[OBRÁZEK]ČESKÁ  REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Slavomírem Novákem ve věci

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2026, č. j. OAM-970/ZA-ZA11-K07-2025

takto:

1. Rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2026, č. j. OAM-970/ZA-ZA11-K07-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
2. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši 15 210 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Martiny Lukschové, advokátky.

Odůvodnění:

I.

Základ sporu

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, kterým žalovaný rozhodl o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany tak, že se tato ochrana podle § 12, § 13, § 14 a 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.

II.

Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

2. Žalobce v žalobě namítá, že žalovaný porušil základní zásady správního řízení, nesprávně vyložil zákon o azylu a nedostatečně zohlednil aktuální bezpečnostní a lidskoprávní situaci na Ukrajině.
3. Předně žalobce namítá zásadní procesní vadu spočívající v tom, že mu nebyla dána možnost seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim ve smyslu § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Tvrdí, že k seznámení se s podklady byla předvolána pouze jeho zástupkyně, která se nedostavila, aniž by se žalovaný pokusil kontaktovat žalobce samotného či opakovaně jeho zástupkyni. Podle žalobce přitom právo seznámit se s podklady a vyjádřit se k nim představuje materiální záruku legality řízení, přičemž se jedná o úkon, který měl žalobce vykonat osobně, a proto mu mělo být doručováno přímo. Nemožnost účasti na tomto úkonu podle něj vedla k porušení jeho procesních práv a nezákonnosti napadeného rozhodnutí.
4. Dále žalobce namítá porušení zásady materiální pravdy, když žalovaný vycházel z neaktuálních a selektivně zvolených zpráv o zemi původu. Podle žalobce tyto podklady nereflektují zhoršení bezpečnostní situace na Ukrajině, zejména intenzifikaci útoků na civilní cíle v zimě 2025/2026, včetně nasazení raket, dronů a leteckých útoků. Uvádí, že i oblasti mimo přímou frontovou linii, konkrétně Zakarpatská oblast, jsou zasaženy vojenskými operacemi, což dokládá například raketový útok ze dne 21. srpna 2025 na továrnu společnosti Flex Ltd. ve městě Mukačevo. K tomuto odkazuje na článek ze serveru Novinky.cz ze dne 21. 8. 2025 s názvem „Raketový útok na západě Ukrajiny, výbuchy jsou hlášeny ve Lvově a Mukačevu“. Podle žalobce moderní charakter konfliktu stírá rozdíl mezi frontou a týlem a žalovaný pochybil, když mechanicky rozlišoval „bezpečné“ a „nebezpečné“ oblasti.
5. Ve vztahu k neudělení doplňkové ochrany žalobce namítá hmotněprávní pochybení. Tvrdí, že žalovaný nesprávně vymezil podmínky pro posouzení reálného rizika vážné újmy a nezohlednil judikaturu Soudního dvora EU, podle níž postačuje, že míra násilí v zemi dosahuje takové intenzity, že každý civilista je vystaven reálnému riziku. Žalobce zdůrazňuje, že masivní nasazení moderních zbraní činí civilní obyvatelstvo obecně ohroženým. Dále žalobce nesouhlasí s posouzením otázky mobilizace. Uvádí, že jako muž ve věku 23 let podléhá branné povinnosti a že v srpnu 2027 dosáhne mobilizačního věku. Tvrdí, že mobilizace v současných podmínkách neodpovídá standardním požadavkům na výcvik a vybavení, což vede k vysoké úmrtnosti nově odvedených osob. Podle žalobce může odpírání vojenské služby zakládat důvod pro mezinárodní ochranu, zejména pokud by vedlo k účasti na operacích odporujících mezinárodnímu právu nebo k nepřiměřeným sankcím, přičemž žalovaný se těmito aspekty nezabýval.
6. Žalobce rovněž namítá nepřiměřený zásah do svého soukromého a rodinného života. Uvádí, že v České republice pobývá od roku 2017, žije zde jeho matka s trvalým pobytem a udržuje s ní pravidelný kontakt. Současně má dlouhodobý vztah s partnerkou, občankou České republiky, se kterou plánuje sňatek a založení rodiny. Na Ukrajině má pouze babičku, se kterou není v pravidelném kontaktu a která mu nemůže poskytnout zázemí. Podle žalobce by jeho návrat znamenal přerušení rodinných a sociálních vazeb, jeho uvržení do válečného chaosu by vedlo k nezvratnému poškození jeho psychického zdraví a resocializačního procesu a případně i porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv. Namítá, že žalovaný neprovedl test přiměřenosti zásahu do soukromého života.
7. Závěrem žalobce namítá rozpor napadeného rozhodnutí s nejlepším zájmem rodiny, kdy je matka na něm citově závislá a kdy on chce s partnerkou založit v České republice rodinu. Má taktéž za to, že rozdělení rodiny v situaci, kdy země původu nenabízí žádné bezpečnostní záruky, je v přímém rozporu s mezinárodními závazky ČR vyplývajícími z Úmluvy o právech dítěte (v širším smyslu rodinné integrity) a Listiny základních práv a svobod.
8. Z uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl oprávněnost žalobních námitek.
10. K procesní námitce žalobce žalovaný uvádí, že nesouhlasí s tvrzením o vadě řízení spočívající v neumožnění seznámení se s podklady rozhodnutí. Podle jeho názoru nejde o úkon, který by musel žalobce vykonat osobně, neboť procesní úkony tohoto charakteru je oprávněn činit zástupce žalobce. Poukazuje na to, že osobní účast žalobce je nezbytná pouze u úkonů, jako je pohovor, nikoliv při seznamování s podklady. Doručení pouze zástupkyni žalobce proto považuje za souladné s § 34 odst. 2 správního řádu.
11. Ve vztahu k námitce týkající se obavy z odvodu do armády žalovaný uvádí, že se touto otázkou zabýval již v napadeném rozhodnutí, konkrétně na str. 4 a následujících napadeného rozhodnutí, na jehož odůvodnění odkazuje. Zdůrazňuje, že žalobce obavu z výkonu vojenské služby výslovně uvedl až v žalobě.
12. K námitce zásahu do soukromého a rodinného života žalovaný uvádí, že taková skutečnost sama o sobě nepředstavuje důvod pro udělení mezinárodní ochrany, neboť ji zákon o azylu mezi relevantní důvody výslovně nezařazuje.
13. Žalovaný odmítá tvrzení o nutnosti setrvat na dosavadní praxi a uvedl, že návrat státních příslušníků Ukrajiny nelze paušálně vyloučit. Odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn 4 Tdo 267/2023, podle něhož nebezpečí nehrozí na celém území stejně, na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. I. ÚS 1054/25, dle něhož obecná situace válečného konfliktu brání návratu jen ve výjimečných případech, dále na usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 7 Tdo 273/2025, podle něhož samotná existence konfliktu ani hrozba mobilizace nezakládají důvod vylučující uložení trestu vyhoštění, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2024, sp. zn. III. ÚS 2620/24, podle něhož samotná přítomnost v méně zasažených oblastech nezakládá reálné riziko vážné újmy. Současně zdůrazňuje regionální rozdíly v intenzitě konfliktu, nízkou míru násilí v západních oblastech i možnost vnitřního přesídlení, přičemž odkazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (Sufi a Elmi proti Spojenému království č. 8319/07 a 11449/07, rozsudek ze dne 28. 6. 2011), podle níž obecná situace odůvodňuje nevyhoštění pouze v extrémních případech.
14. Dále žalovaný uvádí konkrétní informace o bezpečnostní situaci na Ukrajině, podle nichž některé regiony, zejména západní oblasti včetně Zakarpatské oblasti, nejsou zasaženy konfliktem ve vysoké intenzitě. Poukazuje na statistická data z roku 2025, podle nichž v Zakarpatské oblasti nedošlo k žádnému výbuchu spojenému s ruskou agresí a v některých dalších oblastech byly evidovány pouze jednotky událostí, stejně jako minimální či žádné ztráty na životech civilního obyvatelstva. Současně uvádí, že Ukrajina má zkušenosti s vnitřním vysídlením obyvatelstva a v západních a centrálních oblastech jsou dostupné humanitární služby a pomoc, přičemž v těchto oblastech je možné se bez větších obtíží usadit.
15. Žalovaný poukazuje na informace o nízké intenzitě útoků a minimálních civilních ztrátách v západních oblastech Ukrajiny, kde jsou zároveň dostupné základní veřejné služby a humanitární pomoc, a zdůraznil zkušenost státu s vnitřně vysídlenými osobami. Na tomto základě žalovaný uzavírá, že tvrzení žalobce nezakládají odůvodněné obavy z pronásledování či vážné újmy, a napadené rozhodnutí považuje za řádně odůvodněné a za zákonné. Odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48, podle něhož nelze azyl zaměňovat s jinými formami pobytového oprávnění, a uvedl, že žalobce má svou situaci řešit podle zákona o pobytu cizinců. Navrhuje proto zamítnutí žaloby.

