3 As 61/2026 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: K. P., zastoupený Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, proti žalovanému: Dopravní a energetický stavební úřad, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, za účasti: ČEPS, a.s., se sídlem Elektrárenská 774/2, Praha 10, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2025, č. j. DESU/031/025978/25, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2026, č. j. 39 A 15/2025-50,
takto:
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 7. 10. 2025, č. j. DESU/031/025978/25, žalovaný podle § 24 odst. 3 písm. a) bodu 2. zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), (dále jen „zákon o vyvlastnění“) rozhodl o omezení vlastnického práva žalobce zřízením věcného břemene ve prospěch osoby zúčastněné na řízení, které spočívá ve zřízení služebnosti ve formě strpění modernizace a posílení liniové stavby vedení přenosové soustavy, přetnutí vyvlastňovaných pozemků vodiči vedení přenosové soustavy, a to v ploše pozemků vymezené kolmým průmětem krajních vodičů tohoto vedení, konkrétně v plošném rozsahu 483,3 m2 k pozemku parc. č. XA, v rozsahu 156,3 m2 k pozemku parc. č. XB, v rozsahu 3,8 m2 k pozemku parc. č. XC a v rozsahu 129,9 m2 k pozemku parc. č. XD, vše zapsáno na LV X v k. ú. Ch. (výrok I). Tímto výrokem žalovaný taktéž podle § 24 odst. 3 písm. c) zákona o vyvlastnění ve spojení s § 3c zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury (dále jen „zákon o urychlení výstavby“) rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení jakožto vyvlastnitel je povinna zahájit uskutečnění účelu vyvlastnění ve lhůtě 4 let od nabytí právní moci rozhodnutí. Výrokem II. žalovaný rozhodl o náhradě za vyvlastnění.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl.
[3] Rozsudek krajského soudu poté žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl blanketní kasační stížností. Nejvyšší správní soud jej v návaznosti na to usnesením ze dne 1. 6 2026, č. j. 3 As 61/2026-14 vyzval k zaplacení soudního poplatku (výrok I.) a s odkazem na § 106 odst. 3 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) též k doplnění kasační stížnosti o důvody, pro které rozsudek krajského soudu napadá, a to ve lhůtě 1 měsíce (výrok II.).
[4] Nejvyšší správní soud souběžně také informoval žalovaného a osobu zúčastněnou na řízení o tom, že ve věci byla podána kasační stížnost, která jim bude po doplnění zaslána. Na tuto informaci zareagoval žalovaný, který Nejvyššímu správnímu soudu mimo jiné sdělil, že správní řízení bylo vedeno v režimu zákona o urychlení výstavby, který v § 2 odst. 8 stanoví zvláštní procesní postup pro odstranění vad žalob a kasačních stížností (soud k odstranění vad po lhůtě stanovené pro jejich podání nepřihlíží a k odstranění nedostatků nevyzývá).
[5] Nejvyšší správní soud se tedy v nyní projednávané věci musel zabývat tím, zda má kasační stížnost všechny zákonné náležitosti. Mezi ty řadí § 106 odst. 1 s. ř. s. mimo jiné uvedení toho, z jakých důvodů rozhodnutí krajského soudu stěžovatel napadá (z jakého důvodu ve smyslu § 103 odst. 1 s. ř. s. byla kasační stížnost podána, a takto uvedený důvod i blíže skutkově a právně konkretizovat). K formulaci žalobních bodů se podrobně vyjádřil rozšířený senát NSS například v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005‑58, č. 835/2006 Sb. NSS, v němž mj. uvedl: „[ž]alobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.“ Tyto závěry rozšířeného senátu lze dle ustálené judikatury plně vztáhnout i na formulaci důvodů kasační stížnosti. Kasační stížnost stěžovatele však náležitosti ve smyslu § 106 s. ř. s. nesplňuje, neboť v ní stěžovatel neuvedl žádná tvrzení, která by bylo možno považovat za kasační námitky.
[6] Obecně je možné odůvodnění kasační stížnosti doplnit, k čemuž Nejvyšší správní soud stěžovatele vyzve podle § 106 odst. 3 s. ř. s. Nyní projednávaná věc se však týká vyvlastnění pozemku za účelem realizace záměru vedení přenosové soustavy, přičemž žalovaný při rozhodnutí o vyvlastnění postupoval podle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve spojení se zákonem o urychlení výstavby. Tato skutečnost plyne z rozhodnutí žalovaného, které je součásti soudního spisu a potvrzuje ji i příslušnost žalovaného jakožto úřadu příslušného podle § 15 odst. 1 písm. d) zákona o vyvlastnění a § 16 odst. 3 písm. a) téhož zákona.
[7] Ustanovení § 2 odst. 8 zákona o urychlení výstavby (ve znění účinném od 1. 1. 2024) obsahuje speciální procesní úpravu, podle které „k odstranění vad námitek, odvolání a rozkladu podaných po lhůtě stanovené pro jejich podání právním předpisem, podle kterého se podávají, se nepřihlíží. To platí i pro žaloby proti rozhodnutím vydaným v řízeních podle věty první i pro opravné prostředky proti rozhodnutím o těchto žalobách. Správní orgán a soud k odstranění nedostatků podání nevyzývá“. Toto ustanovení se před obecnou úpravou s. ř. s. uplatní přednostně, přičemž je třeba je vztáhnout i na řízení o kasační stížnosti (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2024, č. j. 8 As 96/2024‑96, bod 23; srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2025, č. j. 8 As 149/2025‑18).
[8] V nyní projednávané věci je zřejmé, že kasační stížnost podaná stěžovatelem k Nejvyššímu správnímu soudu žádné důvody neobsahovala. Kasační soud však stěžovatele usnesením č. j. 3 As 61/2026-14 vyzval mj. k tomu, aby ve lhůtě 1 měsíce kasační stížnost doplnil. Ani tato skutečnost však podle Nejvyššího správního soudu nemůže odůvodnit odhlédnutí od shora citovaných požadavků plynoucích z § 2 odst. 8 zákona o vyvlastnění. Předně je nezbytné uvést, že usnesení č. j. 3 As 61/2026-14 bylo v dané věci vydáno Nejvyšším správním soudem bez znalostí všech rozhodných okolností obsažených v soudním spise krajského soudu a vycházelo z obecné úpravy § 106 odst. 3 s. ř. s., aniž by zohlednilo použití a výklad zvláštní úpravy plynoucí z § 2 odst. 8 zákona o vyvlastnění. Podle § 55 odst. 2 s. ř. s. však platí, že „[s]oud (…) není vázán usnesením, jímž se toliko upravuje vedení řízení“. Mezi taková usnesení pak soudní praxe i odborná literatura řadí právě i výzvu k odstranění vad návrhu (Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 461). V tomto směru tedy nelze dovodit, že by uvedená výzva zavazovala Nejvyšší správní soud v dalším řízení. Pro úplnost lze dodat, že soudní praxe již dokonce dovodila, že ani (výslovné) nesprávné poučení o přípustnosti kasační stížnosti nemůže její přípustnost založit (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2004, č. j. 3 Ads 37/2004-36, č. 737/2006 Sb.).
[9] V projednávané věci nelze odhlédnout od toho, že rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen dne 20. 4. 2026, přičemž blanketní kasační stížnost podal až dne 4. 5. 2026, tedy poslední den lhůty (§ 106 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 40 odst. 2 s. ř. s.). Usnesení s výzvou k doplnění kasační stížnosti bylo stěžovateli doručeno 2. 6. 2026. Za těchto okolností tedy nelze dovozovat, že nebýt této výzvy, stěžovatel mohl postupovat podle § 2 odst. 8 zákona o vyvlastnění a kasační stížnost doplnit ve lhůtě pro její podání. Podal-li stěžovatel kasační stížnost poslední den lhůty, jeho pozice je z hlediska § 2 odst. 8 zákona o vyvlastnění shodná, ať už jej Nejvyšší správní soud po uplynutí lhůty k podání kasační stížnosti vyzval k jejímu doplnění či nikoliv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3476/11).
[10] S ohledem na výše uvedené je tedy třeba uzavřít, že stěžovatel v rámci kasační stížnosti podané ve lhůtě pro její podání neuplatnil žádné důvody. K případnému doplnění kasační stížnosti (jejího odůvodnění) po uplynutí této lhůty pak s ohledem na § 2 odst. 8 zákona o urychlení výstavby nelze přihlížet. I kdyby stěžovatel vady kasační stížnosti po uplynutí lhůty k jejímu podání odstranil, soud by k tomu nemohl přihlížet (viz usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 96/2024-96). Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost pro její neodstranitelnou vadu odmítl (§ 37 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s.)
[11] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, byla-li kasační stížnost odmítnuta. Osoba zúčastněná na řízení pak podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu § 60 odst. 5 s. ř. s. nesplnila.
[12] Nejvyšší správní soud dále rozhodl o vrácení soudního poplatku za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč stěžovateli podle § 10 odst. 3 věty poslední zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle tohoto ustanovení soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek, byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut. Soudní poplatek ve výši 5 000 Kč tak bude v souladu s § 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích vrácen k rukám zástupce stěžovatele, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 24. června 2026
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu