práva a jejích dílčích prvků byl přijat následující závěr. Objektivní prvek zneužití práva se váže k hodnocení, kdy žalovaný vyšel z toho, že účelem ust. § 19 odst. 1 písm. ze) bodu 1 zákona o daních z příjmů je zabránit dvojímu zdanění zisků při jejich toku mezi propojenými korporacemi a dosáhnout daňové neutrality v rámci skutečných vztahů mateřské a dceřiné společnosti. Tomuto účelu neodpovídá situace, kdy je mezi provozní společnost a jejího původního společníka vložen subjekt bez vlastní reálné hospodářské funkce jen proto, aby prostřednictvím formálně osvobozených dividend doputoval zisk k fyzické osobě bez srážkové daně. Tato úvaha je podle soudu správná a dostatečně konkrétní. Není pravdou, že by žalovaný účel zákona redukoval na obecné tvrzení, že „cílem není snižování daně“, když z žalovaného rozhodnutí plyne opačný závěr, a to že zákonné osvobození chrání převod zisku uvnitř korporátní struktury k mateřské společnosti, nikoliv umělé vytvoření mezičlánku, jehož jedinou praktickou funkcí je přesměrovat zisk ke konečné fyzické osobě bez zdanění. Žalovaný rovněž věrohodně vysvětlil, že kritérium objektivního prvku nelze kategoricky odlišovat od prvku subjektivního, když se obě roviny vzájemné prolínají a doplňují, což krajský soud považuje za pravdivý poznatek. Jak žalovaný vyložil, tak hodnocení zjištěných okolností se opíralo o ekonomickou analýzu, kdy se mj. zabýval tím, jestli došlo ke splnění podmínek pro osvobození od daně, jakož i korelace mezi formální a materiální rovinnou takového splnění. Především bylo poukázáno na to (bod 67 až 74 žalovaného rozhodnutí), že existence holdingové struktury byla zjevně ohraničena (vy)generováním dostatečného zisku k vyrovnání kupní ceny za převod podílu na společnosti žalobce. Dlouhodobost takového procesu podle žalovaného jen dokládá to, že docházelo k dlouhodobě plánovanému a vyvíjenému úsilí k odčerpání zisku od žalobce a vyplacení osobě Z. M., a to bez zatížení srážkovou daní. Na takové úvaze krajský soud nespatřuje nic závadného, ale naopak ji lze hodnotit jako racionálně logickou asociaci vycházející z ekonomicky zjištěných dat a ukazatelů, tj. z objektivních faktorů.
  11. Nutno rozvést, že strana žalovaného nevyšla jen z formálních znaků, jak se snaží předestřít žalobce, ale svoje úvahy vystavěla na skutkových a zásadních zjištěních toho, že:

-          mateřská společnost vznikla v roce 2015, a to konkrétně dne 1. 7. 2015,

-          už dne 22. 7. 2015 došlo k převodu 100 % podílu na mateřskou společnost,

-          kupní cena nebyla zjištěna a mateřská společnost neměla vlastní zdroje ani činnost,

-          od roku 2016 žalobce vyplácel mateřské společnosti podíly na zisku osvobozené od daně,

-          tyto částky přitom byly obratem převáděny fyzické osobě Z. M.,

-          v roce 2019 došlo k financování části výplaty podílu na zisku prostřednictvím bankovního úvěru,

-          po uhrazení kupní ceny a souvisejících operací byla mateřská společnost v roce 2023 fúzována, čímž se její struktura fakticky vrátila do výchozího stavu,

přičemž takový sled objektivních okolnosti, které žalovaný zjistil, svědčí o tom, že mateřská společnost nebyla skutečným nositelem samostatné ekonomické funkce odpovídající účelu zákonného osvobození od daně, ale jen formálním mezičlánkem. Takový závěr není v rozporu s tím, že právní řád připouští holdingové struktury, které nemusejí nutně vyvíjet rozsáhlou podnikatelskou (ekonomickou) činnost. Nicméně ani tento fakt nevylučuje závěr o zneužití práva, pokud konkrétní okolnosti nasvědčují tomu, že holding ad causa postrádá hospodářský (ekonomický) účel a smysl, když slouží jen jako „průtokový“ článek.

