5 Azs 73/2025 - 52
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: X, zastoupená Mgr. et Mgr. Terezou Veselou, advokátkou se sídlem Botanická 608/28, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2025, č. j. 56 Az 12/2024‑49,
[1] Žalobkyně se kasační stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2025, č. j. 56 Az 12/2024‑49, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 9. 2024, č. j. OAM‑615/DS‑D03‑K03‑2024. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně podala dne 19. 4. 2024 žádost o mezinárodní ochranu v Rakousku. V rámci dublinského řízení byla dne 8. 8. 2024 předána do České republiky.
[3] Dne 13. 8. 2024 ke své žádosti o mezinárodní ochranu uvedla, že je státní příslušnicí Senegalské republiky, národnostně patří do etnické skupiny Sererů a vyznává islám. Narodila se v obci D. N. v oblasti K., kde také naposledy žila v rodinném domě společně s rodiči. Je svobodná, bezdětná, politicky neaktivní a nikdy nebyla členkou žádné politické strany ani skupiny. Hovoří francouzsky. Žalobkyně dále sdělila, že dne 31. 12. 2023 odjela ze Senegalu do Gambie. Z Gambie následně letecky pokračovala do Německa s mezipřistáním ve Španělsku. V Německu pobývala od 1. 1. 2024 do 19. 4. 2024, poté odjela vlakem do Rakouska, kde požádala o mezinárodní ochranu. Cestovní doklad ztratila v Německu. Její turistické vízum vydané ČR bylo platné v období od 29. 12. 2023 do 20. 1. 2024. Ke svému zdravotnímu stavu žalobkyně uvedla, že trpí depresemi, na které užívá léky, jiná zdravotní omezení nemá. Nebyla nikdy trestně stíhána ani odsouzena. O mezinárodní ochranu dosud nikde jinde nežádala.
[4] Jako důvod žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně uvedla, že má problémy se svou rodinou, zejména s otcem, který ji chce podrobit ženské obřízce a provdat ji za svého přítele. Žalobkyně se obává o své zdraví a tělesnou integritu. Dále doplnila, že ji její otec v minulosti popálil poté, co odmítla sňatek.
[5] Během pohovoru dne 13. 8. 2024 žalobkyně vypověděla, že vízum ČR jí pomohla vyřídit sestra. Původně se s ní měla setkat v ČR, k tomu však nedošlo, neboť sestra má práci v jiné africké zemi. Sestra jí dala kontakt na nějakou osobu v Německu, která ji měla spojit s bratrem žijícím v Rakousku. Žalobkyně v Německu setrvala přibližně čtyři měsíce, neboť se jí nepodařilo bratra najít. K životu v Senegalu uvedla, že byl těžký a že ve své rodině trpěla, proto utekla nejprve do Gambie. Konstatovala, že žila ve velkém domě se sestrou, bratrem a rodiči. Tradice podle jejích slov vyžaduje, aby byla obřezána předtím, než se provdá za otcova přítele. Na otázku, proč nebyla obřezána již v dětství, odpověděla, že tomu matka bránila, protože to přináší zdravotní rizika. Když jí bylo asi deset let a probíhala příslušná ceremonie, odvezla ji do Gambie, aby ji ochránila. K otázce, proč na obřízce otec trvá nyní po více než deseti letech, žalobkyně sdělila, že otec ji bil a zneužíval a že podle místní tradice musí být vždy jedna žena doma; nepouštěl ji ani do školy. Utekla proto do Gambie, aby dostudovala proti vůli rodiny, s čímž jí pomohla sestra. Dále žalobkyně uvedla, že obřízka musí proběhnout v rámci dané ceremonie a že nynější požadavek souvisí s ceremonií spojenou s její svatbou. Sestra kvůli tomu prý problém neměla, protože už je starší a nežije s rodiči. Matka nic nezmůže, protože v Senegalu rozhodují muži.
[6] Na otázku, zda se obrátila na státní orgány, žalobkyně sdělila, že sama to nezkoušela, ale jiní ano. Policie podle jejích slov v těchto případech slíbila, že s tím něco udělá, ale nic neudělala. Možnost přestěhování v rámci Senegalu žalobkyně považovala za nemožnou, neboť nemá kam jít, ostatní by zjistili, kde je. Nemůže odejít, aniž by někomu řekla, kam míří. Otec by se to určitě dozvěděl. Dále žalobkyně vypověděla, že celá její rodina žije ve stejné vesnici. Když žila v Gambii, otec jí vyhrožoval, že se musí vrátit, ale žádné konkrétní kroky k jejímu návratu nepodnikl. Ovšem poté, co dostudovala střední školu, si pro ni do Gambie přijel. Žalobkyně kladla odpor, ale otec ji nutil, protože je to otázka tradice. Přivezl ji do jiné vesnice, kde bydlí jeho přítel, a připravoval ji na svatbu. K popálení žalobkyně sdělila, že k němu došlo, když byla ještě dítě. Její otec rozhodl o svatbě, což žalobkyně jako dítě odmítla, a proto ji popálil. V nemocnici strávila šest měsíců. Otec podle jejích slov odpovědnost svedl na jejího bratra.
[7] Následně na otázku, jak od rodiny utekla, žalobkyně odpověděla, že řekla otci, že jede do Dakaru vyřídit si nějaké dokumenty ke svatbě, ale místo toho si šla vyřídit se sestrou vízum. Nevěděla ovšem, kdy to bylo. Plánovaná obřízka měla podle žalobkyně proběhnout dne 2. 1. 2024 a svatba dne 15. 1. 2024. Z domu odešla tak, že jí matka pomohla v noci utéct a ona si vzala taxi do Gambie. K předchozímu pobytu v Gambii na otázky žalovaného doplnila, že to bylo v letech 2019 až 2023, kdy studovala střední školu. Otec žalobkyni v době jejího pobytu v Gambii telefonicky vyhrožoval. Nakonec pro ni osobně přijel do Gambie, aby ji odvezl zpět, neboť jeho přítel za ni jako za nevěstu zaplatil. Otec věděl, kde žalobkyně je; v rodině to byla známá věc. Na otázku, proč nezůstala v Gambii, žalobkyně odpověděla, že nemá v Gambii žádné kontakty, o nichž by otec nevěděl. V zemi původu neměla žalobkyně žádné konkrétní problémy se státními či bezpečnostními orgány, pouze problémy související s jejím pohlavím. Jako další důvod uvedla, že se chce dále vzdělávat, což jí její rodina nedovolí. Na závěr pohovoru žalobkyně potvrdila, že vše již sdělila a žádné další doklady nemá, protože o osobní věci přišla v Německu.
[8] Při seznámení s podklady rozhodnutí dne 26. 8. 2024 žalobkyně svou výpověď doplnila sdělením, že její mladší sestra kvůli provedení obřízky v 8 letech zemřela, a právě proto chce žalobkyni její matka před obřízkou chránit. Žalobkyni bylo v tu dobu 10 let. Pokud by se však žalobkyně vrátila od Senegalu, její otec by ji určitě nechal obřezat. Podle protokolu o seznámení s podklady rozhodnutí žalobkyně nejprve uvedla, že její sestře bylo v době úmrtí po provedení obřízky 10 let a žalobkyni 12 let, po přetlumočení protokolu se však žalobkyně opravila. Není však jasné, zda žalobkyně skutečně opravila svou původní výpověď, anebo byla její původní výpověď chybně zapsána.
[9] Na seznámení s podklady rozhodnutí žalobkyně dále reagovala tím, že ve lhůtě stanovené žalovaným předložila písemné vyjádření, v němž zmínila, že Senegal přijal již v roce 1999 zákony kriminalizující mrzačení ženských pohlavních orgánů (female genital mutilation, dále též „FGM“) a v zákoně o rodině byl stanoven minimální věk pro uzavření manželství u žen na 16 let a u mužů na 18 let. Vymáhání těchto zákonů je však podle žalobkyně problematické, neboť v senegalských komunitách je FGM hluboce zakořeněno v místních tradicích a kulturních vzorcích a je za těchto okolností složité změnit chování lidí jen pomocí legislativy. Odstrašující účinek zmíněné legislativy oslabuje podle žalobkyně také to, že někteří úředníci přijímají úplatky za propuštění osob zatčených v souvislosti s těmito praktikami. Navíc nejsou nijak postihováni členové rodin, kteří odvážejí své dcery k podstoupení FGM do sousedních zemí, kde neexistuje proti těmto praktikám žádná legislativa nebo je přinejmenším mírnější. Mnoho přátel a známých žalobkyně dle jejího vyjádření podstoupilo FGM, což mělo v řadě případů z následek nebezpečné zdravotní následky, včetně silného krvácení, potíží při porodu a bolestivých zranění. Z těchto důvodů žalobkyně ze země původu uprchla, aby nemusela postoupit FGM a tím riskovat ztrátu života a aby nebyla nucena uzavřít sňatek proti své vůli. Žalobkyně dále v tomto podání konstatovala, že její mladší sestra zemřela v 8 letech právě na obřízku, která u ní vyvolala silné krvácení. Žalobkyně následně ve svém vyjádření uvedla celkem 6 konkrétních případů (5 z nich z období let 2018 až 2021) provedení FGM či donucení ke sňatku (případně obojího), přičemž jeden z nich dle jejího tvrzení spadá do oblasti K., odkud žalobkyně pochází. Většině těchto případů je dle popisu žalobkyně společné, že policie a další kompetentní orgány odmítly zasáhnout s tím, že jde o „rodinnou záležitost“ či „domácí problém“, nebo případ odložily např. pro nedostatek důkazů (kvůli neochotě svědků vypovídat) nebo vzhledem k tlakům místní komunity, včetně toho, že v jednom z těchto případů byli pachatelé její vlivní členové. U dvou z těchto šesti příkladů žalobkyně připojila konkrétní internetový odkaz, ovšem písemnosti, které žalovaný na základě těchto odkazů vytiskl a vložil do spisu, se přímo netýkají FGM. Žalobkyně uzavřela, že vzhledem k citlivosti těchto případů jich mnoho zůstává neohlášeno a nedokumentováno. Oběti FGM navíc případným ohlášením riskují ztrátu života a bezpečí. Miliony dívek a žen tak podle žalobkyně čelí v Senegalu mrzačení pohlavních orgánů a sňatkům v dětském věku, přestože byly k ochraně před těmito praktikami přijaty zmiňované zákony.
[10] Žalovaný do správního spisu založil „Hodnocení Senegalu jako bezpečné země původu“ ze dne 17. 10. 2023, které vypracoval OAMP MV, a žádost žalobkyně o udělení schengenského víza ze dne 24. 11. 2023, podanou na zastupitelském úřadu ČR v Dakaru dne 30. 11. 2023, a k této žádosti se vztahující dokumentaci.
[11] Rozhodnutím ze dne 13. 9. 2024, č. j. OAM‑615/DS‑D03‑K03‑2024, žalovaný žádost žalobkyně zamítl dle § 16 odst. 2 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, jako zjevně nedůvodnou. Žalovaný připustil, že samotná existence zákonů proti FGM nemusí bez širšího společenského přijetí zajistit ochranu všech žen a dívek. Zdůraznil však, že Senegal tyto praktiky kriminalizoval již v roce 1999, realizuje programy k jejich potírání a pachatelé jsou postihováni. Systém je podle něj dostatečný z pohledu zákona o azylu. Případy uváděné žalobkyní se odehrály již před delší dobou a v situacích odlišných od situace žalobkyně. Nucení k obřízce v 10 letech bylo nelegální a nepřijatelné, žalobkyně však po dobu dalších 10 let problémy dle své výpovědi neměla. Žalovaný dále připomněl, že žalobkyně je dospělá, svéprávná a středoškolsky vzdělaná žena, která si je vědoma trestnosti daného jednání a možnosti obrátit se na policii. Té však nevyužila a odešla z domu otce, čímž se podle žalovaného účinně vyhnula dalšímu tlaku, neboť jedinou osobou vyžadující obřízku či předem domluvený sňatek byl její otec. Ten jistě nemá prostředky umožňující kontrolovat její pohyb v rámci země původu nebo při vstupu do Senegalu. Žalovaný dále poznamenal, že žalobkyně měla podporu matky a následně i sestry, nebyla tedy zcela závislá na otci. Senegal opouštěla v době studia na vysoké škole v Gambii, kde již uhradila školné. Na internetových stránkách, k nimž směřovaly odkazy žalobkyně, žalovaný nenalezl žádné informace související s jejím azylovým příběhem.
[12] Dále žalovaný zdůraznil, že Senegal je považován za bezpečnou zemi původu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026. Žalobkyně podle něj neprokázala, že by v jejím konkrétním případě tato domněnka neplatila. K problematice ženské obřízky žalovaný shrnul, že FGM je již od roku 1999 v Senegalu trestná, včetně její propagace či napomáhání k jejímu provedení. Podle dostupných informací není tato praktika v Senegalu rozšířena a pachatelé jsou reálně stíháni a trestáni. Žalovaný je přesvědčen, že dospělou a svéprávnou ženu nelze bez jejího souhlasu k obřízce fakticky donutit. Žalovaný opakuje, že otec žalobkyně nemůže kontrolovat její pohyb po celé zemi. Žalobkyně se podle senegalské ústavy může usadit kdekoli v této zemi. Ve vztahu k nuceným sňatkům žalovaný vysvětlil, že právní řád Senegalu vyžaduje souhlas obou snoubenců a stanoví minimální věk pro uzavření manželství. Konstatoval, že dohoda otce ohledně sňatku před dosažením zákonného věku žalobkyně je neplatná. Žalobkyně se již takovému sňatku účinně vyhnula.
[13] Obavy žalobkyně považoval žalovaný za zveličelé. Poukázal na to, že žalobkyně se již v dětství obřízce vyhnula díky pomoci matky, následně studovala střední a vysokou školu v zahraničí, přičemž její studium bylo financováno rodinou, zejména sestrou. Nebyla tedy plně závislá na otci a ženy v rodině měly určitou míru samostatnosti. Zdravotní stav žalobkyně nepovažoval žalovaný za závažný nebo život ohrožující. Z dokumentů poskytnutých k žádosti o vízum žalovaný dovodil, že žalobkyně se v rozhodné době (od listopadu 2023) nenacházela v Senegalu, ale již studovala v Gambii (jejím hlavním městě Banjulu), kde nebyla bezprostředně ohrožena obřízkou či nuceným sňatkem. Na základě všech těchto skutečností žalovaný uzavřel, že žalobkyně neprokázala existenci individuálních okolností, které by vyvracely domněnku bezpečné země původu. Její tvrzení podle něj nedosahují intenzity pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, ani vážné újmy podle § 14a téhož zákona, v témže znění. Proto žalovaný její žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026.
[14] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně, který ji shora uvedeným rozsudkem ze dne 28. 2. 2025, č. j. 56 Az 12/2024‑49, zamítl. Krajský soud nejprve konstatoval, že na žalobkyni leželo důkazní břemeno ohledně vyvrácení domněnky bezpečné země původu, za kterou je Senegal považován. Žalobkyni se však nepodařilo prokázat, že Senegal v jejím případě nelze za bezpečnou zemi původu považovat. Krajský soud přisvědčil žalovanému, že ačkoli ochrana žen a dívek před FGM a nucenými sňatky nemusí být v každém jednotlivém případě plně účinná, Senegal tyto praktiky dlouhodobě zakazuje, netoleruje a přijímá opatření k jejich potírání. Ochranná legislativa je účinná již od roku 1999, fungují programy zaměřené na vymýcení těchto praktik a dochází i k trestání pachatelů. Podle soudu proto existují dostatečná systémová opatření k ochraně žen.
[15] K případům, na něž žalobkyně odkázala, krajský soud uvedl, že šlo o jednotlivé starší případy z let 2018 až 2021. Týkaly se navíc převážně nezletilých dívek a často za účasti širší rodiny či komunity, což neodpovídá situaci žalobkyně. V jejím případě měl být iniciátorem pouze otec, zatímco matka i starší sestra ji podporovaly. Žalobkyně navíc po řadu let studovala v Gambii bez zásadních problémů. Za podstatné krajský soud považoval, že žalobkyně je dospělá, svéprávná a vzdělaná žena, která si je vědoma nezákonnosti FGM i nucených sňatků a může se domáhat ochrany státních orgánů. Této možnosti však nikdy nevyužila. Tvrzení, že by ji otec po návratu do Senegalu jistě nechal obřezat, soud označil za nepodložené. Žalobkyně může svobodně žít v jiné části země a z její výpovědi nevyplývá, že by otec disponoval prostředky ke sledování jejího pohybu po celém Senegalu. Krajský soud rovněž zdůraznil, že žalobkyně nebyla na otci existenčně závislá. Podporu měla od matky i starší sestry a sourozenci vedli samostatný život mimo rodinu. Krajský soud dále shledal rozpory ve výpovědích žalobkyně, zejména ohledně tvrzeného úmrtí mladší sestry po obřízce. Tato skutečnost byla zmíněna až dodatečně a neodpovídala dřívějším tvrzením žalobkyně o věku, v němž se obřízka v rámci místních ceremonií provádí. Krajský soud proto vyhodnotil tato tvrzení jako nevěrohodná.
[16] Krajský soud dále konstatoval, že internetové odkazy předložené žalobkyní neobsahovaly konkrétní informace vztahující se k jejímu příběhu ani neprokazovaly, že by ženy v Senegalu byly bez možnosti ochrany proti FGM nebo nuceným sňatkům. Soud shledal i další nelogičnosti v její výpovědi. Žalobkyně například podle jeho hodnocení uváděla rozdílné důvody, proč ji matka v dětství odvezla do Gambie, a současně tvrdila, že se nemůže přestěhovat do jiné části Senegalu, přestože starší sestra takto žije dlouhodobě bez potíží. Také tvrzení o nemožnosti dalšího vzdělávání odporovalo skutečnosti, že žalobkyně dokončila střední školu, složila maturitu a zahájila vysokoškolské studium v Gambii. K obavám z obřízky krajský soud uvedl, že nejde o podloženou hrozbu. Senegal je dlouhodobě považován za bezpečnou zemi původu, FGM je trestná a existují mechanismy ochrany obětí. Ze zpráv Světové zdravotnické organizace (WHO) navíc podle soudu vyplývá, že tato praxe není v Senegalu rozšířená a týká se převážně malých dětí. Soud proto uzavřel, že u dospělé a svéprávné ženy nelze bez jejího souhlasu reálně předpokládat provedení obřízky. Stejně tak soud nepovažoval za reálnou tvrzenou hrozbu nuceného sňatku. Senegalská ústava i zákon o rodině vyžadují osobní souhlas snoubenců a porušení těchto pravidel je trestně postižitelné. Krajský soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně po návratu do země původu není reálně ohrožena ani obřízkou, ani nuceným sňatkem.
[17] K tvrzením žalobkyně, že v rodině trpěla, byla bita a zneužívána a že ženy v zemi původu nemají žádné slovo, krajský soud konstatoval, že takové hodnocení považuje za značně zveličené. Sama žalobkyně totiž uvedla, že ji matka dokázala ochránit před obřízkou a umožnila její odjezd do Gambie. Žalobkyně následně několik let studovala v zahraničí, přičemž studium jí bylo hrazeno rodinou a později ji ve studiu podporovala starší sestra. Po dosažení dospělosti žalobkyně žila samostatně ve studentském kampusu vysoké školy v Gambii. Tyto okolnosti podle soudu potvrzují její faktickou nezávislost a oslabují tvrzení o jejím bezvýchodném postavení v rodině. Za nevýznamné považoval krajský soud i její zdravotní obtíže, neboť užívané přípravky na deprese byly běžně dostupné bylinné preparáty nevyžadující lékařský předpis. Krajský soud měl rovněž za to, že žalobkyně již od listopadu 2023 pobývala v Gambii a disponovala cestovním pasem vydaným v červnu 2023. V době, kdy měla podle svých tvrzení čelit hrozbě obřízky a nuceného sňatku, se tedy fakticky nenacházela v zemi původu.
[18] Krajský soud dále poznamenal, že žalobní námitky byly z velké části obecné nebo se míjely s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Neshledal porušení správního řádu ani zákona o azylu. Žalovaný podle něj zjistil skutkový stav v potřebném rozsahu, vycházel z tvrzení žalobkyně a její situaci dostatečně posoudil. Krajský soud odmítl rovněž tvrzení, že by žalovaný pouze formálně odkázal na Senegal jako bezpečnou zemi původu. Naopak se žalovaný podrobně zabýval všemi uváděnými obavami žalobkyně a vysvětlil, proč nejsou důvodné. Informaci o Senegalu jako bezpečné zemi původu krajský soud považoval za relevantní podklad. Žalobkyně nepředložila srovnatelně relevantní informace, které by její závěry vyvracely. Krajský soud dále připomněl, že žalovaný existenci FGM ani nucených sňatků nepopíral. Vyšel však z toho, že v individuálním případě žalobkyně jejich uskutečnění reálně nehrozí.
[19] K námitce zásadních kulturních rozdílů krajský soud poznamenal, že žalobkyně nevysvětlila, jakým způsobem měly být tyto rozdíly při posouzení věci zohledněny. Skutečnost, že opustila Gambii a odcestovala do Evropy, sama o sobě neprokazuje existenci azylově relevantního nebezpečí. S ohledem na všechny okolnosti případu soud uvedl, že její cesta spíše svědčí o ekonomické migraci. Soud rovněž odmítl námitku porušení Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen. Senegalské právo vyžaduje svobodný souhlas se sňatkem a nucené sňatky zakazuje.
[20] K námitce nesprávné aplikace § 16 odst. 2 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, krajský soud zdůraznil, že tento postup odpovídal zásadám rychlosti, účelnosti a hospodárnosti řízení. Žalovaný se postavením žen v Senegalu, problematikou FGM i nucených sňatků podrobně zabýval a řádně vyhodnotil všechny relevantní skutečnosti. Krajský soud rovněž odmítl tvrzení, že žalovaný opomněl subjektivní obavy žalobkyně. Ty byly podle něj posouzeny, avšak nebyly shledány důvodnými. Žalobkyně zároveň neunesla důkazní břemeno ohledně vyvrácení domněnky bezpečné země původu.
[21] Krajský soud se dále zabýval nově uplatněným tvrzením žalobkyně, že je lesba a že jí i z tohoto důvodu po návratu do Senegalu hrozí pronásledování. Toto tvrzení označil soud za účelové. Zdůraznil, že žalobkyně svou údajnou sexuální orientaci neuvedla ani při pohovoru, ani při seznámení s podklady rozhodnutí, ani v následném písemném vyjádření ve správním řízení či v samotné žalobě. Poprvé ji zmínila až po zamítnutí jejího prvního návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě krajským soudem. Vysvětlení, že o své orientaci nemohla při pohovoru hovořit kvůli přítomnosti mužů, soud nepřijal. Žalobkyně totiž během pohovoru hovořila i o velmi intimních okolnostech svého života týkající se obřízky a nuceného sňatku a nic jí nebránilo uplatnit tento důvod později písemně. Krajský soud proto usoudil, že načasování tvrzení svědčí o jeho účelovosti. Navrhovaný výslech žalobkyně soud neprovedl, protože by podle jeho názoru nemohl odstranit pochybnosti o věrohodnosti jejích tvrzení. K odkazům na judikaturu Soudního dvora EU a Ústavního soudu krajský soud potvrdil, že obecně respektuje možnost uplatnit citlivé azylové důvody až v pozdější fázi správního řízení. V projednávané věci však žalobkyně sexuální orientaci neuvedla ve správním řízení, ačkoli k tomu měla opakovanou příležitost. Nevysvětlila ani, proč tak neučinila alespoň v písemných podáních. Navíc v souvislosti s tvrzeným nuceným sňatkem nikdy neuvedla, že by její sexuální orientace představovala překážku uzavření manželství. Krajský soud proto uzavřel, že tvrzení žalobkyně o její homosexualitě nemá oporu v jejím dosavadním azylovém příběhu.
[22] Krajský soud následně odmítl i ostatní námitky uplatněné v doplnění žaloby. Neshledal žádné pochybení žalovaného při zjišťování skutkového stavu ani důvod k provedení doplňujícího pohovoru. Žalobkyně byla vyzvána, aby uvedla všechny relevantní skutečnosti, a potvrdila, že již vše sdělila. Krajský soud shrnul, že žalovaný se azylovým příběhem žalobkyně zabýval podrobně a přezkoumatelně a správně dospěl k závěru, že Senegal je i ve vztahu k žalobkyni bezpečnou zemí původu. Podmínky § 16 odst. 2 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, byly splněny, a proto byla žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná. V důsledku § 16 odst. 4 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, již nebylo třeba následně posuzovat podmínky pro udělení azylu ani doplňkové ochrany.
[23] Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností. Tu považuje za přijatelnou ve smyslu § 104a s. ř. s., protože podle jejího názoru krajský soud hrubě pochybil při výkladu § 16 odst. 2 a 4 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026. Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje stěžovatelka rovněž v tom, že otázka rozsahu přesunu důkazního břemene při aplikaci konceptu bezpečné země původu dosud dle jejího názoru nebyla judikaturou Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyřešena.
[24] V kasační stížnosti stěžovatelka především namítá nesprávné právní posouzení věci spočívající v aplikaci § 16 odst. 2 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, a v použití konceptu bezpečné země původu. Podle jejího názoru nebylo možné žádost zamítnout jako zjevně nedůvodnou pouze na základě toho, že žadatel pochází ze státu zařazeného mezi bezpečné země původu. Nejprve musí být posouzeno, zda žadatel splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Teprve poté lze přistoupit k aplikaci vyvratitelné domněnky bezpečné země původu. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 4. 10. 2024, Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky, C‑406/22, ECLI:EU:C:2024:841, i na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2024, č. j. 41 Az 8/2024‑38 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatelka formuluje právní otázku, zda se přesun důkazního břemene uplatní již při posuzování důvodnosti žádosti, nebo až následně při hodnocení bezpečnosti země původu. Krajský soud podle ní oba kroky nesprávně směšoval a nevěnoval dostatečnou pozornost individuálním azylovým důvodům stěžovatelky, otázce dostupnosti ochrany ani možnosti vnitřního přesídlení. Stěžovatelka je přesvědčena, že v počáteční fázi řízení nebylo její povinností prokazovat neexistenci možnosti ochrany v zemi původu; naopak žalovaný měl její tvrzení řádně posoudit a případně vyvrátit.
[25] Stěžovatelka namítá, že skutkový stav nebyl zjištěn v rozsahu umožňujícím učinit spolehlivý závěr o nedůvodnosti její žádosti. Žalovaný ani krajský soud dostatečně nezkoumali její individuální situaci, zejména reálnost hrozby ženské obřízky a nuceného sňatku. Žalovaný i krajský soud se spokojili s poukazem na existenci právní úpravy zakazující tyto praktiky, aniž by zkoumali faktickou dostupnost a účinnost ochrany v místě bydliště stěžovatelky. Nedostatečně byla podle ní posouzena také možnost vnitřního přesídlení a její schopnost vést samostatný život v jiné části Senegalu s ohledem na místní sociální a kulturní podmínky. Stěžovatelka rovněž upozorňuje na přetrvávající nerovné postavení žen v Senegalu a na kulturní odlišnosti, které podle ní měly být při posouzení věci zohledněny.
[26] Stěžovatelka dále tvrdí, že pohovor nebyl veden dostatečně podrobně a žalovaný některá její vyjádření vyložil jednostranně, aniž by se pokusil odstranit případné nejasnosti. Krajskému soudu vytýká, že namísto přezkumu správnosti skutkových závěrů žalovaného sám přistoupil k hodnocení věrohodnosti její výpovědi, aniž by ovšem sám provedl dokazování. Stěžovatelka poukazuje na to, že napadený rozsudek obsahuje rozporné závěry. Na některých místech totiž soud uvádí, že žalovaný o jejím azylovém příběhu nepochyboval, jinde naopak označuje její tvrzení za nevěrohodná nebo účelová. Podle stěžovatelky je proto rozsudek v této části nepřezkoumatelný a nesrozumitelný. Stěžovatelka současně namítá, že krajský soud neprávem zpochybnil její tvrzení o své lesbické orientaci. Nerespektoval judikaturu připouštějící, že citlivé okolnosti mohou být v azylovém řízení uvedeny až později, existují‑li pro to ospravedlnitelné důvody. Připomíná, že pohovor vedli muži, nacházela se v autoritativním prostředí a vzhledem ke svým životním zkušenostem neměla dostatek důvěry k otevřenému sdělení své sexuální orientace. Za nepřípustný považuje stěžovatelka rovněž poukaz soudu na její muslimské vyznání v souvislosti s hodnocením hodnověrnosti tvrzené sexuální orientace.
[27] Stěžovatelka dále upozorňuje, že žalovaný ani krajský soud neposoudili její zranitelnost. Poukazuje na dlouhodobé domácí násilí, fyzické útoky ze strany otce, psychický nátlak související s nuceným sňatkem a ženskou obřízkou i na okolnosti spojené s utajováním její sexuální orientace. Podle jejího názoru šlo o skutečnosti, které měly vést ke zvýšené procesní ochraně a pečlivějšímu zjišťování skutkového stavu. Odkazuje přitom na zákon o azylu, směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), i na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu.
[28] Konečně stěžovatelka vytýká krajskému soudu procesní vady při dokazování. Namítá, že soud vycházel z některých informací o situaci v Senegalu, zejména ze zpráv WHO, Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a dalších zdrojů, aniž by je řádně provedl jako důkazy. Současně soud učinil vlastní skutkové závěry o nevěrohodnosti její výpovědi, aniž by provedl navržený účastnický výslech nebo jiné dokazování. Totéž podle ní platí pro závěr o účelovosti jejího tvrzení týkajícího se sexuální orientace. Krajský soud tak podle jejího názoru zatížil řízení vadami, porušil zásady spravedlivého procesu a učinil skutkové závěry bez dostatečného podkladu. Uvedené nedostatky měly vést ke zrušení rozsudku krajského soudu i žalobou napadeného správního rozhodnutí.
[29] V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka podrobněji rozvádí svou kasační argumentaci týkající se tvrzené lesbické orientace. Namítá, že závěr krajského soudu, podle něhož je tvrzení o homosexualitě a s ní souvisejícím ohrožení ze strany státu a rodiny účelové, je nepřezkoumatelný, případně nezákonný. Krajský soud tento závěr založil především na tom, že stěžovatelka uvedla svou sexuální orientaci až v doplnění žaloby po zamítnutí prvního návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, přestože jí podle soudu nic nebránilo zmínit ji dříve. Podle stěžovatelky však krajský soud současně rezignoval na provedení důkazů k tomuto nově tvrzenému azylově relevantnímu důvodu. Takový postup považuje stěžovatelka za rozporný s principy mezinárodního uprchlického práva i práva EU. Stěžovatelka poukazuje zejména na judikaturu Soudního dvora, podle níž nelze z pouhé skutečnosti, že žadatel neuvede svou sexuální orientaci při první příležitosti, bez dalšího dovozovat jeho nevěrohodnost. Zdůrazňuje, že vzhledem k citlivé povaze těchto informací je třeba zohlednit osobní situaci a případnou zranitelnost žadatele a provést individuální posouzení jeho žádosti. Odkazuje také na rozhodnutí soudů jiných členských států Evropské unie a na dokumenty Agentury EU pro otázky azylu (EUAA Fact Sheet – Jurisprudence on LGBTIQ Applicants in International Protection; EUAA Background Note – Expert Panel on Evidence and Credibility Assessment in Sexual Orientation and Gender Identity/Expression based Claims). Ty upozorňují na riziko pozdního odhalení obav z pronásledování z důvodu sexuální orientace, zejména ve zrychlených řízeních vedených vůči osobám pocházejícím z bezpečných zemí původu a poukazují na to, že sexuální orientace není navenek zjistitelnou charakteristikou, mnozí žadatelé ji dlouhodobě skrývají a nemusí si být vědomi její relevance pro azylové řízení. Z tohoto důvodu mohou svou příslušnost k LGBT+ komunitě odhalit až v pozdější fázi řízení.
[30] Stěžovatelka dále trvá na tom, že vysvětlila, proč o své sexuální orientaci nehovořila již při pohovoru ani v průběhu správního řízení. Podle jejího názoru je pochopitelné, že tuto citlivou skutečnost sdělila až v soudním řízení, kdy se cítila bezpečněji a měla dostatečnou podporu. Krajský soud se však podle ní těmito důvody blíže nezabýval a její vysvětlení bez dalšího odmítl. Stěžovatelka navrhla provedení účastnického výslechu pro případ, že by měl Nejvyšší správní soud pochybnosti o věrohodnosti jejího tvrzení. Krajský soud však tento důkaz neprovedl s tím, že by nepřinesl žádné nové skutečnosti a nebyl by způsobilý odstranit pochybnosti o věrohodnosti její výpovědi. Podle stěžovatelky je takový závěr předčasný. Soud totiž její tvrzení o sexuální orientaci označil za účelové, aniž by poukázal na konkrétní rozpory nebo nekonzistentnosti v její výpovědi a aniž by provedl dokazování, které by umožnilo věrohodnost tohoto tvrzení ověřit. Podle stěžovatelky mohl účastnický výslech objasnit důvody, proč svou orientaci uvedla až v soudním řízení, jaké osobní a psychické okolnosti ji k tomu vedly a jakou roli hrály poměry v Senegalu, kde je homosexualita stigmatizována a kriminalizována. Kromě toho mohl soud opatřit další důkazy, například aktuální informace o zemi původu týkající se postavení homosexuálních osob v Senegalu. Tyto podklady mohly přiblížit společenské prostředí, ve kterém stěžovatelka vyrůstala, a jeho dopad na její sebepojetí, obavy z odhalení i ochotu o své sexuální orientaci hovořit. Namísto toho však soud její argumentaci odmítl bez odpovídajícího dokazování.
[31] Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek i žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[32] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že kasační stížnost pouze opakuje žalobní argumentaci a uplatněné námitky neodpovídají obsahu žalobou napadeného rozhodnutí ani rozsudku. Žalovaný trvá na tom, že zamítnutí žádosti podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, bylo zákonné a že v případě bezpečné země původu nese důkazní břemeno žadatel, který musí prokázat, že v jeho individuálním případě nelze zemi za bezpečnou považovat. Stěžovatelka podle žalovaného tuto povinnost nesplnila. Žalovaný zdůrazňuje, že jak on, tak krajský soud podrobně zkoumali azylový příběh stěžovatelky a porovnávali jej s informacemi o zemi původu. Kasační námitky podle něj přehlížejí podstatná skutková zjištění, zejména skutečnost, že stěžovatelka své dřívější problémy řešila odstěhováním od otce. Pokud jde o tvrzenou lesbickou orientaci, žalovaný považuje námitky stěžovatelky za účelové. Připomíná, že tuto skutečnost zmínila až v doplnění žaloby, ačkoli k tomu měla řadu příležitostí již ve správním řízení i v samotné žalobě. Její vysvětlení označuje za nelogické a nepovažuje za nutné provádět další dokazování, například její výslech.
[33] S ohledem na uvedené žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, případně ji jako nedůvodnou zamítl.
[34] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastnicí řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátkou (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[35] S ohledem na skutečnost, že před krajským soudem rozhodovala ve věci samosoudkyně, se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006‑39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[36] Stěžovatelka v tomto případě namítá taková zásadní pochybení žalovaného i krajského soudu (spočívající zejména v postupu dle § 16 odst. 2 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, aniž by bylo zřejmé, že je Senegal pro stěžovatelku skutečně bezpečnou zemí původu), která by mohla mít dopad do jejího hmotně právního postavení a která navíc nelze z hlediska posouzení přijatelnosti kasační stížnosti prima facie vyloučit. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná.
