5 Azs 162/2025 - 58
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: X., zast. Mgr. Tomášem Verčimákem, advokátem se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2025, č. j. 19 Az 12/2025‑47,
[1] Žalobkyně se kasační stížností domáhá zrušení rozsudku ze dne 30. 6. 2025, č. j. 19 Az 12/2025‑47, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2025, č. j. OAM‑602/ZA‑ZA11‑P06‑2024. Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a ani § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v tehdejším znění (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně podala dne 30. 4. 2024 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dne 7. 5. 2024 k žádosti především uvedla, že se narodila v ruském městě Ťumeň, je ázerbájdžánské národnosti a bez náboženského přesvědčení. Hovoří rusky, ázerbájdžánsky, turecky, rozumí i trochu česky. Není členkou žádné politické strany, ale účastnila se mítinku na podporu Alexeje Navalného v Ťumeni v roce 2021. Je svobodná, v zemi původu naposledy žila v bytě s matkou a bratrem. Do ČR přiletěla dne 6. 9. 2021. V lednu 2023 se do Ruska vrátila přibližně na měsíc za účelem vyřízení nového pasu. Jako turistka již v minulosti EU navštívila, jinak jako dítě pobývala nějakou dobu v Ázerbájdžánu. O mezinárodní ochranu nikde jinde nežádala. Její zdravotní stav je dobrý, není stíhána a nebyla odsouzena za žádný trestný čin.
[3] Žalobkyně dále uvedla, že nechce zpět do Ruska, protože se jí nelíbí politika Putina ani narušení suverenity jiného státu. Na Silvestra v roce 2021 dali s přáteli na sociální sítě video, kde křičeli „Hurá, smrt Putinovi“. Dříve za to nebyl žádný postih, teď ale sledují ve zprávách, že se za takové věci trestá. Muslimská část rodiny nesouhlasí s tím, aby chodila ven v šortkách nebo měla přítele. Její sestřenici (když dokončila studium v Rusku) strýcové v Ázerbájdžánu domluvili sňatek, což by ji mohlo potkat také. Obává se i toho, že by někdo z rodiny mohl špatně pochopit fotografie s přítelkyněmi, které dává na sociální sítě. V souvislosti s nimi se bojí i postihu za propagaci komunity LGBT+, neboť na sociální sítě psala i komentáře podporující tyto osoby. Dodala, že v ČR studuje a má tu přátele.
[4] Během pohovoru dne 7. 5. 2024 žalobkyně vysvětlila, že přijela do ČR za účelem studia. V Rusku se jí nelíbilo, žila ve strachu z postihu od státu i od někoho z rodiny. ČR si vybrala, neboť je ve středu Evropy a studium v češtině je zdarma. Po devítiměsíčním studiu češtiny nastoupila do prvního ročníku. Kvůli zdravotním problémům musela první ročník opakovat, nyní jej dokončuje. Vysvětlila, že měla studentské vízum, ale v lednu 2024 onemocněla, a přesto chodila do školy. Nakonec byla hospitalizována kvůli akutnímu zánětu ledvin. Kvůli tomu zapomněla vyzvednout průkaz o povolení k pobytu. Nemyslela si, že je to něco vážného – povolení měla prodlouženo. Dle svých slov měla obdržet novou výzvu k převzetí povolení k pobytu, ale dostala dopis, že jí byl zrušen status studenta a má se do 5 dnů dostavit. Prý jí byly zaslány další dopisy, které vůbec neobdržela. Pak již dostala pouze výjezdní příkaz.
[5] Žalobkyně dále sdělila, že v Rusku neměla problémy se státními orgány. V lednu nebo únoru 2021 se zúčastnila dvou ze tří dnů mítinku na podporu Alexeje Navalného v Ťumeni. Nešla tehdy do školy kvůli nemoci, přestože byl na ten den schválně naplánován velký test; obdobně i lidem v zaměstnání byly nařizovány úkoly, které jim měly v účasti na demonstraci zabránit. Jelikož se dozvěděla, že účastníci demonstrace budou mít záznam v osobním spisu, smazala všechny fotografie z něj. Měla na sobě zdravotnickou roušku a šálu, takže ji asi nikdo nepoznal. Další obdobné akce se účastnila po smrti Alexeje Navalného v Praze. Jelikož tam ale nebylo moc lidí, vrátila se do Ostravy. Veřejně nesouhlas s režimem neprojevuje, bojí se případného trestu po návratu. Je přesvědčena, že nejde jen o Putina a že by bylo zapotřebí změnit celý systém. Kdyby přišel někdo nový, aspoň z počátku by se snažil.
[6] K dotazu na její podporu osob LGBT+ žalobkyně vypověděla, že v Rusku ve škole se snažila zastávat svých LGBT+ spolužáků, neboť třídní učitelka byla proti nim, i proti muslimům. Žalobkyni považovala za muslimku. Žalobkyně není praktikující muslimka, ale kdyby se vrátila, musela by to před rodinou předstírat. Otec zemřel, ale má další příbuzné, v Rusku konkrétně matku, babičku, tety a strýce. V Ázerbájdžánu žije její dědeček a další příbuzní. Žalobkyně ázerbájdžánské občanství nemá ani nikdy neměla. V budoucnosti by chtěla dokončit bakalářské studium, pokračovat v magisterském a následně pracovat v oboru.
[7] Žalovaný do správního spisu zařadil následující informace o zemi původu: informace OAMP MV ze dne 11. 9. 2024 „Ruská federace: Sexuální menšiny – zákon zakazující propagaci homosexuality, diskriminace a zločiny z nenávisti, postoj státních orgánů, neziskové organizace, současná situace s výjimkou regionu severního Kavkazu“, informace OAMP MV ze dne 8. 7. 2024 „Situace navrátilců do Ruské federace po krátkodobém či dlouhodobém pobytu v zahraničí – zacházení ze strany státních úřadů a monitoring sociálních sítí“ a informace OAMP MV ze dne 8. 7. 2024 „Ruská federace: Bezpečnostní a politická situace v zemi – vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv“.
