60 A 7/2026 - 27
[OBRÁZEK]
česká republika
rozsudek
jménem republiky
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou ve věci
žalobce: X, narozen dne X
bytem X
zastoupen advokátkou Mgr. Petrou Burian Macounovou
sídlem Tovaryšský vrch 1358/3, 460 01 Liberec
proti
žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje
sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2026, č. j. OSH 204/25-6/67.1/25064/NL, KULK 809/2026
takto:
Odůvodnění:
10. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný jeho odvolací námitky věcně nevypořádal a omezil se převážně na stručná a subjektivní konstatování. Podle žalobce správní orgány neúplně zjistily skutkový stav, neboť neprovedly potřebné dokazování, zejména nezajistily znalecký posudek. Soudní znalec by mohl i posoudit, zda byla ze strany obou účastníků dopravní nehody dodržena povolená rychlost a zda mohl žalobce nebo řidič druhého vozidla dopravní nehodě zabránit. Žalovaný i správní orgán I. stupně však hodnotil průběh nehodového děje sám, ačkoliv k tomu nebyl oprávněn.
11. Žalobce nesouhlasil ani s tím, že by opětovně provedené výslechy svědků mohly být podobné jako při prvotním podání vysvětlení. Žalovaný nemohl předvídat, jak budou předvolaní svědci vypovídat. Nevyslechnutím svědků došlo k zásahu do práva žalobce být přítomen u jejich výslechu a klást jim otázky. Správní orgány tedy bez dostatečné opory v důkazech převzaly verzi druhého účastníka nehody, samy dotvářely skutkové závěry a nesprávně hodnotily průběh nehodového děje, včetně otázky rychlosti a možnosti zabránění střetu.
12. Tvrzení žalovaného, že se žalobce nedostatečně přesvědčil o situaci v provozu nebo mohl přehlédnout vozidlo X, nebo se o situaci ve zpětném zrcátku nepřesvědčil vůbec, žalobce označil za nepřijatelné. Podle něj si žalovaný neoprávněně dotvářel sám skutečnosti, které nevyplývají z žádného z provedených důkazů. Žalobce zdůraznil, že správní orgány přihlížely i k podkladům, které neprovedly jako důkaz, ale zahrnuly je mezi podklady pro vydání rozhodnutí, které měly sloužit pouze „k ucelení pohledu na věc“.
13. Závěrem žalobce namítal absenci materiální stránky přestupku a nesprávné určení výše a druhu uloženého trestu.
14. Z uvedených důvodů navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a přiznal mu proti žalovanému náhradu nákladů řízení.
15. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že se k postupu správního orgánu I. stupně a taktéž k námitkám a návrhům žalobce vyjádřil v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a na tomto svém odůvodnění nadále trvá. Správní orgán I. stupně dostatečně zjistil stav věci, a to především na základě svědecké výpovědi svědkyně, paní X, vyjádření žalobce a důkladně zpracované dokumentace Policie České republiky.
16. Navrhl proto, aby soud podanou žalobu zamítl, s tím, že náhradu nákladů nepožadoval.
17. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, v souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s., a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
18. Podle § 4 písm. a) zákona o silničním provozu [P]ři účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu.
19. Podle § 12 odst. 5 zákon o silničním provozu [P]řejíždět z jednoho jízdního pruhu do druhého smí řidič jen tehdy, neohrozí-li a neomezí-li řidiče jedoucího v jízdním pruhu, do kterého přejíždí; přitom musí dávat znamení o změně směru jízdy. Při souběžné jízdě umožní řidiči vozidel jedoucích v průběžném pruhu řidičům vozidel do tohoto pruhu přejíždějících z pruhu, který přestal být průběžným, vjet tak, aby se vozidla jedoucí v průběžném pruhu a vozidla do něho přejíždějící mohla řadit střídavě po jednom do jízdního proudu průběžného pruhu. Tam, kde se dva jízdní pruhy sbíhají v jeden, aniž by bylo zřejmé, který z nich je průběžný, nesmí řidič jedoucí v levém jízdním pruhu ohrozit řidiče jedoucího v pravém jízdním pruhu.
20. Podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 14 zákona o silničním provozu [F]yzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla v rozporu s § 12 odst. 5, 6 nebo 7 při přejíždění z jednoho jízdního pruhu do druhého ohrozí řidiče jedoucího v jízdním pruhu, do kterého přejíždí.
21. Podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu [F]yzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona.
22. Podle § 82 odst. 3 věty prvé zákona o odpovědnosti za přestupky [Ú]častníci řízení mají právo klást otázky sobě navzájem, svědkům a znalcům.
23. Podle § 137 odst. 4 správního řádu [Z]áznam o podání vysvětlení nelze použít jako důkazní prostředek.
24. V daném případě bylo sporné, zda správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav a zda jejich skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Správní orgány vycházely ze svědecké výpovědi svědkyně X, vyjádření žalobce a protokolů sepsaných policisty bezprostředně po dopravní nehodě. Žalobce v průběhu správního řízení i v rámci odvolání sporoval skutkovou verzi předestřenou správními orgány. Namítal především, že nebylo dostatečně prošetřeno, kdo a jak nehodu zavinil a zda druhý řidič nepřekročil nejvyšší povolenou rychlost. Zároveň uváděl, že z žádného důkazu nevyplývá, že nezkontroloval situaci za vozidlem v levém jízdním pruhu předtím, než do něj odbočil. Za účelem řádného zjištění skutkového stavu žalobce navrhoval provedení svědeckých výpovědí osob, které byly v řízení vyslechnuty toliko v rámci podání vysvětlení bezprostředně po nehodě, a opatření znaleckého posudku. Žalovaný tyto důkazní návrhy odmítl s tím, že svědci by zřejmě nevypovídali odlišně oproti úředním záznamům o podaném vysvětlení. Znalecký posudek neopatřil, neboť s vozidly bylo po nehodě manipulováno a znalec by tak musel vycházet pouze z materiálů ve spise.
25. Použitelností úředního záznamu jako důkazu ve správním řízení se Nejvyšší správní soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 22. 6. 2016, č. j. 1 As 60/2016-30, v němž uvedl, že „[j]udikatura proto setrvává na povinnosti vždy vyslechnout zasahující policisty v situacích, v nichž o přestupku nebyl a často s ohledem na jejich povahu ani nemohl být pořízen exaktní doklad typu fotografie z měřícího zařízení nebo videozáznam (přestupky typu držení telefonu za jízdy, nepřipoutání se bezpečnostním pásem atd.). V těchto věcech jde o situace, v nichž jediným důkazem o spáchání přestupku jsou výpovědi policistů, kteří mu byli přítomni, přičemž obviněný z přestupku tyto výpovědi zpochybňuje. V takovýchto případech tvrzení proti tvrzení musí správní orgán policisty vždy vyslechnout jako svědky. Naopak se nesmí spokojit jako s důkazem pouze s oznámením o přestupku a s úředním záznamem vyhotoveným policisty, neboť jde sice o důkazy přípustné, nicméně pro potřeby správního trestání samy o sobě nepostačující (srov. rozsudek ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013-27, body 10–11). Policisty je tedy nutno vyslechnout vždy v situacích, ve kterých neexistuje proti přestupci, krom výpovědi členů policejní hlídky, žádný jiný důkaz.“ Nejvyšší správní soud dále v rozsudku ze dne 30. 3. 2022, č. j. 7 Azs 414/2021-36, výslovně uvedl, že „zákon výslovně zakazuje použití záznamu o podání vysvětlení jako důkazního prostředku“ a že informace v něm obsažené „má sloužit pouze jako podpůrný materiál ke zvážení dalšího postupu správního orgánu“. Dále pak zdůraznil, že „úřední záznam o podání vysvětlení lze užít pro potřeby volby strategie dokazování (nikoliv tedy jako samotného důkazu)“ a „nelze jím svědeckou výpověď nahrazovat“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2020, č. j. 2 Azs 339/2020-31).
26. Zdejší soud vychází z výše uvedených závěrů a dodává, že za situace, kdy účastník řízení zpochybní skutkový stav zjištěný z úředního záznamu, je povinností správních orgánů vyslechnout jako svědky osoby, jež vypovídaly na úřední záznam o podání vysvětlení. V nyní projednávaném případě žalobce v řízení před správními orgány nijak pasivní nebyl, k věci se vyjadřoval, konkrétně zpochybnil zjištěný skutkový stav a navrhoval provedení dalších důkazů. V tomto kontextu je třeba zdůraznit, že podle Nejvyššího správního soudu sice každý navržený důkaz proveden být nemusí. Současně však platí, že neprovedení důkazu lze odůvodnit jen zákonem aprobovanými důvody. V rozsudku ze dne 18. 5. 2026, č. j. 7 Afs 91/2025-36, Nejvyšší správní soud uvedl, že „nevyhovění návrhu na provedení důkazu lze odůvodnit pouze tím, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, že důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost nebo že je nadbytečný“ (srov. rovněž s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2026, č. j. 22 As 64/2026-38).
27. V projednávané věci žádný z těchto důvodů přesvědčivě naplněn nebyl. Výslech řidiče vozidla Volkswagen a dalších přítomných osob měl zjevnou souvislost s předmětem řízení, byl způsobilý objasnit rozhodné skutkové okolnosti a nemohl být považován za nadbytečný, jestliže tyto osoby vůbec jako svědci vyslechnuty nebyly. Skutečnosti vyplývající z výpovědi řidiče vozidla Volkswagen (případně jeho spolujezdců) přitom mohly relevantně osvětlit důležité skutečnosti případu. Pokud tedy správní orgán I. stupně hodlal rozporovat skutkovou verzi žalobce a své závěry opírat o vyjádření druhého řidiče, měl jej vyslechnout jako svědka. Žalovaný pochybil, pokud odmítl námitky žalobce a neprovedl svědecké výpovědi s tím, že by svědci zřejmě vypovídali obdobně jako když podávali vysvětlení. Soud zároveň doplňuje, že za situace, kdy by se jednalo o posuzování věrohodnosti dvou skutkových verzí popsaných osobami, jež mají zájem na výsledku řízení, nebylo by zjevně nadbytečné ani vyslechnout ostatní dva svědky, tedy spolujezdce z vozidla Volkswagen.
28. Lze dodat, že z napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaný neomezil význam úředních záznamů o podaných vysvětleních na předběžnou orientaci ve věci či na volbu strategie dokazování, ale fakticky z nich vycházel při závěrech o věrohodnosti jednotlivých verzí nehodového děje a současně jejich obsahem nahradil řádný svědecký důkaz. Zcela zjevně vycházel ze skutkové verze druhého řidiče, když s odkazem na úřední záznam o podání vysvětlení uvedl, že druhým řidičem nedošlo k překročení nejvyšší povolené rychlosti. Obdobně nesprávně ze skutečností sdělených druhým řidičem na úřední záznam vycházel správní orgán I. stupně.
29. K námitce nevypracování znaleckého posudku soud uvádí, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2025, č. j. 2 As 8/2025-29, vyplývá, že „pokud je k odbornému posouzení skutečností důležitých pro rozhodnutí třeba znaleckého posudku, musí žalovaný ustanovit znalce“. Zároveň však podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 14/2013-23, „jestliže jde o jednoduchou dopravní nehodu, u níž lze vyhodnotit průběh a příčinnou souvislost laickým úsudkem, případně odborným posouzením správního orgánu projednávajícího dopravní přestupky, pak správní orgán nemusí vyhovět návrhu obviněného na ustanovení znalce (§ 56 správního řádu z roku 2004). Je pouze třeba, aby toto své rozhodnutí náležitě odůvodnil.“ Je tedy zřejmé, že ne ke každé nehodě je nezbytné znalce ustanovovat. Nadbytečné by bylo vypracování znaleckého posudku zejména v situaci, kdy je skutkový stav dostatečně zjištěn z výpovědí svědků a dalších podkladů. Pokud by takové výpovědi odpovídaly protokolu o nehodě a související fotodokumentaci, z níž by byl potvrzen mechanismus poškození obou vozidel, nebylo by vypracování znaleckého posudku nezbytné.
30. V dané věci však žalovaný zcela rezignoval na jakékoli logické odůvodnění, když uvedl, že znalecký posudek nelze vypracovat z důvodu následného pohybu vozidel. Takový závěr neobstojí. Jednak lze bez dalšího konstatovat, že znalec může vycházet i ze spisového materiálu, dále také platí, že skutkový stav za pomoci ostatních důkazů (jak bylo uvedeno výše) nebyl zjištěn v takové míře, aby mohl žalovaný znalecký posudek označit za nadbytečný.
31. Soudu proto nezbývá než přisvědčit žalobci, že skutkový stav ve vztahu k přestupkům dle § 125c odst. 1 písm. k) a § 125c odst. 1 písm. f) bod 14. zákona o silničním provozu nebyl řádně prokázán, neboť z obsahu správního spisu nelze jednoznačně dovodit, že se přestupky staly.
32. Za daného stavu bylo nadbytečné, aby se soud vyjadřoval k námitkám nedostatku materiální stránky přestupku a nesprávnosti stanovení výše sankce.
33. Vzhledem k tomu, že žalobu soud shledal důvodnou, zrušil postupem podle § 78 odst. 1 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. b), c) s. ř. s. napadené rozhodnutí žalovaného pro vady řízení a věc mu podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil k dalšímu řízení, a to bez jednání v souladu s § 51 odst. 2 ve spojení s § 76 odst. 1 s. ř. s.
34. V dalším řízení je žalovaný vysloveným právním názorem soudu vázán dle § 78 odst. 5 s. ř. s. Žalovaný především posoudí, které osoby je třeba vyslechnout jako svědky, a znovu se bude zabývat potřebou znaleckého posudku z oboru dopravy. Teprve na základě řádně a úplně zjištěného skutkového stavu bude možno učinit odpovídající právní závěry o odpovědnosti žalobce za popsané přestupky.
35. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle kterého účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
36. Ty byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem za žalobu dle příslušné položky sazebníku soudních poplatků ve výši 3 000 Kč, odměnou právního zástupce v celkové výši 9 240 Kč [2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) po 4 620 Kč dle § 7 bodu 5, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. a), d), vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu] a paušální náhradou hotových výdajů ve výši 900 Kč (2 x 450 Kč za 2 úkony právní služby dle § 13 advokátního tarifu). Celkem tak náhrada nákladů řízení činí 13 140 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Liberec 4. června 2026
Mgr. Lucie Trejbalová
samosoudkyně