1 Azs 62/2026 - 71
[OBRÁZEK] |
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Sylvy Šiškeové a soudců Ivo Pospíšila a Ondřeje Bartoše v právní věci žalobce: K. K., zast. Mgr. Bc. Petrou Zakaria, advokátkou se sídlem 28. října 3390/111a, Ostrava, proti žalovanému: Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, se sídlem Na Spravedlnosti 2516, Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2026, č. j. KRPE‑70836‑108/ČJ‑2025‑170022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 4. 2026, č. j. 61 A 5/2026‑22,
takto:
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ministerstvo vnitra žalobci v září 2023 zrušilo platnost povolení k trvalému pobytu. V únoru 2025 bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce. V červenci 2025 byl žalobce zajištěn za účelem vycestování do Ruské federace. Následně bylo zajištění žalobce ukončeno s ohledem na jeho nástup do výkonu trestu odnětí svobody; po propuštění z věznice dne 30. 9. 2025 byl žalobce opět zajištěn. Jeho zajištění bylo následně prodlouženo rozhodnutími žalovaného ze dnů 6. 11. 2025 a 22. 1. 2026. Proti rozhodnutí o zajištění po propuštění z výkonu trestu a jeho dvěma prodloužením se žalobce neúspěšně bránil u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (rozsudky ze dne 23. 10. 2025, č. j. 61 A 10/2025‑35, ze dne 9. 12. 2025, č. j. 52 A 74/2025‑23, a ze dne 24. 2. 2026, č. j. 52 A 14/2026‑30).
[2] Toto řízení se týká přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2026, jímž bylo zajištění žalobce opětovně prodlouženo o dalších 60 dní. Také proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil u krajského soudu. Krajský soud spojil řízení o žalobě žalobce s řízením o podnětu žalovaného k přezkumu napadeného rozhodnutí z moci úřední podle čl. 15 odst. 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, neboť délka zajištění již překročila 180 dní (rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2026, C‑150/24, Aroja). Krajský soud žalobu zamítl a prodloužení zajištění žalobce shledal zákonným.
[3] Následně žalovaný prodloužil zajištění žalobce ještě rozhodnutím ze dne 26. 5. 2026. Toto rozhodnutí krajský soud zrušil rozsudkem ze dne 17. 6. 2026, č. j. 61 A 8/2026‑70, pro nepřezkoumatelnost a nedostatečně zjištěný skutkový stav, neboť žalovaný nezohlednil skutečnost, že žalobce dne 13. 4. 2026 požádal o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti. Posléze byl žalobce ze zajištění propuštěn.
II. Kasační stížnost
[4] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu ve věci prodloužení zajištění dne 27. 3. 2026 kasační stížnost. Uvádí, že byť jeho omezení na osobní svobodě již skončilo, deklarace nezákonnosti rozhodnutí o prodloužení zajištění ze dne 27. 3. 2026 má význam pro uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy. Stěžovatel se proto domáhá zrušení rozsudku krajského soudu a deklarace nezákonnosti rozhodnutí žalovaného z března 2026.
[5] Byť stěžovatel požádal o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti až později, byla podle něj skutečnost, že jej Ruská federace nepovažuje za svého občana a odmítá jej přijmout, zjevná již dříve. Krajský soud v napadeném rozsudku tuto překážku vyhoštění nesprávně ignoroval. Podmínkou zákonnosti zajištění je existence skutečné vyhlídky na provedení vyhoštění. Již v době vydání rozhodnutí žalovaného dne 27. 3. 2026 bylo zjevné, že Ruská federace ve věci nespolupracuje a její orgány odmítají stěžovateli vydat náhradní cestovní doklad.
[6] Stěžovatel také považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť se krajský soud nevypořádal s jeho zásadními námitkami. Stěžovatel v žalobě poukazoval na nefunkčnost komunikace s ruskými orgány a dokládal skutečnost, že mu ruské orgány již od dětství odmítají potvrdit ruské občanství. Krajský soud na tyto argumenty reagoval velmi obecně a sám věc kriticky nezhodnotil. Napadený rozsudek je podle stěžovatele nepřezkoumatelný také proto, že se krajský soud nevypořádal s otázkou intenzity jeho rodinných vazeb na území České republiky. Stěžovatel žije v Česku od dětství a nyní sdílí společnou domácnost s družkou a její dcerou. Žalovaný a krajský soud pochybili, pokud odmítli možnost uložení mírnějších opatření, čímž zasáhli do stěžovatelova práva na ochranu rodinného a soukromého života.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Jak NSS vyslovil v usnesení č. j. 1 Azs 13/2006‑39, kasační stížnost je mj. přijatelná, pokud je v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se jedná především tehdy, pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[10] Kasační stížnost je přijatelná a je také důvodná, neboť krajský soud zásadně pochybil při posouzení existence reálného předpokladu pro dosažení účelu zajištění stěžovatele, jak NSS vysvětlí níže.