[8] V žalobou napadeném rozhodnutí ze dne 13. 3. 2025, č. j. OAM‑602/ZA‑ZA11‑P06‑2024, žalovaný k možnosti udělení azylu dle § 12 písm. a) zákona o azylu shrnul, že žalobkyně sama uvedla, že není členkou žádné politické organizace, nevykonávala politickou činnost a neměla v Rusku problémy se státními orgány. Nijak nedoložila, že se skutečně účastnila mítinku na podporu Alexeje Navalného, navíc i dle svého tvrzení byla maskována a účast pro ni neznamenala žádné následky. V roce 2023 bez problémů získala nový cestovní pas a opět vycestovala. Nikdy nebyla trestně stíhána ani v hledáčku státních orgánů. Obavy z postihu kvůli videu z roku 2021 nepovažoval žalovaný za důvodné. Zdůraznil, že běžní navrátilci nejsou systematicky kontrolováni ani stíháni za ojedinělé protivládní projevy na sociálních sítích, nejde‑li o známé aktivisty. Žalobkyně své názory jinak nezveřejňuje a ani existenci videa neprokázala. Žalovaný připustil, že v Rusku dochází k porušování lidských práv a postihům za kritiku režimu, aktivity žalobkyně však byly ojedinělé a ona ani její rodinní příslušníci kvůli nim nebyli nijak postiženi. Podle žalovaného proto nebylo možné dovozovat, že by žalobkyni v případě návratu do Ruska hrozilo pronásledování za uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu.
[9] K možnosti udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, žalovaný v prvé řadě odkázal na své odůvodnění neudělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu. Zopakoval, že žalobkyně své aktivity (účasti na mítinku a zveřejnění protivládního videa) nedoložila a nikdy dříve kvůli nim neměla problémy (ani během návštěvy Ruska v roce 2023). Žalovaný zdůraznil, že žalobkyně požádala o mezinárodní ochranu až po zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Hlavním cílem žádosti tedy byla legalizace pobytu v České republice, aby žalobkyně mohla pokračovat ve studiu. Žalovaný připomněl, že žádost o mezinárodní ochranu měla být podána bezprostředně po vzniku potřeby ochrany – azylové řízení nemá sloužit jako náhrada běžných pobytových institutů. Legalizace pobytu není podle žalovaného vyjmenována mezi zákonnými důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Azyl slouží k ochraně před pronásledováním, nikoli k řešení pobytové situace. To, že žalobkyně chce pokračovat ve studiu, nepředstavuje azylově relevantní důvod.
[10] K tvrzení o podpoře komunity LGBT+ žalovaný s odkazem na informace o zemi původu uznal, že existuje restriktivní legislativa o „gay propagandě“. Konstatoval však, že porušení vede zpravidla pouze k pokutám a počet stíhaných případů je vzhledem k velikosti země relativně nízký. Žalobkyně není veřejně známá aktivistka ani se v problematice výrazně neangažuje. Žalovaný rovněž poznamenal, že žalobkyně svá tvrzení o zveřejňování fotografií a podporujících komentářů nedoložila. Sama vypověděla, že kvůli nim neměla problémy, nebyla zadržena, stíhána ani jinak postihována. Žalovaný proto považoval za nepravděpodobné, že by ruské orgány o aktivitách žalobkyně věděly a že by vůči ní v budoucnu podnikaly kroky dosahující intenzity pronásledování. Ohledně obav žalobkyně z donucení k domluvenému sňatku ze strany ázerbájdžánských příbuzných žalovaný upozornil, že případné problémy se soukromými osobami nezakládají důvod pro udělení mezinárodní ochrany, pokud stát původu poskytuje ochranu. Žalobkyně je ruskou občankou a její nejbližší rodina žije v Rusku, kde domluvené sňatky nejsou obecně akceptovány. Samotná skutečnost, že část rodiny vyznává islám a že žalobkyně má vzdálené příbuzné v Ázerbájdžánu, podle žalovaného nepředstavuje reálné nebezpečí nuceného sňatku.
[11] Žalovaný zdůraznil, že žalobkyně neopustila Rusko z důvodu pronásledování či jeho bezprostřední hrozby, ale za účelem studia. V roce 2023 se do Ruska bez problémů vrátila kvůli vyřízení nového cestovního dokladu a následně opět odcestovala do ČR. O mezinárodní ochranu požádala až poté, co se dostala do pobytových problémů. Žalovaný uzavřel, že žalobkyně nesplňuje ani podmínky pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026.
[12] Dále žalovaný vyhodnotil, že nebylo zjištěno, že by byl v ČR udělen azyl některému z rodinných příslušníků žalobkyně, neudělil jí proto azyl za účelem sloučení rodiny podle § 13 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026.
[13] Žalovaný neshledal ani žádné důvody, jež by zakládaly případ zvláštního zřetele pro udělení národního humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, ve znění účinném do 30. 9. 2025.
[14] Žalovaný následně posuzoval, zda jsou splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026. Neshledal, že by žalobkyni měl po návratu do Ruska hrozit trest smrti, poprava, mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Žalobkyně během svého života v Rusku neměla nikdy problémy se státními orgány, nebyla stíhána ani odsouzena. Zemi legálně opustila za účelem studia a v roce 2023 se bez překážek vrátila pro nový pas a opět odcestovala. I její rodina žije v Rusku bez potíží. Žalovaný zopakoval, že žalobkyně nedoložila svou účast na mítinku na podporu Alexeje Navalného a že je nepravděpodobné, že by o ní ruské orgány vůbec věděly. Stejný závěr žalovaný učinil ve vztahu k tvrzení žalobkyně o videu s protivládním obsahem, jež mělo být zveřejněno na sociálních sítích. Žalovaný konstatoval, že běžní navrátilci nejsou v Rusku systematicky kontrolováni, zvýšený zájem se soustřeďuje na známé aktivisty, novináře či blogery. Žalovaný připustil existenci legislativy o „gay propagandě“, upozornil však, že porušení zákona bývá postihováno toliko jako správní delikt s finanční sankcí, navíc v relativně málo případech. Žalobkyně navíc ani své příspěvky podporující LGBT+ osoby nikterak nedoložila. Údajná obava z nuceného sňatku představuje podle žalovaného jen hypotetické a nepodložené tvrzení. Žalovaný zdůraznil, že žalobkyně je ruskou občankou, její nejbližší rodina žije v Rusku a k Ázerbájdžánu nemá významnější vazby. I kdyby nebezpečí existovalo, mohla by se obrátit na ruské státní orgány. Žalovaný shrnul, že nedostatky v oblasti demokracie a lidských práv samy o sobě nepostačují pro udělení doplňkové ochrany. Rozhodující je individuální posouzení situace konkrétního žadatele. V případě žalobkyně podle žalovaného nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. a) nebo b) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026.
[15] V závěru se žalovaný zabýval i nebezpečím vážného ohrožení života v důsledku ozbrojeného konfliktu. Válečné akce způsobené ruskou agresí na Ukrajině sice probíhají i na ruském území, to se však týká zejména oblastí hraničících s Ukrajinou. Žalobkyně pochází z Ťumeně vzdálené více než 2 000 km od Moskvy a ještě dále od ukrajinských hranic, sama navíc žádné obavy v této souvislosti neuvedla. Podle žalovaného tedy není důvodná ani obava z vážného ohrožení života civilisty či jeho lidské důstojnosti v souvislosti s mezinárodním konfliktem ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026. Žalovaný neshledal ani důvody pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny podle § 14b zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, neboť doplňková ochrana nebyla udělena žádnému rodinnému příslušníku žalobkyně vyjmenovanému v tomto ustanovení.
