USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: S. G., zastoupený Mgr. Oleksandrem Vovchukem, advokátem se sídlem Uruguayská 416/11, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2025, čj. OAM‑403/ZA‑ZA15‑ZA01‑2025, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2025, čj. 16 Az 12/2025‑35,

takto:

I.                    Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II.                 Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III.              Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1]        Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.

[2]        Městský soud se zabýval námitkou žalobce směřující proti neudělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Žalobce namítl, že mu v zemi původu hrozí vážná újma ze strany věřitelů. Městský soud odkázal na rozsudky NSS z 30. 6. 2005, čj. 4 Azs 440/2004‑53 a rozsudek NSS z 31. 7. 2008, čj. 7 Azs 43/2008‑47, ve kterých Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že potíže se soukromými osobami v zemi původu nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Výjimkou by mohla být pouze situace, v níž by se žadatel nemohl domoci ochrany před uvedeným protiprávním jednáním v domovském státě, případně by takové jednání bylo orgány státní moci skrytě podporováno. Městský soud však s odkazem na rozsudek NSS z 11. 3. 2004, čj. 6 Azs 8/2003‑44, dovodil, že žalobce neučinil žádné kroky k využití všech prostředků, které mu právní řád v zemi původu umožňoval, a proto nelze učinit závěr, že mu právní ochrana byla ve státě původu odepřena. Dále Městský soud žalobce upozornil, že důvodem pro udělení mezinárodní ochrany nemůže být jeho subjektivní nedůvěra k institucím (usnesení NSS z 29. 4. 2011, čj. 4 Azs 8/2011‑69, usnesení NSS z 25. 07. 2013, čj. 5 Azs 11/2012‑23, nebo usnesení NSS z 17. 6. 2025, čj. 2 Azs 104/2025‑44, bod 12).

[3]        Městský soud žalobce upozornil na existenci opravných prostředků proti případné nečinnosti policie a na působnost orgánů dohlížejících na dodržování lidských práv v Moldavské republice. Bylo na žadateli, aby v případě, kdy země původu je demokratickým právním státem, věrohodně doložil, že je skutečně pronásledován. To podle nedávné judikatury Nejvyššího správního soudu platí také ve vztahu k Moldavské republice (usnesení z 5. 8. 2025, čj. 7 Azs 77/2025‑30). Městský soud nepovažoval žádný z žalobcem předložených důkazů za způsobilý prokázat výše nastíněné skutečnosti, mimo jiné proto, že závěry obsažené v předložených publikacích měly převážně obecný charakter.

[4]        K námitkám neudělení humanitárního azylu městský soud nejprve shrnul judikaturu Nejvyššího správního soudu, kdy poukázal na rozsudky NSS z 31. 3. 2010, čj. 6 Azs 55/2009‑71, z 31. 10. 2003, čj. 4 Azs 23/2003‑65 nebo z 16. 11. 2005, čj. 4 Azs 34/2005‑60. V nich Nejvyšší správní soud vyložil, že humanitární azyl se zpravidla uděluje v případech osob zvlášť zasažených humanitární katastrofou či vystavených pronásledování ze strany státních orgánů z důvodu jejich politického přesvědčení, rasy, národnosti nebo náboženství. Nejvyšší správní soud sice připustil i možnost udělení humanitárního azylu v případech potíží ekonomického charakteru, nicméně upozornil, že se musí jednat o extrémní případy (čj. 4 Azs 34/2005‑60). K takovému případu ale dle městského soudu ve věci žalobce nedošlo. Nadto městský soud uzavřel, že soudní přezkum rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu je omezený, jak vyplývá z rozsudku NSS z 19. 7. 2004, čj. 5 Azs 105/2004‑72, či z 28. 1. 2015, čj. 1 Azs 200/2014‑27.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

a)       kasační stížnost

[5]        Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[6]        Stěžovatel namítl, že se žalovaný a městský soud dostatečně nezabývali dostupností a účinností právní ochrany v jeho domovském státě, tj. zkorumpovaností policie v zemi původu. Stěžovatel k této otázce zopakoval i námitky, které uváděl už v žalobě.

[7]        Stěžovatel dále napadl závěr o neudělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu, kdy pouze zopakoval žalobní námitky.

b)      vyjádření žalovaného

[8]        Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě a uvedl, že ve svém rozhodnutí vyhodnotil žádost stěžovatele dostatečně jasně, srozumitelně a v souladu s platnými právními předpisy. Ztotožnil se s názorem městského soudu.

III. Posouzení Nejvyššího správního soudu

[9]        Dříve než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k posouzení jednotlivých kasačních námitek, zabýval se jejich přípustností.

[10]    Stěžovatel je v kasační stížnosti povinen vymezit se proti důvodům rozsudku krajského soudu. Pokud tak neučiní a pouze znovu zopakuje námitky, které uvedl již v žalobě, aniž jakkoliv reflektuje argumentaci krajského soudu, pak za předpokladu, že uvedené námitky krajský soud vypořádal vlastní svébytnou argumentací a jejich zopakování nemůže obstát proti závěrům krajského soudu, nejsou takové námitky přípustné (usnesení NSS z 10. 9. 2009, čj. 7 Afs 106/2009‑77, č. 2103/2010 Sb. NSS, z 15. 9. 2009, čj. 6 Ads 113/2009‑43, nebo ze 14. 6. 2016, čj. 1 As 271/2015‑36). Výše uvedené platí i tehdy, pokud stěžovatel například nahradí v kasační stížnosti termín „žalobce“ termínem „stěžovatel“ anebo místo či vedle „správních orgánů“ doplní „krajský soud“ (usnesení NSS z 25. 9. 2024, čj. 8 Azs 165/2024‑29, bod 11). V nyní projednávané věci je nepřípustná ta část kasační stížnosti, která směřuje proti neudělení humanitárního azylu. Jedná se o pasáž doslovně převzatou ze žaloby, kterou městský soud řádně vypořádal v bodech 23 a následujících svého rozsudku. Stěžovatel na tuto argumentaci soudu nijak nereaguje.

[11]    Stěžovatel zopakoval žalobní argumentaci také ve vztahu k otázce dostupnosti a účinnosti právní ochrany v jeho domovském státě. Zde však dodal, že se městský soud uvedenou námitkou nezabýval. Namítl tedy nepřezkoumatelnost jeho rozsudku.

[12]    Nejvyšší správní soud se proto zabýval tím, zda je v této části kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že rozhodoval‑li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS z 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006‑39, č. 933/2006 Sb. NSS, Ostapenko).

[13]    Kasační stížnost, v rozsahu přípustné námitky, je nepřijatelná.

[14]            K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud uvádí, že dle ustálené judikatury platí, že má‑li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal krajský soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (rozsudky NSS z 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003‑130, č. 244/2004 Sb. NSS, či z 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003‑52). Rovněž pokud krajský soud přistoupí k věcnému přezkumu nepřezkoumatelného správního rozhodnutí, zatíží svůj rozsudek stejnou vadou. Nejvyšší správní soud shledal, že městský soud se námitkami stěžovatele týkajícími se možností využití ochrany v zemi původu řádně zabýval v bodě 19 a následujících svého rozsudku. Učinil tak s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na rozsudek z 11. 3. 2004, čj. 6 Azs 8/2003‑44 nebo rozsudek z 22. 12. 2005, čj. 6 Azs 479/2004‑41. Stěžovatel tyto závěry městského soudu, ani jím citovanou judikaturu nijak nezpochybňuje; v kasační stížnosti pouze opakuje informace o zemi původu, které se shodují s tvrzeními uplatněnými již v žalobě. Těmi se městský soud zabýval a vypořádal je v bodech 21 a následujících svého rozsudku. Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud uzavírá, že tvrzená nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu nezaložila přijatelnost kasační stížnosti. K této otázce již existuje ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud tuto judikaturu neshledal rozpornou a není zde prostor ani pro odchýlení se od ní.

IV. Závěr a náklady řízení

[15]    Nejvyšší správní soud konstatuje, že podaná kasační stížnost svým významem nepřesahuje podstatně vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

[16]    O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu NSS z 25. 3. 2021, čj. 8 As 287/2020‑33, č. 4170/2021 Sb. NSS, bod 53). Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 26. února 2026

Jitka Zavřelová

předsedkyně senátu