č. j. 40 Az 8/2026-26

[OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Kopečkovou, Ph.D., v právní věci

žalobkyně:    F. T., nar. X,

                           st. příslušnost Turecká republika

                           hlášená pobytem X                

proti  

žalovanému:   Ministerstvo vnitra

               sídlem Nad Štolou 3, Praha 7

 

 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2026, č. j. OAM-81/ZA-ZA11-D02-2026, e. č. X, X,

takto:

  1. Žaloba se zamítá.
  2. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
  3. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

 Odůvodnění: 

  1. Žalobkyně žalobou podanou Krajskému soudu v Brně poštou dne 5. 3. 2026 brojí proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2026, č. j. OAM-81/ZA-ZA11-D02-2026, e. č. X, X, které nabylo právní moci dne 25. 2. 2026. Napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany tak, že tato žádost je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil podle § 25 písm. i) zákona o azylu a určil, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je Spolková republika Německo.     

I. Shrnutí procesního postoje žalobkyně

  1. Žalobkyně s rozhodnutím žalovaného nesouhlasí, neboť žalovaný nezjistil dostatečně skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o žádosti žalobkyně a porušil čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III ve spojení s diskrečním oprávněním dle čl. 17 citovaného nařízení.
  2. Žalobkyně s odkazem na závěry judikatury správních soudů, zejména rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014-24, ze dne 7. 5. 2015, č. j. 9 Azs 29/2015-19, a ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016-44, namítá, že žalovaný věc posoudil pouze na základě jediného zdroje, a to Informace OAMP ze dne 2. 12. 2025 „Německo, azylový systém, řízení o mezinárodní ochraně, azylová legislativa, zranitelné osoby, dublinský systém, azylová střediska, přijímací podmínky, zajišťování a azylové a dublinské statistiky“ (dále jen „zpráva OAMP ze dne
    2. 12. 2025“). Žalobkyně má posouzení správního orgánu, pokud se týká možnosti jejího přesunu do Německa a vedení azylového řízení zde, za nedostatečné a paušální. Žalobkyně uvedla podstatné skutečnosti, kvůli kterým se nechce zdržovat v Německu. Těmito důvody se však žalovaný zabýval nedostatečně.
  3. Žalobkyně uvádí, že Německo nevyhovělo její původní žádosti o azyl, přestože jí po návratu do Turecka hrozí nucený sňatek a násilí. Žalobkyně trpí psychickými problémy, přitom Německo nemá dostatečné kapacity psychologů k pomoci s její úzkostí, kterou nyní akutně potřebuje. Kvůli obavám z návratu do vlasti žalobkyně trpí nespavostí a úzkostí.  
  4. Podle žalobkyně se žalovaný s jejím případem nevypořádal dostatečně individualizovaným způsobem a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo ve správním řízení najevo. Tím porušil § 3 ve spojení s § 2 odst. 4 a § 50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Rozhodnutí žalované je rovněž ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu nedostatečně odůvodněno.   
  5. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje, aby soud rozhodnutí žalovaného jako nezákonné zrušil. Na svém procesním stanovisku žalobkyně setrvala po celou dobu řízení před soudem.

II. Shrnutí procesního postoje žalovaného

  1. Žalovaný se žalobou nesouhlasí a odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které má za dostatečné, a obsah správního spisu, který obsahuje informace, jež jsou předpokladem vydání napadeného rozhodnutí. V případě žalobkyně nebylo naplněno žádné z kritérií ve smyslu nařízení Dublin III, které by určilo příslušnost ČR k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V případě Německa neexistují žádné důvody ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, pro které se lze domnívat, že zde dochází k systémovým nedostatkům azylového řízení.
  2. Pokud jde o aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III, ten zakotvuje diskreční oprávnění členského státu, přičemž aplikace tohoto institutu přichází v úvahu pouze tehdy, hrozí-li konkrétní riziko porušení čl. 4 Listiny základních práv EU (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 21. 12. 2011, ve spojených věcech C-411/10 a C-493/10, N.S. a další).
  3. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Taktéž žalovaný setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před soudem.   

III. Posouzení věci

  1. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“, § 32 odst. 1 písm. a/ zákona o azylu), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).
  2. V projednávané věci bylo řízení o žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu, neboť k jejímu posuzování je ve smyslu § 10a odst. 1 písm. b) téhož zákona příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie (nařízením Dublin III). V takové situaci se důvody žádosti o mezinárodní ochranu, kterou žalobkyně podala v ČR, neposuzují, ale je namístě zabývat se tím, zda k určení příslušnosti jiného členského státu pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu došlo v souladu s nařízením Dublin III a zákonem o azylu.
  3. Podle čl. 3 odst. 1 nařízení Dublin III členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. Jednotlivá kritéria se pak uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena ve zmíněné kapitole (čl. 7 odst. 1 nařízení).
  4. Podle čl. 3 odst. 2 prvního pododstavce nařízení Dublin III platí, že pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána.
  5. Soud ve správním spisu ověřil, že žalobkyně přicestovala na území EU nelegálně a v Německu dne 3. 4. 2023 podala žádost o mezinárodní ochranu (uvedené bylo ověřeno v systému EURODAC podle otisku prstů žalobkyně). Dne 29. 1. 2026 Německo prostřednictvím tamního ministerstva vnitra žalovanému potvrdilo, že uznává svou příslušnost k řízení o žádosti žalobkyně.
  6. Žalobkyně v řízení před žalovaným, pokud jde o potíže přímo v Německu, uvedla, že dostala seznam psychologů, ale že bylo moc žadatelů. Dále uvedla, že nebyla schopna se k lékaři objednat pro jazykovou bariéru. V České republice jí s tím pomohla sociální služba. Dále uvedla, že v Německu neměla žádný okruh známých.    
  7. Žalobní námitky nerozporují určení příslušnosti Německa coby členského státu příslušného k řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu podle kritérií ve smyslu čl. 3 odst. 2 prvního pododstavce nařízení Dublin III.
  8. Žalobkyně se však v případě podmínek azylového řízení v Německu dovolává jednak aplikace čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce a s ohledem na své psychické problémy a obavy rovněž aplikace
    čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III za účelem převzetí řízení o její žádosti o mezinárodní ochranu Českou republikou.
  9. Podle čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.
  10. Podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III se může každý členský stát odchylně od čl. 3 odst. 1 rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný.

Podmínky azylového řízení v Německu

  1. Z čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III vyplývá, že Česká republika nesmí předat cizince do země se systémovými nedostatky (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016-22). V případech, kdy je zřejmé či pravděpodobné, že přebírající země trpí systémovými nedostatky ve smyslu tohoto článku, je třeba se touto otázkou podrobně zabývat. Z rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 21. 12. 2011 ve spojených věcech C-411/10 a C-493/10 (ECLI:EU:C:2011:865) plyne, že společný evropský azylový systém byl koncipován v kontextu umožňujícím předpokládat, že všechny státy, které se na něm podílejí, ať jde o členské státy nebo třetí státy, dodržují základní práva, včetně práv, jejichž základem je Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků ze dne 28. 7. 1951 ve znění Newyorského protokolu ze dne 31. 1. 1967, jakož i Listina základních práv EU, a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat. 
  2. Lze tedy dovodit, že dodržování základních lidských práv členskými státy je vyvratitelná domněnka, přičemž v případě Německa tato domněnka doposud vyvrácena nebyla, nicméně to žalovaného nezbavuje povinnosti tamní systém vyhodnotit ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Takové hodnocení se musí opírat o dostatečné informace o situaci v tamním azylovém systému. Žalovaný v případě žalobkyně vycházel ze zprávy OAMP ze dne 2. 12. 2025, jejíž obsah, resp. informace v ní obsažené, žalobkyně konkrétně nerozporuje. Dovolává-li se žalobkyně závěrů rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014-24, ze dne 7. 5. 2015, č. j. 9 Azs 29/2015-19, a ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016-44, s nimi není postup žalovaného v rozporu. Žalovaný se totiž posouzení podmínek německého azylového systému, na rozdíl od případů posuzovaných Nejvyšším správním soudem v citovaných věcech, věnoval.
  3. Pokud jde o obavy žalobkyně z návratu do Turecka, nic z informací obsažených ve zprávě nenasvědčuje tomu, že by v Německu nebyla posuzována její tvrzení a obavy za shodných procedurálních i hmotněprávních podmínek jako v rámci azylového řízení v České republice.
  4. Pokud jde o psychické potíže žalobkyně, tak ze zprávy OAMP ze dne 2. 12. 2025 ke stavu azylového systému v Německu plyne, že žadatelé o mezinárodní ochranu v Německu obdrží měsíčně finanční příspěvek, mají možnost navštívit lékaře, případně je jim v akutních případech léčba poskytnuta. Právní úprava v Německu nadto zajišťuje zvláštní podporu pro osoby, jež náleží do zranitelných skupin (např. osob traumatizovaných či s psychickými poruchami), které jsou identifikovány v přijímacích střediscích. S navrátilci v rámci tzv. dublinského systému je zacházeno stejně jako s ostatními žadateli a nebyly hlášeny žádné případy, kdy by se potýkali s problémy k přístupu k azylovému systému v Německu. Není tak důvod, pro který by žalobkyně nemohla v rámci azylové procedury v přijímacím středisku v Německu na své psychické potíže poukázat. Žalobkyně coby žadatelka o mezinárodní ochranu podle zprávy obdrží finanční podporu (dávku pro žadatele) a možnost ubytování. Žalobkyně tak bude mít prostředky k tomu, aby si zajistila kontakt s psychologem i prostřednictvím telefonu či on-line (v řízení před žalovaným žalobkyně poukazovala na to, že má zahraniční číslo a Instagram). Ze zprávy tak neplynou žádné indicie svědčící o tom, že by německý azylový systém nezaručoval materiální podmínky k zajištění základních potřeb žadatelů (viz body 92 a 93 rozsudku Soudního dvora ze dne 19. 3. 2019, ve věci Jawo, C‑163/17).
  5. Zpráva ke stavu azylového systému v Německu je dostatečně obsáhlá, pokrývá všechny podstatné prvky azylového řízení (řízení před správními orgány a soudní přezkum, průběh řízení, pohovory, tlumočení a bezplatné poradenství, zajištění a podmínky v přijímacích a detenčních střediscích,  podmínky zdravotní péče, určení zranitelných osob) je aktuální a opírá se o několik zdrojů (Asylum Information Database Home - Asylum Information Database | European Council on Refugees and Exiles, informace od Agentury EU pro azyl Home | European Union Agency for Asylum a německou právní úpravu). Žalobkyně konkrétně neuvádí, jaké informace v ní chybí. Soud má za to, že závěry žalovaného týkající se podmínek azylového řízení v Německu jsou skutkově podloženy v dostatečném rozsahu pro závěr o neexistenci systémových nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.

Diskreční oprávnění podle čl. 17 nařízení Dublin III

  1. Diskreční oprávnění ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III je vyhrazeno výjimečným případům (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016-44, či ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016-24).
  2. Příslušnost k rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu lze podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III převzít ve výjimečných případech, i když je příslušnost jiného členského státu k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany určena dle kritérií ve smyslu čl. 3 tohoto nařízení (jde o zakotvení tzv. klauzule suverenity). Jedná se tudíž o jiné posuzování, než jakým je přezkum azylového řízení v určeném státě z důvodu vyloučení existence systémových nedostatků (bod 30 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016-24). Pokud z okolností případu plyne, že je hodný zvláštního zřetele, je namístě úvahu o aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III ustanovení učinit (bod 33 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016-24).
  3. Žalobkyně vytýká úvahám žalovaného k případnému převzetí řízení o její žádosti paušálnost a nedostatečnost, pokud jde o posouzení individuálních okolností jejího případu. Soud jí však nemůže přisvědčit.
  4. Žalovaný neshledal žádný důvod pro aplikaci diskrečního oprávnění dle čl. 17 nařízení Dublin III, což zdůvodnil na str. 5 napadeného rozhodnutí.
  5. Soud k tomu uvádí, že členský stát má široký prostor pro uvážení, zda se rozhodne využít svého oprávnění převzít příslušnost k posouzení žádosti, k níž jinak příslušný není. Čl. 17 nařízení Dublin III neupravuje žádné omezení z hlediska důvodů jeho použití, avšak z judikatury Soudního dvora EU plyne, že  oprávnění lze využít s ohledem na politické, humanitární a praktické úvahy (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 23. 1. 2019, ve věci C-661/17, M. A. a další), resp. jak je uvedeno v bodu 17 preambule tohoto nařízení, prostor pro diskreční oprávnění vzniká zejména „z humanitárních důvodů a z důvodů solidarity, aby bylo možné sloučit dohromady rodinné příslušníky nebo příbuzné nebo jiné členy rodiny“.
  6. Úkolem soudu je v těchto případech posoudit, zda meze diskrečního oprávnění nebyly ze strany správního orgánu překročeny či zda toto uvážení nebylo zneužito, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2015, č. j. 8 As 133/2014-51, č. 3314/2015 Sb. NSS, bod 23 a tam citovaná judikatura).
  7. Z výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016-24, plyne, že posouzení případné aplikace čl. 17 nařízení Dublin III se typově týká dvou významnějších skupin. V první řadě jde o případy, kdy má žadatel o mezinárodní ochranu zvláštní vztah k České republice, resp. tato má zvláštní zájem na jeho ochraně (např. za prokázané služby či pro jiný specifický vztah k němu). Do druhé skupiny patří výjimečné případy, kdy by aplikace určení příslušnosti jiného členského státu mohla mít nežádoucí důsledky jiné než takové, s nimiž samotné nařízení Dublin III typově počítá a pro něž stanovuje konkrétní specifická pravidla (čl. 3 odst. 2). Ve druhé z popsaných typových skupin případů je v první řadě namístě nejprve zkoumat, zda by tyto důsledky mohly skutečně s významnou pravděpodobností nastat, a pokud ano, zda stát příslušný podle nařízení Dublin III může sám učinit opatření, která by zajistila ochranu žadatele před těmito důsledky (bod 33 citovaného rozsudku).
  8. Na základě uvedených východisek soud posuzoval, zda byly v případě žalobkyně dány okolnosti naznačující skutečnost, že by se mohlo jednat o případ, jež by ve vztahu k čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III vyžadoval důkladné odůvodnění, resp. že by výjimečnost případu žalobkyně prima facie směřovala k tomu, aby její žádost posuzoval nepříslušný stát, tj. České republika. Takové skutečnosti nebyly v případě žalobkyně dány. Žalobkyně pouze tvrdila, že nechce odjet do Německa, protože tam nikoho nezná a nebyla schopna si tam zajistit konzultaci u psychologa. Ze soudního spisu v této souvislosti plyne (a žalovaný to nečiní nijak sporným), že žalobkyni byla v PoS Zastávka několikrát poskytnuta psychologická pomoc z důvodu tenze a dlouhodobých potíží se spánkem kvůli nejistotě a strachu z návratu do Turecka.
  9. Tato konkrétní situace žalobkyně však má odraz v odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. Z úvah žalovaného plyne, proč nebyl čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III na případ žalobkyně aplikován. Žalovaný poukázal na to, že žalobkyně nenáleží do žádné kategorie zranitelných osob ve smyslu § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu. Je mladá a nepotýká se s žádným zdravotním omezením. Její psychický stav podle doložené psychologické zprávy nevyžaduje speciální potřeby, které by se vymykaly průměru v dnešní společnosti. Žalobkyně Německo opustila až v době, kdy se začala obávat případné deportace. Žalovaný proto neshledal žádné důvody k převzetí příslušnosti k posouzení žádosti žalobkyně.
  10. Odůvodnění žalovaného tak odráží všechny podstatné skutečnosti tvrzené žalobkyní, je úplné a neodporuje pravidlům logiky. Ve skutečnostech, na něž žalobkyně poukazuje, nelze shledat žádný zvláštního zřetele hodný důvod, pro který by bylo na místě o aplikaci čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III uvažovat. Takovým důvodem není pouhá skutečnost, že zde žalobkyni kontakt s psychologem zajistila sociální služba v PoS Zastávka a že se do Německa vrátit nechce. Užití diskrečního oprávnění má být vyhrazeno jen vskutku výjimečným případům. Případ žalobkyně zvláštní výjimečnost nevykazuje.

Závěr

  1. Soud tedy neshledal žádné překážky přemístění žalobkyně do Německa, jehož příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu byla žalovaným správně určena v souladu s kritérii ve smyslu nařízení Dublin III. V případě žalobkyně nevyplynul ani žádný důvod, pro který by Česká republika měla převzít příslušnost k rozhodnutí o její žádosti o mezinárodní ochranu. Obsah správního spisu obsahuje dostatečné skutkové podklady, o něž se opírají nosné důvody rozhodnutí žalovaného; deficity po stránce skutkové, které žalobkyně žalovanému vytýká, soud nezjistil. Zásada materiální pravdy (§ 2 a 3 správního řádu) ukládá správním orgánům činit vše potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro dané rozhodnutí. Správní orgány hodnotí podklady podle své úvahy a musí pečlivě přihlédnout ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 50 odst. 4 správního řádu). Těmto požadavkům žalovaný s ohledem na výše uvedené dostál.
  2. Z výše uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

IV. Náklady řízení

  1. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná,
    a proto jí právo na náhradu nákladů řízení nenáleží; to by náleželo procesně úspěšnému žalovanému. Žalovanému však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

 

Brno 29. dubna 2026

 

Kateřina Kopečková
samosoudkyně