[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců JUDr. Davida Krysky a JUDr. Jana Peroutky ve věci

žalobkyně: Strojmetal Aluminium Forging a.s., IČO 25037684

 sídlem Ringhofferova 66, 251 68  Kamenice

 zastoupena advokátem Mgr. Petrem Kinclem

 sídlem Hvězdova 1734/2c, 140 00  Praha 4

proti  

žalovanému: Generální ředitelství cel

 sídlem Budějovická 7, 140 96  Praha 4

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2024, č. j. 21068/2024-900000-311,

takto:

1. Žaloba se zamítá.
2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) dodanou do datové schránky soudu dne 17. 6. 2024 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2024, č. j. 21068/2024-900000-311 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Celního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 13. 10. 2023, č. j. 383063-7/2023-610000-11.2 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím celní úřad zamítl žádost žalobkyně o vrácení dovozního cla ve výši 2 951 527 Kč vyměřeného ze zboží propuštěného do režimu volného oběhu rozhodnutím v celním řízení ze dne 3. 6. 2020, ev. č. MRN 20CZ6100001AXCI3CJ4, jako opožděnou.

Obsah žaloby

2. Žalobkyně důvodnost své žádosti o vrácení dovozního cla odvozuje z čl. 118 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (přepracované znění), ve znění nařízení č. 2022/2399 (dále jen „celní kodex“). V daném případě totiž bylo zboží vráceno (vyvezeno) po jeho prokazatelném odmítnutí žalobkyní s ohledem na zjištěné vady. Vrácení cla subsidiárně žalobkyně požadovala též v zájmu spravedlnosti podle čl. 120 celního kodexu. Žalobkyně prosazuje od počátku názor, že v daném případě došlo k prodloužení lhůty pro podání žádosti o vrácení cla stanovené v čl. 121 celního kodexu, neboť žalobkyně nemohla vrátit zboží (technologii licích modulů) a následně požádat o vrácení cla dříve než v roce 2023, jelikož v dané věci vedla s dodavatelem nejprve náročná jednání ohledně odstranění vad a posléze o odstoupení od smlouvy, na něž ještě navázalo arbitrážní řízení a až v jeho průběhu se podařilo uzavřít s dodavatelem dohodu o narovnání, jež umožnila vrácení zboží oproti vrácení kupní ceny.
3. Z čl. 116 odst. 1 písm. b) a čl. 118 odst. 1 celního kodexu vyplývá, že clo za vadné zboží lze vrátit, pokud zboží dovozce odmítl z důvodu vad přítomných v okamžiku propuštění do volného oběhu, jestliže zboží nebylo používáno s výjimkou použití nutného pro zjištění vad, vady nebyly zohledněny v deklarované celní hodnotě zboží a zboží bylo vyvezeno. Clo lze přitom podle žalobkyně vrátit až po splnění všech hmotněprávních podmínek. Podmínka vyvezení zboží může být nahrazena umístěním zboží v celním skladu (čl. 118 odst. 4 celního kodexu), avšak podmínku odmítnutí zboží (ve smyslu soukromoprávního jednání) ničím nahradit nelze. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že objektivně nemohla podat žádost ve lhůtě jednoho roku od vzniku celního dluhu, protože v této lhůtě ještě nebyly splněny podmínky pro podání žádosti. Žalobkyně mohla odmítnout zboží pro jeho vady (uzavřít smlouvu o narovnání) a podat žádost o vrácení cla až po arbitráži v srpnu 2023. Proto podle ní muselo dojít k prodloužení lhůty pro podání žádosti o vrácení cla.
4. Žalovaný podle žalobkyně v napadeném rozhodnutí uznal, že jsou naplněny podmínky čl. 118 odst. 1 celního kodexu a stejně tak i to, že k odmítnutí zboží pro vady došlo až po lhůtě stanovené v čl. 121 odst. 1 písm. b) celního kodexu, i tak ale prosazuje, že žalobkyně měla o vrácení cla požádat v roční lhůtě. Přitom žalovaný ani nezpochybňuje, že v té době ještě nebyly splněny hmotněprávní podmínky pro vrácení cla. S tím žalobkyně nemůže souhlasit, protože daňové předpisy obecně neumožňují podání žádosti před naplněním hmotněprávních podmínek – v tomto směru odkazuje na mechanismus vrácení nepřímých daní upravený např. v § 82 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „zákon o DPH“) či v § 13 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „zákon o spotřebních daních“). Žalovaný nevysvětlil, proč by se v případě žádosti o vrácení cla tato zásada neměla použít.
5. Žalovaný konstatuje, že prodlevy při opravách a testování zboží umocněné omezeními souvisejícími s pandemií COVID-19 žalobkyni nebránily v podání žádosti v roce 2020 či 2021, žalobkyně ale namítá, že v té době ještě nedošlo k odstoupení od smlouvy, a tedy k odmítnutí zboží pro vady ve smyslu čl. 118 odst. 1 celního kodexu a nebylo ani jasné a předvídatelné, zda k tomuto úkonu dojde, protože až do přelomu července a srpna 2021 probíhalo intenzivní testování technologie za účelem identifikace vad a docházelo k jednáním o odstranění vad či o eventuální slevě tak, aby mohlo dojít k zahájení řádného provozu. V takovém případě by vůbec nemuselo dojít ke zpětnému vývozu zboží. Podle žalobkyně by bylo absurdní, aby již v tento okamžik byla podána žádost o vrácení cla, nedošlo-li ještě k odmítnutí zboží. K tomu došlo až v srpnu 2023. Pokud žalovaný trvá na tom, že žalobkyně nesplnila procesněprávní podmínku v podobě lhůty pro podání žádosti, měl podle žalobkyně v napadeném rozhodnutí, má-li být přezkoumatelné, přesně popsat, jak měla žalobkyně postupovat, aby její žádosti mohlo být vyhověno.
6. Žalovaný podle žalobkyně nesprávně vykládá pojmy „vadné zboží“ [čl. 116 odst. 1 písm. b) celního kodexu] a „odmítnuté vadné zboží“ (čl. 118 odst. 1 celního kodexu). Textace čl. 116 celního kodexu je podle žalobkyně nepřesná, čehož žalovaný zneužívá, namísto toho, aby respektoval úplně formulovanou podmínku v čl. 118 celního kodexu. Podmínkou pro vrácení cla je právě odmítnutí vadného zboží, nestačí jen samotná vadnost zboží. Vada zboží vede k uplatnění práv z vadného plnění, a to posléze k odmítnutí zboží. Odmítnutí zboží pro vady musí být podle žalobkyně vykládáno (obdobně jako např. v oblasti DPH) jako definitivní ukončení smluvního vztahu přijaté oběma stranami sporu, anebo uložené rozhodnutím soudu či arbitrážního tribunálu, nikoliv jako pouhá možnost podat žádost o vrácení cla ještě před uplatněním práv z vadného plnění.
7. Odmítnutí zboží přitom není pouhou celní formalitou ve smyslu čl. 5 odst. 8 celního kodexu, překlenutelnou dle čl. 176 odst. 4 prováděcího nařízení 2015/2447, kterým se stanoví prováděcí pravidla k některým ustanovením nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie, ve znění prováděcího nařízení 2024/635 (dále jen „prováděcí nařízení“), neboť jde o soukromoprávní úkon představující základní definiční podmínku pro vrácení cla. Bylo by absurdní a nesystémové, kdyby správce daně mohl při vrácení cla podmínku odmítnutí zboží dovozcem prominout, neboť by tak mohlo dojít k vrácení cla u zboží, které ani nebude vráceno a zůstane tak na celním území EU.
8. Žalovaným navržený hypotetický procesní postup by žalobkyni neumožnil dosáhnout vrácení cla. Pokud by podala poslední den roční lhůty žádost o vrácení cla a umístila zboží do celního skladu, správce daně by žalobkyni vyzval ve smyslu § 74 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 349/2023 Sb. (dále jen „daňový řád“) k odstranění vad podání (prokázání naplnění podmínek pro vrácení cla) ve lhůtě 15 dnů s možným prodloužením dle § 36 daňového řádu o dalších 15 dnů. Tato úprava je v dané věci aplikovatelná ve smyslu § 4 daňového řádu, jelikož podle žalobkyně celní kodex ani zákon č. 242/2016 Sb., celní zákon, ve znění zákona č. 284/2021 Sb. řízení o žádosti o vrácení cla neupravují. I kdyby naplnění podmínek žádosti bylo celní formalitou, čl. 177 prováděcího nařízení umožnuje pro její splnění poskytnout lhůtu maximálně 60 dnů. Ovšem v době jednoho roku a jednoho měsíce po vzniku celního dluhu ještě probíhala jednání o odstranění vad a odmítnutí zboží pro vady, ať již jednostranné, nebo konsenzuální, nenastalo, a nebylo možné je tedy doložit. V důsledku neodstranění vad by se tak žádost žalobkyně stala dle § 74 odst. 4 daňového řádu neúčinnou a patrně by podle § 106 odst. 1 daňového řádu došlo k zastavení řízení o její žádosti. Daňový řád ani celní kodex přitom nezná institut přerušení řízení, takže ani na takové řešení nelze pomýšlet. Ani v případě DPH a spotřebních daní nelze žádat o vrácení daně dříve, než dojde k nepřijetí zboží. Právní předpisy tedy neumožňovaly (a to ani v daném případě) dodatečné splnění podmínky odmítnutého vadného zboží v průběhu řízení o žádosti.
9. Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaný posuzuje běh lhůty nepřiměřeně tvrdě, a to v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) v obdobných situacích, která odmítá možnost, aby se procesní lhůta mohla rozběhnout dříve, než jsou splněny hmotněprávní předpoklady vzniku nároku. Žalobkyně v této souvislosti poukazuje na rozsudky SDEU ze dne 21. 3. 2018 ve věci C-533/16 Volkswagen a ze dne 12. 4. 2018 ve věci C-8/17 Biosafe – Indústra de Reciclagens, v nichž SDEU konstatoval, že nárok na vrácení nepřímé daně, popř. odpočet daně, je nutno garantovat, i když je uplatněn po lhůtě, jestliže před uplynutím lhůty nebylo z objektivních důvodů možné o vrácení daně požádat. Byl-li tento závěr dovozen v oblasti DPH, měl by se podle žalobkyně analogicky uplatnit i v případě lhůty pro podání žádosti o vrácení cla, jelikož clo i DPH představují nepřímé, plně harmonizované daně, přičemž i konstrukce ustanovení o jejich vrácení je obdobná.
10. Lhůta podle čl. 121 celního kodexu tak podle žalobkyně měla začít běžet až v srpnu 2023 poté, co žalobkyně splnila hmotněprávní podmínky pro podání žádosti (odmítnutí zboží pro vady a jeho vyvezení z celního území EU). Celní kodex nadto stanoví možnost prodloužení lhůty, prokáže-li žadatel, že mu v podání žádosti zabránily nepředvídatelné okolnosti nebo vyšší moc. Nestanoví přitom, že by o prodloužení lhůty bylo nutné žádat (daňový řád se zde neuplatní, jelikož úprava prodloužení, resp. stavení lhůty je v celním kodexu komplexní), a proto i v souladu se zásadou in dubio pro libertate měl žalovaný k prodloužení lhůty přihlédnout z moci úřední. Nepředvídatelnými okolnostmi je podle žalobkyně třeba rozumět i trvající obchodní jednání s dodavatelem, nutnost testování dodaného zboží, laxní přístup dodavatele vedoucí až k arbitrážnímu sporu apod., jež nemohla předvídat. Žalobkyně nemohla proces závislý na aktivitě dodavatele více urychlit a v důsledku toho ani nemohla podat žádost o vrácení cla ve lhůtě stanovené celním kodexem. Na délce reklamačního procesu, jenž vyžadoval přítomnost pracovníků dodavatele, se přitom podepsala i omezující opatření v době pandemie COVID-19, jež nepochybně představuje případ vyšší moci. I napadené rozhodnutí zmiňuje, že zboží by bylo možné definitivně vyvézt až po dosažení shody s dodavatelem, přičemž podle žalobkyně až tato shoda představuje okamžik odmítnutí zboží jakožto poslední chybějící hmotněprávní podmínku pro vrácení cla.
11. I kdyby však nebylo možné postupovat podle čl. 118 celního kodexu, žalobkyně má za to, že jí žalovaný nezákonně odmítl vrátit clo alespoň na základě subsidiárně použitelného čl. 120 celního kodexu. Na straně žalobkyně totiž nelze shledat pochybení ani nedbalost, poněvadž objektivně nemohla podat žádost dříve. I lhůta pro vrácení cla z tohoto důvodu se přitom přerušila podle čl. 121 odst. 1 celního kodexu.

Vyjádření žalovaného

12. Žalovaný navrhl, aby byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Odmítl, že by bylo prvostupňové či napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Pouhý nesouhlas žalobkyně se závěry žalovaného nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Protože žalobkyně v zásadě opakuje odvolací argumentaci, odkázal především na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž má za to, že uplatněné argumenty vypořádal.
13. K nově zaznívajícím argumentům žalovaný namítl, že celní kodex nezakládá prodloužení lhůt pro případy objektivní nemožnosti podání žádosti ve lhůtě, nýbrž pro případy, kdy žadatel prokáže, že mu v podání žádosti ve lhůtě zabránily nepředvídatelné okolnosti nebo vyšší moc. SDEU v rozsudku ze dne 14. 6. 2012 ve věci C-553/10 CIVAD přitom konstatoval, že ani protiprávnost nařízení EU vyslovená pozdějším rozsudkem SDEU nepředstavuje vyšší moc prodlužující lhůtu pro žádost o vrácení cla. Z právních předpisů EU ani nevyplývá, že by typický důvod prodloužení lhůty představovaly soukromoprávní spory. Spory s dodavateli zboží je naopak třeba považovat za součást běžného podnikatelského rizika, se kterým musí každý podnikatel počítat a musí se na něj v rámci svých možností připravit. Ze žádného předpisu podle žalovaného také nevyplývá, že by žádost bylo možné podat až po naplnění hmotněprávních podmínek pro její vyhovění. Taková zásada podle žalovaného neexistuje a v celé řadě případů právní předpisy počítají s tím, že podmínky pro vyhovění žádosti mohou být dodatečně splněny až v průběhu řízení. Vrácení cla podle čl. 118 celního kodexu také nijak nezávisí na vypořádání soukromoprávního sporu, odmítnutím vadného zboží je třeba rozumět jednostranný úkon dovozce, k němuž není třeba součinnosti dodavatele. To plyne jak z formulace čl. 118 odst. 1 celního kodexu, který hovoří o odmítnutí zboží dovozcem, tak z odst. 4 téhož článku, který jako alternativu opuštění celního území EU připouští mimo jiné i zničení zboží. Odmítnutí zboží v čl. 118 odst. 1 celního kodexu není nepřesným označením odstoupení od smlouvy, nýbrž pojmem, který má v rámci celních předpisů svůj jasně vymezený význam. Celní předpisy zjevně počítají s tím, že k vyřešení sporu mezi dovozcem a dodavatelem vůbec nedojde. Předložení dokladu o uznání vad zboží dodavatelem celní předpisy nevyžadují. Žalobkyní předkládaný výklad je nelogický a nepřijatelný, protože by umožňoval dodavateli vrácení cla zablokovat. Jak důvod vrácení cla podle čl. 118, tak i lhůta stanovená v čl. 121 odst. 1 písm. b) celního kodexu by v podstatě ztratily význam, protože by je bylo možné aplikovat jen výjimečně v několika málo případech, kdy by bylo odmítnutí zboží dodavatelem bez dalšího akceptováno, což nelze považovat za stav, kterého chtěl zákonodárce dosáhnout.
14. Žalovaný též odmítá, že by v napadeném rozhodnutí vyšel z toho, že odmítnutí zboží jakožto podmínka pro vrácení cla nastala až po uplynutí lhůty zakotvené v čl. 121 celního kodexu, naopak v napadeném rozhodnutí vycházel z toho, že žalobkyně mohla o vrácení cla požádat ihned po zjištění vad dovezeného zboží, aniž by musela vyčkávat na ukončení jednání s dodavatelem. Žalobkyně v této souvislosti v žalobě ve skutečnosti směšuje soukromoprávní vypořádání vztahů s dodavatelem s veřejnoprávními úkony, jež činí vůči celním orgánům. Obdobně ani žalovaný neoznačoval v textu napadeného rozhodnutí odmítnutí zboží za celní formalitu, tuto argumentaci směřoval k požadavku, aby zboží opustilo celní území EU.
15. Žalovaný též nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že clo je nepřímou daní harmonizovanou právem EU. I když clo naplňuje obecnou definici daně, jedná se o poplatek. Nemůže tak být nepřímou daní. Nejde ani o případ harmonizované úpravy, jelikož clo je právními předpisy EU stanoveno přímo jak co do výše, tak co do postupu celních orgánů při jeho výběru. Analogické použití právní úpravy DPH či jiných nepřímých daní tak v zásadě nepřichází v úvahu.
16. Pokud žalobkyně v žalobě popisuje hypotetický postup po podání žádosti ve lhůtě stanovené celním kodexem, žalovaný s tímto popisem nesouhlasí a upozorňuje na to, že v celním řízení se přednostně použijí přímo použitelné právní předpisy EU v podobě celního kodexu, prováděcího nařízení a nařízení Komise v přenesené pravomoci 2015/2446, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, pokud jde o podrobná pravidla k některým ustanovením celního kodexu Unie, ve znění nařízení Komise v přenesené pravomoci 2024/634 (dále jen „doplňující nařízení“). Není tak pravdou, že by v dané věci bylo nutné aplikovat daňový řád s tím, že komunitární právní úprava neexistuje. Z komunitárního práva podle žalovaného vyplývá, že náležitosti žádosti podrobně specifikuje doplňující nařízení v hlavách I a VIII přílohy A. Jediným povinným dokladem v okamžiku podání žádosti o vrácení cla je potvrzení orgánů vydávajících vývozní či dovozní licenci o krocích vedoucích k jejímu zrušení, byla-li vydána. Veškeré další podklady lze doložit až v dalším průběhu řízení a jejich absence neodůvodňuje nepřijetí žádosti, což potvrzuje i metodický pokyn Komise k vracení či promíjení, na který žalobkyně ve své žádosti opakovaně poukazovala, ve své kapitole 2.3.3.2. Na ověření podmínek pro přijetí žádosti má celní úřad 30 dnů, a zjistí-li, že je žádost neúplná, požádá žadatele o doplnění příslušných informací v přiměřené lhůtě nepřesahující 30 dnů. Je-li žádost opožděná, lhůty podle čl. 121 celního kodexu se prodlouží, jestliže žadatel prokáže, že mu v podání žádosti ve stanovené lhůtě zabránily nepředvídatelné okolnosti nebo vyšší moc. Tyto okolnosti tedy celní orgány nezjišťují z úřední povinnosti. Na meritorní projednání žádosti mají celní orgány 120 dnů a tuto lhůtu mohou prodloužit v odůvodněných případech o 30 dnů. V rámci toho si mohou od žadatele vyžádat doplňující informace a důkazy, na což žadateli stanoví podle čl. 13 odst. 1 doplňujícího nařízení lhůtu nepřekračující 30 dnů, o niž se lhůta pro přijetí rozhodnutí prodlouží. Dospěje-li celní úřad k závěru, že žádosti nelze vyhovět, umožní podle čl. 8 odst. 1 doplňujícího nařízení žadateli se k důvodům zamýšleného rozhodnutí vyjádřit ve lhůtě 30 dnů.
17. Žalovaný poukázal na to, že žalobkyně ve své žádosti uvedla, že již úvodní provoz na podzim roku 2020 ukázal, že stroje nesplňují technické a provozní parametry dané smlouvou a že to potvrdil akceptační technický test v květnu 2021 za přítomnosti dodavatele, načež žalobkyně v červnu 2021 odstoupila od smlouvy. Žalobkyně tudíž již před uplynutím roční lhůty věděla, že zboží neodpovídá podmínkám smlouvy a měla také k dispozici dokumenty, jimiž to mohla doložit. Nic jí tak nebránilo ve včasném podání žádosti o vrácení cla. Řízení o žádosti žalobkyně tedy mohlo probíhat tak, že by žalobkyně ke včasné žádosti podle čl. 118 odst. 1 celního kodexu přiložila výsledky provedeného akceptačního technického testu a požádala by dle čl. 118 odst. 4 celního kodexu o propuštění zboží do režimu uskladnění v celním skladu. Po přijetí žádosti by žalobkyně předložila zboží celním orgánům, ty by následně žádosti o vrácení cla vyhověly a stanovily by lhůtu ke splnění celních formalit v podobě propuštění zboží do celního skladu. Po ověření propuštění zboží do režimu celního skladu by bylo žalobkyni vráceno clo. Žalovaný zdůrazňuje, že lhůty pro vrácení cla jsou hmotněprávní a objektivní, jejich počátek i konec celní kodex jasně stanoví a žalobkyně neprokázala skutečnosti, které by odůvodňovaly jejich prodloužení. Skutečnosti jí uváděné představují součást běžného podnikatelského rizika.

Replika žalobkyně

18. Žalobkyně v replice trvá na tom, že odmítnutí zboží zahrnuje i ukončení smluvního vztahu po ověření vadnosti zboží. Vadnost zboží nemůže být subjektivním závěrem jedné strany, ale objektivním stavem, který musí být doložen shodou smluvních stran nebo definitivním rozhodnutím o sporu bez možnosti revize. Nestačí ani pouhý nesoulad se smlouvou, jelikož to je zpravidla jen důvod pro poskytnutí slevy z kupní ceny či opravu zboží, aniž by bylo třeba odstupovat od smlouvy. V květnu 2021, kdy žalovaný tvrdí, že žalobkyně měla odstoupit od smlouvy, ještě nebyly důvody pro odstoupení od smlouvy jasné, protože dodavatel na notifikaci vad reagoval vysláním pracovníků do České republiky za účelem provedení výsledných testů. Žalovaný přitom neuvádí, jak by o hypotetické žádosti bylo rozhodnuto, pokud by žalobkyně i po uplynutí lhůt, jež žalovaný s odkazem na celní předpisy podrobně rozvádí, byla schopna pouze uvést, že stále probíhá spor o platnost odstoupení od smlouvy. Podle žalobkyně by taková žádost musela být zamítnuta, protože ještě nedošlo k odmítnutí zboží.
19. Potřebu konečného vypořádání soukromoprávního vztahu k vadnému zboží žalobkyně dovozuje též z toho, že institut vrácení cla není jen prozatímním opatřením. Možnost prodloužení lhůty pro podání žádosti potvrzuje, že vypořádání cla má být konečné. V případě soudního sporu může vyjít najevo, že odstoupení od smlouvy nebylo platné, a že tedy nenastala podmínka pro vrácení cla. Předběžné umístění zboží v celním skladu podle čl. 118 odst. 4 celního kodexu by tak bylo nehospodárné a představovalo by zbytečnou administrativní zátěž a zároveň fiskální riziko, neboť by po vrácení cla mohlo po prohraném sporu hrozit znovu vyměření cla, jež se napodruhé již nemusí podařit vyinkasovat, protože probíhající spor může mít dopad i na samotnou existenci celního dlužníka. I když postupu navrhovanému žalovaným žádné ustanovení celního kodexu nebrání, takový postup postrádá smysl. Úkony typu vrácení cla nebo daně nemají být toliko dočasné. Žalobkyně opět poukazuje na právní úpravu DPH, ve vztahu k níž [§ 42 odst. 1 písm. a) a odst. 9] se odborná literatura shoduje, že lhůta pro opravu základu daně neběží po dobu probíhajícího soudního sporu o odstoupení od smlouvy. Tyto zásady by podle žalobkyně měly být reflektovány i v oblasti cel, neboť stejně jako u daní není v zájmu hospodárnosti správy cla činit vícekrát změny v již vydaných rozhodnutích. I do cel by se měl propisovat až finální výsledek soudního sporu. Rozhodnutí daňového orgánu by se nemělo zakládat na nejistých, či dokonce vysoce sporných skutečnostech. Ostatně opravu základu DPH, jež vyplývá z totožných skutečností, žalobkyně vypořádala právě až po skončení arbitrážního sporu. I to svědčí o tom, že odlišný přístup žalovaného je nelogický.
20. Důkazní břemeno stran okolností rozhodných pro přerušení běhu lhůty podle žalobkyně v dané věci vůbec není ve hře, neboť žalovaný rozhodné skutečnosti nikdy neoznačil za neprokázané. Prokázány tedy byly. Žalobkyně se nedopustila žádného nedbalého jednání, liknavosti či nedostatečné aktivity. V návaznosti na požadavek dodavatele totiž neměla jinou možnost než zboží znovu otestovat v srpnu a září 2021, tj. již po uplynutí roční lhůty, za přítomnosti jeho pracovníků, protože jinak by porušila své smluvní povinnosti. Termíny „nepředvídatelné okolnosti“ a „vyšší moc“ musí být vykládány jako funkční, a nikoliv jen restriktivně. Žádost o vrácení cla má být prakticky využitelná, čemuž v situaci, kdy odmítnutí namítaných vad zboží dodavatelem je běžnou okolností, výklad žalovaného brání. Délku sporu pak negativně ovlivnila pandemie COVID-19, jakožto vyšší moc. Existenci sporu ani jeho prodloužení vlivem pandemických omezení přitom žalobkyně nemohla dopředu předpokládat.

Jednání před soudem

21. Při ústním jednání, které se konalo u Krajského soudu v Praze dne 11. 5. 2026, účastníci shrnuli a doplnili svou dosavadní argumentaci. Žalobkyně se ohradila proti žalovaným navrhovanému umístění zboží do režimu uskladnění v celním skladu a namítla, že přemístění zboží do celního skladu by s ohledem na jeho komplexnost mohlo být dokonce spojeno s náklady převyšujícími výši sporného cla. Podotkla též, že u takto komplexního zboží mohla jen stěží v roční lhůtě předem předvídat, zda se dodavateli zboží podaří opravit, či nikoliv. Dále žalobkyně zopakovala odkaz na judikaturu v oblasti DPH a v reakci na žalovaného zmínila, že výnosy z DPH jsou neméně významným zdrojem rozpočtu EU, a přesto zájem právní jistoty není překážkou požadavku, aby bylo vyčkáno na výsledek soukromoprávního sporu o vady zboží.
22. Žalovaný důraznil, že celní sklad bylo možné zřídit i v prostorách žalobkyně, aniž by bylo nutné zboží jakkoliv přemístit. Dále poukázal na to, že clo je velmi významným zdrojem unijního rozpočtu, v důsledku čehož unijní právo klade vyšší důraz na právní jistotu. V souvislosti s rizikem vrácení cla po uplynutí lhůt stanovených v čl. 121 celního kodexu je dokonce zavedena formalizovaná praxe, v rámci níž musí celní orgány povinně hlásit Evropské unii všechny případy, v nichž by např. z důvodu probíhajících řízení o opravných prostředcích mohlo hrozit, že clo bude muset být po uplynutí 3 let od jeho vyměření vráceno. Žalovaný také odmítl, že by jím popisovaný postup řešení situace žalobkyně byl rizikový ať již pro veřejné rozpočty, nebo pro samotnou žalobkyni. Zboží by bylo v příslušném celním režimu pod celním dohledem a k jeho propuštění do volného oběhu by mohlo dojít až po opětovném uhrazení cla. V případě žalobkyně došlo k tomu, že žalobkyně nejdříve řešila technickou stránku zboží a odstraňování vad, následně řešila vrácení zboží a teprve následně si vzpomněla na možné vrácení cla. Nenastaly přitom žádné zvláštní okolnosti, jež by opravňovaly k prodloužení lhůt. Prodloužení lhůt je podle ustálené judikatury SDEU výjimkou z pravidla a nelze je vztahovat na situaci, kdy žalobkyně již v dubnu a květnu 2020 musela disponovat dokumenty, které potvrzovaly vadnost zboží. Nejde ani o situaci, v níž by žalobkyně nedisponovala potřebnými dokumenty včas, jako tomu bylo v případě žalobkyní zdůrazňovaného rozsudku SDEU ve věci C-533/16 Volkswagen. Nadto úprava vracení cla je v celních předpisech odlišná oproti oblasti DPH.

Podstatný obsah správního spisu

23. Dne 23. 8. 2023 žalobkyně na příslušném formuláři požádala celní úřad o vrácení dovozního cla ve výši 2 951 527 Kč vyměřeného ze zboží (licí stroje pro slévárny kovu a metalurgii od společnosti Novelis Inc. z USA) propuštěného do režimu volného oběhu rozhodnutím v celním řízení ze dne 3. 6. 2020, ev. č. MRN 20CZ6100001AXCI3CJ4. V doprovodném textu sdělila, že zboží bylo dovezeno dne 9. 3. 2020. V srpnu a v září 2020 v testovacím režimu ovšem zjistila, že dodané stroje mají závady, v testovacím provozu vyráběné hliníkové tyče měly nadměrnou zmetkovitost. V průběhu podzimu 2020 a jara 2021 společnost Novelis vyslala do ČR své zaměstnance za účelem zprovoznění strojů. Návštěvy byly komplikované kvůli pandemii COVID-19. V dubnu 2021 vadnost technologie potvrdil externí auditor a v květnu 2021 proběhl za účasti pracovníků Novelis neúspěšný akceptační technický test stanovený smlouvou jako podmínka převzetí strojů žalobkyní. V červnu 2021 proto žalobkyně odstoupila od smlouvy a po neúspěšné snaze o smírné řešení s dodavatelem podala v říjnu 2021 arbitrážní žalobu. Arbitráž nakonec skončila v srpnu 2023 uzavřením dohody o narovnání, v rámci nějž společnost Novelis zaplatila žalobkyni kompenzaci a žalobkyně jí vrátila stroje. Žalobkyně v žádosti konstatovala, že lhůta pro podání žádosti o vrácení cla podle čl. 121 odst. 1 písm. b) celního kodexu sice počala běžet dne 3. 6. 2020, ale došlo k jejímu prodloužení z důvodu nepředvídatelných okolností a vyšší moci. Nepředvídatelné okolnosti spočívají ve zdržení testování zboží v důsledku laxního přístupu dodavatele, jenž žalobkyně nemohla předpokládat (stejně jako to, že povede až k arbitrážnímu sporu), ve snaze o odstranění vad i v tom, že žalobkyně se stroji nemohla nakládat, jelikož představovaly předmět zajištění pro úvěrové financování pořizované technologie. Vyšší moc lze spatřovat v pandemii COVID-19, která vedla k obtížím při zajištění přítomnosti pracovníků společnosti Novelis nezbytné pro dokončení reklamačního procesu a k jeho průtahům. Zboží bylo nakonec vyvezeno zpět mimo EU, avšak z uvedených důvodů k tomu nemohlo dojít ve lhůtě jednoho roku, resp. tří let. Pokud by nebylo možné clo vrátit podle čl. 118 celního kodexu, žalobkyně z opatrnosti žádala o jeho vrácení podle čl. 120 v zájmu spravedlnosti. Uvedla, že i když vadu produktu lze považovat za běžné podnikatelské riziko, za zvláštní okolnost a mimořádnou situaci je podle ní nutno považovat skutečnost, že standardní dodání zboží se vyvinulo v roky trvající soudní spor. S ohledem na cenu zboží se tak žalobkyně považuje být v mimořádné situaci ve smyslu čl. 120 celního kodexu. K žádosti žalobkyně doložila celní a obchodní dokumenty včetně platebního výměru na dovozní clo.
24. Dne 7. 9. 2023 celní úřad ve smyslu čl. 22 odst. 6 celního kodexu sdělil žalobkyni důvody, proč má za to, že její žádost je třeba zamítnout jako opožděnou. Okolnosti tvrzené žalobkyní totiž nepředstavují nepředvídatelné okolnosti nebo vyšší moc, jež by jí bránily podat žádost včas. Bylo na žalobkyni, kdy přistoupí k odstoupení od smlouvy, přičemž možnost vrácení cla mohla započít řešit s celním úřadem již na podzim 2020, jakmile byly zjištěny vady zboží. Možnost dodání vadného zboží a reklamační komplikace celní úřad hodnotil jako součást běžného podnikatelského rizika, s nímž měla žalobkyně dopředu počítat.
25. Dne 3. 10. 2023 žalobkyně podrobně oponovala předběžnému závěru celního úřadu. O vrácení cla žalobkyně nemohla požádat dříve, než bylo zboží konečným způsobem odmítnuto, což nastalo až v srpnu 2023, kdy bylo zboží vráceno dodavateli. Žalobkyně odkázala na právní úpravu vracení DPH a nepřijatelnost výkladu, který rozbíhá lhůtu dříve, než lze žádost o vrácení vůbec podat. Odmítla též možnost aplikace daňového řádu s tím, že k prodloužení lhůty pro podání žádosti podle čl. 121 celního kodexu dochází i bez podání žádosti o prodloužení ve stanovené lhůtě.
26. Dne 13. 10. 2023 celní úřad vydal prvostupňové rozhodnutí, jímž žádost žalobkyně zamítl. Nad rámec zopakování důvodů sdělených žalobkyni již 7. 9. 2023 celní úřad konstatoval, že lhůty v čl. 121 odst. 1 celního kodexu se odvíjejí zásadně od okamžiku, kdy byl celní dluh oznámen, a nikoliv od zjištění vady zboží. Tím je celní úřad vázán a nepřísluší mu tato ustanovení ohýbat ve prospěch žadatelů. Celní úřad je jinak vstřícný a snaží se hledat ve složitých případech řešení souladná s právní úpravou, ale není mu známo, že by jej žalobkyně po vyměření cla kontaktovala a snažila se ve spolupráci s ním nalézt vhodné řešení své situace. Celní úřad trvá na tom, že žalobkyni nezabránily v podání žádosti ve stanovené lhůtě nepředvídatelné okolnosti nebo vyšší moc. V žádosti uváděné skutečnosti odpovídají běžnému podnikatelskému riziku, nutnost dlouhého testování ostatně plynula již ze smluvních ujednání, takže nebyla nepředvídatelná. Žalobkyně sama uvedla, že se o vadě strojů dozvěděla již na podzim 2020. Již tehdy mohla věc řešit ve spolupráci s celním úřadem, přičemž bylo na její vůli, zda si zboží ponechá, prodá nebo jej vrátí dodavateli. Za pandemie COVID-19 sice bylo komplikováno cestování, což dokládá ztížení testovacího provozu (které ale nepředstavuje zvláštní ani nepředvídatelnou okolnost), ovšem nikoliv nemožnost podat žádost o vrácení cla. Žádost by byla opožděná i v případě posuzování podle čl. 120 celního kodexu. Celní úřad s ohledem na námitky žalobkyně již netrval s odkazem na § 36 daňového řádu na nutnost ve lhůtě požádat o samotné prodloužení lhůty, to ale nic nemění na opožděnosti žádosti.
27. V podaném odvolání žalobkyně argumentovala v zásadě obdobně jako v podané žalobě.
28. Dne 18. 4. 2024 žalovaný vydal napadené rozhodnutí, které bylo žalobkyni doručeno následujícího dne a v němž odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Nejprve obsáhle vysvětloval, že prvostupňové rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Dále uvedl, že shodně se žalobkyní považuje za nesporné, že podmínky pro vrácení dovozního cla ve smyslu čl. 118 odst. 1 a 2 celního kodexu byly v jejím případě splněny. Pro posouzení případu je ale zásadní otázka, zda žádost o vrácení cla byla podána včas. Celní kodex totiž omezuje dobu, během které lze požádat o vrácení cla na tři roky, resp. v případě vadného zboží na jeden rok. Jedná se o pevně stanovenou objektivní lhůtu, jejíž počátek je vždy bez výjimky navázán na oznámení celního dluhu, což je stanoveno v zájmu právní jistoty jak jednotlivců, tak i celních orgánů, resp. EU. Tato lhůta podle SDEU nijak nebrání tomu, aby hospodářské subjekty využívaly práv, jež jim právní předpisy přiznávají (rozsudek ze dne 14. 6. 2012 ve věci C-553/10 CIVAD, bod 23). Samotná lhůta pro podání žádosti o vrácení cla je podle žalovaného lhůtou hmotněprávní, a nikoliv procesní, jak tvrdí žalobkyně. Tato lhůta ohraničuje období, ve kterém je možné uplatnit právo. Nedochází tak k žádné kolizi hmotněprávních a procesních podmínek – včasné podání žádosti je zcela rovnocennou podmínkou s podmínkami ostatními. Pokud by se měla lhůta odvíjet od okolností závislých na osobě žadatele (od data zjištění vady či okamžiku zpětného vývozu zboží), již by se nejednalo o lhůtu objektivní, ale subjektivní. Takový výklad lhůty uvedené v čl. 121 celního kodexu podle žalovaného možný není. Napadené rozhodnutí tak nelze vnímat jako nepřiměřeně tvrdé, jelikož žalovaný je při svém rozhodování vázán komunitárními (a vnitrostátními) předpisy a nemůže se v rámci správního uvážení od nich odchýlit. Pokud by evropský zákonodárce podmiňoval započetí běhu lhůty subjektivními okolnostmi, takové pravidlo by do celního kodexu vložil. Při výkladu žalobkyně by byla právní úprava prodloužení lhůty v druhém pododstavci čl. 121 odst. 1 celního kodexu nadbytečná a stejně tak by ani nemohl vzniknout spor, který byl řešen SDEU v rozsudku CIVAD (v daném případě zda protiprávnost nařízení o antidumpingovém clu vyslovená jiným rozsudkem SDEU představuje vyšší moc umožňující prodloužení lhůty pro podání žádosti o vrácení cla).
29. Podle žalovaného je klíčové nesporné datum oznámení celního dluhu dne 3. 6. 2020, z čehož plyne, že lhůta pro podání žádosti o vrácení cla podle čl. 118 celního kodexu uplynula dne 3. 6. 2021 a podle čl. 120 dne 3. 6. 2023, zatímco žalobkyně žádost podala až dne 26. 8. 2023. Tento závěr potvrzuje i metodický pokyn Komise k vracení či promíjení, na který žalobkyně ve své žádosti opakovaně poukazovala a který uvádí, že lhůta s výjimkou případů zneplatnění celního prohlášení vždy začíná oznámením celního dluhu a že v případě opožděně podané žádosti této žádosti nelze vyhovět.
30. V případě nepředvídatelných okolností bránících podání žádosti či vyšší moci, jež žalobkyně neprokázala, by podle výslovného ustanovení čl. 121 odst. 1 celního kodexu došlo k prodloužení lhůty, a nikoliv k jejímu stavení. Celní kodex s pojmem pozastavení lhůty pracuje v čl. 121 odst. 3 celního kodexu v souvislosti s případem podání opravného prostředku proti oznámení celního dluhu, je tedy zřejmé, že unijní zákonodárce důsledně mezi těmito případy rozlišuje. V daném případě opravný prostředek proti vyměření cla podán nebyl, je proto třeba posoudit, zda došlo k prodloužení lhůty a zda okolnosti tvrzené žalobkyní lze považovat za nepředvídatelné či za vyšší moc, jež jí zabránily podat žádost včas. S odkazem na judikaturu SDEU žalovaný zastává názor, že v obou případech musí jít o restriktivně vykládané objektivní události nezávislé na vůli žadatele, přičemž žadatel je povinen ve vztahu k nim přijmout vhodná a přiměřená preventivní opatření. Veškeré žalobkyní uváděné okolnosti však vycházejí z domněnky, že žalobkyně mohla o vrácení cla požádat až poté, kdy byla s konečnou platností zjištěna vada a zboží opustilo celní území EU. S tím ale žalovaný nesouhlasí a konstatuje, že žalobkyně mohla žádost podat ihned po zjištění vad dovezeného zboží, aniž by musela vyčkávat na ukončení jednání s dodavatelem a na zpětný vývoz.
31. Jakkoliv je snaha o opravu a teprve až následně o vrácení zboží pochopitelná, nelze ji podle žalovaného považovat za nepředvídatelnou okolnost nezávislou na vůli žalobkyně. Žalobkyně má sice pravdu v tom, že clo je možné vrátit až po splnění podmínek vymezených čl. 116 a 118 celního kodexu, ale tyto podmínky nelze ztotožňovat s podmínkami pro podání žádosti o vrácení cla. Celní předpisy např. v čl. 173 prováděcího nařízení přímo předpokládají, že zboží bude vyvezeno až po podání žádosti o vrácení cla. Podmínkou podání žádosti není ani předložení dokladu o tom, že dodavatel vady zboží či jeho nesoulad se smlouvou uznal, neboť vadnost zboží lze doložit i jinými způsoby, např. výsledky v žádosti zmiňovaného akceptačního technického testu, který měla žalobkyně k dispozici včas již v květnu 2021. Překážkou by nebyla ani v žádosti zmiňovaná nemožnost volné dispozice se zbožím z důvodu, že představovalo předmět zajištění úvěru, neboť namísto zpětného vývozu mohlo být zboží v souladu s čl. 118 odst. 4 celního kodexu propuštěno do režimu uskladnění v celním skladu, který mohl být rozhodnutím celního úřadu zřízen i v prostorách žalobkyně, anebo do režimu aktivního zušlechťovacího styku, takže by dodavatel mohl na dovezeném zboží provádět opravy přesahující rozsah úprav uskladněného zboží připuštěných podle čl. 220 celního kodexu v celním skladu. Není tedy pravdou, že by právní úprava na takové situace nepamatovala, naopak obsahuje snadno realizovatelné řešení i pro situace obdobné té, v níž se nacházela žalobkyně.
32. Celní úřad tedy podle žalovaného správně posoudil, že prodlevy při opravách a testování zboží a zdlouhavé řešení sporů s dodavatelem umocněné omezeními souvisejícími s pandemií COVID‑19 ve skutečnosti žalobkyni nebránily v podání žádosti o vrácení cla včas, a proto je nelze považovat za nepředvídatelné okolnosti ani za vyšší moc ve smyslu druhého pododstavce čl. 121 odst. 1 celního kodexu. Žalobkyni mohlo být clo vráceno již v roce 2020 či 2021 a dovezené zboží mohlo být pod její kontrolou uskladněno v celním skladu neomezeně dlouho až do vyřešení sporů s dodavatelem. Nadto každý, kdo nakupuje zboží, vědomě podstupuje riziko, že dodané zboží bude vadné, a proto by měl usilovat o to, aby ve smlouvě byly upravena vzájemná práva způsobem, který bude vyhovovat oběma stranám. Není ani neobvyklé, že uplatňování vad se nesetká se vstřícností na straně dodavatele, takže situace žalobkyně není ničím výjimečná. Jestliže žalobkyně považuje vysokou pořizovací cenu zboží a z toho plynoucí částku cla za mimořádnou, měla a mohla věnovat o to větší péči získání relevantních informací o správném postupu při podávání žádosti o vrácení cla, když si byla vědoma vadnosti zboží. Ve skutečnosti jde o to, že žalobkyně nevyužila včas možnosti, které jí pro řešení dané situace celní předpisy nabízely. Celní dluh tak nevznikl za zvláštních okolností, ale zcela standardním způsobem při dovozu zboží, přičemž riziko vad zboží a nespolupráce dodavatele žalobkyně podstupovala ve stejné míře, jako jakýkoliv jiný hospodářský subjekt. Podle žalovaného tak nejsou splněny ani podmínky pro vrácení cla podle čl. 120 (a zjevně ani čl. 117 a 119) celního kodexu, nehledě na to, že žádost byla uplatněna opožděně i z pohledu tříleté lhůty vztahující se k těmto článkům. Žalobkyní citované směrnice a rozsudky SDEU z oblasti DPH nelze na projednávaný případ použít, protože se netýkají otázek cla.

Posouzení žaloby

33. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, že je věcně i místně příslušným soudem a napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
34. Z povahy věci se soud nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) v rozsudku ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46, konstatoval, že „[z] odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši (§ 68 odst. 3 správního řádu z roku 2004).“ Z toho ovšem nevyplývá povinnost žalovaného detailně reagovat na veškeré odvolací námitky žalobkyně, nýbrž povinnost postavit proti nim natolik logicky ucelené a přesvědčivé skutkové a právní závěry, z nichž alespoň implicitně vyplývá, proč žalovaný považoval odvolací námitky za nedůvodné (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2015, č. j. 6 As 152/2014-78). Samotný nesouhlas se závěry žalovaného pak z povahy věci nemůže být důvodem nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
35. Žalovaný i celní úřad ve svých rozhodnutích uceleně vysvětlili, jakou právní úpravou se řídí lhůta pro podání žádosti o vrácení dovozního cla z důvodu odmítnutí vadného zboží, jak ji vykládají a proč považují žádost žalobkyně i přes jí vznášené argumenty za opožděnou. Žalovaný nebyl povinen detailněji reagovat na požadavek žalobkyně k analogickému postupu jako v oblasti DPH a spotřebních daní, neboť jasně sdělil, že se jedná o zcela odlišné povinnosti, které se neřídí celními předpisy, a že žalobkyně měla reálnou možnost požádat o vrácení cla před uplynutím lhůt stanovených v čl. 121 celního kodexu.
36. Mezi stranami není sporné, že žalobkyně přijala vadné zboží původem z USA, tj. ze země mimo celní prostor EU. Sporné nejsou ani další okolnosti případu, ale pouze jejich právní hodnocení.
37. Podle č. 116 odst. 1 celního kodexu, jsou-li splněny podmínky stanovené v tomto oddíle částky dovozního nebo vývozního cla se vracejí nebo promíjejí z kteréhokoliv z těchto důvodů:

a) přeplatky na částkách dovozního nebo vývozního cla;

b) vadné zboží nebo zboží neodpovídající smluvním podmínkám;

c) chyba ze strany příslušných orgánů;

d) v zájmu spravedlnosti.

Částka dovozního nebo vývozního cla se vrátí v případě, kdy byla zaplacena a platnost odpovídajícího celního prohlášení je v souladu s článkem 174 zrušena.

38. Podle č. 118 odst. 1 celního kodexu se částka dovozního cla vrátí nebo promine, vztahuje-li se oznámení celního dluhu na zboží, které bylo odmítnuto dovozcem vzhledem k tomu, že bylo v okamžiku propuštění vadné nebo neodpovídalo podmínkám smlouvy, na jejímž základě bylo dovezeno.

Za vadné zboží se považuje také zboží, které bylo poškozeno před propuštěním.

39. Podle čl. 118 odst. 4 celního kodexu celní orgány namísto opuštění celního území Unie na žádost dotyčné osoby povolí, aby zboží bylo propuštěno do režimu aktivního zušlechťovacího styku, včetně zničení, nebo do režimu vnějšího tranzitu nebo režimu uskladnění v celním skladu, nebo aby bylo umístěno do svobodného pásma.
40. Podle čl. 120 odst. 1 celního kodexu se v případech jiných než uvedených v čl. 116 odst. 1 druhém pododstavci a v článcích 117, 118 a 119 částka dovozního nebo vývozního cla vrátí nebo promine v zájmu spravedlnosti, vznikl‑li celní dluh za zvláštních okolností, jež nelze přičítat klamavému jednání nebo hrubé nedbalosti dlužníka.
41. Podle čl. 120 odst. 2 celního kodexu se má za to, že zvláštní okolnosti ve smyslu odstavce 1 existují, pokud je z okolností případu zřejmé, že se dlužník ve srovnání s jinými subjekty vykonávajícími stejnou podnikatelskou činnost nachází v mimořádné situaci a že by v případě neexistence těchto okolností neutrpěl újmu způsobenou výběrem částky dovozního nebo vývozního cla.
42. Podle čl. 121 odst. 1 celního kodexu se žádosti o vrácení nebo prominutí cla podle článku 116 předkládají celním orgánům v těchto lhůtách:

a) v případě přeplatků na částkách dovozního nebo vývozního cla, chyby ze strany příslušných orgánů nebo jednání v zájmu spravedlnosti ve lhůtě tří let ode dne, kdy byl celní dluh oznámen;

b) v případě vadného zboží nebo zboží neodpovídajícího smluvním podmínkám do jednoho roku ode dne, kdy byl celní dluh oznámen;

c) v případě zrušení platnosti celního prohlášení ve lhůtě stanovené v pravidlech týkajících se zrušení platnosti.

Lhůty uvedené v prvním pododstavci písm. a) a b) se prodlouží, prokáže-li žadatel, že mu v podání žádosti ve stanovené lhůtě zabránily nepředvídatelné okolnosti nebo vyšší moc.

43. Podle čl. 121 odst. 2 celního kodexu, pokud celní orgány nemohou na základě uvedených důvodů přiznat vrácení nebo prominutí částky dovozního nebo vývozního cla, jsou povinny přezkoumat odůvodněnost žádosti o vrácení nebo prominutí cla v kontextu ostatních důvodů pro vrácení nebo prominutí uvedených v článku 116.
44. Z rekapitulovaných ustanovení vyplývá, že pakliže panuje shoda mezi žalobkyní i žalovaným, že jsou naplněny podmínky pro vrácení cla podle ustanovení čl. 118 celního kodexu (tj. že se žádost skutečně vztahuje na clo vybrané ze zboží, jež žalobkyně odmítla přijmout z důvodu vad, které mělo zboží již v okamžiku propuštění do volného oběhu), není již možné případ posoudit podle čl. 120 celního kodexu. Ustanovení čl. 120 celního kodexu totiž výslovně pamatuje pouze na mimořádné případy, na které nepamatují skutkové podstaty vrácení cla uvedené v předchozích článcích (tj. ani úprava vrácení cla z důvodu vad zboží podle čl. 118 celního kodexu). Nelze je tedy podpůrně užít tam, kde je naplněna skutková podstata uvedená v čl. 118, ale clo nelze vrátit z důvodu opožděného uplatnění žádosti.
45. Nadto se soud shoduje se žalovaným v tom, že z okolností případu je zřejmé, že žalobkyně nebyla v mimořádné situaci – ve srovnání s jinými subjekty, které při své podnikatelské činnosti také dováží investiční celky nebo složitější zařízení. Nejen při dodávkách složitějších strojů a zařízení dochází čas od času k tomu, že dodané zboží trpí závadami, které se nepodaří vyřešit. Vzácné není ani to, že různí dodavatelé přistupují k odpovědnosti za vady různě, a řešení tak může mít nejen podobu rychlé opravy či vrácení zboží, ale bohužel i delšího sporu završeného soudem, popř. obchodní arbitráží.
46. I kdyby však žalobkyně snad měla pravdu a podmínky čl. 120 celního kodexu byly naplněny, i tak by nebylo možné žádosti vyhovět, protože byla podána opožděně po lhůtě, která je v tomto případě čl. 121 odst. 1 písm. a) celního kodexu stanovena jako tříletá ode dne, kdy byl celní dluh oznámen. Uplatnily by se tak zcela shodně níže uvedené závěry soudu k nesplnění podmínek pro prodloužení lhůty předpokládané druhým pododstavcem čl. 121 odst. 1 celního kodexu. Podmínky možného prodloužení lhůty jsou totiž identické v případě vrácení cla jak v intencích čl. 118, tak i čl. 120 celního kodexu.
47. Z textu celního kodexu jakožto přímo účinného nařízení vyplývá, že lhůta pro podání žádosti o vrácení cla uhrazeného za odmítnuté vadné zboží podle čl. 121 odst. 1 písm. b) celního kodexu [ale i v případě vrácení z důvodu spravedlnosti podle písm. a)] je lhůtou objektivní, která se neodvíjí od okamžiku zjištění vady zboží, resp. okamžiku odstoupení od smlouvy, nýbrž (v obou případech) od okamžiku oznámení celního dluhu. Výklad, jejž se žalobkyně domáhá, je v přímém rozporu s textem právní normy. Výklad contra legem je i ve vnitrostátním právu možný jen zcela výjimečně, jedná-li se o zjevný omyl zákonodárce, např. je-li odkazováno na ustanovení, jež se v důsledku novelizací anebo průběhu legislativních prací přesunulo, ale změna odkazující normy byla opomenuta, popř. tam, kde z důvodových zpráv a systematických souvislostí je patrné, jaké pravidlo chtěl zákonodárce zakotvit, avšak zjevně chybné jazykové vyjádření ve skutečnosti vyznívá opačně (či jinak). O nic takového ale v tomto případě nejde, navázání běhu lhůty na den, kdy původní celní dluh vznikl, odpovídá úmyslu unijního zákonodárce, což plyne už z toho, že obdobnou formulaci obsahovalo již ustanovení čl. 238 odst. 4 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, účinné do 30. 4. 2016 (dále jen „předchozí celní kodex“), které běh lhůty vázalo na den, kdy byla dlužníkovi sdělena částka cla, stejně jako jemu předcházející ustanovení čl. 5 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1430/79 o vracení nebo promíjení dovozního nebo vývozního cla účinné do 31. 12. 1993 (dále jen „nařízení o vracení cla“), jež tuto lhůtu odvozovalo ode dne, kdy bylo clo zaúčtováno orgánem příslušným pro výběr. Byť není jazykové označení rozhodného dne totožné, obsahově se vždy jednalo o okamžik odvozovaný od původního vyměření cla, od roku 1994 pak kontinuálně o okamžik oznámení vyměřené částky cla celnímu dlužníkovi, přičemž unijní zákonodárce necítil potřebu v tomto směru napravovat nějakou chybu či upravovat použitou formulaci ani při přijetí celního kodexu, ani v průběhu platnosti všech tří zmíněných celních norem, a to i když k opravám textu nařízení či jejich novelizacím několikrát došlo i v průběhu jejich platnosti. Adekvátnost zvoleného data, od nějž se rozbíhá běh lhůt pro podání žádosti o vrácení cla, přitom nezpochybnil ani SDEU, třebaže se otázkou výkladu tohoto či souvisejících ustanovení již několikrát zabýval, byť zpravidla šlo o jiné tituly vrácení než z důvodu vad zboží. To však není podstatné, neboť den, od nějž počíná běh lhůty pro podání žádosti o vrácení cla, byl i při dřívějším rozdělení úpravy do separátních článků celních nařízení vždy shodně formulován pro většinu stanovených titulů vrácení cla.
48. V tomto směru nelze považovat za relevantní ani odkazy žalobkyně na judikaturu týkající se DPH a spotřebních daní. Žalobkyní zmiňovaná rozhodnutí totiž vykládají odlišné právní normy unijního práva v podobě směrnic a zabývají se otázkou souladu vnitrostátního práva s právem unijním. Jestliže v daném případě směrnice neomezovala lhůtu pro uplatnění určitého nároku (vrácení DPH či uplatnění odpočtu) jednoznačným pravidlem, pak je logické, že vnitrostátní pravidlo popírající možnost uplatnění takového nároku nemohlo v důsledku přímého účinku směrnice obstát přinejmenším pro nedodržení zásady efektivity, jež zakazuje vnitrostátnímu právu i v oblasti unijním právem přímo neharmonizované stanovovat taková pravidla, která ve svém důsledku prakticky znemožňují uplatnění práva zakotveného v unijním právu, jako je nárok na odpočet či právo na vrácení daně. V nynějším případě však nejde o vnitrostátní pravidlo na poli harmonizovaném směrnicemi, ale o ustanovení přímo aplikovatelného unijního práva, které v čl. 121 celního kodexu časově limituje právo přiznané jiným (zcela rovnocenným) pravidlem obsaženým v čl. 118 celního kodexu. Nejde o oblast harmonizovanou (sdílenou), nýbrž unifikovanou, spadající do výlučné unijní pravomoci. Nejde zde též o případ kolize vnitrostátního práva s právem unijním a ani o případ kolize nižší normy unijního práva (předchůdce prováděcího nařízení) s normou silnější (předchozí celní kodex), jako tomu bylo např. ve věci řešené SDEU v rozsudku ze dne 12. 10. 2017 ve věci C-661/15 X). Judikatura, jíž se žalobkyně dovolává, tedy neřeší ani situace analogické, a proto úvahy v ní obsažené nepředstavují relevantní argumenty zpochybňující zákonnost napadeného rozhodnutí.
49. Byť tímto směrem žalobkyně ani neargumentuje, soud dodává, že sám neshledává ani jakýkoliv důvod pochybovat o platnosti pravidla obsaženého v čl. 121 odst. 1 písm. b) celního kodexu pro rozpor unijními normami vyšší právní síly, a to právě s ohledem na to, že žalovaný srozumitelně popsal, jakým způsobem žalobkyně mohla v mezích platných celních předpisů předejít marnému uplynutí jednoleté lhůty stanovené v tomto ustanovení a dosáhnout navrácení cla i přes probíhající spor s dodavatelem a případné úsilí žalobkyně upřednostnit opravu dodaného zboží před jeho vrácením oproti vrácení kupní ceny v důsledku odstoupení od smlouvy.
50. I když tedy o samotném vrácení cla nemuselo být rozhodnuto ve lhůtě jednoho roku od oznámení celního dluhu, žádost o jeho vrácení v souladu s požadavky čl. 121 odst. 1 písm. b) celního kodexu musela být v této lhůtě podána (anebo celní orgány se o rozhodných okolnostech měly a mohly v této lhůtě dozvědět, pokud by bylo ve hře vrácení cla i bez žádosti – srov. analogicky bod 32 rozsudku SDEU ze dne 1. 8. 2025 ve věci C-206/2024 Caves Andorranes).
51. Zbývá tedy pouze posoudit, zda okolnosti uváděné žalobkyní mohly představovat případy „nepředvídatelných okolností“ nebo „vyšší moci“, jež by opodstatňovaly závěr, že ve smyslu druhého pododstavce čl. 121 odst. 1 celního kodexu došlo k prodloužení roční lhůty, a to natolik, že podanou žádost by i přes její podání po téměř tři a čtvrt roce od rozběhnutí lhůty bylo stále nutné považovat ještě za včasnou. I zde se však soud shoduje se závěry žalovaného, který danou otázku posoudil správně.
52. Již samotná možnost vrácení cla představuje výjimku z pravidla, a příslušné normy je proto třeba vykládat spíše zužujícím způsobem. O to přísněji je třeba nahlížet na pravidlo, jež umožňuje striktně stanovenou lhůtu, v níž musí být podána žádost o vrácení či prominutí cla, prodloužit. V rozsudku ze dne 14. 6. 2012 ve věci C-533/10 CIVAD, na nějž žalovaný zcela přiléhavě poukázal, SDEU ve vztahu k obsahově obdobné úpravě v čl. 236 předchozího celního kodexu vysvětlil (srov. body 26 až 35), že pojem „vyšší moc“ musí být v kontextu celní právní úpravy v zásadě chápán ve smyslu okolností nezávislých na tom, kdo se jí dovolává, neobvyklých a nepředvídatelných, jejichž důsledkům nemohlo být i přes veškerou vynaloženou péči zabráněno. Z toho vyplývá, že pojem „vyšší moc“ obsahuje objektivní složku, která spočívá v neobvyklých okolnostech nezávislých na vůli subjektu, a subjektivní složku, která spočívá v povinnosti dotčeného subjektu zabezpečit se proti následkům neobvyklé události tím, že učiní vhodná opatření, aniž podstoupí nepřiměřené oběti. Naplnění subjektivní složky bylo v daném případě podle SDEU vyloučeno i přes existenci unijního nařízení zavádějícího antidumpingové clo už jen proto, že dovozce mohl požádat o vrácení cla a po zamítnutí žádosti v navazujícím soudním řízení namítnout neplatnost nařízení o antidumpingovém clu. Samotná neplatnost antidumpingového cla nenaplňuje podle SDEU ani objektivní složku pojmu „vyšší moc“, jelikož unijní procesní pravidla zakotvují systém umožňující přezkum legality unijních aktů, a proto neplatnost unijního legislativního aktu nemůže být neobvyklá.
53. Pokud jde o pojem „nepředvídatelných okolností“, i v něm se nutně musí projevit objektivní složka, která je dána přítomností okolností, jež brání podání žádosti o vrácení či prominutí cla a jež byly do té míry neobvyklé a nepravděpodobné, že průměrnému hospodářskému subjektu nelze spravedlivě vytýkat, že se předem na ně preventivně nepřipravil a nepřijal opatření, jež by mu umožnila i v případě, že tyto okolnosti nastanou, žádost o vrácení cla podat, popř. že žádost nepodal již dříve, než mohly tyto okolnosti nastat. To je také třeba doplnil subjektivní složkou, která doplňuje posouzení situace žalobkyně z pohledu dodržení řádné péče, a to v kontextu jejích případných zvláštních znalostí a zkušeností a s přihlédnutím k možné dobré víře, která by mohla pramenit z konkrétních ujištění, jež se jí dostalo od relevantních orgánů veřejné moci.
54. Co však žalobkyně ve svých úvahách nedoceňuje, je fakt, že jak ony nepředvídatelné okolnosti, tak vyšší moc nemohou být mimoběžné, ale musí být příčinou toho, proč žádost o vrácení cla nebyla podána ve stanovené lhůtě. Stejně tak je logické, že prodloužení lhůty mohou takové události působit jen po tu dobu, kdy podání žádosti znemožňovaly.
55. Stejně jako žalovaný ani soud nezpochybňuje, že například pandemie COVID-19 a s ní spojená omezující opatření mohou být podle okolností případem vyšší moci, podstatné však je, zda (případně i ve spojení s dalšími okolnostmi) opravdu bránily právě včasnému podání žádosti. Ani žalobkyně netvrdí, že v průběhu rozhodné jednoleté lhůty počínající dnem 4. 6. 2020 a končící uplynutím dne 3. 6. 2021 celní úřady nepřijímaly žádosti o vrácení cla a že tento stav z důvodu pandemie trval až do roku 2023. Jediné, s čím žalobkyně nemožnost dřívějšího podání žádosti spojuje, je skutečnost, že až do srpna 2023 nepanovala shoda mezi ní a dodavatelem na tom, zda zboží je vadné a bude vráceno, a že ani tento spor nebyl konečným způsobem rozhodnut dohodnutým arbitrážním orgánem. Pandemie jakožto vyšší moc se tak projevila pouze jako okolnost prodlužující období, v němž nebylo známo, zda bude zboží dodavateli s konečnou platností pro své vady vráceno.
56. Je tedy třeba si položit otázku, zda nesouhlas dodavatele s jednostranným odmítnutím zboží žalobkyní, popř. nejistota žalobkyně, zda se zboží nepodaří opravit, skutečně bránily v podání žádosti o vrácení cla. Jak přitom žalovaný přesvědčivě vyložil, o reálnou překážku podání žádosti a ani následného vrácení cla nešlo. I kdyby tedy zmíněné okolnosti představovaly „nepředvídatelnou okolnost“ či „vyšší moc“, přesto by nevedly k prodloužení lhůty stanovené v čl. 121 odst. 1 písm. b) celního kodexu, jelikož nebránily včasnému podání žádosti.
57. Nadto soud musí odmítnout, že by spory o vrácení vadného zboží mohly být nepředvídatelnou okolností. Ačkoliv k dodání vadného zboží z pohledu žalobkyně nemusí docházet na každodenní bázi, rozhodně nejde o situaci v běžném hospodářském styku neobvyklou a vzácnou, a to včetně situací, kdy se vady ani přes poskytnutou součinnost pořizovatele nepodaří odstranit a je namístě přistoupit k odmítnutí zboží nebo kdy dodavatel zboží odmítá vady uznat a jediné soukromoprávní řešení představuje soudní či rozhodčí řízení, jež standardně trvá i déle než jeden rok. To platí o to více pro dodávky složitých strojů, jež vyžadují přizpůsobení konkrétnímu odběrateli a komplexní nastavení a propojení s navazujícími procesy a zařízeními. Jinými slovy žalobkyně nemůže úspěšně tvrdit, že jí nelze vyčítat, že dopředu nepočítala s variantou, že dodané zboží může mít vady a že se je nakonec nepodaří odstranit. Stejně tak nelze legitimně tvrdit, že žalobkyně nemohla očekávat, že odstraňování vad bude zdlouhavé (přinejmenším v řádu mnoha měsíců), a že jí nelze vyčítat, pokud slepě věřila tomu, že i při neodstranění vad dodavatel plně přijme svou odpovědnost. Právě naopak, i když takové situace jsou nežádoucí a u renomovaných dodavatelů by měly být vzácné, rozhodně je nelze považovat za nepředvídatelné. I s takovou alternativou musí každý racionálně jednající hospodářský subjekt (včetně žalobkyně) počítat a zavčasu přijímat opatření, která minimalizují z toho plynoucí rizika, a to nejen na úrovni smluvních ujednání, ale i v rámci navazujících veřejnoprávních povinností.
58. Žalobkyně nepochybně mohla očekávat, že u dodávky výrobního zařízení se může reklamační proces protáhnout, a stejně tak si měla být vědoma existence celním kodexem stanovené roční lhůty pro podání žádosti o vrácení cla pro případ, že by se vady nepodařilo odstranit a bylo namístě od smlouvy odstoupit. I pro případ, že sama žalobkyně nedisponovala přesnými znalostmi celních předpisů, v rámci povinnosti řádné péče bylo namístě očekávat, že u dovozu takto nákladného zboží v ceně stovek milionů Kč zavčasu využije odborného poradenství i v celní oblasti, anebo se obrátí preventivně s dotazem přímo na celní orgány. Jakkoliv se žalobkyně proti možnosti položit takový dotaz v celním řízení ohrazuje, z oficiálních webových stránek Celní správy České republiky vyplývá existence „Centra pro základní poradenství a informace z oblasti celní a daňové problematiky a dalších kompetencí Celní správy ČR“, na které se může široká veřejnost obracet s písemnými či telefonickými dotazy ohledně výkladu celních předpisů (https://celnisprava.gov.cz/cz/o-nas/kontakty/Stranky/centrum-pro-zakladni-poradenstvi-a-informace-z-oblasti-celni-a-danove-problematiky-a-dalsich-kompetenci-celni-spravy-cr.aspx). Žalobkyně tedy mohla požádat celní správu o nástin vhodného postupu, jak nastalé komplikace řešit a v jakých lhůtách k tomu musí dojít. Pokud by tak učinila, mohla by tím případně na základě obdržených informací založit i svou dobrou víru v zákonnost svých kroků a očekávat vyhovění žádosti o vrácení cla. Takto ale žalobkyně ke své škodě nepostupovala a nyní se snaží hájit procesní postup, který ani soud nepovažuje za adekvátní.
59. Nesprávný je i předpoklad žalobkyně, že odmítnutím vadného zboží ve smyslu čl. 118 celního kodexu je třeba rozumět výhradně dodavatelem akceptované odstoupení od smlouvy nebo závazné rozhodnutí soudu či arbitrážního tribunálu. Žalovaný má pravdu v tom, že odmítnutí zboží je jednostranný úkon dovozce, přičemž skutečnost, že se týká vadného zboží, lze prokázat i jinými prostředky než konečným rozhodnutím arbitra či souhlasným prohlášením dodavatele a dovozce. Ostatně takové společné prohlášení ani nemusí být v případě pochybností celního úřadu dostatečným dokladem vadnosti zboží. Adekvátním dokladem naopak mohou být zprávy o technické kontrole zboží, odborná vyjádření či znalecké posudky. S ohledem na tvrzení žalobkyně v podané žádosti, že vadnost zboží jí byla známa již na podzim roku 2020 a že výsledky technického akceptačního testu byly známy v květnu 2021, nelze mít pochyb o tom, že žalobkyně měla možnost ještě před uplynutím jednoleté lhůty doložit (popřípadě dodatečně ve lhůtě stanovené ve výzvě celního úřadu k odstranění nedostatků žádosti), že dovezené zboží je vadné. Celnímu úřadu přitom nepřísluší do hloubky posuzovat, zda z pohledu rozhodných soukromoprávních předpisů se jedná o takové vady, jež opravňují k odstoupení od smlouvy. Ostatně konkrétní způsob řešení reklamace může být dán dovozci v řadě případů na výběr, popřípadě může být i mimo rámec původní smlouvy nakonec akceptován dodavatelem.
60. Skutečnost, zda toto řešení dodavatel nakonec akceptuje, či nikoliv, a zda dojde ke zpětnému vývozu zboží, je přitom provázána s celními režimy, do kterých se zboží může v návaznosti na odmítnutí pro vady dostat. Jak totiž žalovaný správně upozorňuje, vrácení cla není striktně podmíněno jen zpětným vývozem zboží předpokládaným v čl. 118 odst. 2 in fine celního kodexu, ale namísto toho je lze řešit dle odst. 4 téhož ustanovení i propuštěním zboží do režimu aktivního zušlechťovacího styku, včetně zničení, do režimu vnějšího tranzitu, do režimu uskladnění v celním skladu, anebo umístěním do svobodného pásma.
61. S tím úzce souvisí i odpověď na otázku, zda podání žádosti nebránila žalobkynina preference opravy zboží a po dobu jednoleté lhůty přetrvávající nejistota, zda bude skutečně nutné od smlouvy o dodání zboží odstoupit. Žalobkyně si měla být vědoma jednoleté lhůty bránící později úspěšně požádat o vrácení cla z důvodu odmítnutí vadného zboží, stejně jako možnosti zboží namísto zpětného vývozu umístit do režimu celního skladu či aktivního zušlechťovacího styku. Pokud se nechtěla spoléhat na to, že nemožnost vrácení cla si vynahradí pro případ neodstranění vad uplatněním nároků z odpovědnosti za vady zboží vůči svém dodavateli, měla proto zavčasu přistoupit k odmítnutí zboží (smluvní ujednání měla být při svědomitém přístupu na tento roční limit pro žádost o vrácení cla připravena nastavením lhůt pro odstranění reklamovaných vad či jinak, např. zakotvením varianty podmíněného odstoupení od smlouvy s rozvazovací podmínkou v podobě akceptované dodatečné opravy zboží), anebo alespoň k deklaraci takového rozhodnutí celnímu úřadu spojenému s návrhem na propuštění do vhodného celního režimu (žalovaným zmiňovaný aktivní zušlechťovací styk či umístění do celního skladu).
62. Celní kodex nadto neztotožňuje odmítnutí zboží výhradně se soukromoprávním úkonem v podobě odstoupení dovozce od smlouvy směřující k pořízení zboží (kupní smlouva, smlouva o dílo apod.) a není ani pravdou, že by jiné řešení nepřipouštěl žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Soud nevidí důvod, proč by pojem odmítnutí zboží z důvodu jeho vad nemohl odpovídat např. i prostému odmítnutí převzetí díla či výslovného odmítnutí dodavateli potvrdit, že bylo zboží dodáno bez vad, aniž by současně musela být v soukromoprávní rovině již vyjádřena definitivní vůle ukončit smluvní vztah a uplatněno s tím spojené právo na vzájemné vrácení poskytnutých plnění. Dostatečnou ochranu celního území a fiskálních zájmů EU v tomto směru zajišťuje povinnost zpětného vývozu zboží či jeho propuštění do některého z celních režimů, v němž zboží není k dispozici ve volném oběhu, spolu se zákazem použití zboží stanoveným v čl. 118 odst. 2 celního kodexu. Ke splnění podmínek pro vrácení cla tudíž v této souvislosti postačí celnímu úřadu doložit, že zboží vykazuje vady (resp. že neodpovídá podmínkám stanoveným ve smlouvě o jeho pořízení) a že dovozce z tohoto důvodu toto zboží odmítá převzít a je např. navrženo jeho propuštění do režimu aktivního zušlechťovacího styku, aby mohlo dojít k odstranění vad zboží.
63. V daném případě tak jsou zbytečné úvahy žalobkyně o tom, že a zda by celní úřad mohl při podání žádosti prominout naplnění podmínky odmítnutí zboží jako celní formalitu. Stejně tak je lichá obava žalobkyně, že by musela žádat o vrácení cla dříve, než budou splněny hmotněprávní podmínky, jimiž celní kodex podmiňuje vrácení cla, a že by tedy podle celních úřadů měla podávat žádost předem odsouzenou k zamítnutí, jelikož by se jí ve lhůtách k jejímu projednání nepodařilo tyto hmotněprávní podmínky naplnit ani dodatečně. Je tudíž nadbytečné též podrobněji vysvětlovat mylnost premisy žalobkyně, podle níž veškeré podmínky musí být naplněny již v okamžiku podání žádosti – stačí jen konstatovat, že obecnou zásadou je, že rozhodující je skutkový stav k datu rozhodnutí správního orgánu, přičemž celní předpisy na této obecné zásadě nic nemění. V řízení o žádosti tak je možné poukazovat i na události, jež nastaly až po jejím podání, např. úkony učiněné v návaznosti na poučení a výzvu adresovanou celním úřadem žadateli k doložení chybějících náležitostí žádosti.
64. I když žalobkyně v replice prosazuje, že zvolený celní režim má mít definitivní povahu z důvodu hospodárnosti celního řízení, soud tento názor nesdílí. Požadavek hospodárnosti řízení a šetření procesních kapacit celní správy (obzvláště nemá-li základ v konkrétních ustanoveních celního kodexu) nelze prosazovat za každou cenu a nemůže být dostatečným argumentem, který by vedl buď k nemožnosti uplatnit celním právem uznávaný požadavek na vrácení cla z odmítnutého vadného zboží, anebo k natolik rozšiřujícímu výkladu výjimečného prodloužení lhůt pro podání žádosti, že by tyto lhůty v praxi neplatily (prodlužovaly se i v řádu mnoha let) ve všech případech, kdy na vadnosti zboží opravňující k odstoupení od smlouvy nepanuje mezi dodavatelem a dovozcem shoda a je nutné vést soudní či jiné řízení.
65. Žalovaný má pravdu, poukazuje-li na to, že právě výklad celních předpisů předkládaný žalobkyní by vedl k jejich faktické nepoužitelnosti a nutnosti extenzivně vykládat podmínky pro výjimečné prodloužení lhůt pro podání žádosti o vrácení cla. Žalobkyní navrhovaný výklad je manipulativní a účelově navozuje dojem, že celní předpisy neumožňovaly žalobkyni reálně požádat včas o vrácení cla, což by samozřejmě vyvolávalo otázky o akceptovatelnosti zužujícího výkladu důvodů pro prodloužení lhůty.
66. Žalobkyně má pravdu pouze v tom, že by nebyla povinna předem žádat o prodloužení lhůty pro podání žádosti o vrácení cla, jelikož při splnění podmínek předpokládaných v druhém pododstavci čl. 121 odst. 1 celního kodexu by se lhůta prodlužovala bez dalšího a žalovaný by k tomu musel přihlédnout z moci úřední, pokud by ze spisu vyplývalo (žalobkyně by prokázala), že včasnému podání žádosti zabránila vyšší moc či nepředvídatelné okolnosti. Ovšem z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že s takovým požadavkem celního úřadu se žalovaný v odvolacím řízení neztotožnil, takže tato dílčí část argumentace žalobkyně ve skutečnosti nemíří proti důvodům zastávaným žalovaným.
67. Pro případ žalobkyně je rozhodující, že jí ve skutečnosti nic nebránilo i přes dosud probíhající jednání o odstranění vad dodaného zboží požádat o vrácení cla včas. Celní úřady zcela správně poukazují na to, že sama žalobkyně zmiňovala, že o vadách zboží se dozvěděla již na podzim 2020 a ještě před uplynutím roční lhůty proběhly takové testy zboží, na základě nichž musela žalobkyně disponovat písemnými podklady, které by žalobkyni umožnily doložit, že zboží vykazuje vady. Jestliže podle podané žádosti v dubnu 2021 vadnost technologie potvrdil externí auditor a v květnu 2021 proběhl za účasti pracovníků dodavatele neúspěšný akceptační technický test, písemné závěry externího auditora či protokol o průběhu a výsledcích technického testu by spolu s oznámením dovozci, že dokud nebudou odstraněny vady, žalobkyně nehodlá zboží převzít, plně opravňovaly žalobkyni k podání žádosti o vrácení cla, jež by mohla být doprovázena současnou žádostí o propuštění zboží do režimu uskladnění v celním skladu zřízeném v prostorách žalobkyně či do režimu aktivního zušlechťovacího styku. Vyřízení souběžné žádosti o změnu celního režimu zboží by pak mohlo představovat onu celní formalitu, jež by mohla být splněna i dodatečně. Soud tedy potvrzuje závěr žalovaného, že opožděné podání žádosti žalobkyní lze připsat její nedbalosti, resp. nedostatku řádné péče na její straně, pročež prodloužení lhůty pro podání žádosti za daných okolností není možné. Žádost byla opožděná a celní úřady ji zcela správně zamítly.

Závěr a náklady řízení

68. Vzhledem k tomu, že uplatněné žalobní body nejsou důvodné, soud žalobu jako celek podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
69. O náhradě nákladů účastníků řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšný žalovaný pak nemá v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. na náhradu nákladů řízení nárok, protože mu nad rámec jeho běžné úřední činnosti žádné další náklady nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 11. května 2026

Mgr. Ing. Petr Šuránek v. r.

předseda senátu