č. j. 74 Az 6/2025-29

 

 

 

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

 

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Fialovou ve věci

žalobkyně: O. Z.

   státní příslušnost: Ukrajina

   bytem X

zastoupená spolkem Organizace pro pomoc uprchlíkům, z. s.

sídlem Poděbradská 173/5, 190 00  Praha

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky

sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, 170 34  Praha 7

 

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2025, č. j. X,

takto:

I.  Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2025, č. j. X se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II.  Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

  1. Žalobkyně požádala dne 16. 6. 2025 o udělení dočasné ochrany v České republice. Žalovaný žádost žalobkyni vrátil, neboť ji shledal nepřijatelnou z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“), tedy proto, že žalobkyně již dříve získala dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie, konkrétně v Polsku.
  2. Na základě zásahové žaloby žalobkyně následně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 8. 2025, čj. 10 A 78/2025-36 (dále jen „rozsudek městského soudu“), shledal v tomto postupu žalovaného nezákonný zásah a uložil mu obnovit stav před vrácením žádosti. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) totiž státní příslušníci Ukrajiny, kteří jsou či byli držiteli dočasné ochrany, mají právo na přemístění se do jiného státu a tam svůj pobyt legalizovat. Městský soud nebyl toho názoru, že by na tomto ustáleném judikatorním závěru něco měnilo nové prováděcí rozhodnutí Rady Evropské unie o prodloužení dočasné ochrany. V návaznosti na judikaturu NSS městský soud také uložil žalovanému konkrétní pokyny, jak postupovat v dalším řízení.
  3. V dalším řízení po rozsudku městského soudu žalovaný usnesením zrušil sdělení o nepřijatelnosti a přistoupil k věcnému posouzení žádosti žalobkyně. Výše specifikovaným napadeným rozhodnutím žádost žalobkyně zamítl a povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany jí neudělil. Použil § 5 odst. 7 Lex Ukrajina ve spojení s § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasně ochraně cizinců („zákon o dočasné ochraně“), na jejichž základě podle žalovaného nebylo možné žalobkyni udělit povolení, protože jí ho poskytnul jiný členský stát. Rovněž napadené rozhodnutí je tedy opřeno o ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina. Žalovaný tak rozhodl přesto, že dle jeho vlastního zjištění uvedeného v napadeném rozhodnutí žalobkyně dle údajů nacházejících se v Platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany (Temporary Protection Platform) již držitelkou oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v Polsku není.  
  4. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí. Podle žalobkyně je povaha sporu jednoduchá. Žalovaný jí odmítl udělit povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany pouze proto, že ho dříve měla v Polsku. Žalobkyně se však dočasné ochrany v Polsku vzdala. Postup žalovaného je dle žalobkyně v rozporu s ustálenou judikaturou správních soudů, která vychází z práva Evropské unie a zajišťuje právo na sekundární mobilitu v rámci členských států. Judikatura NSS jednoznačně stanoví, že žádost o dočasnou ochranu nelze odmítnout z důvodu, že byla dříve udělena v jiném členském státě. Žalobkyně připouští, že nelze požívat práv z dočasné ochrany ve více členských státech současně. NSS však podrobně popsal metodiku, jak má žalovaný postupovat. Jakkoliv se jí uvedená judikatura týká nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, ze stejného důvodu nelze žádost ani zamítnout s odkazem na § 5 odst. 7 téhož zákona ve spojení s § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně. Tento postup je podle žalobkyně nepřípustný. Vede totiž ke stejnému výsledku, a sice odmítnutí žádosti z důvodu dřívější ochrany v jiném státě. Je tedy v rozporu s unijním právem. K argumentaci žalovaného novým prováděcím rozhodnutím žalobkyně uvedla, že toto rozhodnutí pouze prodlužuje platnost rámce zavedeného starým prováděcím rozhodnutím a normativně nic nemění. Body 4 až 6 preambule nejsou závazné a pouze potvrzují nemožnost současného čerpání práv ve více státech, nikoli zákaz sekundární mobility. Tento výklad potvrzuje i NSS v rozsudku ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025 28. Dle žalobkyně i nadále platí, že rozhodující je faktický stav: pokud žadatel aktuálně nepožívá práv z dočasné ochrany v jiném členském státě a nejsou tu důvody pro vyloučení, pak musí žalovaný povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v Česku udělit.
  5. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Žalovaný si je vědom judikatury, na kterou žalobkyně odkazuje. Opakuje ovšem, že metodika vyložená NSS není v žádném právním předpisu a překonal ji nový unijní vývoj. Judikatura NSS vychází z předpokladu, že osobám, které již využily práv spojených s dočasnou ochranou, svědčí právo na přemístění do jiného členského státu a možnost získat nové povolení k pobytu. Toto právo však podmiňuje zánik původního oprávnění nebo aktivní vzdání se tohoto statusu. Žádný soud dosud nevysvětlil, jak může politická dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice založit jednotlivci právo, které směrnice sama neobsahuje. Ustanovení čl. 11 upravuje pouze readmisní povinnosti mezi státy, nikoli práva jednotlivců. Dohoda o jeho nepoužití zbavuje členské státy povinnosti přijmout zpět neoprávněně pobývající držitele dočasné ochrany. Nemění nic na tom, že jejich pobyt v jiném státě může být nelegální. Z toho podle žalovaného nelze dovodit právo na vydání nového povolení v jiném členském státě. Přesto judikatura NSS z této dohody dovozuje právo na sekundární mobilitu, což žalovaný považuje za nepřijatelné „dotváření práva“. Pokud by evropský zákonodárce chtěl toto právo přiznat, neuvedl by v bodu 9 preambule směrnice cíl předcházet druhotným pohybům. Podle žalovaného je klíčové přijetí nového prováděcího rozhodnutí, kterým se prodlužuje dočasná ochrana do roku 2027 a které obsahuje nové recitály, na něž odkazoval i ve svém rozhodnutí. Podle žalovaného tyto recitály potvrzují, že právo na sekundární mobilitu neexistuje. Účelem dohody nebylo založit právo na volný pohyb držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy, ale pouze zabránit jejich nucenému navracení. Nové recitály proto „rozptylují pochybnosti“ a potvrzují, že členské státy mají žádosti těchto osob odmítat. Žalovaný dále rozvádí jazykový a systematický výklad směrnice o dočasné ochraně. Tvrdí, že čl. 8 odst. 1 ukládá povinnost vydat povolení „osobám požívajícím dočasné ochrany“, což je splněno, jakmile jeden členský stát povolení vydá. Povinnost není opakovaná. Směrnice používá odlišné označení pro osoby, které již povolení mají („osoby požívající dočasné ochrany na území členského státu“), a pro tyto případy stanoví zvláštní režimy (čl. 15, čl. 26). Pokud by právo na sekundární mobilitu existovalo, nebylo by třeba těchto ustanovení ani recitálu 9, který zdůrazňuje prevenci druhotných pohybů. Judikatura NSS je po vydání nového prováděcího rozhodnutí překonaná. Meritorní zamítnutí žádosti s použitím § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně je proto v souladu s právem EU i vnitrostátní úpravou.
  6. Věc se týká posouzení otázky, zda žadateli může být udělena dočasná ochrana, pakliže mu již v minulosti byla udělena jiným členským státem, tedy důvodem nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina. Tato otázka však již byla judikaturou správních soudů včetně NSS řešena nesčetněkrát, přičemž se již setrvale ustálila na závěru o rozporu uvedeného ustanovení s unijním právem. Argumentace žalovaného vznesená v tomto řízení repetitivně setrvává na již mnohokráte vznesené polemice se závěry NSS.
  7. Existence práva oprávněné vysídlené osoby (držitele dočasné ochrany) na druhotnou volbu státu pobytu je podrobně popsána v rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 – 42, č. 4682/2025 Sb. NSS (viz body 53 až 70). NSS se v uvedeném rozsudku zabýval také následky vyloučení aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně (body 53 a následující uvedeného rozsudku), ale také otázkou přemístění podle článku 15 a 26 uvedené směrnice. Navzdory nesouhlasné argumentaci žalovaného nadále platí, že přijetím prováděcího rozhodnutí došlo k odchýlení od obecného režimu směrnice o dočasné ochraně vycházejícího z kapacitních možností jednotlivých členských států, k jejichž zachování slouží právě mechanismy přerozdělování podle článku 15 odst. 5 a článku 26 směrnice o dočasné ochraně (viz bod 55 uvedeného rozsudku NSS). Přímý účinek pravidla, podle něhož členské státy nemohou stanovit osobám požívajícím dočasné ochrany podmínky méně příznivé než ty vymezené ve směrnici o dočasné ochraně, je rozveden v rozsudku NSS ze dne 5. 9. 2024, č. j. 2 Azs 111/2024 – 29 (viz body 42 až 45).     
  8. Námitkami týkajícími se bodů 4 až 6 recitálu prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 se také již zabýval NSS, konkrétně v rozsudku ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025 – 28 (a v dalších jej následujících, recentně např. v rozsudku č. j. 4 Azs 251/2025 – 31, bod 28), v nichž shledal, že ani tato argumentace žalovaného neobstojí. Uvedené body preambule prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2025 dle NSS pouze potvrzují nemožnost získat práva spojená s dočasnou ochranou v několika státech současně.
  9. Krajský soud se přitom se závěry obsaženými v uvedené judikatuře plně ztotožňuje, a jelikož nemá důvod se od nich odchýlit, v podrobnostech odkazuje na argumentaci tam obsaženou. Ze zcela recentní judikatury soud dále odkazuje např. na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2026, č. j. 36 A 7/2026-25; Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2025, č. j. 41 A 22/2025-24 či NSS ze dne 16. 4. 2026, č. j. 21 Azs 259/2025-27).
  10. Shodně s Krajským soudem v Brně (zmíněný rozsudek č. j. 41 A 22/2025-24) má rovněž krajský soud za to, že postup žalovaného neospravedlňuje ani to, že nově použil § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně. Jak krajský soud v Brně uvedl: „Nejde totiž o pomyslnou „novou schůdnou cestu“, kde by se vůbec neuplatnilo výše shrnuté jádro dosavadní judikatury správních soudů, od nějž by žalovaný mohl odhlédnout. Odporuje-li unijnímu právu, pokud žalovaný bez dalšího považuje za nepřijatelné žádosti o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, jestliže ho cizinec v minulosti obdržel v jiném členském státě (nezávisle na tom, zda stále trvá, nebo jestli žadatel podnikl kroky k jeho ukončení), pak odporuje unijnímu právu i to, že žalovaný ze stejného důvodu věcným rozhodnutím žádost zamítne a povolení k pobytu neudělí. Na podstatě věci se nic nemění. Prakticky jediný myslitelný případ postupu podle § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně, který by odpovídal unijnímu právu, by byla situace, že by cizinec trval na současné existenci dvou povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany ze dvou různých členských států a nevzdal by se ho nebo by se neprokázal jeho zánik.“ To však není nyní projednávaný případ, neboť žalobkyně se dočasné ochrany v Polsku vzdala, což žalovaný v napadeném rozhodnutí sám potvrdil. Přesto uvedenou skutečnost nereflektoval, jak bylo třeba. Žalovaný proto jednal nezákonně, pokud použil § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně v situaci, ve které ho souladně s unijním právem použít nelze.
  11. Konečně žalovaný nerespektoval závazný pokyn plynoucí z rozsudku městského soudu, který v bodě 18 svého rozsudku jednoznačně uvedl, že pakliže žádost o dočasnou ochranu v ČR byla podána poté, co žalobkyně již v minulosti obdržela pobytové oprávnění v jiném členském státě, avšak tímto oprávněním již nedisponuje, nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina pro jeho neslučitelnost s právem Unie, pročež žádost bude nutné věcně projednat a v případě splnění podmínek pobytové oprávnění vydat.
  12. Žalobkyně tedy správně namítá, že postup žalovaného v této věci opět vede k odepření její možnosti sekundární volby členského státu, v němž má mít povolený pobyt za účelem dočasné ochrany. Nadále přitom platí závazný pokyn plynoucí z rozsudku městského soudu (v jeho bodě 18). Je jasné, že žalobkyně chce práva plynoucí z dočasné ochrany čerpat v Česku. Žalovaný proto v případě splnění podmínek žalobkyni vydá povolení k pobytu, jak to žádal již rozsudek městského soudu, přičemž skutečnost, že žalobkyně v minulosti disponovala dočasnou ochranou v Polsku, jako důvod pro neudělení dočasné ochrany neobstojí.
  13. Jelikož soud shledal žalobní argumentaci důvodnou, rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
  14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť plně procesně úspěšné žalobkyni dle obsahu spisu v soudním řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

 

Olomouc 13. května 2026

 

 

 

JUDr. Markéta Fialová v. r.  

samosoudkyně

 

 

 

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V.