č. j. 32 A 23/2026 - 53
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Andreou Veselou ve věci
žalobce: V. L., narozen X
bytem v ČR X
zastoupený Mgr.Ing. Martinou Zoubkovou, advokátkou,
sídlem Pod Všemi svatými 421/10, 301 00 Plzeň
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky,
sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7,
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem
takto:
Odůvodnění:
I.
Základ sporu
1. Žalobce se žalobu podanou dne 28. 5. 2026 domáhal vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“) spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 11. 5. 2026 jeho žádost o udělení dočasné ochrany, zaevidovanou pod č. j. 3929565, z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný (dále jen „zásah“). Zároveň žalobce požadoval, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobce, a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany.
II.
Obsah žaloby a vyjádření žalovaného
2. Žalobce uvedl, že mu již dříve dočasná ochrana byla udělena a to dne 5. 3. 2026 vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. a to v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace.
3. S účinností zákona č. 65/2022 Sb. se žalobce považoval za cizince, kterému byla udělena dočasná ochrana. Tuto však pozbyl dne 31. 3. 2026, jelikož se nezaregistroval k jejímu prodloužení.
4. Dne 1. 4. 2026 podal žádost o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území. Žalovaný o něm rozhodl dne 28. 4. 2026 v informaci č.j. OAM-1473-9/ST-2026 tak, že se vízum neuděluje.
5. Žalobce zároveň požádal o vydání předběžného opatření.
6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že vyhodnotil žádost žalobce o udělení dočasné ochrany ze dne 11.05.2026 jako nepřijatelnou ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb.
7. Dle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb. pak platí, že žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3 téhož zákona. Dle § 3 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb. se dočasná ochrana udělí v případě cizinců, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382 ze dne 4. března 2002, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku pět směrnice č. 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382“).
8. Podle článku 2 odst. 1 se rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382 vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala, pouze na ukrajinské státní příslušníky pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022.
9. Žalobce je sice státním občanem Ukrajiny, nicméně ke dni 24. 2. 2022 na území Ukrajiny nepobýval. Z otisků hraničních razítek o vstupech a výstupech na území členských států EU v cestovním dokladu žalobce č. FY621927 platného od 25. 2. 2020 do 25. 2. 2030 vyplývá, že žalobce vstoupil na území členských států Schengenského prostoru dne 16. 1. 2022 přes polsko-ukrajinskou hranici. Území členských států podle otisků hraničních razítek žalobce již po tomto datu neopustil.
10. Ve smyslu článku 2 písm. c) směrnice Rady (ES) č. 2001/55/ES se vysídlenými osobami rozumí státní občané třetích států nebo osoby bez státní příslušnosti, které musely opustit zemi původu nebo z ní byli evakuováni a nemohou se s ohledem na stávající situaci v zemi vrátit za bezpečných a trvalých podmínek. Zejména se jedná o osoby, které opustily území ozbrojených konfliktů nebo endemického násilí.
11. V případě žalobce tedy popsaná příčinná souvislost dána není, neboť tento opustil Ukrajinu nikoliv v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, ale již dříve z jiných důvodů.
III.
Posouzení žaloby
12. Žaloba je včasná a přípustná [srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 174/2024-42, č. 4682/2025 Sb. NSS, z 3. 4. 2025].
13. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání postupem v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť s rozhodnutím o věci samé bez jednání účastníci souhlasili resp. jejich souhlas byl presumován. Nařídit jednání nebylo třeba ani kvůli dokazování, o skutkovém stavu nebylo mezi účastníky sporu. Podkladem pro rozhodnutí soudu je primárně tiskopis žádosti o dočasnou ochranu, kterou žalobce u žalovaného podal a kterou mu žalovaný vrátil. Obsah tohoto dokumentu je oběma stranám z povahy věci dobře znám a není mezi nimi sporný. Posouzení důvodnosti žaloby záleží na zodpovězení právní otázky. Soud neshledal potřebu dokazovat ani jinými listinami, ani důkazy označenými v podáních účastníků. Žádný z těchto dokumentů nebyl v rozsahu potřebném pro posouzení důvodnosti žaloby relevantní. Skutkové poznatky, jež by jejich případným provedením k důkazu soud nabyl, nepotřeboval pro posouzení opodstatněnosti žalobní argumentace. Obsah žádného dokumentu nemohl nic změnit na věcném hodnocení tohoto sporu.
14. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. č. j. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS) musí být pro poskytnutí ochrany podle § 82 s. ř. s. splněno pět podmínek. V projednávané věci jsou všechny podmínky splněny — zásah není rozhodnutím, je zaměřen přímo proti žalobci, je nezákonný, a žalobce je jím přímo zkrácen na svých právech.
15. Vrácení žádosti bez jejího věcného posouzení představuje zásah do práva žalobce na přístup k řízení. Judikatura připouští, že nepřijetí žádosti může být nezákonným zásahem [srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS č. j. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS].
16. Soud vychází z rozsudku SDEU ve věci C-753/23, Krasiliva, který zdůraznil, že členské státy nemohou odmítnout žádost o dočasnou ochranu pouze z důvodu předchozího pobytového oprávnění v jiném státě. NSS na tento rozsudek navázal v tzv. „dubnové judikatuře“ (např. č. j. 5 Azs 273/2023-27, č. j. 1 Azs 336/2024-42, č. j. 9 Azs 20/2024-37).
17. Zdejší soud se s těmito závěry ztotožňuje a na jejich odůvodnění odkazuje. Nepovažuje za účelné je opakovat v plném rozsahu, neboť žalovaný je s nimi obeznámen z předchozích řízení.
18. Soud se zabýval námitkou žalovaného, že žalobce nespadá pod žádnou kategorii osob, na které se vztahuje rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. Podle žalovaného je rozhodující, zda osoba pobývala na Ukrajině ke dni 24. 2. 2022 a byla následně vysídlena. Žalobce však vstoupil do EU již 16. 1. 2022.
19. Podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina je žádost nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3. V § 3 uvedeného zákona jsou vymezeny osoby, na něž se zákon (dočasná ochrana) vztahuje. Podle § 3 odst. 1 uděluje žalovaný dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady.
20. V prováděcím rozhodnutí Rady 2022/382, jež aktivovalo stav hromadného přílivu osob, jak jej předpokládá směrnice o dočasné ochraně, jsou takové osoby vymezeny zejména jako ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022, kteří byli z Ukrajiny vysídleni dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil [čl. 2 odst. 1 písm. a)].
21. Nejvyšší správní soud k argumentaci stran důvodu nepřijatelnost podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina ve vztahu k dlouhodobému pobytovému oprávnění jiného účaastníka uvedl, že se touto otázkou již zabýval. Rozsudkem ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024‑21, zamítl kasační stížnost žalovaného s právní větou:
„Z pouhé existence víza uděleného v jiném členském státě nelze dovozovat, že žadatel není osobou podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, respektive že mu není možno udělit dočasnou ochranu dle § 3 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace. Správní orgán musí zkoumat individuální skutkové okolnosti žadatele a prokázat, že žadatel skutečně vízum jiného státu aktivně využíval.“
22. Soud dále konstatuje, že výklad žalovaného je příliš restriktivní a neodpovídá účelu směrnice Rady 2001/55/ES ani judikatuře SDEU. Rozsudek ve věci Krasiliva (C-753/23) výslovně uvádí, že členské státy nemohou odmítnout žádost o dočasnou ochranu pouze z důvodu předchozího pobytového oprávnění v jiném státě, aniž by zkoumaly individuální okolnosti. NSS v tzv. „dubnové judikatuře“ zdůraznil, že klíčové je, zda osoba nemůže bezpečně a trvale pobývat na území Ukrajiny, nikoli pouze formální datum jejího odjezdu.
23. Pro přiznání ukrajinskému státnímu příslušníku postavení osoby oprávněné podle § 3 Lex Ukrajina je tak zapotřebí kumulativního splnění podmínky (i) pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 a (ii) vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil.
24. Výkladem pojmu „pobývání na Ukrajině“ se již správní soudy zabývaly. V rozsudku ze dne 2. 11. 2023, č. j. 11 A 111/2023-62, městský soud konstatoval, že „Z užití pojmu „pobývat“ (nikoli zdržovat se či nacházet se) lze dovodit, že by mělo jít o dlouhodobější a stálejší pobyt, tj. žadatel by skutečně měl na Ukrajině pobývat dlouhodobě, mít tam bydliště, těžiště svých zájmů, žít tam a podobně.“ (shodně též rozsudky městského soudu ze dne 17. 8. 2023, č. j. 18 A 54/2023-32, ze dne 2. 11. 2023, č. j. 11 A 111/2023-62 či a ze dne 26. 3. 2024, č. j. 15 A 137/2023-46 a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2025, čj. 4 Azs 225/2024-20 či ze dne 7. 3. 2025, čj. 5 Azs 72/2024-21).