III.

Posouzení žaloby

16. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích řádně a včas uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Při přezkumu vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku. Tento postup opřel o čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který se s ohledem na čl. 79 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. 5. 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (dále jen „procedurální nařízení“) použije i nadále na řízení o žádostech o mezinárodní ochranu podaných přede dnem 12. 6. 2026.
17. V nyní posuzované věci žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 2. 9. 2025 a rozhodné skutečnosti k této žádosti poskytl dne 8. 9. 2025, tedy přede dnem 12. 6. 2026. Soud proto postupoval v souladu s čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, čl. 79 odst. 3 procedurálního nařízení a přechodnými ustanoveními zákona č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon o azylu, a věc posuzoval podle právní úpravy účinné přede dnem 12. 6. 2026.
18. Dne 24. 6. 2026 při ústním jednání žalobce odkázal na podanou žalobu, jejíž obsah a hlavní žalobní body stručně shrnul. Žalovaný setrval na svém stanovisku vyjádřeném v napadeném rozhodnutí i ve vyjádření k podané žalobě a zopakoval, že žalobu považuje za nedůvodnou, přičemž napadené rozhodnutí má za zákonné a přezkoumatelné. Žalobce dále uvedl, že advokátka, která jej zastupovala v průběhu správního řízení, s ním nekomunikovala. Současně sdělil, že ačkoli se nabídl, že se osobně dostaví k seznámení s podklady rozhodnutí, advokátka mu sdělila, že se tohoto úkonu účastní sama. K vlastní osobní situaci žalobce uvedl, že si je vědom svých předchozích životních pochybení, a požádal o druhou šanci k budování života v České republice, kde pobývá od svých 15 let. Dále doplnil, že v minulosti usiloval o získání víza strpění, které mu však uděleno nebylo. Zástupce žalovaného k dotazu soudu na podklady týkající se bezpečnostní situace na Ukrajině sdělil, že ke dni ústního jednání nedošlo ke změně této situace a podklady obsažené ve správním spise považoval za aktuální. Žalovaný rovněž předložil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2026, č. j. 33 Az 7/2026-42, v němž soud v obdobné věci žalobu zamítl.
19. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalobce podal dne 2. 9. 2025 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Dne 8. 9. 2025 žalobce na výzvu správního orgánu poskytl potřebné údaje k žádosti a dne 26. 2. 2026 správní orgán poskytl žalobci prostřednictvím jeho právní zástupkyně možnost seznámit se se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, případně doplnit nové skutečnosti a informace.
20. Dne 2. 3. 2026 pak správní orgán vydal žalobou napadené rozhodnutí, kterým rozhodl, že se mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14 a 14b zákona o azylu neuděluje.
21. Městský soud v Praze posoudil věc takto:
22. Podle ustanovení § 2 odst. 7 zákona o azylu pronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má, nebo, je-li osobou bez státního občanství, státu jeho posledního trvalého bydliště a může-li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu a) nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou.
23. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.
24. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.
25. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“) v rámci posuzování žádosti o mezinárodní ochranu mohou členské státy dospět k závěru, že určitý žadatel nepotřebuje mezinárodní ochranu, pokud v určité části země původu a) nemá opodstatněný důvod se obávat pronásledování ani mu nehrozí reálné nebezpečí vážné újmy nebo b) má přístup k ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou, jak je vymezena v článku 7, a pokud do této části země původu může bezpečně a legálně odcestovat, je mu do ní umožněn vstup a lze důvodně předpokládat, že se v ní může usadit.
26. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
27. Soud se nejprve zabýval důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného a teprve následně přistoupil k posouzení dalších žalobních námitek. Při hodnocení otázky, zda jsou dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného, vycházel zdejší soud zejména z rozsudku Městského soudu ze dne 19. 6. 2026, č. j. 23 Az 4/2026-37 a  ze dne 30. 6. 2026, č. j. 26 Az 4/2026-29, které se zabývaly aktuální bezpečnostní situací na Ukrajině a dospěly k závěru, že území střední a západní Ukrajiny nelze považovat za natolik bezpečné, aby bylo možné dovodit možnost vnitřního přesídlení žalobce do tzv. oblastí návratu, které by mu poskytly účinnou ochranu před vážnou újmou ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Zdejší soud se s uvedeným závěrem ztotožňuje. Obdobně pak Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 23. 3. 2026, č. j. 33 A 13/2026-72, uzavřel, že bezpečnostní situace na Ukrajině v současné době představuje překážku vycestování státních příslušníků tohoto státu. Kasační stížnost žalovaného byla následně odmítnuta Nejvyšším správním soudem usnesením ze dne 27. 5. 2026, č. j. 1 Azs 39/2026-23, přičemž tento soud se se závěry Krajského soudu v Plzni ztotožnil.
28. K otázce posouzení vnitřní ochrany soud odkazuje na ustálenou judikaturu správních soudů. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007-93, č. 1551/2008 Sb. NSS, dovodil, že „při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nezbytné zhodnotit především reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení. Je třeba se zabývat zejména její dostupností, celkovými poměry panujícími v zemi původu, osobními poměry žadatele (např. pohlaví, etnická příslušnost, rodinné vazby, zdravotní stav, věk a ekonomická situace), účinností vnitřní ochrany a postavením žadatele po jeho přesunu z hlediska respektování a zajištění základních lidských práv v místě vnitřní ochrany. Rovněž je třeba zvážit bezpečnost žadatele, a to jak při přesunu do cílové části země, tak po jeho přesídlení.“ V rozsudku ze dne 28. 7. 2009, č.j. 5 Azs 40/2009-–74, Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nutné posoudit čtyři kritéria: (1) zda je jiná část země pro žadatele dostupná; (2) zda přesun do jiné části země je účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti; (3) zda žadateli nehrozí navrácení do původní oblasti a (4) zda ochrana v jiné části země splňuje minimální standard ochrany lidských práv. Tyto čtyři podmínky musí být splněny kumulativně a při jejich posouzení je třeba brát v potaz celkové poměry panující v zemi původu a osobní poměry žadatele“ (srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2012, č. j. 2 Azs 29/2011–70, ze dne 8. 3. 2012, č. j. 7 Azs 3/2012–44, a ze dne 29. 5. 2014, č. j. 6 Azs 22/2014–61).
29. Žalobce v žalobě namítl, že žalovaný nesprávně posoudil jeho domovskou Zakarpatskou oblast jako relativně bezpečnou, ačkoliv podle jeho tvrzení ozbrojený konflikt zasahuje celé území Ukrajiny. Žalovaný při posouzení existence hrozby vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008-68, v němž bylo uvedeno, že „pro existenci skutečného nebezpečí vážné újmy zakotvené v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu musí být kumulativně splněny následující podmínky: (1) země původu žadatele o mezinárodní ochranu se nachází v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu; (2) žadatel o mezinárodní ochranu je civilista; (3) žadatel o mezinárodní ochranu by byl v souvislosti s tímto konfliktem v zemi původu vystaven vážnému a individuálnímu ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí.“ Žalovaný v napadeném rozhodnutí uzavřel, že ačkoliv jsou splněny první dvě podmínky, žalobci v případě návratu do země původu nehrozí vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí.
30. V napadeném rozhodnutí žalovaný dále uvedl, že situaci na Ukrajině nelze považovat za „totální konflikt“, v jehož rámci by byl každý civilista již z pouhé přítomnosti na území státu vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Z Informace OAMP Ukrajina – Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny: Přeshraniční pohyb ze dne 12. ledna (dále jen „Informace o bezpečnostní situaci“) dovodil, že pozemní boje jsou stabilizovány na linii na východě a jihovýchodě země a že v západních oblastech je zaznamenán nižší počet útoků s menší frekvencí. Na tomto základě konstatoval, že situaci na západní Ukrajině lze považovat za stabilní a že ozbrojený konflikt v zemi původu žalobce nedosahuje takové intenzity, aby bylo možné dovodit existenci reálného nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu v rozsahu zasahujícím celé území státu.
31. Ze správního spisu, konkrétně z uvedené Informace o bezpečnostní situaci, však vyplývá, že ruské ozbrojené síly jsou schopny zasahovat celé území Ukrajiny. Útoky míří nejen na vojenské cíle, ale i na civilní infrastrukturu, včetně energetických zařízení, nemocnic a obytných objektů. V posledním období, zejména v roce 2025, došlo k výraznému nárůstu intenzity ostřelování, přičemž účinnost protivzdušné obrany se snížila zejména vůči balistickým a hypersonickým střelám. Byť je v západních oblastech evidován nižší počet útoků, nelze přehlédnout, že žádná část území Ukrajiny nezůstala zcela ušetřena. Tuto skutečnost dokládá i mapa zachycující vzdušné útoky v období od 1. 1. 2025 do 1. 1. 2026, z níž plyne, že útokům čelily i nejzápadnější regiony. Současně jsou zaznamenány závažné jednotlivé incidenty, například útok na město Ternopil s vysokým počtem obětí.
32. Ze Zjišťovací mise – Ukrajina z února 2026 (dále jen „zjišťovací mise“), jež je rovněž založena jako podklad ve správním spise, zdejší soud dále shledal, že od října 2022 provádí Ruská federace rozsáhlé a nepřetržité letecké útoky pomocí raket a dronů, které se zaměřují nejen na vojenské a průmyslové cíle, ale i na civilní a energetickou infrastrukturu. Vzrůstající počty útoků jsou patrné z analýzy CSIS (viz CSIS, Russian Firepower Strike Tracker: Analyzing Missile Attacks in Ukraine), jež je v dokumentu zjišťovací mise citována, podle níž čelila Ukrajina diametrálně vyššímu počtu vzdušných útoků v roce 2025 oproti předcházejícím letům. V roce 2025 útočily ruské jednotky v průměru 4 400 až 5 000 drony nebo balistickými raketami měsíčně. Vysoká intenzita útoků je patrná zejména ve frontových oblastech na východní Ukrajině, avšak v posledních osmnácti měsících roste počet a intenzita koordinovaných vzdušných útoků i na západní Ukrajinu. Nejvyšší intenzita bezpečnostních incidentů je soustředěna v hlavním městě Kyjevě a Kyjevské oblasti, které vykazují nejvyšší počty explozí, obětí i protivzdušných výstrah. Zvýšená míra bezpečnostních incidentů je patrná rovněž v dalších centrálních oblastech, konkrétně v Žytomyrské, a Chmelnycké oblasti. Naopak západní oblasti vykazují nižší intenzitu útoků i jejich dopadů. Výjimku však představuje Ternopilská oblast, kde bylo evidováno třicet osm obětí, což je výrazně více než v jiných západních oblastech, a dokládá to, že i oblasti s nižší frekvencí útoků mohou být zasaženy vážnými incidenty. Zjišťovací mise rovněž uvádí, že při porovnání s předchozími lety byl rok 2025 rokem s největším počtem civilních obětí, s výjimkou roku 2022. V důsledku bojů bylo zabito nejméně 2 514 civilistů a dalších 12 142 bylo zraněno, a to v 97 % případů na území kontrolovaném Ukrajinou a v 63 % ve frontových oblastech.
33. Za účelem doplnění skutkového stavu si soud v rámci vlastní činnosti obstaral zprávu ze serveru iDNES.cz ze dne 13. 5. 2026 s názvem „Nejmasivnější ruský útok na Zakarpatskou oblast, výbuchy hlásí i ze Lvova“, kterou provedl při ústním jednání jako podklad pro své rozhodnutí (https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/slovensko-ohlasilo-uzavreni-prechodu-s-ukrajinou-z-bezpecnostnich-duvodu.A260513_164513_zahranicni_kha).  Z uvedeného článku vyplývá, že ruská armáda v rámci dronových útoků zasáhla ukrajinské město Užhorod, přičemž dle vyjádření příslušných orgánů se jednalo o nejmasivnější útok na Zakarpatskou oblast od počátku ozbrojeného konfliktu – tento útok zabil šest lidí a desítky dalších byla zraněny. Zpráva dále uvádí, že vlny ruských dronů podle hlavy státu směřovaly zejména proti západním regionům Ukrajiny, které se nacházejí v bezprostřední blízkosti hranic států NATO, konkrétně proti Zakarpatské, Lvovské, Volyňské, Ivano-Frankivské a Rivnenské oblasti. Ukrajinský portál RBK rovněž informuje o explozích a několika vlnách nepřátelských dronů nad městem Užhorod s tím, že cílem útoků byly zejména průmyslové objekty, sklady a prvky kritické infrastruktury. Tato zpráva doplňuje a dále rozvíjí v žalobě zmíněný článek ze serveru Novinky.cz ze dne 21. 8. 2025 s názvem „Raketový útok na západě Ukrajiny, výbuchy jsou hlášeny ve Lvově a Mukačevu“, jenž popisuje raketový útok z téhož dne ve městě Mukačevo.
34. Za dané situace zdejší soud nepřisvědčil závěru žalovaného, podle něhož je bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny natolik stabilní, aby bylo možno bez dalšího vyloučit existenci reálného nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Ze soudem obstaraného článku naopak vyplývá, že se situace v oblasti původu žalobce v květnu 2026 zhoršila. Skutečnost, že intenzita útoků je v některých regionech nižší než v oblastech bezprostředně zasažených bojovými operacemi, sama o sobě neodůvodňuje závěr, že civilní obyvatelstvo není vystaveno svévolnému (nerozlišujícímu) násilí, které může dosahovat intenzity zakládající vážnou újmu. Soud proto uzavírá, že návrat žalobce do západní části Ukrajiny nelze považovat za opatření zajišťující účinnou ochranu před vážnou újmou. Takový závěr neodpovídá zjištěním o aktuální bezpečnostní situaci v zemi původu ani kritériím vymezeným ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu.
35. Dále ani žalovaným předložený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2026, č. j. 33 Az 7/2026-42, není přiléhavý, přestože se rovněž zabýval bezpečnostní situací na Ukrajině. Městský soud v nyní projednávané věci vycházel i z konkrétních zjištění týkajících se bezpečnostní situace v Zakarpatské oblasti, zejména ze zprávy o rozsáhlém dronovém útoku na Užhorod označovaném za nejmasivnější útok na tuto oblast od počátku ozbrojeného konfliktu. Tato zjištění potvrzují, že ani oblast původu žalobce již není mimo dosah vzdušných útoků a že zasahování západních regionů Ukrajiny nelze hodnotit jako ojedinělý či zcela výjimečný jev. Citovaný rozsudek proto nemůže obstát jako argument pro závěr, že samotná skutečnost nižší četnosti útoků v západních oblastech postačuje k vyloučení reálného nebezpečí vážné újmy. Jak bylo uvedeno výše, rozhodující není pouze srovnání intenzity útoků s frontovými oblastmi, ale rovněž skutečnost, že civilní obyvatelstvo je i v Zakarpatské oblasti vystaveno riziku svévolného (nerozlišujícího) násilí vyplývajícího z probíhajícího ozbrojeného konfliktu.
36. Žalovaný současně vycházel z předpokladu, že situaci na Ukrajině nelze charakterizovat jako „totální konflikt“ ve smyslu závěrů usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. III. ÚS 2620/24, že „pro Ústavní soud je podstatné, že soudy dostatečně vysvětlily, proč probíhající ozbrojený konflikt vyvolaný ruskou agresí nebrání vydání stěžovatele. Vycházeli přitom z aktuálních informací a podkladů, z nichž vyvodily, že válečný konflikt na Ukrajině je teritoriálně lokalizovaný bez zásadních dynamicky se vyvíjejících územních ztrát nebo zisků a bezprostředně se netýká celého území Ukrajiny.“ Dále ÚS uvedl, že „samotná přítomnost osoby v oblastech Ukrajiny, které nejsou bezprostředně ohroženy ruskou agresí, nevede k riziku vážné újmy ve smyslu principu non-refoulement.“ Soud nepovažuje uvedené usnesení z října 2024 za přiléhavé pro nyní posuzovanou věc, neboť se týkalo extradičního řízení, nikoli řízení o mezinárodní ochraně. V uvedeném případě bylo předmětem posouzení přípustnosti vydání stěžovatele do konkrétní části území Ukrajiny, zatímco v nynější věci jde o žalobce, u něhož žalovaný dovozuje možnost návratu do západní části Ukrajiny, které jsou, byť v rozdílné intenzitě, nadále vystaveny probíhajícím útokům. Soud současně přihlédl k aktuálnímu vývoji bezpečnostní situace, zejména k eskalaci konfliktu a nárůstu útoků směřujících především proti civilní infrastruktuře, jakož i zvýšení počtu civilních obětí napříč územím Ukrajiny. K obdobnému závěru dospěl i kasační soud v již citovaném usnesení ze dne 27. 5. 2026 č. j. 1 Azs 39/2026-23, v němž odkázal na ustálenou judikaturu týkající se situace na Ukrajině po zahájení ruské agrese. Vyplývá z ní nutnost respektovat čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se zásadou non-refoulement (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2022, č. j. 5 Azs 89/2022-24, č. 4344/2022 Sb. NSS, body [21] až [23]). Současně bylo judikováno, že bezpečnostní situace na Ukrajině představuje překážku vycestování (viz rozsudek kasačního soudu ze dne 7. 9. 2023 č. j. 9 Azs 126/2023-35, bod [19]). Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, z nichž dovozoval dostatečnou míru bezpečnosti na území Ukrajiny. Tato rozhodnutí však byla vydána v letech 2023 a 2024, případně nejpozději v červnu 2025. Za této situace nelze z uvedených rozhodnutí bez dalšího vycházet při posuzování bezpečnostní situace v polovině roku 2026.
37. Zdejší soud z uvedeného důvodu musel zrušit rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
38. Soud se bude dále věnovat zbylým žalobním námitkám, jež vznesl žalobce v podané žalobě. Za prvé žalobce namítá existenci zásadní procesní vady řízení spočívající v tom, že mu nebyla poskytnuta možnost seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Za druhé rozporuje posouzení své potencionální mobilizace. Za třetí žalobce namítá nepřiměřený zásah do svého soukromého a rodinného života, když žalovaný podle něj neprovedl odpovídající test přiměřenosti tohoto zásahu. Za čtvrté měl žalobce za to, že napadeného rozhodnutí je v rozporu s principem ochrany rodinného života.
39. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalobce dne 1. 9. 2025 udělil plnou moc JUDr. I. S. k zastupování své osoby ve všech právních věcech. Na základě této plné moci byla právní zástupkyně žalobce vyrozuměna o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí dne 13. 2. 2026, přičemž byl stanoven termín daného úkonu na 26. 2. 2026. Vyrozumění jí bylo doručeno téhož dne do její datové schránky. Právní zástupkyně se dne 26. 2. 2026 nedostavila k seznámení se s podklady pro rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, přestože jí bylo předvolání v souladu s § 24 zákona o azylu doručeno, o čemž následně sepsal žalovaný téhož dne úřední záznam.
40. Podle § 24 odst. 1 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, se písemnosti se doručují účastníku řízení ve věci mezinárodní ochrany do vlastních rukou pouze do místa jeho hlášeného pobytu nebo žadateli o udělení mezinárodní ochrany za podmínek uvedených v odstavci 2 na adresu pro doručování, nedoručuje-li ministerstvo na místě nebo prostřednictvím datové schránky.
41. Podle § 24a odst. 1 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, je-li účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany zastoupen, doručuje se rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany zástupci i zastoupenému. Právní účinky doručení nastávají doručením zastoupenému.
42. Podle § 34 odst. 2 správního řádu s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví-li zákon jinak.
43. Podle § 34 odst. 2 správního řádu účastníci mají právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Pokud o to požádají, poskytne jim správní orgán informace o řízení, nestanoví-li zákon jinak.
44. Soud nepovažuje žalobcovu námitku za důvodnou, neboť seznámení se s podklady není úkon, při kterém by žalobce nutně musel osobně cokoliv vykonávat, naopak se jedná o úkon, který standardně může za účastníka řízení vykonat jeho zástupce – jak se ostatně v nesčetných případech správních řízení všeho druhu děje. Nejedná se tedy o situaci, kdy by mohl učinit úkon pouze a jenom účastník, jako například pohovor, který nemůže za žalobce z podstaty věci učinit nikdo jiný, tedy ani jeho zástupce. V posuzované věci měl žalobce po celou dobu řízení zvolenou zástupkyni s plnou mocí pro zastupování ve všech právních věcech, které proto správní orgán v souladu s § 34 odst. 2 správního řádu doručoval písemnosti určené k realizaci procesních práv žalobce. Žalovaný tak splnil svou povinnost vytvořit žalobci prostor k seznámení se s podklady rozhodnutí a k vyjádření se k nim tím, že o tomto právu řádně a včas vyrozuměl jeho zástupkyni. Soud současně nepovažuje odkaz žalobce na § 24a odst. 3 zákona o azylu, účinného do 11. 6. 2026, za přiléhavý, jelikož toto ustanovení výslovně upravuje výslovně doručování rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany, zatímco v nyní rozhodované věci se jedná o výzvu k seznámení se s podklady pro rozhodnutí.
