[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci

žalobce: Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky

 se sídlem Vladislavova 1390/17, Praha 1

proti

žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů

 se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 22. 9. 2025, č. j. UOOU-03495/21-35

takto:

1. Žaloba se zamítá.

2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1.      Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „předseda žalovaného“) zamítl žalobcův rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2024 č. j. UOOU-03495/21-25 o uložení pořádkové pokuty.

2.      Ze správního spisu vztahujícího se k dané věci soud zjistil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v průběhu řízení o žádosti žadatelky V. K. ze dne 23. 6. 2021 o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), a to konkrétně rozhodnutí – rozhodčího nálezu ve věci sp. zn. RSP 487/2015. Žalobce jakožto povinný subjekt žadatelčinu žádost odmítl rozhodnutím ze dne 20. 10. 2021, čj. RSSpR-2021-10-20-R2, přičemž se odvolal na § 11 odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 3 informačního zákona ve spojení s § 6 a § 19 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZRŘ“). Uvedené rozhodnutí napadla žadatelka odvoláním, které žalobce postoupil žalovanému společně se svým sdělením a spisovým materiálem. Žalovaný požádal dne 9. 11. 2021 přípisem č. j. UOOU-03495/21-14 žalobce o součinnost, přičemž jej vyzval mj. k předložení požadované informace. Žalobce se ve vyjádření ze dne 15. 11. 2021 odvolal na mlčenlivost a neveřejnost rozhodčího řízení a uvedl, že požadovanou informaci nemůže vydat. Žalovaný proto zaslal dne 23. 11. 2021 žalobci přípis č. j. UOOU-03495/21-18 obsahující opakovanou výzvu k předložení požadované informace, na který žalobce reagoval dne 29. 11. 2021 sdělením, jímž opětovně odmítl požadovanou informaci žalovanému poskytnout. Žalovaný proto dne 19. 1. 2022 vydal rozhodnutí č. j. UOOU-03495/21-20, kterým žalobci dle § 62 odst. 1 písm. c) správního řádu uložil pořádkovou pokutu ve výši 30 000 Kč. Rozhodnutím ze dne 8. 7. 2022, č. j. UOOU-00807/22-8 předseda Úřadu toto rozhodnutí zrušil pro nedostatečné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí a vrátil věc žalovanému k novému projednání. Žalovaný následně po marných výzvách k předložení úplného správního spisu vydal dne 27. 6. 2024 nové rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty č. j. UOOU-03495/21-25 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž podle § 62 odst. 1 písm. c) správního řádu žalobci opět uložil pořádkovou pokutu ve výši 30 000 Kč za to, že žalovanému nepředložil spolu s odvoláním žadatelky V. K. proti rozhodnutí ze dne 20. 10. 2021, čj. RSSpR-2021-10-20-R2, „úplný správní spis včetně chráněných informací tak, jak mu ukládá § 88 odst. 1 ve spojení s § 17 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, přičemž tak neučinil ani na základě výzev Úřadu k předložení chráněné informace ze dne 9. 11. 2021, č. j. UOOU-03495/21-14, ze dne 23. 11. 2021, č. j. UOOU-03495/21-18, a ze dne 1. 9. 2023, č. j. UOOU-03495/21-26. Tímto jednáním závažně ztížil postup Úřadu v probíhajícím odvolacím řízení vedeném pod sp. zn. UOOU-03495/21.“ Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí rozklad, který předseda Úřadu napadeným rozhodnutím zamítl.

3.      V odůvodnění napadeného rozhodnutí předseda žalovaného shrnul dosavadní průběh řízení a zmínil rovněž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 6. 2025, č. j. 14 C 301/2024-46, jímž bylo žadatelce o poskytnutí informace přiznáno přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení a v jehož odůvodnění soud mj. uvedl: „Naprosto zásadní nicméně je, že rozhodčí soud odmítá přijmout jednak své judikaturou jednoznačně dovozené postavení povinného subjektu podle zákona o svobodném přístupu k informacím (ač formálně dle uvedeného zákona rozhoduje, v rozhodnutích obsáhle zpochybňuje své postavení povinného subjektu podle zákona o svobodném přístupu k informacím), a jednak zcela porušuje základní zásady a principy správního řízení, když ÚOOÚ odmítá bez jakékoliv odpovídající zákonné podpory poskytnout rozhodčí nález pro účely odvolacího řízení. Rozhodčí soud nerespektuje své postavení plynoucí z postavení povinného subjektu podle zákona o svobodném přístupu k informacím a z toho plynoucí povinnosti ke svému nadřízenému (odvolacímu) orgánu. Tímto postupem rozhodčí soud v zásadě dostal celé řízení na „mrtvý bod“. Je nutno dát k jeho tíži, že řízení nebylo doposud, tedy po 4 letech od jeho zahájení, skončeno.“

4.      Rozkladové námitky vznesené žalobcem proti prvostupňovému rozhodnutí neshledal předseda žalovaného důvodnými. Konstatoval, že prvostupňové rozhodnutí opakovaně odkázalo na soudní rozhodnutí, ze kterých zřetelně vyplývá, že žalobce je povinným subjektem dle § 2 odst. 1 informačního zákona a judikatura jednoznačně vyřešila i otázku nadřízeného orgánu, když určila, že do postavení nadřízeného orgánu nastupuje žalovaný podle § 20 odst. 5 informačního zákona. Předseda žalovaného dále dovodil, že aplikací § 62 odst. 1 správního řádu žalovaný nepřekročil své procesní pravomoci, jež mu náleží ve smyslu § 20 odst. 4 písm. b) informačního zákona ve spojení s ust. § 93 odst. 1 správního řádu, které pro odvolací řízení stanovuje obdobné použití ustanovení o řízení v prvním stupni, včetně § 62 správního řádu. Prvostupňový správní orgán si byl dle předsedy žalovaného vědom skutečnosti, že povinné subjekty vystupují v několika vzájemně se překrývajících rolích, a to v roli primárně povinného subjektu (sui generis veřejnoprávní entita), dále v roli správního orgánu (svazek kompetencí uplatňovaných vůči žadateli o informace), a případně též osoby vybavené vlastními právy, eventuálně vlastním zájmem na výsledku řízení. Tyto role jsou nicméně úzce spjaty (jsou v překryvu) a existují souběžně i v průběhu odvolacího řízení, nelze je tedy účelově střídat a oddělovat. V tomto ohledu tedy žalobce není pro účely informačního zákona výlučně správním orgánem, nýbrž i adresátem povinností, a to podle povahy aktu, který vůči němu směřuje, resp. podle toho, zda vykonává kompetenci či brání své subjektivní právo. V této souvislosti předseda žalovaného poukázal na zákonem upravenou možnost uložení povinnosti povinnému subjektu (jakkoliv je zároveň správním orgánem), a to informačním příkazem (§ 16 odst. 5 informačního zákona), který lze vůči povinnému subjektu (tedy zároveň správnímu orgánu) exekučně vykonat. Obecně tak platí, že je-li po správním orgánu nadřízeným orgánem vyžadován výkon kompetence (např. rozhodnutí ve věci), nelze se bránit argumentem, že jsou tím zasažena subjektivní práva osoby; a opačně, je-li povinnému subjektu uložena povinnost (pořádková pokuta, informační příkaz), nelze se bránit argumentem, že povinný subjekt je (rovněž) správním orgánem. Předseda žalovaného připustil, že ideální koncepce státní správy (pravidelné soustavy správních orgánů) vůbec nepředpokládá vznik takových tenzí, jaké jsou součástí provádění informačního zákona. Nepředpokládá, že by správní orgán systematicky nerespektoval vztahy nadřízenosti a podřízenosti ve vlastní linii správního řízení. V určitých situacích tak zákon (výrazně dotvářený judikaturou správních soudů) předpokládá akcent na roli povinného subjektu a status právnické osoby (majetkovou autonomii, autonomii vůle). Je-li proto žalobce entitou s vlastními subjektivními veřejnými právy a zájmy, které v řízeních svými postupy, opravnými prostředky a žalobami systematicky brání, odpovídají tomuto postavení nutně i povinnosti, které by jinak stíhaly jakékoliv jiné (třetí) osoby dotčené správním řízením. Jinými slovy řečeno, disponuje-li povinný subjekt nejen kompetencí, nýbrž i určitou diskrecí ve vztahu k ochraně vlastních zájmů, přičemž tyto role neumí nebo nechce odlišit, lze vůči němu uplatnit existující procesní nástroje určené právě k usměrnění osob, které jsou obecně adresáty § 62 odst. 1 správního řádu. Je proto zřejmé, že uložení pořádkové pokuty nesměřuje vůči správnímu orgánu (k vynucení výkonu státem svěřené kompetence), nýbrž vůči povinnému subjektu s vlastní právní subjektivitou. Uvedené je nutnou reflexí přístupu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) v rozsudku ze dne 26. 11. 2020 č. j. 10 As 217/2020-74. Byť tento rozsudek nemohl dohlédnout veškeré procesní důsledky, založil nezbytnost zvažovat v dalších procesních postupech „dvojjediné“ postavení některých povinných subjektů.

5.      Předseda žalovaného dále přisvědčil závěru správního orgánu prvního stupně, že žalobce je dle dosavadní judikatury právnickou osobou, a je tak naplněna dispozice § 62 odst. 5 správního řádu stran účastenství v řízení o uložení pořádkové pokuty.

6.      Dovolává-li se žalobce doktríny odpovědnosti druhostupňového správního orgánu za vedené odvolací řízení, jak byla vyložena např. v rozsudku NSS ze dne 4. 11. 2015 č. j. 2 As 198/2015-20, tato odpovědnost dopadá na nadřízený orgán z pohledu správního soudu, nemůže však sloužit k obhajobě vlastního obstrukčního postupu. Postavení žalovaného jakožto „nadřízeného orgánu“ podle informačního zákona je zcela výjimečné v tom, že absentují veškeré prvky typické pro pravidelnou strukturu veřejné správy (typicky personální, kontrolní či metodické), přičemž tak absentují pojmově i nástroje, jimiž může žalovaný formálně či jen fakticky působit na povinné subjekty bez vlastního nadřízeného orgánu a celkově tak usměrňovat výkon státní správy. Z této absence však nelze těžit takovým způsobem, jakým činí povinný subjekt, pokud se spoléhá na skutečnost, že správní a soudní ochrana eventuálně poskytovaná žadateli bude směřovat vůči žalovanému v pozici nadřízeného orgánu, čímž se celé řízení dostane do slepé uličky, aniž by povinný subjekt mohl být donucen svou kompetenci vykonat, resp. procesní povinnost splnit. V této situaci předseda žalovaného setrval na výkladu, dle kterého je uložení pořádkové pokuty povinnému subjektu zákonným a adekvátním postupem, neboť existuje právní povinnost strpět procesní úkony nadřízeného orgánu, mezi něž lze zařadit i výzvu úřední osoby k předložení chráněné informace, a vyžadovanou součinnost poskytnout. Předseda žalovaného konstatoval, že si je vědom toho, že se jedná ve správní praxi o ojedinělé řešení, k němuž bylo možno dospět až na základě teleologického výkladu aplikovaného ustanovení, a že hledání východisek z naznačených slepých uliček informačního zákona musí ještě obstát v soudním přezkumu. Dodal, že stanovuje‑li právní řád odpovědnost správního orgánu za provedení určitého úkolu (dokončení odvolacího řízení v kontextu informačního zákona), implikuje stejný právní řád rovněž existenci takových pravomocí, které orgánu umožňují úkol dokončit (kompetenci vykonat).

7.      Předseda žalovaného nevešel ani na rozkladové námitky, jimiž žalobce zpochybňoval materiální důvodnost povinnosti předložit úplný správní spis včetně požadované informace. Žalobcova odvolávka na povinnost mlčenlivosti podle § 6 odst. 1 ZRŘ, případně na neveřejnost řízení podle § 19 odst. 3 ZRŘ podle něj nemůže uspět již jen v kontextu § 19 informačního zákona, neboť tímto mechanismem je řešen střet obecné povinnosti mlčenlivosti a speciálních postupů podle informačního zákona. Mlčenlivost vyplývající z výše uvedených ustanovení ZRŘ je koncipována jako mlčenlivost rozhodce ve vztahu k procesu rozhodčího řízení. Z této koncepce však neplyne zákonná překážka pro poskytnutí informace o rozhodčím nálezu, jednak po skončení (in eventum neveřejného) řízení, a jednak nikoliv osobně rozhodcem. Rozhoduje-li povinný subjekt v mezích své kompetence, institut mlčenlivosti nemá prostor se uplatnit, resp. je funkčně nahrazen zejména výlukovými důvody a procesními zárukami (opravnými prostředky) podle informačního zákona včetně následného soudního přezkumu. Předseda žalovaného na tomto místě poukázal na § 77 odst. 1 písm. g) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, který rovněž státním zaměstnancům ukládá povinnost mlčenlivosti o skutečnostech, o nichž se dověděli při výkonu služby, aniž by tím bylo zpochybňováno postavení správních úřadů coby povinných subjektů.

8.      Pokud se žalobce dovolával § 11 odst. 3 informačního zákona (Informace, které získal povinný subjekt od třetí osoby při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti prováděné na základě zvláštního právního předpisu, podle kterého se na ně vztahuje povinnost mlčenlivosti anebo jiný postup chránící je před zveřejněním nebo zneužitím, se neposkytují. Povinný subjekt poskytne pouze ty informace, které při plnění těchto úkolů vznikly jeho činností.), předseda žalovaného k tomu uvedl, že i pokud by se uvedené ustanovení ve své první větě vztahovalo na činnost žalobce, nelze pominout jeho druhou (poslední) větu. Ani z této argumentace tedy neplyne absolutní překážka bránící předložení úplného správního spisu nadřízenému orgánu.

9.      Pokud žalobce namítal existenci některého (kteréhokoliv) z výlukových důvodů podle informačního zákona, jakékoliv úvahy tímto směrem označil předseda žalovaného za předčasné s tím, že existence výlukových důvodů ve vztahu ke konkrétní požadované informaci je vždy předmětem vlastní úvahy (nadřízeného) správního orgánu. Pro jejich odůvodnění měl žalobce prostor ve svém rozhodnutí, vůči němuž směřuje odvolání. To, že odvolací přezkum je založen na vlastním vyhodnocení všech aspektů věci nadřízeným orgánem, je notorietou. V rámci řízení o pořádkové pokutě nelze očekávat vypořádání věcných námitek ve vztahu k požadovaným informacím. Existence zákonných důvodů pro neposkytnutí informace má být (v této věci) teprve předmětem rozhodování.

10.  Předseda žalovaného stran formálních nároků na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí seznal, že plně obstojí i v kontextu požadavku § 62 odst. 1 správního řádu, aby z něj plynulo, že neuposlechnutí pokynu úřední osoby v řízení „závažně ztěžuje jeho postup“. Logika tohoto závěru je podle předsedy žalovaného zřejmá: především se podařilo vypořádat žalobcovy námitky stran údajné absolutní právní nemožnosti uplatnit diskreci odvolacího orgánu ve vztahu k poskytnutí informace. Jedině úspěch této námitky mohl způsobit, že požadavek na předložení úplného správního spisu včetně požadované informace mohl být toliko formální (formalistický), bez skutečného významu pro běžící řízení. Jestliže však věc vyžaduje komplexní právní posouzení z hlediska všech právních důvodů umožňujících uplatnění výluky z poskytnutí (části) informace, je třeba založit takovou úvahu na znalosti obsahu požadované informace. Jinými slovy řečeno, je třeba vycházet z úplného zjištění rozhodného skutkového stavu. Jakkoliv si lze ve výjimečných případech představit i rozhodnutí odvolacího orgánu učiněné na základě obecného povědomí o typizovaných (zejm. zákonem stanovených) obsahových prvcích určitého dokumentu (např. účetní doklad, vysokoškolský diplom, výše finanční částky), u nichž může být konkrétní obsah nerozhodný pro aplikaci výlukového důvodu, rozhodčí nález z důvodu svého individuálního obsahu mezi tyto dokumenty rozhodně nespadá, zvláště pokud se žalovaný ve své úřední činnosti s takovým dokumentem dosud nesetkal. Předseda žalovaného citoval závěr správního orgánu prvního stupně, že žalobce nepředložením úplného správního spisu včetně chráněných informací tak, jak mu ukládá § 88 odst. 1 ve spojení s § 17 správního řádu, „závažně ztížil postup Úřadu v probíhajícím odvolacím řízení vedeném pod sp. zn. UOOU-03495/21. Tato trvající nesoučinnost povinného subjektu je zásadním zásahem do probíhajícího odvolacího řízení. Nejen že ztěžuje postup odvolacího orgánu ve vztahu ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ale současně podlamuje autoritu nadřízeného správního orgánu, která je nezbytná k efektivní aplikaci právních předpisů“ a doplnil, že v kontextu dosavadního vývoje řízení je vyloučeno, aby se nejednalo o postup vědomě protiprávní a obstrukční. Žalobce setrvává na tezi, že podobu a obsah správního spisu předkládaného s opravným prostředkem nadřízenému orgánu je možno přizpůsobovat vlastnímu vyhodnocení, jakým způsobem musí odvolací řízení dopadnout, což je teze, která nemůže uspět v žádném ustáleném procesním rámci.

11.  Jakkoliv žalobce v rozkladu nepolemizoval s výší pořádkové pokuty, předseda žalovaného dodal, že ji shledal přiměřenou dané situaci, zejm. důsledkům, které neuposlechnutí pokynu úřední osoby pro konkrétní odvolací řízení má, a konečně účinku, jež má vůči povinnému subjektu vyvolat (funkce zajišťovací).

12.  V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce označil prvostupňové rozhodnutí za nicotné a napadené rozhodnutí za nezákonné. Konstatoval, že žalovaný při uložení pořádkové pokuty vystupoval jako nadřízený správní orgán, který pořádkovou pokutu žalobci uložil pro údajnou nesoučinnost v řízení o odvolání podaném žadatelkou o informace. Dle názoru žalobce tak ale žalovaný nemohl a nesměl postupovat, protože § 62 odst. 1 správního řádu ani jiné ustanovení nedává druhostupňovému orgánu pravomoc udělovat pořádkové pokuty prvostupňovému správnímu orgánu. Proto je prvostupňové rozhodnutí nicotné, neboť podle § 77 odst. 1 správního řádu je nicotné rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný. Jestliže žalovaný toto nicotné prvostupňové rozhodnutí potvrdil, je napadené rozhodnutí nezákonné.

13.  Žalobce zdůraznil, že pořádková pokuta mu byla uložena za to, že jako prvostupňový správní orgán nepostoupil podle § 88 odst. 1 správního řádu žalovanému jako nadřízenému správnímu orgánu úplný spisový materiál (nepostoupil totiž rozhodčí nález). V prvostupňovém rozhodnutí, a to včetně výrokové části, se výslovně odkazuje na udělení pořádkové pokuty v souvislosti s porušením § 88 odst. 1 správního řádu, což je ustanovení upravující postup (prvostupňového) správního orgánu v souvislosti s předáním spisu odvolacímu správnímu orgánu. Správní orgán, který je definován v § 1 odst. 1 správního řádu, je jedním ze subjektů správního řízení; druhým subjektem řízení odlišným od správního orgánu jsou účastníci řízení (resp. procesní strany), tedy osoby, vůči kterým je pravomoc vykonávána a kterých se týkají účinky správních rozhodnutí. Neslučitelnost těchto dvou kategorií subjektů je patrná již ze samotného vymezení správního řízení v § 9 správního řádu jako postupu správního orgánu, jehož účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá. Z uvedeného vyplývá, že správní řád důsledně rozlišuje mezi „správním orgánem“ na straně jedné a „osobami“ na straně druhé. Podle § 62 odst. 5 správního řádu jsou účastníkem řízení o pořádkové pokutě pouze „osoby“, nikoli správní orgány. Ustanovení § 62 správního řádu proto nelze už z tohoto důvodu aplikovat vůči žalobci jakožto údajnému prvostupňovému správnímu orgánu, jenž údajně porušil povinnosti uložené v § 88 správního řádu právě prvostupňovým správním orgánům. Pokud by snad zákonodárce zamýšlel vztáhnout možnost ukládání pořádkových pokut vedle „osob“ i správním orgánům, musel by to výslovně uvést. Prvostupňové rozhodnutí je proto nesprávné/nicotné, protože bylo vydáno mimo jakoukoli případnou pravomoc žalovaného vůči žalobci.

14.  Úvahy předsedy žalovaného o tom, že povinné subjekty mohou vystupovat „v několika vzájemně se překrývajících rolích“, považuje žalobce za irelevantní a nesprávné, protože v dané věci byl pokutován jako správní orgán a nikoli jako osoba v nějakém případném jiném postavení. Co se týče informačního příkazu, oprávnění činit informační příkazy nadřízenému orgánu výslovně přiznává zákon. Oproti tomu však zákon nestanoví právo nadřízeného orgánu udělovat prvostupňovému orgánu pořádkové pokuty.

15.  Žalobce dále namítl, že předseda žalovaného v napadeném rozhodnutí zaměňuje přání/představy o tom, jak by právní úprava koncepce státní správy měla ideálně vypadat, s tím, jaká právní úprava ve skutečnosti je. Napadené rozhodnutí v zásadě zastává přístup typu „účel světí prostředky“, ovšem tento přístup je zakázaný, jak plyne například z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 3511/14. Obsahuje-li informační zákon podle názoru žalovaného či jeho předsedy „slepou uličku“, nelze to klást k tíži žalobci a nelze z toho dovozovat práva a povinnosti, které v tomto zákoně ani ve správním řádu nejsou.

16.  K závěru předsedy žalovaného, že žalobce je právnickou osobou, a je tak naplněna dispozice § 62 odst. 5 správního řádu stran účastenství v řízení o uložení pořádkové pokuty, žalobce uvedl, že je sice právnickou osobou, avšak tyto úvahy v napadeném rozhodnutí postrádají právní relevanci, protože pořádková pokuta mu nebyla uložena kvůli tomu, že je právnickou osobou, nýbrž kvůli jeho postavení jakožto správního orgánu.

17.  Jestliže předseda žalovaného v napadeném rozhodnutí mj. uvedl, že „absentují pojmově i nástroje, jimiž může Úřad formálně či jen fakticky působit na povinné subjekty bez vlastního nadřízeného orgánu a celkově tak usměrňovat výkon státní správy“, uznal tím, že pro udělování pořádkových pokut není zákonný podklad. Dovozovat možnost uložení pořádkové pokuty žalobci z existence povinnosti součinnosti uložené prvostupňovému správního orgánu je podle žalobce nepřípustné. Podstatné totiž není, zda existuje povinnost součinnosti, ale zda je s nedodržením jakékoli případné povinnosti ze strany prvostupňového správního orgánu spojena pořádková pokuta.

18.  V dalším okruhu žalobních bodů žalobce namítl, že i kdyby měl žalovaný pravomoc k uložení pořádkové pokuty, bylo její uložení v daném případě nezákonné. V daném případě totiž neposkytnutí požadovaného rozhodčího nálezu neztěžovalo závažně postup žalovaného v řízení. Napadené rozhodnutí je založeno na tom, že rozhodčí nálezy mají individuální obsah oproti typizovaným obsahovým prvkům např. účetních dokladů či vysokoškolských diplomů. Avšak i rozhodčí nálezy jsou typizované - stanoví to řád žalobce uveřejňovaný v obchodním věstníku. Úvaha o absenci typizovaných prvků (rozhodčího nálezu) v napadeném rozhodnutí je proto nesprávná.

19.  V napadeném rozhodnutí se uvádí, že „Jestliže však věc vyžaduje komplexní právní posouzení z hlediska všech právních důvodů umožňujících uplatnění výluky z poskytnutí (části) informace, je třeba založit takovou úvahu na znalosti obsahu požadované informace.“ Napadené rozhodnutí ale neobsahuje závěr, že by tato premisa byla v daném případě skutečně naplněna, a proto je nesprávné. I kdyby se ale napadené rozhodnutí dalo vykládat tak, že obsahuje názor, že rozhodčí nález byl potřebný pro posouzení odvolání podaného žadatelkou o informace, je i takový názor nesprávný. Žalovaný může v daném případě o odvolání žadatelky rozhodnout, aniž by musel disponovat rozhodčím nálezem; jeho neposkytnutí tedy neztěžuje závažně postup v řízení. Žadatelka o informaci předně ve svém odvolání nijak věcně nenapadá rozhodnutí žalobce ze dne 20. 10. 2021 č. j. RSSpR-2021-10-20-R2 s ohledem na tam aplikované výjimky z poskytování informací dle informačního zákona. V odvolání pouze poukázala na domnělé formální nedostatky rozhodnutí, na problematiku týkající se žalobce jako povinného subjektu a jednou větou vyjádřila nesouhlas s mlčenlivostí žalobce. Pro posouzení těchto odvolacích námitek je rozhodčí nález (resp. jeho obsah) irelevantní. Dále je zřejmé, že rozhodčí nález ze své podstaty musí obsahovat údaje, které vedou k jednoznačné určitelnosti subjektů. Proto se uplatní výluka z poskytování informací podle § 8a odst. 1 informačního zákona, a i proto nelze informace žadatelce poskytnout. K tomuto závěru rovněž není třeba mít k dispozici rozhodčí nález. Ve výzvě z 9. 11. 2021, jakož i ve výzvě z 1. 9. 2023, nikoli však v prvostupňovém rozhodnutí ani v napadeném rozhodnutí, žalovaný nezbytnost předání rozhodčího nálezu odůvodnil i tím, že je nutný k posouzení, zdali jde o informaci vzniklou bez použití veřejných prostředků, předané osobou, jíž takovou povinnost neukládá dle § 11 odst. 2 písm. a) informačního zákona. I tuto otázku lze však posoudit bez znalosti rozhodčího nálezu. Žalobce, který vydal předmětný rozhodčí nález, není financován z veřejných prostředků. Navíc, aby měl povinnost vydat takové informace, musely by požadované informace mj. vzniknout přímo v důsledku použití veřejných prostředků, k čemuž však v tomto případě zjevně nedochází, když zde byl řešen spor mezi dvěma soukromými osobami, a rozhodčí nález tedy vychází právě z informací poskytnutých těmito soukromými osobami. Ani při posuzování, zdali jde o informace vyplývající z kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti prováděné na základě zvláštního právního předpisu dle § 11 odst. 3 informačního zákona (což byly další důvody, na kterých je založeno rozhodnutí žalobce napadené odvoláním žadatelky o informace), není rozhodčí nález nezbytný. Stálé rozhodčí soudy, mezi které patří žalobce, na základě ZRŘ institucionálně zajišťují rozhodčí řízení, kontrolují jeho průběh a pod jejich hlavičkou jsou rozhodci vydávány rozhodčí nálezy; plní tak úkoly z tohoto titulu kontrolní a dozorové, respektive činnosti obdobné, na něž míří § 11 odst. 3 informačního zákona, a to už kvůli tomu, že v rozhodčích nálezech autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech třetích osob. Přitom právě od těchto třetích osob žalobce získává informaci vyžádanou žadatelkou, která se přímo týká skutečností souvisejících s konkrétním rozhodčím řízením a je přitom chráněna ustanoveními § 6 odst. 1 ZRŘ a § 19 odst. 3 ZRŘ a nelze ji podle § 11 odst. 3 informačního zákona poskytnout. I závěr vyjádřený v rozhodnutí žalobce ze dne 20. 10. 2021 č. j. RSSpR-2021-10-20-R2, že podaná žádost představuje zneužití práva na informace, lze přezkoumat bez vyžádaného rozhodčího nálezu.

20.  Dalším důvodem nezákonnosti napadeného rozhodnutí je dle žalobce to, že žalovaný v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu nevypořádal dostatečně jeho rozkladové námitky, v nichž (shodně jako to učinil v žalobě) argumentoval tím, že neposkytnutí rozhodčího nálezu neztěžuje postup žalovaného, protože rozhodčí nález není potřebný k rozhodnutí o odvolání. S touto argumentací, kterou žalobce uplatnil v odst. 6 až 15 přípisu ze dne 15. 11. 2021, na který pak ještě odkázal v odst. 16 svého přípisu z 6. 9. 2023, se prvostupňové rozhodnutí nevypořádalo, a třebaže žalobce tuto vadu prvostupňového rozhodnutí vytkl v rozkladu, napadené rozhodnutí na tuto výtku nijak nereagovalo.

21.  Žalobce též namítl, že rozhodčí nálezy žalovanému s ohledem na své zákonné povinnosti předložit nemůže, a jejich nepředložení proto nelze nijak sankcionovat. Odkázal předně na zásadu neveřejnosti zakotvenou v § 19 odst. 3 ZRŘ, která je jednou ze základních zásad rozhodčího řízení. Napadené rozhodnutí dle názoru žalobce přehlíží, že § 19 odst. 3 ZRŘ nezmiňuje žádným způsobem mlčenlivost, které se pak týká § 19 informačního zákona. Žalobce má za to, že § 19 informačního zákona nijak neprolamuje překážku v poskytování informací založenou ustanovením § 19 odst. 3 ZRŘ, protože se týká jiných záležitostí. Ustanovení § 19 odst. 3 věty druhé ZRŘ představuje samostatný důvod pro neposkytování rozhodčích nálezů komukoli, ať už by šlo o žadatele o informace nebo o žalovaného. Žalobce v této souvislosti poukázal na rozsudek NSS ze dne 20. 2. 2029 č. j. 6 As 282/2018 – 46. Dále žalobce považuje za významný § 6 odst. 1 ZRŘ, jenž ukládá rozhodcům povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dozvěděli v souvislosti s výkonem funkce rozhodce, pokud nebyli této povinnosti zproštěni. Žalobce má za to, že toto ustanovení ukládá mlčenlivost i jemu jakožto stálému rozhodčímu soudu.  zřízenému zákonem nebo na základě zákona. Tuto svou povinnost nemůže porušit a komukoli (včetně žalovaného) vydat požadovaný rozhodčí nález. S ohledem na specifičnost rozhodčího řízení, které je ze zákona vždy neveřejné, je povinnost mlčenlivosti, která přetrvává i po skončení rozhodčího řízení, speciální k jiným ustanovením týkajícím se povinnosti mlčenlivosti, a není tedy překonávána ustanovením § 19 informačního zákona.

22.  Z výše popsaných důvodů žalobce navrhl, aby soud rozsudkem napadené rozhodnutí zrušil a aby současně vyslovil, že prvostupňové rozhodnutí je nicotné.

23.  Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě předně konstatoval, že žalobce v zásadě pouze neguje závěry žalovaného, přičemž opakuje argumenty již vznesené v rámci předchozího řízení, které žalovaný již řádně vypořádal.

24.  Žalobce je nepochybně povinným subjektem ve smyslu informačního zákona, jak plyne z rozsudku NSS ze dne 20. 2. 2029 č. j. 6 As 282/2018 – 46, přičemž při aplikaci tohoto zákona je z obecného pohledu přípustná i aplikace § 62 správního řádu. Povinné subjekty vystupují v několika vzájemně se překrývajících rolích, a to v roli primárně povinného subjektu (sui generis veřejnoprávní entita ve smyslu informačního zákona), dále v roli správního orgánu (svazek kompetencí uplatňovaných vůči žadateli o informace) a případně též jako osoby vybavené vlastními právy, eventuálně vlastním zájmem na výsledku řízení. Tyto role jsou ovšem úzce spjaty, resp. jsou v překryvu a existují souběžně i v průběhu odvolacího řízení. Nelze je tedy účelově střídat a oddělovat. V tomto ohledu tedy žalobce není pro účely informačního zákona výlučně správním orgánem, nýbrž i adresátem povinností, a to podle povahy aktu, který vůči němu směřuje, resp. podle toho, zda vykonává kompetenci či brání své subjektivní právo. Ustanovení § 88 správního řádu pak bylo aplikováno prostřednictvím informačního zákona, resp. jako jeho specifická součást.

25.  K žalobní námitce, že mohl žalovaný mohl ve věci rozhodnout, aniž by disponoval požadovanou informací (rozhodčím nálezem), žalovaný uvedl, že námitka existence některého (kteréhokoliv) z výlukových důvodů podle informačního zákona je v rámci řízení týkajícího se uložení pořádkové pokuty irelevantní. Existence výlukových důvodů ve vztahu ke konkrétní požadované informaci je vždy předmětem vlastní úvahy (nadřízeného) správního orgánu. Pro jejich odůvodnění měl žalobce prostor ve svém rozhodnutí, vůči němuž směřuje odvolání. To, že odvolací přezkum je založen na vlastním vyhodnocení všech aspektů věci nadřízeným orgánem, je notorietou. V rámci řízení o pořádkové pokutě nelze očekávat vypořádání věcných námitek ve vztahu k požadovaným informacím, jelikož existence zákonných důvodů pro neposkytnutí informace má být teprve předmětem rozhodování. V souladu s § 88 odst. 1 správního řádu je povinný subjekt v rámci odvolacího řízení povinen předat nadřízenému orgánu úplný spisový materiál. Požadované informace nepochybně spadají pod obecné vymezení „písemností, které se vztahují k dané věci“, jejichž založení do spisu vyžaduje § 17 správního řádu. Neúplný spisový materiál by přitom představoval samostatný důvod nepřezkoumatelnosti rozhodnutí po skutkové stránce, pokud by mělo být rozhodnutí závislým na věcném posouzení obsahu dokumentu. Podmínkou přezkoumatelnosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace je tedy rovněž to, že rozhodující orgán má k dispozici kompletní správní spis, a to včetně informací, u nichž povinný subjekt uplatnil zákonnou ochranu, neboť bez jejich znalosti sotva bude způsobilý posoudit případné důvody pro neposkytnutí informace.

26.  Žalovaný v této souvislosti připomněl recentní doktrínu k informačnímu zákonu (FUREK, Adam; ROTHANZL, Lukáš; MÍŠEK, Jakub; LUDVÍK, Otakar. Zákon o svobodném přístupu k informacím: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2025). Z komentáře k § 16 odst. 41 a odst. 5 informačního zákona mimo jiné vyplývá, že odvolací řízení je založeno na apelačním principu. To znamená, že by žalovaný z pozice nadřízeného orgánu měl vždy zkoumat, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti o informace. Pokud tyto důvody neshledá, pak je oprávněn poskytnutí informace dle § 16 odst. 5 informačního zákona přikázat. K tomuto postupu však nemůže přikročit, pokud nemá požadovanou informaci k dispozici. Není tedy pravdou, jak tvrdí žalobce, že by nadřízený orgán k odvolacímu přezkumu požadovanou informaci nepotřeboval. Je tomu právě naopak - bez požadované informace se nadřízený orgán v odvolacím řízení neobejde. Informační příkaz bez toho, aniž by měl k dispozici požadovanou informaci, nadřízený orgán vydat nemůže, neboť jeho rozhodnutí by bylo založeno na neúplně zjištěném skutkovém stavu, a v řízení o žalobě proti takovému rozhodnutí by bylo soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost z důvodu nedostatku spisu. Z recentní doktríny dle žalovaného dále vyplývá, že obstrukční přístup povinných subjektů je možno trestat právě uložením pořádkové pokuty dle § 62 odst. 1 písm. c) správního řádu: „[…] kromě toho lze v případě povinných subjektů, které mají povahu veřejných institucí, uvažovat o uložení pořádkové pokuty podle § 62 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., a to typicky za podmínky, že povinný subjekt vůbec nereagoval, nebo výzvě odmítl vyhovět (zřejmě nikoli, pouze pokud by povinný subjekt nereagoval z hlediska nadřízeného orgánu dostatečně).“

27.  Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že by žalobce poskytnutím požadované dokumentace porušil svoje povinnosti. V této souvislosti opětovně odkázal na § 19 informačního zákona, který řeší střet práva na informace a povinnosti zachovávat mlčenlivost, a to tak, že poskytnutí informací podle informačního zákona není porušením povinnosti zachovávat mlčenlivost. Žádné ustanovení ZRŘ neobsahuje speciální ustanovení, které by bylo třeba použít namísto § 19 informačního zákona, ani speciální ustanovení, které by neumožňovalo předložení požadovaného dokumentu žalovanému jako věcně příslušnému nadřízenému orgánu. Omezení práva na informace, potažmo omezení povinnosti předložit nadřízenému orgánu požadovaný rozhodčí nález, nelze rovněž odůvodnit tím, že rozhodčí řízení je vždy neveřejné. Důvodem neveřejnosti řízení je snaha o vytvoření takového pracovního prostředí, v němž by mohli rozhodci volně bez jakéhokoliv omezení probírat předmětný spor, včetně všech rozhodných faktů a údajů, které mohou být kupř. předmětem obchodního tajemství či ochrany osobních údajů a soukromí, vyměňovat si názory, a přitom nebýt vystaveni tlaku ze strany přítomných třetích osob, za nímž by se mohla skrývat snaha o ovlivnění výsledku rozhodčího řízení. Ochranu práv a zájmů osob, k nimž se požadovaná informace (rozhodčí nález vzešlý z proběhlého rozhodčího řízení) vztahuje, zajišťuje z informační zákon prostřednictvím důvodů pro odepření poskytnutí informace i prostřednictvím § 20 odst. 7 omezujícího nahlížení do spisu.

28.  V replice, kterou reagoval na vyjádření žalovaného, žalobce zopakoval, že v návaznosti na předchozí výzvu žalovaného podle § 88 správního řádu byl pokutován jako prvostupňový správní orgán, což je ale postup, který správní řád v ustanovení o pořádkových pokutách nepřipouští, neboť upravuje pokuty pro subjekty odlišné od správních orgánů.

29.  Žalobce nadále trvá na tom, že žalovaný se může bez rozhodčího nálezu při rozhodování o odvolání žadatelky o informaci obejít. Důvody pro neposkytnutí informace, resp. pro rozhodnutí o odvolání, mohou být zcela nezávislé na obsahu vyžádané informace. Lze-li odvolání vyřídit i bez toho, aby měl odvolací správní orgán k dispozici vyžádanou informaci (přičemž podle žalobce to možné bylo), pak nemůže být řeči o závažném ztěžování postupu. Jestliže měl žalovaný za to, že se bez požadovaného rozhodčího nálezu obejít nemohou, bylo jejich povinností konkrétní námitky žalobce vypořádat.

30.  Žalovaným uváděný odkaz na „recentní doktrínu“ považuje žalobce za zavádějící a irelevantní. NSS ve své judikatuře zdůrazňuje, že odborná literatura sama o sobě není pramenem práva a působí jen silou svých argumentů. Žalovaným uváděný názor odborné literatury o možnosti uložit pořádkovou pokutu povinným subjektům vůbec žádné argumenty neobsahuje, a tak nepůsobí a nemůže působit žádnou silou. Navíc je žalovaným citovaný názor v odborné literatuře uveden v rámci komentáře k § 16 odst. 4 informačního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2023. Předmětné ustanovení bylo do informačního zákona včleněno novelou č. 241/2022 Sb., přičemž podle čl. II této novely platí, že žádosti o informace podané přede dnem její účinnosti (tj. před 1. 1. 2023) se vyřizují dle zákona v dřívějším znění. Vzhledem k tomu, že v dané věci byla žádost o informace podána před 1. 1. 2023, je § 16 odst. 4 informačního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2023 a k němu připojený názor „recentní doktríny“ irelevantní.

31.  Žalobce považuje za nesprávnou úvahu žalovaného, že žádné ustanovení ZRŘ nelze vnímat jako speciální k § 19 odst. 3 informačního zákona či jako náhradu tohoto ustanovení, a že se nelze ani odvolávat na to, že rozhodčí řízení je vždy neveřejné. Žalovaný přehlíží, že ZRŘ v § 19 odst. 3 stanoví bezvýjimečnou neveřejnost řízení (nikoliv pouze ústního jednání). Jestliže ZRŘ výslovně stanoví, že rozhodčí řízení je vždy neveřejné, dává tím zákonodárce jasně najevo, že tato úprava je speciální ke všem úpravám, které by se jinak mohly neveřejnosti případně týkat, tedy i k § 19 odst. 3 informačního zákona.

32.  Při ústním jednání před soudem konaném dne 25. 6. 2026 setrvaly obě strany na svých dosavadních procesních stanoviscích.

33.  Žalobce při jednání odkázal na žalobu v plném rozsahu a zrekapituloval v ní obsažené námitky. Zdůraznil, že povinnost mlčenlivosti rozhodců respektují i soudy a orgány činné v trestním řízení. Žalovaný ví, jaké jsou náležitosti rozhodčího nálezu a k rozhodnutí o odvolání nepotřebuje znát jeho konkrétní obsah. Žalobce setrval na důkazních návrzích uplatněných v žalobě a nad jejich rámec navrhl provedení důkazu blíže nespecifikovaným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž soud v trestním řízení zprostil žalobce povinnosti mlčenlivosti. Uvedl, že toto rozhodnutí nemá u sebe, ale je schopen jej soudu doložit.

34.  Žalovaný odkázal na své vyjádření k žalobě a na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle něj žalobce na jednu stranu tvrdí, že je klasickým správním orgánem, na druhé straně se chová, jako by jím nebyl. U klasických správních orgánů je přitom nemyslitelné neuposlechnutí pokynu nadřízeného orgánu. Žalovaný vlastně nemá jinou možnost, jak dosáhnout řádného zjištění skutkového stavu, než je uložení pořádkové pokuty žalobci. Obsah předmětného rozhodčího nálezu není žalovanému znám, protože ho nemá k dispozici. Případy, kdy se žádost o informace vyřizuje bez znalosti příslušného dokumentu, jsou zcela raritní. Žalovaný nadto musí hájit úplnost právního spisu i v řízení před soudy. Ztěžování řízení žalobcem je zřejmé i z toho, jaká doba v dané věci uplynula od podání žádosti o informace.

35.  Soud při jednání usnesením veškeré důkazní návrhy žalobce zamítl, neboť dospěl k závěru, že o žalobě lze rozhodnout na základě listin, které jsou obsahem správního spisu; provádění jakýchkoliv důkazů proto shledal nadbytečným. K tomu je nutno dodat, že při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud nutně vycházel z obsahu správního spisu, neboť jeho povinností bylo mj. posoudit, zda skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je se správním spisem v souladu a zda v něm má oporu [§ 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.]. Obsahem správního spisu se v řízení před soudem nedokazuje (srov. rozsudky NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117 nebo ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 As 68/2011-75).

36.  Při rozhodování o žalobě soud vycházel zejména z této právní úpravy:

37.  Podle § 62 odst. 1 písm. c) správního řádu správní orgán může rozhodnutím uložit pořádkovou pokutu až do výše 50 000 Kč tomu, kdo v řízení závažně ztěžuje jeho postup tím, že neuposlechne pokynu úřední osoby.

38.  Podle § 62 odst. 5 správního řádu účastníkem řízení o uložení pořádkové pokuty je pouze osoba, které má být pořádková pokuta uložena. Prvním úkonem v řízení ve věci uložení pořádkové pokuty je vydání rozhodnutí. Odvolání proti rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty má vždy odkladný účinek.

39.  Podle § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

40.  Podle § 17 odst. 1 správního řádu v každé věci se zakládá spis. Každý spis musí být označen spisovou značkou. Spis tvoří zejména podání, protokoly, záznamy, písemná vyhotovení rozhodnutí a další písemnosti, které se vztahují k dané věci. Přílohou, která je součástí spisu, jsou zejména důkazní prostředky, obrazové a zvukové záznamy a záznamy na elektronických médiích. Spis musí obsahovat soupis všech svých součástí, včetně příloh, s určením data, kdy byly do spisu vloženy.

41.  Podle § 88 odst. 1 věty prvé správního řádu neshledá-li správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, podmínky pro postup podle § 87, předá spis se svým stanoviskem odvolacímu správnímu orgánu do 30 dnů ode dne doručení odvolání.

42.  Podle § 89 odst. 2 správního řádu odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.

43.  Podle § 93 odst. 1 správního řádu jestliže v této hlavě není stanoveno jinak, pro řízení o odvolání se obdobně použijí ustanovení hlav I až IV, VI a VII této části.

44.  Podle § 11 odst. 2 písm. a) informačního zákona povinný subjekt informaci neposkytne, pokud jde o informaci vzniklou bez použití veřejných prostředků, která byla předána osobou, jíž takovouto povinnost zákon neukládá, pokud nesdělila, že s poskytnutím informace souhlasí.

45.  Podle § 11 odst. 3 informačního zákona informace, které získal povinný subjekt od třetí osoby při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti prováděné na základě zvláštního právního předpisu, podle kterého se na ně vztahuje povinnost mlčenlivosti anebo jiný postup chránící je před zveřejněním nebo zneužitím, se neposkytují. Povinný subjekt poskytne pouze ty informace, které při plnění těchto úkolů vznikly jeho činností.

46.  Podle § 15 odst. 1 informačního zákona pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti (dále jen "rozhodnutí o odmítnutí žádosti"), s výjimkou případů, kdy se žádost odloží.

47.  Podle § 16 odst. 1 informačního zákona proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti lze podat odvolání.

48.  Podle § 16 odst. 2 informačního zákona povinný subjekt předloží odvolání spolu se spisovým materiálem nadřízenému orgánu ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení odvolání.

49.  Podle § 16 odst. 4 informačního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2022) neshledá-li nadřízený orgán důvody pro odmítnutí žádosti, zruší rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti nebo jeho část a řízení v tomto rozsahu zastaví. Současně rozhodnutím přikáže povinnému subjektu požadovanou informaci žadateli poskytnout ve lhůtě, která nesmí být delší než 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí o odvolání povinnému subjektu. Proti rozhodnutí nadřízeného orgánu podle věty první se nelze odvolat. Poskytnutí informace povinným subjektem lze exekučně vykonat.

50.  Podle § 16 odst. 5 informačního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2022) při soudním přezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby podle zvláštního právního předpisu soud přezkoumá, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout.

51.  Podle § 19 informačního zákona umožnění přístupu k informacím nebo poskytnutí informací za podmínek a způsobem stanoveným tímto zákonem není porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost uložené zvláštními zákony. 

52.  Podle § 20 odst. 4 informačního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2022) pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se při postupu podle tohoto zákona

a) pro rozhodnutí o odmítnutí žádosti,

b) pro odvolací řízení,

c) pro vykonatelnost příkazu poskytnout informace, a

d) v řízení o stížnosti pro počítání lhůt, doručování a náklady řízení

ustanovení správního řádu; dále se při postupu podle tohoto zákona použijí ustanovení správního řádu o základních zásadách činnosti správních orgánů, ustanovení o ochraně před nečinností, v rozsahu § 16b ustanovení o přezkumném řízení a ustanovení § 178; v ostatním se správní řád nepoužije.

53.  Podle § 20 odst. 5 informačního zákona nelze-li podle § 178 správního řádu nadřízený orgán určit, rozhoduje v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti Úřad pro ochranu osobních údajů.

54.  Podle § 6 odst. 1 ZRŘ rozhodci jsou povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dozvěděli v souvislosti s výkonem funkce rozhodce, pokud nebyli této povinnosti zproštěni.

55.  Podle § 19 odst. 3 ZRŘ nedohodnou-li se strany jinak, je řízení před rozhodci ústní. Toto řízení je vždy neveřejné.

56.  Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

57.  Soud nesdílí názor žalobce, že mu žalovaný, jenž v řízení o žádosti žadatelky V. K. o poskytnutí informace podle informačního zákona vystupuje vůči žalobci v souladu s § 20 odst. 5 tohoto zákona z pozice nadřízeného správního orgánu, nebyl oprávněn uložit pořádkovou pokutu podle § 62 odst. 1 písm. c) správního řádu. Tvrzení žalobce, že § 62 odst. 1 správního řádu nedává druhostupňovému orgánu pravomoc udělovat pořádkové pokuty prvostupňovému správnímu orgánu, je mylné. Předmětné ustanovení nikterak neomezuje okruh subjektů (osob), jimž může být pořádková pokuta uložena. Rozhodně z něj neplyne, že pořádková pokuta může být uložena toliko účastníku řízení, ani z něj nelze dovodit, že pokutu nelze uložit prvostupňovému správnímu orgánu. Dle dikce tohoto ustanovení je možné pořádkovou pokutu uložit tomu (tedy každému), kdo v řízení závažně ztěžuje jeho postup tím, že neuposlechne pokynu úřední osoby. Soud zároveň plně přisvědčuje žalovanému, že žalobce je tím, kdo v odvolacím řízení závažně ztěžuje jeho postup, a to tím, že opakovaně neuposlechl pokynu úřední osoby – opakované výzvy k předložení kompletního správního spisu včetně požadované informace v podobě rozhodčího nálezu.

58.  Soud si je samozřejmě vědom toho, že v praxi „standardních“ správních orgánů není k ukládání pořádkových pokut prvostupňovému správnímu orgánu ze strany nadřízeného správního orgánu přistupováno. Důvodem je nejenom možnost dozorového, personálního a kázeňského působení nadřízeného správního orgánu na jemu podřízený správní orgán, ale především respektování procesních povinností, které správním orgánům rozhodujícím v prvním stupni řízení ukládá zákon. Mezi ně patří i povinnost předat (úplný) spis spolu se svým stanoviskem ve stanovené lhůtě odvolacímu správnímu orgánu, která vyplývá z § 88 odst. 1 věty prvé správního řádu. Zaměstnanci „standardních“ správních orgánů rozhodujících v prvním stupni by si totiž v odvolacím řízení nikdy nedovolili vzpouzet se opakované výzvě nadřízeného orgánu k předložení kompletního správního spisu, jako to učinil žalobce.

59.  Žalobce takto postupoval, protože si je velmi dobře vědom toho, že není běžným správním orgánem a žalovaný vůči němu výše zmíněnou dozorovou, personální a či kázeňskou pravomoc uplatňovat nemůže. Roli správního orgánu žalobce zastává výlučně v řízení o žádosti žadatelky V. K. o poskytnutí informace podle informačního zákona, ve kterém vystupuje jako povinný subjekt, který v řízení nejen rozhoduje, ale zároveň hájí i svá práva, protože žádost o poskytnutí informace s ohledem na charakter požadované informace směřuje primárně vůči němu. Je tedy tím, kdo v rozporu se zásadou nemo iudex in causa sua rozhoduje ve své vlastní věci. Taková je ovšem koncepce rozhodování povinných subjektů o žádosti o poskytnutí informace podle informačního zákona. Právě na tyto vzájemně se překrývající odlišné role povinného subjektu upozornil žalovaný v napadeném rozhodnutí.

60.  Řízení o žádosti o poskytnutí informace podle informačního zákona není běžným správním řízením, v němž na straně jedné figurují správní orgány vykonávající svou rozhodovací pravomoc a na straně druhé vystupují účastníci řízení jakožto osoby, vůči kterým je rozhodovací pravomoc správního orgánu vykonávána a kterých se týkají účinky správních rozhodnutí. Dokladem toho je mj. institut informačního příkazu upravený dříve v § 16 odst. 4 a nyní v § 16 odst. 5 informačního zákona. Informační příkaz vydaný nadřízeným orgánem nesměřuje vůči účastníkovi řízení, ale vůči povinnému subjektu, jehož se účinky informačního příkazu bezprostředně týkají, neboť právě a pouze jemu je informačním příkazem ukládána (exekučně vykonatelná) povinnost poskytnout žadateli ve stanovené lhůtě požadovanou informaci.

61.  Vzhledem ke specifickému charakteru řízení o žádosti o poskytnutí informace podle informačního zákona, k jehož zvláštnostem patří i to, že v pozici povinného subjektu rozhodujícího o žádosti o poskytnutí informace vystupují jako správní orgán prvního stupně řízení i subjekty, které (stejně jako žalobce) mezi standardní správní orgány nepatří a které se vymykají dozorové, personální a kázeňské pravomoci žalovaného, má žalovaný jedinou možnost, jak tyto subjekty sankcionovat za závažné ztěžování postupu řízení spočívající v neuposlechnutí pokynu úřední osoby podílející se na výkonu pravomoci žalovaného, a tou je uložení pořádkové pokuty podle § 62 odst. 1 písm. c) správního řádu.

62.  Ustanovení § 62 odst. 5 správního řádu rovněž nezužuje okruh subjektů, jimž může být pořádková pokuta uložena, pouze na účastníky řízení, jak mylně tvrdí žalobce. Toto ustanovení upravuje pouze to, kdo je účastníkem řízení o uložení pořádkové pokuty. V posuzované věci byl touto osobou (pouze) žalobce.

63.  Soud z výše popsaných důvodů nesouhlasí s názorem žalobce, že prvostupňové rozhodnutí je nicotné, protože bylo vydáno mimo zákonem stanovenou pravomoc žalovaného vůči žalobci. Zákon, konkrétně správní řád, jehož ustanovení § 62 upravující uložení pořádkové pokuty lze v odvolacím řízení vedeném podle informačního zákona aplikovat na základě § 20 odst. 4 informačního zákona, opravňuje žalovaného k uložení pořádkové pokuty žalobci, přičemž není podstatné, že žalobce v řízení o žádosti o poskytnutí informace podle informačního zákona vystupuje v pozici správního orgánu. Jinými slovy řečeno, žalovaný o uložení pořádkové pokuty žalobci rozhodl v rámci své zákonem stanovené pravomoci způsobem, který zákon stanoví. Neobstojí tak žalobcovo tvrzení, že napadené rozhodnutí nemá oporu v zákoně a vychází z Ústavním soudem zakázaného přístupu „účel světí prostředky“.

64.  To, že žalobce je, jak ostatně sám připustil, právnickou osobou, je pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí skutečně irelevantní, protože pořádková pokuta mu nebyla uložena kvůli tomu, že je právnickou osobou.

65.  Není pravdou, že by předseda žalovaného v napadeném rozhodnutí uznal, že pro udělování pořádkových pokut neexistuje zákonný podklad. Bylo tomu právě naopak – ze zamítavého výroku napadeného rozhodnutí i z jeho odůvodnění lze bez obtíží seznat, že předseda žalovaného se zcela ztotožnil se závěrem prvostupňového rozhodnutí, že je v daném případě na místě žalobci pořádkovou pokutu uložit a že zákon k tomuto postupu žalovaného opravňuje.

66.  Soud nepřisvědčil ani námitkám, v nichž se žalobce hájí tím, že neposkytnutí požadovaného rozhodčího nálezu neztěžovalo závažně postup žalovaného v odvolacím řízení.

67.  Předseda žalovaného nikde v napadeném rozhodnutí netvrdí, že rozhodčí nález neobsahuje žádné typizované prvky. Právem však rozhodčím nálezům přisuzuje individuální obsah, kterým se odlišují od obsahově „jednoduchých“ dokumentů typu účetního dokladu či vysokoškolského diplomu. Žalobce v tomto směru marně odkazuje na svůj řád, který demonstrativním způsobem vymezuje obsahové náležitosti rozhodčího nálezu. Mezi ně patří mj. předmět sporu, výrok či odůvodnění rozhodnutí, což jsou zajisté náležitosti s individuálním obsahem, jenž odráží povahu věci řešené konkrétním rozhodčím nálezem a (individuální) výsledek posouzení této věci.

68.  Z kontextu celého odstavce 38 odůvodnění napadeného rozhodnutí je nade vši pochybnost zřejmé, že souvětím v tomto znění: „Jestliže však věc vyžaduje komplexní právní posouzení z hlediska všech právních důvodů umožňujících uplatnění výluky z poskytnutí (části) informace, je třeba založit takovou úvahu na znalosti obsahu požadované informace“ předseda žalované vyjádřil, že žalobcův případ patří právě mezi tyto věci vyžadující komplexní právní posouzení. To je ostatně zřejmé i z navazujících vět téhož odstavce, v nichž poukázal na to, že rozhodčí nález vzhledem k jeho individuálnímu obsahu rozhodně nespadá mezi dokumenty s výlučně typizovanými údaji, u nichž může být jejich konkrétní obsah nerozhodný pro aplikaci výlukového důvodu. To, že žalovaný potřebuje požadovaný rozhodčí nález k tomu, aby mohl rozhodnout o odvolání žadatelky V. K. na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci, jednoznačně plyne i z odstavce 19 prvostupňového rozhodnutí.   

69.  Žalobce se mýlí v názoru, že žalovaný může v daném případě o odvolání žadatelky V. K. rozhodnout, aniž by požadovaným rozhodčím nálezem disponoval. K tomu, aby žalovaný ve věci samé rozhodl na základě náležitě zjištěného stavu věci, jak mu ukládá § 3 správního řádu, musí se nejprve s rozhodčím nálezem seznámit. Znalost jeho obsahu je conditio sine qua non pro to, aby mohl v souladu s § 89 odst. 2 správního řádu v odvolacím řízení přezkoumat soulad žalobcova rozhodnutí ze dne 20. 10. 2021, čj. RSSpR-2021-10-20-R2 s právními předpisy. Při tomto přezkumu není žalovaný vázán námitkami uplatněnými v odvolání. Žalobcovo tvrzení, že žadatelka o informaci jeho rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace v odvolání věcně nenapadá s ohledem na tam aplikované výjimky z poskytování informací dle informačního zákona, je tudíž irelevantní.

70.  Je plně na žalovaném, aby v odvolacím řízení přezkoumal soulad žalobcova rozhodnutí ze dne 20. 10. 2021, čj. RSSpR-2021-10-20-R2 s právními předpisy, tj. především s informačním zákonem, a posoudil, zda existují důvody bránící vyhovění žádosti žadatelky o poskytnutí požadované informace, a to nejen ty uváděné žalobcem v rozhodnutí napadeném odvoláním, ale případně i jiné, žalobcem nezmíněné. V případě, že žalovaný neshledá žádné důvody pro odmítnutí žádosti, bude moci postupovat podle § 16 odst. 4 informačního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2022), tj. vydá informační příkaz, jímž přikáže žalobci coby povinnému subjektu požadovanou informaci žadatelce ve stanovené lhůtě poskytnout. Je zcela nabíledni, že k přezkumu zákonnosti žalobcova rozhodnutí ze dne 20. 10. 2021, čj. RSSpR-2021-10-20-R2 v plném rozsahu je nezbytná znalost předmětného rozhodčího nálezu. Pokud by žalovaný o odvolání rozhodl, aniž by měl možnost se s obsahem tohoto rozhodčího nálezu seznámit, rozhodoval by na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci a takové rozhodnutí by v případném soudním přezkumu nemohlo obstát.

71.  K tomu je zapotřebí dodat, že také správní soud by k řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí (ať již by byla podána žadatelkou o informaci, jejíž žádosti nebylo zcela vyhověno, nebo žalobcem, který by brojil proti povinnosti poskytnout žadatelce požadovanou informaci) nevyhnutelně vyžadoval předložení úplného správního spisu, tj. spisu obsahujícího i požadovanou informaci v podobě rozhodčího nálezu, neboť jen z takového spisu by mohl čerpat skutková zjištění  v rozsahu potřebném pro meritorní posouzení žaloby.

72.  Soud plně přisvědčuje závěru žalovaného, že žalobcovy námitky o existenci výlukových důvodů podle informačního zákona, které brání tomu, aby požadovaný rozhodčí nález mohl být jako informace žadatelce poskytnut, jsou v řízení o uložení pořádkové pokuty předčasné. Existence těchto výlukových důvodů, ať již těch tvrzených žalobcem, či případně i jiných, bude předmětem samostatného posouzení ze strany žalovaného v odvolacím řízení. Žalovaný naprosto oprávněně označil v napadeném rozhodnutí za notorietu to, že odvolací přezkum je založen na vlastním vyhodnocení všech aspektů věci nadřízeným orgánem. K tomu, aby tento odvolací přezkum proběhl, je však nezbytné, aby žalovaný jako nadřízený orgán znal obsah požadované informace. Žalobce, který s ní disponuje, je proto povinen mu ji poskytnout.

73.  Závěrem o předčasnosti žalobcových námitek o existenci výlukových důvodů v řízení o uložení pořádkové pokuty a o tom, že existence výlukových důvodů ve vztahu ke konkrétní požadované informaci je vždy předmětem úvahy nadřízeného správního orgánu v rámci odvolacího přezkumu založeného na vlastním vyhodnocení všech aspektů věci (viz odstavec 37 odůvodnění napadeného rozhodnutí), se žalovaný s těmito rozkladovými námitkami žalobce v potřebném rozsahu vypořádal. Prezentoval názor odlišný od názoru žalobce, který srozumitelně zdůvodnil a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku napadeného rozhodnutí. Námitka vytýkající žalovanému porušení § 68 odst. 3 správního řádu tedy důvodná není.

74.  Žalobce by si měl konečně uvědomit, že žalovaný nemůže v odvolacím řízení rozhodovat pouze na základě toho, co se mu žalobce o obsahu rozhodčího nálezu uráčí sdělit. To, zda předmětný rozhodčí nález obsahuje (pouze) informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje, na něž dopadá výluka z poskytování informací podle § 8a odst. 1 informačního zákona, nebo informace, které žalobce získal od třetí osoby při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti prováděné na základě zvláštního právního předpisu, podle kterého se na ně vztahuje povinnost mlčenlivosti anebo jiný postup chránící je před zveřejněním nebo zneužitím, jejichž poskytnutí žadatelce brání § 11 odst. 3 informačního zákona, si musí žalovaný ověřit na základě obsahu rozhodčího nálezu, a to samé platí i pro případné další výlukové důvody upravené informačním zákonem. Soud pouze na okraj podotýká, že vydání rozhodčího nálezu lze jen těžko označit za činnost, kterou by žalobce prováděl při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti.

75.  Za neopodstatněné soud považuje také námitky, jejichž podstatou je žalobcovo tvrzení, že rozhodčí nálezy žalovanému nemůže předložit s ohledem na své zákonné povinnosti, a proto jej za jejich nepředložení nelze sankcionovat. Ustanovení § 19 odst. 3 ZRŘ, jehož se žalobce v této souvislosti dovolává a které stanoví „pouze“ to, že řízení před rozhodci je vždy neveřejné, žalobci v předložení předmětného rozhodčího nálezu žalovanému rozhodně nebrání. Každé správní řízení je totiž řízením obecně neveřejným, jak vyplývá například z § 15 odst. 3 a § 49 správního řádu a princip neveřejnosti správního řízení se promítá i do úpravy nahlížení do spisu dle správního řádu (viz např. rozsudek NSS ze dne 24. 1. 2023 č. j. 1 As 204/2022 – 30). Samotná neveřejnost správního řízení nicméně nepředstavuje absolutní překážku, která by znemožňovala žadatelům domáhat se poskytnutí konkrétní informace ze správního spisu podle informačního zákona. Je ovšem nutné rozlišovat mezi poskytováním blíže neurčeného (žadatelem nekonkretizovaného) okruhu informací a poskytováním konkrétních informací specifikovaných v žádosti. Zatímco první kategorie spadá pod režim § 38 správního řádu, v režimu informačního zákona se lze domáhat poskytnutí pouze konkrétních informací ze spisu (k tomu viz např. rozsudky NSS ze dne 10. 10. 2024, č. j. 1 As 128/2024 ‑ 48 a ze dne 11. 8. 2009, č. j. 1 As 51/2009 ‑ 106). Mají-li žadatelé o informace podle informačního zákona právo na poskytnutí konkrétní informace ze správního spisu, který zachycuje průběh (neveřejného) správního řízení, nemůže se na takovou informaci z logiky věci vztahovat zákaz jejího předložení nadřízenému správnímu orgánu povinným subjektem v rámci odvolacího řízení. Stejný závěr nutně platí i pro nyní posuzovanou věc.

76.  Žalobce nemůže uspět ani s poukazem na povinnost mlčenlivosti, kterou rozhodcům ukládá § 6 odst. 1 ZRŘ. Obdobnou povinnost má totiž podle § 15 odst. 3 správního řádu každá oprávněná úřední osoba provádějící úkony správního orgánu v řízení, a přesto to nebrání poskytnutí konkrétních informací ze správního spisu žadateli o informace v režimu upraveném informačním zákonem (viz výše). Střet mezi právem na informace a povinností zachovávat mlčenlivost uloženou zvláštními zákony řeší § 19 informačního zákona tak, že umožnění přístupu k informacím nebo poskytnutí informací za podmínek a způsobem stanoveným tímto zákonem není porušením povinnosti zachovávat mlčenlivost uložené zvláštními zákony. Soud nespatřuje žádný rozumný důvod, proč by úprava obsažená v § 19 informačního zákona neměla dopadat rovněž na povinnost mlčenlivosti rozhodců zakotvenou v § 6 odst. 1 ZRŘ. Neveřejnost řízení před rozhodci, která, jak již soud uvedl výše, nepředstavuje nic specifického, tímto důvodem být nemůže. Žádné ustanovení ZRŘ neobsahuje speciální normu, kterou by bylo třeba použít namísto § 19 informačního zákona.

77.  V závěru rozsudku ze dne 20. 2. 2029 č. j. 6 As 282/2018 – 46, jehož se žalobce v této souvislosti dovolává, NSS výslovně uvedl, že „předmětem jeho přezkumu byla toliko otázka, zda je žalovaný povinným subjektem podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, nikoliv další relevantní právní otázky, natož pak věcné posouzení, zda stěžovatelem požadované informace lze s ohledem na řadu omezení předvídaných zákonem o svobodném přístupu k informacím a dalším právním předpisům, zejména pak s ohledem na požadavky plynoucí z ustanovení § 19 odst. 3 druhé věty zákona o rozhodčím řízení, poskytnout.“ Žalobcův odkaz na tento rozsudek je proto bezpředmětný, neboť NSS se v něm zabýval výlučně tím, zda je žalobce (vystupující v řízení před NSS v postavení žalovaného) povinným subjektem.

78.  Soud uzavírá, že žalobce není tím, komu s konečnou platností přísluší rozhodovat o obsahu správního spisu. Požadovaná informace (zde rozhodčí nález vydaný žalobcem ve věci sp. zn. RSP 487/2015) je nepochybně klíčovou písemností vztahující se k dané věci a musí být součástí správního spisu jak pro účely odvolacího řízení, tak i pro účely případného navazujícího soudního přezkumu. Tím, že žalobce opakovaně neuposlechl pokynu úřední osoby a odmítl rozhodčí nález žalovanému v rámci odvolacího řízení předložit, závažně ztížil postup v tomto řízení a za toto jednání byl oprávněně sankcionován uložením pořádkové pokuty.

79.  Protože soud neshledal, že by prvostupňové rozhodnutí bylo nicotné a napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, prvním výrokem rozsudku žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

80.  Žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady v řízení nevznikly. Soud proto ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud.

Praha 25. června 2026

Mgr. Martin Kříž v. r.

předseda senátu