25. Soud dále připomíná judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se uplatnění písm. b) §5 odst. 1 Lex Ukrajina, který zdůraznil rozdíl mezi usazením v jiném státě a pobýváním v jiném státě.
26. Např. v rozsudku ze dne 22. 5. 2026 , č.j. 7 Azs 5/2026-18 zopakoval:
[14] Jistě nelze zpochybňovat to, že žalobce v období před 24. 2. 2022 zjevně pobýval (opakovaně) i na území Slovenska či Maďarska. Pouhá dispozice určitým druhem pobytového oprávnění však fakticky neznamená, že cizinec přesunul těžiště svých zájmů na území jiného státu s úmyslem Ukrajinu reálně opustit. Nejvyšší správní soud již v minulosti dospěl k závěru, že není podstatné, jestli se žadatel ke dni 24. 2. 2022 fyzicky nacházel na území Ukrajiny, ale zda lze na jeho pobyt na Ukrajině hledět jako na stálejší a dlouhodobější pobyt. Ve shora již zmíněném rozsudku č. j. 5 Azs 72/2024-21, na který v nyní napadeném rozsudku odkázal i městský soud, pak Nejvyšší správní soud konkrétně uzavřel, že je na stěžovateli, aby prokázal, že žalobce na území Ukrajiny skutečně nepobýval, a resp. že byl naopak usazený jinde. Dodal, že pouhé udělení víza a jeho krátkodobé využití k závěru stěžovatele nepostačuje (bod 18 odkazovaného rozsudku). Z pouhé existence víza uděleného v jiném členském státě tedy nelze dovozovat, že žadatel není osobou podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady, resp. že mu není možno udělit dočasnou ochranu podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina. Zároveň z žádných jiných unijních ustanovení nevyplývá, že by žadatel o status vysídlené osoby mohl později přijít tím, že vycestuje do třetího státu na základě platného právního titulu, který ji opravňuje k dlouhodobému pobytu v tomto třetím státě, a následně se na území členských států vrátí. V tomto směru tedy na odůvodnění nyní napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud v projednávané věci neshledal nic nezákonného.
27. Městský soud však dále konstatuje, že žalobci bylo uděleno vízum za účelem strpění pobytu na území právě z důvodu války na Ukrajině, což ostatně žalovaný ani nesporuje a uvádí to ve své informaci ze dne 28. 4. 2026.
28. Z bodu (11) Preambule prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 vyplývá, že „Účelem tohoto rozhodnutí je zavést dočasnou ochranu ukrajinských státních příslušníků, kteří pobývali na Ukrajině a kteří byli počínaje dnem 24. února 2022 vysídleni v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala.“ Smyslem této podmínky je tedy poskytnout dočasnou ochranu osobám, které z území Ukrajiny uprchli po vstupu ruských ozbrojených sil na její území. Platnost dočasné ochrany byla dle bodu (21) Preambule navrhována na dobu jednoho roku, s automatickým prodloužením o další rok. Ukončení platnosti pak bylo podmiňováno zjištěním, že situace na Ukrajině umožňuje osobám, jimž byla dočasná ochrana udělena, bezpečný a trvalý návrat [srov. bod (21) Preambule: „V souladu se směrnicí 2001/55/ES by dočasná ochrana měla trvat nejprve jeden rok. Pokud není ukončena podle čl. 6 odst. 1 písm. b) uvedené směrnice, mělo by být její trvání automaticky prodlouženo o období v délce šesti měsíců, avšak nejdéle o jeden rok. Komise bude situaci neustále monitorovat a přezkoumávat. Kdykoli může Radě navrhnout dočasnou ochranu ukončit na základě zjištění, že situace na Ukrajině umožňuje osobám, jimž byla dočasná ochrana poskytnuta, bezpečný a trvalý návrat, nebo navrhnout, aby Rada dočasnou ochranu prodloužila až o jeden rok.“] Bezpečný a trvalý návrat je pak třeba vykládat tak, že bezpečnostní situace země bude ustálena natolik, že navracejícím se osobám zajistí možnost požívat ve své zemi původu aktivních práv, která jim poskytnou šanci, že v jejich zemi původu budou naplněny jejich základní potřeby, a možnost znovu se začlenit do společnosti. Do ukončení doby trvání platnosti a účinnosti prováděcího rozhodnutí Rady, je tedy třeba dočasnou ochranu osobám ohroženým konfliktem na Ukrajině poskytovat.
29. Situace odůvodňující pokračování dočasné ochrany osobám, kterou byly či budou vysídleny z Ukrajiny, stále trvá. Z citovaných bodů Preambule k prováděcímu rozhodnutí Rady 2023/2049 je přitom zřejmé, že prováděcí rozhodnutí počítá nejen s osobami, které již vysídleny byly, ale též s těmi, které v souladu s čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady ještě vysídleny budou. Soud opakuje, že ani jazykovým ani účelovým způsobem výkladu směrnice o dočasné ochraně či obou citovaných prováděcích rozhodnutí Rady tedy nelze dojít k závěru, že pojem vysídlení je třeba chápat jako akci jednorázovou. Účelem prováděcího rozhodnutí Rady je totiž poskytnout ochranu všem ukrajinským státním příslušníkům bez rozdílu, zda tyto osoby území Ukrajiny opustily v počátečním stadiu válečného konfliktu nebo kdykoli později v jeho průběhu, a zda tak učinili jednorázově či opakovaně. Samotná skutečnost, že dochází k opakovanému opouštění a návratu na Ukrajinu je přitom i lidsky zcela pochopitelná a reálně existující (za všechny soud uvádí příklad na věci nedávno posuzované Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, kde matka žalobce nejdříve obdržela dočasnou ochranu v ČR, poté ji obdržela v Nizozemí, poté se vrátila na Ukrajinu a poté opětovně požádala o dočasnou ochranu v ČR). Je obecně známou skutečností, že po celou dobu trvání konfliktu se s proměnlivou intenzitou opakují útoky na infrastrukturu země i její civilní obyvatele. Naposledy k intenzivním útokům na civilní obyvatelstvo došlo i v době bezprostředně předcházející dni vydání tohoto rozsudku. Žalobci jistě nelze klást k tíži, že se po zahájení konfliktu nevrátil zpět na Ukrajinu, aby z Ukrajiny následně odešel. Bezpečnostní situace na Ukrajině je stále nestabilní, o čemž svědčí i prodloužení dočasné ochrany poskytované na základě prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, a proto je třeba tuto formu ochrany poskytnout i osobám, která z Ukrajiny prchli před konfliktem. Přičemž v souladu s účelem prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 je třeba při posuzování okamžiku vysídlení posuzovat opuštění Ukrajiny časově bezprostředně předcházející podání žádosti.
30. Soud má za to, že žalobce byl fakticky vysídlen v důsledku ozbrojeného konfliktu, neboť se kvůli invazi nemohl vrátit na Ukrajinu. Tím naplňuje definici vysídlené osoby podle čl. 2 písm. c) směrnice.
31. Pro účely soudního rozhodnutí je třeba posoudit, zda správní orgán při rozhodování o žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany:
- zvážil individuální okolnosti jeho případu, zejména jeho předchozí pobyt na Ukrajině, důvody vysídlení a neprodloužení jeho pobytu v ČR,
- nepoužil právní normu mechanicky, bez ohledu na konkrétní dopady do právní sféry žalobce,
- nezvolil řešení, které je pro žalobce nepřiměřeně zatěžující, zejména s ohledem na hrozbu válečného konfliktu v zemi jeho původu.
32. Pokud správní orgán bez dalšího odmítl žádost žalobce pouze s odkazem na formální výklad § 5 odst. 1 písm. b) zákona lex Ukrajina, aniž by přihlédl k jeho předchozímu postavení a k tomu, proč mu nebyl pobyt automaticky prodloužen, mohl tím porušit rovněž zásadu proporcionality.
33. Soud s ohledem na to, že rozhodl ve věci samé ve lhůtě pro rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření, již o tomto návrhu nerozhodoval.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
34. Z výše popsaných důvodů soud dle § 87 odst. 2 věty první s. ř. s. určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci 11. 5. 2026 vrátil jeho žádost jako nepřijatelnou, byl nezákonný, a žalovanému přikázal, aby obnovil stav před vrácením této žádosti.
35. Žádost tudíž bude nutné věcně projednat a v případě splnění podmínek vydat pobytové oprávnění.
36. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalobce a soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce představují náklady související s právním zastoupením advokátkou. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení a sepsání žaloby), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí podle nového znění advokátního tarifu – částku 4 620 Kč (§ 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) cit. vyhlášky). Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny dvěma paušálními částkami ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 cit. vyhlášky). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, činí částku ve výši 10 140 Kč plus DPH ve výši 2.129,40 Kč. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12.269,40 Kč, a to ve stanovené lhůtě do rukou právního zástupkyně žalobce.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha dne 3. července 2026
Mgr. Andrea Veselá v.r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.