45. Nelze přisvědčit ani tvrzení žalobce, že žalovaný byl po nedostavení se právní zástupkyně povinen opakovaně vyrozumívat žalobce osobně nebo činit další pokusy k zajištění jeho účasti. Z právní úpravy taková povinnost nevyplývá. Naopak, je-li účastník zastoupen, je správní orgán zásadně povinen jednat se zástupcem a doručovat písemnosti zástupci. Riziko spojené s nečinností, opomenutím či nedostavením se zvoleného zástupce nelze bez dalšího přenášet na správní orgán. Žalovaný neměl žádný důvod předpokládat, že zástupkyně žalobce nebude hájit jeho procesní práva nebo že žalobce o vyrozumění neinformuje. Za této situace postupoval v souladu se zákonem, pokud po řádném doručení vyrozumění zástupkyni vycházel z toho, že možnost seznámit se s podklady a vyjádřit se k nim byla žalobci prostřednictvím jeho zástupkyně poskytnuta.
46. Soud proto uzavírá, že žalobci nebylo upřeno právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Nevyužití této možnosti v důsledku toho, že se jeho právní zástupkyně k úkonu nedostavila, nelze přičítat k tíži žalovaného. V řízení tak nedošlo k tvrzené podstatné procesní vadě ani k porušení procesních práv žalobce, které by mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Z tohoto důvodu je žalobní námitka nedůvodná.
47. Pokud jde o namítanou mobilizaci žalobce do ukrajinské armády, zdejší soud konstatuje, že judikatura správních soudů dlouhodobě dovozuje, že odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je v domovském státě žadatele povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004-49, či ze dne 11. 10. 2006, č. j. 4 Azs 16/2006-55). Povolávání vlastních občanů k výkonu vojenské služby, byť i způsoby nevybíravými či porušujícími vnitrostátní právo, samo o sobě bez přistoupení dalších skutečností, není pronásledováním z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině či pro politické přesvědčení (srov. např. rozsudek kasačního soudu ze dne 30. 10. 2006, č. j. 4 Azs 22/2006-55).
48. Tento judikaturní závěr byl následně rozvinut v tom směru, že azylově relevantní není povinná účast v armádě ani za situace, kdy je výkon vojenské služby spojen s rizikem účasti na bojových operacích ve válečném konfliktu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012-44, ze dne 9. 5. 2018, č. j. 4 Azs 89/2018-27, či ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Azs 67/2018-29). Judikatura rovněž dovodila, že nediskriminačně vymezená branná povinnost není relevantní ani pro udělení doplňkové ochrany (viz např. usnesení kasačního soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 6 Azs 290/2017-23, a ze dne 27. 1. 2022, č. j. 2 Azs 279/2021-24). Tyto závěry se plně uplatní i v novější judikatuře vztahující se k aktuálně probíhajícímu ozbrojenému konfliktu na území Ukrajiny (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2025, č. j. 9 Azs 139/2025-53, a ze dne 30. 4. 2026, č. j. 10 Azs 28/2026-54).
49. Z těchto východisek vyšel zdejší soud i v nyní posuzované věci a dospěl k závěru, že žalobcem namítané povolání do ukrajinské armády nemůže, ani v kontextu hrozícího nasazení v bojových operacích v probíhajícím ozbrojeném konfliktu, založit důvod pro udělení azylu či doplňkové ochrany. Soud současně neshledal existenci žádné z výjimečných okolností, které by aplikaci uvedených obecných závěrů vylučovaly. Je obecně známo, že Ukrajina vede obrannou válku proti vnější ruské agresi, přičemž činnost jejích ozbrojených sil v rámci obrany státu představuje legitimní výkon práva na sebeobranu. Za těchto okolností nelze dovozovat, že by samotný výkon vojenské služby v ukrajinské armádě implikoval účast na útočné válce, případně na jednáních naplňujících znaky válečných zločinů či zločinů proti míru nebo proti lidskosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 5 Azs 19/2020-45, a ze dne 29. 9. 2022, č. j. 1 Azs 84/2022-61).
50. Soud se neztotožnil ani s námitkou, podle níž na Ukrajině dochází k mobilizaci, která nerespektuje základní standardy výcviku a vybavení, což vede k neúměrně vysoké úmrtnosti nově odvedených osob. Obecné riziko ohrožení života a zdraví spojené s výkonem vojenské služby je imanentní každému ozbrojenému konfliktu, dopadá na široký okruh osob bez rozlišování a nelze je individualizovat ve vztahu ke konkrétnímu žadateli způsobem vyžadovaným zákonem o azylu. Odlišný závěr by bylo možné uvažovat pouze tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s nucenou účastí na jednáních odporujících mezinárodnímu právu, popřípadě pokud by odepření služby vedlo k nepřiměřenému či diskriminačnímu postihu. Takové skutečnosti však v projednávané věci zjištěny nebyly ani nevyplývají ze shromážděných zpráv o zemi původu. Soud se zároveň ztotožňuje s názorem žalovaného, že v případě žalobce je s ohledem na jeho věk velmi nepravděpodobné, aby byl po návratu na Ukrajinu povolán k výkonu vojenské služby. Z informace LANDINFO ze dne 2. května 2025 totiž vyplývá, že mobilizace byla na Ukrajině vyhlášena okamžitě po začátku ruské invaze v únoru 2022 a aktuálně se vztahuje na všechny muže ve věku od 25 do 60 let. Žalobci je přitom v současné době 23 let, a proto na něj režim mobilizace nedopadá. Jeho případná účast v armádě by tak byla toliko dobrovolná. Námitka nesprávného posouzení možnosti povolání žalobce do armády je tedy nedůvodná.
51. K námitce nepřiměřeného zásahu do žalobcova soukromého a rodinného života soud nejprve konstatuje, že tento institut byl v zákoně o azylu upraven v § 14a odst. 2 písm. d), který pozbyl účinnosti ke dni do 30. 6. 2023. Po jeho zrušení již rozpor s mezinárodními závazky České republiky, a tedy ani s právem na respektování soukromého a rodinného života, sám o sobě nepředstavuje důvod pro udělení mezinárodní ochrany (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2025, č. j. 5 Azs 334/2024-35). Současně ani za účinnosti tohoto ustanovení nebyly rodinné vazby na území České republiky bez dalšího důvodem pro udělení doplňkové ochrany, neboť rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 15. 2. 2024, č. j. 7 Azs 186/2022-48, dovodil, že i tehdejší úprava mířila pouze na vážnou újmu hrozící v zemi původu, nikoli na zásah do rodinného života v České republice.
52. V rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008-71, Nejvyšší správní soud taktéž shledal, že je třeba „rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky ČR bylo samotné vycestování cizince [§ 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a § 179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců")], od důvodů, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky bylo až případné vyhoštění tohoto cizince. Samotná nutnost vycestování cizince do země původu při neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany a za situace, kdy cizinci nesvědčí žádný jiný důvod k zákonnému pobytu na území ČR, totiž tomuto cizinci neznemožňuje, aby si po návratu do země původu nepožádal o některou z možných forem povolení k pobytu na území ČR dle zákona o pobytu cizinců" a také, že "obvykle právě jen dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR může v některých případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života, který si cizinec za dobu svého pobytu na území ČR vytvořil. (...) Při posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou z výše uvedených závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.“  O nepřiměřený zásah se však nejedná tehdy, může-li cizinec a jeho rodina vést svůj soukromý život v jiné zemi, například v domovském státě (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 Azs 84/2015-24, nebo ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 Azs 167/2016-25). V usnesení ze dne 28. 11. 2020, č. j. 4 Azs 174/2019-59 dále dovodil, že skutečnost, že cizinec je integrován do života v České republice nebo že zde plánuje další osobní či profesní rozvoj, sama o sobě neznamená, že by jeho návrat do země původu byl vyloučen nebo nepřiměřeně zatěžující.
53. Dále Nejvyšší správní soud opakovaně konstatuje, že rodinné vazby na území České republiky nejsou samy o sobě důvodem pro udělení doplňkové ochrany a že otázku dalšího pobytu cizince z rodinných důvodů je třeba řešit primárně prostředky zákona o pobytu cizinců, nikoli prostřednictvím mezinárodní ochrany (srov. například usnesení ze dne 14. 7. 2016, č. j. 2 Azs 138/2016-30). Ani snaha o legalizaci pobytu nemůže být azylově relevantním důvodem (viz například rozsudky ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004-44, ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004-69, ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004-81, a ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004-94).
54. Jak vyplývá z výše citované judikatury, samotná existence rodinných či soukromých vazeb na území České republiky nezakládá důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud opakovaně zdůraznil, že otázka zachování rodinného života cizince na území České republiky je zpravidla předmětem posouzení podle zákona o pobytu cizinců, nikoli azylového řízení. Za daného stavu proto žalovaný nebyl povinen provádět test přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života, jak požadoval žalobce. Po zrušení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu navíc samotný rozpor vycestování s právem na respektování soukromého a rodinného života nepředstavuje důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobce současně netvrdí žádné mimořádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že již samotná povinnost vycestovat z České republiky představuje natolik intenzivní zásah do jeho soukromého či rodinného života, že by šlo o výjimečný případ předvídaný judikaturou Nejvyššího správního soudu. Naopak z citované judikatury vyplývá, že o nepřiměřený zásah zpravidla nejde tehdy, může-li cizinec a jeho rodina realizovat rodinný život také v jiné zemi, zejména ve státě původu. Námitky žalobce týkající se údajného porušení práva na rodinný život a rozpor s nejlepším zájmem rodiny jsou proto v řízení o mezinárodní ochraně nedůvodné. Z existence rodinných a soukromých vazeb na území České republiky nelze bez dalšího dovozovat povinnost státu udělit mezinárodní ochranu ani nezákonnost napadeného rozhodnutí. Soud proto tyto žalobní námitky neshledal důvodnými.

IV.

Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

55. Z výše uvedených důvodů městský soud rozhodnutí žalovaného podle ust. § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil pro vady řízení, jelikož skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje rozsáhlé a zásadní doplnění.
56. V dalším řízení žalovaný doplní skutková zjištění týkající se aktuální bezpečnostní situace na Ukrajině, zejména v Zakarpatské oblasti a dalších oblastech připadajících v úvahu jako místo případného návratu žalobce. Na základě aktuálních a úplných informací o zemi původu znovu posoudí, zda by žalobci v daných oblastech nehrozilo vážné a individuální ohrožení života či tělesné integrity a zda by zde mohl vést důstojný a relativně běžný život. Přitom zohlední aktuální vývoj ozbrojeného konfliktu a jeho dopady na civilní obyvatelstvo i v západních oblastech Ukrajiny. Současně žalovaný na základě takto doplněného skutkového stavu znovu vyhodnotí, zda jsou v případě žalobce splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, popřípadě i podmínky pro udělení azylu, bude-li to přicházet v úvahu. Podle § 78 odst. 5 soudního řádu správního je žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
57. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn podle ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního. Žalobce byl ve věci úspěšný, proto mu přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náklady vynaložené žalobcem na dané řízení představují náhradu nákladů právního zastoupení spočívající v odměně za tři úkony právní služby [§ 11 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. – tj. převzetí zastoupení, podání žaloby k soudu a účast na jednání před soudem] v částce 4 620 Kč za jeden úkon, celkem 13 860 Kč, a náhradu hotových výdajů v částce 450 Kč za jeden úkon, celkem 1 350 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky). Soud tak uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši 15 210 Kč, ve 30denní lhůtě k rukám jeho zástupkyně (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 64 soudního řádu správního).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 24. června 2026

JUDr. Slavomír Novák v.r.

samosoudce