  1. Na druhou stranu subjektivní kritérium zneužití práva bylo rovněž detailně vyhodnoceno v mezích analytického zkoumání dotčené struktury. Subjektivní prvek spočívá v tom, jestli hlavním nebo převažujícím účelem zvoleného uspořádání bylo dosažení daňové výhody, a to zastřeností hospodářského obsahu takového uspořádání v účelu podřízenosti daňovému zvýhodnění. Jak příhodně poukázal žalovaný, tak efektem vytvořené holdingové struktury byl důsledek toho, že se z původního „podnikání“ Z. M. odčerpal zisk ve výši 28.820.000,- Kč, kterého vyplacení neproběhlo napřímo, ale skrze uměla zkonstruovanou holdingovou strukturu, neboť bez ní by odpovídalo zatížení srážkové daně v sazbě 15 %, čemuž by za danou dobu odpovídala daňová povinnost ve výši 4.323.000,- Kč. Žalobce tvrdil jako legitimní důvody mj. restrukturalizaci, mezigenerační předání podniku, ochranu majetku a zamýšlené odštěpení nemovitostí, když žalovaný takové vznesené důvody paušálně neodmítl, ale jednotlivě posoudil a vyložil to, z jakého důvodu je nepovažuje za věrohodné a pravdivé. Pokud jde o mezigenerační předání podniku, tak ze správního spisu lze naznat, že tohoto výsledku bylo nakonec dosaženo až v roce 2022 převodem podílu v mateřské společnosti na syna a následně v roce 2023 fúzí. Tohoto cíle však bylo možno dosáhnout i přímým převodem podílu, bez mezistupně představovaného nově založenou společností, která po dobu několika let sloužila především k inkasu osvobozených podílů na zisku a jejich přeposílání původnímu společníkovi. Soud souhlasí se žalovaným, že tato okolnost význam deklarovaného mezigeneračního cíle podstatně oslabuje. Obdobně neobstojí ani odkaz na ochranu majetku a plánované odštěpení nemovitostí, když ve spise chybí přesvědčivý důkaz o tom, že právě tento záměr byl reálným nosným důvodem založení mateřské společnosti. Z předložených zápisů valných hromad naopak plyne, že žalobce i po roce 2015 pokračoval v investicích do nemovitostí a provozního areálu přímo ve své sféře. Žádné konkrétní kroky směřující k vyčlenění nemovitostí do servisní společnosti se věrohodně neprokázaly, když zůstaly jen v rovině (účelových) spekulací bez objektivního základu. Ani argument zhoršeného hospodářského vývoje soud nepovažuje za přesvědčivý. Jestliže měla být prvořadým cílem ochrana majetku, pak skutečnost, že k ní nebylo přistoupeno kvůli zachování vyšší „ziskovosti“ provozní společnosti, současně dokládá, že prakticky významnější bylo udržet schopnost generovat a vyplácet zisk. To je v souladu se závěrem správních orgánů, že skutečným motorem konstrukce byla právě od daní osvobozená distribuce zisku. Zcela zásadní význam soud přikládá také způsobu financování celé operace, neboť i v rámci rozsudku NSS č. j. 7 Afs 175/2022-37 došlo k výslovnému dovození toho, že ani ekonomicky racionálně zdůvodnitelná restrukturalizace nevylučuje závěr o zneužití práva, jestliže zvolený způsob financování transakce je sám o sobě umělý a slouží primárně daňovému výsledku. V nynější věci mateřská společnost neměla prostředky na koupi podílu a kupní cenu hradila z výplat zisku od žalobce. V roce 2019 žalobce dokonce čerpal bankovní úvěr určený přímo na výplatu podílů na zisku.
  2. Významná je rovněž těsná personální a rozhodovací provázanost všech dotčených subjektů. Nejde sice o definiční znak zneužití práva, avšak podle ustálené judikatury NSS je to relevantní objektivní okolnost. V projednávané věci byla osoba, která původně vlastnila žalobce, současně klíčovým aktérem rozhodování v mateřské společnosti i konečným příjemcem prostředků. Správní orgány zcela přiléhavě uzavřely, že právě tato provázanost umožnila nastavit jednotlivé kroky způsobem, který by mezi nezávislými subjekty postrádal ekonomickou logiku a nejspíše byl hůře proveditelný. Ze všech zmíněných okolností plyne, že strana žalovaného unesla důkazní břemeno ve vztahu k subjektivnímu prvku o zneužití práva. Na rozdíl od věcné problematiky rozsudku NSS č. j. 10 Afs 16/2023-78, tak v nynější věci žalobce nedoložil tvrzené důvody, proto neunesl svoje procesní břemena.
  3. Krajský soud se plně ztotožňuje s žalovaným o tom, že žalobce vytváří a předkládá ekonomicky a obchodně sofistikované fráze či verze příběhů, které však mají spíše než vyjevit skutečnou podstatu věci, tak zpochybnit uskutečněný postup správce daně a žalovaného, jakož i podrýt zákonnost žalovaného rozhodnutí a jeho dílčích závěrů. V této souvislosti a s poukázáním na všechny procesní aspekty má krajský soud za to, že došlo k adekvátnímu uplatnění doktríny zneužití práva a všech jejích prvků, včetně onoho testu. Doktrína (zákazu) zneužití práva zahrnuje i formálně zákonné postupy daňového poplatníka, které nejsou za konkrétních skutkových okolností výkonem práva, ale jeho zneužitím. V rámci posuzování se hledí několika podmínek, kdy první je zisk daňové výhody jako hlavního či převažujícího účelu jednání daňového subjektu (subjektivní prvek) a nenaplnění účelu a smyslu právní regulace (objektivní prvek). Jednání naplňující obě podmínky, i kdyby nebylo protiprávní, tak by nezasluhovalo žádnou právní ochranu, zejména nikoliv s odvoláním na zásadu legitimního očekávání a právní jistoty, když účelem jest podrývat smysl a účel zákonné regulace jako takové (viz. HAVLÍČEK, R. Nástroje dluhového financování podniků z pohledu daňového práva. Praha: C. H. Beck, 2026, s. 175-178). Celá řada národní i nadnárodní judikatury byla vylíčena buď příliš abstraktně, kdy jen poukazuje jednotlivé povinnosti správce daně bez kauzálních souvislostí, nebo se jedná o výtah zcela nepřiléhavé judikatury (viz. rozsudek NSS ze dne 23. 7. 2024, č. j. 10 Afs 16/2023-78).
  4. Žalobce ve své žalobě opakovaně a rozsáhle odkazuje na rozsudek NSS ze dne 23. 7. 2024, č. j. 10 Afs 16/2023‑78, který podle jeho názoru dopadá i na projednávanou věc a vylučuje závěr o zneužití práva. Krajský soud však tomuto názoru nepřisvědčil, protože bylo striktně odlišit skutkový a ekonomický kontext obou věcí (řešené a nynější), který se v podstatně rozcházel. V uvedené věci šlo o holdingovou strukturu, v níž byla mateřská společnost nadána reálnými hospodářskými funkcemi, plnila koordinační a řídící roli vůči dceřiným podnikům a struktura jako celek vykazovala dlouhodobou stabilitu a ekonomický smysl nad rámec samotného daňového efektu. NSS zde výslovně akcentoval, že existence daňové výhody sama o sobě nepostačuje k závěru o zneužití práva, pokud je daňová výhoda pouze jedním z vedlejších efektů legitimního ekonomického uspořádání. V projednávané věci je však skutková situace odlišná v několika podstatných aspektech, které žalovaný řádně identifikoval a které krajský soud považuje za rozhodné. Mateřská společnost zde nebyla nositelem žádné samostatné ekonomické činnosti, neplnila řídící ani koordinační funkce a její existence byla funkčně omezena na držbu obchodního podílu a „inkaso“ podílů na zisku, které byly bezprostředně a systematicky předávány konečnému příjemci. Na rozdíl od skutkového základu věci řešené v rozsudku sp. zn. 10 Afs 16/2023 zde nelze identifikovat žádný autonomní hospodářský důvod, který by existenci mateřské společnosti odůvodňoval nezávisle na dosaženém daňovém efektu. Kromě dílčích východisek je podstatné rovněž to, že NSS ve zmíněném rozsudku výslovně připomněl, že závěr o zneužití práva je třeba činit na základě posouzení všech objektivních okolností konkrétního případu a že nelze mechanicky přenášet závěry z jedné věci na druhou. Tento obecný metodologický závěr však žalobci naopak nesvědčí, když v nyní posuzované věci soubor objektivních okolností (absence hospodářské autonomie mateřské společnosti, přímá a časově bezprostřední vazba výplat zisku na splácení kupní ceny původnímu společníkovi, ochota zadlužit dceřinou společnost za účelem výplaty zisku i konečné opuštění struktury po dosažení jejího efektu) vytváří obraz umělé konstrukce, jejímž převažujícím účelem bylo dosažení daňové výhody. Krajský soud proto uzavírá, že rozsudek NSS sp. zn. 10 Afs 16/2023 nelze chápat jako obecnou překážku aplikace doktríny zneužití práva v případech holdingových struktur, nýbrž jako východisko zdůrazňující nutnost individuálního posouzení každé věci. Právě takové individuální a komplexní posouzení bylo v projednávané věci žalovaným provedeno a jeho závěry jsou vnitřně konzistentní, logické a judikaturně obhajitelné.
  5. Žalobce brojil proti tomu, že mu odvolací orgán při seznámení podle ust. § 115 odst. 2 daňového řádu stanovil jen pětidenní lhůtu. Soud souhlasí, že takto krátká lhůta musí být podle ust. § 32 odst. 2 a 3 daňového řádu výjimečná a odůvodněná. V projednávané věci však tato procesní vada neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Ze spisu plyne, že žalobce ihned požádal o prodloužení lhůty, kdy první žádosti bylo vyhověno a následně žalobce ve věci učinil rozsáhlá podání ze dne 22. 9. 2025 a 12. 10. 2025. Reálně tedy disponoval podstatně delším časem k vyjádření a této možnosti využil. Jeho argumentace byla navíc v napadeném rozhodnutí řádně vypořádána. Soud proto uzavírá, že ačkoli prvotní stanovení pětidenní lhůty nebylo ideální a mělo být přesvědčivěji odůvodněno, žalobce nebyl ve svém právu na obhajobu fakticky zkrácen takovým způsobem, který by mohl vést ke zrušení napadeného rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Nešlo o podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem s dopadem do zákonnosti meritorního rozhodnutí.
  6. Vedle toho lze ještě pro upřesnění dodat, že si žalobce v rámci svojí žalobní argumentace vyselektoval jen několik pro něj klíčových momentů uskutečněného daňového procesu, které znějí v jeho prospěch, aniž by předložil komplexní procesní rovni. Stejně jako na jiných místech svojí žaloby, kde se žalobce dovolává porušení materiální pravdy, tak u této námitky reverzně obrací svojí argumentaci a materiální stránku upozaďuje na úkor té formální, které se nyní dovolává. Jak si soud ověřil, tak žalobce měl dostatečný časový prostor i dostatek faktických příležitostí k tomu, aby se mohl vyjadřovat k jednotlivým zjištěním správce daně, rozporovat je a navrhovat případně jejich doplnění novými důkazy. Tyto aspekty žalovaný přehledně popsal na v bodě 70 až 73 vyjádření k žalobě. Nutno tak dát za pravdu žalovanému, že žalobce nejspíše v rámci svojí žaloby neuvádí reálně dosaženou délku lhůty, protože ta vyvracení jeho tvrzení o nedostatečném prostoru k vyjádření, když v důsledku svého procesního postupu ve skutečnosti dosáhl délky lhůty více než dvojnásobně delší oproti maximální lhůtě podle ust. § 115 odst. 3 daňového řádu a šestinásobně delší než lhůty stanovené.
  7. Argumentace žalobce se v projednávané věci vyznačovala značnou mírou účelovosti, repetitivnosti a absence věcné (materiální) relevance, což byl zásadní rozdíl od argumentace žalovaného. De facto žalobce nepřinesl nové či právně významné skutečnosti, když jen dokola opakoval identické, již dříve vyvrácené, vypořádané či jinak zjevně liché námitky, aniž by na jejich nedůvodnosti cokoliv měnil. Takto koncipovaná argumentace se jevila, v nadsázce řečeno, dojmem „zaseknuté gramofonové desky“, jenž opakovaně přehrávala stále stejné výhrady, bez ohledu na jejich předchozí věcné a právní vypořádání. Namísto racionální právní polemiky se žalobce uchýlil k strategii setrvalého opakování stejných verzí, nejspíše v domnění jejich následné legitimizace. V tomto ohledu se žalobce omezil na paušalizovaná tvrzení o údajné nezákonnosti správce daně, která však vystavěl na nesouladnosti právní interpretace a skutkových zjištěních. Za takových okolností bylo nutno naznat, že zmíněná strategie žalobce se poněkud vzdálila od pouhého dovolání se ochrany svých práv, když se přenesla do roviny praktického napadání jakéhokoliv postupu správce daně (žalovaného), který neodpovídal jeho vlastním představám a zájmům. Takovou obranu bylo jen stěží možné považovat za legitimní prostředek právní ochrany, nýbrž spíše za účelový nesouhlas s výsledkem uskutečněného řízení, v jehož výsledku byla po žalobci požadována úhrada doměřené daně v řádu miliónů. Taková východiska se většinou prosazují právě u seznání zneužití práva a jeho konsekvencích. S trochou nadsázky se dá uzavřít, že takový postup žalobce nelze hodnotit jinak než jako procesní nepoctivost, když i soudní přezkum byl jím zasažen v podobě nadbytečných argumentů, např. o absenci vypořádání většiny námitek, které vypořádány v žalovaném rozhodnutí byly, ale nikoliv ve prospěch žalobce. Soudní ochrana však nemá být využívána za sledování snahy o změnu subjektivně neakceptovaných závěrů ze strany žalobce, když jsou takové závěry objektivizované a reflektující materiální (věcnou) podstatu věci. Není tak pravdou, že by došlo k porušení principu materiální pravdy, jak se snažil na mnoha místech žalobce navodit, ale spíše k jeho prosazení.
  8. V dané věci byla předmětem sporu mezi žalobcem žalovaným výplata podílů na zisku, které byly vypláceny v roce 2019 mateřské společnosti, když u nich došlo k uplatnění osvobození od srážkové daně podle ust. § 19 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Správce daně a následně žalovaný dospěl k závěru, že ačkoliv byly formálně splněny zákonné podmínky pro osvobození, tak se fakticky jednalo o uměle vytvořenou holdingovou strukturu, jejímž převažujícím účelem bylo vyvést zisk žalobce k fyzické osobě Z. M., a to bez zatížení srážkovou daní. Toto jednání tak bylo kvalifikováno jako zneužít práva ve smyslu ust. § 8 odst. 4 daňového řádu. Krajský soud naznal, že správní orgány v nynější věci dostatečně zjistily skutkový stav, vymezily účel relevantní právní úpravy a své závěry přezkoumatelně odůvodnily. Na základě objektivních a ve spise doložených okolností dospěly k závěru, že mezi žalobce a jeho původního společníka byla vložena mateřská společnost bez vlastní reálné hospodářské funkce, která sloužila k „bezdaňovému“ převodu zisku původnímu společníkovi. Tento závěr plně koresponduje s východisky a požadavky odpovídající judikatury SDEU i NSS vztahující se mj. k institutu zneužití práva.
  9. Soud nepřehlédl, že judikatura i odborná literatura zdůrazňují zdrženlivost při aplikaci zákazu zneužití práva a nutnost komplexního hodnocení ekonomického obsahu transakcí. Tyto požadavky však byly v projednávané věci splněny. Nešlo o případ, kdy by správce daně sankcionoval běžnou daňovou optimalizaci či standardní holdingové uspořádání bez dalšího, když se jednalo o případ, kdy byly zjištěny konkrétní objektivní okolnosti svědčící o umělé a průtokové konstrukci ve smyslu zastřeného daňového zvýhodnění, tj. zneužití práva v rozporu s jeho smyslem a účelem.
  10. Krajský soud tak dospěl k závěru, že žalované rozhodnutí je přezkoumatelné a zákonné, jakož i spisový materiál je kompletní a věcně správný. Z takového důvodu nezbylo než předmětnou žalobu zamítnout jako nedůvodnou podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.
  11. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce nebyl v řízení úspěšný a neměl právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšný žalovaný sice náhradu nákladů řízení požadoval v souvislosti s tím, že žalobce požadoval nařízení jednání, které se konalo dne 16.9.2026, a to cestovní náklady svého pověřeného zaměstnance k tomuto jednání z Brna do Pardubic a zpět, ale ty soud žalovanému nepřiznal, neboť žalobce v omluvě z účasti na jednání uvedl, že požadoval u jednání provedení výslechu svědka Ing. G., a protože soud jej nepředvolal, jednání se žalobce nezúčastnil. V tom soud považoval důvod pro nepřiznání nákladů řízení.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům řízení.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení usnesení). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Pardubice 17. září 2026

JUDr. Jan Dvořák v. r.

předseda senátu