[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Václavem Kočkou-Amortem ve věci

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2025, č. j.: MV-108913-6/OAM-2025

takto:

1. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2025, č. j.: MV-108913-6/OAM-2025, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
2. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10 140 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

1. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou včas u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2025, č. j.: MV-108913-6/OAM-2025, jímž bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s.ř.“), zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 12. 6. 2025, č. j.: CPR-4630-24/ČJ-2025-931200-SV, jímž bylo žalobci podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodů 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „z.p.c.“), uloženo správní vyhoštění a byla stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, v délce tří let; dále bylo ve výroku prvoinstančního rozhodnutí konstatováno, že nebyly shledány důvody znemožňující vycestování žalobce, a lhůta k vycestování byla stanovena do 30 dnů od právní moci rozhodnutí.

2. Obsah žaloby

2. Žalobce v žalobě namítal, že správní orgány nesprávně posoudily přiměřenost dopadu rozhodnutí do jeho soukromého života, přičemž ust. § 174a odst. 1 z.p.c. má demonstrativní povahu. Žalobce na území pobývá od roku 2021 a vytvořil si hlubší vazby a vztahy s lidmi žijícími na území, byť s ohledem na neznalost češtiny především v rámci vietnamské komunity. Prvostupňový orgán v rozporu s ust. § 2 odst. 1, § 3 a § 50 odst. 3 s.ř. náležitě nezjistil skutkový stav a dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. Při zjišťování okolností, jež by mohly nasvědčovat obavám o hrozícím skutečném nebezpečí pro žalobce v případě jeho vrácení do domovského státu, měl prvostupňový orgán klást doplňující otázky mj. stran věřitelů coby pravděpodobných členů organizované zločinecké skupiny. Podle žalobce jsou analogicky použitelné závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j.: 5 Azs 66/2008-70. Uložená doba správního vyhoštění je neadekvátní k závažnosti protiprávního jednání žalobce a dalším okolnostem případu. Během čtyřletého pobytu na území nebyl žalobce stíhán pro trestný čin ani projednáván pro přestupek, navíc se dne 31. 1. 2025 sám rozhodl přihlásit státním orgánům.
3. Na základě výše uvedeného žalobce navrhl napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení.

3. Vyjádření žalovaného

4. Žalovaný ve svém vyjádření sdělil, že žalobce opakuje odvolací argumenty, jež již byly vypořádány v napadeném rozhodnutí. Poněvadž žalobce doslovně sdělil, že na území nemá společenské ani rodinné vazby, jsou jeho námitky ohledně vybudovaných „hlubších vazeb“ účelové. Obavy z mafie nejsou podřaditelné pod důvody v ust. § 179 z.p.c., přičemž jak žalobce výslovně uvedl, v případě uloženého správního vyhoštění by do země původu dobrovolně vycestoval. Žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí a navrhl žalobu zamítnout v plném rozsahu.

4. Obsah správního spisu

5. Ze správního spisu bylo zjištěno, že dne 31. 1. 2025 se žalobce dostavil k podání žádosti o mezinárodní ochranu. Nepředložil žádný cestovní doklad ani oprávnění k pobytu (úřední záznam ze dne 31. 1. 2025, č. j.: CPR-4630-2/ČJ-2025-931200-SV).
6. Dne 4. 2. 2025 bylo s žalobcem zahájeno řízení o správním vyhoštění z důvodu absence platného cestovního dokladu a oprávnění k pobytu (oznámení o zahájení správního řízení, č. j.: CPR-4630-9/ČJ-2025-931200-SV).
7. V rámci svého výslechu dne 4. 2. 2025, z něhož byl vyhotoven protokol, č. j.: CPR-4630-13/ČJ-2025-931200-SV, žalobce mj. uvedl, že je svobodný a bezdětný, cestovní pas ztratil v X., kam vycestoval v X., kde v X. pracoval jako pomocník při skládání zboží, asi po třech měsících začal pracovat jako pomocný dělník na stavbách na různých místech v České republice, prostřednictvím krajana žalobce kontaktoval právníka, který mu přislíbil přiznání azylu, pročež se žalobce dostavil X., žalobce si je vědom, že na území přicestoval nelegálně, bez povolení a bez cestovního dokladu, ubytovatel je jen jeho známý, v zemi původu, kde X., měl žalobce velké dluhy a nemohl najít práci, aby je splatil, začal proto podnikat a bral si půjčky, které nedokázal splácet, v zemi původu není politicky, společensky ani nábožensky aktivní, důvod azylové žádosti je ekonomický, půjčku si vzal od mafie a má strach, že mu něco způsobí, ale nemá konkrétní informaci, co by mu udělala, ve vlasti mu nehrozí mučení, držení v otroctví, nucené práce ani zbavení svobody, naopak má záruku osobní bezpečnosti a práva na spravedlivý proces, v České republice nemá vazby, je zdravý, na území se nenachází žádná osoba, ve vztahu k níž by ukončení žalobcova pobytu bylo nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života, žádná překážka vycestování mu není známa, v případě uložení správního vyhoštění se může vrátit do vlasti a vycestuje dobrovolně.
8. S ohledem na žádost o mezinárodní ochranu bylo řízení přerušeno usnesením ze dne 4. 2. 2025, č. j.: CPR-4630-16/ČJ-2025-931200-SV, po rozhodnutí o mezinárodní ochraně v prvním stupni bylo v řízení pokračováno (vyrozumění o pokračování v řízení ze dne 31. 5. 2025, č. j.: CPR-4630-19/ČJ-2025-931200-SV).
9. Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, dne 31. 5. 2025 pod ev. č. ZS58653 vydalo podle ust. § 120a ve spojení s ust. § 179 odst. 1 z.p.c. závazné stanovisko, podle něhož je vycestování žalobce do země původu možné.
10.                      Rozhodnutím prvostupňového orgánu ze dne 12. 6. 2025, č. j.: CPR-4630-24/ČJ-2025-931200-SV, bylo žalobci podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodů 3 a 4 z.p.c. uloženo správní vyhoštění a byla stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, v délce tří let; dále bylo ve výroku rozhodnutí konstatováno, že podle ust. § 179 z.p.c. nebyly shledány důvody znemožňující vycestování.
11.                      Dne 17. 6. 2025 podal žalobce odvolání proti rozhodnutí prvostupňového orgánu, přičemž odvolací námitky se ve značné míře shodují s žalobními body.
12.                      Ministr vnitra dne 17. 9. 2025 pod č. j.: MV-111360-2/OAM-2025 vydal podle ust. § 120a ve spojení s ust. § 179 odst. 1 z.p.c. závazné stanovisko, podle něhož se potvrzuje prvostupňové závazné stanovisko Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 31. 5. 2025 (ev. č. ZS58653) a vycestování žalobce do země původu je možné.
13.                      Dne 22. 10. 2025 vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí.

5. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

14.                      Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu podle ust. § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
15.                      Soud ve věci rozhodl bez jednání, protože postupoval dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.
16.                      Podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 z.p.c. policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn.
17.                      Podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 z.p.c. policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.
18.                      Podle ust. § 179 odst. 1 z.p.c. vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí.
19.                      Podle ust. § 179 odst. 2 z.p.c. za skutečné nebezpečí se podle tohoto zákona považuje navrácení v rozporu s článkem 2 až 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
20.                      Soud předně uvádí, že lustrací v Cizineckém informačním systému bylo dostatečně prokázáno a podloženo, že žalobce pobýval na území bez platného cestovního dokladu a oprávnění k pobytu. Doba neoprávněného pobytu na území započala v blíže neurčený den na konci roku 2021, kdy žalobce přicestoval do České republiky. Sám žalobce během svého výslechu potvrdil, že skutečně nedisponoval platným cestovním dokladem ani oprávněním k pobytu. Dané skutečnosti byly tedy zjištěny dostatečně a byly splněny zákonné podmínky pro uložení správního vyhoštění dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodů 3 a 4 z.p.c.
21.                      Za situace, kdy jsou splněny zákonné podmínky, správní orgán nemá jinou možnost než vydat rozhodnutí o správním vyhoštění. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2021, č. j. 7 Azs 319/2020-40, konstatoval: „Konstrukce § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (…) nedává správnímu orgánu na výběr, jaký právní následek při splnění dispozice právní normy zvolí. Jinak řečeno, v případě naplnění podmínek pro správní vyhoštění nemohl správní orgán prvního stupně postupovat jinak, než vydat rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky (…) Vzhledem tedy k tomu, že neoprávněný pobyt stěžovatelky na území České republiky nemohl být postižen jinak než uložením správního vyhoštění, nelze na něj nahlížet jako na nepřiměřený právní následek či dokonce na vybočení správního orgán z mantinelů správního uvážení“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 Azs 139/2016-46, dále např. jeho rozsudky ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 Azs 120/2017-19, či ze dne 10. 2. 2017, č. j. 4 Azs 8/2017-21).
22.                      K otázce přiměřenosti dopadů rozhodnutí soud odkazuje na právní větu k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j.: 8 As 109/2013-34, kde je uvedeno: „Ustanovení § 174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, obsahuje výčet kritérií, které je nutno vážit při rozhodování o správním vyhoštění cizince. Správní orgán však nemusí v rozhodnutí výslovně vyjmenovat všech 11 tam uvedených kritérií a předjímat u některých případný dopad na rozhodnutí.“ V rozsudku ze dne 19. 4. 2018, č. j.: 3 Azs 234/2017-28, NSS dodal: „Břemeno tvrzení a důkazní o vylíčení otázek soukromého života tíží stěžovatele. Pokud ten o své situaci více neuvedl, nelze žalovanému klást k tíži, že hodnotil přiměřenost správního vyhoštění pouze v intencích toho, co mu o stěžovateli bylo známo ze správního řízení.“
23.                      Správní orgány se podrobně zabývaly absencí ekonomických, kulturních a společenských vazeb žalobce k území České republiky, jakož i jeho zdravotním stavem, přičemž nedospěly k závěru, že by tyto okolnosti jakkoli bránily uložit správní vyhoštění. Žalobce v České republice nemá žádné příbuzné a nevlastní tu žádný majetek, naopak v zemi původu X. Nesdílí společnou domácnost s občanem České republiky ani jiného členského státu Evropské unie, nemá vyživovací povinnost ani se nemusí starat o jinou osobu. Je pochopitelné, že si cizinec během svého pobytu na území vytvoří společenské vazby, ať již jen v rámci své komunity, nicméně toto začlenění není samo o sobě dostatečně relevantním kritériem pro posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí ve smyslu ust. § 174a odst. 1 z.p.c.
24.                      Dle žalobce měly správní orgány vyvinout větší procesní aktivitu stran důvodů dle § 179 z.p.c., měl být podrobněji zjištěn skutkový stav. Žalobce během účastnického výslechu zmínil obavy z mafie, od níž si vzal půjčku, stejně jako strach, že mu něco způsobí, konkrétní informaci, co by mu udělali, však nemá. V prvostupňovém závazném stanovisku bylo vycestování žalobce shledáno možným, neboť mu nic nehrozilo ze strany státních orgánů ani bezpečnostních složek, obava z nemožnosti splácet dluhy nespadá pod důvody dle § 179 z.p.c., v případě problémů se soukromou osobou páchající trestnou činnost se lze obrátit na správní orgány země původu a v případě nečinnosti policie je možné podat stížnost k nadřízeným orgánům. Opatřená zpráva o zemi původu, z níž vychází závazné stanovisko, (Informace OAMP, Vietnam, Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 23. 5. 2025), hovoří o politickém zřízení, aktuální politické situaci, porušování práv ze strany bezpečnostních orgánů, ratifikaci mezinárodních lidskoprávních dokumentů, trestu smrti, možnosti vycestování a návratu do vlasti, azylovém systému a absenci aktivních vojenských konfliktů. V odvolání žalobce uvedl, že se na něj vztahují důvody znemožňující vycestování, se zlehčováním situace spočívající v ohrožení mafií nesouhlasí, ze samotné neschopnosti zaplatit dluh mafii vyplývá skutečné nebezpečí. Přezkumné závazné stanovisko ministra aprobovalo prvostupňové závazné stanovisko a konstatovalo, že obavu ze soukromého věřitele nelze podřadit pod taxativní výčet důvodů dle § 179 z.p.c., který relevantní obavy pojí jen s činností státních orgánů či bezpečnostních složek. Přezkumné závazné stanovisko opět (a jen) vycházelo z téže zprávy o zemi původu.
25.                      Soud nepřistoupil na argument požadující větší procesní aktivitu správních orgánů, žalobce se mohl dostatečně vyjádřit během pohovoru a dále též v odvolání. Nebylo vadou, pokud nedošlo k dalšímu, podrobnějšímu dotazování. Ostatně, řízení o správním vyhoštění nestanoví ve vztahu k zjišťování nebezpečí v zemi původu takové rozsáhlé požadavky, jako je tomu v řízení o mezinárodní ochraně, obě řízení jsou v daném ohledu nesrovnatelná; proto též neobstojí ani odkaz na azylový rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j.: 5 Azs 66/2008 – 70, v souvislosti s nímž ani není konstatováno, jaké konkrétní závěry rozsudku má žalobce na mysli.
26.                      Soud však přesto seznal námitku důvodnou, a to v části nedostatečného zjištění skutkového stavu. Žalobce vyjádřil obavu z věřitelské mafie. Obě závazná stanoviska vycházela pouze z jediné, stejné a obecné zprávy o zemi původu, zároveň zdůraznila absenci obav ze státních i bezpečnostních orgánů. Prvostupňové stanovisko odkázalo žalobce na policii a v případě její nečinnosti na nadřízené složky, přezkumné stanovisko označilo obavy ze soukromých osob za neslučitelné s důvody dle ustanovení § 179 z.p.c. Z opatřené zprávy o zemi původu však žádná možnost obrátit se efektivně na policii pro ochranu před mafií nevyplývá, informace se vůbec nezabývá věřitelskými mafiánskými strukturami ani činností policie v případě obdobných potíží. Pouhá nemožnost zaplatit dluhy jistě není relevantní, avšak žalobce v dané souvislosti hovořil o obavách před mafií, což staví celý problém do jiného světla. Ztotožnit se nelze ani se závěrem, že by jednání soukromých osob nemohlo zakládat skutečné nebezpečí ve smyslu ustanovení § 179 odst. 1 z.p.c. Skutečným nebezpečím se rozumí navrácení v rozporu s čl. 2 – 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, předestřené články chrání nejelementárnější lidská práva; zákonná úprava a především ani zásada non-refoulement nikterak neomezují rozsah subjektů, z jejichž strany by mohlo skutečné nebezpečí hrozit, nepochybně se tudíž může jednat i o soukromé osoby (mafii), pokud by státní orgány před jejich počínáním neposkytovaly dostatečnou ochranu. Z jediné opatřené zprávy o zemi původu taková možnost ani náznakem nevyplývá, proto není závazné stanovisko založeno na skutkovém stavu, který by měl oporu ve spisu, v důsledku čehož trpí totožnou vadou i napadené rozhodnutí samotné (§ 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.).
27.                      Doba, po kterou žalobce nebude moci vstoupit na území členských států EU, byla stanovena mírně nad polovinou zákonného rozmezí a správní orgány ji řádně odůvodnily. Za situace, kdy žalobce na území České republiky pobýval bez oprávnění k pobytu a bez cestovního dokladu od konce roku 2021, nelze v postupu žalovaného shledat zneužití správního uvážení, a to ani s přihlédnutím k absenci stíhání pro přestupek či trestný čin a k dobrovolnému přihlášení se úřadům, jelikož délka neoprávněného pobytu bez cestovního dokladu byla natolik dlouhá, že uložení správního vyhoštění těsně nad polovinou sazby nelze shledat nikterak excesivní. Přestože vypořádání se s odvolacími námitkami včetně tvrzených polehčujících okolností z napadeného rozhodnutí v jeho celku (případně též ve spojení s rozhodnutím prvostupňovým) implicitně vyplývá, bude nicméně namístě, aby žalovaný v novém rozhodnutí v odvolání tvrzené polehčující okolnosti zmínil explicitně.
28.                      Ze všech výše uvedených důvodů soud napadené rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
29.                      V novém řízení budou možné překážky vycestování posouzeny v souladu s právní úpravou. Stran délky správního vyhoštění budou v odůvodnění výslovně zmíněny a vyhodnoceny tvrzené polehčující okolnosti uvedené v odvolacích námitkách (nespáchání trestného činu ani přestupku a dobrovolné přihlášení se policii). Podle ust. § 78 odst. 5 s.ř.s. je správní orgán vysloveným právním názorem Městského soudu v Praze vázán.
30.                      O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s.; žalobce byl ve věci samé úspěšný, proto mu přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náklady vynaložené žalobcem v daném řízení představují náklady právního zastoupení spočívající v odměně za 2 úkony právní služby (§ 7, § 9 odst. 5, § 11 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. – tj. převzetí zastoupení a písemné podání k soudu) v částce 4 620 Kč za jeden úkon, celkem 9 240 Kč a náhradu hotových výdajů v částce 450 Kč za jeden úkon, celkem 900 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky). Jelikož zástupce neuvedl, že je plátcem DPH, nebyla náhrada nákladů zvýšena o částku odpovídající výši daně. Celková výše nákladů řízení tedy činí 10 140 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 22. prosince 2025

JUDr. Václav Kočka-Amort, v. r.

samosoudce