[OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Martinem Bobákem ve věci

žalobce:  X. Y.

státní příslušnost Republika Uzbekistán

zastoupený advokátem JUDr. Matějem Šedivým

   sídlem Václavské náměstí 831/21, 110 00  Praha 1

proti

žalované:  Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie

   sídlem Olšanská 2, 130 51  Praha 3

o žalobě proti rozhodnutí žalované z 13. 2. 2026, čj. CPR-38806-2/ČJ-2025-930310-V217,

takto:

1. Žaloba se zamítá.
2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení případu

1.         Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (správní orgán I. stupně) uložila žalobci správní vyhoštění, jelikož na území ČR nebo na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (členské státy EU a smluvní státy), pobýval bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, a to konkrétně v období minimálně od 7. 8. 2025 do 16. 10. 2025 [§ 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (zákon o pobytu cizinců)]. Dále stanovila dobu 1 roku, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států, a zároveň dobu k vycestování z území do 20 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí dle § 118 odst. 3 téhož zákona [rozhodnutí z 16. 10. 2025, čj. KRPA-327098-15/ČJ-2025-000022-SV (prvostupňové rozhodnutí)]. Žalobce se odvolal. V záhlaví specifikovaným rozhodnutím (napadené rozhodnutí) žalovaná jeho odvolání zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

II. Podání stran

2.         Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou. V ní namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Je nepřiměřeně přísné. Porušuje požadavky § 174a zákona o pobytu cizinců, jelikož správní orgány mu uložily správní vyhoštění i za situace, v níž jde o jeho historicky první porušení zákona. Nadto vyjádřil lítost a přislíbil, že vycestuje do domovského státu. K protiprávnímu jednání ho dohnala zoufalá životní situace. Žalobcovy pohnutky oslabují intenzitu jeho protiprávního jednání. Z jeho strany jde o ojedinělý exces z jinak řádného způsobu života. Domnívá se, že je vůči němu možné působit mírnějším a výchovnějším způsobem, než jakým je správní vyhoštění na dobu 12 měsíců. Přiléhavější by bylo uložit mu povinnost opustit území ČR dle § 50a téhož zákona, potažmo správní vyhoštění na dobu 6 měsíců.

3.         Žalovaná ve vyjádření z 2. 3. 2026 navrhla, aby soud žalobu zamítl. Dále uvedla, že je přesvědčena, že za okolností tohoto případu nemohla upustit od správního vyhoštění. Uložené správní vyhoštění je dle ní přiměřené.

III. Posouzení věci

4.         Dle soudu je žaloba včasná, přípustná a podala ji osoba k tomu oprávněná. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů. Přitom neshledal důvody, jimiž by se musel zabývat z úřední povinnosti [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.)]. O věci soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci takový postup akceptovali; žalovaná výslovně a žalobce mlčky (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

5.         Žaloba není důvodná.

6.         Ze správního spisu vyplynulo, že hlídka cizinecké policie zajistila žalobce 16. 10. 2025 při pobytové kontrole cizinců. Kontrolou jeho cestovního dokladu zjistila, že překročil dobu 90 dnů pobytu na území ČR, tj. dobu, po kterou zde mohl pobývat na základě bulharského víza typu C s platností od 28. 4. 2025 do 6. 8. 2025.

7.         Správní orgán I. stupně vyslechl žalobce za přítomnosti tlumočníka. Z protokolu o výslechu z 16. 10. 2025 mj. vyplynulo, že žalobce je zdráv, s ničím se neléčí. Je ženatý, má X děti. Také jeho rodiče a sourozenci jsou v Uzbekistánu. Na území EU nemá žádné příbuzné. Jeho vycestování nikoho nezasáhne na soukromém či rodinném životě. Vycestuje dobrovolně. V Uzbekistánu mu po návratu nic nehrozí. Je to bezpečná země. V ČR nic nevlastní, nemá zde žádné závazky ani pohledávky, ani jakékoli vazby. Z Uzbekistánu letěl do Turecka a pak autobusem přicestoval do Bulharska, kde získal shora uvedené vízum typu C. V Bulharsku pracoval do 20. 7. 2025. Pak tam nebyla práce, tak se rozhodl, že vycestuje do ČR. Bylo mu slíbeno, že mu mafián zařídí pobyt na Slovensku. Do ČR přicestoval 21. 7. 2025. Od té doby je zde nepřetržitě. Mafián mu slíbil zařízení pobytového titulu na Slovensku, kde nikdy nepobýval. Žalobce to ale nemá jak doložit. Neměl v úmyslu vycestovat, v ČR chtěl pracovat. Dosud zde vykonával pomocné stavební práce. V ČR nečinil kroky pro legalizaci svého pobytu. V Praze bydlí na ubytovně s dalšími krajany. Nemá označenou domovní schránku ani zvonek.

8.         Soud při posuzování věci vycházel z následující právní úpravy.

9.         Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

10.     Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

11.     Předně soud uvádí, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Bylo-li by nepřezkoumatelné, žalobce by nemohl polemizovat s jeho odůvodněním. Soud neshledal, že by z napadeného rozhodnutí nebylo možné zjistit o jaké věci žalovaná rozhodla, jak a proč rozhodla, resp. jak vypořádala žalobcovy námitky apod.

12.     V posuzované kauze je stěžejní, že žalobce nijak nezpochybňoval svůj neoprávněný pobyt na území EU v období od 7. 8. 2025 do 16. 10. 2025, tj. ode dne, kdy pozbylo platnosti jeho bulharské devadesátidenní vízum typu C do dne, kdy ho kontrolovala hlídka cizinecké policie. Domáhá se pouze stanovení povinnosti opustit území dle § 50a zákona o pobytu cizinců, resp. příznivějšího stanovení délky správního vyhoštění. Tvrdí, že správní orgány nedostatečně zohlednily další skutečnosti, které mu mohly jít ku prospěchu. Má za to, že přiléhavější by bylo opatření v podobě vyhoštění na 6 měsíců.

13.     Těmto námitkám soud nepřisvědčil. Přitom vycházel také z principu, že kvalita žaloby předurčuje hloubku soudního přezkumu. Soud se jistě nemohl zabývat veškerými aspekty posuzované kauzy, aniž žalobce na to které dílčí pochybení konkrétně poukázal.

14.     Soud předesílá, že zákon o pobytu cizinců v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 nepřipouští správní uvážení. Naplní-li cizinec podmínky tohoto ustanovení, správní orgán je povinen správní vyhoštění uložit. V nynější kauze není sporu o tom, že se žalobce vytýkaného jednání dopustil a v žalobě ani nenamítl opak. Podstatné je, že žalobce pobýval na území ČR ve výše specifikované době nelegálně. Správní orgány tedy měly splněny veškeré podmínky pro uložení správního vyhoštění. Nemohly postupovat jinak. Ani žalobce netvrdil nic, co by vylučovalo jeho správní vyhoštění (typicky důvody týkající se rodinných vazeb v ČR nebo u existence platného pobytového titulu v jiném státě EU). Již jen proto se správní orgány u žalobce nemohly zabývat jinými mírnějšími opatřeními (postup dle § 50a zákona o pobytu cizinců), neboť by samy porušovaly zákon o pobytu cizinců.

15.     Délka správního vyhoštění, jejíž nepřiměřenost žalobce v žalobě namítá, naopak podléhá správnímu uvážení. Správní orgán je povinen ji stanovit v rámci zákonem vymezeného rozmezí po zohlednění všech individuálních okolností konkrétního případu. Tím jsou dány meze správního uvážení. Soudní přezkum správního uvážení je pak limitován na posouzení, zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo zda je nezneužil. Pokud tomu tak není, soud není oprávněn jakkoliv nahrazovat úvahu správního orgánu [§ 78 odst. 1 s. ř. s.; např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS, a mnoho navazující judikatury].

16.     Z odůvodnění obou rozhodnutí správních orgánů je zřejmé, že se podrobně zabývaly i otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života. Zkoumaly jednotlivá kritéria stanovená v § 174a zákona o pobytu cizinců, a to včetně délky uloženého správního vyhoštění. Délku správního vyhoštění stanovily na dobu 12 měsíců. Zákon v § 119 odst. 1 písm. b) vymezuje délku možného vyhoštění až na 5 let, čili žalobci uložily správní vyhoštění v dolní polovině zákonem vymezeného rozmezí, konkrétně v délce jedné pětiny maximální sazby. Správní orgány zohlednily délku nelegálního pobytu, skutečnost, že nelegální pobyt odhalila až pobytová kontrola, dále to, že žalobce svůj pobyt nenahlásil, ale také jeho prohlášení, že dobrovolně vycestuje (které se dosud nepotvrdilo).

17.     Pro soud je rozhodující, že žalobce nelegálně pobýval v ČR přes dva měsíce. Dobu jeho neoprávněného pobytu v EU, resp. v ČR, zjevně ukončila až pobytová kontrola, neboť žalobce – jehož policie kontrolovala i před uplynutím platnosti jeho bulharského víza (25. 7. a 3. 8. 2025) – nečinil žádné kroky k legalizaci svého pobytu. Žalobce sice přicestoval do Schengenského prostoru oprávněně, ale poté, co mu skončila doba platnosti jeho víza (6. 8. 2025), nemohl na území EU pobývat. Sám uváděl, že v Bulharsku pobýval a pracoval do 20. 7. 2025. Poté přicestoval do ČR, jelikož mu prostředník (údajně mafián) přislíbil vyřízení slovenského pobytového titulu. Na Slovenku přitom žalobce nikdy nepobýval. Žalobce se tedy přesunul do ČR za prací (zde vykonával pomocné stavební práce). Z okolností případu je patrné, že neměl v úmyslu z ČR vycestovat. Již jen proto nelze uvažovat o tom, že by žalobce svého jednání skutečně litoval. Jednal s jednoznačným cílem v ČR pobývat a pracovat, navzdory jeho neřešené pobytové situaci. K tomu soud dodává, že výkon nelegální práce (kterou tvrdil žalobce) představuje samostatnou skutkovou podstatu pro uložení správního vyhoštění. Jelikož však zákon o pobytu cizinců vnímá pobyt bez oprávnění jako závažnější prohřešek (a umožnuje uložit správní vyhoštění v délce až pěti let, oproti třem rokům v případě nelegální práce), správní orgány zřejmě považovaly za nadbytečné zahajovat řízení rovněž z tohoto důvodu. Žalobce se přitom k pracovní činnosti sám doznal.

18.     Žalobce je dospělým člověkem (v době pobytové kontroly mu bylo téměř 35 let). Není omezen na svéprávnosti. Vzhledem k míře zralosti, která se očekává od osoby v jeho věku a jeho odpovědností (žalobce je otec dětí), bylo jeho povinností se o jeho pobytový status v ČR zajímat, a to nejen za pomoci „mafiána“, který mu měl pomoct vybavit pobytový titul na Slovensku. Zejména je tomu tak, pakliže chtěl navzdory „prošlé“ době platnosti jeho víza v ČR legálně pracovat. Žalobce měl být schopen dohlédnout možných negativních důsledků pramenících z porušování právních předpisů, a ne činit „kalkulovaný risk“ ohledně dalšího setrvání a práce v ČR. Skutečnost, že jde o první žalobcův prohřešek proti českým právním předpisům, v kontextu jeho poměrně krátké doby pobytu v ČR, nemůže bez dalšího svědčit jako rozhodující polehčující okolnost, zejména ne taková, která by za stávajících okolností vedla k závěru o nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí. Žalobce si po dobu výkonu práce nesjednal ani jen zdravotní pojištění.

19.     Nelze pominout, že celá žalobcova rodina vč. jeho manželky i dětí setrvala v Uzbekistánu. Žalobce si v ČR nevytvořil vazby, pro které by bylo možné uvažovat o dopadu vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života. Potvrdil, že nesdílí domácnost s občanem EU, bydlí s krajany na ubytovně. V zemi původu naopak na něj čeká celá rodina, za kterou může, jako do bezpečné země, vycestovat (protokol o výslechu žalobce).

20.     Lichá je výtka, že správní orgány měly do stanovené délky vyhoštění promítnout, že žalobce s nimi během řízení vzorně spolupracoval. Soud nezpochybňuje, že žalobce s orgány veřejné moci vskutku spolupracoval. Jistě se snažil pravdivě vypovědět o okolnostech svého jednání. Pro soud je ovšem stěžejní, že tak učinil až v okamžiku, kdy ho již zkontrolovala hlídka cizinecké policie. Před tímto okamžikem se aktivně nesnažil svůj pobytový status uvést do souladu se zákonem. Na tom nic nemění jeho (ničím nepodložené) tvrzení o mafiánovi, který mu měl vyřídit pobytový titul na Slovensku.

21.     Konečně žalobce namítal, že přiměřeným by bylo uložení kratší doby vyhoštění, a to na dobu 6 měsíců. Soud k tomu uvádí, že žalobce blíže nerozvedl, z jakých konkrétních skutečností nebo konkrétních případů u tohoto žalobního tvrzení vycházel. Přiměřenost délky vyhoštění nelze posuzovat ani prostým porovnáním délky jeho vyhoštění s délkou vyhoštění ukládanou v jiných kauzách. Každý případ má své specifické okolnosti, které nutno zvažovat jednotlivě i v souhrnu. Nadto, domníval-li se snad žalobce, že jemu uložené správní vyhoštění vybočovalo ze správní praxe, měl právě on povinnost toto své tvrzení prokázat (rozsudek NSS z 6. 2. 2026, čj. 5 Azs 225/2025-35). Žalobce ostatně v řízení zastupuje právní profesionál, který minimálně u zdejšího soudu zastupoval jiné cizince v desítkách „vyhošťovacích“ sporů.

22.     Dle soudu nejde o nijak nepřiměřenou délku správního vyhoštění.

23.     Jde-li o poukaz žalobce na jeho zoufalou osobní a ekonomickou situací, soud uvádí, že pohnutky cizince k příjezdu do ČR nejsou podstatné z pohledu podmínek pro ukládání opatření správního vyhoštění, resp. stanovování jeho délky. Pomáhají spíše dokreslit celkový kontext případu. Mohou vypovídat o míře zavinění protiprávního stavu. Jistě k nim lze z tohoto pohledu přihlédnout. Avšak ne do takové míry, aby výrazně ovlivnily délku doby správního vyhoštění. Jestliže žalobce skutečně ve své zemi pociťoval palčivé ekonomické problémy, a současně zamýšlel svou finanční situaci zlepšit vidinou lepšího výdělku v jiné zemi, musel si být vědom, že tak může učinit jen v souladu s předpisy toho kterého státu. Žalobce však neuvedl, jaké okolnosti mu bránily požádat v ČR o příslušná povolení k pobytu i k výkonu výdělečné činnosti. Žalobci totiž není vytýkáno, že chtěl pracovat a uživit se, ale skutečnost, že tak činil v rozporu se zákony ČR.

24.     Shrnuto, soud neshledal, že by žalovaná překročila výše stanovené meze správního uvážení nebo že by je dokonce zneužila. Nemohl souhlasit s žalobcem, že by správní vyhoštění v délce 12 měsíců bylo nepřiměřené ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobce nadto ani jen netvrdil (nepřiměřený) zásah do soukromého ani rodinného života. Naopak uváděl, že všechny rodinné či společenské vazby má mimo ČR. Vzhledem k délce pobytu na území a s ohledem na to, že do ČR přijel výlučně za výdělkem, si zde za omezenou dobu pobytu nevybudoval žádné hlubší vazby. Uložené správní vyhoštění je přiměřené. Polehčující okolnosti v projednávaném případě nejsou takové váhy, aby odůvodnily kratší délku zákazu pobytu.

IV. Závěr

25.     Soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

26.     Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce ve věci neměl úspěch a žalované nevznikly žádné náklady řízení nad rámec její úřední činnosti.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u NSS, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje NSS. Kasační stížnost by svým významem měla podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a s. ř. s.).

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 14. dubna 2026

Martin Bobák

samosoudce