21 Ads 179/2025 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: JUDr. T. M., Ph.D., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, za účasti: Mgr. V. H. M., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2025, č. j. 20 Ad 27/2024-43,
takto:
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 29. 8. 2024, č. j. MPSV-2024/187195-911, změnil žalovaný rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 14. 10. 2019, č. j. 17638/2019/AAI, tak, že oprávněné osobě (JUDr. E. M.) snížil příspěvek na péči z 12 800 Kč na 4 400 Kč měsíčně od listopadu 2019.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 23. 7. 2025, č. j. 20 Ad 27/2024-43.
[4] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřel o důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Již zde Nejvyšší správní soud poznamenává, že ze samotného obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé, že stěžovatel se v argumentaci soustředil výhradně na posouzení věci správními orgány, na posudky vypracované posudkovou komisí nebo na závěry dvou předcházejících rušících rozsudků městského soudu, v nich vyslovený právní názor a jeho následné zohlednění správními orgány (konkrétně rozsudky č. j. 2 Ad 35/2020-38 a č. j. 2 Ad 19/2022-52 zmíněné v odst. [3] tohoto usnesení). Ve zbývající části kasační stížnosti stěžovatel doslovně cituje závěry městského soudu vyslovené v nyní napadeném rozsudku; nijak tedy nepolemizuje s jeho odůvodněním.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svých závěrech vyslovených v žalobou napadeném rozhodnutí a ztotožnil se také s argumentací městského soudu. Žalovaný má za to, že doplňující posudek posoudil a vysvětlil hodnocení všech aktivit oprávněné osoby v rámci potřeby stravování, oblékání a obouvání přesvědčivě a tak, jak mu bylo uloženo rozsudkem městského soudu č. j. 2 Ad 19/2022-52.
[6] S ohledem na způsob, jakým je v dané věci formulována kasační argumentace stěžovatele (viz odst. [4] výše), je vhodné nejprve připomenout, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou, což platí i pro řízení o kasační stížnosti. S výjimkami uvedenými v § 109 odst. 4, větě za středníkem s. ř. s., je tak Nejvyšší správní soud vázán důvody tvrzené nezákonnosti uvedenými v kasační stížnosti (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Proto preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry předurčuje podobu a obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 67/2011-108, nebo ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004-54). Rozsudek krajského (městského) soudu je tak přezkoumáván v intencích stížnostních námitek, se zřetelem k důvodům obsaženým v § 103 odst. 1 s. ř. s. Je nutno zdůraznit, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského (městského) soudu (§ 102 s. ř. s.) a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tedy musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003-73). Jinými slovy, „uvedení konkrétních stížních námitek […] nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006-58).
[7] V posuzované věci však stěžovatel v kasační stížnosti nijak nereaguje na závěry vyslovené v napadeném rozsudku. V první části kasační stížnosti pouze opakuje svou žalobní argumentaci, v níž především namítá nedostatečné a nepřesvědčivé posouzení zdravotního stavu oprávněné osoby. (Již městský soud v přitom řízení o žalobě vyhodnotil, že se stěžovatel zaměřuje výlučně na posudky posudkové komise ze dne 27. 1. 2022 a z 21. 6. 2022, ale zcela opomíjí doplňující posudek ze dne 17. 6. 2024. Stejně tak činí stěžovatel i nyní v kasační stížnosti.) Dále se velká část kasační argumentace věnuje dvěma rušícím rozsudkům městského soudu (konkrétně rozsudky č. j. 2 Ad 35/2020-38 a č. j. 2 Ad 19/2022-52 citované v odst. [3] tohoto usnesení), které stěžovatel z velké části pouze doslovně cituje. Podobně pak rozsáhle cituje nyní napadený rozsudek.
[8] V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že obecně vzato stěžovatelům nic nebrání zopakovat žalobní argumentaci v případech, kdy ji krajský (městský) soud dostatečně nevypořádal, směřuje-li taková argumentace k existenci kasačního důvodu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (tedy nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí či jiné vadě řízení před krajským soudem; viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2021, č. j. 3 As 389/2019‑49, odst. 15). Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ovšem stěžovatel nenamítá. V kasační stížnosti pouze obecně tvrdí, že ji podal z důvodu „nesprávného právního posouzení věci, vadného hodnocení provedených důkazů a vadného právního posouzení věci“. Dominantně tedy míří na kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (přičemž svá tvrzení následně nijak nekonkretizuje). Přitom platí, že nejsou-li stěžovatelé spokojeni se skutkovým či právním posouzením věci, musí být z obsahu kasační stížnosti zřejmé, které závěry krajského (městského) soudu pokládají za nedostatečné, respektive nesprávné, a z jakého důvodu (srov. odst. [6] výše). Neobsahuje-li kasační stížnost takovou argumentaci (což je i případ stěžovatele), je nutno na ni nahlížet jako na nepřípustnou, neboť se míjí s kasačními důvody uvedenými v § 103 s. ř. s. (viz § 104 odst. 4 s. ř. s.).
[9] Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná také své usnesení ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS, podle kterého kasační stížnost, která beze změny opakuje žalobní tvrzení a nijak nereaguje na argumentaci krajského soudu, neobsahuje důvody podle § 103 s. ř. s., a má proto být jako nepřípustná odmítnuta (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Vyzývat stěžovatele k odstranění této vady (§ 109 odst. 1 s. ř. s.) není v takové situaci namístě.
[10] Jakkoli tedy stěžovatel v kasační stížnosti formuloval důvody, pro které navrhuje napadený rozsudek městského soudu zrušit, pro posouzení věci je rozhodující, že nijak nepolemizuje s důvody, na nichž stojí napadené rozhodnutí městského soudu (jednak zpochybňuje pouze závěry správních orgánů, jednak toliko opakuje žalobní argumentaci a cituje napadený rozsudek). Za této situace Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než kasační stížnost v souladu s § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s § 104 odst. 4 s. ř. s., za použití § 120 s. ř. s., odmítnout bez věcného projednání pro její nepřípustnost.
[11] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., a to tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. března 2026
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu