[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph. D. v právní věci
bytem X.
zastoupený advokátem JUDr. Tomášem Vymazalem
sídlem Wellnerova 1322/3c, 779 00 Olomouc
proti
žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, Odbor dopravy a silničního hospodářství
sídlem třída Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2023, č. j. KUZL 56469/2023, sp. zn. KUSP-49064/2023/DOP/Ků,
takto:
Odůvodnění
I. Vymezení věci
2. Prvostupňovým správním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Tohoto přestupku se měl žalobce dopustit dne 27. 7. 2022 v 17:37 hodin v obci Hulín, na pozemní komunikaci ul. Holešovská, v blízkosti domu č.p. 528, ve směru jízdy na obec Třebětice, kdy jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Audi A6 LIMOUSINE, reg. zn. X, za jízdy držel v pravé ruce mobilní telefon tmavé barvy. Tímto jednáním porušil povinnost v § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu. Za toto nedbalostní jednání byl žalobci uložen dle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu a § 35 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), správní trest - pokuta ve výši 2 000 Kč. Dále mu byla uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku v paušální částce 1 000 Kč dle § 95 odst. 1 přestupkového zákona a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení.
3. Porušení právní povinnosti žalobcem bylo v odůvodnění správního rozhodnutí dále specifikováno tak, že byl porušen zákaz držet při jízdě vozidlem v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení, čímž došlo k porušení povinnosti uvedené v § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu.
II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě
4. Žalobce v podané žalobě namítal, že napadené rozhodnutí je zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti, neboť žalovaný nereagoval na odvolací argumentaci žalobce (namítal nesrovnalosti ve výpovědích svědků a rozporoval objektivní možnost ho pozorovat při držení telefonu ve vozidle vzhledem k rychlosti vozidla a zatmaveným sklům vozidla) a neprovedl k důkazu fotografii vozidla se zatmavenými skly (fotografii předložil žalobce s doplněním odvolání, s nímž se žalovaný nevypořádal). Tímto důkazem měl žalobce v úmyslu zpochybnit věrohodnost tvrzení svědků ohledně možnosti rozpoznat, zda při jízdě rychlostí 50 km/h držel v ruce mobilní telefon. V doplnění odvolání žalobce uvedl, že 2 až 3 vteřinový interval při jízdě rychlostí 50 km/h odpovídá ujeté vzdálenosti vozidla přes 40 metrů. Není tak možné, aby svědci po uvedenou dobu a na takovou vzdálenost spolehlivě pozorovali, zda žalobce držel hovorové zařízení.
5. Žalobce dále namítal, že mu před vydáním rozhodnutí nebyla dána možnost vyjádřit se k věci a k podkladům rozhodnutí dle 36 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobce na konci ústního jednání sdělil, že se k věci vyjádří poté, co budou provedeny jím navržené důkazy. Prvostupňový správní orgán však žalobci nesdělil, že jeho důkazní návrhy zamítá a přistoupil k vydání rozhodnutí. Žalovaný tento nezákonný postup akceptoval. Z uvedených důvodů má žalobce za to, že jsou dány podmínky pro zrušení napadeného rozhodnutí (spolu s prvostupňovým správním rozhodnutím) dle § 76 odst. 1 písm. c) zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), pro jeho nezákonnost z důvodu podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem.
6. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí namítal žalobce také z toho důvodu, že v průběhu správního řízení nebyly provedeny důkazy, které navrhoval, a správní orgány se s nimi nevypořádaly. Nevyžádaly si a neprovedly zejména kamerové záznamy (ze služebních kamer či vozidla). Rovněž si nevyžádaly přehled o počtu a výsledku kontrol žalobce coby řidiče od Obvodního oddělení Policie ČR Hulín, včetně informace o tom, kteří policisté se kontrol účastnili. Nebyl proveden ani důkaz listinou „Potvrzení o provedené kontrole ze strany OOP Hulín“ a stejně tak nebylo přistoupeno k provedení vyšetřovacího pokusu z místa, kde se skutek stal. Prvostupňový správní orgán se s navrženými důkazy nevypořádal (neprovedení důkazů nezdůvodnil, resp. zvolil nelogickou a neopodstatněnou argumentaci) a žalovaný tento postup akceptoval. Podle žalobce je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
8. Žalobce v závěru své žaloby namítal, že spáchání přestupku, tj. držení telefonu žalobcem při řízení vozidla, nebylo v řízení prokázáno. Rozhodnutí prvostupňového správního orgánu i žalovaného byla založena na výpovědích policistů, mezi nimiž však existují rozpory. Tyto výpovědi nejsou v souladu s obsahem úředního záznamu a ani s kamerovým záznamem. Výpovědi těchto svědků nejsou podle názoru žalobce věrohodné. Na pořízení dalších důkazů, včetně navrhovaných žalobcem, ale správní orgán rezignoval. Svědek Š. vypovídal zcela shodně s písemným úředním záznamem, přičemž uvedl, že dechovou zkoušku provedla svědkyně Š. Z kamerového záznamu je však zřejmé, že ji provedl on sám, což podle žalobce svědčí o tom, že si danou situaci nepamatuje a při výpovědi vycházel pouze z úředního záznamu. Svědkyně Š. si podle žalobce na událost nepamatuje, ve své výpovědi uvedla pouze to, že žalobce držel mobilní telefon, aniž by byla schopna specifikovat jeho typ či barvu. Není tedy pravdou, že oba policisté uvedli, že viděli tmavý předmět v ruce žalobce a tento považovali za mobilní telefon. O barvě telefonu vypovídal pouze svědek Š. Žalobce dále uvedl, že v průběhu správního řízení poukázal na několik okolností, které jsou podle jeho názoru podstatné pro posouzení věrohodnosti svědeckých výpovědí, přičemž s těmito okolnostmi se správní orgány nevypořádaly. Jedná se zejména o délku doby, po kterou mohlo být jeho vozidlo pozorováno policejní hlídkou, dále skutečnost, že vozidlo mělo zatmavená skla, jakož i podezření žalobce, že policisté byli na jeho osobu cíleně zaměřeni a kontrola byla účelová.
9. Ze všech shora uvedených důvodů žalobce soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného k žalobě
10. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí. Stejná argumentace žalobce byla použita již v průběhu správního řízení. Jednotlivé námitky byly správními orgány již vypořádány, včetně námitky v doplnění odvolání. Doplnění odvolání jen rozvíjí předchozí argumentaci žalobce. Skutečnost, že toto v napadeném rozhodnutí výslovně nezmínil, neznamená porušení práv žalobce, neboť celkově se s jeho tvrzeními v rozhodnutí vypořádal. K fotografii vozidla předložené žalobcem žalovaný uvedl, že se otázce zatmavení skel věnoval v rozhodnutí dostatečně. Pokud jde o neprovedení navržených důkazů, žalovaný konstatoval, že videozáznamy z dalších kamer představují spíše nadstandardní důkazní prostředek, který často vzhledem k nízké kvalitě záznamu a nevhodnému úhlu snímání není způsobilý spolehlivě prokázat spáchání přestupku. K přehledu o počtu a výsledcích kontrol žalobce uvedl žalovaný, že provedení tohoto důkazu nebylo důvodné, zejména za situace, kdy by pouze potvrdil skutečnosti již uvedené svědkyní Š., která ve své výpovědi uvedla, že zná žalobce a identifikovala jeho registrační značku. K navrhovanému vyšetřovacímu pokusu žalovaný uvedl, že by nepřinesl žádné nové skutečnosti. Po rozboru výpovědí svědků žalovaný dospěl k závěru, že jsou detailní a svědčí o individualizovaném vnímání události. To podle něj dokládá, že policisté popsali skutečnosti, které sami vnímali, nikoliv to, co si mysleli, že vidí, nebo co by mohli dovozovat z úředního záznamu.
11. Žalovaný soudu navrhl, aby žalobu zamítl jako nedůvodnou.
IV. Replika žalobce
12. K písemnému vyjádření žalovaného sdělil žalobce ve své replice, že v průběhu správního řízení přednesl argumentaci, kterou zpochybnil věrohodnost svědků, a dále brojil i proti objektivním podmínkám pozorování policistů. Zdůraznil, že správní orgán nekriticky přijal tu část výpovědí, v nichž policisté shodně s úředním záznamem uvedli, že viděli žalobce držet mobilní telefon v pravé ruce. Žalovaný si ale nekladl otázku, zda na danou vzdálenost, z daného úhlu a při ztížených pozorovacích podmínkách bylo možné jednoznačně identifikovat, zda řidič držel v ruce mobilní telefon. Žalobce závěrem uvedl, že na svém původním žalobním návrhu trvá.
V. Jednání u krajského soudu
VI. Posouzení věci krajským soudem
14. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející řízení a rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, a to podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
15. Předem soud uvádí, že smyslem soudního přezkumu není podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto soud může, v případě shody jeho názoru s argumentací správního orgánu v odůvodnění napadeného rozhodnutí, odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130, publikováno pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, čj. 2 Afs 37/2012-47; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
16. Dále soud připomíná, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že správní soud (jakož i správní orgán) je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, neboť jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Nejvyšší správní soud dále uvedl v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů, že: „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek.“ K tomu také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5.6.2017, č.j. 7 Ads 74/2017 – 31, dle něhož „není povinností správního soudu reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní (podpůrně srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06, III. ÚS 989/08, III. ÚS 961/09, IV. ÚS 919/14, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43).“
17. Podle § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.
18. Podle § 36 odst. 1 správního řádu, nestanoví-li zákon jinak, jsou účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí; správní orgán může usnesením prohlásit, dokdy mohou účastníci činit své návrhy.
19. Podle § 36 odst. 2 správního řádu mají účastníci právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Pokud o to požádají, poskytne jim správní orgán informace o řízení, nestanoví-li zákon jinak.
20. Podle § 36 odst. 3 správního řádu platí, že nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.
21. Podle § 50 odst. 4 správního řádu pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
22. Podle § 51 odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek.
23. Podle § 52 správního řádu jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.
24. Podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu nesmí řidič při jízdě vozidlem držet v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.
25. Ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 téhož zákona stanoví, že fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla v rozporu s § 7 odst. 1 písm. c) drží v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.
26. Soud se přednostně zabýval námitkou nezákonnosti napadeného rozhodnutí, když žalobce namítl jeho nezákonnost ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro porušení ustanovení o řízení před správním orgánem. Tvrdil, že mu bylo správním orgánem prvního stupně znemožněno vyjádřit se k věci před vydáním rozhodnutí, jak mu to garantuje § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobce údajně na závěr ústního jednání deklaroval zájem vyjádřit se k věci, ale své stanovisko hodlal sdělit až po provedení jím navržených důkazů. Nebyl však informován správním orgánem o tom, že jeho důkazní návrhy neprovede a přistoupí k vydání rozhodnutí.
27. Při posuzování této námitky vycházel soud z obsahu správního spisu, který dokumentuje průběh správního řízení. Součástí spisu je oznámení o přestupku, úřední záznam, videozáznam na elektronickém nosiči dat (CD), evidenční karta řidiče a fotografie vozidla. Ve věci se konalo ústní jednání, v jehož průběhu byli jako svědci vyslechnuti zasahující policisté.
28. Z protokolu o ústním jednání soud zjistil, že správní orgán prvního stupně v souladu s § 36 odst. 1 správního řádu vyzval žalobce k uplatnění práva navrhovat další důkazy. Žalobce této výzvy využil a navrhl provedení důkazů, konkrétně záznamů z dalších kamer, přehledu o počtu a výsledku kontrol řidiče včetně informace o tom, kteří policisté se kontrol účastnili, listiny „Potvrzení o provedené kontrole ze strany OOP Hulín“ a provedení vyšetřovacího pokusu. Správní orgán prvního stupně následně konstatoval, že má k dispozici dostatečný podklad pro rozhodnutí, a proto žalobce podle § 36 odst. 3 správního řádu vyzval k uplatnění práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, případně ve smyslu § 36 odst. 2 správního řádu k celému průběhu řízení. Poučení správního orgánu bylo podepsáno jak žalobcem, tak jeho zástupcem. Správní orgán dal žalobci zřetelně najevo, že po skončení ústního jednání bude dokazování ukončeno. Dle § 52 správního řádu není správní orgán návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy potřebné ke zjištění stavu věci. Bylo tedy na žalobci, aby se v rámci vyjádření k podkladům pro rozhodnutí vyjádřil ke všem dosud provedeným důkazům. Žalobce na poučení reagoval tak, že své právo vyjádřit se podmínil tím, že tak učiní až po provedení jím navržených důkazů. Tímto postupem mohl účelově prodloužit řízení a donutit správní orgán pokračovat v dokazování. Správní orgán zjevně vyhodnotil navrhované důkazy jako nadbytečné, které nepřispějí ke zjištění skutkového stavu bez zbytečných pochybností. Skutečnost, že žalobce své vyjádření podmínil splněním podmínky, které správní orgán ani nevyhověl, nemůže založit domněnku, že žalobce byl zkrácen na svém právu vyjádřit se. Byl to žalobce, kdo se svým jednáním této možnosti vzdal.
29. Pokud jde o návrhy žalobce na doplnění dokazování, konkrétně o doplnění záznamů z dalších kamer, přehledu o počtu a výsledku kontrol řidiče včetně informace o tom, kteří policisté se kontrol účastnili, listiny „Potvrzení o provedené kontrole ze strany OOP Hulín“, a dále o provedení vyšetřovacího pokusu, nelze bez dalšího považovat napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné jen proto, že tyto důkazy nebyly provedeny. Správní orgán je podle § 3 správního řádu povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tato tzv. modifikovaná zásada materiální pravdy však neznamená, že správní orgán musí automaticky provést veškeré důkazy navržené účastníkem řízení. Mohly by tak být navrhovány zcela irelevantní důkazy, jejichž vyhledáním a provedením by sice došlo k prodloužení řízení a oddálení rozhodnutí ve věci přestupku, ale tyto by nijak nepřispěly ke zjištění skutkového stavu. Povinnost provést důkaz nastává tehdy, pokud může přispět k objasnění skutkového stavu nebo je způsobilý důvodně zpochybnit věrohodnost již provedených důkazů. Na druhou stranu správní orgány nemají zcela volnou úvahu při rozhodování o tom, které důkazy provedou. V přestupkovém řízení jsou vázány zásadou vyšetřovací a případné neprovedení navrženého důkazu musí řádně odůvodnit.
30. Z obsahu protokolu o jednání (založen ve správním spisu) vyplývá, že žalobce nemohl v závěru jednání jakkoliv dovozovat, že správní orgán prvního stupně automaticky provede všechny jím nově navrhované důkazy. Správní orgán je povinen účastníka řízení informovat o prováděných důkazech, umožnit mu účast při jejich provádění a dát mu prostor k vyjádření. Pokud by přistoupil k provádění důkazů navržených žalobcem, jistě by žalobce o tom informoval. V projednávané věci správní orgán žalobce řádně vyzval, poučil jej o jeho procesních právech a sdělil mu, že má za to, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn, a že má k dispozici dostatek podkladů pro rozhodnutí. Z uvedeného je zřejmé, že správní orgán nepovažoval další dokazování za potřebné, a proto k provedení navržených důkazů nepřistoupil. Tuto skutečnost žalobci zprostředkovaně sdělil tím, že jej vyzval k vyjádření se k podkladům rozhodnutí, čímž dal najevo, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn a dokazování považuje za ukončené.
31. Soud z napadeného rozhodnutí ověřil, že správní orgán prvního stupně i žalovaný v projednávané věci splnili své povinnosti vůči účastníku řízení. S neprovedením důkazů navržených žalobcem se řádně vypořádali. Nelze tedy přisvědčit tvrzení žalobce, že se žalovaný s jeho argumentací „nijak nevypořádal“. Oba správní orgány se s námitkami žalobce výslovně zabývaly a neprovedení navržených důkazů řádně odůvodnily. Žalobce má samozřejmě možnost rozporovat argumentaci správních orgánů či zpochybňovat její správnost; pokud však pouze tvrdí, že jeho námitky nebyly vůbec vypořádány, nemůže mu soud přisvědčit. Soud proto uzavírá, že námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí není důvodná.
32. Soud ještě k důkazům žalobcem navrhovaným a správním orgánem neprovedeným doplňuje, že na str. 5 prvostupňového rozhodnutí správní orgán postup zdůvodnil tak, že rozhodnutí opírá zejména o svědecké výpovědi policistů a průběh silniční kontroly na videozáznamu, což mu umožnilo zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností. Vyšetřovací pokus pak označil za nadbytečný, neboť je namístě jen tehdy, pokud účelu vyšetřovacího pokusu nelze dosáhnout jinak. Jde o přestupkové jednání viditelné pouhým okem, kdy není potřeba žádných přístrojů či odborných znalostí policistů. Není důvod pochybovat o pravdivosti tvrzení zakročujících policistů (rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2007, č.j. 4 As 19/2007-114), neboť na rozdíl od řidiče neměli policisté jakýkoliv zájem na věci a jejím výsledku, vykonávali jen svou služební povinnost, při níž jsou vázáni závazkem, aby případný zásah do práv a osobních svobod nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem. Nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policisté v této věci dané zásady překročily. Další kamerové záznamy, pokud by existovaly, by byly dle výpovědi policistů přiloženy ke spisovnému materiálu. Pokud jde o přehled počtu a výsledků policejních kontrol žalobce, pak zde správní orgán neshledal souvislost s projednávaným přestupkem a nezjistil, jaké skutečnosti ve vztahu k přestupkovému jednání žalobce by měl soupis prokazovat. Žalovaný k tomu na str. 4 až 6 napadeného rozhodnutí doplnil, že skutečnost, zda řidič vozidla drží v ruce hovorové zařízení, je objektivně vnímatelná lidským zrakem. Ačkoliv se policisté mohou stejně jako ostatní lidé splést, v dané věci vypovídali v podstatných rysech vzájemně souladně, konzistentně a jejich výpovědi nevykazovaly žádné logické rozpory či nejasnosti. Jelikož byl přestupek dostatečně zjištěn provedenými důkazy, nebylo chybou, pokud si správní orgán nevyžádal případné další kamerové záznamy. Z úředního záznamu nevyplynulo, že by o přestupku byl pořízen i videozáznam z palubní kamery vozidla. Z výpovědi policistky vyplynulo, že ne všechna služební vozidla jsou vybavena kamerami. U přestupků pozorovatelných okem představuje záznam z videokamery či fotoaparátu spíše důkazní nadstandard, přitom takový záznam či fotografie nemusí být vždy schopny prokázat přestupek pro svou špatnou kvalitu či úhel pozorování. Vyšetřovací pokus by nic nového nepřinesl, navíc by musel být proveden ve stejné roční době a za obdobného počasí, jako zjištěný skutek, aby bylo možno stimulovat obdobné pozorovací podmínky. Žalovaný také označil za nadbytečné prověřovat četnost policejních kontrol žalobce, když o jeho častém protiprávním jednání svědčí evidenční karta řidiče. Sama policistka Š. si kontroly žalobce nevybavila. Silniční kontrola žalobce v posuzované věci nebyla vyprovokována tím, že se policisté na něj zaměřili, nýbrž držením mobilního telefonu během řízení a nesledováním cesty, čímž na sebe žalobce policisty upoutal. Proto se za ním vydali s vozidlem. Původně ho nezamýšleli kontrolovat. Výše uvedené zdůvodnění soud shrnuje tak, že je z něj zcela zřejmé, proč nebyly k důkazu provedeny vyšetřovací pokus, přehled o počtu a výsledku policejních kontrol žalobce, další kamerové záznamy. Soud pokládá toto zdůvodnění za dostatečné, logické a souladné s právními předpisy.
33. K problematice prokazování skutkového stavu výpověďmi policistů soud předně odkazuje na dlouhodobou a konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které lze citovat např. jeho rozsudek ze dne 26. 11. 2021, č. j. 5 As 364/2020-21, z jehož bodu 18 vyplývá: „A co se týká výslechů policistů, kteří byli spáchání přestupku přítomni, a kteří tak mohou uvést podstatné informace k průběhu celého skutkového děje, k tomu je nutno uvést, že se jedná o standardní důkazní prostředek-srov. § 51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád ), podle kterého lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné k zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že obecně lze policistu považovat za nestranného svědka, neprokáže-li se v konkrétním případě něco jiného (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010-63, a ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011-70, nebo rozsudek ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013-27, na který stěžovatelka sama v kasační stížnosti odkazovala).
34. Nejvyšší správní soud si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, N 119/81 SbNU 853, kde Ústavní soud shledal, že v demokratickém právním státě, v němž jsou si všichni lidé rovni, nelze obecně bez dalšího přikládat vyšší váhu výpovědím policistů jako příslušníků mocenských složek oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž jsou policejní či jiné státní pravomoci vykonávány. Tento závěr však není v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle níž lze obecně policistu považovat za nestranného svědka. Posouzení věrohodnosti výpovědí policistů je součástí hodnocení důkazů v každém konkrétním případě, při němž je třeba vzít v úvahu všechny okolnosti případu, aniž lze automaticky výpovědím policistů přiznávat větší věrohodnost než výpovědím jiných svědků. Výpověď policisty tak hodnotí správní orgán podle § 50 odst. 4 správního řádu, stejně jako všechny ostatní důkazy podle své úvahy (zásada volného hodnocení důkazů). Věrohodnost jeho výpovědi jako svědka mohou snižovat důkazy svědčící o jeho zaujatosti vůči pachateli přestupku např. tehdy, provádí-li policista po tvrzeném spáchání přestupku rozsáhlou kontrolu technického stavu vozidla či jeho vybavení, není-li k ní dán rozumný důvod (k tomu srov. již citovaný rozsudek č. j. 7 As 83/2010-63), či další podobné šikanózní jednání policisty. Tvrzení pachatele přestupku o tom, že byl něčemu takovému na místě podroben, je proto potřeba vnímat citlivě. V takovém případě, jsou-li mezi výpovědí pachatele a policisty rozpory, přičemž další důkazy tyto rozpory neodstraňují, k uznání viny údajného pachatele rozhodně pouhá výpověď zasahujícího policisty nepostačuje. Stejně tak je nutno u obtížně pozorovatelných přestupků (např. nepřipoutání bezpečnostním pásem či držení hovorového zařízení řidičem při jízdě, které měli policisté vidět na velkou vzdálenost) důsledně hodnotit, zda měli policisté vůbec možnost jeho spáchání spatřit (k tomu srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 1 As 66/2018-34)."
35. K přestupku, který spočívá v držení telefonního přístroje při řízení vozidla, se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011 – 47, v němž uvedl: „V takové situaci je klíčové zhodnotit věrohodnost a konzistentnost výpovědí svědků. Není v takové situaci nutně nezbytné, aby součástí spisu byly i důkazní prostředky jiné, zejm. fotografie, videa apod. Skutečnost, že řidič vozidla drží v ruce telefonní přístroj, je totiž objektivně vnímatelná lidským zrakem. Proto tvrzení policistů, že stěžovatelku viděli držet v ruce za jízdy telefonní přístroj, může být samo o sobě věrohodným důkazem, aniž by byl předložen další důkaz, neboť k tomu není potřeba odborná znalost ani zvláštní vybavení (…).“
36. K tomu, co lze považovat za přestupek pozorovatelný pouhým okem, a jaký důkazní standard je těchto případech dostačující, soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2015, č. j. 5 As 40/2015-38, dle kterého „pouze v případech přestupků pozorovatelných pouhým okem (nepřipoutání se bezpečnostním pásem, telefonování za jízdy), kdy v normálních situacích tento přestupek není nijak dokumentován (například fotografií či videozáznamem), věrohodné svědectví policistů zpravidla představuje dostatečný důkaz o jeho spáchání. Rozporuje-li řidič spáchání takovéhoto přestupku, je nutné policisty vždy vyslechnout jako svědky.“
37. Ve věci pod č.j. 10 As 339/2020-44 Nejvyšší správní soud uvedl: „[14] Důkazním standardem spojeným s prokazováním držení telefonu při řízení vozidla se NSS již vícekrát zabýval. Ve svých rozhodnutích opakovaně dospěl k závěru, že držení telefonu při řízení patří mezi tzv. obtížně zachytitelné přestupky. U těchto přestupků je tedy třeba klást vyšší nároky na přesvědčivost důkazů. Standardně pozoruje policista tyto přestupky pouhým okem; následně se tedy prokazují jen jejich svědeckými výpověďmi a není neobvyklé, že proti sobě stojí tvrzení policistů a obviněného z přestupku (rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2019, čj. 1 As 66/2018–34, body 17 a 18). Obviněný tak může být shledán vinným ze spáchání takového přestupku jen tehdy, pokud provedené důkazy vytvoří dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací, které nemohou vést k jinému závěru, než že telefon při řízení motorového vozidla skutečně držel v ruce. Nutným předpokladem dosažení takového důkazního standardu je, aby některý z policistů něco takového vůbec objektivně mohl vidět. To předpokládá, že policisté (či alespoň jeden z nich) byli v takovém postavení k vozidlu řidiče, že vzhledem k jejich vzájemné vzdálenosti a k orientaci neprůhledných (špatně průhledných) částí vozidel mohli jednání řidiče vidět, a to natolik detailně, aby si byli jisti, že to, co drží v ruce, je skutečně telefon (rozsudek NSS ze dne 17.6.2011, čj. 7 As 83/2010-63). Z judikatury NSS plyne, že u přestupku spočívajícího v držení hovorového zařízení za jízdy hrají při zkoumání výpovědi policistů a reálnosti tvrzených skutečností důležitou roli například výhledové podmínky, vzdálenost policistů od vozidla řidiče a čas, po který mohli policisté přestupek pozorovat (srov. rozsudky ze dne 29. 9. 2015, čj. 4 As 159/2015–23, či ze dne 29. 3. 2016, čj. 1 As 27/2016–34).“
38. Předmětem sporu je především to, zda správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav. V řízení o přestupku se nelze spokojit jen s pravděpodobnou verzí skutečného stavu, že se obviněný dopustil přestupku. Není–li mimo rozumnou pochybnost prokázáno, že jednáním žalobce byly naplněny znaky skutkové podstaty přestupku, nemůže být učiněn závěr, že byl přestupek spáchán. V takovém případě v souladu se zásadou in dubio pro reo, nelze obviněného shledat vinným (dále viz rozsudky ze dne 27. 6. 2013, č.j. 7 As 145/2012-39, a ze dne 9. 10. 2015, č. j. As 206/2015-39).
39. Při zjišťování skutkového stavu správní orgány vycházely zejména z oznámení o přestupku, úředního záznamu policie a výpovědí policistů. Ze stejných podkladů vycházel při přezkoumání postupu správních orgánů i zdejší soud.
40. Z provedených důkazů vyplývá, že hlídka Obvodního oddělení Policie České republiky Hulín, ve složení prap. J. Š. a prap. M. Š., vykonávala v daný den dohled nad bezpečností silničního provozu v obci Hulín, okres Kroměříž, konkrétně na ulici Holešovská. Služební vozidlo bylo zaparkováno kolmo k této ulici, na ulici Hviezdoslavova, ve vzdálenosti přibližně 3 metrů od komunikace. Hlídka shodně uvedla, že spatřila řidiče přijíždějícího vozidla (žalobce), jak během řízení drží v pravé ruce mobilní telefon, a to v úrovni poloviny volantu. Oba policisté coby svědci vypověděli, že žalobce viděli přes okno spolujezdce, které bylo lehce zatmavené. Na sedadle spolujezdce se nikdo nenacházel, což jim umožnilo nerušený výhled do vozidla. Svědkyně Š. navíc uvedla, že na uvedeném místě pravidelně sleduje, zda řidiči používají bezpečnostní pásy nebo mobilní telefon, a to za dobrých výhledových a světelných podmínek, aby předešla případným sporům s řidiči. Oba svědci se shodli, že boční okna vozidla byla zatmavená, avšak výhled do interiéru vozidla byl podle jejich výpovědí dostatečný. Dobrou viditelnost potvrdil ve své výpovědi i svědek Š. Žalobce po seznámení s přestupkem popřel jednání kladené mu za vinu a odmítl podepsat úřední záznam o přestupku. Stejnou skutkovou verzi, tj. že mobilní telefon v době řízení nedržel, uplatnil ve správním řízení a následně i v žalobě. V rámci správního řízení předložil fotodokumentaci, z níž má podle jeho názoru vyplývat, že přes zatmavená skla nebylo možné do vozidla vidět. Za účelem prokázání tohoto tvrzení navrhoval provedení vyšetřovacího pokusu. Dále žalobce namítal, že výpovědi policistů jsou ve vzájemném rozporu, a že se správní orgány nezabývaly otázkou jejich nestrannosti ani případným zájmem na výsledku řízení.
41. Skutečnosti, které podle judikatury Nejvyššího správního soudu mohou snižovat věrohodnost výpovědi policistů jako svědků, žalobce v řízení netvrdil, a to jak před správními orgány, tak ani v řízení před soudem. Soud se neztotožňuje s pojetím posuzování zaujatosti příslušníků Policie České republiky, které žalobce předestřel. V žalobě zpochybňoval jejich hodnověrnost, resp. nezaujatost, s odkazem na rozpory v jejich tvrzeních – konkrétně v tom, kdo prováděl dechovou zkoušku. Z videozáznamu pořízeného kamerou svědkyně Š. má soud za prokázané, že dechovou zkoušku provedl svědek Š. Před jejím provedením však svědkyně Š. položila svědkovi Š. dotaz, zda již byla zkouška provedena; po jeho odpovědi, že nikoliv, jej požádala o její provedení. Za těchto okolností je zcela přirozené, že mohlo ve vzpomínkách svědkyně Š. dojít k záměně osoby, která zkoušku nakonec provedla. Předmětem řízení je přestupek spočívající v držení telefonního přístroje v ruce při řízení motorového vozidla. V popisu toho, kdy a za jakých okolností oba policisté pozorovali, že žalobce drží v pravé ruce hovorové zařízení, se jejich výpovědi shodovaly. Právě tuto shodu soud pokládá (ve shodě se správními orgány) za rozhodující.
42. Z obsahu správního spisu vyplývá, že policejní kontrola probíhala standardním způsobem, bez jakýchkoli excesů. Soud se důkladně seznámil se svědeckými výpověďmi policistů a neshledal, že by z důvodů tvrzených žalobcem bylo možné považovat tyto výpovědi za rozporné ve vztahu ke skutečnostem relevantním pro posouzení věci, zejména v otázce držení telefonního přístroje žalobcem během jízdy. Soud konstatuje, že žalovaný v napadeném rozhodnutí náležitě zdůvodnil, proč považoval výpovědi svědků za věrohodné, a také to, že důkazy zhodnotil způsobem odpovídajícím požadavkům správního řízení. V této souvislosti soud připomíná, že hodnocení důkazů je ovládáno zásadou volného hodnocení, přičemž jeho limitem jsou zásady logiky a vnitřní bezrozpornosti. Způsob hodnocení důkazů musí být v odůvodnění rozhodnutí řádně popsán, což bylo v posuzované věci splněno jak rozhodnutím žalovaného, tak rozhodnutím správního orgánu prvního stupně.
43. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně popsal, které skutečnosti považoval za prokázané, a proč přisvědčil svědeckým výpovědím příslušníků Policie ČR. V této souvislosti zdejší soud odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2016, č. j. 41 A 106/2014–53, z nějž mimo jiné vyplývá, že „Situace, kdy proti sobě stojí tvrzení policistů a přestupce, není neobvyklá. Správní orgán důkazy posuzuje v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, dostupné důkazy hodnotí dle svého uvážení. To však neznamená, že některý z důkazních prostředků může mít a priori vyšší váhu než jiný. Míra věrohodnosti prováděných důkazů, konzistentnost výpovědí a další okolnosti plynoucí ze specifika každé projednávané věci dají ve svém souhrnu správnímu orgánu ucelený obraz o tom, jak se projednávaná věc udála. Přitom není vždy nezbytné, aby správní orgán měl k dispozici i další důkazní prostředky, jako jsou například fotografie či jiné záznamy.“ S těmito závěry se zdejší soud i v nyní posuzované věci plně ztotožnil. Žalobní námitku proto shledal nedůvodnou.
44. Zdejší soud neshledal ve správním spise žádné indicie nasvědčující tomu, že by výslechy svědků byly prováděny účelově či v rozporu se zákonem. Svědecké výpovědi zasahujících policistů jsou ve svých podstatných částech konzistentní a vzájemně se logicky doplňují; zároveň korespondují s dalšími podklady obsaženými ve správním spise. Ve vztahu k hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí, zejména pokud jde o identifikaci předmětu, který měl žalobce držet v ruce, krajský soud odkazuje na hodnocení žalovaného v napadeném rozhodnutí, s nímž se plně ztotožňuje. Žalovaný přiléhavě odůvodnil, proč považoval výpovědi policistů za věrohodné, a zároveň se vypořádal s námitkami žalobce, které směřovaly proti jejich obsahu. Žalovaný se rovněž vyjádřil k důkazním návrhům žalobce, konkrétně k předložené fotografii vozidla a navrženému vyšetřovacímu pokusu, jejichž cílem bylo zpochybnit tvrzení svědků, že v ruce žalobce jednoznačně viděli telefonní přístroj. Tyto důkazní návrhy žalovaný oprávněně označil za nadbytečné, neboť skutkový stav byl podle jeho názoru dostatečně objasněn jinými důkazními prostředky (viz výklad shora).
45. Žalobce namítal, že žalovaný měl kromě výslechů svědků provést alespoň zjednodušený statický vyšetřovací pokus, jehož cílem mělo být ověření, co mohli svědci reálně vidět. K tomu zdejší soud konstatuje na základě správního spisu a provedeného dokazování, že skutkový stav byl v této věci zjištěn v potřebné úplnosti (blíže viz výklad shora). Nebylo tak důvodu provádět další důkazy navrhované žalobcem. Důkazní návrhy žalobce v rámci správního řízení (součást správního spisu), nebyly způsobilé zpochybnit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu. Fotografie se zatmavenými skly vozidla nebyla pro dané řízení ničím novým, potvrdily to svědci, správní orgány tak od samého počátku řízení pracovaly s poznatkem, že skla byla zatmavena, nikoliv však neprůhledná. Provedení tohoto důkazu by tedy k ničemu nevedlo. Fotografie vozidla byla založena do spisu jako podklad, nicméně žalobce nebyl vyzýván k seznámení se s ním, neboť ho velmi dobře znal (sám ho předložil). Z řízení nevyplynuly žádné indicie, které by mohly založit domněnku o možném šikanózním přístupu policistů vůči žalobci, tudíž nebylo třeba vyžádat přehled o počtu a výsledku policejních kontrol, jak navrhoval žalobce. Kontrola žalobce byla náhodná, založená na skutečnosti, že v daný čas projížděl kolem policejní hlídky. Pozornost policistů na sebe upoutal držením telefonního přístroje při řízení. Ti ho přitom původně vůbec nezamýšleli kontrolovat. Z evidenční karty řidiče, založené rovněž ve správním spise, však vyplývá „bohatá“ historie žalobce, který se opakovaně dopouštěl různých přestupků. Správní orgány se tedy náležitě vypořádaly s důkazy a jejich hodnocení soud pokládá za logické, přesvědčivé a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
46. Žalobce také namítal, že žalovaný nereagoval na jeho argumentaci uvedenou v odvolání. Soud tomu nemohl přisvědčit. Povinnost vypořádat se přezkoumatelným způsobem s uplatněnými námitkami neznamená, že musí správní orgán reagovat na každý dílčí argument či tvrzení žalobce (srov. např. rozsudky NSS ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 7 As 79/2012, ze dne 3. 4. 2014, č.j. 7 As 126/2013-19, a ze dne 10. 12. 2021, č.j. 3 As 366/2019-41). V posuzované věci žalovaný postavil svoji vlastní argumentaci (odstavce 22 až 27 napadeného rozhodnutí), kterou rozvinul argumentaci prvostupňového správního orgánu v jeho rozhodnutí na straně 4 až 6.
47. Správní orgán se námitkami žalobce zabýval na stranách 4 až 6 svého rozhodnutí, přičemž závěry tam uvedené soud považuje za přesvědčivé a nemá k nim výhrady. K tvrzení žalobce, že správní orgány nezohlednily nepřesnosti a rozpory ve výpovědích policistů, a to ve vztahu k podkladům, které sám předložil, soud uvádí, že oba svědci shodně vypověděli, že žalobce měl zatmavená skla. Přesto se jejich výpovědi ohledně toho rozhodného, co viděli, shodují. Soud v této souvislosti znovu poukazuje na vyjádření žalovaného, který v napadeném rozhodnutí uvedl, že navrhovaný vyšetřovací pokus by nepřinesl žádné nové poznatky. Navíc by musel být proveden za obdobných světelných a klimatických podmínek jako v době spáchání přestupku, aby bylo možné simulovat srovnatelné poznávací podmínky. Žalovaný také poznamenal, že obdobný vyšetřovací pokus již byl proveden ve věci projednávané pod sp. zn. KUSP 64403/2019/DOP/Ti. Tento pokus byl realizován přibližně rok po spáchání přestupku, ve stejném časovém období a za obdobných světelných podmínek. Policisté se nacházeli na stejném místě jako při zjištění přestupku, a figurant projížděl kolem jejich stanoviště v obdobném vozidle stejné značky. Z pokusu vyplynulo, že policisté byli schopni rozpoznat, co řidič projíždějícího vozidla držel v ruce. Při pěti simulovaných průjezdech rychlostí 50 km/h policisté správně identifikovali: rozložený papírový kapesník (průjezd č. 1), mobilní telefon (průjezd č. 2), složený papírový kapesník (průjezd č. 3), mobilní telefon (průjezd č. 4) a prázdnou ruku (průjezd č. 5).
48. Žalobce svoji další námitku ještě směřoval k pozorovacím podmínkám policistů. Konstatoval, že policisté technicky nemohli zpozorovat přestupek tak, jak ho popisovali. V doplnění odvolání ještě uvedl, že přestupek s ohledem na rychlost jízdy (cca 50 km/h), délku ujetého úseku za dobu, co byl hlídkou policie pozorován, nemohl postačit k tomu, aby bylo možné, s ohledem na konkrétní okolnosti, pozorovat, co držel v ruce. Jak již bylo shora uvedeno, služební vozidlo bylo zaparkováno kolmo k vozovce, ve vzdálenosti přibližně 3 metry od komunikace. Pozorování probíhalo bočním oknem spolujezdce, které bylo pouze lehce zatmavené. Na sedadle spolujezdce se nenacházela žádná osoba, což umožnilo nerušený výhled do kabiny vozidla. Doba pozorování činila přibližně tři sekundy, během nichž vozidlo projelo kolem stanoviště hlídky rychlostí přibližně 50 km/h (maximální rychlost v obci). Tato doba je dostatečná pro zaznamenání pohybu ruky a většího předmětu, jako je mobilní telefon. Soud má tak za to, že za okolností, za nichž mělo dojít ke spáchání přestupku, bylo pozorování ze strany zasahujících policistů technicky možné. Jejich výpovědi byly plné detailů, jež potvrzovaly individualizované vnímání okolností přestupku, kdy popisovali to, co skutečně viděli, a nikoli to, co si přečetli v úředním záznamu, jak namítal žalobce. Výpovědi svědků soud pokládá za věrohodné, konzistentní a logické. Policisté byli v době výkonu služby cíleně zaměřeni na kontrolu dodržování zákazu držení telefonního/hovorového zařízení při řízení motorového vozidla. K samotnému pozorování došlo za denního světla, za dobrých světelných podmínek, bez rušivých vlivů a při minimálním provozu na komunikaci. Oba policisté shodně uvedli, že viděli řidiče držet mobilní telefon v pravé ruce. Jejich výpovědi korespondují i s dalšími zjištěními a podklady obsaženými ve správním spise. Soud také zohlednil to, že policisté jsou v rámci výkonu služby pravidelně vystavováni situacím, kdy musí rychle a přesně vyhodnotit chování řidičů, přičemž jejich schopnost rozpoznat předmět v ruce řidiče je podpořena praxí a odborným výcvikem. Výpovědi policistů jsou tedy věrohodné a logické, nebyly ničím zpochybněny (žalobce svoji verzi případu ani nepředložil) a soud na základě výše uvedeného uzavírá, že skutkový stav byl správními orgány zjištěn v nezbytném rozsahu, bez důvodných pochybností, při zákonném hodnocení důkazů v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
49. Žalobcem odkazovaný rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2023, č.j. 8 As 261/2021– 36, vztahující se k dokazování přestupku na nyní posuzovaný případné dopadá, neboť se podstata žalobní argumentace týká věrohodnosti jediného svědka. Navíc zde nebyly postaveny na jisto ani podmínky pozorování, tj. kde svědek stál a jaký měl pozorovací úhel. Naopak v nyní posuzované věci byl zjištěný skutkový stav založen na souladných výpovědích dvou svědků. Jejich svědecké výpovědi byly podloženy i zákresem pozorovacího stanoviště do fotografie mapového portálu. Žalobce kolem nich projel v kolmém směru, byl tedy znám i úhel pozorování. Souladností výpovědí policistů, jejich věrohodností a též pozorovacím podmínkám policistů se věnovaly obě správní rozhodnutí.
50. Soud konstatuje, že ze správního spisu ani z tvrzení žalobce nevyplývá, že by policisté nemohli přestupek žalobce reálně zaznamenat. Tvrzení žalobce soud neshledal jako dostatečně konkrétní a relevantní k tomu, aby zpochybnily svědecké výpovědi policistů. V projednávané věci bylo dostatečným způsobem prokázáno naplnění skutkové podstaty přestupku spočívající v držení telefonního přístroje v ruce při řízení motorového vozidla ve smyslu § 125c odst. 1 písm. f) bodu 1 zákona o silničním provozu.
51. V průběhu řízení nevyvstaly žádné indicie nasvědčující tomu, že by chování zasahujících policistů bylo nestandardní, šikanózní nebo že by měli osobní zájem na výsledku věci. Soud neshledal žádné relevantní důkazy, které by zpochybňovaly jejich výpovědi, jež byly v rámci přestupkového řízení konzistentní a dostatečně určité. Nebyly zpochybněny ve správním řízení, ani v řízení před soudem. V projednávané věci tak bylo – s ohledem na povahu přestupku a možnosti správních orgánů při jeho zjišťování – s dostatečnou mírou jistoty bez důvodných pochybností prokázáno, že žalobce uvedený přestupek spáchal, jak je uvedeno v rozhodnutích správního orgánu prvního stupně i žalovaného.
52. Soud neshledal nepřezkoumatelnost ani nezákonnost napadeného rozhodnutí. Rovněž neshledal žádné vady v řízení před správním orgánem prvního stupně ani před žalovaným jakožto odvolacím orgánem, které by mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Skutkový stav byl správními orgány zjištěn v souladu s obsahem správního spisu, přitom jejich postup odpovídal zásadám správního řízení. Žalobní námitky nesměřovaly k otázce druhu, výše či přiměřenosti uložené sankce, proto se těmito otázkami soud při přezkumu blíže nezabýval.
VII. Závěr a náklady řízení
53. Ze shora uvedených důvodů krajský soud žalobu zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s.
54. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s. Neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 23. října 2025
JUDr. Kateřina Mrázová, Ph.D., v. r.
samosoudkyně