číslo jednací: 31 Af 4/2026 - 123
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Ivony Šubrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci
žalobce: PROVIO TL s.r.o., IČO 288 54 861
sídlem Černožice č.p. 170, 503 04 Černožice
zastoupen JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D.
sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1
adresa pro doručování: Malé náměstí 124/15, Hradec Králové
proti
žalovanému: Generální ředitelství cel
Budějovická 1387/7, 140 00 Praha 4
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. ledna 2026, č. j. 1109/2026- 900000-24160
takto:
Odůvodnění:
1. Včas podanou žalobou namítal žalobce nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný změnil rozhodnutí správce daně, tehdejšího Celního úřadu pro Královéhradecký kraj, ze dne 24. 6. 2025, č.j.109389/2025-550000-31 – platební výměr na spotřební daně z tabákových výrobků za zdaňovací období květen 2023 vystavený na částku 44 834 795 Kč.
2. Žalobce konstatoval, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a skutkový stav nemá oporu ve spisech a vyžaduje zásadní doplnění (§ 76 odst. 1 písm. a) až b) s. ř. s.).
3. Dle žalobce žalovaný založil skutkové závěry rozhodující pro určení plátce a pro posouzení kvalifikovaného vztahu žalobce k vybraným výrobkům ve značné míře na skutkových závěrech trestního řízení (rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 74 T 2/2024 a rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 10 To 37/2025). Žalobce v odvolání namítal mj. nesprávné určení plátce, přenos důkazního břemene a neúplné dokazování. Žalovaný těmto námitkám nevyhověl.
1) Nesprávné právní posouzení otázky plátce daně (tabákové výrobky) - závěr o „skladování/detenci“ žalobce není dostatečně prokázán.
4. Žalovaný dle žalobce potvrdil závěr správce daně, že žalobce naplnil definici plátce podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 31. 7. 2023, dále jen „zákon o spotřebních daních“ a že mu vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit podle § 9 odst. 3 písm. d) téhož zákona.
5. Žalobce setrvává na tom, že:
a) Pouhé vlastnictví areálu (resp. formální vztah k nemovitosti) není bez dalšího totožné s prokázaným „skladováním“ ve smyslu spotřebních daní. Správní orgány musí zjistit a prokázat konkrétní skutkové okolnosti, z nichž plyne kvalifikovaný vztah žalobce k vybraným výrobkům, nikoli pouze konstatovat, že žalobce „neprokázal opak“.
b) Správní orgány neprovedly dostatečné odlišení mezi situací, kdy je výrobek nalezen v objektu vlastněném určitým subjektem, a situací, kdy je prokázáno, že tento subjekt výrobek fakticky držel, ovládal či s ním nakládal. Z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, jakými konkrétními důkazy bylo postaveno najisto, že právě žalobce (a nikoli jiné osoby fakticky ovládající areál) vybrané výrobky „skladoval“.
c) Žalobce namítá i nesprávnou aplikaci pravidel o důkazním břemeni dle § 92 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). V rozsahu, v němž správní orgány dovozují právní následky z užití konstrukce „neprokázal“, je třeba, aby správce daně nejprve prokázal rozhodné skutečnosti pro použití příslušné právní kvalifikace (zejména pro závěr, že žalobce byl osobou skladující/dopravující ve smyslu zákona o spotřebních daních). Žalovaný však vyšel z premisy, že postačí zjištění nálezu vybraných výrobků v areálu žalobce a následné „nevyvrácení“.
2) Vady dokazování a nepřezkoumatelnost – nedostatek vlastního hodnocení důkazů a nepřiměřené převzetí závěrů z trestního řízení.
6. Žalobce nezpochybňuje, že důkazy z trestního řízení mohou být v daňovém řízení použity. Namítá však, že žalovaný (a již správce daně) neunesli požadavky § 102 odst. 4 daňového řádu na odůvodnění rozhodnutí vydaného na základě dokazování.
a) Odůvodnění napadených rozhodnutí je vystavěno převážně na přepisu/shrnutí skutkových závěrů trestních soudů. Z rozhodnutí není v dostatečné míře patrno, které konkrétní důkazy ze správního spisu (a nikoli jen z trestního spisu) správní orgány provedly, jak je hodnotily a jaké skutkové závěry z nich samostatně učinily.
b) Správní orgány v zásadě neprovedly vlastní vyhodnocení alternativních vysvětlení skutkového děje (např. existence jiných osob, které areál fakticky ovládaly), a otázku kvalifikovaného vztahu žalobce k vybraným výrobkům uzavřely odkazem na trestní rozsudky.
c) Tímto postupem došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé (§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.), popř. k situaci, kdy skutkový stav nemá ve spise dostatečnou oporu nebo vyžaduje zásadní doplnění (§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.).
3) Neúplně zjištěný skutkový stav – neprovedení a nevyhodnocení navržených důkazů.
7. Žalobce v odvolacím řízení (a v souvislosti s trestním řízením) poukazoval na potřebu doplnit dokazování (např. bezpečnostní záznamy, doklady ke kamerovému systému, případně další důkazy k reálnému užívání areálu jinými osobami). Správní orgány se s návrhy vypořádaly formálně, když argumentovaly, že ze spisu „nevyplývá“, že by byly v daňovém řízení navrženy, popř. že nebyly předloženy. Žalobce namítá, že správce daně má podle § 92 odst. 2 daňového řádu dbát, aby rozhodné skutečnosti byly zjištěny co nejúplněji, a není vázán pouze návrhy daňového subjektu. Pokud správní orgán považuje určitý okruh skutkových okolností za rozhodný (kvalifikovaný vztah žalobce k vybraným výrobkům), musí tyto okolnosti aktivně zjišťovat a vyžadovat důkazy, které jsou dosažitelné a mohou věc objasnit.
II. Vyjádření žalovaného
8. Žalovaný uvedl, že na základě informací z trestního řízení zahájil celní úřad s žalobcem daňové řízení za účelem vyměření zjištěného úniku na spotřební dani. Posouzením důkazních prostředků založených v trestním spisu sp. zn. ČTS: KRPA-77904/TČ-2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 74 T 2/2024 ze dne 31. 1. 2025 dospěl celní úřad k závěru, že žalobci svědčí postavení plátce daně z tabákových výrobků podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních, vznikla mu povinnost daň přiznat a zaplatit, a proto jej vyzval k podání daňového přiznání. Následně celní úřad vydal z moci úřední platební výměr, kterým byla žalobci vyměřena spotřební daň z tabákových výrobků za zdaňovací období květen 2023 ve výši 44 834 795 Kč.
9. Dále žalovaný uvedl, že v řízení bylo zjištěno, že žalobce je vlastníkem nemovitosti, ve které byla orgány činnými v trestním řízení zjištěna nelegální výroba tabákových výrobků, tj. zpracování surového tabáku na tabák řezaný a jeho plnění do cigaretových dutinek s jejich následným umístěním do jednotkových spotřebitelských balení, krabiček označených obchodní značkou Marlboro Original. Žalobce vlastnictví nemovitosti nerozporuje. Žalobce tvrdil, že část nemovitostí pronajal paní S. L. M. a předložil nájemní smlouvu. O věrohodnosti smlouvy pojal celní úřad pochybnosti, a to na základě skutečností popsaných v rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 74 T 2/2024 ze dne 31. 1. 2025. V něm jsou uvedeny podrobně důvody, pro které soud předloženou nájemní smlouvu označil jako fiktivní. Ke stejnému závěru se přiklonil i celní úřad; blíže viz odst. 16 až 20 žalovaného rozhodnutí. Žalobce ostatně žádné jiné důkazní prostředky na podporu svého tvrzení nepředložil. Zapojení jednatele žalobce a žalobce samotného do trestné činnosti, který k této poskytl předmětnou nemovitost a tahač zn. MAN, je stručně popsáno v odst. 29 žalovaného rozhodnutí (v podrobnostech viz předmětné rozsudky Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, č. j. 10 To 37/2025 - 7069).
10. Žalovaný zdůraznil, že v řízení bylo koncentrováno dostatek důkazů pro závěr, že žalobce byl celním úřadem správně určen jako plátce daně ve smyslu zmíněného ustanovení zákona o spotřebních daních a daň byla stanovena ve správné výši. V daňovém řízení zůstal žalobce víceméně pasivní, když jako jediný důkaz předložil zmíněnou nájemní smlouvu a na výzvu k podání daňového přiznání, ve které byla mj. nájemní smlouva jako důkaz o využití nemovitosti jiným subjektem odmítnuta, reagoval bez návrhu na další dokazování.
11. K námitkám pod bodem VIII odst. 3 žalovaný uvedl, že celní úřad i žalovaný vycházeli z důkazních prostředků založených v trestním spisu, pravomocných rozsudků Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze i písemností koncentrovaných v rámci vlastní vyhledávací činnosti, jak bylo popsáno v žalovaném rozhodnutí. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce, že by celní orgány důkazy neprovedly, nehodnotily je a neučinily samostatné závěry.
12. Ze získaných protokolů o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 6. 5. 2023, č. j. GŘC-79-236/TČ-2023-835330 a protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 5. 5. 2023, č. j. GŘC-79-238/TČ-2023-835330, vyplynulo, že v předmětném areálu docházelo k nelegální výrobě tabákových výrobků a taktéž mj. v jakém množství zde byl surový tabák, tabák ke kouření a cigarety skladovány. Vlastnictví nemovitosti žalobcem vyplývalo z výpisu z katastru nemovitostí k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 593, založeném v trestním spisu pod poř. č. 2198 až 2200. Daňový spis obsahuje pod č. j. 213125 až 213125-16/2024-550000-12061 a č. j. 220086 až 220086-19/2024-550000-12061 protokoly o odběru vzorků a dále pod č. j. 1362/2025 550000-12061 protokoly o zkoušce ze dne 9. 1. 2025, č. j. 57610/2024-900000-020, č. j. 57611/2024 900000-020, č. j. 57618/2024-900000-020, č. j. 57619/2024-900000-020, č. j. 57623/2024-900000-020 a č. j. 57624/2024-900000-020, ze kterých vyplývá, že se jednalo o řezaný tabák, který je možné kouřit bez dalšího průmyslového zpracování, sušený, částečně odřapíkovaný tabák (surový tabák) a cigarety obsahující tabák, tedy předmět spotřební daně. Odpovídající únik na spotřební dani byl vyčíslen v souladu s platnými právními předpisy účinnými k předmětnému zdaňovacímu období. Za účelem určení nejbližšího vztahu k surovému tabáku a tabákovým výrobkům hodnotil celní úřad žalobcem předloženou nájemní smlouvu, kterou v kontextu skutečností uvedených v rozsudku Městského soudu v Praze označil za fiktivní. Za použití citovaných rozsudků pak celní úřad dospěl k závěru, že osobou s nejbližším vztahem k surovému tabáku a tabákovým výrobkům je jednoznačně žalobce. Z platebního výměru jasně vyplývá
13. Pod bodem VIII odst. 4 žalobce tvrdí, že nebyl úplně zjištěn skutkový stav a nebyly provedeny a vyhodnoceny navržené důkazy. Obdobné námitky vypořádal žalovaný podrobně v odst. 23 žalovaného rozhodnutí. Žalobcem příkladem zmíněné bezpečnostní záznamy a „jiné další důkazy“ (není vůbec zřejmé, co by doklady ke kamerovému systému mohly prokazovat) měly zřejmě z pohledu žalobce prokazovat užívání areálu jinými osobami. Z rozsudků obou zmíněných soudů vyplývá, že organizované trestné činnosti se účastnily, kromě I. M., i další osoby ukrajinské a gruzínské národnosti, avšak nejvyšší mírou se podílel na realizaci protiprávní výroby právě on, když ke skryté výrobě cigaret poskytl prostřednictvím právnické osoby (žalobce), kterou ovládal z titulu jediného jednatele, nemovitost ve svém vlastnictví, tahač zn. MAN a elektrocentrálu zn. ATLAS COPCO. Minimálně v jednom případě se pak účastnil jako řidič tahače přepravy vyrobených cigaret. Žalovaný má za to, že v daňovém řízení bylo postupováno v souladu s ust. § 92 odst. 2 daňového řádu, jelikož v řízení byl koncentrován dostatek přesvědčivých důkazů pro správné zjištění a stanovení daně.
14. Žalobce v žalobě namítá nedostatek vlastního hodnocení provedeného žalovaným, který převzal závěry trestního rozsudku a bez vlastního dokazování je označil jako dostatečné pro vydání prvostupňového rozhodnutí. Tím žalovaný zatížil vadou nezákonnosti i vlastní rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2018, č. j. 5 Afs 60/2017-60, a ze dne 27. 11. 2024, č. j. 2 Afs 257/2023-53. Právě pro odlišné cíle daňového a trestního řízení tak není přípustné, aby žalovaný bez vlastní správní úvahy zopakoval jednotlivé závěry městského soudu v trestním řízení např. o nájemní smlouvě, a bez dalšího je označil jako dostatečné k naplnění hypotéz zákona o spotřebních daních. Žalobce rozporuje především automatismus postupu žalovaného a správce daně, kteří jednoduše přebrali skutková zjištění a bez dalšího je označili jako skutečnosti postačující k prokázání daňové povinnosti žalobce.
15. Žalobce byl v napadeném rozhodnutí žalovaným bez dalšího označen jako plátce daně, a to pouze na základě vlastnictví nemovitosti, v níž došlo k zajištění tabáku a tabákových výrobků. Právě tento vztah žalobce k prostoru je stěžejním důvodem, pro které byl žalobce žalobou napadeným rozhodnutím kvalifikován jako plátce spotřební daně ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2024, č. j. 5 Afs 173/2024-50, bodu [19] je tak rozhodující, „zda taková osoba vystupovala ve vztahu k daným věcem jako detentor, tedy zda věc fakticky ovládala ona, nebo naopak někdo jiný.“
16. Citované ustanovení zákona o spotřebních daních, jakož i judikaturu Nejvyššího správního soudu vztahující se k tomuto ustanovení, nelze rozhodně vykládat v tom smyslu, že ponechává na úvaze správce daně určit, koho si jako plátce spotřební daně vybere. Správce daně je naopak povinen zjistit co nejúplněji skutkový stav a na základě provedeného dokazování určit osobu s nejtěsnějším vztahem ke skladovanému zboží. Této své povinnosti žalovaný nedostál.
17. Z trestního rozhodnutí dle žalobce naopak vyplývá, že byla identifikována osoba s bližším vztahem k předmětným výrobkům, konkrétně jde o osobu S. R.. Pan R. byl osobou, která koordinovala práce při výrobě cigaret, přivážela pracovníky, zajišťovala nakládání předmětných cigaret, a následně je odvážela.
18. Žalobce dále v žalobě namítal, že žalovaný nesprávně uplatnil pravidla o rozložení důkazního břemene, když konkrétně poukazoval na to, že „je třeba, aby správce daně nejprve prokázal rozhodné skutečnosti pro použití příslušné právní kvalifikace (zejména pro závěr, že žalobce byl osobou skladující/dopravující ve smyslu zákona o spotřebních daních). Žalovaný však vyšel z premisy, že postačí zjištění nálezu vybraných výrobků v areálu žalobce a následné nevyvrácení.“
19. Žalovaný dle žalobce zcela přehlíží specifika dokazování skutkových okolností zakládajících postavení plátce spotřební daně podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních. Dokazování směřující ke zjištění, zda existuje osoba s bližším vztahem ke zboží, rozhodně nelze ztotožňovat s prokazováním skutečností, které je daňový subjekt povinen uvádět ve svém daňovém přiznání a ohledně nichž nese důkazní břemeno. Zjišťování skutečností rozhodných k identifikaci osoby s nejtěsnějším vztahem k výrobkům (nikoli prostoru) tedy není prokazováním daňových tvrzení daňového subjektu a daňový subjekt tak nenese důkazní břemeno. Aby mohla být žalobci uložena povinnost k úhradě spotřební daně, je nejdříve nezbytné určit, že je plátcem daně dle zákona o spotřebních daních. Nynější situace je specifická tím, že status plátce daně dle ust. § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních u jednoho subjektu vylučuje status plátce jiného subjektu.
20. Pro správné stanovení daně je zcela nezbytné určit, zda takto identifikovaná osoba není osobou s bližším kvalifikovaným vztahem. Takové posouzení je posouzením skutečného obsahu jiné skutečnosti ve smyslu ust. § 92 odst. 5, písm. d) daňového řádu, jelikož je nezbytné posoudit otázku, kdo byl v daném případě ve skutečnosti skladovatelem výrobků ve smyslu zákona o spotřebních daních. Důkazní povinnost v tomto směru tížila správce daně, potažmo žalovaného, což ostatně potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 Afs 273/2018-33, v bodu [27]. Rozhodně v takové situaci není přípustné, aby žalovaný v reakci na konkrétní námitky žalobce označující jinou osobu s bližším kvalifikovaným vztahem lakonicky konstatoval, že žalobce je plátcem daně dle zákona o spotřebních daních, aniž by vypořádal námitku, proč takovou osobou není žádná z jiných osob, zúčastněných na trestním řízení, např. S. R..
21. Při nařízeném jednání zástupce žalobce nad rámec žalobního tvrzení uvedl, že závěry z trestního řízení nemůže správce daně přebírat z důvodů formálních a rovněž proto, že skutková zjištění v trestním řízení mají jiný směr. Považoval za chybný postup, když správce daně určil plátce spotřební daně na základě odsuzujícího rozsudku trestního soudu. Žalobce měl sice vztah k prostorům, kde se tabák a tabákové výrobky nacházely, nicméně takové zjištění samo osobě neurčuje, že by žalobce měl být považován za plátce. Dle žalobce bylo povinností správce daně a žalovaného objektivně hodnotit důkazy obsažené v trestním spise a na jejich základě určit osobu s těsnějším vztahem k předmětu daně.
22. Pověřený pracovník žalovaného k věci uvedl, že na základě důkazního řízení byl za plátce daně jasně označen žalobce. Bylo pak na něm, aby skutková zjištění vyvrátil a prokázal tak, že plátcem daně být nemůže.
23. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a po prostudování obsahu správního spisu v kontextu s žalobními námitkami pak usoudil následovně.
24. Z průběhu daňového řízení je zřejmé, že žalobci byla vyměřena spotřební daň v celkové výši 44 834 795 Kč, neboť dle celního úřadu naplnil definici plátce daně z tabákových výrobků podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních (věty před středníkem), kdy daňová povinnost vznikla žalobci podle § 9 odst. 3 písm. d) této právní úpravy. Celní úřad vycházel v daňovém řízení z důkazních prostředků koncentrovaných v trestním spisu, z nichž dovodil, že v areálu nemovitosti v Černožicích č.p. 170, který je ve vlastnictví žalobce, byl v rámci domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků dne 5. 5. 2023 nalezen kromě balicí linky na cigarety, surového tabáku a dalších komponentů potřebných k výrobě cigaret i řezaný tabák a cigarety (uložené v krabičkách označených obchodním názvem Marlboro Original). V daném daňovém řízení nebylo zjištěno ani žalobcem prokázáno, že by tato nemovitost, byla legálním daňovým skladem ve smyslu § 3 odst. 1 písm. f) a § 19 odst. 2 písm. a) a b) zákona o spotřebních daních. Na základě odběru vzorků a jejich analýzou Celně technickou laboratoří Generálního ředitelství cel bylo zjištěno, že se skutečně jedná o řezaný tabák, tedy předmět spotřební daně podle § 101 odst. 3 písm. c) bodu 1 zákona o spotřebních daních, kdy tabákem ke kouření se rozumí tabák řezaný, popřípadě jinak dělený, kroucený nebo lisovaný do desek, a který je možné kouřit bez dalšího průmyslového zpracování, a dále o cigarety podle § 101 odst. 2 zákona o spotřebních daních. Dále z daňového řízení vyplynulo, že tabákové výrobky nebyly značeny platnými tabákovými nálepkami ve smyslu § 114 odst. 2 zákona o spotřebních daních.
25. Celní orgány tak dospěly k názoru, že daňová povinnost žalobci v postavení plátce daně vznikla podle § 9 odst. 3 písm. d) zákona o spotřebních daních, tedy dnem zjištění, že plátce daně vybrané výrobky po nějakou dobu drží. Celní úřad vyhodnotil žalobcem předloženou nájemní smlouvu ze dne 2. 5. 2022 uzavřenou s paní S. L. M. jako fiktivní, k čemuž snesl konkrétní argumenty. S ohledem na uskladnění tabáku a cigaret v nemovitosti ve vlastnictví žalobce a v návěsu KRONE připojeného k tahači MAN, který se nacházel v prostorách předmětného areálu, byl žalobce určen jako plátce spotřební daně ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních. Celní úřad jej vyzval k podání řádného daňového přiznání ke spotřební dani z tabákových výrobků za zdaňovací období květen 2023. Žalobce se k věci vyjádřil, přiznání však nepodal. Daň byla stanovena dokazováním na základě posouzení důkazních prostředků a informací vyplývajících z rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 74 T 2/2024 ze dne 31. 1. 2025. Při výpočtu výše spotřební daně byla použita sazba daně u cigaret a tabáku ve vztahu k předmětnému zdaňovacímu období podle § 104 odst. 1 zákona o spotřebních daních. Výše daně u řezaného tabáku byla vypočtena podle § 104 odst. 2 zákona o spotřebních daních jako součin základu daně (hmotnosti v kg) a sazby daně. Výše daně u cigaret byla stanovena podle § 104 odst. 3 zákona o spotřebních daních za použití pevné ceny pro konečného spotřebitele.
Právní posouzení osoby plátce daně (§ 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních)
26. Osobu plátce daně stanoví zákon o spotřebních daních ve svém ust. § 4 odst. 1 písm. f). Vyplývá z něho, že „Plátcem je právnická nebo fyzická osoba, která skladuje nebo dopravuje vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky pro osobní spotřebu, nebo uvádí do volného daňového oběhu vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně; za daň společně a nerozdílně odpovídá také právnická nebo fyzická osoba, která se na uvedeném skladování nebo dopravě podílela“.
27. Z průběhu daňového řízení lze dovodit, že v prostorách nemovitosti, jejímž vlastníkem byl žalobce, byly skladovány tabákové výrobky a nebylo prokázáno, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné a dále nebyl neprokázán způsob jejich nabytí oprávněně bez daně. Tomuto závěru svědčí jak důkazní prostředky získané celním úřadem z trestního spisu č. j. ČTS: KRPA-77904/TČ-2023, tak skutečnosti a závěry konstatované v pravomocném rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 74 T 2/2024 ze dne 31. 1. 2025, kterým byl žalobce odsouzen za spáchání „zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, 2 písm. a), 3 písm. a) trestního zákoníku, v bodě 1) ve formě pomoci dle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, pod bodem 2) ve stadiu přípravy dle § 20 odst. 1 trestního zákoníku a současně spáchání zločinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením dle § 268 odst. 1, 4 písm. b) trestního zákoníku ve formě pomoci dle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku“ (citace výroku části rozsudku). Správce daně přiléhavě vyložil pojem detence a zdůvodnil, proč právě žalobce byl označen za subjekt mající nejbližší kvalifikovaný vztah k předmětným tabákovým výrobkům. Krajský soud tak ve shodě s názorem žalovaného konstatuje, že z ničeho nevyplynulo, že by tento vztah měla jiná osoba, která by se na protiprávní činnosti podílela.
28. Důkazní řízení založil žalovaný i správce daně na skutečnosti, že nemovitost, v níž byly tabákové výrobky skladovány, byla ve vlastnictví žalobce, který tuto skutečnost nezpochybnil. Nicméně na svoji obhajobu předložil nájemní smlouvu ze dne 2. 5. 2022, dle níž nájemcem této nemovitosti měla být paní S. L. M.. Žalovaný tento předložený důkaz hodnotil se závěrem, že uvedená osoba neměla od roku 2017 platný cestovní pas a tudíž nemohla reálně vycestovat do České republiky a zde podnikat, dále že neměla na Ukrajině žádné podnikatelské oprávnění a jednalo se o osobu se čtyřmi malými dětmi pobírající sociální dávky. Rovněž ze sdělení Státní veterinární správy vyplynulo, že tato osoba není vedena jako osoba provozující podnik spadající pod dozor Státní veterinární správy, neboť neměla schválený potravinářský provoz, ani zde v rámci kontrol prováděných při dozoru Státní veterinární správy nevystupovala. Navíc tato osoba zemřela dne 30. 3. 2023, tedy více než dva měsíce před provedením prohlídek. Žalobce na uvedená zjištění správce daně nikterak nereagoval, závěry nezpochybnil a nepředložil žádný jiný důkaz, který by potvrzení vlastnictví k předmětné nemovitosti jakkoliv zpochybnil. Vlastnictví nemovitosti, v níž byly skladovány tabákové výrobky, tak bylo nepochybně potvrzeno a současně bylo najisto postaveno, že tato nemovitost nebyla žalobcem pronajímána.
29. Dalším podkladem pro vydání platebního výměru byly protokoly o domovní prohlídce ze dne 5. 5. a 6. 5. 2023 a rovněž i protokoly o odběru vzorků.
30. Lze rovněž konstatovat, že celní orgány čerpaly důkazní prostředky také z trestního rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 74 T 2/2024 ze dne 31. 1. 2025, neboť měly za to, že jsou z něho patrny okolnosti nálezu tabákových výrobků v areálu, který byl nezpochybnitelně ve vlastnictví žalobce. Rovněž tak protokoly o zkoušce předmětného zboží prokazují, že se jednalo o cigarety a tabák ke kouření a že smlouva o nájmu byla ve výsledku trestního řízení považována za fiktivní. Popsané skutečnosti tedy vycházejí z rozsudku městského soudu, který celní úřad hodnotil jako důkazní prostředek (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2023, č. j. 6 Afs 125/2021-56. Rovněž tak judikatura Nejvyššího správního soudu opakovaně zdůrazňuje, že důkazní prostředky z trestního řízení jsou v řízení daňovém použitelné (viz např. rozsudek č. j. 6 Afs 257/2017-31, bod 13).
31. Krajský soud tak nemohl přisvědčit námitce žalobce, že v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí absentuje konkrétní zjištění o tom, že by žalobce vybrané výrobky skladoval, kdy je pouze konstatováno, že neprokázal opak. Správce daně v rozhodnutí popisuje, že v areálu ve vlastnictví žalobce byly uskladněny kromě linky na výrobu cigaret, surového tabáku a komponent k výrobě cigaret i předmětné tabákové výrobky, o čemž byly sepsán protokol o provedení domovní prohlídky ze dne 5. 5. 2023, č. j. GŘC-79-238/TČ-2023-835330 a protokol o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 6. 5. 2023, č. j. GŘC-79-236/TČ-2023-835330. Žalobce přitom neprokázal, že by k tabákovým výrobkům neměl jakýkoliv kvalifikovaný vztah, když jediným předloženým důkazem byla zmíněná nájemní smlouva, která měla prokázat pronájem zmíněného areálu. Žalobce neuvedl, že by byl nálezem tabákových výrobků překvapen nebo že by snad zkoumal, proč se v jeho nemovitosti vůbec nacházejí nebo že ke skladování došlo bez jeho souhlasu.
32. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (č. j. 7 Afs 68/2007 – 85, ze dne 26. 2. 2009, č. j. 9 Afs 59/2008 – 80, ze dne 23. 4. 2009 a č. j. 4 Afs 38/2016 – 60, ze dne 29. 7. 2016) lze dovodit, že vlastník nemovitosti se může stát plátcem spotřební daně, pokud nebude nalezena jiná osoba, jež má ke skladovaným výrobkům kvalifikovanější vztah. Přitom vlastník nemovitosti se může odpovědnosti zprostit, pokud prokáže, že ke skladování došlo bez jeho souhlasu. A tato skutečnost v projednávané věci nenastala. Žalovaný tak na základě protokolů o provedení prohlídky ze dne 5. 5. a 6. 5. 2023 se zaměřil na osobu za účelem určení nejbližšího vztahu k surovému tabáku a tabákovým výrobkům. Ze strany žalobce však na jeho obhajobu byla předložena pouze nájemní smlouva, která však jako důkazní prostředek byla zpochybněna a tudíž v důkazním řízení vyloučena. K tomu lze konstatovat, že žalobcem navrhované bezpečnostní záznamy a účetní doklady k poruše kamerového systému nebyly v průběhu řízení správci daně předloženy. Navíc žalobce neuvedl, jaké skutečnosti by případně měly tyto důkazy prokazovat. Žalobce rovněž poukazoval na jakési znalecké posudky, k nimž ovšem nepodal žádné vysvětlení. Žalobcem zmiňované bezpečnostní záznamy měly dle žalovaného zřejmě prokazovat užívání nemovitosti jinými osobami.
33. Krajský soud k tomu konstatuje, že žalovaný zaujal k dané skutečnosti správné stanovisko, když seznal, že z trestních rozsudků vyplývá, že organizované trestné činnosti se účastnily, kromě . M., i další osoby ukrajinské a gruzínské národnosti, avšak nejvyšší mírou se podílel na realizaci protiprávní výroby právě on, když ke skryté výrobě cigaret poskytl prostřednictvím právnické osoby (žalobce), kterou ovládal z titulu jediného jednatele, nemovitost ve svém vlastnictví, dále i tahač zn. MAN a elektrocentrálu zn. ATLAS COPCO. Minimálně v jednom případě se pak účastnil jako řidič tahače přepravy vyrobených cigaret. Tyto důkazy pak svědčí ve prospěch závěru, že plátcem spotřební daně je žalobce, tedy osoba, která skladuje a dopravuje vybrané výrobky.
Použití důkazů z trestního řízení
34. Celní úřad dle žalovaného v řízení koncentrované důkazní prostředky hodnotil a dovodil z nich důkazy svědčící žalobcovu postavení plátce spotřební daně, základu daně i výši daňové povinnosti.
35. Žalovaný vycházel z rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 74 T 2/2024 ze dne 31. 1. 2025, který obsahuje doložku o nabytí právní moci, ke které došlo dne 26. 8. 2025 ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2025, č. j. 10 To 37/2025.
36. Krajský soud k této otázce připomíná judikaturu Nejvyššího správního soudu obsaženou v jeho rozsudku ze dne 21. 2. 2018, č.j. 6 Afs 257/2017 - 31 a ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, na základě níž nelze souhlasit s názorem žalobce, že důkazní prostředky z trestního řízení nejsou použitelné jako důkazní prostředek v daňovém řízení. Jedná se např. o listiny, z nichž je patrný obsah výpovědí svědků z jiných řízení. Musí však být pořízeny nezávisle na příslušném daňovém řízení (tj. zejména nesmí být v jiném řízení pořízeny účelově proto, aby se správce daně vyhnul povinnosti umožnit daňovému subjektu být přítomen výslechu svědka a klást mu otázky). Dále je třeba, aby v onom jiném řízení byly pořízeny v souladu se zákonem (tuto předběžnou otázku správce daně vyřeší podle § 28 daňového řádu) a aby se do sféry správce daně dostaly zákonným způsobem. A v neposlední řadě musí být uvedené listiny daňovému subjektu zpřístupněny, aby se mohl seznámit s jejich obsahem a případně navrhnout další důkazy, které by zjištění vyplývající z dotyčných listin upřesnily, korigovaly či vyvrátily.
37. Krajský soud shledal, že těmto požadavkům důkazy opatřené a hodnocené v trestním řízení dostály, neboť nepochybně byly pořízeny nezávisle na daňovém řízení, nic nenasvědčuje tomu, že by snad byly pořízeny v rozporu se zákonem a z průběhu daňového řízení rovněž vyplývá, že žalobci byla dána možnost, aby se s nimi seznámil a mohl tak případně navrhnou i důkazy další. Z předloženého daňového spisu krajský soud zjistil, že dne 13. 11. 2025 vyhotovil žalovaný zprávu, v níž žalobce vyzval, aby se ve smyslu ust. § 115 daňového řádu ve lhůtě 10 dnů vyjádřil k informacím ve výzvě uvedeným a eventuálně i k vlastní důkazní iniciativě.
38. Při posouzení žalobní námitky zpochybňující postup správce daně a žalovaného, kteří v daňovém řízení použili důkazy z trestního řízení vycházel krajský soud také z judikatury Ústavního soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 4. 9. 2024, č. IV. ÚS 1774/24: „Ústavní soud se konečně vyjádří k trestnímu rozsudku, jímž trestní soudy odsoudily stěžovatelčiny členy představenstva za daňovou trestnou činnost. Byť stěžovatelka kritizuje, že správní soudy hodnotí skutková zjištění obsažená v trestním rozsudku účelově, ve skutečnosti žádá, aby se správní soudy odchýlily od skutkových závěrů trestních soudů, jež jsou vtěleny do skutkové věty odsuzujícího rozsudku. To však není možné. Pokud tu existuje trestní rozsudek, jehož skutek je podstatný pro rozhodnutí v daňovém řízení, jeho výrok zavazuje správní soudy [přiměřeně nález ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1424/09 (N 49/64 SbNU 607), bod 21; v judikatuře Nejvyššího správního soudu srov. např. rozsudky ze dne 16. 6. 2016 č. j. 10 Afs 54/2015-48, bod 26, nebo ze dne 5. 3. 2015 č. j. 9 Afs 70/2014, bod 32]. Pokud by správní soudy přistoupily na stěžovatelčin požadavek, stavěly by se tím do role jakéhosi alternativního trestního soudu. To je nepřípustné, šlo by o hrubé porušení požadavků právní jistoty.“
39. Podle skutkových zjištění městského soudu spočívala trestná činnost obžalovaných v tom, že I. M., S.R., právnická osoba OK Garant, s.r.o. (v obou právnických osobách byl v dané době I. M. jediným jednatelem), za využití prostředků poskytnutých žalobcem (v prostorách jeho areálu), spolu s dalšími blíže neztotožněnými osobami bez patřičných oprávnění, ve velkém množství ze surového tabáku, jehož množství ke dni kontroly činilo 24 087 kg, vyráběli cigarety zn. Marlboro a takto vyrobené cigarety uváděli do volného daňového oběhu, když zde zřídili výrobní linku na výrobu cigaret, včetně kompletního strojového příslušenství, na které za využití komponent na výrobu cigaret zpracovávali tabák do podoby cigaret a takto od nezjištěné doby nejpozději do konce února 2023 vyrobili a tím mimo režim podmíněného osvobození od daně uvedli do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky nejméně 9 412 479 ks cigaret, čímž zkrátili spotřební daň z tabákových výrobků o nejméně 39 579 394,30 Kč, přičemž část takto vyrobených a nezdaněných cigaret v množství nejméně 720 000 ks byla za účelem další distribuce odvezena z areálu ve dnech 6. 3. 2023, 16. 3. 2023 a 31. 3. 2023, a další část v množství nejméně 8 692 479 ks cigaret byla uskladněna v areálu a připravena k pozdějšímu odvozu. V rámci tohoto jednání žalobce, jehož předmětem činnosti byl pronájem nemovitostí a předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, v rámci této činnosti pronajímal nemovitosti či jejich části, a jednající obžalovaným M. jako jednatelem, poskytl osobám podílejícím se na výrobě padělaných cigaret do užívání prostory areálu, jehož byl majitelem, a to za využití fiktivní nájemní smlouvy ze dne 2. 5. 2022 uzavřené na Ukrajině s paní L. S., xx, a také poskytl k využití při odvozu vyrobených cigaret tahač MAN, jehož byl majitelem (viz bod 10 rozsudku vrchního soudu).
40. V odst. 118 a 119 rozsudku se dále uvádí, cit: „Ačkoliv se obžalovaný M. a v návaznosti na jeho obhajobu i obžalovaná PROVIO TL s.r.o. snažili postavit předně do pozice nic netušících pronajímatelů nemovitostí, resp. včetně obžalované společnost OK Garant, s.r.o. nijak neparticipujících vlastníků některých použitých věcí, soud prvního stupně naprosto jednoznačně na podkladě řádně provedeného dokazování tuto jejich obhajobu vyvrátil v argumentaci obsahující velmi správné dedukce, vycházející z komparace jednotlivých důkazů, tedy jejich hodnocení nejen jednotlivě ale právě i v jejich souhrnu. Jeho logické úvahy jsou oproti tomu prosty jakýchkoli fabulací, jež jsou mu vyčítány v odvolacích námitkách. Soud prvního stupně tak učinil i podle soudu odvolacího správný závěr o tom, že nájemní smlouva s paní S. měla poskytovat toliko krytí provozu, v němž se tito obžalovaní angažovali tak, jak soud prvního stupně správně rozkryl provázanost použití předmětného tahače, označené trvale manipulační registrační značky, respirátorů i používané elektrocentrály právě s osobou obžalovaného M., který se nad to osobně angažoval v jednom z odvozů padělaných cigaret neoprávněně označených ochranou známkou, a to konkrétně 16. 3. 2023, jakkoliv se to snažil i s podporou obžalovaného R. vysvětlovat jinak. Byť se právě až na obžalovaného R. ostatní obžalovaní snaží líčit své počínání jako vcelku nahodilé, ukazují nejlépe zajištěné záznamy, o jak naopak jasně cílesměrnou a takto koordinovanou činnost na místě šlo, jak lze například poukázat předně na záznamy zachycující soustředění jednotlivých komponentů k výrobě do prostoru baličky bezprostředně před zásahem orgánů celní správy. Jakkoli jen obžalovaný Ch. připustil, že mu došlo, k čemu měl v takovém prostředí sloužit jím opravovaný stroj, je z fotografií celého zařízení i naprostému laikovi téměř na první pohled zcela zřejmé, že byla připravována v podstatě sériová tovární výroba, přičemž nikdo z nich (ani s přihlédnutím k odlišnému prostředí v zemích jejich původu, i při odlišném typu písma) rozhodně nemohl nabýt dojmu, že jde o regulérní výrobní závod tak globálně známé značky, ………Podtrhnout pak lze třeba i konspirační příjezd, o kterém hovoří ve své výpovědi obžalovaný B.i, nebo zakrývání odpadního žlabu páskou.“
41. Krajský soud má ve shodě s žalovaným za to, že závěry z trestního řízení lze využít ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu jako důkazní prostředky. Žalobce byl s těmito závěry řádně seznámen shora vzpomínanou výzvou ze dne 13. 11. 2025, č.j. 35529-5/2025-900000-24160, přičemž mu byla stanovena lhůta k vyjádření. Žalobce na výzvu sice reagoval, avšak nepředložil v daňovém řízení žádné jiné důkazní prostředky, které by tyto závěry zpochybnily. Žalovaný se se zjištěními a závěry obou trestních soudů ztotožnil a na základě popsaných skutkových okolností měl nepochybně za to, že žalobci svědčí postavení skladovatele tabákových výrobků ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních (věty před středníkem), jelikož v jeho prostorách byly tabákové výrobky a surový tabák nalezeny. Kvalifikovaný vztah žalobce k surovému tabáku a tabákovým výrobkům vyplývá ze závěrů soudu, tedy že I. M. v postavení jednatele a jediného vlastníka společnosti PROVIO TL s.r.o. domluvil výrobu padělaných cigaret v areálu, jenž žalobce vlastnil, poskytl k tomu zdroj energie a věděl, že je z areálu opakovaně odváženo nějaké zboží, přičemž o tvrzené potraviny nemohlo jít, opatřil fiktivní smlouvu, která měla převést odpovědnost na jiný subjekt, komunikoval s obžalovaným R. (ten měl na starost výrobu cigaret), mj. před vraty haly, ve které se cigarety vyráběly, sám se jednoho odvozu vyrobených cigaret zúčastnil a k dalším poskytoval tahač MAN s (záměrně nesprávnou) registrační značkou xx vydanou pro užívání společností OK Garant, s.r.o.
42. Lze tak mít nepochybně za to, že žalobce naplňuje požadavky uváděného ust. § 4 odst. 1 psím. f) zákona o spotřebních daních, neboť skladoval a dopravoval vybrané výrobky, aniž by prokázal, že se jedná o výrobky pro osobní spotřebu nebo o vybrané výrobky zdaněné. Správce daně v souladu se zákonem zdůvodnil, proč právě žalobce byla označen za subjekt mající nejbližší kvalifikovaný vztah k předmětným tabákovým výrobkům. Se svými názory pak žalovaný žalobce řádně seznámil a umožnil mu, aby se k nastíněným závěrům vyjádřil. Nelze souhlasit s názorem žalobce, že jediným důvodem pro označení žalobce za plátce daně bylo vlastnictví nemovitosti, v níž výroba probíhala. Žalovaný řádně zdůvodnil, proč žalobcem předloženou nájemní smlouvu označil za fiktivní, dále vycházel ze skutečnosti, že žalobce byl vlastníkem nákladního tahače MAN použitého pro naznačenou trestnou činnost. Tyto skutečnosti byly stvrzeny rovněž shora vzpomínanými trestními rozsudky z nichž lze dále nepochybně dovodit, že I. M., jakožto jediný jednatel žalobce, byl pravomocně odsouzen za to, že spolu s dalšími blíže neztotožněnými osobami domluvil výrobu padělaných cigaret v areálu, jehož majitelem byl obžalovaný žalobce, v areálu poskytl zdroj energie k výrobě a balení padělaných cigaret a za použití tahače zn. MAN v blíže nezjištěném nálezu odvezl společně s obžalovaným R. z areálu nejméně 250 000 kusů padělaných cigaret za účelem jejich další distribuce. Žalobce tak nepochybně poskytl osobám podílejícím se na výrobě padělaných cigaret do užívání prostory areálu, jenž byl v jeho vlastnictví.
43. Krajský soud tak na základě takto provedeného hodnocení důkazů žalovaným nemohl přisvědčit názoru, že žalobce byl v napadeném rozhodnutí bez dalšího označen jako plátce daně, a to pouze na základě vlastnictví nemovitosti, v níž došlo k zajištění tabáku a tabákových výrobků. Otázka vlastnictví předmětného objektu hrála při aplikaci ust. § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních sice prvotní, nikoli však zdaleka jedinou roli.
Neprovedení a nevyhodnocení navržených důkazů
44. Žalobce v odvolacím řízení (a v souvislosti s tím i trestním řízením) poukazoval na potřebu doplnit dokazování (např. bezpečnostní záznamy, doklady ke kamerovému systému, případně další důkazy k reálnému užívání areálu jinými osobami). Správní orgány se dle jeho názoru vypořádaly s návrhy zcela formálně, když argumentovaly, že ze spisu „nevyplývá“, že by byly v daňovém řízení navrženy, popř. že nebyly předloženy.
45. K tomu krajský soud uvádí, že žalovaný v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že žalobce vypovídat jako svědek nemůže. Ani bezpečnostní záznamy ani účetní doklady k poruše kamerového systému nebyly celnímu úřadu jako potenciální důkazní prostředky předloženy, navíc žalobce ani nespecifikoval, jaké skutečnosti by případně měly prokazovat. Žalobce rovněž dále zmiňoval jakési znalecké posudky, ke kterým také nepodal žádné relevantní informace.
46. Na základě shora prezentovaných důkazů dospěl krajský soud k závěru, že postup správce daně i žalovaného v důkazním řízení odpovídal požadavkům ust. § 92 odst. 2 daňového řádu, když rozhodné skutečnosti opatřené v trestním řízení, ale i v samotném daňovém řízení, byly řádně zjištěny a následně v souladu s požadavky daňového řádu vyhodnoceny.
47. Krajský soud z výše uvedených důvodů shledal, že námitky uplatněné žalobcem jsou nedůvodné, a proto žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
48. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu proto nevzniklo. Ze spisu nevyplynulo, že by žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti vznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Hradec Králové 20. května 2026
JUDr. Magdalena Ježková v. r.
předsedkyně senátu