USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila a soudkyň Sylvy Šiškeové a Lenky Bursíkové v právní věci žalobkyň: a) B. S. S., a b) H. S., obě zastoupeny Mgr. Radkem Motzkem, advokátem se sídlem Opletalova 600/6, Brno, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2,  Praha 1, o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2026, č. j. 6 A 85/2025 ‑ 44,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1]               Žalobkyně se před městským soudem domáhaly ochrany proti nečinnosti žalovaného, která spočívala v nevydání rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o odstranění stavby a proti rozhodnutí o společném povolení. Žalovaný po podání žaloby o odvoláních rozhodl, proto žalobkyně vzaly žalobu zpět. Městský soud řízení o žalobě zastavil (výrok I.), v části týkající se nečinnosti v řízení o odstranění stavby přiznal žalobkyním právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), zatímco v části ohledně nečinnosti v řízení o společném povolení nikoliv (výrok III.). Dospěl k závěru, že nevědomost žalovaného o podaných odvoláních nebo jejich předložení prvostupňovým orgánem není rozhodná. Žalobu sice žalobkyně podaly den po uplatnění prostředku ochrany před nečinností (§ 80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) u Ministerstva pro místní rozvoj, nicméně bezvýsledné vyčerpání tohoto prostředku mimosoudní ochrany je podle judikatury (nález ÚS ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3523/20; a na něj navazující rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) odstranitelným nedostatkem podmínek řízení. Pokud jde o odvolací řízení ve věci odstranění stavby, žaloba nebyla ani zjevně nedůvodná. Naopak v případě odvolacího řízení proti rozhodnutí o společném povolení zapříčinily průtahy i samotné žalobkyně.

[2]               Proti usnesení podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou se domáhal jeho zrušení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. Namítal, že v době podání žaloby nebyl nečinný. Lhůta pro rozhodnutí o odvolání totiž počíná běžet až dnem předání spisu odvolacímu orgánu, k čemuž došlo dva dny před podáním žaloby. Současně poukazoval na to, že v souladu s existující judikaturou se měly žalobkyně nejdříve u žalovaného domáhat opatření proti nečinnosti prvostupňového orgánu, což ovšem nikdy neučinily (učinily tak těsně před podáním žaloby u Ministerstva pro místní rozvoj). Městský soud tak měl žalobu odmítnout pro nepřípustnost, neboť žalobkyně řádně neuplatnily prostředek ochrany před nečinností, a nebylo o něm tudíž ani rozhodnuto, což je podmínkou řízení před správním soudem.

[3]               Žalobkyně ve svém vyjádření poukázaly na to, že nečinnost prvostupňového orgánu byla přičitatelná stěžovateli. Jelikož ten reagoval až po podání žaloby, náleží žalobkyním náhrada nákladů řízení. Kasační stížnost proto navrhly zamítnout.

[4]               Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.

[5]               V rozsahu zastavení řízení před městským soudem (výrok I. napadeného usnesení) je žalovaný jako stěžovatel osobou zjevně neoprávněnou k podání kasační stížnosti. Podle rozšířeného senátu totiž platí, že „nevyhoví‑li soud žalobě – ať již z důvodů procesních nebo meritorních, z pohledu žalovaného správního orgánu se z právního hlediska neděje nic. A to bez ohledu na to, jak přesně takové řízení skončilo“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 3. 2020, č. j. 9 Afs 271/2018 ‑ 52, č. 4024/2020 Sb. NSS, bod 54). Jelikož žalobkyně vzaly svůj návrh zpět, městský soud musel řízení o žalobě zastavit [§ 47 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], pročež řízení nemohlo pro stěžovatele dopadnout příznivěji. V takové situaci je třeba kasační stížnost žalovaného odmítnout [§ 46 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 120 s. ř. s.].

[6]                Pokud jde o část usnesení týkající se náhrady nákladů řízení o žalobě (výroky II. a III. napadeného usnesení), platí, že jde o výroky akcesorické a samostatně je kasační stížností napadnout nelze. Taková kasační stížnost je nepřípustná a Nejvyšší správní soud ji rovněž musí odmítnout [§ 104 odst. 2 ve spojení s § 46 odst. 1 písm. d) a § 120 s. ř. s.].

[7]               Ačkoliv kasační stížnost není projednatelná, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné připomenout východiska posuzování náhrady nákladů řízení v obdobných případech. Žalobkyně v projednávané věci totiž nevyčerpaly před podáním žaloby prostředek ochrany proti nečinnosti, resp. přinejmenším o něm nebylo ke dni podání žaloby rozhodnuto, a následně vzaly žalobu zpět. V takovém případě je namístě zvažovat moderaci náhrady nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných podle § 60 odst. 7 s. ř. s. (viz nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 3523/20, bod 56, nebo usnesení ÚS ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. II. ÚS 1851/23, bod 11).

[8]               Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti vychází z § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., dle nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla‑li kasační stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 7. května 2026

  Ivo Pospíšil

  předseda senátu