22 As 198/2025-36
|
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: O. F., zastoupený Mgr. Kateřinou Gabrhelíkovou, advokátkou se sídlem Na zábradlí 205/1, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2023, čj. 083372/2023/KUSK, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2025, čj. 37 A 21/2023-44,
takto:
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad Brandýs nad Labem – Stará Boleslav (dále „stavební úřad“) vydal 12. 1. 2023 rozhodnutí čj. MÚBNLSB-OSÚÚPPP-4179/2023-BRAPA (dále „prvostupňové rozhodnutí“), kterým dle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánovaní a stavebním řádu, ve znění účinném k 30. 6. 2023 (dále „stavební zákon“) žalobci nařídil odstranění stavby kůlny a oplocení na pozemcích par. č. XA a XB v katastrálním území J.. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[2] Žalobu, kterou žalobce toto rozhodnutí napadl, Krajský soud v Praze zamítl výše uvedeným rozsudkem.
II. Rozsudek krajského soudu
[3] Krajský soud konstatoval, že podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí vlastníkovi stavby její odstranění, byla-li stavba prováděna nebo provedena bez rozhodnutí vyžadovaného stavebním zákonem, bez opatření či jiného úkonu toto rozhodnutí nahrazujícího, případně v rozporu s ním, a současně nebyla dodatečně povolena.
[4] Žalobce tvrdil, že stavba oplocení nevyžadovala s ohledem na § 79 odst. 2 písm. f) stavebního zákona vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo územního souhlasu. K tomu krajský soud uvedl, že uplatnění této zákonné výjimky je podmíněno kumulativním splněním tří podmínek. Kromě toho, že musí jít o oplocení do maximální výšky 2 metry, nesmí toto oplocení hraničit s veřejně přístupnými pozemními komunikacemi nebo veřejným prostranstvím a současně musí být umístěno v zastavěném území či v zastavitelné ploše. Stavba oplocení žalobce ovšem byla částečně postavena na pozemku par. č. XB, který se nachází v ploše maloplošné zeleně s funkčním využitím plochy přírodní. Tuto skutečnost soud zjistil z územního plánu obce Jenštejn.
[5] Stavba oplocení proto nesplňovala podmínky § 79 odst. 2 písm. f) stavebního zákona, neboť se nenacházela v zastavěném území nebo zastavitelné ploše. Z toho důvodu vyžadovala stavební povolení, které žalobce nezískal. K tomu krajský soud uvedl, že žalobce v rámci řízení o dodatečném povolení stavby nepředložil k oplocení žádnou projektovou dokumentaci. Žalobce předložil toliko dokumentaci ke stavbě kůlny. Námitku žalobce, podle níž oplocení splňovalo požadavky na výšku stavby nevyžadující stavební povolení, krajský soud nepovažoval za právně relevantní.
[6] Krajský soud připustil, že stavební úřad měl upřesnit, jaké rozhodnutí podle stavebního zákona vyžadovala stavba oplocení a z jakého důvodu. K nařízení odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je totiž obecně nezbytné, aby daná stavba byla provedena bez rozhodnutí vyžadovaného stavebním zákonem. Odůvodnění prvostupňového rozhodnutí z tohoto hlediska vykazovalo nedostatky. Tyto nedostatky však byly zhojeny tím, že žalovaný v rozhodnutí upřesnil, na jaké ploše dle územního plánu se pozemek par. č. XB nachází. Na základě tohoto vymezení pak bylo možné dovodit, že se na stavbu oplocení nepoužije výjimka § 79 odst. 2 písm. f) stavebního zákona. Krajský soud tak dospěl k závěru, že rozhodnutí stavebního úřadu nebylo ve spojení s rozhodnutím žalovaného nepřezkoumatelné.
[7] Ve vztahu k námitkám týkajícím se stavby kůlny krajský soud žalobce upozornil, že tyto námitky směřovaly proti usnesení o zastavení řízení o dodatečném povolení stavby. Takové rozhodnutí podléhá samostatnému přezkumu, nejprve v odvolacím řízení a následně též ve správním soudnictví. Jde o odlišné řízení s jiným účelem, v němž jsou posuzovány jiné právní otázky. Navzdory této skutečnosti krajský soud nad rámec nutného vypořádal i tyto námitky. Krajský soud vyložil, že vydání dodatečného povolení stavby přichází v úvahu pouze tehdy,
není-li stavba v rozporu s územně plánovací dokumentací [§ 129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona]. Pozemek žalobce par. č. XB se nacházel mimo zastavěné území nebo zastavitelnou plochu, v ploše přírodní, v níž bylo umístění posuzované stavby vyloučeno. Na uvedených závěrech nemohla ničeho změnit ani skutečnost, že projektová dokumentace nesprávně uváděla soulad stavby s územně plánovací dokumentací. Žalobce měl v řízení o dodatečném povolení stavby předložit upravenou projektovou dokumentaci a navrhnout úpravu stavby tak, aby byla v souladu s územně plánovací dokumentací. To neučinil. Dle soudu nebylo určující ani to, jaký druh pozemku byl u nemovitosti uveden v katastru nemovitostí, neboť jde jen o informativní údaj. Stavební úřad nepochybil, pokud žalobci nevydal dodatečné povolení stavby, neboť její umístění bylo v rozporu s územně plánovací dokumentací. K námitkám žalobce poukazujícím na jiné černé stavby, krajský soud uvedl, že ty nejsou předmětem tohoto řízení. Takové stavby by navíc nemohly ospravedlnit černé stavby žalobce.
[8] Námitku týkající se nejasnosti hranic ploch s rozdílným způsobem využití soud vyhodnotil jako opožděnou, přesto se k ní nad rámec nutného vyjádřil. Uvedl, že pomocí údajů plynoucích z katastru nemovitostí bez obtíží identifikoval umístění pozemků stěžovatele. Bylo jisté, že hranice obou ploch vymezených územním plánem prochází přes pozemek žalobce.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[9] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost.
[10] Stěžovatel namítl, že prvostupňové rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Stavební úřad nezdůvodnil, jaké rozhodnutí vyžadovala stavba oplocení a z jakého důvodu měla být stavba odstraněna. Uvedl, že žalovaný tuto skutečnost také blíže nerozvedl. Nesouhlasil tak se závěrem krajského soudu, že tato vada byla zhojena v odvolacím řízení. Obě rozhodnutí správních orgánů trpěla vadou nepřezkoumatelnosti. Z důvodu tohoto pochybení stěžovatel neměl možnost se řádně vypořádat s důvody rozhodnutí ani účinně uplatnit opravné prostředky. Tím došlo k zásahu do jeho práva dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
[11] Krajský soud také nesprávně právně posoudil otázku zákonnosti stavby oplocení. Stěžovatel uvedl, že stavba odpovídala požadavkům § 79 odst. 2 písm. f) stavebního zákona a nevyžadovala stavební povolení. Správní orgány neprokázaly, že by stavba byla provedena v rozporu s právními předpisy. Naopak stavba byla dle projektové dokumentace v souladu s územním plánem obce. Tato skutečnost je patrna i z toho, že vedlejší pozemky sousedů stěžovatele jsou využívány stejným způsobem a jsou rovněž oploceny.
[13] Stěžovatel také namítal, že veškeré sousední pozemky jsou také zastavěny.
[14] Stěžovatel uzavřel, že by odstranění stavby bylo nepřiměřeným požadavkem, neboť sousední pozemky jsou zastavěné stejným způsobem, odstranění staveb by bylo nákladné a obec aktuálně projednává změnu územního plánu, která by lépe reflektovala faktický stav, k čemuž by měl Nejvyšší správní soud přihlédnout.
[15] Žalovaný odkázal na rozsudek krajského soudu, s nímž se ztotožnil.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[16] Kasační stížnost není důvodná.
IV.A Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
[17] Judikatura Nejvyššího správního soudu opakovaně dospěla k závěru, že přezkoumá-li krajský soud rozhodnutí žalovaného, které bylo samo o sobě nepřezkoumatelné, zatíží vadou nepřezkoumatelnosti také svůj rozsudek (rozsudky NSS z 13. 6. 2007, čj. 5 Afs 115/2006-91, právní věta, z 13. 7. 2022, čj. 7 As 342/2020-30, bod 8, usnesení NSS z 14. 5. 2026, čj. 22 Azs 71/2026-26, bod 14). Stěžovatel v kasační stížnosti namítl nepřezkoumatelnost jak rozhodnutí stavebního úřadu, tak i rozhodnutí žalovaného. Uvedl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí neodstranil vadu prvostupňového rozhodnutí spočívající v nedostatečném vysvětlení důvodů, pro něž měla být stavba oplocení odstraněna.
[18] Nejvyšší správní soud ustáleně judikuje, že správní řízení vedené v prvním a druhém stupni tvoří jeden celek. Je‑li vada prvostupňového řízení zhojena v řízení odvolacím, není správní řízení jako celek zatíženo vadou, která by způsobovala nezákonnost v něm vydaného rozhodnutí. Odvolací orgán může korigovat dílčí nepřesnosti, případně doplnit chybějící odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí v případě, že je potvrzuje (rozsudky NSS z 20. 7. 2023, čj. 1 As 34/2023‑55, bod 31, z 6. 8. 2025, čj. 6 As 32/2025-26, bod 14).
[19] Stavební úřad v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedl, že řízení o dodatečném povolení stavby kůlny a oplocení a řízení o povolení výjimky z § 25 odst. 5 a 6 a § 23 odst. 2 vyhlášky o obecných požadavcích, bylo zastaveno, neboť stěžovatel na výzvu stavebního úřadu neuvedl projektovou dokumentaci do souladu s platnou územně plánovací dokumentací. Část stavby oplocení a kůlny se totiž nacházela na území, kde nebylo možné stavby umisťovat. Jelikož stěžovatel nedisponoval stavebním povolením, nařídil stavební úřad dle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona odstranění stavby. Jak již uvedl krajský soud, stavební úřad sice blíže neupřesnil, jaké konkrétní rozhodnutí bylo k realizaci oplocení zapotřebí, to je však zřejmé z odůvodnění žalovaného. Z toho plyne, že stěžovatel žádal o dodatečné povolení staveb na pozemcích, kde nebylo možné stavby umisťovat a z toho důvodu stavební úřad nemohl postupovat dle výjimek § 79 odst. 2 stavebního zákona. Žalovaný navíc doplnil obecná východiska dodatečného povolení stavby skrze odkaz na rozsudek NSS z 8. 2. 2007, čj. 1 As 46/2006-75. Uvedl, že pozemek par. č. XB je umístěn v ploše maloplošné zeleně, a zopakoval, že zde nelze stavbu dodatečně povolit. Tím potvrdil, že stěžovatel nesplnil podmínky § 79 odst. 2 stavebního zákona a umístění jeho staveb vyžadovalo stavební povolení. Krajský soud toto odůvodnění považoval za stručné, avšak nikoli za nepřezkoumatelné. Krajský soud přihlédl také k tomu, že o vydání dodatečného stavebního povolení stěžovatel sám usiloval. Byl si tedy vědom toho, že stavby takové povolení vyžadovaly.
[20] Nejvyšší správní soud se s argumentací krajského soudu ztotožňuje a uvádí, že ze závěrů správních orgánů je zřejmé, proč nebylo možné postupovat podle § 79 odst. 2 stavebního zákona. K umístění staveb bylo třeba stavební povolení, neboť se stavby nenacházely v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše. Rozsudek krajského soudu tak není nepřezkoumatelný, pokud dovodil, že odůvodnění správních orgánů byla v souhrnu dostatečná. Nelze proto stěžovateli přisvědčit, že by mu bylo tímto postupem zasaženo do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
IV.B Přípustnost ostatních námitek
[21] Nejvyšší správní soud se dále zabýval přípustností ostatních námitek.
[22] Kasační stížnost je mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§ 102 s. ř. s.). Dle ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. není přípustná tehdy, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Tato výhrada dopadá i na případy, kdy žalobce sice námitku před soudem uplatnil, učinil tak však až po uplynutí lhůty k podání žaloby (rozsudky NSS z 3. 9. 2008, čj. 1 Afs 102/2008-39, právní věta, z 29. 5. 2014, čj. 4 As 162/2013-53, bod 28, z 23. 12. 2025, čj. 8 As 106/2025-77, bod 12).
[23] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl nepřiměřenost požadavku odstranění staveb s poukazem na připravovanou změnu územního plánu (jež má zohlednit faktický stav a vyjmout jeho pozemek par. č. XB a sousední pozemky z plochy maloplošné zeleně). Tyto námitky ovšem nebyly uplatněny v žalobě. Nejvyšší správní soud se těmito námitkami z výše uvedeného důvodu nemohl zabývat. Tyto námitky jsou nepřípustné.
[24] Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu také vyplývá, že aby byla kasační argumentace přípustná, musí stěžovatel na rozhodnutí krajského soudu reagovat a konkrétně a kvalifikovaným způsobem zpochybňovat jeho závěry. Nereaguje-li na ně dostatečně tak, aby Nejvyšší správní soud mohl posoudit jejich správnost, je nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nemůže za stěžovatele jakkoliv domýšlet kasační argumentaci (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). To platí i v případě, kdy stěžovatel pouze opakuje námitky, které uvedl v žalobě, aniž by jakkoliv reflektoval argumentaci krajského soudu. Za předpokladu, že uvedené námitky krajský soud vypořádal a nelze v jejich opakování spatřovat setrvání na dříve vznesené argumentaci, která je nadále schopná obstát proti závěrům krajského soudu, nejsou takové námitky přípustné (usnesení NSS z 10. 9. 2009, čj. 7 Afs 106/2009‑77, č. 2103/2010 Sb. NSS, nebo z 14. 6. 2016, čj. 1 As 271/2015‑36). Nepředpokládá se, že žalobce jen vezme text žaloby, v níž případně zamění slovo žalobce za slovo stěžovatel, a zašle jej Nejvyššímu správnímu soudu jako kasační stížnost. Rovněž pouhé sdělení, že stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí bez upřesnění, s jakými závěry a proč, nemůže zhojit chybějící kasační důvody (usnesení NSS, čj. 10 Azs 144/2020-31, body 9 a 11, rozsudek NSS z 19. 3. 2024, čj. 6 As 154/2023-56, body 13 a 14).
[25] Nejvyšší správní soud uvádí, že námitky k nesprávnému zhodnocení stavby oplocení byly doslovně převzaty z žaloby (bod 8 až 10 kasační stížnosti), aniž by kvalifikovaně polemizovaly se závěry krajského soudu (v bodech 33 a následujících rozsudku krajského soudu). Stěžovatel v této pasáži zaměnil toliko označení žalobce za stěžovatel, aniž by jakkoliv reflektoval argumentaci krajského soudu. Toliko uvedl, že krajský soud nesprávně právně posoudil otázku zákonnosti stavby Oplocení, resp. rozhodnutí o jeho odstranění. Na stěžejní argumentaci krajského soudu nijak nereagoval, a to konkrétně na závěr, že oplocení se nenacházelo v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše vymezené územním plánem. Stěžovatel se k vypořádání nesplnění podmínek § 79 odst. 2 stavebního zákona nijak nevyjádřil. Tato námitka je proto nepřípustná.
[26] Stěžovatel rovněž namítl, že i kdyby bylo možné přisvědčit tomu, že se stavba oplocení a kůlny nachází v ploše maloplošné zeleně, město a vlastníci sousedních pozemků fakticky tyto pozemky využívají jiným způsobem. Toto podložil poukazem na konkrétní pozemky, jejich stavební úpravy a na proběhlé scelování sousedních pozemků. Krajský soud nicméně v bodě 43 rozsudku konstatuje, že uvedené námitky nenáležely do projednávaného řízení o odstranění stavby. Krajský soud byl oprávněn přezkoumat pouze splnění zákonných předpokladů pro nařízení odstranění stavby na pozemku stěžovatele. S tímto závěrem krajského soudu ovšem stěžovatel vůbec nepolemizuje. Pouze opakuje svoji žalobní argumentaci. Tyto námitky jsou proto nepřípustné.
[27] Nejvyšší správní soud také opakovaně judikoval, že jsou nepřípustné takové námitky, které směřují vůči závěrům vyjádřeným obiter dictum. Například v rozsudku NSS z 21. 11. 2007, čj. 8 As 52/2006-74, právní věta, Nejvyšší správní soud dovodil, že [k]asační stížnost tvrdící nesprávné posouzení právní otázky soudem [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] může účinně mířit toliko proti těm důvodům rozhodnutí krajského soudu, na nichž je toto rozhodnutí zbudováno a které jsou jako důvody rozhodovací pro správní orgán závazné. Polemizuje-li stěžovatel toliko s právním názorem krajského soudu vysloveným o určité otázce jen obiter dictum, a nenapadá vlastní rozhodovací důvod (zde: zrušení rozhodnutí správního orgánu pro nepřezkoumatelnost), jako kasační důvody uplatňuje důvody jiné než uvedené v § 103 s. ř. s. Taková kasační stížnost je ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
[28] K námitkám směřujícím proti posouzení kůlny Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud stěžovateli vysvětlil, proč se těmito otázkami nemůže zabývat v nynější věci. Krajský soud uvedl, že řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečném povolení stavby představují dvě samostatná řízení s odlišným účelem, v nichž se řeší rozdílné skutkové i právní otázky (rozsudek NSS z 7. 11. 2018, čj. 9 As 368/2017-48, právní věta). V řízení před krajským soudem byly proto relevantní toliko důvody, pro které bylo nařízeno odstranění stavby (v případě stěžovatele chybějící stavební povolení pro stavby, na které nebylo možné vztáhnout výjimky plynoucí z § 79 odst. 2 stavebního zákona). Zbylé námitky krajský soud, jak uvedl v odstavci 38, vypořádal pouze nad rámec svého odůvodnění. Kasační námitky vůči těmto závěrům (shrnuty v bodě [12] tohoto rozsudku) jsou proto nepřípustné, neboť směřují proti jiným důvodům rozhodnutí dle § 104 odst. 4 s. ř. s.
[29] Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že pro přípustnost kasační stížnosti nepostačuje, pokud stěžovatel obecně uvede, že s posouzením krajského soudu nesouhlasí a předloží Nejvyššímu správnímu soudu totožné znění námitek, které již uplatnil a byly řádně vypořádány v řízení před krajským soudem. Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených skutečností konstatuje, že obecná doplnění stěžovatele nelze považovat za kvalifikovanou polemiku s rozsudkem krajského soudu, pakliže krajský soud jednotlivé body žaloby řádně vypořádal.
V. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasačnístížnost není důvodná a podle § 110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
[31] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel
neměl v posuzované věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalovanému, který
byl ve věci úspěšný, žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a proto mu je soud
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. června 2026
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu