č. j. 64 A 4/2025- 40
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou ve věci
žalobce: M.B., narozený dne
bytem
proti
žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje
se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2025, č. j. KUJCK 56993/2025,
takto:
Odůvodnění:
1. Magistrát města České Budějovice rozhodnutím ze dne 12. 2. 2025, č. j. OSV/2044/2025, („prvostupňové rozhodnutí“), uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 59 odst. 1 písm. h) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí („zákon o sociálně-právní ochraně dětí“), kterého se dopustil tím, že dne 27. 11. 2023 v době kolem 15:00 hodin v dětském pokoji rodinného domu v obci H. č.p. X, fyzicky napadl svého syna M.B., narozeného dne X, a to opakovanými údery otevřených dlaní obou rukou do oblasti hlavy a obličeje, kdy mu tímto způsobil zranění v podobě zhmoždění hlavy, které si vyžádalo lékařské ošetření, tedy úmyslně použil vůči dítěti nepřiměřený výchovný prostředek.
2. Za uvedený přestupek správní orgán prvního stupně žalobci uložil správní trest pokuty ve výši 4 000 Kč. Současně žalobci uložil povinnost uhradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 2 500 Kč.
3. K odvolání žalobce žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím („napadené rozhodnutí“) podle 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád („správní řád“), prvostupňové rozhodnutí změnil, kdy ve skutkové větě upřesnil, že jednání žalobce si vyžádalo lékařské vyšetření, namísto lékařského ošetření, a žalobci uložený správní trest pokuty zmírnil na správní trest napomenutí. Ve zbytu prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
4. Proti napadenému rozhodnutí žalobce brojí správní žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích („krajský soud“) dne 13. 6. 2025 a doplněnou k výzvě krajského soudu dne 10. 7. 2025. Domáhá se, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
5. Žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného spočívajícím v tom, že úmyslně použil vůči dítěti nepřiměřený výchovný prostředek. Je přesvědčen, že nedošlo k násilí, ale pouze k lehké facce, která byla v dané situaci zcela oprávněná a pro zklidnění situace potřebná. Syn po předchozí slovní rozepři vulgárním způsobem napadl manželku žalobce, kdy ji nazval „ty svině, mrdko“. Manželka byla v tu dobu v šestém měsíci rizikového těhotenství, má výšku 160 cm a váží 55 kg. Syn váží 100 kg a v tu dobu byl ve stavu nepříčetnosti. Žalobce se obával, že by situace mohla eskalovat ve fyzický útok syna, který by byl pro manželku i nenarozené dítě fatální. Svým jednáním proto chtěl dosáhnout zklidnění situace a synovy omluvy.
6. Namítl, že součástí rodičovské odpovědnosti je rovněž povinnost dítěte dbát svých rodičů a podřídit se jejich výchovným opatřením. Limitem použití výchovných opatření je § 884 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („občanský zákoník“), dle kterého mohou být výchovná opatření použita jen v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví ani rozvoj dítěte a nedotýká se jeho lidské důstojnosti. Použití sankčních opatření vyloučeno není. Občanský zákoník tedy klade velký důraz na vlastní uvážení rodičů a jejich schopnost posoudit, co je v konkrétní situaci přiměřené a jaký dopad bude mít zvolený výchovný postup na zdraví a budoucí vývoj dítěte.
7. S ohledem na možnost rodičů uvážit a zvolit přiměřený výchovný prostředek pak bylo ve věci nutno skutkově a důkazně zjistit, co všechno mohlo žalobce vést k tomu, že proti synovi použil takové výchovné opatření. V této souvislosti žalobce poukázal na okolnosti předcházející danému skutku. O možné agresivní povaze syna pak měla vypovídat zpráva základní školy týkající se napadení spolužačky, kterou žalobce navrhl provést jako důkaz, to však správní orgán prvního stupně neučinil. Dle žalovaného přitom nebylo prokázáno, že by syn dříve na svědkyni (manželku žalobce D. B. J.) fyzicky zaútočil či se o to pokusil, a nedalo se tak očekávat opakovaní daného chování. Z dané zprávy školy vyplývá mimo napadení spolužačky též hodnocení povahy syna ze strany školy, dle které jsou dny, kdy nezletilý pracuje bez problémů, a poté dny, kdy se jeho chování naprosto vymyká, jedná nelogickým a agresivním způsobem. Byl-li žalobce srozuměn s popsaným problematickým chováním syna a jeho nepředvídatelností, mohl zcela logicky vyvodit, že nezletilý může zaútočit na těhotnou manželku.
8. V této souvislosti žalobce namítl, že povinností správního orgánu bylo prokázat jak naplnění formální stránky přestupku, tak také stránky materiální. K povinnosti správního orgánu vždy prokazovat materiální stránku přestupku žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45, č. 2011/2010 Sb. NSS. Nevytkl-li žalovaný při zkoumání materiální stránky přestupku správnímu orgánu prvního stupně, že jako důkaz neprovedl navrženou zprávu školy, zatížil správní řízení vadou, která neumožňovala rozhodnout na základě skutkového stavu zjištěného bez pochybností. Právě povaha nezletilého a způsob jeho chování přitom měli vliv na vyhodnocení reakcí žalobce na chování syna v kontextu přítomnosti těhotné manželky.
9. Žalobce navrhl důkaz zprávou základní školy ve Strýčicích ze dne 21. 5. 2024, kterou přiložil k žalobě, svým účastnickým výslechem a výslechem manželky – paní D. B. J..
10. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
11. S ohledem na obsah žaloby dle žalovaného není sporu o to, zda se skutek stal, ale o míru intenzity zásahu do zájmů nezletilého. Poukázal přitom na to, že žalobce v průběhu přestupkového řízení popsal, jakým způsobem syna udeřil, když uvedl: „dal jsem synovi facku zprava a pak zleva, a ještě ránu na zadek“. Z popisu jednání vyplývá, že nešlo o jeden úder, ale o údery opakované.
12. Uvedl, že na straně 3 a 4 napadeného rozhodnutí vyložil, proč považuje jednání žalobce vůči synovi za nepřiměřené, jakým způsobem byly útoky vedeny a jaké měly následky. Ohledně nepřípustnosti tělesných trestů odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2025, č. j. 32 A 21/2023, ve kterém soud uzavřel, že jakýkoliv fyzický trest má vždy ponižující charakter a jedná se tedy o zásah do lidské důstojnosti. Žalobce přitom syna udeřil opakovaně, syn se útoku bránil, ležel na posteli v obranné poloze a brečel. Bezprostředně po útoku opustil otcův dům. Intenzita zásahu vůči synovi proto byla prokázána.
13. Žalobcem zmiňovaná zpráva základní školy nemohla přinést žádné nové skutečnosti, neboť neměla žádnou návaznost na projednávaný skutek. Údajný incident vůči spolužačce se stal na jaře 2023, projednávaný skutek se odehrál o půl roku později, koncem listopadu roku 2023. Pokud žalobce věděl, že se syn může chovat agresivně, bylo jeho povinností jako rodiče situaci zklidnit způsobem odpovídajícím jeho rodičovské odpovědnosti, například odchodem z místa konfliktu, přivoláním matky či jiné osoby blízké. Žalobce synovi vyčítá domnělé agresivní chování, ačkoliv v průběhu řízení byla prokázána pouze slovní agrese vůči manželce žalobce, sám však přistupuje ke skutečnému fyzickému násilí.
14. V přestupkovém řízení tak dle žalovaného bylo prokázáno, že jednání žalobce je nepřiměřeným výchovným prostředkem, neboť ohrozilo zdraví a rozvoj nezletilého dítěte, dotklo se jeho lidské důstojnosti, a naplnilo tak znaky skutkové podstaty předmětného přestupku. Poukázal též na skutečnost, že vůči žalobci je nakonec působeno výchovným trestem napomenutí, namísto trestu represivního.
15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, „s. ř. s.“). O věci samé krajský soud rozhodl bez jednání za splnění podmínek § 51 odst. 1 věty první s. ř. s.
16. Žaloba není důvodná.
17. Nejprve se krajský soud zabýval argumentací žalobce, dle které vůči nezletilému synovi nepoužil nepřiměřený výchovný prostředek, neboť nedošlo k násilí, ale pouze k lehké facce, kdy toto své jednání považuje s ohledem na předchozí vulgární slovní napadání těhotné manželky ze strany syna za oprávněné, pro zklidnění situace potřebné a přiměřené. Volba výchovného opatření při zohlednění omezení stanoveného v § 884 odst. 2 občanského zákoníku přitom závisela na jeho uvážení, přičemž použití sankčních opatření vyloučeno není.
18. Dle § 59 odst. 1 písm. h) zákona o sociálně-právní ochraně dětí se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že „použije vůči dítěti nepřiměřený výchovný prostředek nebo omezení.“
19. Dle § 884 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025, platí, že „[v]ýchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte“. Pro úplnost lze doplnit, že s účinností od 1. 1. 2026 byla do uvedeného ustanovení doplněna věta: „Platí, že lidské důstojnosti dítěte se dotýká tělesné trestání, působení duševního strádání nebo jiné ponižující opatření.“
20. Z dikce citovaných ustanovení plyne, že právní úprava rozhodná pro nyní posuzovanou věc bližší vymezení toho, co se rozumí nepřiměřeným výchovným prostředkem, nestanoví. Je proto zřejmé, že skutková podstata přestupku podle § 59 odst. 1 písm. h) zákona o sociálně-právní ochraně dětí obsahuje neurčitý právní pojem nepřiměřený výchovný prostředek. S neurčitými právními pojmy se ze své podstaty pojí jejich obecnost a nezbytnost konkretizace v aplikační praxi. Tím zákonodárce vytváří prostor správním orgánům, aby zhodnotily, zda konkrétní jednání lze na základě individuální povahy jednotlivých případů podřadit pod skutkovou podstatu obsahující daný neurčitý právní pojem. Správnost podřazení určitého jednání pod neurčitý právní pojem je přitom aplikací práva a podléhá tedy soudnímu přezkumu (srov. rozsudky NSS ze dne 12. 8. 2012, č. j. 5 As 47/2011-77, ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011-69, či ze dne 25. 11. 2025, č. j. 21 Ads 76/2025-29).
21. Výkladem pojmu nepřiměřený výchovný prostředek se v nedávné době zabýval NSS v rozsudku ze dne 25. 11. 2025, č. j. 21 Ads 76/2025–29. Zde s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva učinil závěr, že „tělesné tresty vůči dětem, jako forma špatného zacházení, jsou v rozporu s čl. 3 Úmluvy a nelze je schvalovat, a to ani v situaci, kdy mají být použity z „výchovných důvodů“ (takto argumentovala stěžovatelka). Je jimi zasahováno do důstojnosti dětí (čl. 10 odst. 1 a čl. 7 odst. 2 Listiny) a jsou vždy ponižující. S ohledem na výše popsané závěry je nepochybné, že tělesné tresty dětí jsou ze své podstaty nepřiměřeným výchovným prostředkem.“ Ve vztahu ke skutečnosti, že tělesné trestání občanský zákoník upravuje teprve ve znění účinném od 1. 1. 2026 pak dovodil, že „[v]e světle výše citované judikatury ESLP tělesné tresty vůči dětem jako forma ponižujícího zacházení zasahují do důstojnosti dítěte, jsou tedy i v rozporu s čl. 7 odst. 2 Listiny, a tudíž jsou nepřípustné absolutně a bezvýjimečně (zákon je nemůže implicitně povolovat). Důsledkem toho je, že ačkoli teprve § 884 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2026 pomocí nevyvratitelné domněnky výslovně zakotvuje nepřijatelnost tělesného trestání dětí, nejedná se stricto sensu o změnu dosavadní právní úpravy. Nová úprava je spíše jen upřesněním dosavadní právní úpravy pro dosažení jejího souladu s judikaturou ESLP a také zohledněním mezinárodních závazků České republiky (vyplývajících zejména z Úmluvy o právech dítěte). Jinak řečeno, legislativní zakotvení nevyvratitelné domněnky v § 884 odst. 2 větě druhé občanského zákoníku má sloužit ke snadnější interpretaci neurčitého právního pojmu nepřiměřený výchovný prostředek, než tomu je za aktuálně účinné právní úpravy; nejedná se však o nové právní pravidlo.“ Vyjádřil se též k povinnosti správních orgánů zabývat se v rámci rozhodování o přestupku podle § 59 odst. 1 písm. h) zákona o sociálně-právní ochraně dětí intenzitou a okolnostmi předcházejícími tělesnému trestu, kdy uvedl, že „souhlasí s krajským soudem a žalovaným, že všechny tělesné tresty použité proti dítěti jsou nepřiměřeným výchovným prostředkem, neboť je jimi zasahováno do lidské důstojnosti. Proto také dospěl krajský soud ke správnému závěru, že správní orgány se nemusely zabývat přiměřeností konkrétního tělesného trestu, tedy tím, jaký nástroj, v jakém časovém období a za jakých situací stěžovatelka k trestání nezletilého používala. Jinak řečeno, i pokud by bylo ve správním řízení prokázáno, že stěžovatelka syna trestala pouze „lehkou dřevěnou obracečkou“, fyzické trestání používala v situaci, kdy byl nezletilý vulgární a agresivní, a tělesně ho trestala především v období dvou měsíců (nikoli během půl roku), i v takovém případě by vůči nezletilému použila tělesný trest, který je ze své podstaty nepřiměřeným výchovným prostředkem.“
22. Shora citované závěry zcela dopadají i na nyní posuzovanou věc. Krajský soud neshledal důvod se od nich jakkoli odchýlit. Plyne z nich, že každý tělesný trest použitý proti dítěti je ze své podstaty nepřiměřeným výchovným prostředkem, neboť je jím nepřípustně zasahováno do lidské důstojnosti dítěte a je vždy ponižující. Jako forma ponižujícího zacházení zasahují tělesné tresty do důstojnosti dítěte, jsou tedy v rozporu s čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tudíž jsou nepřípustné absolutně a bezvýjimečně. Ze skutečnosti, že právní úprava výslovně zakotvuje nepřijatelnost tělesného trestání dětí teprve s účinností od 1. 1. 2026, přitom nelze dovozovat, že do té doby byly tělesné tresty přípustné, resp. že nebyly nepřiměřeným výchovným prostředkem. Novelizovaná právní úprava má sloužit pouze ke snadnější interpretaci neurčitého právního pojmu nepřiměřený výchovný prostředek, nejedná se však o nové právní pravidlo. Ze shora popsaných důvodů bylo tělesné trestání nepřiměřeným výchovným prostředkem i před novelou. Vzhledem k tomu, že tělesné trestání je vždy ponižujícím jednáním zasahujícím od lidské důstojnosti dítěte, není povinností správního orgánu zabývat se přiměřeností konkrétního tělesného trestu, tedy ani intenzitou tělesného trestu či chováním dítěte, které tomuto trestu předcházelo.
23. Pro nyní posuzovanou věc to znamená, že nehledě na přechozí vulgární vystupování syna vůči těhotné manželce, žalobcovo jednání naplnilo znaky skutkové podstaty § 59 odst. 1 písm. h) zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Jakékoli tělesné trestání je nutno považovat za nepřiměřený výchovný prostředek, neboť představuje nepřípustný zásah do lidské důstojnosti dítěte. Krajský soud přitom považuje za nesporné, že žalobce vůči nezletilému synovi tělesného trestu užil. Byť žalobce v žalobě hovoří o „lehké facce“, při ústním jednání konaném v rámci přestupkového řízení dne 8. 1. 2025 stran popisu skutkového děje odkázal na obsah svého písemného odporu proti příkazu ze dne 15. 11. 2024. Zde žalobce sám skutkový děj popsal slovy: „V té chvíli jsem zcela při smyslech dal M. facku zprava a pak zleva, abych situaci uklidnil, neboť se schylovalo k fyzickému útoku M. na mě. Pak se začal bránit a chtěl mi ublížit. Dal jsem mu ještě ránu na zadek“. Obsahem spisové dokumentace je rovněž ambulantní zpráva z lékařského vyšetření nezletilého krátce po předmětném skutku, kdy lékař diagnostikoval pohmoždění hlavy (Contusio capitis). O tom, že žalobce opakovanými údery otevřených dlaní obou rukou udeřil nezletilého do oblasti hlavy a obličeje, proto krajský soud nemá i s přihlédnutím k výpovědi syna a manželky žalobce žádné pochybnosti. Nelze zároveň přisvědčit ani tomu, že žalobce jednal v souladu s § 884 odst. 2 občanského zákoníku, neboť ten sankční opatření nevylučoval. Ze shora uvedených důvodů bylo fyzické trestání dítěte nepřiměřeným výchovným prostředkem i v době rozhodné pro projednávaný skutek, kdy to právní úprava výslovně nestanovila.
24. Dále se krajský soud zabýval námitkou žalobce, dle které žalovaný pochybil, nevytkl-li při přezkumu materiální stránky přestupku správnímu orgánu prvního stupně, že neprovedl jím navržený důkaz zprávou základní školy o napadení synovi spolužačky. Z té mělo vyplynout hodnocení agresivní povahy syna ze strany školy či jeho občasné problematické, nelogické a nepředvídatelné chování. Podstatou námitky žalobce přitom je, že správní orgány nerozhodovaly na základě úplně zjištěného skutkového stavu, který by umožňoval rozhodnout bez důvodných pochybností, pokud neprovedly důkaz uvedenou zprávou základní školy. Ze zprávy školy měly vyplynout skutečnosti (agresivní povaha syna a jeho nepředvídatelné chování), při jejichž zohlednění dle žalobce ve věci nebyla naplněna materiální stránka přestupku. S ohledem na tyto vlastnosti totiž mohl žalobce logicky dovodit, že nezletilý může v rámci předmětného incidentu zaútočit na těhotnou manželku, čemuž chtěl svým jednáním zabránit.
25. Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku 25. 11. 2025 dovodil též to, že „okolnosti tělesného trestání dítěte by mohly být relevantní pouze z pohledu (ne)naplnění materiální stránky přestupku. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008–45; č. 2011/2010 Sb. NSS, jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Ke splnění materiálního znaku nedojde pouze tehdy, existují-li významné okolnosti, které snižují konkrétní společenskou škodlivost, že nedosahuje ani minimální hranice typové škodlivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2015, č. j. 3 As 92/2014–32).“ Vzhledem k tomu, že v řízení o přestupku je povinností správního orgánu vždy zjišťovat rovněž naplnění materiální stránky přestupku (srov. žalobcem odkazovaný rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45; č. 2011/2010 Sb. NSS), zabýval se krajský soud tím, jakým způsobem naplnění materiální stránky přestupku hodnotily správní orgány.
26. Na straně 7 prvostupňového rozhodnut správní orgán uvedl, že materiální stránka přestupku je naplněna. Ani to, že nezletilý slovně vulgárními výrazy a vyhrožováním atakoval manželku, nepovažoval správní orgán za jednání umožňující žalobci nezletilého napadnout. Konstatoval, že jednání žalobce považuje za nepřiměřený výchovný prostředek vůči nezletilému, kterému v té době bylo 14 let a trpěl Aspergerovým syndromem, přičemž sám žalobce uvedl, že nezletilý je specifickým dítětem, které se vymyká všem možným standardům a tabulkám. Aspergerův syndrom je poruchou autistického spektra, forma výchovných prostředků musí být uzpůsobena tomuto závažnému psychickému onemocnění, což však žalobce nedodržel. Uzavřel, že žalobce svými výchovnými metodami se zřetelem na věk nezletilého a jeho mravní vyspělost nedodržel zákonná kritéria rodičovské péče, nýbrž s nezletilým zacházel ponižujícím způsobem.
27. S těmito závěry krajský soud souhlasí. Lze dodat, že při zohlednění uvedeného psychického onemocnění nezletilého rozhodně nelze dovodit, že napadl-li jej žalobce způsobem popsaným ve výroku napadeného rozhodnutí, kdy při následném lékařském vyšetření lékař shledal následky v podobě pohmoždění hlavy, jsou ve věci dány jakékoli významné okolnosti, které snižují konkrétní společenskou škodlivost natolik, aby nedosahovala ani minimální hranice typové škodlivosti. Byť nezletilý zcela nepřípustným a vulgárním způsobem vystupoval vůči těhotné ženě, neopravňovalo to žalobce užít fyzického trestu, navíc takové intenzity, že to zanechalo následky na zdraví nezletilého. Naopak, zejména s ohledem na psychické onemocnění nezletilého, bylo na žalobci, aby zvolil výchovné opatření, které se nepřiměřeně nedotkne lidské důstojnosti dítěte.
28. Pokud jde o neprovedení důkazu navrženého žalobcem, na straně 4 prvostupňového rozhodnutí správní orgán zdůvodnil svůj postup tím, že konflikt spočívající v napadení spolužačky je pro probíhající řízení irelevantní, neboť se jedná o zcela odlišný skutek, bez návaznosti na projednávaný případ. Tento postup žalovaný na straně 4 napadeného rozhodnutí označil za souladný se zákonem.
29. Krajský soud souhlasí rovněž s tímto hodnocením správních orgánů. Případný konflikt mezi nezletilým synem a jeho spolužačkou, ke kterému mělo dojít měsíce před projednávaným skutkem, nemá s jednáním žalobce žádnou souvislost. Správní orgány dostály své povinnosti zdůvodnit nevyhovění důkaznímu návrhu žalobce a nejedná se o důkaz opomenutý. Pokud jde o tvrzení, dle kterého ze zprávy měla vyplývat též agresivní povaha nezletilého a jeho nepředvídatelné chování, kdy vědomí o těchto vlastnostech vedlo žalobce k obavě, že by nezletilý mohl napadnout jeho těhotnou manželku, ani tomuto nemůže krajský soud přisvědčit. Nelze dovozovat, že vůči nezletilému bylo nutno s ohledem na jeho povahu přistoupit přímo k fyzickému trestu. Tím nebylo možno předejít případnému fyzickému útoku na manželku, jak žalobce dovozuje. Za účelem usměrnění chování nezletilého mohl užít jiného výchovného opatření, nespojeného s fyzickým útokem na nezletilého. Jak bylo shora vyloženo, fyzické trestání dítěte je vždy nepřiměřeným výchovným prostředkem, pro věc tak není podstatné, jaká byla synova povaha. Bylo na žalobci, aby za dané situace zvolil takový výchovný prostředek, kterým nepřiměřeně nezasáhne do osobnosti nezletilého. Nelze přitom odhlédnout od toho, že žalobce je v kontaktu s nezletilým synem od jeho narození. Od této doby mu je dobře znám jeho zdravotní stav a související psychický vývoj, proto by si měl být vědom, jak s dítětem trpícím Aspergerovým syndromem zacházet, tak, aby zvládalo emočně vypjaté situace. Fyzický trest takovým prostředkem nepochybně není.
30. Krajský soud podotýká, že žalobce k žalobě přiložil zprávu Jubilejní základní školy Svatováclavské ve Strýčicích ze dne 21. 5. 2024, týkající se chování nezletilého syna v jednotlivých měsících školního roku 2023/2024 za období od září do května. V žalobě však žalobce žádným způsobem netvrdí, jaké skutečnosti podstatné pro nyní projednávanou věc mají z přiložené zprávy školy vyplynout. Má-li být jejím prostřednictvím osvědčeno dlouhodobé chování nezletilého ve školním zařízení, platí již shora uvedené – fyzické trestání dítěte je v každém případě nepřiměřených výchovným prostředkem, a to bez ohledu na povahu či chování dítěte. Důkaznímu návrhu krajský soud nevyhověl, neboť z hlediska zjištění stavu věci jde o nerelevantní důkazní prostředek.
31. Pokud jde o žalobcem navržený důkaz účastnickým výslechem jeho osoby a výslechem manželky D. B. J., také ty krajský soud hodnotí jako nadbytečné, proto k jejich provedení rovněž nepřistoupil. Výpověď žalobce ve správním řízení je zachycena v protokolu o ústním jednání ze dne 8. 1. 2025 a výpověď manželky v protokolu o ústním jednání ze dne 29. 1. 2025. Jejich postoj k přestupkovému jednání žalobce je tudíž zřejmý. Oba protokoly jsou součástí správního spisu, z něhož krajský soud při svém rozhodování vychází. Ani v tomto případě žalobce v žalobě neuvedl, jaké skutečnosti podstatné pro správním orgánem zjištěný skutkový stav mají být opětovným výslechem jeho i manželky prokázány. Není proto zřejmé, z jakého důvodu považuje za nutné výslechy opakovat.
32. S ohledem na shora uvedené krajský soud uzavírá, že správní orgán prvního stupně ani žalovaný nepochybil, pokud neprovedl žalobcem navržený důkaz zprávou školy o incidentu se spolužačkou nezletilého. Ve věci zároveň nejsou dány žádné významné okolnosti snižující konkrétní společenskou škodlivost jednání žalobce natolik, že nedosahuje ani minimální hranice typové škodlivosti. Proto správní orgány správně uzavřely, že jednání žalobce naplnilo též materiální stránku přestupku.
33. Byť to žalobce v žalobě výslovně nenamítl, zabýval se krajský soud rovněž tím, zda ve věci nebyly naplněny znaky okolnosti vylučující protiprávnost činu v podobě nutné obrany podle § 25 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich („zákon o odpovědnosti za přestupky“). Žalobce totiž tvrdí, že ke shora pospanému jednání přistoupil, neboť se v návaznosti na vulgární napadení manželky ze strany syna obával eskalace situace ve fyzický útok, který by byl pro manželku i nenarozené dítě fatální. Jednal-li by žalobce v nutné obraně, protiprávnost jeho jednání by byla vyloučena a nemohlo by se jednat o přestupek.
34. Podle § 25 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky platí, že „[č]in jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže jím někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem.“ Dle druhého odstavce uvedeného ustanovení pak „[n]ejde o nutnou obranu, byla-li tato obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“
35. Prvostupňový orgán se na straně 6 rozhodnutí zabýval jednak tvrzením žalobce ohledně hrozícího fyzického napadení jeho osoby, jednak napadení manželky. Pokud jde o napadení manželky, tvrzení žalobce správní orgán odmítl s tím, že se jedná pouze o žalobcovu spekulaci, kdy k žádnému fyzickému útoku nedošlo, ani nebyly dány indicie takovému útoku nasvědčující. Konflikt byl veden slovně a k fyzickému napadení došlo pouze ze strany žalobce. K užití výchovného opatření navíc dle jeho vyjádření došlo v pokoji nezletilého, kde se manželka nenacházela. Manželka pak ve správním řízení uvedla, že nevěděla, zda se na ni nezletilý nerozeběhne, aniž by dále uvedla, z čeho tak usuzovala. Vypověděla přitom také, že viděla, jak nezletilý ležel ve svém pokoji na posteli a měl před obličejem ruce v obranném postavení a kopal do obviněného, z čehož správní orgán usoudil, že jí od nezletilého nehrozilo žádné nebezpečí, které by potvrzovalo verzi žalobce o nutnosti její bezprostřední ochrany proti fyzickému útoku.
36. Žalovaný se na straně 4 napadeného rozhodnutí se závěrem správního orgánu prvního stupně ztotožnil s tím, že znaky nutné obrany naplněny nebyly, neboť žalobce neodvracel útok, kterým reálně a bezprostředně hrozilo nebezpečí chráněnému zájmu. Odkázal zejména na výpověď manželky, dle které v době útoku žalobce na syna nebyla v bezprostřední blízkosti nezletilého, nezletilý se nacházel ve svém pokoji, ze kterého křičel vulgarismy a ona sama se nacházela v obývacím pokoji. Žalobce měl odejít z obývacího pokoje do pokoje nezletilého, kde se fyzický konflikt odehrál. Žalovaný proto dovodil, že reálný útok na manželku nemohl hrozit, neboť se manželka nacházela v jiném pokoji.
37. Pro splnění podmínek nutné obrany je podstatné, zda jednání nezletilého vykazovalo znaky útoku vůči manželce. Útokem se rozumí jednání člověka, které je úmyslné, protiprávní a nebezpečné pro společnost. Judikatura správních soudů vychází z toho, že se musí „jednat o reálné ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, přičemž toto ohrožení bylo vyvoláno protiprávním jednáním fyzické osoby a je určitou měrou nebezpečné pro společnost. Útok musí skutečně existovat reálně, nikoliv pouze ve fantazii obránce, pokud takový reálný útok chybí a existuje pouze v představě obránce, jedná se o domnělou (putativní) nutnou obranu. Útok musí být protiprávní, protože jen takové jednání ospravedlňuje obranu proti útočníkovi. (...) Jednání v nutné obraně musí být přímo zaměřeno na odvrácení uvedeného útoku, tj. mezi tímto jednáním a útokem musí existovat nejen bezprostřední souvislost, ale musí se jednat o takovou obranu, aby byla vůbec způsobilá útok odvrátit“ (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 5. 2014, č. j. 52 Ad 10/2014-77, dále též např. rozsudky NSS ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 As 1/2008-172, či ze dne 14. 4. 2022, č. j. 9 As 170/2020-37).
38. Z citovaného vyplývá, že jednou z podmínek pro kvalifikování jednání jako aktu nutné obrany je existence reálného útoku, který zájmu chráněnému zákonem (ať už zájmu obránce, či jiné osoby) v dané chvíli skutečně hrozí. Nesmí se tedy jednat o útok, který si obránce pouze domýšlí. Pokud zde není reálný útok či skutečně útok nijak nehrozí, nelze následné jednání obránce kvalifikovat jako nutnou obranu.
39. Krajský soud vyhodnotil, že jednání žalobce nenaplňuje znaky nutné obrany, neboť nesplňuje zákonem dané podmínky pro její uplatnění. V okamžiku slovního napadení žalobcovy manželky se nezletilý nenacházel v její blízkosti a bezprostřední fyzický útok vůči ní nemohl hrozit. Ve chvíli, kdy se do konfliktu vložil žalobce, se nezletilý nacházel ve svém pokoji, kam za ním žalobce dle svého vyjádření i vyjádření manželky přišel a teprve zde vůči němu užil fyzického trestu. Manželka se nacházela v jiném pokoji. Je tedy zřejmé, že bezprostřední fyzický útok syna na manželku nehrozil. Žalobcovo tvrzení, že svým jednáním chtěl zabránit možnému fyzickému útoku na manželku, proto neobstojí. Reálný útok ze strany nezletilého v době jednání žalobce manželce nehrozil. Také z výpovědí žalobce a manželky neplynou žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by se k fyzickému útoku syna schylovalo. Možný útok si proto žalobce pouze domýšlel (šlo o jeho představu budoucí možné reality), jedná se tedy o domnělou (putativní) nutnou obranu. Žalovaný proto v napadeném rozhodnutí dospěl ke správnému závěru, že o nutnou obranu v projednávané věci nešlo.
40. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
41. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
České Budějovice 15. ledna 2026
JUDr. Tereza Kučerová v. r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem se potvrzuje: J. M.