2 Azs 70/2026 - 18
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Karla Šimky, soudce Václava Štencla a soudkyně Evy Šonkové v právní věci žalobce: Y. K., zastoupený JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem Májová 606/35, Cheb, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2026, č. j. 38 A 4/2026‑19,
takto:
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalovaný (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým Městský soud v Praze vyhověl žalobě na ochranu před nezákonným zásahem stěžovatele a určil, že zásah stěžovatele spočívající v tom, že žalobci vrátil (s odkazem na § 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace [dále „lex Ukrajina“]) dne 8. 12. 2025 jako nepřijatelnou jeho žádost o dočasnou ochranu (sp. zn. OAM‑448142/DO‑2025), byl nezákonný; současně stěžovateli zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti a tuto žádost přijal.
[2] Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal deklarovaný důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina, tj. že žádost je podána cizincem, který není uveden v § 3 lex Ukrajina, resp. nespadá pod personální rozsah prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 (dále „prováděcí rozhodnutí Rady“), jež aktivovalo stav hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny, jak jej předpokládá směrnice Rady 2001/55/ES (dále „směrnice o dočasné ochraně“). Pro přiznání ukrajinskému státnímu příslušníku postavení osoby oprávněné podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina je v návaznosti na čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady nutno kumulativního splnění podmínky (i) pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 a (ii) vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil. Městský soud předeslal, že samotná skutečnost, že dochází k opakovanému opouštění a návratu na Ukrajinu, je pochopitelná. Žalobci tedy nebylo možno klást k tíži, že se vrátil v průběhu trvajícího konfliktu zpět na Ukrajinu, jelikož mohl být názoru, že se situace alespoň částečně stabilizovala, a poté z důvodu trvajícího a zintenzivňujícího se útoku z Ukrajiny opět odešel a jako zemi svého pobytu zvolil namísto Polska Českou republiku. Městský soud uvedl, že v případě žalobce nebyl dostatečně objasněn skutečný stav věci, pokud jde o jeho pobyt mimo území Ukrajiny před datem 24. 2. 2022. Pro aplikaci § 3 lex Ukrajina je podstatné, jakou povahu, délku a účel měl pobyt žalobce mimo území Ukrajiny. Není zřejmé, že by žalobce území Ukrajiny opustil a měl v úmyslu trvale žít v jiném státě. Ani existence oprávnění k pobytu v jiném státě by takovou skutečnost nedokazovala. Neexistuje rozumný důvod k tomu, aby státní občané Ukrajiny, kteří se před datem 24. 2. 2022 nacházeli dočasně mimo její území a kterým stav vzniklý v důsledku napadení ozbrojenými silami Ruské federace znemožňuje vrátit se do svého domovského státu a bezpečně a neomezeně tam pobývat, byli v horším postavení než ti, kteří se k uvedenému datu na území Ukrajiny fyzicky nacházeli.
II. Argumentace účastníků řízení
[3] Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Závěry městského soudu považuje za nesprávné, navíc městský soud nerozhoduje v této otázce jednotně. Výklad spojení „pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022“ v čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady je stěžejní nejen pro postup v případě žalobce. Výklad městského soudu je natolik extenzivní, že popírá smysl prováděcího rozhodnutí Rady. Přijetí jeho závěrů by mimo jiné znamenalo, že by stěžovatel musel každý případ zkoumat zvlášť a provádět rozsáhlá dokazování bez naděje na zjištění stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vízový informační systém neobsahuje údaje o dlouhodobých či trvalých pobytových oprávněních udělených jednotlivými členskými státy EU. Stěžovatel dále poukázal na tzv. soft law – totiž sdělení Komise (2022/C 126 I/01) s názvem Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 (dále „operační pokyny“), které krajský soud přešel mlčením. Český zákonodárce nevyužil možnosti zakotvené v čl. 7 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady, tj. rozšířit dočasnou ochranu i na další kategorie vysídlených osob, na něž se prováděcí rozhodnutí Rady nevztahuje. Pojem „pobývající na Ukrajině“ nelze vykládat izolovaně od účelu prováděcího rozhodnutí Rady a okolností, za nichž bylo přijato. Nadto i jazykový výklad nasvědčuje tomu, že tento termín je třeba vyložit spíše ve smyslu „nacházející“ se na Ukrajině přede dnem 24. 2. 2022. Žalobce se na území Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nenacházel, tedy ani ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady nepobýval. Pobýval na území Polska na základě dlouhodobého víza, ostatně podobně jako v letech předchozích. Nemůže obstát ani argument městského soudu o horším postavení těch, kteří se vrátili na Ukrajinu. Osobám, které nesplňují podmínky pro udělení dočasné ochrany, protože z Ukrajiny vycestovaly přede dnem 24. 2. 2022 a nemají jiné pobytové oprávnění, uděluje stěžovatel dlouhodobé vízum za účelem strpění. Stěžovatel poukazuje na to, že městský soud podpořil své závěry odkazy na rozsudky Nejvyššího správního soudu, které se týkaly skutkově odlišných věcí.
[4] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v mezích kasačních důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní [dále „s. ř. s.“]). Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[6] Nejvyšší správní soud předesílá, že se ve vztahu k vrácení nepřijatelné žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 2 lex Ukrajina již zabýval výlukou ze soudního přezkumu. Ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 27. 2. 2025, K., C‑753/23, dovodil, že tato výluka ze soudního přezkumu není slučitelná s právem EU a nelze ji aplikovat. Vrácení žádosti o dočasnou ochranu stěžovatelem z důvodu její nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 lex Ukrajina tudíž lze přezkoumat (např. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, bod 25).
[7] Stejně tak Nejvyšší správní soud připomíná (viz například rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023‑27, č. 4683/2025 Sb. NSS, bod 19), že lex Ukrajina i nadále používá nepřesnou terminologii, která může vést k chybnému pochopení problematiky. České právní předpisy totiž převážně používají nepřesné zkratky „poskytnutí“, resp. „udělení“ dočasné ochrany, jako by tento status udělovaly až členské státy. Již zmíněné operační pokyny Komise však vycházejí z toho, že členské státy pouze deklaratorně potvrzují tento status tím, že žadatelům přiznávají jednotlivá práva spojená s dočasnou ochranou, především právě právo pobytu.
[8] V nynější věci stěžovatel postupoval při vrácení žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany podle § 5 odst. 2 lex Ukrajina, podle něhož Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti. Podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina pak žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3 uvedeného zákona. Podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a).
[9] Argumentace stěžovatele (a spor v nyní projednávané věci) se odvíjí od toho, že žalobce podle stěžovatele nespadá pod žádnou zákonnou kategorii, jíž se povinně uděluje dočasná ochrana, protože jej nelze považovat za osobu pobývající na území Ukrajiny ke dni 24. 2. 2022. Žalobce totiž přede dnem 24. 2. 2022 vycestoval na území Polska na základě dlouhodobého víza.
[10] Pro posouzení zákonnosti zásahu stěžovatele a nyní napadeného rozsudku je podstatné, zda je žalobce osobou, na niž se vztahuje dočasná ochrana ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady, a zda mu proto má v ČR svědčit příslušné pobytové oprávnění podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina. Článek 2 zmíněného prováděcího rozhodnutí Rady obsahuje pro udělení pobytového oprávnění ukrajinským státním příslušníkům dvě podmínky, jež musí být kumulativně splněny. Jednak museli být vysídleni z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu, jednak museli pobývat na Ukrajině před tímto datem (viz například rozsudek NSS ze dne 19. 3. 2026, č. j. 8 Azs 166/2025‑32, bod 24).
[11] Nejvyšší správní soud v první řadě připomíná, že stanovení rozhodného dne (24. 2. 2022) odlišuje osoby, které opustily Ukrajinu již před zahájením plné invaze ozbrojených sil Ruské federace (z důvodů zpravidla nesouvisejících s ruskou agresí), od těch, které odešly až poté. U druhé skupiny osob lze vycházet z toho, že hlavním důvodem opuštění země původu pro ně byla právě ruská agrese, což může platit též pro žalobce, neboť naposledy opustil Ukrajinu v průběhu ozbrojeného konfliktu.
[12] Podstata argumentace stěžovatele v nynější věci vychází z toho, že dočasnou ochranu nemohou získat všichni občané Ukrajiny, bez ohledu na to, kde dne 24. 2. 2022 a před tímto dnem pobývali (žalobce podle něj opustil Ukrajinu před tímto datem). V rámci celého řízení současně upozorňuje na pobytové oprávnění žalobce v Schengenském prostoru plynoucí z razítka v cestovním pasu. Oběma těmito aspekty věci se nicméně městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval a ve vztahu k oběma použil již existující judikaturu, kterou lze podle Nejvyššího správního soudu považovat za přiléhavou i ve věci nyní projednávané.
[13] Jistě nelze zpochybňovat to, že žalobce v období před 24. 2. 2022 pobýval (opakovaně) i na území Polska. Ovšem stejně tak opakovaně před tímto datem pobýval na území Ukrajiny. Pouhá dispozice určitým druhem pobytového oprávnění mimo Ukrajinu proto neznamená, že přesunul těžiště svých zájmů na území jiného státu s úmyslem Ukrajinu reálně opustit. Nejvyšší správní soud již v minulosti dospěl k závěru, že není podstatné, jestli se žadatel ke dni 24. 2. 2022 fyzicky nacházel na území Ukrajiny, ale zda lze na jeho pobyt na Ukrajině hledět jako na stálejší a dlouhodobější (příkladmo lze jako ukazatel naplnění tohoto kritéria uvést bydliště žadatele na Ukrajině, úmysl žít tam, mít tam těžiště svých zájmů). V rozsudku ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024‑21, na který v nyní napadeném rozsudku odkázal i městský soud, pak Nejvyšší správní soud konkrétně uzavřel, že je na stěžovateli, aby prokázal, že žalobce na území Ukrajiny skutečně nepobýval a že byl naopak usazený jinde. Dodal, že pouhé udělení víza a jeho krátkodobé využití k závěru stěžovatele nepostačuje (bod 18 rozsudku NSS č. j. 5 Azs 72/2024‑21, obdobně srov. rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2025, č. j. 4 Azs 225/2024‑20). Z pouhé existence víza uděleného v jiném členském státě tedy nelze dovozovat, že žadatel není osobou podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady, resp. že mu není možno udělit dočasnou ochranu podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina.
[14] Poukazuje‑li pak stěžovatel na popření smyslu prováděcího rozhodnutí Rady kvůli extenzivnímu výkladu jeho čl. 2 odst. 1 písm. a), je k tomu třeba uvést, že výklad provedený městským soudem textaci tohoto článku respektuje a o extenzivní výklad se nejedná. K obdobným závěrům již Nejvyšší správní soud dospěl například i v rozsudku ze dne 6. 3. 2025, č. j. 5 Azs 258/2025‑14, ve věci, v níž stěžovatel uplatnil argumentaci obdobnou té nynější, a to včetně poukazu na rozdílnou judikaturu krajských soudů (viz zejména body 23 a 24 zmíněného rozsudku). Závěry odkazovaného rozsudku jsou aplikovatelné i ve věci nyní projednávané a Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od nich odchýlit. Je zde navíc třeba zdůraznit, že městský soud v nyní napadeném rozsudku ani netvrdí, že by sporná podmínka dle prováděcího rozhodnutí Rady byla jednoznačně splněna. V bodě 32 napadeného rozsudku výslovně uvádí, že v případě žalobce „není dostatečně objasněn skutečný stav věci“, pokud jde o jeho pobyt mimo území Ukrajiny před datem 24. 2. 2022. Požadavek městského soudu, aby stěžovatel tyto skutečnosti objasnil, je tedy v souladu se shora uvedenou judikaturou. Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelem tvrzený ztížený přístup k požadovaným informacím. Stěžovatel může žádost vrátit z důvodu její nepřijatelnosti pouze v případě, že prokáže splnění zákonných podmínek pro takový postup. Má v tomto směru povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Neposkytuje‑li požadované informace Vízový informační systém, je stěžovatel povinen zjistit všechny rozhodné okolnosti jiným způsobem, který zákon předpokládá (srov. § 50 a 51 správního řádu). Ztížený přístup stěžovatele ke zjištění rozhodných okolností nemůže být na úkor žalobce důvodem pro formalistické posouzení žádosti bez zohlednění souvisejících skutečností.
[15] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že návrat žalobce na Ukrajinu a její opětovné opuštění mohou být ze strany žalobce zcela pochopitelné, pokud má v této zemi nadále těžiště svých zájmů a zároveň zde stále probíhá ozbrojený konflikt. Není možné se spokojit s „šablonovitým“ postupem stěžovatele vycházejícím zjednodušeně a bez dalšího pouze z předchozího vycestování žalobce z Ukrajiny, bez ohledu na charakter jeho pobytu mimo Ukrajinu a skutkový vývoj po 24. 2. 2022. V této souvislosti nelze přehlížet, že dočasná ochrana je mimořádným nástrojem, který reaguje na akutní situaci hromadného přílivu vysídlených osob, které uprchly z oblastí ozbrojených konfliktů, což může být i případ žalobce, jehož v tomto ohledu nijak nediskvalifikuje skutečnost, že Ukrajinu opustil před 24. 2. 2022, poté se na její území vrátil a následně ji znovu opustil nejspíše v souvislosti s přetrvávajícím ozbrojeným konfliktem (shodně srov. rozsudek městského soudu ze dne 20. 6. 2025, č. j. 5 A 15/2025‑37, na který navázal Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2026, č. j. 5 Azs 258/2025‑14; rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023‑27, č. 4683/2025 Sb. NSS, na nějž přiléhavě odkázal městský soud v projednávané věci, či nedávný rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2026, č. j. 7 Azs 5/2026‑18).
[16] Stěžovatel pak v kasační stížnosti upozorňuje i na to, že již ve vyjádření k žalobě poukázal na operační pokyny, zpracované Evropskou komisí, které městský soud „přešel mlčením“. Stěžovatel konkrétně argumentuje částí 1 operačních pokynů, v níž je vymezena kategorie osob, které v zásadě nemají nárok na dočasnou ochranu jako 1) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině, kteří byli vysídleni z Ukrajiny před 24. únorem 2022 nebo se před tímto datem nacházeli mimo Ukrajinu, například z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných důvodů, kvůli zdravotním prohlídkám nebo z jiných důvodů.
[17] K tomu Nejvyšší správní soud předně upozorňuje, že podle jeho konstantní judikatury není povinností správního soudu reagovat na každý dílčí argument a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní (viz například nález ÚS ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Byť se městský soud zmíněnými operačními pokyny výslovně nezabýval, z odůvodnění napadeného rozsudku je zjevné, jak na argumentaci stěžovatele (podpořenou právě i odkazem na zmíněné operačními pokyny) reagoval (viz zejména body 22 až 37 napadeného rozsudku).
[18] Zároveň Nejvyšší správní soud připomíná, že operační pokyny Komise jsou právně nezávazné („soft law“) unijní dokumenty. Takovým dokumentům přiznává judikatura Soudního dvora EU (již rozsudek ze dne 13. 12. 1987, G., C‑322/88, EU:C:1989:366, bod 18, nověji např. rozsudek ze dne 25. 3. 2021, BT, C‑501/18, EU:C:2021:249, bod 80 a judikatura tam citovaná) i judikatura NSS (např. rozsudek NSS ze dne 9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 228/2015‑40, bod 50) roli možných výkladových vodítek, ostatně stejně jako jakémukoliv jinému dokumentu, který může silou přesvědčivosti ozřejmit obsah určitého právního předpisu (rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024‑42, obdobně také rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023‑27).
[19] Jestliže tedy městský soud prezentoval zcela jasný a odůvodněný výklad čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady, je implicitně zcela zřejmé, že jej žádná výkladová vodítka (tedy ani operační pokyny) nepřesvědčila o nutnosti odlišné interpretace. Stěžovateli nic nebrání v tom, aby v kasační stížnosti výklad městského soudu vyvrátil, a to i pomocí odkazu na všechna v úvahu přicházející výkladová vodítka, včetně operačních pokynů či nejnovější judikatury. Napadený rozsudek proto nemůže být v tomto směru nepřezkoumatelný.
[20] K odkazu na operační pokyny Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že s ohledem na dobu jejich vzniku i jejich obsah je zřejmé, že vůbec nepočítaly s variantou, že by existovala kategorie ukrajinských státních příslušníků, kteří by se po datu 24. 2. 2022 vraceli na Ukrajinu a teprve poté (nebo i opětovně) uprchli z Ukrajiny před ozbrojeným konfliktem. Operační pokyny byly přijaty dne 21. 3. 2022, tedy takřka bezprostředně po přijetí prováděcího rozhodnutí Rady, ke kterému došlo dne 4. 3. 2022, a po vypuknutí ozbrojeného konfliktu dne 24. 2. 2022. Komise v nich (v souladu se 14. bodem odůvodnění rozhodnutí Rady) členské státy „důrazně vybízí, aby zvážily rozšíření dočasné ochrany zejména na osoby, které z Ukrajiny uprchly krátce před 24. únorem 2022 (osoby uvedené v bodech 1 a 2 výše) v důsledku nárůstu napětí nebo které se těsně před tímto datem ocitly na území Unie nebo jiné třetí země (například na dovolené nebo z pracovních či rodinných důvodů) a v důsledku ozbrojeného konfliktu se na Ukrajinu nemohou vrátit“. Jako důvod pro toto doporučení uvádí operační pokyny „skutečnost, že se tyto osoby v současné situaci v žádném případě nebudou moci vrátit na Ukrajinu, která je jejich zemí původu nebo útočištěm“ (zdůraznění přidáno soudem). Z toho vyplývá, že operační pokyny vůbec nepředpokládaly situaci, která nastala v právě projednávané věci, tedy že se státní příslušník Ukrajiny po 24. 2. 2022 na Ukrajinu vrátí i přes přetrvávající ozbrojený konflikt.
[21] Slovy preambule operačních pokynů jsou tyto pokyny zamýšleny jako živý dokument, který bude muset být pravidelně aktualizován na základě nových otázek obdržených od členských států tak, aby odrážel situaci na místě a náležitě zohledňoval vyvíjející se potřeby členských států. I tato slova potvrzují, že nebylo ambicí Komise pamatovat na všechny situace, které by v průběhu ozbrojeného konfliktu (zejména v případě jeho delšího trvání) mohly nastat. Operační pokyny naopak počítaly s tím, že případné nové situace, jakou může být právě návrat osob na Ukrajinu a její případné opětovné opuštění, budou řešeny aktualizacemi. To se však nestalo. Tato okolnost ovšem nemůže mít za následek nutnost „aplikace“ operačních pokynů ve znění, v jakém byly vydány, bez reflexe doby, kdy byly vydány, a vývoje rusko‑ukrajinského konfliktu, k němuž došlo poté. Je totiž nutno zopakovat, že se nejedná o právní předpis, nýbrž pouze o výkladové vodítko. Jediným důsledkem tak může být pouze to, že je nelze použít jako výkladové vodítko pro vyčerpávající vymezení okruhu osob, které mají či nemají nárok na dočasnou ochranu, zejména jde‑li o osoby, které se na Ukrajinu v průběhu ozbrojeného konfliktu navrátily a opět ji opustily.
[22] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal důvod ničeho měnit na své dosavadní judikatuře a opakuje, že pro posouzení otázky, zda je žalobce osobou, na niž se vztahuje dočasná ochrana ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady, resp. osobou pobývající na Ukrajině před 24. 2. 2022, je rozhodující, v jaké zemi měl žalobce před tímto dnem těžiště svých zájmů. Jakkoliv může být relevantní, z jakého titulu žalobce v Polsku pobýval, stěžejní je především charakter tohoto pobytu. Jak přitom správně uvedl městský soud, opakované návraty žalobce na Ukrajinu i v průběhu ozbrojeného konfliktu a skutečnost, že naposledy Ukrajinu podle razítek v cestovním dokladu opustil rok a čtvrt po návratu, mohou nasvědčovat spíše tomu, že těžiště jeho zájmů setrvalo na Ukrajině.
[23] Stěžovatel dále poukazuje na to, že rozsudky Nejvyššího správního soudu (ze dne 14. 8. 2025, č. j. 22 Azs 57/2025‑32, ze dne 20. 5. 2025, č. j. 4 Azs 225/2024‑20, a ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024‑21), na které městský soud v napadeném rozsudku odkázal, se týkají skutkově odlišných věcí. Jednalo se totiž o případy osob, které spadaly do osobní působnosti prováděcího rozhodnutí Rady, neboť se ke dni 24. 2. 2022 na území Ukrajiny nacházely. Nejvyšší správní soud však neshledává tyto odkazy nepřípadnými. Závěry uvedených rozsudků, ze kterých městský soud v rámci posouzení projednávané věci vycházel, jsou aplikovatelné i na případ žalobce, neboť kladou důraz na povinnost správního orgánu zkoumat individuální skutkové okolnosti žadatele a posuzovat, za jakých okolností v tu kterou dobu pobýval na tom kterém území, resp. jakou povahu daný pobyt měl.
[24] Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud dospěl ve svém rozsudku ke správnému závěru, že v projednávané věci je třeba zkoumat povahu pobytu žalobce mimo území Ukrajiny před dnem 24. 2. 2022, tzn. jeho stálost, dlouhodobost, účel apod. Pobyt žalobce mimo území Ukrajiny ani existence pobytového oprávnění v jiné zemi samy o sobě neprokazují, že žalobce přesunul těžiště svých zájmů a usadil se mimo území Ukrajiny. Neprokazují tedy ani to, že by žalobce nebyl osobou uvedenou v čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl.
[26] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Neúspěšný stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti; toto právo naopak náleží úspěšnému žalobci. Žalobci však v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2026
Karel Šimka
předseda senátu