[37] Poté soud přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[38] Nejvyšší správní soud musí v prvé řadě posoudit, podle jakých právních předpisů bude projednávanou věc posuzovat.
[39] Dne 12. 6. 2026 totiž vstoupila v účinnost v rámci tzv. Paktu o migraci a azylu celá řada nových právních předpisů EU týkajících se společného evropského azylového systému, mj. též nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1347 ze dne 14. května 2024 o normách, které musejí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu udělené ochrany, o změně směrnice Rady 2003/109/ES a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU (dále jen „kvalifikační nařízení“) a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (dále jen „procedurální nařízení“), a dále větší část rozsáhlé novely zákona o azylu a dalších souvisejících zákonů provedené zákonem č. 314/2025 Sb., jejímž hlavním účelem je právě transpozice, resp. adaptace zmíněných nových právních předpisů EU.
[40] Podle čl. 79 odst. 3 věty první a druhé procedurálního nařízení „[t]oto nařízení se použije na řízení o udělení mezinárodní ochrany ve vztahu k žádostem podaným od 12. června 2026. Žádosti o mezinárodní ochranu podané před tímto dnem se řídí směrnicí 2013/32/EU.“.
[41] Pro projednávanou věc, kde byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána před 12. 6. 2026, je tak dosud relevantní úprava v procedurální směrnici. Byť kvalifikační nařízení obdobné přechodné ustanovení jako procedurální nařízení neobsahuje a přechodná ustanovení dle čl. II zákona č. 314/2025 Sb. přímo nedopadají na nyní posuzovanou situaci, kdy k nabytí účinnosti nových právních předpisů došlo až v řízení o kasační stížnosti, vyšel Nejvyšší správní soud z toho, že napadený rozsudek krajský soud vydal dne 28. 2. 2025, tedy za účinnosti předchozí právní úpravy, přičemž kasační stížnost je dle § 102 s. ř. s. opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud tedy věc posuzoval podle právních předpisů účinných do 11. 6. 2026, resp. účinných v době rozhodování krajského soudu (rovněž samotné úkony v řízení o kasační stížnosti, s výjimkou vydání tohoto rozsudku a jeho doručení účastníkům řízení, Nejvyšší správní soud provedl ještě před 12. 6. 2026, tedy podle § 102 a násl. s. ř. s. ve spojení s § 32 zákona o azylu, v tehdy účinném znění).
[42] Podle čl. 31 odst. 8 písm. b) procedurální směrnice „[č]lenské státy mohou stanovit, že se řízení o posouzení žádosti v souladu se základními zásadami a zárukami stanovenými v kapitole II urychlí nebo uskuteční na hranicích nebo v tranzitním prostoru podle článku 43, pokud žadatel pochází z bezpečné země původu ve smyslu této směrnice“.
[43] Podle čl. 36 odst. 1 procedurální směrnice „[t]řetí zemi, která je v souladu s touto směrnicí označena za bezpečnou zemi původu, lze po jednotlivém posouzení žádosti považovat ve vztahu k určitému žadateli za bezpečnou zemi původu, pouze pokud: a) žadatel má státní příslušnost této země, nebo b) žadatel je osobou bez státní příslušnosti a dříve v této zemi běžně pobýval a žadatel nepředložil žádné závažné důvody pro to, aby tuto zemi nebylo možno v jeho konkrétní situaci považovat za bezpečnou a mohl tak být uznán za osobu požívající mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU“. Podle čl. 36 odst. 2 procedurální směrnice „[č]lenské státy dále ve vnitrostátních právních předpisech stanoví pravidla a úpravy týkající se použití pojmu bezpečné země původu“.
[44] Podle čl. 37 odst. 1 procedurální směrnice „[č]lenské státy mohou za účelem posuzování žádostí o mezinárodní ochranu ponechat v platnosti nebo přijmout právní předpisy, které v souladu s přílohou I umožňují označit na vnitrostátní úrovni bezpečné země původu.“.
[45] Podle přílohy I k procedurální směrnici platilo:
„Země se považuje za bezpečnou zemi původu, pokud lze na základě tamější právní situace, uplatňování práva v rámci demokratického systému a obecné politické situace prokázat, že v ní obecně a soustavně nedochází k pronásledování podle článku 9 směrnice 2011/95/EU, k mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestům a k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.
Při tomto hodnocení se vezme v úvahu mimo jiné rozsah, v jakém je poskytována ochrana proti pronásledování nebo špatnému zacházení prostřednictvím:
a) příslušných právních předpisů země a způsobu, jakým se uplatňují;
b) dodržování práv a svobod stanovených v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod nebo Mezinárodním paktu o občanských a politických právech nebo Úmluvě OSN proti mučení, a to zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 uvedené evropské úmluvy nelze odchýlit;
c) dodržování zásady nenavracení podle Ženevské úmluvy;
d) systému účinných opravných prostředků proti porušování těchto práv a svobod.“.
[46] Podle čl. 37 odst. 2 procedurální směrnice „[č]lenské státy zajistí pravidelný přezkum situace ve třetích zemích označených jako bezpečné podle tohoto článku“.
[47] Podle čl. 37 odst. 3 procedurální směrnice „[h]odnocení, zda je země v souladu s tímto článkem bezpečnou zemí původu, se zakládá na řadě zdrojů informací, zejména informací z jiných členských států, od Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu [nyní EUAA – pozn. NSS], Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, Rady Evropy a jiných významných mezinárodních organizací“.
[48] Vymezení bezpečných zemí původu tedy bylo v souladu s čl. 37 odst. 1 procedurální směrnice ponecháno v gesci členských států, musela však být dodržena kritéria plynoucí z procedurální směrnice (resp. její přílohy I). Zákon o azylu definoval bezpečnou zemi původu v § 2 odst. 1 písm. k) tak, že se jí rozumí „stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, 1. ve kterém obecně a soustavně nedochází k pronásledování, mučení nebo nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestům a k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, 2. který jeho občané nebo osoby bez státního občanství neopouštějí z důvodů uvedených v § 12 nebo 14a, 3. který ratifikoval a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, včetně norem týkajících se účinných opravných prostředků, a 4. který umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování lidských práv“.
[49] Jak však zdejší soud upozornil např. v rozsudku ze dne 12. 10. 2022, č. j. 10 Azs 161/2022‑56, publ. pod č. 4410/2022 Sb. NSS, citované ustanovení „kritéria pro označení bezpečné země původu provádí nepřesně a neúplně – např. se nezmiňuje o tom, že pro vymezení bezpečné země původu je důležité i skutečné uplatňování právních předpisů (k tomu detailně rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2021, čj. 41 Az 58/2020 52, č. 4270/2022 Sb. NSS, body 24 a 25). O tom, z jakých zdrojů má ministerstvo vycházet (…), zákon nic neříká. Tyto nedostatky implementace práva EU tak vedou k potřebě přímo použít směrnici.“.
[50] Podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, „[j]ako zjevně nedůvodná se zamítne i žádost o udělení mezinárodní ochrany, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany přichází ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu, neprokáže‑li žadatel o udělení mezinárodní ochrany, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze“.
[51] Institut bezpečné země původu tedy zavedl odlišný režim řízení o udělení mezinárodní ochrany v případě žadatelů ze zemí původu, které byly takto v souladu s citovanými ustaveními procedurální směrnice hostitelským členským státem označeny. Žadatel o mezinárodní ochranu přicházející z bezpečné země původu musel prokázat, že v jeho konkrétním případě tento stát za bezpečnou zemi původu nebylo možné považovat. Důkazní břemeno, které žadatel v běžném řízení ve věci mezinárodní ochrany sdílel se správním orgánem, bylo tedy v tomto případě u žadatele zesíleno vyvratitelnou domněnkou o bezpečnosti dané země původu, tedy o tom, že ve vztahu k této zemi není odůvodněn jeho strach z pronásledování z azylově relevantních důvodů, resp. že mu v ní nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2024, č. j. 2 Azs 86/2023‑35). To ovšem neznamená, že by příslušný správní orgán v případě, že žadatel prezentoval hodnověrný azylový příběh, z něhož může vyplývat takový odůvodněný strach z pronásledování či skutečné nebezpečí vážné újmy, nebyl povinen ověřit, zda je daná země pro stěžovatele skutečně bezpečná, a to na základě dostatečně aktuálních, adresných a objektivních informací o této zemi původu, případně dalších podkladů, které si za tímto účelem obstará.
[52] Nejvyšší správní soud úvodem konstatuje, že žalovaný se nedopustil jednoho z pochybení, která dovozuje stěžovatelka. Ve svém rozhodnutí totiž nevycházel primárně z toho, že Senegal byl v § 2 bodu 20 vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, v relevantním znění (dále jen „vyhláška č. 328/2015 Sb.“), označen za bezpečnou zemi původu. Nejdříve se žalovaný zabýval posouzením konkrétního azylového příběhu stěžovatelky a až následně představil koncept bezpečné země původu a použil jej. Tímto hodnocením však zdejší soud nikterak nepředjímá, že by toto posouzení provedené žalovaným bylo úplné a správné a že by mělo dostatečnou oporu v obstaraných podkladech rozhodnutí.
[53] V případě soudního přezkumu rozhodnutí žalovaného o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, podléhaly posouzení soudu dvě základní otázky: (i) zda byla daná země zařazena na seznam v souladu s požadavky zákona o azylu a procedurální směrnice a (ii) zda lze tuto zemi považovat za bezpečnou v případě konkrétního žadatele.
[54] Přitom k případnému označení za bezpečnou zemi původu v rozporu s procedurální směrnicí byly soudy I. stupně povinny přihlédnout, jak konstatoval velký senát Soudního dvora v již zmiňovaném rozsudku Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky, v rámci úplného a ex nunc posouzení věci ve smyslu čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, i když toto porušení nebylo žadatelem výslovně namítáno (srov. též již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2024, č. j. 2 Azs 86/2023‑35, či rozsudek ze dne 8. 11. 2024, č. j. 5 Azs 324/2021‑57). V posuzované věci ovšem navíc stěžovatelka danou námitku v žalobě i kasační stížnosti, byť stručně, uplatnila.
[55] Jak přitom již před vydáním citovaného rozsudku Soudního dvora podrobně vysvětlil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 12. 10. 2022, č. j. 10 Azs 161/2022‑56, soudy jsou oprávněny posoudit soulad právního předpisu, jímž je i vyhláška Ministerstva vnitra, se zákonem, mezinárodní smlouvou i unijním právem. V případě, že soud dospěl k závěru, že konkrétní stát nebyl uveden na seznamu bezpečných zemí původu dle vyhlášky č. 328/2015 Sb. za výše uvedených podmínek, nebylo možné toto ustanovení v konkrétní věci použít.
[56] Otázkou zařazení Senegalu mezi bezpečné země původu se podrobně zabýval Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 9. 10. 2025, č. j. 35 Az 8/2025‑26. V něm dospěl k závěru, že informace OAMP MV ze dne 10. 1. 2025, Hodnocení Senegalu jako bezpečné země původu, nesplňovalo požadavky procedurální směrnice, neboť část tohoto hodnocení zabývající se fungováním systému účinných opravných prostředků proti porušování základních práv a svobod byla zastaralá (žalovaný ji založil pouze na zdrojích, které byly k datu vypracování informace starší než 1 rok). Krajský soud v Plzni kromě uvedeného rovněž poznamenal: „Z informace Ministerstva vnitra Hodnocení Senegalu jako bezpečné země původu z 10. 1. 2025 vyplývá, že situace dodržování lidských práv je hodnocena příznivě. Jako problematické je však zmíněno dodržování práv dětí ve vztahu nuceným sňatkům, práv sexuálních menšin – zejména dospělých homosexuálů. Zmíněna je také ženská obřízka s tím, že je kriminalizována. Z uvedeného plyne, že situace v Senegalu je alespoň potenciálně problematická ve vztahu k celým skupinám obyvatel Senegalu, a to skupinám vymezeným nějakým společným, chráněným znakem (pohlaví, pohlavní orientace). Nelze přitom přehlédnout, že správní soudy v Berlíně a Lipsku konstatovaly, že právě ženy a homosexuálové jsou ohroženými sociálními skupinami v Senegalu do té míry, že lze usuzovat na pronásledování. Některé oblasti jsou ohroženy velmi, prostředky ochrany práv jsou neúčinné. Nizozemsko ostatně donedávna řadilo Senegal mezi bezpečné země původu právě s personální výjimkou pro ‚LGBTQI+ osoby‘, což také napovídá jisté míře hrozby pronásledování pro tuto skupinu.“. Nejvyšší správní soud poznamenává, že proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni žalovaný nepodal kasační stížnost.
[57] V projednávané věci bylo hodnocení Senegalu jako bezpečné země původu založeno na informaci žalovaného ze dne 17. 10. 2023, Hodnocení Senegalu jako bezpečné země původu. Tato informace o zemi původu netrpí vadou, již shledal Krajský soud v Plzni v informaci pozdější, neboť alespoň některé zdroje týkající se systému účinných prostředků proti porušování základních práv nebyly ke dni 17. 10. 2023 starší než 1 rok. Trpí však vadou jinou. Obsahuje sice odkaz na přijetí zákona kriminalizujícího a trestajícího znásilnění a pedofilii v roce 2020, ovšem vůbec se nezabývá otázkou, jak je tento zákon v praxi uplatňován. Výslovně dokonce přiznává, že situace v oblasti práv dětí zůstává „znepokojující“. Neobsahuje ani žádné další detaily ohledně uplatňování jiných zákonů, které by měly chránit ženy (dokonce ani to, zda nějaké takové zákony vůbec existují, to je uvedeno až v informaci pozdější, s níž pracoval Krajský soud v Plzni a hodnocení v této oblasti považoval za problematické). Vzhledem k uvedenému Nejvyšší správní soud není toho názoru, že by pouze na základě informace žalovaného ze dne 17. 10. 2023, Hodnocení Senegalu jako bezpečné země původu, bylo možné Senegal považovat za bezpečnou zemi původu. Již z tohoto důvodu měl krajský soud v projednávané věci žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušit, avšak neučinil tak.
[58] Výše popsaná nedostatečnost informace žalovaného ze dne 17. 10. 2023, Hodnocení Senegalu jako bezpečné země původu, se zcela zásadním způsobem projevila právě v případě stěžovatelky. Ta totiž ve správním řízení popsala plausibilní azylový příběh, podle něhož byla v nedávné i vzdálenější minulosti (v době svého dětství) vystavena vedle násilí a zneužívání (z výpovědi stěžovatelky není zřejmé, zda se mělo jednat též o sexuální zneužívání, a žalovaný se stěžovatelky na bližší upřesnění této výpovědi nedotázal) ze strany otce také psychickému nátlaku, aby stěžovatelka podstoupila FGM a aby uzavřela dohodnutý sňatek s přítelem otce stěžovatelky, který stěžovatelku jakožto nevěstu tomuto muži již v jejím útlém věku dle její výpovědi vlastně prodal. Z výpovědi stěžovatelky je zároveň zřejmé, že stěžovatelka má dle svého názoru odůvodněný strach z tohoto způsobu pronásledování ze strany svého otce v případě návratu do země původu i do budoucna. Žalovaný nerozporoval hodnověrnost té části výpovědi stěžovatelky, v níž popisovala dosavadní jednání svého otce, a toto vylíčení akceptoval, přes řadu vyjádřených výhrad a pochybností, též krajský soud, který jednání otce stěžovatelky také jednoznačně odsoudil (bod 33 napadeného rozsudku). Nejvyšší správní soud v této souvislosti poznamenává, že rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný z důvodu vnitřní rozpornosti posouzení hodnověrnosti výpovědi stěžovatelky. Jak již bylo konstatováno, krajský soud obdobně jako žalovaný základní jádro azylového příběhu stěžovatelky, tedy dosavadní jednání jejího otce, nezpochybňoval, za nevěrohodná považoval pouze některá její dílčí tvrzení (např. úmrtí mladší sestry) a později uplatněnou výpověď o sexuální orientaci stěžovatelky. To, že rozsudek z tohoto pohledu není nepřezkoumatelný, však neznamená, že by hodnocení krajského soudu bylo správné a že neexistují jiné důvody nepřezkoumatelnosti jeho rozsudku.
[59] Je totiž otázkou, jak žalovaný a následně i krajský soud mohli dospět k závěru, že Senegal je i v případě stěžovatelky bezpečnou zemí původu, tedy že stěžovatelka nemůže mít odůvodněný strach z jí vylíčeného pronásledování z azylově relevantních důvodů do budoucna, resp. může před ním nalézt v zemi původu účinnou ochranu ze strany státních orgánů či se mu vyhnout vnitřním přesídlením, když v informaci o zemi původu ze dne 17. 10. 2023 byla práva žen zmíněna toliko okrajově a žádný z problémů, jimž čelila dle své výpovědi stěžovatelka (domácí násilí, hrozba FGM a nuceného sňatku), nebyl v této informaci vůbec zmíněn.
[60] Krajský soud si při absenci relevantního hodnocení Senegalu v informaci žalovaného ze dne 17. 10. 2023 vypomohl odkazy na další, podle něj veřejně dostupné informace. Ty však označil pouze „WHO z března 2024“ a „UNHCR“. Tyto zdroje především nebyly provedeny k důkazu, k čemuž by muselo dojít v souladu s § 77 odst. 1 s. ř. s. při jednání, které krajský soud nekonal. Údajná „veřejná dostupnost“ těchto, ovšem navíc blíže neidentifikovaných, dokumentů samozřejmě v době vedení řízení před krajským soudem nepředstavovala a ani podle nynější právní úpravy nepředstavuje výjimku z povinnosti provést těmito dokumenty dokazování, pouze podle aktuální právní úpravy, konkrétně § 51 odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2026, k tomu postačuje, aby soud poskytl účastníkům řízení, souhlasí‑li s rozhodnutím bez jednání, možnost se k nim vyjádřit. V době vedení nyní posuzovaného řízení byl krajský soud v každém případě povinen i k provedení listinných důkazů nařídit jednání. Tyto zdroje tedy nejsou ani součástí spisu krajského soudu, ale nejsou navíc ani označeny způsobem, který by alespoň při běžném úsilí umožnil konkrétní zdroj vyhledat. Závěry napadeného rozsudku, které jsou na těchto zdrojích založeny (zejména závěr o tom, že FGM v Senegalu nepředstavuje problém, resp. existuje před ním účinná ochrana), tudíž nemají oporu v dokazování v řízení před soudem ani ve správním řízení (nejsou součástí správního spisu), a jsou proto nepřezkoumatelné z důvodu vady řízení před soudem, jež mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí o věci samé, ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[61] Žalovaný byl v tomto ohledu jen o něco méně „tajnůstkářský“, když odhalil, že jeden ze zdrojů, z nichž zcela v rozporu se základními zásadami správního řízení čerpal, byl zveřejněn na webových stránkách www.afro.who.int. Ani tento zdroj přitom nebyl obsažen ve spisu a navíc šlo pouze o odkaz na domovskou stránku World Health Organization – Regional Office for Africa. Skutkový stav založený na těchto opět blíže neidentifikovaných informacích o zemi původu, který takto žalovaný vzal za základ žalobou napadeného rozhodnutí, tedy ve smylsu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. postrádá jakoukoli oporu ve spisu. Navíc, při vyhledání „FGM Senegal“ na této webové adrese je prvním výsledkem následující článek: SALL, A., SÉKPON, A. B., Female genital mutilation in Senegal: a multi‑pronged fight for lasting change, uveřejněný dne 4. 3. 2024 na https://www.afro.who.int/countries/senegal/news/female‑genital‑mutilation‑senegal‑multi‑pronged‑fight‑lasting‑change, cit. 20. 8. 2026). Právě v tomto článku je obsažena informace, že většina senegalských dívek je obřezána do 5 let a zřídka dívky nad 10 let, kterou uvádějí žalovaný i krajský soud. Hned další věta však zní: „Senegal is one of 26 countries in the African Region where the practice is common.“ (tedy: „Senegal je jednou z 26 zemí afrického regionu, kde je tato praxe běžná.“; důraz přidán). Je zřejmé, že pokud z tohoto článku žalovaný dovodil, že „ženská obřízka v Senegalu není nijak rozšířená“, šlo přinejmenším o chybu v překladu, pokud ne přímo o záměrnou lež. Krajský soud tuto pasáž evidentně řádně nepřezkoumal, nevyhledal si původní zdroj [který měl být obsažen ve spisu tak, aby se s ním i stěžovatelka mohla seznámit a případně se k němu vyjádřit, a již z důvodu jeho absence měl krajský soud rozhodnutí žalovaného dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušit] a pouze slepě převzal nepravdivé a z provedeného dokazování nevyplývající tvrzení žalovaného. Vzhledem k tomu, že uvedená informace o zemi původu nebyla provedena k důkazu ani ve správním řízení ani v řízení před krajským soudem, ani Nejvyšší správní soud z jejího obsahu v této věci nevychází, pouze nad rámec nutného odůvodnění ilustruje, jakých závažných procesních vad s bezprostředním dopadem na zákonnost rozhodnutí o věci samé se žalovaný i krajský soud dopustili.
[62] Výše uvedené nedostatky v obstarání informací o zemi původu a jejich řádném použití v nynější věci jsou o to horší, že informace o tomto zásadním problému v oblasti subsaharské Afriky lze jednoduše vyhledat a zjistit, jaké procento žen ve té které zemi touto otřesnou praktikou muselo projít a jak se jednotlivým státům daří, či nedaří s ní bojovat (srov. např. statistiky dostupné na Country Fact Sheet|UN Women Data Hub, https://data.unwomen.org/, cit. 22. 8. 2026). Již v době rozhodování žalovaného byla např. zveřejněna informace o zemi původu německého Bundesamt für Migration und Flüchtlinge z února 2024 Länderkurzinformation – Senegal – Weibliche Genitalverstümmelung (FGM), která se zabývá přímo touto problematikou. Část této informace dokonce žalovaný sám nechal přeložit a je k dispozici v jeho databázi informací o zemích původu [Stručná informace o zemích – Senegal – Mrzačení ženských pohlavních orgánů/Ženská obřízka (FGM) ze dne 13. 1. 2025]. Podobně jednoduše lze nalézt též informace o nucených sňatcích (srov. např. informaci francouzského OFPRA, Division de l'information, de la documentation et des recherches: Les mariages forcés au Sénégal, dostupnou z https://www.ecoi.net/en/document/1397727.html, cit. 22. 8. 2026)
[63] Nelze zjistit, z jaké konkrétní informace o zemi původu či jiného zdroje UNHCR krajský soud vycházel. Ze směrnice UNHCR k mezinárodní ochraně: Pronásledování z důvodu pohlaví v kontextu čl. 1A odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a jejího protokolu z roku 1967 (Gender‑Related Persecution within the context of Article 1A(2) of the 1951 Convention and/or its 1967 Protocol relating to the Status of Refugees), vydané dne 7. 5. 2002, č. HCR/GIP/02/01, která poskytuje právní výklad mezinárodního uprchlického práva v dané otázce a neslouží tedy ke zjišťování skutkového stavu v konkrétní zemi původu, vyplývá, že i když určitý stát mohl určitou praktiku (např. FGM) zakázat, nemusí být schopen ji účinně zastavit, jak ostatně připouštějí v nynější věci i žalovaný a krajský soud. Samotná existence zákona, který tyto formy pronásledování dívek a žen zejména ze strany nestátních původců tohoto pronásledování zakazuje nebo odsuzuje, proto sama o sobě nestačí k vyvrácení závěru o odůvodněnosti strachu z tohoto pronásledování. Podstatné je dostatečné zjištění skutečných podmínek v zemi původu, zejména ve vztahu k postavení žen před zákonem, jejich politickým, sociálním a ekonomickým právům. Je třeba zohlednit i kulturní a sociální zvyklosti země a důsledky jejich nedodržování, rozšíření uvedených tradičních praktik, výskyt a formy hlášeného násilí páchaného na ženách i skutečnou ochranu zejména ze strany státních orgánů, která je jim k dispozici (k tomu viz dále).
[64] K práci žalovaného se spisem lze rovněž doplnit, že spis není ani v tomto případě řazen chronologicky. Informace žalovaného ze dne 17. 10. 2023 je do spisu zařazena na č. l. 97–99, tedy až po přílohách podání stěžovatelky doručeného žalovanému dne 29. 8. 2024. Podle protokolu o seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany však byla stěžovatelka s tímto podkladem seznámena již dne 26. 8. 2024. Podle protokolu měla být součástí spisu i žádost stěžovatelky o vízum ze dne 30. 11. 2023 a její přílohy, ovšem sám žalovaný přiznává, že tento soubor listin založil do spisu až po seznámení stěžovatelky s podklady. Je tedy zřejmé, že s těmito podklady rozhodnutí stěžovatelku neseznámil a ta se k němu nemohla v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu vyjádřit, přesto z nich žalovaný a zejména krajský soud mj. ve svém závěru o pobytu stěžovatelky v Gambii před jejím odcestováním do Evropy vycházeli. Neobstojí přitom vysvětlení, že stěžovatelce musely být tyto dokumenty známy, neboť je sama zastupitelskému úřadu ČR v Dakaru předložila. Stěžovatelka již během pohovoru totiž uvedla, že jí s vyřízením jejího víza pomáhala její sestra, jíž se taká řada předložených dokumentů týká, takže s nimi stěžovatelka vůbec seznámena být nemusela.
[65] Již veškeré výše uvedené procesní vady zcela postačují k tomu, aby byl zrušen jak napadený rozsudek, tak rozhodnutí žalovaného vydané podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026. Vzhledem k tomu, že jediná informace o zemi původu obsažená ve spisu dostatečně neodůvodňovala označení Senegalu za bezpečnou zemi původu ani obecně, natož v případě stěžovatelky, měl žalovaný provést plnohodnotné posouzení její žádosti, opatřit dostatek informací o zemi původu a pečlivě zhodnotit její azylový příběh. Ovšem vzhledem k tomu, že ze spisu vyplývají i další pochybení jak krajského soudu, tak žalovaného (na něž stěžovatelka opakovaně poukazuje), Nejvyšší správní soud se vyjádří i k dalším otázkám.
[66] Ze spisu je zřejmé, že stěžovatelka se obává pronásledování z důvodu pohlaví, resp. genderu ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, čemuž odpovídalo pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině žen (případně úžeji definované skupiny žen a dívek ohrožených v Senegalu provedením FGM a nuceným sňatkem) ve smyslu čl. 2 písm. d) ve spojení s čl. 10 odst. 1 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“; pozn.: české znění směrnice namísto výrazu „sociální skupina“ používalo nesprávný výraz „sociální vrstva“) . Nejvyšší správní soud pro úplnost poznamenává, že riziko FGM souvisí s biologickým pohlavím stěžovatelky, případný nucený sňatek s genderem, tedy tzv. sociálním pohlavím. Jelikož stěžovatelka netvrdí, že by vnímala tyto aspekty své identity odlišně, v dalším textu bude obecné označení „pohlaví“ zahrnovat jak pohlaví biologické, tak gender. Původcem pronásledování v případě stěžovatelky je její otec, tedy soukromá osoba (nestátní subjekt).
[67] K nestátním původcům pronásledování přitom Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 31. 5. 2017, č. j. 5 Azs 62/2016‑87, poznamenal:
„(…) § 2 odst. 6 (…) zákona o azylu vymezuje, obdobně jako čl. 6 kvalifikační směrnice, okruh možných původců pronásledování nebo vážné újmy tak, že se jimi ,rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou‘. (…)
Dle čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice tato ochrana musí být účinná, a ne pouze dočasná (k tomu srov. v kontextu ukončení mezinárodní ochrany rozsudek velkého senátu Soudní dvora EU ze dne 2. března 2010, Abdulla, C‑175/08, C‑176/08, C‑178/08 a C‑179/08, ECLI: EU:C:2010:105, body 72‑73). Zpravidla je tomu tak, pokud poskytovatel ochrany ,učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup‘ (srov. též obdobné znění … § 2 odst. 5 zákona o azylu).“ (důraz doplněn).
[68] Podle podílu státu na pronásledování tedy lze tyto případy typově rozdělit do tří kategorií: (i) pronásledování pochází přímo ze strany státu; (ii) pronásledování je státem podporované nebo tolerované; a (iii) pronásledování, které stát nepodporuje ani netoleruje, ale není schopen nebo ochoten poskytnout adekvátní ochranu (srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008‑62). Právě ve vztahu k posledně jmenované skupině situací, kam podle stěžovatelky spadá i její případ pronásledování v podobě FGM a nuceného sňatku v Senegalu, bylo zapotřebí v souladu s výše citovanými ustanoveními posoudit, zda poskytovatel ochrany, v případě stěžovatelky stát Senegal, resp. jeho orgány, (i) činí přiměřené kroky k zabránění pronásledování, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování, a zda (ii) stěžovatelka má k této ochraně přístup.
[69] Těmito otázkami se však ani žalovaný, ani krajský soud dostatečně nezabývali. Spokojili se s konstatováním (na základě informací o zemi původu, které, jak již bylo zmíněno, nebyly předmětem dokazování a nejsou součástí spisu, byť v tomto základním zjištění o platné legislativě odpovídají tvrzením samotné stěžovatelky), že FGM je v Senegalu již od roku 1999 zakázána (představuje trestný čin) a že ke sňatku je zapotřebí souhlasu obou stran (což však vede pouze k závěru, že nejde o pronásledování přímo podporované státem). Nevyjádřili se však k tomu, jaké prostředky ochrany stát skutečně nabízí a zda jsou dostupné konkrétně pro stěžovatelku. V tomto ohledu žalovaný i krajský soud pouze poznamenali, že se stěžovatelka neobrátila na policii.
[70] Je pravdou, že z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že subjektivní nedůvěra vůči vnitrostátním orgánům neodůvodňuje rezignaci na využití ochrany státu (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 5 Azs 11/2012‑23), avšak v případě, že informace o zemi původu ukazují opodstatněnost této nedůvěry, nelze po žadateli o mezinárodní ochranu požadovat, aby vyčerpal prostředky vnitrostátní ochrany (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008‑70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS). V opačném případě břemeno tvrzení ohledně nedostupnosti (resp. nedostatečnosti) ochrany v zemi původu pro žadatele o mezinárodní ochranu leží na něm (srov. mj. již zmiňovaný rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008‑62). Stěžovatelka ovšem stručně během pohovoru a mnohem podrobněji v rámci svého písemného vyjádření ve správním řízení vysvětlila, proč se na policii v zemi původu neobrátila. Na základě popisu konkrétních případů (byť k nim sama nedoložila příslušné informace o zemi původu, resp. se o to pokusila neúspěšně) totiž zdůrazňovala, že vzhledem k tomu, že provádění FGM a s ní související nucení k uzavření předem dohodnutých sňatků je hluboce zakořeněno v tradicích senegalské společnosti zejména na venkově, odkud též stěžovatelka pochází, nevystupuje policie proti těmto praktikám buďto vůbec nebo podniká jen nedostatečné kroky a navíc se v této činnosti setkává s řadou obtíží daných zejména odporem okolí vůči postihu pachatelů těchto trestných činů. Stěžovatelka je tedy na základě konkrétní argumentace toho názoru, že policie ani jiné kompetentní orgány by jí neposkytly vůči tomuto typu pronásledování dostatečnou ochranu. Těmito tvrzeními se tedy měli žalovaný i krajský soud zabývat a posoudit jejich opodstatněnost ve světle příslušných informaci o zemi původu, což opět neučinili.
[71] Žalovaný i krajský soud stěžovatelce rovněž doporučovali, aby se přestěhovala do jiné části Senegalu, kde nebude ohrožena ze strany svého otce, přičemž však nesprávně smísili nutnost posuzovat nejprve odůvodněnost strachu z pronásledování v místě bydliště stěžovatelky s otázkou, zda může stěžovatelka před pronásledováním uniknout svým přesídlením do jiné části země původu. V této souvislosti lze poukázat na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2020, č. j. 5 Azs 73/2019‑61, publ. pod č. 4121/2021 Sb. NSS, dle jehož právní věty „[p]rimární důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 12 a § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, musí být vždy posuzovány na základě podmínek panujících v té části země původu, odkud žadatel pochází a kde má stálé bydliště. Naopak podmínky panující v jiné oblasti země původu, kde se žadatel pokusil nalézt vnitrostátní ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou, jejichž hrozbě čelil v místě svého stálého bydliště, jsou relevantní pouze pro případné následné posouzení ve smyslu § 2 odst. 7 zákona o azylu, zda se žadatel může právě v této jiné části země původu usadit a nalézt zde účinnou ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou“. V nyní posuzované věci uvedené rozlišení platí tím spíše, že se stěžovatelka dle své výpovědi dosud nepokusila o vnitřní přesídlení, neboť to od počátku nepovažovala za reálné, ale ani účinné řešení z hlediska ochrany před pronásledováním ze strany svého otce.
[72] Své úvahy k dané otázce navíc žalovaný i krajský soud podložili toliko odkazem na senegalskou ústavu (ovšem opět bez jakékoli její přímé citace či jejího vložení do správního spisu), aniž by se zabývali tím, zda by případné přesídlení mohlo skutečně efektivně dosahu otce zabránit (žalovaný se při pohovoru dotázal pouze na to, zda celá rodina stěžovatelky žije ve stejné vesnici, nezjišťoval však bydliště širší rodiny, přátel či známých ani rodiny domluveného „ženicha“; nezjišťoval ani to, kde tyto osoby pracují, jak často cestují atd.), či tím, zda je přesídlení pro stěžovatelku (jako mladou svobodnou ženu z venkovského prostředí, navíc příslušnici menšinového etnika) vůbec reálné.
[73] Dle § 2 odst. 7 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, platilo, že „pronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má, nebo, je‑li osobou bez státního občanství, státu jeho posledního trvalého bydliště a může‑li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu a) nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou“. Citované ustanovení v zásadě odpovídalo čl. 8 odst. 1 kvalifikační směrnice, ovšem zákonodárce již opomněl promítnout do zákona o azylu odstavec 2 téhož ustanovení kvalifikační směrnice, který zněl: „Při posuzování otázky, zda nemá žadatel opodstatněný důvod se obávat pronásledování ani mu nehrozí reálné nebezpečí vážné újmy či zda má v části země původu přístup k ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou v souladu s odstavcem 1, přihlížejí členské státy při rozhodování o žádosti k celkové situaci panující v dotyčné části země a k osobní situaci žadatele v souladu s článkem 4. Členské státy proto zajistí, aby z příslušných zdrojů, jako je úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu [nyní EUAA – pozn. NSS], získávaly přesné a aktuální informace.“
[74] Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že důkazní břemeno ohledně toho, zda skutečně jsou splněny veškeré citované podmínky pro využití vnitrostátní ochrany, resp. „alternativy vnitřního útěku“, nesl plně žalovaný, jehož povinností bylo v prvé řadě si i k posouzení této otázky obstarat dostatečně přesné a aktuální informace o zemi původu a ty rovněž řádně vyhodnotit, přičemž bylo nezbytné zabývat se především reálností (faktickou i právní), přiměřeností, rozumností a smysluplností tohoto řešení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007‑93, či již zmiňovaný rozsudek ze dne 16. 10. 2020, č. j. 5 Azs 73/2019‑61).
[75] Žalovaný i krajský soud kladli také velký důraz na to, že stěžovatelka podle nich byla v bezpečí před otcem, když „studovala v zahraničí“, konkrétně v Gambii. Opomněli však v prvé řadě to, že zemí původu stěžovatelky jakožto senegalské občanky je Senegal, a tedy, že výlučně vůči Senegalu, nikoliv Gambii, musí být posuzováno mimo jiné, zda má stěžovatelka v dané zemi odůvodněný strach z pronásledování z azylově relevantních důvodů. V posuzované věci nebyly dány právní ani skutkové podmínky k uplatnění konceptu bezpečné třetí země ve smyslu čl. 38 procedurální směrnice či dokonce první země azylu ve smyslu čl. 35 procedurální směrnice a ani žalovaný na těchto institutech své rozhodnutí nezaložil.
[76] Ze spisu navíc nevyplývá, že by bylo nemožné, aby stěžovatelku její otec odvezl proti její vůli z Gambie či jí nátlakem donutil k návratu, což se ostatně poté, co stěžovatelka v Gambii dokončila středoškolské studium, dle její výpovědi již jednou stalo. Ve spise není zařazena žádná informace o Gambii, ani o vztahu Gambie a Senegalu a možnostech občanů těchto zemí pohybovat se mezi nimi. Již z geografické pozice těchto zemí je přitom patrné, že jde o země velmi provázané ekonomicky, sociálně i kulturně, takže studium v gambijském hlavním městě Banjulu patrně nepředstavuje pro případného soukromého původce pronásledování zásadně větší bariéru než studium v jiném, od jeho bydliště přibližně stejně vzdáleném městě v rámci Senegalu samotného. Na straně druhé se žalovaný ani krajský soud nezabývali otázkou, zda by stěžovatelce bylo umožněno se i po případném skončení vysokoškolských studií v Gambii trvale usadit.
[77] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelkou i v tom, že žalovaný a krajský soud dovozovali z kusých informací zjištěných při krátkém pohovoru kategorické závěry, které z výpovědi stěžovatelky vůbec nevyplývaly. To lze demonstrovat např. na otázce hrazení školného. Žalovaný na str. 5 svého rozhodnutí konstatuje, že školné za střední školu bylo hrazeno otcem stěžovatelky, podle krajského soudu jí ve studiu v Gambii finančně pomáhala starší sestra. Stěžovatelka však při pohovoru ani v žádném ze svých podání nikdy neuvedla (a nebyla na to ani tázána), jestli na střední škole v Gambii vůbec nějaké školné hradila a kdo je hradil. Ze spisu ani nevyplývá, kdo hradil školné za vysokou školu, zda tam stěžovatelka skutečně nastoupila a kde se nacházela těsně před odletem do Evropy (dne 31. 12. 2023). Stěžovatelka sama uváděla, že si pro ni otec přijel po skončení střední školy do Gambie. Aby se mohla účastnit pohovoru ke své žádosti o vízum na zastupitelském úřadu ČR v Dakaru, řekla otci, že jede do Dakaru vyřizovat něco kvůli svatbě. V době útěku z domova jí dle její výpovědi pomohla odejít matka a stěžovatelka si vzala taxi do Gambie. Samotná skutečnost, že v té době již byla stěžovatelka přijata na vysokou školu a bylo uhrazeno školné, tento její příběh nikterak nevyvrací. Nelze bez dalšího dospět k závěru, že v rozhodném období vůbec nežila v domě svého otce, ale v kampusu vysoké školy. Je pravdou, že adresu v Banjulu v Gambii stěžovatelka uvedla jako své bydliště na své žádosti o vízum, mohlo se však skutečně jednat o místo, kam se stěžovatelka teprve měla, pokud by neodcestovala do Evropy, přestěhovat. Navíc, jak již bylo konstatováno, žalovaný své závěry o životě stěžovatelky v Gambii založil na listinách, které do spisu zařadil až po seznámení stěžovatelky s podklady rozhodnutí, aniž by jí dal možnost se k nim vyjádřit a případné nesrovnalosti vysvětlit.
[78] Obdobně spekulativního výkladu se žalovaný i krajský soud dopustili v souvislosti s posuzováním situace sourozenců stěžovatelky. Stěžovatelka sama hovořila o jednom starším bratrovi, který má dle její výpovědi žít v Rakousku, jedné starší sestře, která má žít „v jiné africké zemi“ (dle podkladů k žádosti o vízum má její sestra gambijské občanství) a jedné mladší sestře, která podle jejího tvrzení zemřela na následky zdravotních komplikací po podstoupení FGM. Nikdo se jí nedotazoval na případné další sourozence ani na okolnosti, za jakých starší sourozenci z rodiny odešli. Nelze tedy bez dalšího dovozovat, že otec nemá rodinu „pevně v rukou“, když „všechny jeho děti svobodně vycestovaly“, jak to činí krajský soud. On i žalovaný rovněž neodůvodněně tvrdili, že starší sestra stěžovatelky s obřízkou ani nuceným sňatkem nikdy problém neměla. Nic takového však stěžovatelka nevypověděla. Její odpověď („Ona už tam nežila, je starší.“) reagovala na otázku: „A vaše sestra kvůli tomu problém neměla?“ Ta následovala jako jedna z doplňujících otázek po popisu toho, že stěžovatelce sestra pomohla při útěku do Gambie. Nelze tedy ani vyloučit, že stěžovatelka hovořila o tom, že sestra neměla problém s otcem kvůli tomu, že stěžovatelce pomohla utéct (v době, kdy již tato starší sestra nežila v domě rodičů). Na tom by nebylo nic nesmyslného či nelogického. Nikdo nezjišťoval, jestli starší sestra dříve byla, či nebyla obětí domácího násilí, FGM či nuceného sňatku. Stejně tak nikdo nezjišťoval okolnosti, za nichž měla zemřít mladší sestra stěžovatelky, zda matka o termínu zákroku u mladší sestry věděla, zda mu mohla zabránit, či zda vůbec měly stěžovatelka a její mladší sestra stejnou matku.
[79] Je pravdou, že stěžovatelka na úmrtí sestry neupozornila již při pohovoru (ovšem ze strany příslušného pracovníka žalovaného chybně vedeného, kdy se tento pracovník, jak již bylo naznačeno, stěžovatelky nezeptal na řadu podstatných souvislostí), ale až v následných vyjádřeních, což může do určité míry snižovat hodnověrnost tohoto tvrzení. To však není v rozporu s přesvědčením matky stěžovatelky, že FGM představuje zdravotní riziko. Naopak, pokud v rodině skutečně došlo k úmrtí v souvislosti s FGM, mohlo to založit či zvýraznit její přesvědčení o rizikovosti této praktiky. Ani skutečnost, že podle výpovědi stěžovatelky byl její mladší setra podrobena FGM už v 8 letech, není v zásadním rozporu s jejími dalšími tvrzeními. I pokud by v Senegalu byly FGM a následnému dohodnutému sňatku podrobovány obvykle dívky ve věku okolo 10 let, nevylučuje to bez dalšího, že u sestry stěžovatelky k FGM došlo už v 8 letech.
[80] Zcela nepodložené a spekulativní jsou pak závěry žalovaného a krajského soudu, že stěžovatelku jakožto dospělou, středoškolsky vzdělanou ženu nemůže k provedení FGM její otec ani nikdo jiný donutit a že stěžovatelka nemůže být donucena proti své vůli uzavřít ani sňatek, protože by byl podle senegalského práva neplatný. Není zřejmé, co by fakticky bránilo otci (případně za pomoci dalších osob, včetně „ženicha“ stěžovatelky) stěžovatelku k podstoupení FGM donutit násilím a také si násilím či jeho pohrůžkou nebo jiným psychickým nátlakem na stěžovatelce vynutit i její „souhlas“ s uzavřením faktického manželského svazku (bez ohledu na jeho případnou formálně právní neplatnost).
[81] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje též s námitkou nedostatečného posouzení možné zranitelnosti stěžovatelky. Přestože stěžovatelka uváděla, že byla v dětství obětí domácího násilí ze strany svého otce, který ji měl bít, zneužívat (byť není jasné, jakým způsobem) a také popálit, a pronásledování z důvodu pohlaví, resp. příslušnosti k sociální skupině žen (hrozba FGM a nuceného sňatku), jakož i to, že trpí depresemi, žalovaný se vůbec nezabýval otázkou, zda stěžovatelka nesplňuje znaky zranitelné osoby ve smyslu čl. 20 odst. 3 kvalifikační směrnice a § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026. Procedurální směrnice pracovala s pojmem „žadatelé, kteří potřebují zvláštní procesní záruky“, jehož definice se překrývala s pojmem zranitelnosti (srov. bod 29 odůvodnění procedurální směrnice). Její čl. 24 zavazoval členské státy, aby v přiměřené lhůtě po podání žádosti posoudily, zda se jedná o takové žadatele, a zajistily jim náležitou podporu, a to i v případě, že se taková potřeba projevila až v pozdější fázi řízení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2023, č. j. 5 Azs 156/2023‑32, a ze dne 24. 10. 2025, č. j. 5 Azs 332/2024‑48). Jak přitom Nejvyšší správní soud zdůraznil např. v rozsudku ze dne 18. 8. 2022, č. j. 1 Azs 218/2021‑71, není zapotřebí, aby sám žadatel tvrdil, že je zranitelnou osobou. Postačuje, když z okolností vyplývá, že by tomu tak být mohlo.
[82] Pojem „podpory“, resp. „náležité podpory“ nebyl v zákoně o azylu ani v procedurální směrnici blíže definován, neboť jeho obsah vždy závisel na konkrétních okolnostech jednotlivého případu a osobních poměrech žadatele o mezinárodní ochranu. Výkladu mohl pomoci např. bod 32 odůvodnění procedurální směrnice, podle něhož měla „řízení o posouzení žádosti brát ohled na pohlaví žadatelů. Především by měly být osobní pohovory organizovány tak, aby mohli žadatelé ženského i mužského pohlaví hovořit o svých zkušenostech z minulosti v případech pronásledování z důvodu jejich pohlaví či pohlavní identity. Složitost nároků souvisejících s problematikou pohlaví či pohlavní identity by měla být řádně zohledněna v řízeních vycházejících z pojmu bezpečné třetí země, pojmu bezpečné země původu nebo pojmu následných žádostí.“. Z toho bylo zřejmé, že posuzování možné zranitelnosti a přihlédnutí k pohlaví žadatele bylo zapotřebí i v řízeních, kde se uplatňoval koncept bezpečné země původu. Jedním z nezbytných opatření přitom v takových případech bylo to, aby osoba vedoucí pohovor a tlumočník byli stejného pohlaví jako žadatel, pokud si žadatel výslovně nepřeje něco jiného.
[83] Jak Nejvyšší správní soud konstatoval výše, žalovaný ani krajský soud se nezabývali otázkou, zda stěžovatelka je, či není zranitelnou osobou. Navíc dle výše uváděné směrnice UNHCR k pohlavně podmíněnému pronásledování by pohovory se ženami měly být vždy prováděny osobami stejného pohlaví (to platí jak o osobě, která vede pohovor, tak o tlumočníkovi). Nelze se přitom spokojit s pouhou možností o takový přístup požádat. Je obecně známo, že nutnost aktivního konání vede v praxi k tomu, že oprávněná osoba své možnosti často nevyužije. Tento problém se ještě prohlubuje v situaci, když se žadatel může snažit „nedělat problémy“ a přizpůsobit se úředním osobám, aby neohrozil vyhovění své žádosti. Proto je zapotřebí přistoupit k určení osob vedoucích pohovor i tlumočníků stejného pohlaví z úřední povinnosti.
[84] Krajský soud považoval tvrzení stěžovatelky o její lesbické orientaci za účelové, a to zejména z toho důvodu, že tento žalobní bod uplatnila až v doplnění žaloby při podání opakovaného návrhu na přiznání odkladného účinku (v situaci, kdy jí hrozila povinnost vycestovat). Soud vyjmenoval veškeré příležitosti, kdy stěžovatelka podle jeho názoru mohla a měla tvrzení o své sexuální orientaci uvést, a nepřisvědčil námitce, dle níž tomu bránily okolnosti pohovoru (nové prostředí, vedení pohovoru a tlumočení muži) – při seznámení s podklady byla za žalovaného přítomna žena a následné písemné podání sepisovala stěžovatelka sama. Krajský soud měl za to, že stěžovatelka během pohovoru hovořila o intimních tématech, podle něj tedy nebyl problém v tom, že pohovor vedl muž. Dále krajský soud dovodil, že stěžovatelka zvolila právě homosexualitu, protože z veřejně dostupných informací vyplývá, že tento azylový důvod by mohl být úspěšný. V souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16, krajský soud připustil, že nelze bezvýjimečně trvat na tom, aby žadatel o mezinárodní ochranu uvedl všechny relevantní důvody již ve správním řízení. V případě stěžovatelky však soud dospěl k závěru, že stěžovatelka dostatečně nevysvětlila, proč svoji odlišnou sexuální orientaci neuvedla alespoň v žalobě, jak tato okolnost ovlivňovala její život a zda kvůli ní byla pronásledována. Soud rovněž poznamenal, že stěžovatelka potvrdila, že vyznává islám.
[85] Stěžovatelka v kasační stížnosti a zejména jejím doplnění vysvětlila, že při pohovoru byla v novém prostředí, ovlivněná autoritou úřadu a přítomností dvou mužů. Upozornila, že krajský soud jí v souladu s judikaturou Soudního dvora, Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu neměl klást k tíži skutečnost, že tvrzení o své sexuální orientaci uvedla až během řízení před krajským soudem. Odkázala rovněž na vnitrostátní judikaturu jiných evropských států a na výše uvedené materiály EUAA. Pro posouzení toho, zda stěžovatelce lze bez dalšího klást k tíži pozdější uplatnění jejího tvrzení, však postačují závěry soudů, jejichž právní závěry jsou pro Nejvyšší správní soud závazné.
[86] Nejvyšší správní soud v prvé řadě shrne některé obecně známé skutečnosti. V České republice je projevování homosexuality i dalších LGBT+ identit legální. Existují zde právní předpisy zakazující předsudečné násilí, které se reálně uplatňují, na základě příslušného nálezu Ústavního soudu byl zrušen i sporný požadavek na sterilizaci (fyzickou změnu pohlaví) trans osob pro úřední uznání změny pohlaví. I přesto však dochází k různým diskriminačním projevům a někdy i společenské stigmatizaci, která vede k různé míře tzv. menšinového stresu. Přestože je Česká republika (v porovnání s většinou ostatních zemí) v zásadě liberální, bez velkého vlivu tradiční kultury a náboženství a mladým lidem nic nebrání získat dostatek informací o této problematice, způsoby i věk tzv. „coming outu“ se velmi liší. Někteří lidé s minoritní identitou nemají problém ji přiznávat na veřejnosti, pro jiné jde o velmi intimní záležitost, kterou sdělují jen nejbližším. Záleží rovněž na podpoře okolí – jiná situace panuje ve velkých městech, jiná na venkově. Nejsou výjimkou ani případy, kdy se někdo „přihlásí“ k LGBT+ identitě, přestože do té doby žil dlouhou dobu v běžném heterosexuálním vztahu, třeba i s dětmi.
[87] Pokud tedy některé osoby neprojevují svou LGBT+ identitu na veřejnosti ani v natolik svobodné zemi, jako je Česká republika, nelze bez dalšího předpokládat, že osoby z diametrálně odlišného kulturního prostředí budou o své sexualitě hovořit bez zábran. LGBT+ identita navíc není na člověku na první pohled patrná a její projevování může žadatel o mezinárodní ochranu záměrně potlačovat. To se může dít zejména tehdy, pokud pochází ze země, jejíž kultura a dokonce ani právní řád danou identitu netolerují, jak je tomu, přinejmenším dle tvrzení stěžovatelky, v případě Senegalu. Zároveň je třeba vzít v úvahu, že právě v případě lidí s LGBT+ identitou mohou být následky jejich chybného označení jako nehodnověrných (a z tohoto důvodu neudělení mezinárodní ochrany) velmi vážné. V mnoha zemích jsou totiž některé projevy těchto identit trestné, případně státy tyto osoby dostatečně nechrání před násilím ze strany soukromých osob (ať již cizích či v mnoha případech vlastní rodiny či komunity).
[88] Podle rozsudku velkého senátu Soudního dvora ze dne 2. 12. 2014, A, B a C, C‑148/13 až C‑150/13, ECLI:EU:C:2014:2406, „[č]lánek 4 odst. 3 směrnice 2004/83, jakož i čl. 13 odst. 3 písm. a) směrnice 2005/85 [první kvalifikační a procedurální směrnice – pozn. NSS], musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby příslušné vnitrostátní orgány v rámci téhož posuzování učinily závěr o nedostatečné důvěryhodnosti prohlášení dotyčného žadatele o azyl na základě pouhé skutečnosti, že se své tvrzené homosexuální orientace nedovolával při první příležitosti, která mu byla poskytnuta k tomu, aby vysvětlil důvody pronásledování“.
[89] K obdobnému závěru dospěl i Ústavní soud v již opakovaně zmiňovaném nálezu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16. Jeho závěry byly shrnuty do následujících právních vět: „Ustanovení § 75 odst. 1 soudního řádu správního nelze vykládat způsobem, že v řízení o mezinárodní ochraně lze před soudem vznášet nové důvody výlučně, pouze pokud je žadatel o mezinárodní ochranu nemohl uvést již v řízení před správním orgánem bez vlastního zavinění. Existuje řada dalších ospravedlnitelných důvodů, proč žadatel o azyl nesdělí všechny relevantní důvody pro udělení azylu již před ministerstvem jako orgánem prvního stupně. Vždy je nutno zohlednit povahu těchto nových skutečností a situaci konkrétního žadatele. Mezi ospravedlnitelné důvody patří například: dotazování při osobním pohovoru se této skutečnosti netýkalo a konkrétní informaci nezjistilo; osobní pohovor nebyl proveden; žadatel nemusel pochopit relevanci některých skutečností pro žádost o mezinárodní ochranu; trauma, stud nebo jiné zábrany mohly zabránit úplnému ústnímu svědectví při osobním pohovoru (zejména v případě těch, kteří přežili mučení, sexuální násilí či pronásledování z důvodu sexuality); pohlaví tazatele nebo tlumočníka mohlo být pro žadatele zábranou.“
[90] K úvahám krajského soudu Nejvyšší správní soud v prvé řadě poznamenává, že je zapotřebí odmítnout argument, dle něhož nepravdivost tvrzení o sexuální orientaci vyplývá z toho, že právě takový azylový důvod by měl největší naději na úspěch. Z toho by totiž bylo možné ad absurdum dovodit, že by na mezinárodní ochranu nikdy nikdo nedosáhl, neboť každý azylově relevantní příběh by byl označen za nevěrohodný právě z toho důvodu, že by mohl být úspěšný. Rovněž lze poznamenat, že ve všech případech, kdy stěžovatelka osobně jednala se žalovaným, byl přítomen tlumočník mužského pohlaví. Nikdy tedy nedošlo k osobnímu jednání pouze se ženou, jak naznačuje krajský soud. Se stěžovatelkou lze zároveň souhlasit v tom, že nelze dovozovat, že její náboženská víra má nějaký vliv na její sexuální orientaci (může mít vliv pouze na její projevy).
[91] Ani skutečnost, že stěžovatelka byla schopna i před uvedenými muži hovořit o domácím násilí, hrozbě FGM a nuceném sňatku, které jsou dle její výpovědi v její zemi dosud relativně běžné (navíc FGM a nucený sňatek stěžovatelce, jak sdělila, pouze hrozily, ale zatím je nepodstoupila) nevylučuje, že se během stejného pohovoru ani později v žalobě neodhodlala zmínit svou homosexuální orientaci, která je v její zemi i podle její víry zapovězená a stigmatizovaná. Není rovněž možné bez dalšího stavět na tom, že když je obtížné o něčem mluvit, je jednodušší to napsat (a tím to stvrdit „černé na bílém“).
[92] Krajský soud tvrdil, že postupoval v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16, Nejvyšší správní soud se s ním však neztotožňuje. V případě, který posuzoval Ústavní soud, nešlo o zjednodušené řízení za použití institutu bezpečné země původu. Žadatel absolvoval dva osobní pohovory, navíc nežádal o mezinárodní ochranu poprvé a již mnoho let žil v Evropě. Jím tvrzené nové skutečnosti navíc nebyly natolik osobní a intimní povahy. Případ stěžovatelky v projednávané věci je diametrálně rozdílný: jde o mladou ženu z kulturně i nábožensky odlišného prostředí. Spis navíc obsahuje velmi málo informací jak o zemi původu, tak o stěžovatelce samotné, neboť byl proveden pouze jeden krátký pohovor, kde se jí nikdo neptal např. na to, jaké měla dosud vztahy, proč si nechce vzít domluveného „ženicha“, ani na žádné jiné okolnosti jejího života, které by mohly naznačit, zda jsou její tvrzení o lesbické orientaci konzistentní se zbytkem azylového příběhu, či nikoli. Za daných okolností nebyl krajský soud oprávněn bez dalšího nové tvrzení stěžovatelky odmítnout jako nevěrohodné, aniž by alespoň nařídil ve věci jednání a pokusil se sám vhodně kladenými dotazy ověřit hodnověrnost její výpovědi.
[93] Vzhledem k tomu, že nejen rozsudek krajského soudu, ale ani rozhodnutí žalovaného nemohou i bez přihlédnutí k novým tvrzením stěžovatelky o její homosexualitě z výše vyložených důvodů obstát, bude zapotřebí v plnohodnotném řízení před žalovaným i k otázce sexuální orientace stěžovatelky provést řádné dokazování. Zejména se bude jednat o doplňující pohovor vedený a tlumočený osobou stejného pohlaví, ale bude nutné i zjistit dostatek informací o zemi původu, a to jak k ověření hodnověrnosti této části azylového příběhu stěžovatelky, tak případně následně k posouzení odůvodněnosti jejího strachu z pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině osob s odlišnou sexuální orientací a identitou.
[94] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto dle § 110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil. Zruší‑li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§ 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., ve znění účinném do 31. 12. 2025; srov. čl. XI odst. 3 již zmiňovaného zákona č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony]. V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost, než vzhledem ke zjištěným vadám správního rozhodnutí zrušit rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud proto v souladu s § 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 1 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný dle § 78 odst. 5 ve spojení s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správní soudem v tomto zrušujícím rozsudku.
[95] Podle § 110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatelka měla ve věci úspěch a podle § 60 odst. 1 s. ř. s. by jí tedy příslušelo vůči neúspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka byla ovšem ve smyslu § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v relevantním znění, osvobozena od placení soudního poplatku v řízení o žalobě i o kasační stížnosti. V řízení o žalobě byla zastoupena právnickou osobou, k jejímž činnostem patří poskytování právní pomoci uprchlíkům, a v řízení o kasační stížnosti soudem ustanovenou advokátkou. Stěžovatelka přitom nedoložila, že by jí v souvislosti s těmito řízeními vznikly jakékoli náklady. Na základě toho Nejvyšší správní soud rozhodl, že se stěžovatelce náhrada nákladů řízení nepřiznává.
[96] Jak již bylo konstatováno, v řízení o kasační stížnosti byla stěžovatelka zastoupena advokátkou Mgr. et Mgr. Terezou Veselou, kterou jí ustanovil Nejvyšší správní soud. Náklady spojené s tímto zastoupením, tj. odměnu za zastupování a hotové výdaje advokátky, hradí v takovém případě stát (§ 35 odst. 10 s. ř. s.).
[97] Nejvyšší správní soud tak přiznal ustanovené zástupkyni odměnu ve výši 2 x 4 620 Kč za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a v doplnění kasační stížnosti podle § 11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s § 9 odst. 5 a § 7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), paušální náhradu hotových výdajů za tyto úkony ve výši 2 x 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 10 140 Kč. Tato částka bude zástupkyni stěžovatelky vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. srpna 2026
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu