USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Václava Štencla a Karla Šimky v právní věci žalobce: G. C., zastoupený JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2025, č. j. OAM‑682/ZA‑ZA11‑ZA03‑2025, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2026, č. j. 34 Az 26/2025‑37,

takto:

1. Kasační stížnost se odmítá.

2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1]                Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 30. 9. 2025. Toto rozhodnutí napadl žalobce správní žalobou u Krajského soudu v Brně, soud však žalobu zamítl rozsudkem označeným v záhlaví.

II. Argumentace účastníků řízení

[2]                Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu blanketní kasační stížnost. Nejvyšší správní soud jej proto vyzval k jejímu doplnění podle § 106 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Uvádí, že napadený rozsudek vychází z nesprávného posouzení řešené právní otázky, závěry soudu neodpovídají provedenému dokazování a odůvodnění rozsudku je pro stěžovatele zmatečné. Dále namítá, že nepřiznání doplňkové ochrany za aktuální osobní a rodinné situace stěžovatele je porušením práva na soukromý a rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nelze přehlížet přítomnost manželky a syna stěžovatele ani zakořenění stěžovatele na území ČR, kde nalezl pracovní uplatnění, na jehož základě kryje životní náklady rodiny. S důrazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012‑28, stěžovatel poukazuje na vývoj judikatury Nejvyššího správního soudu v otázce relevantních důvodů pro udělení doplňkové ochrany. Ačkoliv partnerka stěžovatele ani syn nemají status azylanta, tvoří se stěžovatelem rodinu a stát má povinnost chránit jejich rodinný život. Postup, který nutí stěžovatele k tomu, aby vycestoval do domovského státu a tam čelil bídě, ohrožuje chod rodiny stěžovatele a porušuje zásadu proporcionality. Jelikož se totožná situace může týkat značného množství krajanů stěžovatele, přesahuje v tomto ohledu kasační stížnost vlastní zájmy stěžovatele.

[3]                Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na své vyjádření k žalobě, neboť jej považuje za relevantní i pro účely kasačního přezkumu. Ztotožňuje se se závěry obsaženými v napadeném rozsudku a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Dodává, že obavy stěžovatele z návratu do země původu z důvodu nepříznivé ekonomické situace a možnosti života v bídě nelze podřadit pod zákonné důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel v průběhu správního řízení netvrdil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by byl ve své vlasti vystaven pronásledování z některého z důvodů stanovených v § 12 zákona o azylu.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[4]                Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti.

[5]                Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá‑li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.

[6]                Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§ 102 s. ř. s.). Z toho plyne, že aby byly kasační námitky způsobilé k projednání, musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatel je tedy povinen v kasační stížnosti vymezit rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí a musí předestřít a konkrétně sdělit, v čem spatřuje skutková či právní pochybení krajského soudu, a z kterých konkrétních důvodů považuje závěry soudu za nezákonné, resp. nepřezkoumatelné (usnesení NSS ze dne 24. 4. 2023, č. j. 8 Azs 41/2023‑38, a rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2021, č. j. 8 Azs 299/2020‑41). Stěžovatel musí vylíčit, kterých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl krajský soud vůči němu dopustit v procesu vydání rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnost (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005‑58, č. 835/2006 Sb. NSS, rozsudky NSS ze dne 15. 11. 2023, č. j. 6 As 202/2022‑25, či ze dne 24. 1. 2023, č. j. 6 As 358/2021‑38).

[7]                Stěžovatel tedy musí v kasační stížnosti reagovat na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou závěry, které krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, nesprávné. Pokud tak neučiní a pouze znovu zopakuje námitky, které tvrdil v žalobě, aniž jakkoli reflektuje argumentaci krajského soudu, pak za předpokladu, že uvedené námitky krajský soud vypořádal a nelze v jejich opakování spatřovat setrvání na dříve vznesené argumentaci, která je nadále schopná obstát proti závěrům krajského soudu, nejsou takové námitky přípustné (usnesení NSS ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/2009‑77, č. 2103/2010 Sb. NSS, ze dne 15. 9. 2009, č. j. 6 Ads 113/2009‑43, nebo ze dne 14. 6. 2016, č. j. 1 As 271/2015‑36).

[8]                V nynější věci Nejvyšší správní soud porovnáním stěžovatelovy kasační stížnosti a žaloby zjistil, že jde z převážné většiny o totožný text, pouze s nepodstatnými odlišnostmi.

[9]                Oproti žalobě je v kasační stížnosti doplněn odkaz na ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. s obecnými tvrzeními o tom, že napadený rozsudek vychází z nesprávného posouzení řešené právní otázky, závěry krajského soudu neodpovídají provedenému dokazování a odůvodnění rozsudku je tak pro stěžovatele zmatečné. Tato část kasační stížnosti je natolik obecná, že nepředstavuje projednatelný kasační bod (§ 106 odst. 1 s. ř. s.). Nevyplývá z ní totiž, v čem konkrétně nesprávnost posouzení řešené právní otázky stěžovatel spatřuje, jaké konkrétní závěry jsou v rozporu s dokazováním, resp. s jakými konkrétními důkazy, ani v čem konkrétně je rozsudek pro stěžovatele zmatečný. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 2 Azs 92/2005‑58, „[p]rávní náhled na věc se nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona a na práva či povinnosti v nich stanovené, nýbrž musí aplikovatelné právní normy subsumovat na vylíčená skutková tvrzení a obsahovat konkrétní o tyto skutkové děje či okolnosti se opírající právní výtky (tvrzení o porušení práva)“. Není přitom úkolem Nejvyššího správního soudu za stěžovatele kasační argumentaci domýšlet (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).

[10]            Dále kasační stížnost obsahuje dvě tvrzení, která jsou oproti žalobě pouze nepodstatným způsobem modifikována. Kasační tvrzení „Stejně tak je významné zakořenění žalobce na území ČR, který se nemá kam vrátit a celý jeho současný život je již realizován pouze v ČR.“ je totožné jako tvrzení žalobní, jen s tím rozdílem, že jej stěžovatel v kasační stížnosti doplnil o informaci, že stěžovatel v ČR, „na rozdíl od domovského státu nalezl pracovní uplatnění, kterým je schopen vydělat na krytí životních nákladů rodiny“. Obdobně je tomu i u kasačního tvrzení, že „[r]ozhodnutí napadené stěžovatelem nutí stěžovatele k tomu, aby nuceně vycestoval do domovského státu a tam čelil bídě, čímž by ohrozil chod své rodiny“. Jedná se toliko o mírně upravené žalobní tvrzení, že „[r]ozhodnutí ministerstva nutí žalobce k odloučení od rodiny nebo k návratu do země, kde by čelili bídě, což je nepřiměřený zásah do rodinného života“.

[11]            Popsané odlišnosti textu kasační stížnosti oproti žalobě nepovažuje Nejvyšší správní soud za kvalifikovanou reakci na argumentaci krajského soudu.

[12]            Na stěžovatelovu žalobu a v ní vznesenou argumentaci totiž krajský soud v napadeném rozsudku podrobně reagoval, a to nikoliv pouhým zopakováním argumentů žalovaného. K jednotlivým aspektům případu odkázal na početnou judikaturu Nejvyššího správního soudu i Soudního dvora EU. Krajský soud právě s ohledem na vývoj judikatury vysvětlil, že z hlediska doplňkové ochrany jsou relevantní toliko hrozby existující v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu, nikoli sociální a rodinné vazby na území ČR, na nichž stěžovatel založil žalobní argumentaci. Krajský soud nepominul, že skutečnosti tvrzené stěžovatelem mohly být zohledněny při posuzování možnosti udělení národního humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu. Poukázal však na specifika rozhodování o národním humanitárním azylu, a to že posouzení možných důvodů pro udělení tohoto typu azylu závisí na správním uvážení. Přezkum správního uvážení provádí správní soudy pouze z toho hlediska, zda správní orgán nepřekročil meze svého správního uvážení či zda jej nezneužil. Posouzení žalovaného v této otázce krajský soud shledal logickým a řádně odůvodněným, prostým jakýchkoliv znaků libovůle. Krajský soud konstatoval, že ekonomické důvody samy o sobě nelze považovat za azylově relevantní důvod. Ve shodě se žalovaným dospěl k závěru, že špatná ekonomická situace v Moldavsku nepředstavuje takovou hrozbu nebezpečí vážné újmy, pro kterou by měla být stěžovateli udělena mezinárodní ochrana. Podotkl, že stěžovatel je ekonomicky aktivní soběstačnou osobou, která v Moldavsku vlastní dům. Má se tedy kam vrátit a kde bydlet. Z ničeho neplyne, že by měl ve své vlasti čelit jím tvrzené bídě.

[13]            Na argumentační úsilí krajského soudu reagoval stěžovatel tak, že prakticky doslovně zopakoval část své žaloby a s odkazem na zákonná ustanovení týkající se důvodů kasační stížnosti uvedl obecná tvrzení o tom, že rozsudek vychází z nesprávného posouzení řešené právní otázky, závěry soudu neodpovídají provedenému dokazování a odůvodnění rozsudku je tak pro stěžovatele zmatečné. Žádnou konkrétní polemiku s argumentací krajského soudu však stěžovatel nepředestřel. Kasační stížnost vůbec nereaguje na důvody rozsudku krajského soudu. Nelze přehlédnout, že stěžovatel zopakoval argumentaci, o které již krajský soud řekl, že se míjí s relevantní (aplikovanou) právní úpravou. Na tento závěr krajského soudu přitom stěžovatel nijak nereagoval. Stejně tak stěžovatel v podané kasační stížnosti převzal text žaloby obsahující odkazy na judikaturu, kterou krajský soud označil za překonanou, na což stěžovatel opět nijak nereaguje. Lze tedy shrnout, že stěžovatel v kasační stížnosti neuplatnil žádné skutečné námitky, které by kvalifikovaným způsobem zpochybňovaly závěry krajského soudu. Kasační stížnost se opírá jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s., a proto je nepřípustná ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. (usnesení NSS ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019‑63, nebo rozsudky NSS ze dne 31. 3. 2021, č. j. 8 Azs 299/2020‑41, a ze dne 23. 8. 2023, č. j. 8 Azs 43/2022‑51, srov. též nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 623/23).

IV. Závěr a náklady řízení

[14]            Vzhledem k tomu, že kasační stížnost jako celek je nepřípustná, Nejvyšší správní soud ji odmítl [§ 104 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. a § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].

[15]            O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud na základě § 60 odst. 3 věty prvé ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla‑li kasační stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.   

V Brně dne 11. května 2026