č. j. 15 A 11/2026-23

 

USNESENÍ

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci

žalobkyně: Inergrening s.r.o., IČO: 02037254

sídlem Bulharská 996/20, 101 00  Praha 10

proti 

žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje

sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02  Ústí nad Labem

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2024, č. j. KUUK/118287/2024,

takto:

  1. Žaloba se odmítá.
  2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

  1. V řešeném případě byla dne 6. 4. 2026 zdejšímu soudu doručena žaloba žalobkyně směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2024, č. j. KUUK/118287/2024, kterým bylo zamítnuto jako nepřípustné odvolání J. K., narozeného X, a V. K., narozené C, proti rozhodnutí Magistrátu města Most, odboru stavební úřad, ze dne 11. 10. 2018, č. j. MmM/106344/2018/OSÚ/LŠ, o nařízení odstranění částí stavby označené jako „stavby a úpravy terénu v X“, na pozemku st. p. XA, parc. č. XB a XC v katastrálním území X, vydanému konkrétně vůči M. K., narozené X, jako vlastníku odkazované stavby.
  2. Soud se ve věci nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky řízení. Žalobkyně podala žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, která je jako institut upravena v části třetí hlavě druhé prvním dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. v § 65 až § 78. Lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je obecně upravena v § 72 odst. 1 s. ř. s., podle kterého lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Takovým zvláštním zákonem je zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen „stavební zákon“), podle jehož § 306 odst. 1 platí, že žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu, s výjimkou rozhodnutí o přestupku, lze podat do 1 měsíce poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno.
  3. Podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením návrh (žalobu) odmítne, jestliže byl návrh (žaloba) podán předčasně nebo opožděně.
  4. Podle § 40 odst. 1 věty první s. ř. s. lhůta stanovená tímto zákonem, výzvou nebo rozhodnutím soudu počíná běžet počátkem dne následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek. Dle odst. 2 věty první téhož ustanovení lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. Podle odst. 3 věty první stejného ustanovení, připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Podle § 40 odst. 4 s. ř. s. je lhůta zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak.
  5. Dané soudní řízení bylo zahájeno dne 6. 4. 2026, kdy byla žaloba doručena zdejšímu soudu. Podle právní úpravy účinné k tomuto dni činila lhůta pro podání žaloby jeden měsíc od oznámení napadeného rozhodnutí žalobkyni (§ 306 odst. 1 stavebního zákona), k čemuž došlo už dne 22. 8. 2024, jak se seznatelně podává z doručenky datové zprávy založené ve správním spisu. Z odkazované doručenky je současně zřejmé, že bylo napadené rozhodnutí prostřednictvím datové schránky žalobkyně doručeno tzv. fikcí.
  6. Dnem určujícím počátek lhůty počítané podle měsíců (§ 40 odst. 2 s. ř. s.) byl tedy v případě žalobou napadeného rozhodnutí čtvrtek 22. 8. 2024; jednoměsíční lhůta pro podání žaloby tak skončila v pondělí 23. 9. 2024 (tj. nejblíže následující pracovní den po neděli 22. 9. 2024, na kterou by konec lhůty jinak připadl – § 40 odst. 3 s. ř. s.).
  7. Pro zachování lhůty k podání žaloby tudíž bylo ve věci třeba, aby ji žalobkyně nejpozději dne 23. 9. 2024 předala soudu nebo jemu zaslala prostřednictvím držitele poštovní licence anebo předala orgánu, který má povinnost ji doručit. To však žalobkyně neučinila, neboť předmětnou žalobu soudu prostřednictvím datové schránky zaslala až dne 6. 4. 2026, jak jednoznačně vyplývá ze záznamu o ověření elektronického podání (č. l. 1 soudního spisu) – tj. zjevně po uplynutí nadepsané zákonem stanovené lhůty.
  8. Na tomto hodnocení soudu přitom nemůže nic změnit ani argumentace žalobkyně, že její dřívější jednatel Marek Krupař zemřel dne X, přičemž o jeho dědictví bylo rozhodnuto až usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. 7. 2025, č. j. 80 D 289/2024-199 (v právní moci dne 8. 7. 2025). Ode dne 1. 2. 2024 tak dle žalobního tvrzení nemohl žalobkyni nikdo zastupoval. K opětovnému získání přístupových údajů do datové schránky žalobkyně mohlo dojít až dne 7. 2. 2026, kdy byl do obchodního rejstříku jako jednatel zapsán David Kala. K tomu žalobkyně doplnila, že nezákonným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2025, č. j. 85 Cm 2514/2025-3 (v právní moci dne 30. 9. 2025), byl společnosti ustanoven likvidátor JUDr. Patrik Graňák, a tedy byla nařízena likvidace žalobkyně. Odkazovaná likvidace žalobkyně byla následně zrušena až usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2026, č. j. 7 Cmo 18/2026-49 (v právní moci dne 27. 3. 2026). Dle žalobkyně jí tudíž bylo napadené rozhodnutí řádně doručeno až likvidátorem dne 30. 3. 2026 po zrušení její likvidace. Likvidátor se totiž přihlásil dne 25. 10. 2025 do datové schránky žalobkyně, přičemž došlo po 90 dnech k vymazání všech zpráv v této datové schránce, a proto si žalobkyně (resp. její nový jednatel) musela převzít všechny dokumenty od likvidátora osobně až dne 30. 3. 2026.
  9. V návaznosti na shora popsané okolnosti řešeného případu soud předně uvádí, že ve zcela obecné rovině platí, že nemá-li právnická osoba ustanoveného jednatele a ani žádnou jinou osobu oprávněnou za ni jednat, nemohou jí být účinně doručovány písemnosti, neboť tu není nikdo, kdo by za ni mohl tyto písemnosti přijímat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2190/2011). Smyslem a účelem doručování je řádně seznámit účastníka řízení s doručovanou písemností a umožnit mu uplatnění jeho procesních práv v řízení. Tento smysl a účel nemůže být dost dobře naplněn v situaci, kdy za právnickou osobu objektivně nemá kdo jednat. Jako součást jednání právnické osoby je totiž třeba chápat i její schopnost přijímat doručované písemnosti. K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2014, č. j. 4 As 171/2014-26, v němž bylo konstatováno, že „je třeba vyjít z obecného významu pojmu jednání, které v sobě zahrnuje nejen složku aktivního provádění určitých právních úkonů, ale též složku omisivní (tedy zdržení se určitých úkonů) a navíc příjímání doručovaných písemností je také jednáním aktivním, neboť vyžaduje, aby adresát písemnost převzal, tedy aktivně konal.“
  10. Problematiku doručení napadeného rozhodnutí žalobkyni však bylo třeba v řešené věci posoudit komplexně, a to na základě všech relevantních okolností. Faktická absence statutárního orgánu totiž nemusela automaticky znamenat nemožnost doručování písemností žalobkyni (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2019, č. j. 7 Afs 377/2018-38).
  11. Podle § 19 odst. 1 věta druhá zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) platí, že správní orgán doručí písemnost prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Dle § 21 odst. 1 věty druhé správního řádu se při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě doručuje na elektronickou adresu právnické osoby. Dle § 17 odst. 1 věty druhé zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „zákon č. 300/2008 Sb.“), umožňuje-li to povaha dokumentu a má-li právnická osoba zpřístupněnu svou datovou schránku, orgán veřejné moci doručuje dokument této osobě prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje veřejnou vyhláškou nebo na místě. Z výše citovaného je tedy zřejmé, že primárním způsobem doručení písemnosti správním orgánem je doručení prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky (srov. též Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 7. vydání., C. H. Beck, Praha: 2023, k § 21).
  12. Dle § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb. dále platí, že dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu. Odstavec 4 téhož ustanovení současně stanoví, že nepřihlásí-li se do datové schránky osoba podle odst. 3 ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty; to neplatí, vylučuje-li jiný právní předpis náhradní doručení. Možno k tomu doplnit, že tzv. fikce doručení (§ 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb.) je zákonná konstrukce, která má svou povahou vyloučit možné obstrukce osob, které se svým jednáním snaží vyhnout doručení a zabránit tak účinkům rozhodnutí a jiných aktů (srov. Macková, A., Štědroň, B.: Zákon o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. Komentář., Systém ASPI, Wolters Kluwer, k § 17).
  13. Nutno poté v řešeném případě zdůraznit přiléhavý závěr podávající se z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2019, č. j. 2 Afs 138/2018-48, že „v případech, kdy má osoba zpřístupněnu datovou schránku, dopadá § 42 daňového řádu (zde § 19 odst. 1 a § 21 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb.) i na ty situace, kdy daňový subjekt (zde žalobkyně), který je právnickou osobou, nemá v době doručování písemnosti do datové schránky ani osobu oprávněnou, ani osobu pověřenou k přístupu do své datové schránky ve smyslu § 8 odst. 6 písm. b) zákona o elektronických úkonech. Takový subjekt je nepochybně vystaven nutným důsledkům situace, že nemá žádnou fyzickou osobu, která by byla s to se s písemností doručenou do datové schránky seznámit, nebo s ní jinak nakládat. V zásadě se totiž jedná o soukromoprávní otázku vnitřního uspořádání takové právnické osoby.“
  14. Soud tak na základě shora popsaného uvádí, že bylo ve věci žalovaným postupováno právě ve smyslu zákonné konstrukce pro doručování do datové schránky žalobkyně jako právnické osoby. Z obsahu spisové dokumentace (nadto ani ze žalobních tvrzení) se přitom nijak nepodává, že by datová schránka žalobkyně byla v rozhodnou dobu – tj. v rámci doručování napadeného rozhodnutí žalobkyni – znepřístupněna. Stejně tak z ničeho nevyplynulo ani to, že by bylo žalovanému jakkoliv sděleno (avizováno), popř. známo z úřední činnosti, že Marek Krupař jako jediný jednatel žalobkyně již dne 1. 2. 2024 zemřel (pozn. soudu – v obchodním rejstříku byl výmaz tohoto jednatele proveden až dne 14. 7. 2025), tedy že žalobkyně fakticky nemá statutární orgán – jednatele.
  15. Naproti tomu je zcela zásadním upozornit, že bylo zákonem předpokládanou povinností samotné žalobkyně, aby si ustanovila, resp. aby valná hromada zvolila, nového jednatele postupem podle § 198 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „zákon o obchodních korporacích“), a to do 1 měsíce po smrti výše jmenovaného (původního) jednatele – tj. po zániku jeho funkce. Pokud k tomu nedošlo, nic nebránilo jakékoliv osobě, která by na tom prokázala právní zájem, podat návrh příslušnému soudu na jmenování nového jednatele (event. následně i podat podnět soudu na její zrušení a nařízení likvidace) dle § 198 odst. 3 zákona o obchodních korporacích. „Soud také může společnosti s ručením omezeným (pozn. soudu – na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem) jmenovat opatrovníka podle § 165 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), nemá-li společnost žádného jednatele či zanikla-li funkce některému z více jednatelů a zbývající jednatelé nejsou z důvodu zániku funkce některého z nich schopni plnit své funkce, valná hromada nezvolila ve lhůtě podle § 198 odst. 1 zákona o obchodních korporacích nového jednatele a současně nebyl podán návrh na jmenování chybějícího jednatele soudem, popř. takovému návrhu nebylo vyhověno“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3899/2015).
  16. Právě nadepsané konkrétní okolnosti projednávaného případu ve spojení s relevantní právní úpravou a citovanými judikaturními závěry tak hrály v rámci posouzení data doručení napadeného rozhodnutí žalobkyni zcela klíčovou roli. Žalobkyně (resp. osoby, mající na tom právní zájem) totiž v kontextu obsazení funkce jejího nového jednatele zůstala zcela pasivní – tj. ode dne smrti původního jednatele Marka Krupaře (zemřelý dne X) naprosto rezignovala na postup dle § 198 zákona o obchodních korporacích, popř. dle § 165 odst. 1 občanského zákoníku. Žalobkyně (resp. osoby, mající na tom právní zájem) zároveň nijak nezpravila žalovaného o tom, že fakticky nemá statutárního zástupce ani jakoukoli jinou osobu oprávněnou k přístupu do své datové schránky – tedy takovou osobu, která by v rozhodné době (do dne 22. 8. 2024) vůbec byla s to seznámit se s obsahem jakýchkoli písemností doručovaných do datové schránky žalobkyně. Tato okolnost též nijak nevyplynula z vlastní úřední činnosti žalovaného, jelikož se v zásadě jednalo pouze o soukromoprávní otázku vnitřního uspořádání žalobkyně jako právnické osoby.
  17. Na tomto základě tudíž bylo ve věci třeba vycházet z významu prokázaného doručení napadeného rozhodnutí do datové schránky žalobkyně zákonným způsobem dne 22. 8. 2024, přičemž s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti mohly v souladu se zákonem nastat účinky doručení napadeného rozhodnutí žalobkyni, neboť faktická absence oprávněné nebo pověřené osoby k přístupu do datové schránky žalobkyně ve smyslu zákona č. 300/2008 Sb. byla důsledkem její liknavosti stran vnitřního uspořádání a zvláště pak opomenutí zákonné úpravy dle § 198 zákona o obchodních korporacích. Ostatně, přistoupení na argumentaci žalobkyně stran doručení napadeného rozhodnutí až po vypořádání soukromoprávních otázek týkajících se toliko interního uspořádání žalobkyně by ve svém důsledku znamenalo zřejmý zásah do právní jistoty ostatních účastníků dotčeného správního řízení (tj. řízení, v němž bylo vydáno právě napadené rozhodnutí).
  18. Soud poté pro úplnost poukazuje také na fakt (mj. i stran existence možné osoby, mající na věci právní zájem, ve smyslu § 198 zákona o obchodních korporacích a § 165 občanského zákoníku, že dědictví po zemřelém původním jednateli žalobkyně bylo usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. 7. 2025, č. j. 80 D 289/2024-199 (v právní moci dne 8. 7. 2025), potvrzeno Z. K., narozené X, přičemž ta mj. nabyla 100 % podíl na žalobkyni. Do obchodního rejstříku pak byla Z. K., narozená X, zapsána jako společník žalobkyně již dne 14. 7. 2025.
  19. Z obchodního rejstříku je též zřejmé, že už dne 6. 8. 2025 vznikla funkce nového jednatele žalobkyně Davidu Kalovi, narozenému X. K tomu se v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2026, č. j. 7 Cmo 18/2026-49, konkrétně ve vztahu k žalobkyni podává, že „rozhodnutím jediného společníka v působnosti valné hromady ze dne 6. 8. 2025 byl jmenován nový jednatel společnosti (tj. žalobkyně). Pro rozhodnutí valné hromady o odvolání či jmenování člena statutárního orgánu platí obecný princip, podle něhož neodloží-li valná hromada výslovně účinnost svého rozhodnutí, nabývá její rozhodnutí účinků zásadně dnem, kdy bylo přijato. Pro vznik (zánik) funkce statutárního orgánu není vyžadován zápis (výmaz) statutárního orgánu (jeho člena) do (z) obchodního rejstříku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 94/2016). Zápis (výmaz) statutárního orgánu má pouze deklaratorní povahu. V době rozhodování soudu prvního stupně (dne 2. 9. 2025) společnost (tj. žalobkyně) již měla statutární orgán ustanoven. Nebyl tak dán prostor pro postup dle § 29 o. s. ř., natož pro zrušení společnosti (tj. žalobkyně) s likvidací právě pro absenci statutárního orgánu.“ Nad rámec dříve uvedeného tak soud dodává, že žalobkyně měla nepochybně už ode dne 6. 8. 2025 nového jednatele – statutární orgán, přičemž je dle § 8 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., k přístupu do datové schránky právnické osoby oprávněn právě statutární orgán právnické osoby nebo člen statutárního orgánu právnické osoby, pro niž byla datová schránka zřízena. Podle § 10 zákona č. 300/2008 Sb. současně platí, že Digitální a informační agentura je povinna vydat přístupové údaje k datové schránce oprávněné osobě uvedené mj. v § 8 odst. 3 téhož zákona. Ode dne 6. 8. 2025 tak bylo najisto v dispozici (nového) statutárního orgánu – jednatele – žalobkyně, aby učinil kroky k tomu, aby mu byla zpřístupněna datová schránka žalobkyně. Jinak řečeno, od tohoto data se nepochybně odvíjela možnost nového jednatele žalobkyně seznámit se s obsahem jakýchkoliv písemností doručovaných do datové schránky žalobkyně. K tomu soud opětovně upozorňuje na skutečnost, že u společnosti s ručením omezeným (zde žalobkyně) obecně vzniká funkce jednatele jeho povoláním do funkce rozhodnutím příslušného orgánu (typicky volbou valnou hromadou), nikoliv teprve zápisem do obchodního rejstříku, jak se snažila žalobkyně naznačit v rámci žalobních tvrzení. Zápis jednatele do obchodního rejstříku má totiž v zásadě deklaratorní, nikoliv konstitutivní, povahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4076/2010).
  20. Vzhledem ke všemu dříve popsanému proto zdejší soud považoval tvrzení žalobkyně o tom, že jí bylo napadené rozhodnutí účinně doručeno až likvidátorem dne 30. 3. 2026, a to po zrušení její nezákonné likvidace, za nedůvodné a zejména vystavěné na značně účelové konstrukci pomíjející relevantní okolnosti daného případu, jak už tyto byly výše vyloženy.
  21. Soud poté za daného stavu považoval již za nadbytečné se blíže zabývat též okolností, že byl žalobkyni usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2025, č. j. 85 Cm 2514/2025-3 (v právní moci dne 30. 9. 2025), ustanoven likvidátor JUDr. Patrik Graňák (ustanovení pravomocně zrušeno dne 27. 3. 2026), přičemž lze obecně konstatovat, že likvidátor dle § 193 občanského zákoníku okamžikem jeho povolání nabývá působnosti statutárního orgánu.
  22. S ohledem na vše výše uvedené tudíž soud shledal, že žalobkyně podala předmětnou žalobu zjevně opožděně, neboť nebyla dodržena zákonem stanovená jednoměsíční lhůta k jejímu podání (§ 306 odst. 1 stavebního zákona). Soud proto podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. výrokem I. usnesení žalobu pro opožděnost odmítl.
  23. Výrok II. usnesení o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.

                                                         Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.                

Ústí nad Labem 26. května 2026

JUDr. Petr Černý, Ph.D. v.r.

předseda senátu 

Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.