3 Azs 14/2026 - 38
[OBRÁZEK] |
|
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové, soudce JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyně Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: S. K., zastoupená Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o přezkumu rozhodnutí žalované ze dne 6. 6. 2025, č. j. MV-81836-4/SO-2025, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2025, č. j. 31 A 32/2025‑64,
takto:
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně podala dne 30. 1. 2019 žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu podle § 87b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 1. 8. 2022 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Deklarovala v ní jako účel pobytu sloučení s občanem EU, konkrétně se svým synem R. K., který je od 14. 1. 2019 českým státním občanem. Ministerstvo vnitra (dále jen „ministerstvo“) žádost zamítlo rozhodnutím ze dne 16. 7. 2019, které bylo v návaznosti na zásah Nejvyššího správního soudu zrušeno. Podle zrušujícího rozsudku ze dne 30. 7. 2021, č. j. 2 Azs 63/2021-63 správní orgány pochybily tím, že výslovně vyloučily aplikaci § 15a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Ministerstvo rozhodlo o žádosti podruhé dne 18. 8. 2022 tak, že ji opět zamítlo. I toto rozhodnutí bylo zrušeno na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2023, č. j. 1 Azs 106/2023-75, č. 4549/2024 Sb. NSS, podle něhož správní orgány vyložily § 15a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců nesprávně, neboť po žalobkyni jakožto nemigrujícím širším rodinném příslušníkovi občana ČR chybně vyžadovaly splnění podmínky předchozího povolení k pobytu na území ČR.
[2] Nyní napadeným, v pořadí třetím, rozhodnutím ze dne 3. 4. 2025 ministerstvo žádost žalobkyně podle § 87e odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců opět zamítlo a současně jí podle § 87e odst. 4 téhož zákona stanovilo lhůtu k vycestování z území ČR v délce 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Podle ministerstva žalobkyně neprokázala existenci závislosti na synu R., a to ani před příchodem do České republiky ani v současnosti. Není ani členem jeho domácnosti a vážné zdravotní důvody jí nebrání se o sebe postarat. Rozhodnutí pak nepředstavuje nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života žalobkyně. Její manžel a další 4 děti nemají žádné pobytové oprávnění na území ČR a syn R. vykonává od 13. 9. 2024 trest odnětí svobody, rodinné vazby k němu jsou tedy stejně omezeny. Samotná délka faktického pobytu na území bez řádného pobytového oprávnění nemůže být důvodem, který by převážil ostatní skutečnosti.
[3] Proti rozhodnutí ministerstva podala žalobkyně odvolání, v němž zdůraznila, že je na území České republiky již od roku 2007. Dodala, že jednotliví členové rodiny jsou na sobě navzájem závislí a realizují rodinný život v maximální možné míře, přestože manžel a syn R. vykonávají trest odnětí svobody. Ministerstvu vytkla neprovedení navržených svědeckých výpovědí k intenzitě rodinných vztahů. Tvrdila rovněž, že doložila existenci společné domácnosti se synem R., na jehož pracovních a podnikatelských aktivitách je ona i celá rodina zcela ekonomicky závislá. Žalovaná odvolání žalobkyně zamítla a potvrdila rozhodnutí ministerstva.
[4] Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu. Nad rámec odvolací argumentace správním orgánům vytkla, že nezjišťovaly dopady rozhodnutí do života jejích dcer, které by byly nutností vycestování zasaženy nejvíce, a že nevyvinuly snahu zjistit intenzitu kontaktů s odsouzenými členy rodiny.
[5] Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) žalobu zamítl. Přisvědčil správním orgánům, že žalobkyně neprokázala závislost na synovi, tedy existenci závažných důvodů, pro které potřebuje být v blízkosti občana ČR. K tomu krajský soud uvedl, že úpravu v § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců je nutné vykládat v souladu s čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice č. 2004/38 ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice 2004/38“). Z judikatury přitom plyne, že rodinní příslušníci v širším slova smyslu nemají nárok na vstup a pobyt automaticky, ale požívají toliko tzv. výhodnějšího postavení, které spočívá v tom, že členský stát jejich žádost pečlivě posoudí s ohledem na zachování rodinné jednotky v širším smyslu. K zachování této jednoty však dojde pouze tehdy, existují-li konkrétní skutečnosti svědčící o úzkých a trvalých vazbách takové osoby na občana EU, jako je právě ekonomická či zdravotní závislost. Takové mimořádné okolnosti na straně žalobkyně krajský soud neshledal. Vztah mezi žalobkyní a jejím synem totiž postrádá onen kvalifikovaný prvek vzájemné závislosti či zranitelnosti, který směrnice i zákon zamýšlejí chránit v případech širších rodinných příslušníků. Akcentoval přitom produktivní věk, zdravotní způsobilost a ekonomickou soběstačnost žalobkyně. Dodal, že samotné dlouhodobé rodinné soužití a citové vazby za „závislost“ ve smyslu zákonné úpravy bez dalšího považovat nelze. Ve shodě se správními orgány pak považoval výslech syna R. za nadbytečný, neboť historie a podoba soužití není pro posouzení věci relevantní. Co se týče zásahu do rodinného a soukromého života, poukázal krajský soud na to, že neudělením pobytového oprávnění může dojít k nepřiměřenému zásahu do soukromého života cizince zcela výjimečně. Doplnil, že žalobkyni nebrání žádná překážka v návratu do země původu a vztahy se synem mohou být zachovány dostupnými prostředky. Ostatní děti nedisponují pobytovými oprávněními, nedojde tak k přetržení rodinných vazeb v míře přesahující běžný rámec.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Přijatelnost kasační stížnosti dovozuje z toho, že se dotýká dosud neřešených právních otázek a že krajský soud nerespektoval předchozí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v její věci.
[7] Podle stěžovatelky krajský soud i správní orgány postupovaly chybně, pokud požadovaly důkaz závislosti na synovi, přestože nebylo pochyb o tom, že s ním sdílí domácnost nepřetržitě od jeho narození. Ustanovení § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, resp. čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2004/38 ES totiž rozlišuje tři skutkové podstaty, kdy jednou z nich je sdílení společné domácnosti s občanem EU, ke kterému není třeba žádná zvláštní forma závislosti. Postačí úzkost a stálost osobních vazeb mezi členy téže domácnosti (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie, dále jen „SDEU“, ze dne 15. 9. 2022, ve věci SRS, C-22/21). Výklad krajského soudu činí § 15a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců obsoletní. To, že je jeho smyslem ochrana blízkých osobních (citových) vazeb občana EU, potvrzuje podle stěžovatelky i bod 45 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2023, č. j. 3 Azs 271/2022-26, č. 4480/2023 Sb. NSS. Takový závěr plyne i z rozsudku č. j. 2 Azs 63/2021-63, v němž Nejvyšší správní soud uložil správním orgánům zkoumat splnění podmínek § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců za situace, kdy vyloučil finanční závislost mezi stěžovatelkou a jejím synem. Emocionální závislost je ve vztahu stěžovatelky a jejího syna nepochybně dána, neboť spolu žijí po celý synův život. Dále nelze dle stěžovatelky považovat skutkový stav za řádně zjištěný, protože správní orgány neprovedly výslech stěžovatelky a jejího syna. To bylo nutné nejen pro posouzení intenzity zásahu do rodinného a soukromého života, ale i z hlediska použití § 15a zákona o pobytu cizinců. Skutkový stav se posuzuje ke dni vydání rozhodnutí žalovaného, bylo proto zapotřebí zjistit aktuální skutkový stav (rodinný a soukromý život stěžovatelky). K samotnému zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelka uvádí, že žije v České republice 19 let, vytvořila si zde mimořádné vazby a Turecko je pro ni vlastně již cizí zemí, jejíž právo nezná a odvykla si tamnímu prostředí. Více než 6 let svého života přitom strávila na území České republiky oprávněně; v letech 2011 až 2014 jí byla udílena víza za účelem strpění pobytu na území, od podání žádosti jí svědčila fikce pobytu. Česká republika jí tedy umožnila zde rozvíjet silné rodinné a další vazby jako v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 10. 2014, stížnost č. 12738/10, ve věci Jeunesse proti Nizozemsku.
[8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se ztotožňuje se závěry krajského soudu a odkázala na obsah napadených rozhodnutí. Podotkla, že rodina stěžovatelky nemá platné povolení k pobytu na území (až na dospělého syna) a byla jim opakovaně ukládána povinnost opustit území. V návratu do země původu jim nebrání žádné konkrétní sociální či ekonomické překážky. Stěžovatelka musela také vědět, že její syn a manžel páchají jako členové organizované zločinecké skupiny zvlášť závažný zločin, když za úplatu napomáhali jiným přepravit se přes území České republiky a takové jednání organizovali. Pro výše uvedené žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti. Na posuzovanou věc se totiž užije § 104a odst. 1 s. ř. s., podle něhož platí: Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. Přijatelnost je obecně dána v případech, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila, v nichž existuje judikatura rozporná (nejednotná), nebo je potřeba učinit judikaturní odklon. Zakládá ji také zásadní pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky (blíže viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS).
[11] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přijatelnou z důvodu uvedeného na prvním místě, tedy z důvodu nedostatku judikatury k tomu, jak chápat pojem společná domácnost uvedený v § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců v případě společného soužití rodiče, který je cizím státním příslušníkem, s jeho zletilým dítětem, které je státním občanem ČR, na území České republiky.
[12] Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
III.A Společná domácnost
[14] Hned první kasační námitka směřuje do stěžejní otázky, zda stěžovatelka splňuje definici rodinného příslušníka občana EU (jejího syna R., který má české státní občanství) uvedenou v § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců.
[15] Podle § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců platí, že za rodinného příslušníka občana Evropské unie se považuje též cizinec, který prokáže, že je příbuzným občana Evropské unie neuvedeným v odstavci 1, pokud ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt, žil před vstupem na území s občanem Evropské unie ve společné domácnosti.
[16] Je nutné připomenout, že Nejvyšší správní soud již v rozsudku č. j. 2 Azs 63/2021-66 ve vztahu ke stěžovatelce vyslovil, že ji nelze považovat za rodinného příslušníka podle § 15a odst. 1 písm. b) a d) zákona o pobytu cizinců. Současně však dodal, že nespadá-li stěžovatelka jako rodič pod jednu z těchto definic, splňuje vstupní podmínku pro aplikaci § 15a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť je příbuzným občana Evropské unie neuvedeným v odstavci 1. Může tak prokázat, že je rodinným příslušníkem podle § 15a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, v posuzované věci tedy naplnění definice v bodě 1.
[17] Dále podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců platí, že ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie se použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky.
[18] V dalším rozsudku ve věci stěžovatelky (č. j. 1 Azs 106/2023-78) Nejvyšší správní soud připomněl, že na rodinné příslušníky občana EU, kteří za ním nepřicestovali (nenásledovali ho či za ním bezprostředně nepřijeli) ze země původu, ale společnou domácnost s ním sdílí v postavení tzv. statického rodinného příslušníka, nedopadá směrnice 2004/38 ES. Prostřednictvím úpravy v § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců však došlo z vůle českého zákonodárce nad rámec požadavků vyplývajících z unijního práva ke zrovnoprávnění rodinných příslušníků občanů ČR s rodinnými příslušníky občanů EU. Díky tomu dopadá § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rovněž na čistě vnitrostátní situace, v nichž se tak uplatní směrnice 2004/38/ES zprostředkovaně. Zohledněna by tak měla být relevantní ustanovení směrnice 2004/38/ES, judikatura SDEU, a především účel a smysl, který tato právní úprava a její relevantní ustanovení sledují. To v posuzované věci podle rozsudku č. j. 1 Azs 106/2023-78 znamená, že se neuplatní dodatečné kritérium držení pobytového oprávnění ve státě, ze kterého rodinný příslušník občana EU (ČR) pochází a ve kterém žil před vstupem na území ČR s tímto občanem EU (ČR) a současně, že zbývající stanovená kritéria (státní občanství ČR, společná domácnost) lze splnit až v době pobytu na území ČR.
[19] Ustanovení § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 ve spojení s § 15a odst. 3 zákona o pobytů cizinců proto zahrnuje situaci stěžovatelky jakožto matky občana ČR, která nesplňuje žádnou z definic v odst. 1 a pobývá na území ČR bez platného pobytového oprávnění, pakliže splňuje podmínku, že žije na území ČR ve společné domácnosti s občanem ČR.
[20] Spornou tak zůstala právě otázka splnění podmínky společné domácnosti stěžovatelky a jejího syna R.. K této otázce se Nejvyšší správní soud v předchozích rozhodnutích ve věci stěžovatelky věcně nevyjádřil, a to ani implicitně. V rozsudku č. j. 2 Azs 63/2021-63 zavázal správní orgány pouze k tomu, aby se zabývaly možností aplikace § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců. Z tohoto pokynu nelze dovozovat, že by Nejvyšší správní soud předpokládal splnění tam stanovených podmínek. Toto posouzení uložil správním orgánům, aniž by jakkoliv předjímal jeho výsledek. Splnění podmínky existence společné domácnosti přitom správní orgány poprvé posuzovaly teprve v nyní napadeném rozhodnutí. Je tak pojmově vyloučeno, aby krajský soud ohledně odpovědi na spornou otázku nerespektoval předcházející rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci stěžovatelky.
[21] Nejvyšší správní soud se plně shoduje se správními orgány a krajským soudem, že § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců, tedy i v něm uvedený pojem společná domácnost, je třeba vykládat eurokonformně. To ostatně plyne i z předchozího rozsudku ve věci stěžovatelky č. j. 1 Azs 106/2023-78.
[22] K pojmu společná domácnost se v náznacích vyjádřil velký senát SDEU v rozsudku ze dne 5. 9. 2012, Rahman a další, C‑83/11. Zde uvedl, že cíl čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38, jak vyplývá z bodu 6 odůvodnění této směrnice, spočívá v „zachování jednoty rodiny v širším slova smyslu“ prostřednictvím usnadnění vstupu a pobytu osob, které nespadají do definice rodinného příslušníka občana EU v čl. 2 bodu 2 směrnice 2004/38, avšak jsou k občanovi Unie vázány úzkými a stabilními rodinnými vztahy z důvodu specifických faktických okolností, jako je ekonomická závislost, skutečnost, že jsou členy domácnosti nebo vážné zdravotní důvody.
[23] Z právě citovaného rozsudku SDEU vycházel Nejvyšší správní soud ve stěžovatelkou připomínané věci sp. zn. 3 Azs 271/2022. Zde konstatoval, že u osob žijících ve společné domácnosti ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38/ES se podle judikatury SDEU zkoumá existence tzv. závislosti emocionální. V případě kritéria společné domácnosti tak musí jednak existovat samotná domácnost ve smyslu trvale spolužijících a společně hospodařících osob (srov. stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81, či rozsudky ze dne 2. 4. 2020, č. j. 24 Cdo 3958/2019‑200, ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001, a ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 627/2001) a současně úzká a stabilní osobní vazba, která svědčí o „závislosti“. SDEU konkrétně v rozsudku ve věci C‑22/21, SRS, konstatoval, že výraz „rodinný příslušník, který s občanem EU sdílí společnou domácnost“ „označuje [takovou] osobu, kterou s … občanem [EU] pojí vztah závislosti založený na úzkých a stálých osobních vazbách navázaných v téže domácnosti v rámci společného domácího života, jenž přesahuje rámec pouhého dočasného soužití, určovaného čistě účelovými důvody.“
[24] Z procesního hlediska SDEU v rozsudku SRS zdůraznil, že aby byl „ostatní rodinný příslušník“ považován za člena domácnosti občana Unie, který požívá práva pobytu v hostitelském členském státě, musí předložit důkaz o úzké a stabilní osobní vazbě s tímto občanem, dosvědčující situaci skutečné závislosti mezi těmito dvěma osobami, jakož i sdílení společného domácího života, které nebylo vyvoláno za účelem získání vstupu a pobytu v tomto členském státě (v tomto smyslu viz i bod 38 rozsudku Rahman a další).
[25] V rozsudku SRS pak SDEU uzavřel, že „[p]ro posouzení existence takové vazby je zajisté faktorem, který je třeba vzít v úvahu, stupeň příbuzenského vztahu mezi občanem Unie a dotyčným ostatním rodinným příslušníkem. Jak však v podstatě uvedl generální advokát v bodech 40 a 41 svého stanoviska, je třeba rovněž zohlednit v závislosti na okolnostech každého případu blízkost dotčeného rodinného vztahu, vzájemnost a intenzitu vazby existující mezi těmito dvěma osobami. Tato vazba musí být taková, aby v případě, že by dotčenému ostatnímu rodinnému příslušníkovi bylo zabráněno být členem domácnosti občana Unie v hostitelském členském státě, byla negativně zasažena alespoň jedna z těchto dvou osob.“
[26] Lze tedy shrnout, že podmínku společné domácnosti podle § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 zákona o pobytů cizinců splňuje pouze takový rodič (cizinec) zletilého dítěte (občana ČR), který prokáže zvláštní vztah závislosti, tedy že jej pojí s jeho zletilým dítětem taková specifická vazba trvalého charakteru, že od něj nemůže být žádným způsobem dlouhodobě odloučen, neboť nedokáže vést samostatný život bez vzájemné podpory a péče. Z uvedeného je zřejmé, že se bude v praxi jednat spíše o výjimečné situace vyžadující i jistou zranitelnost žádající osoby. Emocionální závislost tak představuje formu výjimečné vazby žádající osoby na společnou domácnost s občanem EU, což musí prokázat žádající osoba.
[27] V souzené věci stěžovatelka založila svou argumentaci na tom, že se synem sdílí společnou domácnost od jeho narození a tento stav pokračoval i po přesídlení rodiny do České republiky a pravidelný kontakt trvá i po zatčení a odsouzení syna. K tomu předložila fotografie z Turecka, smlouvu o nájmu, čestná prohlášení a navrhla výslechy sebe, syna a manžela.
[28] Správní orgány nezpochybnily, že stěžovatelka se synem R. s ohledem na jeho věk dlouhodobě žila v jedné domácnosti. Tato skutečnost však podle nich ani ve spojení s pevným citovým poutem mezi matkou a synem nezakládá stav závislosti ve smyslu výše citované judikatury, která by odůvodňovala přiznání žádaného pobytového oprávnění. Neprokazuje totiž existenci úzkých a stálých osobních vazeb ve smyslu spolužití trvalého charakteru (závislosti). Správní orgány poukázaly zejména na to, že výslech syna R. nepotvrdil tvrzení stěžovatelky, že je živitelem rodiny. Dále lze podle nich s ohledem na jeho věk, schopnosti a samostatnost legitimně usuzovat na to, že jeho soužití s rodinou má typicky dočasný charakter, neboť nebyla ani tvrzena, natož doložena existence specifických okolností nad rámec vcelku běžného soužití rodičů s čerstvě dospělými dětmi. V tomto ohledu podpořily své závěry poukazem na faktické dlouhodobé odloučení syna R. z domácnosti. Dne 13. 6. 2023 byl totiž vzat do vazby a poté od 13. 9. 2024 vykonával trest odnětí svobody za spáchání zvlášť závažného zločinu (organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice, na jehož spáchání se R. podílel na základě pokynů mimo jiné svého otce minimálně v období od 27. 5. 2021 do 13. 6. 2023, a to tím, že se zapojil do zajišťování přepravy běženců, kterým dále podával informace a instrukce a do nakládání s finančními prostředky za účelem úhrady nákladů a vyplácení odměn jednotlivým členům skupiny). V neposlední řadě správní orgány poukázaly také na produktivní věk, zdravotní způsobilost a práceschopnost stěžovatelky.
[29] Již na tomto místě lze konstatovat, že správní orgány zcela dostály požadavkům směrnice 2004/38 ES, která členským státům ukládá povinnost, aby jistým způsobem zvýhodnily žádosti podané státními příslušníky třetích států, jichž se uvedený článek týká, oproti žádostem o vstup a pobyt podaným ostatními státními příslušníky třetích států (srov. bod 21 rozsudku Rahman a další, či bod 31 rozsudku SDEU ze dne 12. 7. 2018, Banger, C-89/17). Zabývaly se rovněž podrobně závislostí (různých typů) stěžovatelky na jejím zletilém synovi R.. Námitka stěžovatelky, že se koncentrovaly toliko na prokázání její finanční či zdravotní závislosti je zjevně nedůvodná. Jak plyne z výše uvedeného, správní orgány zkoumaly na základě tvrzení stěžovatelky také možnost existence závislosti v emocionálním smyslu. Tuto však z výše uvedených důvodů neshledaly. Ke stejnému závěru dospěl krajský soud. Ve shodě se správními orgány akcentoval, že bylo vyvráceno tvrzení o tom, že je R. faktickým živitelem rodiny, a že stěžovatelka neprokázala kvalifikovaný prvek vzájemné závislosti či zranitelnosti, který by byl hoden ochrany. Tento prvek nezakládá skutečnost, že mají se synem dobré vztahy či spolu dlouhodobě žijí.
[30] Nejvyšší správní soud nemá tomuto posouzení co vytknout. Stěžovatelka netvrdila žádné specifické okolnosti, z nichž by bylo lze usuzovat na existenci jakékoliv formy závislosti na jejím synovi. Pouhá citová vazba je jako běžný aspekt rodičovského vztahu mezi matkou a dítětem nedostačující. Totéž platí o sdílení domácnosti rodičů s dětmi na prahu dospělosti, které je minimálně ve středoevropském prostoru vcelku běžným jevem. Zjištěné skutečnosti naopak svědčí o dostatečném stupni nezávislosti stěžovatelky na jejím synovi. V průběhu správního řízení se totiž ukázalo nejen to, že syn R. není živitelem rodiny, jak tvrdila stěžovatelka, ale i to, že jsou oba schopni žít po dlouhou dobu (vazba a výkon trestu odnětí svobody trvaly k datu rozhodnutí žalované bezmála dva roky) odloučeni při využití běžných forem kontaktu (návštěvy, telefon). Z rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu přitom plyne, že v pobytových věcech jsou změny poměrů nastalé během řízení zásadně relevantní (srov. např. rozsudky ze dne 8. 3. 2019, č. j. 7 Azs 209/2018-37, ze dne 3. 10. 2023, č. j. 2 Azs 248/2023-30, ze dne 9. 4. 2025, č. j. 7 Azs 237/2024-31). Správní orgány a krajský soud v tomto ohledu také příhodně poukázaly na to, že syn R. a manžel stěžovatelky, který byl podle učiněných zjištění živitelem rodiny, byli členy organizované zločinecké skupiny mezinárodního charakteru, která soustavně a za úplatu (prospěch zločinecké skupiny činil minimálně 2 000 000 EUR) zajišťovala nelegální migrací osob (více než 2000) do zemí EU. Jinými slovy, rodinné zázemí vybudované na území České republiky, které má být stěžejním prvkem pro přiznání práva pobytu, fakticky sloužilo členu rodiny, od něhož je právo pobytu odvozováno, k páchání trestné činnosti.
[31] Lze tedy uzavřít, že správní orgány v rámci vyhodnocení žádosti stěžovatelky naplnily beze zbytku onen zvýhodněný režim přezkumu žádosti, přičemž se podrobně zabývaly jejím obsahem a zkoumaly úzký a stabilní vztah členů její domácnosti, při kterém zohlednily všechny tvrzené okolnosti (srov. bod 25 rozsudku SRS). Správně uzavřely, že vztah se synem R. může díky zjištěným skutečnostem jen těžko saturovat jakýkoliv druh závislosti, resp. vytvářet společnou domácnost ve smyslu § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 zákona o pobytů cizinců.
III.B Skutkový stav
[32] Požadavky na vypořádání důkazních návrhů účastníka řízení shrnul Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 13. 11. 2009, č. j. 5 As 29/2009-48. Zde připomněl, že „správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Pokud má tedy správní orgán za to, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav, není povinností navržený důkaz provést. Nezáleží však zcela na libovůli správního orgánu, jakým způsobem s návrhy účastníků na provedení důkazů naloží, neboť správní orgán sice není povinen všechny důkazy navržené účastníky provést, pokud však některé z nich neprovede, musí v odůvodnění rozhodnutí zdůvodnit, proč se tak stalo. Správní orgán je oprávněn, ale i povinen odpovědně vážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit, a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by bylo rozhodujícímu orgánu dáno na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli a o které opře skutkové závěry a které opomene.“ V souzené věci správní orgány neprovedly navržené důkazy (účastnický výslech a výslech svědka) pro jejich nadbytečnost. Usoudily, že shromáždily dostatek informací již v průběhu řízení. Ve spise se nachází výslech navrženého svědka (syna R.) ze dne 19. 6. 2019, jakož i účastnický výslech stěžovatelky ze dne 11. 9. 2018. Správní orgány tedy provedly oba navržené výslechy. Nový výslech považovaly za nadbytečný, neboť všechny pro věc relevantní údaje se nacházejí ve správním spise. Navíc, co se týče okolností soukromého a rodinného života, měla stěžovatelka možnost potřebné údaje sdělit, jelikož sama nejlépe ví, které informace jsou pro ni v této oblasti důležité (jaký soukromý a rodinný život si na území ČR vytvořila). Stěžovatelka své právo na uvedení konkrétních nových informací, které by doznaly změny v mezidobí od provedených výslechů, nevyužila. Je to přitom ona, kdo nese důkazní břemeno stran prokázání existence společné domácnosti (viz výše) i zásahu do jejího soukromého a rodinného života (srov. rozsudek č. j. 3 Azs 271/2022‑26).
[33] Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak byl skutkový stav zjištěn dostatečně a má oporu ve správním spisu, přičemž při jeho zjišťování nedošlo k žádným vadám, pro které by bylo nutno přistoupit ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí (srov. § 3 správního řádu a rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003‑59, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003‑42, ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004‑65, ze dne 25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004‑43, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004‑57, ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008‑67, ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008‑66).
III.C Rodinný a soukromý život
[34] K poslední kasační námitce Nejvyšší správní soud předesílá, že podle ustálené judikatury není posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince omezeno pouze na ta rozhodnutí, u kterých to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví (viz např. rozsudky ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015‑30, ze dne 20. 9. 2018, č. j. 10 Azs 127/2018‑30, ze dne 6. 2. 2020, č. j. 5 Azs 429/2019‑40, ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019‑40, nebo ze dne 29. 4. 2020, č. j. 1 Azs 76/2020‑37). Článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyžaduje, aby správní orgány posuzovaly přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života cizince rovněž v případě rozhodnutí, jímž správní orgán zamítá žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu (viz citované rozsudky č. j. 10 Azs 127/2018‑30 a č. j. 3 Azs 271/2022‑26, nebo rozsudek ze dne 8. 10. 2021, č. j. 5 Azs 314/2020‑52).
[35] V posuzované věci krajský soud ve shodě se správními orgány akcentoval zejména produktivní věk stěžovatelky, její zdravotní způsobilost a schopnost být výdělečně činná. Stěžovatelka v rámci řízení před správními orgány neprokázala žádné relevantní překážky bránící jí ve vycestování, přičemž po cizincích je přípustné požadovat v souvislosti s ukončením jejich pobytu na území České republiky i velmi citelné zásahy do rodinného, a ještě více soukromého života (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2021, č. j. 2 Azs 63/2021-63). K poukazu stěžovatelky na to, že nemalá část jejího pobytu na území byla oprávněná, je třeba podotknout, že na území ČR pobývala fakticky toliko „provizorně“ z titulu vedení správních řízení o pobytových či azylových žádostech. Zázemí si zde tedy vytvářela s vědomím případného budoucího (i nuceného) vycestování v případě neúspěchu žádosti o pobytový titul. Prostým faktickým setrváním na území členského státu se nevytváří stěžejní překážka pro vycestování cizince z území ČR. Pokud stěžovatelka poukazuje na to, že na území ČR vychovala 5 dětí a její vazba na území Turecké republiky za dobu strávenou v ČR vymizela, nelze než konstatovat, že ani její děti (až na syna R., který je občanem ČR) neměly na území ČR udělený platný pobytový titul. Nadto její silná vazba k území ČR zůstala v celém řízení toliko v rovině obecného tvrzení. Stěžovatelkou odkazovaný případ posuzovaný Evropským soudem pro lidská práva (Jeunesse proti Nizozemsku) se od nyní posuzované věci liší zásadně tím, že v odkazované věci Evropský soud pro lidská práva přihlížel zejména k tomu, že manžel stěžovatelky i jejich tři děti mají nizozemské občanství.
[36] Kasační soud nadto poukazuje na svůj rozsudek ze dne 14. 1. 2022, č. j. 4 Azs 42/2020-49, dle kterého „udělení pobytového oprávnění (tím spíše udělení toho nejvyššího pobytového titulu pro cizince ve formě povolení k trvalému pobytu) nelze odůvodnit pouhým odkazem na ochranu soukromého a rodinného života žadatele. Opačný závěr by ve svém důsledku popíral smysl zakotvení jakýchkoliv dalších zákonných podmínek pro udělení povolení k trvalému pobytu a nelze jej tedy přijmout. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud například i v rozsudku ze dne 30. 11. 2020, č. j. 5 Azs 250/2017 - 42.“ Právě citované závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc týkající se vydání povolení k přechodnému pobytu. Jestliže stěžovatelka není rodinným příslušníkem občana EU podle § 15a zákona o pobytu cizinců, nesplňuje základní předpoklad pro vydání povolení k přechodnému pobytu podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Jeho udělení proto nelze odůvodnit pouze odkazem na případný zásah do soukromého a rodinného života stěžovatelky. Cizinec se nemůže spoléhat na institut soukromého a rodinného života, pokud prokazatelně nesplňuje podmínky pro udělení žádané formy pobytového oprávnění (viz např. rozsudky ze dne 10. 5. 2017. č. j. 7 Azs 86/2017-33, ze dne 27. 3. 2020, č. j. 5 Azs 320/2019-38, nebo ze dne 21. 7. 2023, č. j. 5 Azs 62/2023-46). Uvedené potvrdil také rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v recentním rozsudku ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/2023-65, č. 4717/2026 Sb. NSS, „nesplňuje-li cizinec účel pobytu, o který žádá, nemůže si takový pobytový titul vynutit přes právo na soukromý a rodinný život.“ (zdůrazněno soudem) V tomto případě navíc ani kasační soud neshledal, že by v důsledku napadeného rozhodnutí bylo do soukromého života nepřiměřeně zasaženo.
[37] I poslední kasační námitku soud proto shledal nedůvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[38] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadený rozsudek je zákonný, kasační stížnost proti němu podanou proto podle § 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[39] Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, žalovaná ani v případě úspěchu nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. července 2026
Mgr. Lenka Krupičková
předsedkyně senátu