[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Jaromírem Klepšem ve věci

Žalobkyně:  Y. P., nar. X, st. příslušnost Ukrajina

   bytem X

proti

žalovanému:  Ministerstvo vnitra

sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 6. 3. 2026 pod č. j. OAM-037391/DO-2026 jako nepřijatelné,

takto:

1. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 6. 3. 2026 její žádost o dočasnou ochranu zaevidovanou pod č. j. OAM-037391/DO-2026 jako nepřijatelnou byl nezákonný.
2. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu ze dne 6. 3. 2026, zaevidované pod č. j. OAM-037391/DO-2026  jako nepřijatelné.
3. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 85 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

1. Předmět věci

1. Žalobkyně je občankou Ukrajiny. Dne 6. 3. 2026 se dostavila do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině v Brně, kde požádala o dočasnou ochranu. Žalovaný jí vrátil formulář žádosti s tím, že je nepřijatelná z důvodu, že nebylo prokázáno, že žalobkyně je osobou podle § 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“).

2. Žaloba a vyjádření žalovaného

2. Žalobkyně předeslala, že žaloba je s ohledem na závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2025, věci C-753/23 Krasiliva přípustná i přes výluku dle § 5 odst. 2 Lex Ukrajina. Uvedla, že měla dříve vízum v Estonsku. Žalovaný podle ní postupoval podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, podle žalobkyní označené judikatury Nejvyššího správního soudu však i toto ustanovení odporuje unijnímu právu. Žádost o dočasnou ochranu tak nelze žadateli odmítnout z důvodu, že občan Ukrajiny má nebo dřívě měl dočasnou ochranu nebo vízum v jiném členském státě Evropské unie. Na dosavadních judikaturních závěrech nic nemění ani přijetí nového Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025. To podle žalobkyně není účinné, nelze jím argumentovat zpětně k době, kdy podala žádost o dočasnou ochranu.
3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě soudu navrhnul, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl. Předně konstatoval, že důvodem nepřijatelnosti žádosti je § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, byť v tiskopise byl zaznačen důvod nepřijatelnosti, že nebylo prokázáno, že žalobkyně je osobou dle § 3 Lex Ukrajina. Z okolností věci je však zřejmé, že šlo ve skutečnosti o důvod dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. Žalovaný poté setrval na názoru, že postupoval v souladu se zákonem, neboť žalobkyně figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany jako držitelka dočasné ochrany v Estonsku.
4. Žalovaný konstatoval, že dočasnou ochranou se ve smyslu § 2 odst. 1 Lex Ukrajina rozumí oprávnění k pobytu na území ČR, nikoliv dočasná ochrana jako institut. Poukázal na ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) a § 3 odst. 3 lex Ukrajina. Uvedl, že oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina ministerstvo vnitra Evropské komisi dne 25. 8. 2025 odeslalo a zveřejnilo jej vzápětí na svých internetových stránkách (Dopis Evropské komisi - Aktuální informace o migraci). Z formulace ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina pak jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal, žádná další podmínka již není třeba. To znamená, že to, zda je aktuálně držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany nebo ne, není pro naplnění tohoto důvodu nepřijatelnosti rozhodné. Doplnil, že žalobkyně v žádosti neuvedla, že by na území žil některý z jejích rodinných příslušníků, který by již byl držitelem dočasné ochrany a nelze uvažovat ani o sloučení s jiným členem rodiny (srov. § 51 a § 52 Lex Ukrajina). Žalovaný tedy neměl jinou zákonnou možnost než žádost žalobkyně o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelnou.
5. Žalovaný dále požadoval, aby městský soud podal v této souvislosti k Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku. Je mu známa judikatura soudů k aplikovatelnosti důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina pro jeho nesoulad s právem EU, nicméně s tímto závěrem žalovaný nesouhlasil. Až Soudní dvůr EU má v konečném důsledku rozhodnout o souladu tohoto důvodu výluky s právem EU. Měl k tomu příležitost již v rámci případu C-753/23 Krasiliva, kde se k uvedené otázce Soudní dvůr EU sice přímo nevyjádřil, nicméně v bodě 30 svého rozhodnutí podle žalovaného poskytnul členským státům možnost odepřít povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany osobám, které již toto povolení získaly v jiném členském státě. Odkázal také na nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 a nové body jeho preambule. Tím byl podle žalovaného zpochybněn výklad Komise ve sdělení Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady č. 2022/382 (Úř. Věst. C 126I), který byl nadto uveden až v dokumentu týkajícím se často kladených otázek. Už za této situace podle žalovaného nejsou dány podmínky l´acte clair ani l´acte éclairé pro neaplikaci § 5 odst. 1 písm. d) nebo f) Lex Ukrajina pro rozpor s právem EU. Poukázal na rozhodnutí německého orgánu, který zamítl držiteli dočasné ochrany v ČR žádost o pobytové oprávnění z téhož titulu v SRN a nařídil mu, aby spolkové země opustil. Dokud nebude ze strany Soudního dvora jednoznačně zodpovězena otázka možnosti přesunů držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy, bude žalovaný nadále nejspíše aplikovat § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina.
6. Žalovaný poté s drobnými odchylkami zopakoval ty samé argumenty, které již mnohokrát přednesl v jiných řízeních před zdejším soudem (např. v nedávné době v řízení sp. zn. 10 A 186/2025,
   10 A 145/2025, 10 A 157/2025 nebo 18 A 102/2025, 36 A 4/2026, 36 A 5/2026 a mnoho dalších), jimiž zpochybňoval judikaturu, která dospěla k nezákonnosti jeho postupů podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina, a citoval recitály nového prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460. Podstata jeho argumentace je přes několik drobných doplnění prakticky identická s jeho vyjádřením ve věci vedené před nadepsaným soudem ve věci sp. zn. 10 A 186/2025. Žalovaný tedy své vyjádření k žalobě z valné části převzal z jiných svých vyjádření k obdobným žalobám. Soud proto – pro stručnost – stran argumentace žalovaného k zákonnosti § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina odkazuje na naraci rozsudků ve výše uvedených řízeních.
7. Soud následně neshledal za potřebné vyžádat stanovisko žalobkyně k vyjádření žalovaného.

3. Posouzení věci

8. Soud konstatuje, že žaloba byla podána v zákonné lhůtě, je tedy včasná.
9. Podle § 5 odst. 2 Lex Ukrajina platí, že „Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti; soudní přezkum je vyloučen“. Správní soudy ale v minulosti konstatovaly, že výluku soudního přezkumu podle tohoto ustanovení nelze aplikovat pro její nesoulad s právem EU (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 3. 4. 2025, č. j. 
   1 Azs 174/2024 – 42, č. 4682/2025 Sb. NSS, bod 25, a na něj navazující judikaturu). Žaloba je tedy také přípustná.
10. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], neboť žalobkyně po poučení soudem nevyjádřila nesouhlas s takovým projednáním věci a žalovaný s tímto postupem ve vyjádření k žalobě výslovně souhlasil. Soud vycházel jen z podkladů, které byly oběma stranám známy, a ke kterým se obě strany mohly vyjádřit, především tedy ze žádosti o dočasnou ochranu ze dne 6. 3. 2026 a z jejích podkladů, které žalobkyně žalovanému předložila.
11. Nařídit jednání nebylo třeba ani kvůli dokazování. To je podle názoru soudu pro věc zcela nadbytečné. Rozhodné skutečnosti vyplývají ze správního spisu a současně zásadní je otázka, zda lze v této situaci legitimně aplikovat nějaký důvod nepřijatelnosti žádosti, zejména dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina.
12. Žalovaný ve vyjádření odkazoval na dohodu členských států o vyloučení článku 11 směrnice o dočasné ochraně. Tento dokument byl podkladem pro přijetí prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 (jde tedy o jeden z podkladů pro přípravu právního předpisu a do jisté míry o obdobu důvodové zprávy), soudu i žalovanému je jeho obsah znám z mnoha předchozích řízení o obdobných žalobách. Jde o veřejně dostupný dokument, s jehož obsahem se žalobkyně mohla seznámit a vyjádřit se k němu. Soud má proto za to, že jím není třeba provádět dokazování, což potvrzuje veškerá dosavadní judikatura NSS, jenž jej v řadě níže citovaných rozsudků v obdobných věcech opakovaně hodnotil, aniž by jím on nebo příslušný krajský soud v předchozích řízeních provedl dokazování. Soud neshledal důvod provádět dokazování ani Dopisem Evropské komisi – Aktuální informace o migraci, neboť s ohledem na konstantní judikaturu správních soudů by bylo v tomto ohledu dokazování nadbytečné. Dokument Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady č. 2022/382 (Úř. Věst. C 126I) je přitom také veřejně dostupný a žalobkyně se k němu také mohla vyjádřit. Veřejně dostupné dokumenty k projednání návrhu směrnice o dočasné ochraně není také třeba důkazem provádět, neboť je to nadbytečné – Nejvyšší správní soud totiž již vysvětlil, že mechanismus přemístění byl upraven prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 (v podrobnostech k tomu viz níže). Rozhodnutí německého Okresního úřadu Krušné hory (Erzgebirgskreis) ze dne 14.  11. 2025, č. j. 103.1/25-350-20251490/LiS, s českým překladem soud důkazem neprovedl, neboť uvedené rozhodnutí není pro posuzované řízení relevantní, jak soud vysvětlí níže.
13. Mezi stranami je nesporné, že žalobkynina žádost obsahuje vyznačený důvod nepřijatelnosti, podle něhož nebylo prokázáno, že je osobou podle § 3 Lex Ukrajina. Žalobkyně má nicméně i v této situaci za to, že důvod nepřijatelnosti spočívá v § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, taktéž žalovaný upřesňuje, že k vyznačení důvodu nepřijatelnosti v žádosti došlo nesprávně, relevantním má být ve skutečnosti pouze důvod podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina.
14. Podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3 Lex Ukrajina.
15. Podle § 3 Lex Ukrajina platí, že:

1)      Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a).

a) byl ke dni uvedenému v rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a) držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny a

b) jeho vycestování do státu, jehož je státním občanem, nebo části jeho území, anebo v případě osoby bez státního občanství do státu nebo části jeho území jeho posledního trvalého bydliště před vstupem na území Ukrajiny, není možné z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky.

16. Zásadně pak podle článku 2 Prováděcího Rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022 platí, že „Toto rozhodnutí se vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala:

a) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022;

b) osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a

c) rodinní příslušníci osob uvedených v písmenech a) a b)“.

17. Podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie,
18. Podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.
19. Ze žádosti o dočasnou ochranu, kterou předložila žalobkyně a žalovaný jako součást správního spisu, skutečně vyplývá, že jako důvod nepřijatelnosti v ní bylo vyznačeno „s ohledem na výše uvedené je žádost nepřijatelná, neboť nebylo prokázáno, že žadatel(ka) je osobou podle § 3 zákona č. 65/2022 Sb.“  Sama žalobkyně v žádosti uvedla, že dne 24. 2. 2022 pobývala na Ukrajině, v jiném státě Evropské unie nezískala dočasnou ochranu, v době od 24. 2. 2022 získala platné vízum či povolení k pobytu v Estonsku, o tom, zda je platné uvedla, že neví. Z jiných částí žádosti pak již nevyplývají žádné další skutečnosti, které by osvědčovaly (oproti žalobkyní tvrzeným skutečnostem v žádosti) některý z důvodů nepřijatelnosti, ať už podle § 5 ods. 1 písm. b) ve spojení s § 3 Lex Ukrajina o pobytu žalobkyně či jejího rodinného příslušníka na Ukrajině před 24. 2. 2022, nebo ověření toho, zda již byla držitelkou dočasné ochrany či jiného pobytového oprávnění v jiném členském státě Evropské unie, tj. k důvodům nepřijatelnosti podle § 5 odst.  1 písm. d) či f) Lex Ukrajina. Žádné takové skutečnosti nevyplývají ani z předloženého správního spisu, vyjma razítka v cestovním dokladu žalobkyně (platného od února 2026), podle něhož žalobkyně vstoupila autem na území Evropské unie v Rumunsku dne 14. 2. 2026 a výsledků lustrace žalobkyně v databázi CIS, které nezobrazilo žádnou konkrétní skutečnost o pobytových oprávněních žalobkyně na území České republiky.
20. Jinými slovy, žalovaný správní orgán v první řadě ke svému závěru o nepřijatelnosti žalobkyniny žádosti neshromáždil vůbec žádné konkrétní skutečnosti o místě pobytu žalobkyně či o jejích pobytových oprávněních na území Ukrajiny, Evropské unie či jinde. Předložený správní spis (ač to ve svém přehledu uvádí) ostatně neobsahuje ani žalovaným odkazovaný výstup z TPD, z něhož by měly vyplývat skutečnosti o udělené dočasné ochraně žalobkyni v Estonsku. Není tedy vůbec zřejmé, zda žalobkyně v Estonsku disponovala právy z dočasné ochrany či jiným pobytovým titulem (k tomu srov. - žalobkyně tvrdí, že měla „vízum“).  Závěr o nepřijatelnosti žalobkyniny žádosti, ať už je k tomu jakýkoliv důvod podle § 5 Lex Ukrajina, tak postrádá oporu ve zjištěném skutkovém stavu, tj. žalovaný postupoval v rozporu s § 3 správního řádu. Již jen proto je tedy nezákonný zásah žalovaného, spočívající ve vrácení žalobkyniny žádosti dne 6. 3. 2026. Na základě dosavadních skutkových zjištění žalovaným, které jsou patrné ze správního spisu, totiž nyní neobstojí žádný z citovaných důvodů nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst.  1 písm. b), d) či f) Lex Ukrajina.
21. Uvedený deficit skutkového stavu poté potvrzuje, že přes vyslovený důvod o nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina je mezi stranami nesporné to, že důvodem nepřijatelnosti má být získání dočasné ochrany žalobkyně v Estonsku. Jedná se tedy o důvody nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) či f) Lex Ukrajina, přičemž žalovaný s ohledem na učiněné oznámení dne 25. 8. 2025 podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, argumentuje právě posledně uvedeným důvodem nepřijatelnosti. Městský soud proto, ať již v samotném procesním postupu žalovaného shledal nezákonnost spočívající v nesprávně zjištěném skutkovém stavu, posoudí i zákonnost aplikace důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, jenž v podstatě zahrnuje i důvod podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina.

Ve věci není zapotřebí podávat předběžnou otázku

22. Jak vyplývá z čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, povinnost položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru, vyvstane-li otázka výkladu unijního práva v jeho věci (a nejsou-li dány výjimky acte clair či acte éclairé), má pouze soud, jehož rozhodnutí v dané věci nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva. Vzhledem k tomu, že rozsudek městského soudu lze napadnout kasační stížností, městský soud není povinen předběžnou otázku položit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2007, č. j. 3 As 22/2006 – 138, č. 1321/2007 Sb. NSS, a na něj navazující judikatura, recentně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2025, č. j. 6 Azs 1/2024 – 30). Nehraje přitom roli, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem. Z výše odkazované judikatury plyne, že první a základní podmínkou pro položení předběžné otázky krajským soudem nebo Nejvyšším správním soudem je, že tyto soudy považují rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce za nutné k tomu, aby ve věci mohly rozhodnout.
23. K takové situaci však podle názoru městského soudu ve zde posuzované situaci nedošlo. Jak již správní soudy judikovaly v minulosti (viz např rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 11. 2025, č. j. 18 A 102/2025 – 21), ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina sestává ze dvou podmínek, přičemž ta první představuje toliko reformulované a navzájem sloučené podmínky nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) téhož zákona, které podle dosavadní judikatury nejsou v souladu s právem Evropské unie. K otázce, zda je namístě podávat k Soudnímu dvoru předběžnou otázku stran souladu § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina, se přitom Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rámci tzv. „dubnové judikatury“ (viz např. body 43 až 47 rozsudku ze dne 3. 4. 2025, č. j.
    1 Azs 174/2024 – 42, č. 4682/2025 Sb. NSS). Uvedené důvody pro výše konstatovanou podobnost přitom platí také stran § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina.
24. Jak konstatoval sám žalovaný, Soudní dvůr EU již měl příležitost vyjádřit se k druhotnému pohybu osob, které získaly pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany. Ve výše uvedeném rozsudku č. j. 1 Azs 174/2024 – 42 se přitom Nejvyšší správní soud zabýval také bodem 30 rozsudku Soudního dvora ve věci C-753/23 Krasiliva [srov. body 65 až 67 rozsudku NSS] a žalovanému již vysvětlil, že uvedený odstavec z rozsudku Soudního dvora EU nevylučuje možnost držitele dočasné ochrany přesunout se z jednoho členského státu do členského státu jiného. Pokud jde o nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 a jeho novou preambuli, i k této otázce se již správní soudy opakovaně vyjadřovaly; v tomto ohledu městský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025 ‑ 28, a na něj navazující judikaturu (recentně zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2026, č. j. 4 Azs 251/2025 – 31). NSS vyslovil, že cílem nových bodů recitálu uvedeného prováděcího rozhodnutí je zjevně pouze potvrdit nemožnost získat práva spojená s dočasnou ochranou v několika státech současně (srov. body 13 až 15 zmiňovaného rozsudku č. j. 1 Azs 126/2025 – 28). Aplikace evropského práva zde nečiní výkladové potíže a netvoří tedy ani překážku pro rozhodnutí městského soudu, pro žalovaným předestřené důvody proto není nutné podávat novou předběžnou otázku.
25. Pokud jde o praxi německých úřadů, žalovaný od žalovaného obdržel rozhodnutí německého Okresního úřadu Krušné hory (Erzgebirgskreis) ze dne 14.  11. 2025,
    č. j. 103.1/25-350-20251490/LiS. Uvedené rozhodnutí se opírá o bod 4 recitálu prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 a z něj dovozuje nepřípustnost druhotného pohybu osob, které již získaly pobytové oprávnění v jiném členském státě. Jde nicméně o rozhodnutí správního orgánu, proti kterému je přípustný opravný prostředek (tj. jde o rozhodnutí v prvním stupni), a které se výslovně neopírá o judikaturu tamních soudů. Uvedené rozhodnutí samo o sobě neprokazuje, že by v Německu existovala ustálená praxe, která evropskou právní úpravu dočasné ochrany vykládá odlišně než české správní soudy; ostatně v rozhodnutí je přímo uvedeno, že tuto praxi zakládá se svou účinností nové prováděcí rozhodnutí, i v Německu tedy doposud patrně byl druhotný přesun držitelů dočasné ochrany možný (v překladu rozhodnutí je výslovně uvedeno: „odchylně od předchozí praxe je proto nyní u žádostí podaných po vstupu prováděcího rozhodnutí (EU) 2025/1460 v platnost dne 13. srpna 2025 nutné ověřit, zda daná osoba již má nárok na ochranu podle směrnice 2001/55/ES v jiném členském státě“). Německé prvostupňové správní rozhodnutí tedy nemůže obstát v kontrastu s ustáleným názorem českého Nejvyššího správního soudu, který městskému soudu předkládá jasná vodítka postupu při interpretaci evropské legislativy.
26. Městský soud proto nepovažuje za nutné podat k Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku stran souladu § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina s právem EU, jak požadoval žalovaný. V tomto ohledu lze totiž vycházet z konstantní judikatury správních soudů a Nejvyššího správního soudu.

Důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je neaplikovatelný

27. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek NSS č. j. 2 Aps 1/2005‑65, č. 603/2005 Sb. NSS, ze 17. 3. 2008).
28. V projednávané věci jsou splněny první, čtvrtá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jejích práv, a to bez ohledu na to, že jí již v minulosti byla dočasná ochrana udělena v Estonsku. Tato skutečnost přitom sama o sobě indikuje, že podmínky pro přiznání dočasné ochrany žalobkyně splňuje. Jde-li o hodnocení tohoto úkonu žalovaného, zde lze vyjít z existující judikatury, podle které bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je tím pádem taktéž splněna.
29. Zbývá tedy posoudit třetí podmínku, (ne)zákonnost zásahu žalovaného a také druhou podmínku: otázku, zda takový zásah nějak zkrátil žalobcova práva.
30. Soud připomíná, že podle § 5 odst. 1 Lex Ukrajina je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže

c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie,

d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie,

f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

(zvýraznil soud)

31. Jak soud připomněl již výše, nový důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina sestává ze dvou částí (podmínek): jednak z již existujících důvodů nepřijatelnosti žádostí podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina, jednak připojuje dodatečnou podmínku učiněného oznámení podle § 3 odst. 3 téhož zákona.
32. Otázkou nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina se kasační soud zabýval po vydání rozsudku ve věci Krasiliva mnohokrát (např. v rozsudcích č. j. 5 Azs 273/2023 – 27, č. 4683/2025 Sb. NSS z 1. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024 – 42 z 3. 4. 2025 a mnoha dalších). Existence práva oprávněné vysídlené osoby (držitele dočasné ochrany) na druhotnou volbu státu pobytu je podrobně popsána jednak v již odkazovaném rozsudku č. j. 1 Azs 174/2024 – 42 (viz body 53 až 70), a poté i v celé řadě navazujících rozsudků Nejvyššího správního soudu, v nichž shledal postup stěžovatele vůči žadatelům jako nezákonný zásah. Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozsudku zabýval také následky vyloučení aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně (body 53 a následující uvedeného rozsudku), ale také otázkou přemístění podle článku 15 a 26 uvedené směrnice. Navzdory nesouhlasné argumentaci žalovaného nadále platí, že přijetím prováděcího rozhodnutí došlo k odchýlení od obecného režimu směrnice o dočasné ochraně vycházejícího z kapacitních možností jednotlivých členských států, k jejichž zachování slouží právě mechanismy přerozdělování podle článku 15 odst. 5 a článku 26 směrnice o dočasné ochraně (viz bod 55 uvedeného rozsudku NSS). Přímý účinek pravidla, podle něhož členské státy nemohou stanovit osobám požívajícím dočasné ochrany podmínky méně příznivé než ty vymezené ve směrnici o dočasné ochraně, je rozveden v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2024, č. j. 2 Azs 111/2024 – 29 (viz body 42 až 45).
33. Judikatura správních soudů a Nejvyššího správního soudu je tedy ustálena na názoru, že důvody nepřijatelnosti žádostí o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina nejsou v souladu s právem EU a nelze je proto aplikovat. Repetitivní argumentace žalovaného na uvedených závěrech ničeho nemění, není způsobilá je zvrátit.
34. Městský soud přitom již zohlednil rovněž navazující argumentaci žalovaného a nový důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina (např. rozsudky č. j. 10 A 186/2025 – 31, č. j. 10 A 157/2025 – 29 nebo č. j. 18 A 102/2025 – 21 a mnoho dalších). V uvedených rozsudcích již městský soud žalovanému předestřel také důvody, pro které oznámení podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina nemůže uvedený důvod nepřijatelnosti žádosti legitimovat. Uvedený závěr přitom již aproboval také Nejvyšší správní soud (např. v rozsudku ze dne 23. 2. 2026, č. j.
    4 Azs 251/2025 – 31, bod 33).
35. Námitkami týkajícími se bodů 4 až 6 recitálu prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 se také již zabýval městský soud v rámci rozhodnutí odkazovaných v předcházejícím odstavci, Nejvyšší správní soud se těmito námitkami zabýval v rozsudku ze dne 11. 9. 2025, č. j.
    1 Azs 126/2025 – 28 (a v dalších jej následujících, recentně např. v již odkazovaném rozsudku č. j.
    4 Azs 251/2025 – 31, bod 28). Ani zde vyjádření žalovaného nepřináší ničeho nového a pouze opakuje argumentaci z předchozích řízení.
36. Městský soud proto nemá důvodu odchýlit se od své dosavadní judikatury a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k uplatnitelnosti důvodu nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. I v tomto důvodu nepřijatelnosti žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu tedy městský soud spatřuje nezákonný zásah (3. podmínka), který současně krátí evropskou legislativou garantovaná práva žalobce na dočasnou ochranu (2. podmínka). Splněny byly všechny podmínky pro vyslovení nezákonnosti zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s.

4. Závěr a náklady řízení

37. Vzhledem ke shora uvedenému soud dle § 87 odst. 2 věty první s. ř. s. určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že vrátil žalobkyni jeho žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný – žalovaný jednak řádně nezjistil skutkový stav pro svůj postup (rozpor s § 3 správního řádu), jednak podle žalovaného fakticky aplikovaný důvod podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina z vyložených důvodů neobstojí. Soud proto žalovanému zakázal pokračovat v porušování žalobkyniných práv a přikázal mu, aby v procesně efektivní době obnovil stav před vrácením této žádosti.
38. V dalším řízení žalobkyní tvrzené skutečnosti a skutkový stav o žalobkynině situaci bude tedy nejprve nutné ověřit a doplnit. Pokud by žalobkyně získala v minulosti, či v současnosti držela práva z dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie, žádost poté bude nutné věcně projednat a v případě splnění podmínek vydat pobytové oprávnění (v podrobnostech viz bod 78 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 – 42).
39. O nákladech řízení soud rozhodnul podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně byla v řízení plně úspěšná, proto má proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, jež zahrnují náklady poštovného ve výši 85 Kč. K úhradě této částky soud žalovanému stanovil přiměřenou lhůtu. Žalovaný ve věci úspěšný nebyl, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha  8. dubna 2026

JUDr. Jaromír Klepš v.r.

samosoudce