č. j. 40 A 16/2026 - 30

 

USNESENÍ

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Uhříčkovou ve věci

žalobkyně: N. N., narozena X

státní příslušnost Ukrajina

bytem X

proti

žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců

sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21  Praha 4

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 2. 2026, č. j. MV-3960-4/SO-2026,

 

takto:

  1. Žaloba se odmítá.
  2. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

  1. Žalobkyně požádala Ministerstvo vnitra (dále jen „ministerstvo“) o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) s odůvodněním, že na Ukrajině probíhá ozbrojený konflikt a že na území České republiky pobývá její zletilá dcera a sestra s dcerou. Ministerstvo žalobkyni prostřednictvím informace ze dne 4. 12. 2025, č. j. OAM-3090-15/ST-2025, sdělilo, že se vízum neuděluje. Žalobkyně následně požádala žalovanou o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza. Žalovaná ve sdělení ze dne 2. 2. 2026, č. j. MV-3960-4/SO-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“) dospěla ke shodnému závěru, že je dán důvod pro neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území podle § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců.
  2. Proti napadenému rozhodnutí žalobkyně brojí žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Domnívá se, že žaloba je přípustná z důvodu rozporu § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců s mezinárodním právem, právem Evropské unie, zásadou non-refoulement a právem na soukromý a rodinný život, a na podporu svého názoru odkazuje na několik rozhodnutí správních soudů. Dále se žalobkyně vymezuje vůči důvodům, pro které jí nebylo uděleno dlouhodobé vízum, a vytýká správním orgánům porušení procesních pravidel.
  3. Podle § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců z přezkoumání soudem jsou vyloučena rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza a rozhodnutí o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza.
  4. Podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže je podle zákona nepřípustný. Dle § 68 písm. e) s. ř. s. žaloba je nepřípustná také tehdy, domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno.
  5. Výlukou ze soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení víz se již soudy, včetně Nejvyššího správního soudu, zabývaly a dospěly k závěru, že není v rozporu s ústavním pořádkem, neboť na udělení víza nemá žadatel nárok a neudělením víza není zasaženo do žádného základního práva, kterému podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod náleží soudní ochrana (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11, č. 234/2012 Sb., či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2019, č. j. 5 Azs 283/2018-28, bod 9 a judikatura tam citovaná).
  6. V kontextu soudního přezkumu udělování víz se Nejvyšší správní soud zabýval i právem na spravedlivý proces zakotveným v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a došel k závěru, že tato soudní výluka není rozporná ani s mezinárodním právem (srov. rozsudek ze dne 21. 11. 2013, č. j. 7 As 80/2013-34). Subjektivní právo cizince na pobyt na území České republiky nevyplývá ze žádného mezinárodního katalogu základních práv (srov. rozsudek ze dne 25. 6. 2020, č. j. 3 Azs 260/2019-27, bod 16).
  7. Judikatura Nejvyššího správního soudu ovšem dovodila, že výluka není absolutní (např. rozsudky ze dne 9. 10. 2019, č. j. 5 Azs 283/2018-28, ze dne 26. 9. 2019, č. j. 9 Azs 115/2018-39, či ze dne 4. 1. 2018, č. j. 6 Azs 253/2016-49). Pokud by bylo právo na udělení dlouhodobého víza odvozeno z unijních předpisů, měl by žalobce s ohledem na čl. 47 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie právo na soudní přezkum rozhodnutí o neudělení takového víza (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2019, č. j. 10 Azs 112/2018-50, body 11 a 12; a ze dne 4. 1. 2018, č. j. 6 Azs 253/2016-49, bod 45; rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018, č. j. 45 A 102/2016-23, č. 3755/2018 Sb. NSS, bod 15; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2024, č. j. 10 Azs 81/2023-52, bod 15).
  8. Soud se proto zaměřil na otázku, zda žalobkyni právo na soudní přezkum neplyne z unijního předpisu.
  9. Platí přitom, že členské státy jsou povinny zajistit soudní přezkum rozhodnutí o neudělení krátkodobých víz, a to na základě čl. 32 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. 7. 2009 o kodexu Společenství o vízech (dále jen „vízový kodex“), který byl vyložen rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. 12. 2017, C‑403/16, El Hassani. Vízový kodex se však dle jeho čl. 1 odst. 1 vztahuje pouze na krátkodobá víza nepřesahující tři měsíce. Jak je však zřejmé ze žaloby i z napadeného rozhodnutí, žalobkyně žádala o udělení dlouhodobého víza nad 90 dní dle § 33 zákona o pobytu cizinců. Vízový kodex proto na její případ nelze aplikovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2023, č. j. 2 Azs 286/2022-40, a ze dne 18. 5. 2023, č. j. 6 Azs 272/2022-41).
  10. U dlouhodobých víz, které jsou tzv. „národním typem víza“, je zapotřebí rozlišovat mezi důvody podání žádostí o jejich udělení. Pokud je účel pobytu, pro nějž je o dlouhodobé vízum žádáno, upraven unijním právem, soudní výluka se neužije (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2018 č. j. 6 Azs 253/2016-49, č. 3718/2018 Sb. NSS, ze dne 30. 6. 2023, č. j. 4 Azs 224/2022-37, body 16 a 17; nebo ze dne 23. 5. 2024, č. j. 10 Azs 81/2023-52, bod 15). Do působnosti tak spadají např. dlouhodobá víza za účelem studia či podnikání. To však není případ žalobkyně, neboť ta žádala o dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu na území.
  11. U dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území judikatura správních soudů dovodila, že jsou ryze vnitrostátním druhem oprávnění k pobytu, na které se vztahuje výluka ze soudního přezkumu (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2025, č. j. 11 A 30/2025-38, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne 14. 1. 2026, č. j. 60 A 1/2026-11, a ze dne 3. 11. 2025, č. j. 73 A 16/2025-9, nebo usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2025, č. j. 35 A 7/2025-27).
  12. K případu žalobkyně lze doplnit, že na něj nelze použít směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, neboť žalobkyně je státní příslušnicí Ukrajiny, nikoliv občankou Evropské unie (viz čl. 1 a 2 této směrnice). V úvahu nepřipadá ani použití směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 o právu na sloučení rodiny, jelikož žalobkyně o sloučení rodiny neusilovala, pokud žádala o dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu na území dle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců (tato směrnice by ostatně na situaci žalobkyně s ohledem na její čl. 3 a 4 nebyla aplikovatelná). Judikatura, na níž žalobkyně odkazovala na podporu své argumentace o přípustnosti žaloby, se pak týkala typově jiných věcí, zčásti zmiňovaných již výše, jako např. neudělení dlouhodobého víza za účelem studia, neudělení krátkodobého víza normovaného vízovým kodexem či zajištění cizince. V této konkrétní věci nejde ani o případ obdobný těm, které Nejvyšší správní soud řešil v rozsudcích ze dne 20. 11. 2025, č. j. 22 Azs 248/2025-17, a ze dne 18. 8. 2023, č. j. 5 Azs 39/2023-24, č. 4515/2023 Sb. NSS, neboť žalobkyně nežádala ministerstvo o poskytnutí dočasné ochrany, nýbrž o dlouhodobé vízum za účelem strpění.
  13. S ohledem na shora uvedené tak soudu nezbývá nic jiného než uzavřít, že žalobkyně se žalobou domáhala přezkumu nového posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza, které je ze soudního přezkumu vyloučeno na základě § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, a soudní přezkum napadeného rozhodnutí nelze dovodit ani z mezinárodního či unijního práva. Protože je žaloba ve smyslu § 68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná, soud ji podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl. Za této situace již soud samostatně nerozhodoval o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku žalobě.
  14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 3 větou první s. ř. s., podle níž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.

Poučení:

Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

Nejvyšší správní soud však kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s.).

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 1. dubna 2026

Mgr. Marcela Uhříčková v.r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje: A. Ř.