[11] Stěžovatel předně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Krajský soud podle něj nedostatečně vypořádal jeho námitky ve vztahu k možnosti uskutečnění vycestování a k otázce přiměřenosti zajištění s ohledem na dopady do stěžovatelova rodinného a soukromého života.
[12] Podle NSS je napadený rozsudek přezkoumatelný. S otázkou dopadů rozhodnutí žalovaného do rodinného a soukromého života stěžovatele se krajský soud vypořádal především v bodech 18‑20 napadeného rozsudku; s námitkou neuskutečnitelnosti vycestování pak zejména jeho v bodě 23. V obou případech se krajský soud ztotožnil se závěry žalovaného a odkázal na ně.
[13] Stěžovateli lze přisvědčit, že argumentace krajského soudu k těmto otázkám je spíše stručná, nicméně to podle NSS nezpůsobuje její nepřezkoumatelnost. Z napadeného rozsudku je zřejmé, proč krajský soud nepovažoval stěžovatelovy námitky za důvodné (rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005‑44, č. 689/2005 Sb. NSS). Jak konstatoval rozšířený senát, aplikace tohoto kasačního důvodu připadá v úvahu výjimečně, není‑li z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vůbec patrno, jak soud hodnotil podstatné důvody či skutečnosti uplatněné v rámci žalobních bodů. Naopak nelze považovat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění lze (byť i zohledněním celkového kontextu důvodů uvedených v odůvodnění) seznat, jaký názor krajský soud zaujal vůči důležitým skutkovým a právním otázkám podstatným pro rozhodnutí projednávané věci. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů nemůže být založena tím, že odůvodnění krajského soudu je pouze stručné či argumentačně chudé, popř. že krajský soud nevyvracel každý dílčí argument uplatněný účastníky (usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016‑123, č. 3668/2018 Sb. NSS, bod 29). Napadený rozsudek je tedy přezkoumatelný, a proto NSS přistoupil k posouzení zákonnosti jeho závěrů.
[14] Podle § 124b odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“), Policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy vycestování cizince. Je‑li to nezbytné k pokračování přípravy vycestování cizince, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem vycestování je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.
[15] Podle § 125 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody.
[16] Podle § 125 odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců Policie je oprávněna prodlužovat dobu trvání zajištění podle § 124 až 124b i nad dobu stanovenou v odstavci 1 větě první za podmínky, že vyhoštění cizince je uskutečnitelné v době trvání zajištění, pokud v průběhu získávání nezbytných dokladů pro výkon správního vyhoštění dochází i přes řádné úsilí policie ke zpoždění ze strany třetích zemí.
[17] Rozšířený senát dospěl v minulosti k závěru, že správní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění, předání nebo vycestování tohoto cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. V takové situaci je správní orgán povinen možné překážky správního vyhoštění, předání nebo vycestování cizince před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince alespoň potenciálně možné (usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010‑150, č. 2524/2012 Sb. NSS, bod 29).
[18] V případech, kdy bude již v době rozhodování správního orgánu o zajištění cizince zřejmé či pravděpodobné, že nebude možné naplnit účel zajištění, tj. správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince, nebylo by možné zbavení či omezení osobní svobody cizince považovat za souladné s ústavním pořádkem, s mezinárodními závazky ČR v oblasti ochrany základních práv a s unijním právem (tamtéž, bod 24).
[19] Uvedené závěry rozšířeného senátu, vyslovené ve vztahu k prvotnímu rozhodnutí o zajištění cizince, se obdobně vztahují i na rozhodnutí o prodloužení zajištění (rozsudky NSS ze dne 15. 4. 2016, č. j. 4 Azs 18/2016‑43, bod 33, či ze dne 8. 6. 2017, č. j. 10 Azs 101/2017‑28, č. 3628/2017 Sb. NSS, bod 11).
[20] Stěžovatel se narodil v Kaliningradu, již jako dítě se však s matkou přestěhoval na Ukrajinu a posléze do České republiky, kde žije cca od roku 2003 (protokol o podání vysvětlení ze dne 30. 9. 2025, č. j. KRPE‑70836‑50/ČJ‑2025‑170022, a s. 7 rozhodnutí žalovaného). Stěžovatel nedisponuje cestovním dokladem Ruské federace (neboť jej v minulosti ztratil), a proto správní orgány zahájily bezprostředně po jeho zajištění kroky k tomu, aby byl stěžovatel ztotožněn a ruské orgány mu vystavily náhradní cestovní doklad, který by umožnil jeho vycestování (žádost o zjištění totožnosti a zajištění cestovního dokladu ze dne 2. 10. 2025, č. j. KRPE‑70836‑67/ČJ‑2025‑1700222). Ředitelství služby cizinecké policie (dále „ŘSCP“) se dne 10. 10. 2025 prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí obrátilo na Hlavní správu pro otázky migrace Ministerstva vnitra Ruské federace s žádostí o ověření totožnosti stěžovatele (sdělení ze dne 30. 10. 2025, č. j. CPR‑32258‑9/ČJ‑2025‑930311‑T259).
[21] Orgány Ruské federace však ve stěžovatelově věci zůstávaly dlouhou dobu pasivní, a proto bylo jeho zajištění opakovaně prodlužováno. Ministerstvo vnitra Ruské federace dne 15. 12. 2025 prostřednictvím ruského velvyslanectví sdělilo ŘSCP, že se stěžovatelem by měl proběhnout konzulární pohovor. ŘSCP se následně pokusilo s ruským konzulem dohodnout pevný termín konzulárního pohovoru (sdělení ze dne 19. 1. 2026, č. j. CPR‑32258‑12/ČJ‑2025‑930311‑T259).
[22] V blíže neurčený čas, zřejmě v únoru 2026 (správní spis bohužel obsahuje popis komunikace s ruskou stranou pouze zprostředkovaně v podobě sdělení ŘSCP) obdrželo ŘSCP prostřednictvím ruské ambasády dopis Ministerstva vnitra Ruské federace, podle něhož stěžovatel nefiguruje v jejich evidencích a dále uvádí, že z důvodu snížení počtu zaměstnanců konzulárního úseku není možné provést konzulární pohovor, a proto ruská strana odmítá žádost o readmisi (sdělení ze dne 23. 3. 2026, č. j. CPR‑32258‑15/ČJ‑2025‑930311‑T259).
[23] ŘSCP však toto zjevně odmítavé stanovisko Ruské federace ve svém sdělení relativizuje a uvádí: „Z uvedeného je zřejmé, že zamítnutí žádosti o readmisi bylo způsobeno výhradně administrativními překážkami na straně Ruské federace, nikoli pochybnostmi o totožnosti či státním občanství cizince. Totožnost cizince i jeho státní příslušnost Ruské federace jsou doloženy originálním cestovním pasem [pozn. NSS – je míněna jeho fotokopie, kterou mělo k dispozici české Ministerstvo vnitra], který byl ruské straně zaslán. Jelikož bez náhradního cestovního dokladu nelze provést správní vyhoštění, ŘSCP dne 16. 2. 2026 přistoupilo k zaslání nové žádosti o vydání náhradního cestovního dokladu velvyslanectví. Současně probíhá další komunikace s cílem provedení konzulárního pohovoru, který sama ruská strana stanovila jako podmínku ověření totožnosti cizince“.
[24] Na tuto fázi komunikace s ruskými orgány pak navazuje rozhodnutí o prodloužení zajištění, které je předmětem nynějšího soudního přezkumu (vydané dne 27. 3. 2026). Žalovaný v něm v zásadě doslovně přebírá výše citované stanovisko ŘSCP a uvádí, že správní vyhoštění nebude možné uskutečnit v aktuálně stanovené době zajištění, nicméně je dán reálný předpoklad realizace vyhoštění v případě jeho prodloužení navzdory prodlení ze strany ruských orgánů, a to s ohledem na nově podanou žádost ruské straně (s. 3‑5 rozhodnutí žalovaného).
[25] Na rozdíl od krajského soudu, který shledal vyhlídku vycestování stěžovatele reálnou a konstatoval, že žalovaný dostatečně vysvětlil plánované kroky ve vztahu k ruským orgánům (bod 23 napadeného rozsudku), má kasační soud opačný názor.
[26] NSS má za to, že za situace, kdy ŘSCP obdrželo od ruských orgánů výslovné vyjádření, že stěžovatel není v Rusku evidován, že s ním ruské orgány odmítají provést konzulární pohovor a odmítají jeho přijetí zpět do Ruska, neměl žalovaný žádné racionální důvody se domnívat, že vycestování stěžovatele je reálné. Sama skutečnost, že ŘSCP v návaznosti na odmítnutí žádosti o vystavení nového cestovního dokladu podalo ruské straně novou, podle všeho obsahově totožnou žádost, na věci nic nemění. Z rozhodnutí žalovaného ani ze správního spisu nevyplývají žádné indicie o tom, že by v dané době existoval odůvodněný předpoklad, že ruské orgány své stanovisko přehodnotí a budou při repatriaci stěžovatele spolupracovat.
[27] Právě naopak, z dalšího vývoje věci tak, jak vyplývá ze správního spisu, je patrné, že ani opakovaná žádost adresovaná ruské straně k ničemu nevedla. Z úředního záznamu ze dne 22. 4. 2026 (č. j. KRPE‑70836‑110/ČJ‑2025‑170022) totiž plyne, že v jednání s ruskými orgány nedošlo ani k tomuto datu k žádnému posunu. Totožný závěr je obsažen v informaci ze dne 12. 5. 2026 (č. j. KRPE‑70836‑113/ČJ‑2025‑170022), úředním záznamu ze dne 13. 5. 2026 (č. j. KRPE‑70836‑115/ČJ‑2025‑170022; „bude opětovně tel. kontaktován konzul velvyslanectví a zaslána další oficiální písemná žádost o vydání náhradního cestovního dokladu“) a sdělení ze dne 21. 5. 2026 (č. j. CPR‑32258‑16/ČJ‑2025‑930311‑T259).
[28] Absenci skutečných důvodů, pro které by se mohl žalovaný domnívat, že vycestování stěžovatele bylo v době vydání napadeného rozhodnutí reálné, odpovídá i značná obecnost a nekonkrétnost odůvodnění jeho rozhodnutí ve vztahu k této otázce. Žalovaný ve svém rozhodnutí bagatelizuje odmítavé stanovisko Ruské federace a bez bližšího odůvodnění dovozuje, že vyhoštění stěžovatele reálné je (s. 3). Následně konstatuje, že prodlení je způsobeno čistě liknavostí ruského velvyslanectví a že ruským orgánům byly poskytnuty všechny nezbytné podklady (s. 4). Na s. 4 a 5 svého rozhodnutí pak žalovaný poukazuje na případ jiného ruského státního příslušníka, jehož vyhoštění bylo úspěšně realizováno do 20 dnů. Jak však sám žalovaný přiznává, šlo o cizince, který disponoval cestovním dokladem, a tedy o zcela nesrovnatelnou situaci.
[29] Nynější věc v tomto směru ostatně vykazuje značnou podobnost s případem, jímž se NSS zabýval v rozsudku ze dne 4. 1. 2017, č. j. 4 Azs 242/2016‑24, týkajícím se prodloužení zajištění občana Íránské islámské republiky. Íránské orgány v této věci odmítly náhradní cestovní doklad vydat (bod 19). Probíhala další diplomatická jednání, což krajské ředitelství policie vyhodnotilo tak, že ověřování totožnosti cizince je stále v běhu a existuje stále reálný předpoklad vyhoštění cizince, a proto prodloužilo jeho zajištění (bod 20). Tento závěr aproboval i Městský soud v Praze (bod 21). NSS se však s tímto posouzením neztotožnil, konstatoval, že není reálné očekávat změnu postoje íránské strany a že neexistují žádné indicie o tom, že by v jednáních s Íránem mělo být dosaženo nějakého pokroku (bod 23). Podle NSS v takové situaci nemělo být zajištění prodlouženo. Městskému soudu kasační soud vytkl, že náležitě nezohlednil překážku realizace vyhoštění, a žalovanému vytkl, že postupoval formalisticky, když pouze paušálně argumentoval hypotetickou možností, že v prodloužené době zajištění již bude vydán náhradní cestovní doklad, přestože zjištěné skutečnosti svědčily o opaku (bod 24).
[30] Nynější věc vykazuje velmi podobné rysy s případem rozhodovaným čtvrtým senátem, a proto NSS vyšel z jeho závěrů. Kasační soud tedy uzavírá, že v době vydání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2026 bylo s ohledem na vyjádření orgánů Ruské federace zřejmé či alespoň pravděpodobné, že zákonný účel omezení osobní svobody stěžovatele nebude moci být naplněn. Zásah do osobní svobody stěžovatele v podobě prodloužení jeho zajištění tímto rozhodnutím žalovaného tedy nebyl odůvodněný (usnesení rozšířeného senátu č. j. 7 As 79/2010‑150, bod 31). Krajský soud pak pochybil, pokud z tohoto důvodu napadené rozhodnutí nezrušil, přestože stěžovatel na tyto skutečnosti výslovně poukazoval (zejm. s. 4‑6 žaloby). Rozsudek krajského soudu ani rozhodnutí žalovaného proto nemohou obstát.
[31] S ohledem na výše popsaný závěr o tom, že nebyly vůbec dány důvody pro prodloužení zajištění stěžovatele, se již kasační soud pro nadbytečnost nezabýval jeho dalšími námitkami týkajícími se využití mírnějších opatření, resp. jeho osobní a rodinné situace.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Kasační stížnost je důvodná, a proto NSS podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil rozsudek krajského soudu. Zároveň NSS v souladu s § 110 odst. 2 písm. a) téhož zákona zrušil také rozhodnutí žalovaného, neboť pro takový postup byly důvody již v řízení před krajským soudem. V souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. kasační soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 1. 2026, č. j. 2 Afs 328/2023‑45, č. 4735/2026 Sb. NSS, bod 32).
[33] Kasační soud nepominul, že se stěžovatel domáhal deklarace nezákonnosti rozhodnutí žalovaného v době jeho trvání, nikoli jeho zrušení, což odráží zákonnou konstrukci obsaženou v § 125 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, podle níž se oznámením nového rozhodnutí o zajištění nebo o prodloužení doby trvání zajištění cizince dosavadní rozhodnutí o zajištění ruší.
[34] Jak však NSS dovodil v rozsudku ze dne 27. 10. 2020, č. j. 8 Azs 158/2020‑22, č. 4130/2021 Sb. NSS, zrušení rozhodnutí o prodloužení zajištění ex lege následným rozhodnutím o dalším prodloužení zajištění podle § 125 odst. 6 zákona o pobytu cizinců je v rozporu s právem Evropské unie. Zákonnou úpravu proto nelze aplikovat a na takové rozhodnutí je třeba hledět tak, že nebylo zrušeno a stále existuje jako předmět řízení (bod 19 citovaného rozsudku). NSS proto přistoupil ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, nikoli deklaraci jeho nezákonnosti, jak požadoval v kasační stížnosti stěžovatel, a to i s přihlédnutím k tomu, že užití postupu podle § 110 odst. 2 s. ř. s. není vázáno na návrh stěžovatele (rozsudek NSS ze dne 11. 1. 2012, č. j. 2 Afs 68/2011‑212).
[35] S ohledem na svůj procesní postup NSS rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti i náhradě nákladů řízení před krajským soudem (§ 110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. má stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení, neboť byl ve věci úspěšný. Neúspěšný žalovaný naopak právo na náhradu nákladů nemá.
[36] Náklady řízení vynaložené stěžovatelem v řízení před krajským soudem představuje poštovné ve výši 98 Kč za zaslání žaloby dne 9. 4. 2026 (obálka na č. l. 19 spisu krajského soudu). Náklady stěžovatele v řízení o kasační stížnosti pak tvoří poštovné za zaslání kasační stížnosti dne 21. 5. 2026 ve výši 96 Kč (obálka na č. l. 11 spisu NSS) a poštovné za zaslání vyplněného formuláře o majetkových poměrech dne 4. 6. 2026 ve výši 88 Kč (obálka na č. l. 22 spisu NSS).
[37] Žalovaný je tudíž povinen nahradit stěžovateli náklady řízení v celkové výši 282 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 64 a § 54 odst. 7 s. ř. s.).
[38] NSS stěžovateli usnesením ze dne 11. 6. 2026, č. j. 1 Azs 62/2026‑40, ustanovil zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti advokátku Mgr. Bc. Petra Zakaria. Hotové výdaje a odměnu za zastupování v takovém případě platí stát (§ 35 odst. 10 s. ř. s.). Ustanovené zástupkyni náleží odměna za tři úkony právní služby, a to za převzetí a přípravu zastoupení včetně první porady s klientem dne 19. 6. 2026 [§ 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif], za další poradu s klientem přesahující jednu hodinu dne 25. 6. 2026 [§ 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu; doloženo zápisem na č. l. 57 spisu NSS] a za doplnění kasační stížnosti dne 30. 6. 2026 [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. V souladu s § 7 bodem 5 a § 9 odst. 5 advokátního tarifu činí tato odměna 3 x 4 620 Kč, tedy 13 860 Kč. K tomu je třeba podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu připočíst paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 x 450 Kč, tedy 1 350 Kč. Celkem tedy odměna a náhrada hotových výdajů ustanovené zástupkyně činí 15 210 Kč. Ustanovená zástupkyně soudu sdělila, že není plátkyní daně z přidané hodnoty. Uvedená částka jí bude vyplacena z účtu NSS do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2026
Sylva Šiškeová
předsedkyně senátu