[16] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. V ní namítala, že při návratu do Ruska jí hrozí pronásledování kvůli politickým názorům, podpoře LGBT+ komunity a problémům s částí rodiny, která vyznává islám. Žalovaný podle ní nevycházel z aktuálních informací o zemi původu, neboť nezohlednil rozhodnutí Nejvyššího soudu Ruské federace z listopadu 2023, jímž bylo „mezinárodní hnutí LGBT“ označeno za extremistické. Tím se zvýšilo riziko postihu LGBT+ osob i jejich podporovatelů. Podle žalobkyně nebylo namístě požadovat, aby svou podporu komunitě LGBT+ vyjadřovala veřejně, neboť jde o výlučně osobní záležitost. Žalobkyně byla též přesvědčena, že žalovaný použil nesprávný důkazní standard, když vyžadoval „vysokou míru pravděpodobnosti“ budoucího pronásledování namísto „přiměřené pravděpodobnosti“, již vyžaduje judikatura. Žalobkyně zdůraznila svůj nesouhlas s ruským režimem a připomněla svou účast na demonstracích v Rusku i v České republice. Dále žalobkyně upozornila, že je rodinou nucena přistoupit na domluvený sňatek, jinak jí hrozí vražda ze cti. Žalovaný podle ní dostatečně nezkoumal, zda by jí ruské orgány byly schopny poskytnout účinnou ochranu. Žalobkyně žalovanému rovněž vytkla, že se nezabýval jejím psychickým stavem ani neposuzoval, zda není zranitelnou osobou. Žalobkyně shrnula, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn, důkazy byly hodnoceny tendenčně a závěry nebyly dostatečně odůvodněné.
[17] Krajský soud shora uvedeným rozsudkem ze dne 30. 6. 2025, č. j. 19 Az 12/2025 47, žalobu zamítl. Žalovaný podle krajského soudu opatřil relevantní podklady o politické, bezpečnostní a lidskoprávní situaci v Rusku a řádně je vztáhl na konkrétní situaci žalobkyně. Krajský soud připomněl, že podstatným zdrojem informací v azylovém řízení je samotný žadatel, který má svá tvrzení v maximální možné míře doložit. To žalobkyně neučinila ve vztahu k žádnému svému tvrzení (politická aktivita, podpora komunity LGBT+, individuální ohrožení ze strany příbuzných). Krajský soud neshledal, že by žalobkyni hrozilo pronásledování pro uplatňování politických práv. Údajnou účast na mítinku na podporu Alexeje Navalného ani zveřejnění protivládního videa nedoložila a sama uvedla, že kvůli těmto aktivitám nikdy neměla problémy s ruskými orgány. V roce 2023 bez obtíží navštívila Rusko, získala nový cestovní doklad a zemi opět opustila. Krajský soud proto považoval za nepravděpodobné, že by o ni ruské orgány měly zájem.
[18] Krajský soud se ztotožnil se žalobkyní, že u nároku na azyl se posuzuje především budoucí riziko pronásledování a že platí standard přiměřené pravděpodobnosti. I při použití tohoto standardu však dospěl k závěru, že v případě žalobkyně takové riziko neexistuje, její obavy považoval za převážně hypotetické a nepodložené konkrétními skutečnostmi. Krajský soud vycházel především z toho, že žalobkyně požádala o mezinárodní ochranu až po zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k pobytu. Ztotožnil se proto se žalovaným, že žádost byla pouze účelovým prostředkem k legalizaci dalšího pobytu v České republice, nikoli reakcí na reálné pronásledování v Rusku. Krajský soud nepovažoval žalobkyni ani za osobu, která ve veřejném a mediálním prostoru aktivně propaguje LGBT+ tématiku. Ona sama neměla problémy ani kvůli podpoře LGBT+ spolužáků. Nikdy se v tomto směru veřejně nezapojila a neprojevila nesouhlas se zákonem zakazujícím propagaci hnutí LGBT+. Ani spekulativní závěr ohledně budoucího života žalobkyně podle krajského soudu k udělení azylu nepostačuje.
[19] Podle krajského soudu žalovaný nepřekročil meze správního uvážení při odůvodnění, proč žalobkyni neudělil národní humanitární azyl. Krajský soud se rovněž ztotožnil s tím, že nebylo prokázáno, že by žalobkyni hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026. Nepřichází proto v úvahu udělení doplňkové ochrany. V podrobnostech krajský soud odkázal na rozhodnutí žalovaného.
[20] Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, a to z důvodů, které podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[21] Stěžovatelka následně prostřednictvím jí ustanoveného zástupce kasační stížnost doplnila o podrobné odůvodnění. Je toho názoru, že kasační stížnost je přijatelná, neboť se krajský soud dopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do jejího hmotněprávního postavení. Stěžovatelka upozorňuje, že krajský soud se nevypořádal se všemi žalobními námitkami, že v rozporu s judikaturou upozadil konkrétní skutkové aspekty žádosti vůči nevýznamné procesní skutečnosti (době podání žádosti) a že nesprávně posoudil právní otázku rozložení důkazního břemene.
[22] K otázce podpory LGBT+ komunity a politickým aktivitám stěžovatelka namítá, že se touto problematikou krajský soud dostatečně nezabýval, přestože odkazovala na informace o zemi původu, z nichž vyplývalo, že podpora LGBT+ komunity v Rusku skutečně trestná je. Stěžovatelka zpochybňovala rovněž úplnost podkladů žalovaného. Stěžovatelka podotýká, že režim v Rusku se od jejího vycestování dramaticky proměnil, a to jak na podkladu válečného konfliktu na Ukrajině, tak ve vztahu k trestání podpory LGBT+ komunity. Připomíná, že rozhodování o udělení některé z forem mezinárodní ochrany je prospektivní povahy, často zatížené důkazní nouzí na straně žadatele. Podle judikatury je třeba z nevyvrácených tvrzení žadatele vycházet. Krajský soud podle ní nedostatečně zohlednil princip rozložení důkazního břemene a požadoval po ní důkazy, kterými nedisponovala, neboť dosud obětí pronásledování nebyla. Stěžovatelka doložila odkazy na informace o zemi původu, které jsou ve vztahu k prospektivnímu posouzení relevantní (zpochybňovaly informace žalovaného), krajský soud se jimi však odmítl zabývat a konstatoval, že svá tvrzení neprokázala.
[23] Stěžovatelka zdůrazňuje, že ve správním spisu nebyl dostatek informací o nejnovějším vývoji ohledně prohlášení hnutí LGBT+ za extremistické. V důsledku toho je i podpora tohoto hnutí v současnosti trestná. Stěžovatelka vysvětluje, že své veřejné projevy politických názorů podporujících LGBT+ komunitu (jíž není přímou součástí) musela utlumit, aby předešla pronásledování po svém návratu do země původu. Podle judikatury však po ní nelze požadovat, aby se vyhnula pronásledování tím, že nebude své politické názory projevovat. Stejně tak po ní však nelze požadovat, aby svou podporu LGBT+ komunitě prezentovala více veřejně, jen aby na ni mohlo být nahlíženo jako na zájmovou osobu. Právě kvůli strachu z pronásledování v minulosti postupovala obezřetně (např. smazala veškeré své fotografie z demonstrace) a neměla dosud žádné problémy. Pokud stěžovatelka nyní své politické názory (mezi něž patří i podpora LGBT+ komunity) veřejně neprojevuje, je tomu tak ze strachu z následků po případném návratu zpět do země původu.
[24] Další kasační námitka se týká problematiky nuceného sňatku či dokonce vraždy ze cti. Stěžovatelka především poznamenává, že donucení uzavřít či setrvat v manželství dosahuje podle judikatury intenzity pronásledování. Stěžovatelka je toho názoru, že ve spisu není dostatek podkladů k posouzení, zda by vůbec ruský stát byl schopen a ochoten poskytnout jí ochranu před příbuznými. Přestože stěžovatelka v žalobě formulovala rozsáhlou argumentaci i k této otázce, krajský soud se k ní nikterak konkrétně nevyjádřil ani nevysvětlil, proč by případně toto tvrzení stěžovatelky považoval za nevěrohodné. Stěžovatelka připouští, že postačí, pokud se soud vypořádá alespoň se smyslem žalobních námitek. Ovšem v situaci, kdy jde o jeden ze stěžejních žalobních bodů, jemuž i žalovaný věnoval samostatnou část svého rozhodnutí, se nelze spokojit s pouhým obecným převzetím jeho názoru a odkazem na údajnou účelovost žádosti.
[25] K tvrzené účelovosti žádosti pak stěžovatelka sděluje, že když měla možnost legálně vycestovat ze země původu za účelem studia, volila právě tuto možnost. Dokud v České republice pobývala legálně, návrat jí nehrozil a neměla důvod žádat o mezinárodní ochranu. Odkazuje na judikaturu, podle níž z prospektivnosti rozhodování vyplývá, že ani pozdější podání žádosti nemá podstatný vliv na posouzení, zda existují důvody pronásledování. Výklad žalovaného by popíral koncepci mezinárodní ochrany sur place. Stěžovatelka cituje rozsudky soudů, podle nichž nelze neudělení mezinárodní ochrany postavit pouze na opožděnosti žádosti a neexistuje povinnost podat žádost o mezinárodní ochranu bezprostředně (ta by nebyla slučitelná s mezinárodněprávní definicí uprchlíka). Zdůrazňuje, že právní předpisy nestanoví žádnou lhůtu pro podání žádosti, přesto krajský soud nezákonnou argumentaci žalovaného převzal a odchýlil se od ustálené judikatury. Namísto konkrétního posouzení tvrzení stěžovatelky z pohledu přiměřené pravděpodobnosti budoucího pronásledování, resp. skutečného nebezpečí vážné újmy, krajský soud pouze všeobecně odkázal na účelové podání žádosti až po určité době.
[26] Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek i žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[27] Žalovaný ve svých vyjádřeních ke kasační stížnosti a jejímu doplnění uvádí, že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný odkazuje na správní spis, své rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Konstatuje, že napadený rozsudek je srozumitelný a opřený o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Žalovaný je přesvědčen, že se krajský soud vypořádal se všemi žalobními body. Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, příp. zamítl.
[28] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastnicí řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[29] S ohledem na skutečnost, že před krajským soudem rozhodovala ve věci samosoudkyně, se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006‑39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[30] Stěžovatelka v tomto případě namítá taková zásadní pochybení žalovaného i krajského soudu (zejména nedostatečné vypořádání, v případě krajského soudu úplné opomenutí problematiky nuceného sňatku), která by mohla mít dopad do jejího hmotně právního postavení a která navíc nelze z hlediska posouzení přijatelnosti kasační stížnosti prima facie vyloučit. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná.
[31] Poté soud přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je v dále uvedeném rozsahu důvodná.
[32] Nejvyšší správní soud musí v prvé řadě posoudit, podle jakých právních předpisů bude projednávanou věc posuzovat.
[33] Dne 12. 6. 2026 totiž vstoupila v účinnost v rámci tzv. Paktu o migraci a azylu celá řada nových právních předpisů EU týkajících se společného evropského azylového systému, mj. též nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1347 ze dne 14. května 2024 o normách, které musejí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu udělené ochrany, o změně směrnice Rady 2003/109/ES a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU (dále jen „kvalifikační nařízení“) a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (dále jen „procedurální nařízení“), a dále větší část rozsáhlé novely zákona o azylu a dalších souvisejících zákonů provedené zákonem č. 314/2025 Sb., jejímž hlavním účelem je právě transpozice, resp. adaptace zmíněných nových právních předpisů EU.
[34] Podle čl. 79 odst. 3 věty první a druhé procedurálního nařízení „[t]oto nařízení se použije na řízení o udělení mezinárodní ochrany ve vztahu k žádostem podaným od 12. června 2026. Žádosti o mezinárodní ochranu podané před tímto dnem se řídí směrnicí 2013/32/EU.“.
[35] Pro projednávanou věc, kde byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána před 12. 6. 2026, je tak dosud relevantní úprava ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“). Byť kvalifikační nařízení obdobné přechodné ustanovení jako procedurální nařízení neobsahuje a přechodná ustanovení dle čl. II zákona č. 314/2025 Sb. přímo nedopadají na nyní posuzovanou situaci, kdy k nabytí účinnosti nových právních předpisů došlo až v řízení o kasační stížnosti, vyšel Nejvyšší správní soud obdobně jako ve svém recentním rozsudku ze dne 31. 8. 2026, č. j. 5 Azs 73/2025‑52, z toho, že napadený rozsudek krajský soud vydal za účinnosti předchozí právní úpravy, přičemž kasační stížnost je dle § 102 s. ř. s. opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud tedy věc posuzoval podle právních předpisů účinných do 11. 6. 2026, resp. účinných v době rozhodování krajského soudu (rovněž samotné úkony v řízení o kasační stížnosti, s výjimkou vydání tohoto rozsudku a jeho doručení účastníkům řízení, Nejvyšší správní soud provedl ještě před 12. 6. 2026, tedy podle § 102 a násl. s. ř. s. ve spojení s § 32 zákona o azylu, v tehdy účinném znění).
[36] Stěžovatelka ve svém azylovém příběhu, který popsala žalovanému, formulovala tři důvody, pro něž žádala o udělení mezinárodní ochrany: zastávání protirežimních a protiválečných postojů, podpora LGBT+ komunity a nebezpečí ze strany příbuzných.
[37] Již mnohokrát Nejvyšší správní soud ve své judikatuře připomněl, co se rozumí odůvodněným strachem z pronásledování ve smyslu definice uprchlíka. Například v rozsudku ze dne 31. 1. 2020, č. j. 5 Azs 105/2018‑46, publ. pod č. 4029/2020 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud konstatoval:
„Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 5 Azs 36/2008‑119, musí žadatel pro vznik nároku na azyl podle § 12 písm. b) zákona o azylu kumulativně splnit následující prvky definice uprchlíka: ,(1) Musí se nacházet mimo zemi svého původu (tato podmínka není explicitně v zákoně o azylu stanovena, neboť se presumuje z povahy věci); (2) musí mít odůvodněný strach (…); (3) jemu hrozící újma musí dosahovat intenzity pronásledování (…); (4) ochrana v zemi původu selhala (…); (5) musí být pronásledován z azylově relevantních důvodů (…); a (6) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule (viz § 15 zákona o azylu).‘ První kritérium je splněno již jen přítomností stěžovatele na území České republiky, je však třeba se zaměřit na kritéria následující.
Posuzování odůvodněnosti strachu z pronásledování je úzce spjato s dalšími kritérii, jelikož, jak Nejvyšší správní soud již několikrát judikoval, posouzení nároku na udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu je postaveno na potencialitě pronásledování v budoucnu po případném návratu žadatele do země původu, jedná se tedy, obdobně jako u posuzování skutečného nebezpečí vážné újmy pro účely doplňkové ochrany, o prospektivní rozhodování (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 47/2007‑60, či ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008‑83). Samotný § 12 písm. b) zákona o azylu pracuje s pojmem strachu jako subjektivním prvkem a odůvodněností strachu z pronásledování jako objektivním prvkem, nestanoví však podmínku faktického pronásledování v minulosti, byť taková skutečnost je velmi významnou indicií přiměřené pravděpodobnosti pronásledování i v budoucnu. V každém případě je však zkoumána možnost budoucího pronásledování, přičemž je využíván standard přiměřené pravděpodobnosti, což znamená, že tato možnost musí být reálná, nikoliv pouze hypotetická, rozhodně však nemusí dosahovat či přesahovat 50 % (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006‑82, a ze dne 13. 8. 2010, č. j. 4 Azs 11/2010‑112). Z čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice vyplývá, že pokud vyjde najevo skutečnost ukazující na ‚předchozí pronásledování žadatele, jedná se o závažný ukazatel odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování nebo reálného nebezpeční utrpění vážné újmy‘.“
[38] V rozsudku ze dne 24. 10. 2025, č. j. 5 Azs 332/2024‑48, který se týkal azylového příběhu do určité míry podobnému případu nynější stěžovatelky, zdejší soud doplnil:
„Nejvyšší správní soud upozorňuje též na specifické rysy dokazování a na otázku důkazního břemene ve věcech mezinárodní ochrany, kterými se již opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí. Podle této judikatury je řízení o mezinárodní ochraně specifické tím, že je v něm často nutné rozhodovat za situace důkazní nouze (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2008, č. j. 2 Azs 100/2007‑64, ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007‑63, a ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003‑89), že jde u azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu a u doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, o prospektivní rozhodování (tj. posuzuje se odůvodněnost strachu z pronásledování či skutečné nebezpečí vážné újmy v budoucnu) a že nesprávné rozhodnutí má pro žadatele obzvláště závažné důsledky. Těmto specifikům řízení o mezinárodní ochraně odpovídá i standard a rozložení důkazního břemene, jež jsou vychýleny ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015, č. j. 5 Azs 100/2014‑63, a ze dne 3. 6. 2016, č. j. 5 Azs 50/2015‑46).
Břemeno tvrzení stíhá žadatele o mezinárodní ochranu (srov. též § 49a odst. 1 zákona o azylu). Pokud však jde o břemeno důkazní, to je již v souladu s čl. 4 odst. 1 a 2 [směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“)] rozloženo mezi žadatele o mezinárodní ochranu a správní orgán (tj. žalovaného). Prokazovat svá tvrzení je povinen primárně žadatel, nicméně pouze v rozsahu předložení důkazů, které s ohledem na svou situaci předložit může (srov. čl. 4 odst. 2 a 5 kvalifikační směrnice), a současně je správní orgán povinen zajistit si sám k posouzení dané žádosti potřebné důkazy, které lze na základě výpovědi stěžovatelky obstarat (podrobně viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008‑70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS), a to jsou zejména relevantní, resp. adresné a zároveň důvěryhodné, objektivní a aktuální informace o zemi původu. Přitom požadavky na tyto informace už nevycházejí jen z judikatury Nejvyššího správního soudu založené na čl. 4 kvalifikační směrnice a čl. 10 procedurální směrnice (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008‑81, publ. pod č. 1825/2009 Sb. NSS), ale stanoví je i § 23c písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, který mezi podklady rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany řadí ‚přesné a aktuální informace z různých zdrojů‘ o zemi původu.“
[39] Z výše uvedeného vyplývá, že nelze spravedlivě požadovat po žadateli, aby si ještě v době, kdy ani nebylo zřejmé, že odejde ze země původu, natož že bude žádat o mezinárodní ochranu, uchovával o své protirežimní činnosti potenciálně kompromitující důkazní prostředky. Stěžovatelce v projednávané věci proto nelze vytýkat, že nedoložila účast na mítinku na podporu Alexeje Navalného v zimě 2021. Vysvětlila, že smazala všechny fotky, aby neměla „zápis do osobního spisu“. Svou účast na mítinku při absenci jakýchkoli jiných důkazních prostředků prokázala svou vlastní hodnověrnou výpovědí: uvedla dostatek detailů (např. kdy se mítink uskutečnil, jaké bylo počasí, jak byla maskována, jaké překážky škola kladla účasti studentů apod.). Její výpověď byla vnitřně konzistentní a nebyla v rozporu s žádným jiným důkazním prostředkem; byla i plausibilní ve světle informací o zemi původu, které shromáždil žalovaný.
[40] Jediná účast na mítinku na podporu Alexeje Navalného, o níž se orgány v zemi původu patrně nedozvěděly (stěžovatelka sama uvedla, že byla maskována a že neměla následně se státními orgány žádné problémy), však nepředstavuje dostatečně významnou skutečnost, na jejímž základě by mohla stěžovatelka mít odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026. Stěžovatelka v žalobě eufemisticky uvedla, že „není během svého pobytu v ČR nejvíce viditelnou aktivistkou“ a odkázala na nebezpečí, které by pro ni mohlo vyplynout z případné účasti na demonstraci proti ruskému režimu v České republice. Pokud však stěžovatelka své politické názory ani v České republice neprojevuje, není zřejmé, jak by se o nich vůbec mohly ruské státní orgány dozvědět a následně kvůli nim stěžovatelku pronásledovat.
[41] Ve vztahu k účasti na mítinku na podporu Alexeje Navalného skutečně stěžovatelka byla v omluvitelné důkazní nouzi. To však nelze tvrdit o dalším tvrzení o jejích politických názorech, a to podpoře LGBT+ komunity. Toto tvrzení se totiž týká činnosti stěžovatelky na území České republiky. Stěžovatelka ke své žádosti uvedla, že na sociálních sítích „sdílela tisíce fotek s kamarádkami, psala k nim různé komentáře, komentáře podporující LGBT“. Přestože je to sama stěžovatelka, která ví, kdy a na kterých sociálních sítích ony fotografie a komentáře sdílela a pod jakým profilem, žádné důkazní prostředky nenavrhla a vůbec ničím svá tvrzení nedoložila. V kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že tyto materiály přestala sdílet ve strachu z návratu do Ruska. Nepředložila však vůbec žádné důkazní prostředky ani z doby, kdy v České republice pobývala na základě povolení k pobytu za účelem studia a neměla důvod bezprostředního návratu se obávat. Stěžovatelka tedy svou část důkazního břemene, které bylo rozloženo mezi ní a žalovaného, neunesla.
[42] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelkou, že ji nelze nutit, aby své politické názory po návratu do země původu přestala projevovat. Pokud je však stěžovatelka neprojevuje ani nyní na území České republiky, neexistuje ve skutečnosti nic, s čím by musela na území Ruské federace přestávat. Lze připomenout, že institut azylu (přiznání právního postavení uprchlíka) slouží k ochraně před pronásledováním, které může nastat mimo jiné v souvislosti se zastáváním určitých politických názorů ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, resp. čl. 2 písm. d) ve spojení s čl. 10 odst. 1 písm. e) kvalifikační směrnice, a i názorů případně projevených i po odchodu ze země původu v hostitelské zemi (to by byl případ stěžovatelkou zmiňované potřeby mezinárodní ochrany sur place ve smyslu § 28 odst. 7 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, resp. čl. 5 kvalifikační směrnice; k tomu srov. např. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2025, č. j. 5 Azs 332/2024‑48). V některých případech může k pronásledování dojít i tehdy, pokud původce pronásledování dané osobě určitý politický názor pouze přičítá, aniž by jej tato osoba ve skutečnosti zastávala (srov. § 28 odst. 5 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, resp. čl. 10 odst. 2 kvalifikační směrnice a např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 19. 12. 2014, č. j. 5 Azs 104/2014‑39, ze dne 31. 1. 2020, č. j. 5 Azs 105/2018‑46, publ. pod č. 4029/2020 Sb. NSS, či ze dne 26. 8. 2022, č. j. 5 Azs 153/2020‑63, publ. pod č. 4399/2022 Sb. NSS). Pokud však určitá osoba své politické názory vůbec neprojevuje a neexistují ani žádné indicie svědčící o tom, že by jí původce pronásledování takový politický názor přičítal, samotné niterné zastávání těchto názorů nepředstavuje dostatečný důvod pro udělení mezinárodní ochrany. To samozřejmě neplatí v případech, kdy nejde toliko o politický názor, ale např. sexuální orientaci, genderovou identitu či náboženské přesvědčení, které v daném kontextu nelze jednoduše utajit před okolím. O takové skutečnosti však v případě stěžovatelky nešlo.
[43] Lze shrnout, že v řízení nebylo prokázáno, že by strach stěžovatelky z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů byl odůvodněný ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, a tím spíše nelze vycházet z toho, že by stěžovatelka byla pronásledována za uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu a měla tedy nárok na tzv. ústavní azyl, což stěžovatelka ani netvrdila.
[44] V situaci, kdy stěžovatelka neunesla svou část důkazního břemene a neprokázala ani tvrzení o publikaci fotografií a komentářů na sociálních sítích, která bez větších problémů prokázat mohla, není namístě polemizovat o jednotlivých detailech informace o zemi původu ze dne 11. 9. 2024 o situaci sexuálních menšin v Ruské federaci (ani se zabývat dalšími informacemi o zemi původu, které navrhovala k důkazu stěžovatelka). Stěžovatelka neprokázala, že by vůbec existovala nějaká její činnost, na níž by se mohla vztahovat průběžně zpřísňovaná ruská legislativa o „gay propagandě“. Žalovaný sice v informaci o zemi původu ze dne 11. 9. 2024 chybně uvedl, že „mezinárodní LGBT hnutí“ označil za extremistické ruský Ústavní soud (namísto ruského Nejvyššího soudu), nicméně tuto skutečnost (a s ní související zásahy vůči aktivistům) neopomněl, jak uváděla stěžovatelka v žalobě. Podrobnější posouzení mohl provést již krajský soud, pokud ale stěžovatelka své tvrzení o podpoře LGBT+ komunity nikterak neprokázala, nebylo nutné související námitky detailně vypořádávat. Pouze z důvodu nevypořádání námitek o nedostatcích informací o zemi původu ve vztahu k podpoře LGBT+ komunity tedy napadený rozsudek nepřezkoumatelností netrpí.
[45] Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost rovněž z toho důvodu, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s jejím tvrzením o riziku pronásledování ze strany jeho nestátních původců v podobě nátlaku příbuzných stěžovatelky k uzavření domluveného sňatku a s ním spojené hrozby násilí. Tato námitka důvodná je.
[46] Nejvyšší správní soud úvodem upozorňuje, že nikterak nepředjímá, zda jsou tvrzení stěžovatelky týkající se této otázky věrohodná, či nikoli. Na základě dosud zjištěných skutečností totiž takový závěr dosud učinit nelze. Stěžovatelka v rámci poskytnutí údajů k žádosti dne 7. 5. 2024 sdělila, že její rodina je muslimská, ženy jsou sice spíše tolerantní, muži ale ne. Zmínila, že rodině vadilo, že měla přítele. Dále doslova uvedla: „Má sestřenice studovala v Rusku, udělala maturitu. Jak ale dosáhla určitého věku, strýcové jí v Ázerbájdžánu domluvili sňatek. Odvezli ji pryč a provdali za muže, kterého nikdy neviděla. Teď sestřenice žije v nějaké zapadlé vesnici, kde není ani internet, může ho používat jen jednou měsíčně, kdy si můžeme i zavolat. Takže se obávám, že mě čeká podobný osud jako sestřenici.“ V rámci pohovoru téhož dne jí žalovaný položil jedinou obecnou otázku týkající se příbuzných („Hovořila jste o možných potížích, které byste mohla mít se svými příbuznými, s ázerbájdžánskými příbuznými?“). Na ni stěžovatelka odpověděla, že není praktikující muslimka, ale musela by to před rodinou předstírat, kdyby se vrátila. Pro úplnost lze dodat, že tato otázka následovala po popisu toho, že stěžovatelku třídní učitelka považovala za muslimku právě kvůli ázerbájdžánské národnosti. Dále se jen žalovaný zeptal, jestli má stěžovatelka nějaké vazby na Ázerbájdžán a zda má ázerbájdžánské občanství. Nepoložil žádnou otázku týkající se dosavadních partnerských vztahů stěžovatelky ani nezjišťoval, z čeho usuzovala, že by ji mohlo potkat to, co sestřenici. Ve svém rozhodnutí pak žalovaný spekuloval, že stěžovatelčina sestřenice byla patrně ázerbájdžánská státní příslušnice a měla se obrátit na ázerbájdžánské orgány. Stěžovatelce jakožto ruské občance bez přímých vazeb na Ázerbájdžán (mimo některých příbuzných) by podle žalovaného nic takového nehrozilo. Žalovaný je přesvědčen, že byť jde o muslimskou komunitu, země původu stěžovatelky je křesťanská a státní orgány by stěžovatelce poskytly ochranu.
[47] Stěžovatelka v žalobě své obavy z pronásledování ze strany své rodiny rozvedla. Doplnila, že nebezpečí by jí mělo hrozit ze strany strýce z Ázerbájdžánu, který v rámci rodiny pobývá i v Rusku. Tento strýc podle stěžovatelky již v minulosti spáchal vraždu, za kterou nebyl odsouzen. Nyní stěžovatelce vyhrožuje zabitím, pokud neuzavře sňatek, který pro ni zajistil. Stěžovatelka uvedla, že v minulém roce byla vražda ze cti na jedné ženě skutečně spáchána, pročež se bojí o svůj život. Žalovaný se podle ní navíc nezabýval otázkou, zda by jí ruské státní orgány byly skutečně schopny účinně pomoci. Krajský soud se však uvedenými tvrzeními stěžovatelky vůbec nezabýval. V rámci svých vlastních úvah totiž příbuzné stěžovatelky zmiňuje právě jen dvakrát. Poprvé v bodě 27 napadeného rozsudku konstatuje, že příbuzní stěžovatelky neměli problémy kvůli jejím politickým názorům. Následně v bodě 29, kde „možné problémy s jejími ázerbájdžánskými příbuznými“ vyjmenovává pouze jako jednu z údajně účelových námitek ve větě, v níž se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že jediným smyslem žádosti stěžovatelky byla legalizace pobytu.
[48] Nejvyšší správní soud na tomto místě odkazuje na již výše citovaný rozsudek ze dne 24. 10. 2025, č. j. 5 Azs 332/2024‑48, kde v obdobné procesní situaci (i stěžovatelka v onom případě podala žádost o mezinárodní ochranu až poté, co přišla o povolení k pobytu) vysvětlil, že „skutečnost, že stěžovatelka, jako v podstatě každý žadatel o mezinárodní ochranu, v konečném důsledku žádala o její udělení proto, aby mohla v České republice dlouhodobě legálně pobývat, což žalovaný vždy označuje jako ‚snahu o legalizaci pobytu na území ČR‘, sama o sobě nepostačuje k vyloučení možnosti udělení mezinárodní ochrany, neboť taková skutečnost vůbec nevylučuje, že stěžovatelka hledá ochranu v České republice (tedy chce zde ‚legálně pobývat‘) právě proto, že má odůvodněný strach z pronásledování v zemi původu z azylově relevantních důvodů nebo že by v případě navrácení do této země čelila skutečnému nebezpečí vážné újmy zakládajícímu nárok na doplňkovou ochranu (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2011, č. j. 5 Azs 6/2011‑49, či ze dne 26. 8. 2022, č. j. 5 Azs 153/2020‑63). Nejvyšší správní soud na rozdíl od žalovaného i městského soudu považuje stěžovatelčin postup za pochopitelný. V prvé řadě, za situace, kdy stěžovatelka pobývala v České republice legálně na základě víza za účelem studia, skutečně nepociťovala potřebu žádat o mezinárodní ochranu; ta vznikla až v situaci, kdy oprávnění k pobytu pozbyla. Její případ se tedy výrazně liší od jednání těch cizinců, kteří se dostanou do ČR nelegálně, často zde i nelegálně pracují, své pobytové oprávnění nijak neřeší a teprve v situaci, kdy jsou odhaleni a je jim uděleno správní vyhoštění, případně jsou za tímto účelem též zajištěni, požádají o mezinárodní ochranu. Takový postup obvykle výrazně oslabuje hodnověrnost jejich azylového příběhu, byť ani tak zcela nevylučuje možnou důvodnost jejich žádosti.“.
[49] Z výše uvedeného plyne, že nelze azylově relevantní tvrzení vypořádat pouhým odkazem na závěr žalovaného, že žádost byla podána toliko za účelem legalizace pobytu na území České republiky. Krajský soud se měl tvrzením stěžovatelky zabývat konkrétně a vysvětlit, zda je považuje za hodnověrné, či nikoli.
[50] K otázce hodnověrnosti Nejvyšší správní soud poznamenává, že v rozsudku ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020‑45, publ. pod č. 4304/2022 Sb. NSS, zdůraznil, že „závěr žalovaného o tom, že azylový příběh žadatele či jeho část jsou nevěrohodné, je podmíněn důsledným přezkoumáním hodnověrnosti této výpovědi, na což by se měl zaměřit pohovor s žadatelem a jeho výpověď by následně měla být řádně vyhodnocena dle obecně uznávaných indikátorů hodnověrnosti (věrohodnosti), jak jsou v podstatě shrnuty v čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice. Mezi ně patří zejména vnitřní a vnější konzistentnost žadatelovy výpovědi, otázka, zda je tato výpověď dostatečně konkrétní, její plausibilita ve světle mimo jiné relevantních informací o zemi původu atd. (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007‑55, ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009‑74, ze dne 25. 6. 2015, č. j. 4 Azs 71/2015‑54, publ. pod č. 3279/2015 Sb. NSS, nebo ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 97/2019‑41).“.
[51] V rozsudku ze dne 23. 9. 2024, č. j. 5 Azs 144/2024‑31, pak zdejší soud připomněl: „Způsob vyhodnocení jednotlivých indikátorů věrohodnosti je blíže rozveden v materiálech Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu (European Asylum Support Office, EASO; od r. 2022 Agentura Evropské unie pro otázky azylu, European Union Agency for Asylum, EUAA), především v praktické příručce Posuzování důkazů z března 2015 nebo Evidence and credibility assessment in the context of the Common European Asylum System z roku 2018; na tyto materiály Nejvyšší správní soud žalovaného již několikrát odkazoval (v podrobnostech srov. rozsudky NSS ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 447/2019‑30, ze dne 17. 9. 2020, č. j. 1 Azs 3/2020‑70, ze dne 30. 9. 2020, č. j. 2 Azs 165/2019‑57, ze dne 10. 2. 2023, č. j. 5 Azs 208/2022‑52, nebo ze dne 3. 6. 2024, č. j. 5 Azs 256/2023‑65); nově lze odkázat též na dokument EUAA Practical Guide on Evidence and Risk Assessment z ledna 2024. V jednoduchosti lze shrnout, že pro posouzení věrohodnosti výpovědi žadatele je nutno zvážit, zda je žadatelem předestřený azylový příběh popsán dostatečně konkrétně a plausibilně; dále je nutno zvážit, zda jsou žadatelova tvrzení rozporná mezi sebou navzájem či s jinými důkazy, a nutno je též posoudit, zda jsou žadatelem uváděná tvrzení v souladu se známými informacemi o zemi původu.“
[52] Výše uvedené zdroje mohou (a měly by) při vyhodnocení hodnověrnosti žadatele o mezinárodní ochranu v pozici žalobce využívat též krajské soudy, které v souladu s čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice a § 32 odst. 9 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, měly již podle předchozí právní úpravy provádět úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky věci. Vzhledem k tomu, že žalovaný se problematikou nuceného sňatku v rámci správního řízení příliš podrobně nezabýval (a ani stěžovatelka sama toto své tvrzení dostatečně nerozvedla), ve správním spisu není dostatek podkladů k posouzení hodnověrnosti žalobních tvrzení o domluveném sňatku a riziku újmy na zdraví (či dokonce životě) při projevení nesouhlasu s ním. V takové situaci měl krajský soud možnost v tomto ohledu doplnit dokazování a potřebné informace zjistit tím, že by ve věci nařídil jednání, na kterém by se stěžovatelky dotázal na potřebné detaily jejího tvrzeného azylového příběhu a případně provedl k důkazu upřesňující a doplňující informace o zemi původu, které by si k tomuto účelu obstaral.
[53] Nejvyšší správní soud doplňuje, že pokud by se tvrzení stěžovatelky ukázalo jako hodnověrné, bylo by třeba následně na základě adresných a aktuálních informací o zemi původu vyhodnotit, zda státní orgány Ruská federace činí přiměřené kroky k zabránění tomuto pronásledování v podobě nátlaku příbuzných k uzavření domluveného sňatku a s ním spojené hrozby násilí (jež by mohlo dle tvrzení stěžovatelky dokonce vyústit ve vraždu ze cti), a to zejména zavedením účinného právního systému pro jeho odhalování, stíhání a trestání, a zda má stěžovatelka (též jakožto příslušnice ázerbájdžánské národnostní menšiny a zároveň osoba, kterou může ruská většinová společnost vnímat jako příslušnici muslimské náboženské skupiny, byť se tak sama cítit nemusí) k této ochraně přístup (z dosavadní úpravy srov. § 2 odst. 5 a 6 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, a čl. 6 a čl. 7 kvalifikační směrnice, jakož i např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 5 Azs 62/2016‑87). Tuto otázku by přitom bylo třeba posuzovat primárně v kontextu možných důvodů pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, nikoliv doplňkové ochrany dle § 14a téhož zákona v témže znění, neboť pokud by se hodnověrnost a opodstatněnost tvrzení stěžovatelky prokázala, byla by souvislost (kauzální nexus) tohoto pronásledování s jeho azylově relevantními důvody ve smyslu § 28 odst. 6 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (byť chybně formulovaného) a čl. 9 odst. 3 kvalifikační směrnice, konkrétně s důvodem pohlaví, resp. příslušnosti k sociální skupině žen (případně úžeji definované skupiny žen a dívek ohrožených nuceným sňatkem) zřejmá [srov. § 12 písm. b) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, a čl. 2 písm. d) ve spojení s čl. 10 odst. 1 písm. d) kvalifikační směrnice jakož i např. již zmiňovaný recentní rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2026, č. j. 5 Azs 73/2025‑52]. V tomto případě by připadala do úvahy i souvislost s důvodem pronásledování pro náboženství, resp. skutečnost, že je stěžovatelka na rozdíl od jí označených nestátních původců pronásledování bez vyznání [srov. opět § 12 písm. b) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, a dále čl. 2 písm. d) ve spojení s čl. 10 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice].
[54] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto podle § 110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že úplné opomenutí žalobního bodu se týká rozsudku krajského soudu a že stěžovatelka sama uznává, že žalovaný se otázkou nuceného sňatku zabýval, byť dle jejího názoru nedostatečně, Nejvyšší správní soud nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí žalovaného podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., ve znění účinném do 31. 12. 2025 [srov. čl. XI odst. 3 již zmiňovaného zákona č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony] .
[55] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
[56] V řízení o kasační stížnosti byla stěžovatelka zastoupena advokátem Mgr. Tomášem Verčimákem, kterého jí ustanovil Nejvyšší správní soud. Náklady spojené s tímto zastoupením, tj. odměnu za zastupování a hotové výdaje advokáta, hradí v takovém případě stát (§ 35 odst. 10 s. ř. s.).
[57] Nejvyšší správní soud tak přiznal ustanovenému zástupci odměnu ve výši 2 x 4 620 Kč za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a v doplnění kasační stížnosti podle § 11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s § 9 odst. 5 a § 7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), paušální náhradu hotových výdajů za tyto úkony ve výši 2 x 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a částku odpovídající DPH 21%, celkem tedy 12 269 Kč. Tato částka bude zástupci stěžovatelky vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. září 2026
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu