4 Azs 28/2026-35
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D. v právní věci žalobce: N. T. D., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 7. 2025, č. j. CPR‑19099‑4/ČJ‑2025‑930310‑V244, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2026, č. j. 4 A 42/2025‑50,
takto:
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 30. 7. 2025, č. j. CPR‑19099‑4/ČJ‑2025‑930310‑V244, zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 29. 4. 2025, č. j. KRPA‑379203‑34/ČJ‑2024‑000022‑50, jímž byla žalobci uložena povinnost opustit území členských států Evropské unie (dále jen „EU“) a smluvních států podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a současně mu byla stanovena doba k opuštění území podle § 50a odst. 3 téhož zákona do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Podle těchto rozhodnutí pobýval žalobce na území České republiky od 18. 10. 2024 do 6. 12. 2024 bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem EU a důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění by byl nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 16. 1. 2026, č. j. 4 A 42/2025‑50, zamítl jako nedůvodnou.
[3] V odůvodnění tohoto rozsudku městský soud mimo jiné uvedl, že podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu. Teprve až po vydání rozhodnutí žalované přitom městský soud rozsudkem ze dne 24. 11. 2025, č. j. 2 A 53/2024‑60, zrušil rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“) ze dne 15. 10. 2024, č. j. MV‑122973‑7/SO‑2024, jímž byl změněn výrok usnesení Ministerstva vnitra ze dne 2. 7. 2024, č. j. OAM‑427‑10/ZM‑2023, tak, že se řízení o žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty zastavuje podle § 169r odst. 5 zákona o pobytu cizinců, neboť žádost nebyla podána na úředním tiskopisu. Rovněž po tomto rozhodném datu Komise rozhodnutím ze dne 11. 12. 2025, č. j. MV‑122973‑21/SO‑2024, zrušila usnesení Ministerstva vnitra ze dne 2. 7. 2024, č. j. OAM‑427‑10/ZM‑2023, a věc mu vrátila k novému projednání. V době vydání žalobou napadeného rozhodnutí (30. 7. 2025) tedy bylo původní rozhodnutí Komise ze dne 15. 10. 2024, č. j. MV‑122973‑7/SO‑2024, v právní moci ke dni 17. 10. 2024, přičemž odkladný účinek žalobě proti němu nebyl přiznán, čehož si žalobce měl a mohl být vědom. Proto zrušující rozsudek městského soudu ze dne 24. 11. 2025, č. j. 2 A 53/2024‑60, ani rozhodnutí Komise ze dne 11. 12. 2025, č. j. MV‑122973‑21/SO‑2024, nemohou mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a při hodnocení neoprávněného pobytu žalobce k nim nelze přihlížet. Navíc k zrušujícímu rozsudku městského soudu došlo v důsledku změny v judikatuře Nejvyššího správního soudu, neboť jeho rozšířený senát rozsudkem ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/2023‑65, dovodil, že správní orgán je povinen posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince i v případě, jsou‑li dány důvody pro vydání rozhodnutí o zastavení řízení, pokud je možnost takového zásahu patrná z okolností věci, ze spisu či ji cizinec tvrdí. K prolomení pravidla zakotveného v § 75 odst. 1 s. ř. s. v dané věci nelze přistoupit ani na základě mezinárodních závazků České republiky či požadavků práva EU. Nicméně pokud žalobce v době vycestování získá oprávnění k pobytu na území České republiky, nebude muset z území členských států EU a smluvních států vycestovat ani po uplynutí doby k vycestování na základě žalobou napadeného rozhodnutí.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou blanketní kasační stížnost. V jejím doplnění učiněném v měsíční lhůtě stanovené ve výzvě soudu uvedl, že ji podává z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[5] Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti namítl, že v důsledku zastavení řízení o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty přestal pobývat na území České republiky oprávněně a zároveň přišel o možnost alternativního řešení své pobytové situace. Toto rozhodnutí však bylo v rámci soudního přezkumu zrušeno a k jeho žádosti bylo prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty povoleno. Pokud tedy městský soud nepřihlédl ke zrušení uvedeného nezákonného usnesení, na jehož základě bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí, dopustil se mechanické aplikace práva, aniž by vzal v úvahu smysl a účel aplikované právní normy. V této souvislosti stěžovatel citoval nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. III ÚS 188/04, a ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3645/10, jakož i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Afs 4/2008‑108.
[6] S ohledem na zásah do hmotněprávního postavení spočívající v uložení povinnosti opustit území České republiky v důsledku nezákonného rozhodnutí v pobytové věci se stěžovatel domáhá přijatelnosti kasační stížnosti a navrhuje zrušení kasační stížností napadeného rozsudku i žalobou napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na skutečnost, že v době vydání rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nebyl stěžovatel oprávněn pobývat na území České republiky, a byl tedy dán zákonný důvod pro vydání rozhodnutí podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V důsledku udělení pobytového statusu po vydání žalobou napadeného rozhodnutí však po cizinci nebude vymáhána povinnost opustit území členských států EU a smluvních států. S ohledem na tyto skutečnosti žalovaná navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[8] Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před městským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.
[9] O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006‑39, č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020‑33, č. 4170/2021 Sb. NSS, rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[10] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přijatelnou, neboť městský soud rozhodl v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu, čímž se dopustil zásadního pochybení s dopadem do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[11] Rozšířený senát totiž v bodě 44 usnesení ze dne 22. 10. 2019, č. j. 6 As 211/2017‑88, č. 3948/2019 Sb. NSS, shrnul, „že v řízení o žalobě proti podmíněnému rozhodnutí správního orgánu soud zohlední k žalobní námitce zrušení nebo změnu podmiňujícího rozhodnutí správního orgánu, přestože ke zrušení nebo změně došlo po vydání napadeného (podmíněného) rozhodnutí správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).“ Současně v bodě 35 objasnil, proč „musel přistoupit ke změně dosavadní judikatury vztahující se k zohlednitelnosti zrušení podmiňujícího aktu při soudním přezkumu podmíněného aktu při jejich řetězení dle § 75 odst. 1 s. ř. s.“. Učinil tak, neboť „[p]rávo na spravedlivý proces vyžaduje, aby nezákonnost podmiňujícího aktu autoritativně zjištěná rozhodnutím o jeho zrušení či změně v příslušném řízení mohla být k řádně uplatněné žalobní námitce žalobce zohledněna v řízení o žalobě proti podmíněnému aktu i při jejich řetězení. Žalobce však může dosáhnout zrušení podmíněného rozhodnutí pouze v případě, že podmiňující rozhodnutí bylo předtím zrušeno či změněno pro nezákonnost buď soudem ve správním soudnictví nebo správními orgány v řízení o mimořádných či dozorčích prostředcích. Tento závěr není v rozporu s úpravou obsaženou v § 75 odst. 1 s. ř. s., neboť soud zohlední pouze takovou nezákonnost podmiňujícího rozhodnutí, jejíž důvod byl dán již v době vydání podmíněného rozhodnutí, avšak která dosud nebyla autoritativně zjištěna.“
[12] Na citovaný judikát poukázal rozšířený senát v dalším svém rozsudku ze dne 28. 1. 2025, č. j. 6 Afs 292/2018‑39, č. 4668/2025 Sb. NSS, v němž v bodech 45 a 46, dále zdůraznil, „že důvody této nezákonnosti existovaly již v době vydání zrušeného rozhodnutí. Pokud jsou autoritativně zjištěny, nelze k nim nepřihlédnout. Opačný přístup, tedy že na úkon orgánu veřejné moci nadaný presumpcí správnosti by se hledělo i přes jeho zrušení či změnu pro nezákonnost až do okamžiku tohoto zrušení či změny jako na zákonný, by zakládal právní fikci zákonnosti takového aktu do doby jeho formalizovaného zrušení. S takovou konstrukcí zákon zjevně výslovně nepočítá a není žádného důvodu ji dovozovat ani ze smyslu a účelu (nejen) soudní ochrany před nezákonným jednáním veřejné správy či ze znění § 75 odst. 1 s. ř. s. Právě naopak, s ohledem na zásadu vázanosti orgánů veřejné moci zákonem by takový výklad byl zcela nežádoucí. Vytvářel by totiž ochranu pro právní vztahy založené nezákonným aktem orgánu veřejné moci bez ohledu na to, že orgán, který úkon učinil, nepostupoval na základě zákona a v jeho mezích, a tedy v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy, přičemž tato nezákonnost byla následně autoritativně zjištěna a její důvody existovaly již v době vydání dotyčného aktu.“ V bodě 53 tohoto rozsudku dále rozšířený senát uvedl, že „[ž]alobce však je v řízení před krajským soudem oprávněn namítat, že žalobou napadené podmíněné rozhodnutí je založeno na nezákonném podmiňujícím rozhodnutí, které bylo v řízení před soudem nebo správním orgánem zrušeno či změněno. Žalobní námitku lze uplatnit i po uplynutí žalobní lhůty (§ 71 odst. 2 s. ř. s.), pokud ke změně či zrušení podmiňujícího rozhodnutí došlo až poté, co žalobní lhůta uplynula (body 35 a 36 usnesení č. j. 6 As 211/2017‑88). Krajský soud se tak existencí podmiňujícího rozhodnutí nezabývá z úřední povinnosti, nýbrž pouze k řádně uplatněné žalobní námitce. Pokud podmiňující rozhodnutí bylo skutečně pro nezákonnost zrušeno či změněno, pak bude zpravidla namístě zrušit žalobou napadené podmíněné rozhodnutí. Pouze výjimečně ani taková situace nemusí vést ke zrušení podmíněného rozhodnutí soudem. Takovou situaci si lze představit například u změny podmiňujícího rozhodnutí. Pokud tedy krajský soud výjimečně podmíněné rozhodnutí nezruší, musí náležitě odůvodnit, proč zrušení či změna podmiňujícího rozhodnutí neměla vliv na zákonnost podmíněného rozhodnutí. Jestliže krajský soud podmíněné rozhodnutí nezruší, přestože žalobce řádně namítl zrušení či změnu podmiňujícího rozhodnutí a nebyly dány výjimečné důvody pro nezrušení, pak zatíží rozsudek vadou nezákonnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.“
[13] Závěry těchto rozhodnutí rozšířeného senátu se přitom zcela vztahují i na nyní posuzovanou věc. Stěžovatel totiž v žalobním řízení výslovně poukázal na to, že po vydání pravomocného podmíněného rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území členských států EU a smluvních států došlo ke zrušení podmiňujícího zamítavého rozhodnutí o odvolání proti usnesení o zastavení řízení ve věci žádosti o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty správním soudem a následnému zrušení tohoto podmiňujícího prvoinstančního rozhodnutí odvolacím orgánem, což konstatoval i městský soud v napadeném rozsudku, jak již bylo zmíněno. Navíc podle § 47 odst. 4 věty první zákona o pobytu cizinců platí, že pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu uplyne před rozhodnutím o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo prodloužení doby jeho platnosti, považuje se vízum nebo povolení k dlouhodobému pobytu za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti. Podáním žádosti o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty, která představuje jednu z forem povolení k dlouhodobému pobytu, tedy stěžovateli svědčila tzv. fikce pobytu, takže pokud řízení o ní bylo nezákonně zastaveno, jak následně autoritativně zjistil správní soud a odvolací správní orgán, bylo povinností městského soudu vycházet z toho, že důvody této nezákonnosti existovaly již v době vydání podmíněného rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území členských států EU a smluvních států, a proto takový postup nemůže být v rozporu se zněním § 75 odst. 1 s. ř. s. Jestliže tedy městský soud takto nepostupoval a k námitce uplatněné v žalobním řízení, v níž bylo poukázáno na zrušení podmiňujícího rozhodnutí, následné podmíněné rozhodnutí nezrušil, je zapotřebí považovat napadený rozsudek za nezákonný, v důsledku čehož byl naplněn důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[14] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost nejenom přijatelnou, nýbrž i důvodnou po přezkumu provedeném v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů uplatněných stěžovatelem.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. napadený rozsudek městského soudu zrušil a současně podle § 110 odst. 2 písm. a) za použití § 78 odst. 1 věty první, odst. 3 a 4 s. ř. s. zrušil pro nezákonnost také žalobou napadené rozhodnutí i prvoinstanční rozhodnutí o uložení povinnosti stěžovateli opustit území členských států EU a smluvních států a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V něm bude žalovaná podle § 110 odst. 2 písm. a) za použití § 78 odst. 5 s. ř. s. vázána právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
[16] Podle § 110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že postupuje podle odstavce druhého téhož ustanovení, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským (městským) soudem. O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel měl ve věci úspěch, a proto má vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení, a to jak v řízení před městským soudem, tak v řízení o kasační stížnosti.
[17] Důvodně vynaložené náklady žalobního řízení a řízení o kasační stížnosti tvoří zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3.000 Kč, soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč, tj. celkově 8.000 Kč, a dále odměna a náhrada hotových výdajů zástupce stěžovatele.
[18] Odměna za zastupování byla určena podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) ve spojení s § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a to za pět úkonů právní služby po 4.620 Kč poskytnuté stěžovateli v řízení před oběma správními soudy (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, podání vyjádření ze dne 13. 1. 2026, účast na jednání u městského soudu a podání kasační stížnosti), tedy celkem ve výši 23.100 Kč. Náhrada hotových výdajů (režijní paušál) činí podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu 450 Kč za každý z těchto pěti úkonů právní služby, což je celkem 2.250 Kč. Zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto byla výše odměny zvýšena o 5.324 Kč, což odpovídá po zaokrouhlení sazbě 21 % z částky 25.350 Kč (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celková náhrada nákladů řízení sestávající z odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů ve výši 30.674 Kč (včetně daně z přidané hodnoty) a ze zaplacených soudních poplatků ve výši 8.000 Kč tak představuje částku 38.674 Kč. K jejímu uhrazení byla žalované stanovena přiměřená lhůta 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám zástupce stěžovatele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2026
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu