č. j. 31 Af 9/2025-56
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., a JUDr. Terezy Matuškové, v právní věci
žalobce: Ing. L. K.
bytem X
zastoupen advokátem Mgr. Františkem Málkem
sídlem 17. listopadu 238, 530 02 Pardubice
proti
žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, 602 00 Brno
za účasti: statutární město Pardubice
sídlem Pernštýnské nám. 1, 530 21 Pardubice
o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 7. 2. 2025, č. j. ÚOHS-04507/2025/162,
takto:
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. V této věci soud posuzoval otázku, zda byl žalobce aktivně legitimován k podání návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy na veřejnou zakázku podle § 254 odst. 1 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek („ZZVZ“).
2. Žalobce se u žalovaného domáhal zahájení řízení o uložení zákazu plnění ze smlouvy na veřejnou zakázku zadanou statutárním městem Pardubice („zadavatel“). Návrh podal vůči dodatku č. 3 ze dne 31. 3. 2022 ke smlouvě o dílo ze dne 18. 11. 2011 („dodatek č. 3“), kterým došlo ke změně vybraného zpracovatele územního plánu na Ateliér Cihlář-Svoboda s. r. o.
3. Žalovaný nejdříve řízení usnesením ze dne 17. 10. 2022, č. j. ÚOHS-36199/2022/500, zastavil, jelikož podle něj žalobce nesplnil všechny požadavky vážící se k podání návrhu, neboť návrh v zákonné lhůtě nedoručil zadavateli. Toto usnesení předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže („předseda“) potvrdil rozhodnutím ze dne 12. 1. 2023, č. j. ÚOHS-43747/2022/162. Zdejší soud však obě rozhodnutí rozsudkem ze dne 11. 9. 2024, č. j. 31 Af 11/2023-83, zrušil s tím, že nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení.
4. Žalovaný v dalším řízení návrh žalobce rozhodnutím ze dne 9. 12. 2024, č. j. ÚOHS-47289/2024/500, dle § 265 písm. b) ZZVZ zamítnul, neboť podle něj nebyl podán osobou oprávněnou. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí bránil rozkladem, který předseda rozhodnutím ze dne 7. 2. 2025, č. j. ÚOHS-04507/2025/162, zamítl a rozhodnutí žalovaného potvrdil („napadené rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí předsedy“).
II. Obsah žaloby
5. Napadené rozhodnutí je podle žalobce nepřezkoumatelné a nezákonné. Žalovaný i jeho předseda podle žalobce postupovali v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů, pokud teprve po dvou letech dospěli k závěru, že žalobce není aktivně legitimován k podání návrhu. Zásada procesní ekonomie má sloužit adresátům veřejné správy, nikoliv správnímu orgánu. Správní orgán tak měl ihned na počátku vyjmenovat všechny důvody bránící meritornímu přezkumu, a teprve následně umožnit účastníkům se proti takovému rozhodnutí bránit. Nelze jako zákonné akceptovat, aby správní orgán postupně přicházel s novými důvody pro věcné nevyřízení návrhu a navrhovatel utrácel nemalé prostředky na jejich vyvracení, ačkoliv je mohl vyvrátit všechny najednou již před dvěma lety.
6. Správní orgány nesprávně interpretují zákonné podmínky aktivní legitimace. Využívají zužující interpretaci pojmu dodavatel i pojmu újma a nesprávně a nepřípustně vykládají také pojem navrhovatel. Povaha návrhu na uložení zákazu plnění ze smlouvy je specifická. Nelze proto aktivní legitimaci spojovat se stejnými pravidly jako v případě námitek. Ustanovení § 254 ZZVZ je ustanovením speciálním a použije se přednostně před obecnými pravidly v § 249, potažmo § 241 odst. 1 ZZVZ.
7. Prvkem obecné definice dodavatele dle § 5 ZZVZ není vztah ke konkrétní veřejné zakázce. Výklad žalovaného má za následek, že tentýž podnikatel bude v jednom řízení vyhodnocen jako dodavatel, ale v jiném řízení mu tento statut přiznán nebude. Ničemu takovému neodpovídá ani zákonná definice, ani důvodová zpráva, podle které je dodavatel v evropském právu pojímán velice široce. Žalobce je hospodářsky činným subjektem, který, byť třeba jednorázově, definici dle § 5 ZZVZ naplňuje. Žalovaný i jeho předseda užívají eurokonformní výklad účelově, neboť nevzali v potaz široké vymezení pojmu „hospodářský subjekt“, který odpovídá českému pojmu „dodavatel“. Současně v jiném svém dřívějším rozhodnutí žalovaný naopak tvrdil, že využít eurokonformní výklad definičního ustanovení není na místě, neboť jazykové vyjádření českého textu je jednoznačné. Tentýž argument lze dle žalobce aplikovat i v nynější věci. V minulosti žalovaný aktivní legitimaci přiznal i osobám, které předmět veřejné zakázky plnit nemohly. Předseda pak tyto závěry staršího rozhodnutí dezinterpretuje, pokud tvrdí, že ve skutečnosti žalobcem odkazované rozhodnutí shodně jako nyní napadené rozhodnutí stanovilo, že návrh nemůže podat osoba, která nepodniká na trhu, na němž se obchoduje předmět veřejné zakázky.
8. Zužujícímu výkladu sporných pojmů nenasvědčuje ani smysl právní úpravy zadávání veřejných zakázek, ke kterému neodmyslitelně patří ochrana zásad 3E. Má-li dozor chránit i zásady 3E, nelze dospět k závěru, že aktivně legitimována je pouze osoba, která je sama konkurentem vybraného dodavatele. Žalobce připomíná, že návrh podal proto, že zadavatel zadal veřejnou zakázku novému vybranému dodavateli, aniž by tomu předcházela jakákoliv soutěž. Dozorové procesy by měl být oprávněn spustit každý, kdo prokáže, že mu byla postupem zadavatele způsobena újma nebo mu újma hrozí. Tímto způsobem by byly náležitě chráněny zásady a zároveň by se předcházelo šikanózním návrhům osob, které nemají na zadání veřejné zakázky žádný osobní zájem. S touto argumentací se dle žalobce předseda nevypořádal.
9. I pojem „újma“ žalovaný nepřípustně zužuje, pokud tvrdí, že tato újma musí spočívat v tom, že danému dodavateli nebyla konkrétní zakázka zadána, nebo se o ni nemohl ucházet. Dané ustanovení je přitom koncipováno velmi široce a hovoří obecně o újmě na právech. Žalobce je přesvědčen, že zákonná právní úprava vyžaduje pro aktivní legitimaci k podání návrhu pouze vznik či hrozbu újmy na právech, čímž je dostatečně zajištěno, aby institut sloužil pouze k ochraně hospodářské soutěže, nikoliv k šikanování zadavatelů.
10. Žalobce ve svých podáních prokázal silný vztah k veřejné zakázce. Tento vztah má jednoznačně ekonomickou povahu a v ekonomické oblasti se rovněž projevuje újma, která mu postupem nově vybraného dodavatele bezprostředně hrozí. Žalobce podmínky aktivní legitimace splnil.
11. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud zrušil rozhodnutí předsedy, eventuálně i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
12. Podle žalovaného z žádného právního ustanovení neplyne povinnost zabývat se v případě absence jedné z podmínek vedení řízení podmínkami dalšími. Právě to by totiž bylo procesně neekonomické, jelikož by správní orgány musely vyřešit více otázek, a přitom by dospěly ke stejnému výsledku.
13. Žalovaný nikdy netvrdil, že k zahájení řízení o návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele je obecně legitimován pouze takový stěžovatel, který podal námitky. Nelze ovšem přehlížet systematiku zákona a nerespektovat legislativní zkratky. Jak námitky, tak návrh na uložení zákazu plnění ze smlouvy je oprávněn podat stejný subjekt, a tím je právě stěžovatel definovaný v § 241 odst. 1 ZZVZ.
14. Smyslem práva veřejných zakázek je hospodárné nakládání s finančními prostředky. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2004/18/ES, směrnice Rady ze dne 21. prosince 1989 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přezkumného řízení při zadávání veřejných zakázek na dodávky a stavební práce a ZZVZ regulují konkrétní postupy zadavatele související s konkrétním obchodním případem. Žádné ze stanovených pravidel naopak nemíří na ochranu podnikajícího subjektu, který o plnění zakázky zájem mít nemůže. Žalobce dovozuje svoji aktivní legitimaci pouze z procesních ustanovení, aniž by se zároveň dovolával ochrany veřejného subjektivního práva. Aktivní legitimaci mají mít pouze ty subjekty, k jejichž ochraně hmotněprávní ustanovení zákona slouží.
15. Dodavatelem se rozumí osoba, která nabízí poskytnutí služeb nebo stavebních prací. Toto nabízení se však musí nějakým způsobem týkat konkrétní veřejné zakázky, nejedná se o širokou veřejnost. Ta má k dispozici pouze institut podnětu. Újmou se pak rozumí alespoň teoretická ztráta možnosti konkrétní veřejnou zakázku získat. Žalobce sice argumentuje širokým výkladem pojmu dodavatel v evropském právu, opomíjí však, že evropský zákonodárce mířil pouze na ochranu subjektů, které mají na zakázce alespoň potenciální zájem.
16. Žalobcem odkazovaná rozhodnutí žalovaného nejsou relevantní. V šetřeném případě nepanuje rozpor mezi unijní a evropskou úpravou, není proto na místě odkaz na rozhodnutí, v němž žalovaný vysvětloval, že unijní úprava nebrání přijmout českému zákonodárci přísnější opatření. Žalovaný navíc opakovaně uváděl, že namítanou nezákonnost postupu zadavatele již přezkoumával ve správním řízení zahájeném z moci úřední, v němž dospěl k závěru, že zákon porušen nebyl.
17. Vzhledem k výše uvedenému žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
18. Osoba zúčastněná na řízení se k žalobě nevyjádřila.
IV. Posouzení věci
19. Žaloba není důvodná.
20. Soud se nejdříve zabýval žalobcem obecně zmíněnou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost je třeba vnímat jako objektivní překážku, která znemožňuje věcný přezkum napadeného rozhodnutí, tj. zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Aby bylo rozhodnutí přezkoumatelné, z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé, jak o věci žalovaný rozhodl, jaký skutkový stav vzal za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech a jak se vypořádal s uplatněnými námitkami (např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74, nebo rozsudky ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004-62, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015-45, nebo ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017-35). Zdejší soud takovou vadu neshledal. Z rozhodnutí předsedy i žalovaného je patrné, jak správní orgány uvážily o skutkových okolnostech, jaký zastávají právní názor i jakým způsobem vykládají ustanovení ZZVZ.
21. Podle § 250 odst. 2 ZZVZ lze po uzavření smlouvy na veřejnou zakázku či rámcové dohody podat pouze návrh na uložení zákazu plnění smlouvy podle § 254, a to i bez předchozího podání námitek.
22. Podle § 254 odst. 1 písm. a) ZZVZ může návrh na uložení zákazu plnění smlouvy na veřejnou zakázku podat navrhovatel, který tvrdí, že zadavatel uzavřel smlouvu bez předchozího uveřejnění oznámení o zahájení zadávacího řízení, předběžného oznámení nebo výzvy k podání nabídek ve zjednodušeném podlimitním řízení, ačkoli byl povinen toto oznámení, předběžné oznámení nebo výzvu k podání nabídek ve zjednodušeném podlimitním řízení uveřejnit.
23. Podle § 251 odst. 1 věty první musí návrh vedle obecných náležitostí podání stanovených správním řádem obsahovat označení zadavatele, v čem je spatřováno porušení zákona, v jehož důsledku navrhovateli vznikla nebo hrozí újma na jeho právech, návrhy na provedení důkazů, a čeho se navrhovatel domáhá.
24. Podle § 265 písm. b) ZZVZ úřad návrh zamítne, pokud návrh nebyl podán oprávněnou osobou.
25. Unijní právo akcentuje ochranu práv osob, které mají nebo měly zájem na získání určité veřejné zakázky a jimž v důsledku domnělého porušení práva EU nebo vnitrostátní právní úpravy v oblasti zadávání veřejných zakázek vzniká či reálně hrozí újma. Těmto osobám má být dostupné přezkumné řízení, které lze v případě ZZVZ označit za dvoustupňové. Zahrnuje totiž v první řadě podání námitek (§ 241), a následně podání návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele k žalovanému. Přezkumné řízení vedené před žalovaným je, na rozdíl od řízení o podaných námitkách, již správním řízením ve smyslu § 9 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
26. Tomuto pojetí svědčí také systematika ZZVZ. Zákon v části třinácté upravuje ochranu proti nesprávnému postupu zadavatele. Část třináctá se dále dělí na dvě hlavy. V hlavě I. (§ 241-247) je upraveno námitkové řízení. V hlavě II. (§ 248-272) je upraven dozor nad dodržováním zákona, v jehož dílu 2. jsou upravena řízení o přezkoumání úkonů zadavatele, kam spadá i § 254, zvláštní ustanovení o návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy.
27. Řízení o návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy je pak řízením určitým způsobem specifickým, neboť ve chvíli, kdy již došlo k uzavření smlouvy, může navrhovatel podat výhradně a pouze návrh na uložení zákazu jejího plnění (§ 250 odst. 2 ZZVZ). Tento návrh může navrhovatel podat bez ohledu na míru využití prostředků ochrany před uzavřením smlouvy, tj. bez ohledu na to, zda vůbec proti některým úkonům zadavatele mohl podat a podal námitky (§ 250 odst. 2 ZZVZ), nebo zda mohl podat a také podal k žalovanému návrh na přezkoumání úkonů zadavatele (navazující na odmítnutí námitek; § 245 odst. 4 a 5 ZZVZ).
28. Ze zákona tak jasně vyplývá, že aktivní legitimaci k podání návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy nelze odvozovat od jakékoli procesní aktivity před uzavřením této smlouvy. Tím pádem nelze ani odvozovat chybějící aktivní legitimaci k podání návrhu z nedostatku takové předchozí procesní aktivity. Použití právní úpravy hlavy I. (§ 241 až 247 ZZVZ) vztahující se k námitkovému řízení, proto není na místě. Takový výklad by byl příliš extenzivní a na navrhovatele by kladl více požadavků, než zákonodárce zamýšlel (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2023, č. j. 62 Af 13/2022-57, i navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2024, č. j. 5 As 69/2023-28). Jinak řečeno, nelze vycházet z právní úpravy pro námitky (část třináctá, hlava I.), jelikož návrh na uložení zákazu plnění smlouvy podává navrhovatel až po jejím uzavření, kdy už je jakékoliv předcházející námitkové řízení irelevantní.
29. Soud se proto neztotožňuje se názorem správních orgánů, že při výkladu pojmu navrhovatel dle § 249 a § 254 lze vycházet z pojmu „stěžovatel“ obsaženého v § 241. Závěry předsedy a žalovaného však přesto obstojí, neboť k nim vede jak celkový smysl a účel zákonné úpravy dozoru v ZZVZ a jeho předobrazu v evropských předpisech, tak i výklad pojmu „újma“ v § 250 odst. 1 a § 251 odst. 1 věta první ZZVZ. Použití nesprávné právní úpravy tak v nyní projednávané věci nemohlo mít z žádných hledisek vliv na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí
30. Aktivní legitimace k podání návrhu je vždy odvislá od konkrétních okolností v každém individuálním případě. Je třeba vycházet ze skutečnosti, že ZZVZ reguluje vztahy mezi zadavateli a dodavateli, nikoliv v rámci široké veřejnosti, a k ochraně těchto subjektů také slouží. Tímto způsobem k přezkumnému řízení přistupuje také čl. I odst. 3 směrnice 89/665/EHS, podle kterého musí být přezkumné řízení dostupné alespoň každé osobě, která má nebo měla zájem na získání určité zakázky. Soudní dvůr Evropské unie („SDEU“) přitom čl. I. odst. 3 směrnice vykládá v tom smyslu, že ani dodavatel, který byl pravomocně vyloučen ze zadávacího řízení, není osobou, která by měla nebo mohla mít zájem na získání veřejné zakázky a které hrozí újma. Tento vyloučený dodavatel se tudíž ani nemůže bránit proti rozhodnutí zadavatele, kterým odmítl zrušit rozhodnutí o zadání veřejné zakázky (rozsudek ze dne 9. 2. 2023 ve věci C-53/22 VZ v. CA, [ECLI:EU:C:2023:88]). Pokud se nemůže proti postupu zadavatele bránit osoba, která potenciálně dodavatelem byla, avšak byla vyloučena, tím spíše se nemůže v přezkumném řízení domáhat ochrany osoba, která nikdy ani potenciálně dodavatelem býti nemohla.
31. Osobou, která by měla nebo mohla mít zájem na získání veřejné zakázky a které hrozí újma, tak vždy může být ve smyslu ZZVZ pouze dodavatel dle § 5 ZZVZ. Navrhovatelem ve smyslu ZZVZ je proto třeba rozumět dodavatele dle § 5, tj. osobu, která nabízí poskytnutí dodávek, služeb nebo stavebních prací, nebo více těchto osob společně. Aktivní legitimace dané osoby pro řízení o přezkoumání úkonů zadavatele tak závisí na tom, zda je alespoň teoreticky schopna realizovat přinejmenším část zadávané veřejné zakázky (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2025, č. j. 4 As 239/2024-70, nebo ze dne 30. 5. 2014, č. j. 5 Afs 48/2013-272, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2025, č. j. 29 Af 2/2023-71). Nejedná se tedy o jakéhokoliv dodavatele provozujícího podnikatelskou činnost. Musí se jednat o dodavatele, který by byl alespoň teoreticky způsobilý plnit alespoň dílčí část předmětu veřejné zakázky a který tak má nebo měl zájem na získání určité zakázky.
32. Navrhovatel dále musí alespoň rámcově tvrdit a osvědčit újmu (§ 250 odst. 1 a § 251 odst. 1 první věta ZZVZ), která mu vznikla nebo hrozí v důsledku porušení ZZVZ. Navrhovatel je přitom povinen identifikovat ustanovení ZZVZ, které bylo porušeno. Musí se tedy logicky jednat o újmu, která alespoň rámcově souvisí se zadáváním veřejné zakázky, neboť právě tuto oblast ZZVZ upravuje. Nejčastěji proto půjde o ušlý zisk z důvodu nezískání veřejné zakázky, či o marně vynaložené náklady na její dosažení, které vznikly v důsledku nezákonného postupu zadavatele.
33. Zákon je tedy třeba vykládat tak, že k podání návrhu, jsou oprávněny pouze ty subjekty, které zaprvé mají reálnou možnost zakázku získat [případně jsou schopny plnit přinejmenším její část), ať už v podobě hlavního dodavatele, či jako součást sdružení, případně je též možné, že újma hrozí též poddodavateli, pokud tomu okolnosti nasvědčují] a jsou tedy ve vztahu k této veřejné zakázce dodavateli ve smyslu § 5 ZZVZ. Za druhé těmto osobám postupem zadavatele souvisejícím s veřejnou zakázkou hrozí nebo vznikla újma spočívající např. ve ztrátě možnosti ucházet se o zakázku za zadavatelem stanovených podmínek (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2025, č. j. 4 As 239/2024-70). Jedná se o spojité nádoby: pokud žalobce není dodavatelem, tedy není tím, kdo se vůbec mohl ucházet o veřejnou zakázku, nemohla mu ani vzniknout újma ve smyslu ZZVZ. A naopak újma způsobená postupem zadavatele (porušením ZZVZ ve vztahu ke konkrétní veřejné zakázce) nemohla z podstaty věci vzniknout nikomu jinému, než dodavateli ve smyslu § 5 ZZVZ.
34. V nyní řešené věci se jednalo o veřejnou zakázku na zpracování Územního plánu statutárního města Pardubice. Dodatkem č. 3 došlo k zadání této již rozpracované veřejné zakázky novému vybranému dodavateli, aniž by tomu předcházela jakákoliv soutěž. Podle žalobce však nedošlo k naplnění podmínek pro změnu vybraného dodavatele ve smyslu § 222 odst. 10 písm. b) ZZVZ, a zadavatel tak připustil podstatnou změnu smlouvy, aniž by jí předcházelo zadávací řízení. Podal proto návrh na uložení zákazu plnění podle § 254 odst. 1 písm. a) ZZVZ, jelikož zadavatel uzavřel smlouvu bez jakéhokoliv zadávacího řízení.
35. Žalobce však není osobou, která by byla aktivně legitimovaná tento návrh podat. Žalobce není konkurenčním dodavatelem, který by postupem zadavatele přišel o možnost ucházet se o veřejnou zakázku, jelikož sám ve vztahu k územně plánovacím dokumentacím ničeho nenabízí. V oblasti územního plánování vůbec nepodniká, ostatně ani nic takového netvrdí. Žalobce proto nesplnil již první podmínku, jelikož není dodavatelem ve smyslu § 5 ZZVZ.
36. Újmu na svých právech žalobce spatřoval v tom, že vybraný dodavatel vypracoval návrh územního plánu, který zavádí nové restrikce, v důsledku kterých žalobce potenciálně nebude moci na svých pozemcích regulovaných územním plánem postavit bytové domy tak, jak měl v úmyslu. Žalobce ovšem i tvrzenou újmu vymezuje příliš extenzivně. Újmu ve smyslu ZZVZ je třeba vnímat v kontextu veřejné zakázky jako takové. Nikoliv jako potenciální důsledek, který by mohl nastat až v návaznosti na další procesy, které se zadáváním veřejné zakázky vůbec nesouvisejí. Předmětem nynější veřejné zakázky je zpracování návrhu územního plánu dle pokynů zadavatele, tedy statutárního města Pardubice. Žalobcem tvrzenou újmu však nemůže způsobit zhotovená územně plánovací dokumentace, která neprošla řádným schvalovacím procesem. Tu by potenciálně mohlo způsobit až přijetí nového územního plánu zastupitelstvem města. Taková újma však do působnosti ZZVZ nespadá. Do ZZVZ spadá výhradně újma, která by mohla vzniknout dodavateli v souvislosti se zadáváním, resp. nezadáváním veřejné zakázky v zadávacím řízení.
37. Žalobce tak fakticky nesouhlasí s novou podobou územního plánu. Návrh (vyhotovený na základě nyní řešené veřejné zakázky) ale doposud platný územní plán nemění bez dalšího. Musí nejdříve projít celým schvalovacím procesem a následně musí být schválen zastupitelstvem města. V rámci schvalovacího procesu má přitom žalobce jako dotčený občan celou řadu instrumentů, kterými může do procesu přijímání i do výsledné podoby územního plánu zasahovat. Nejedná se ale o instrumenty v působnosti ZZVZ, nýbrž zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon. Proces následného přijímání územního plánu nesouvisí se vztahem statutárního města Pardubice jako zadavatele veřejné zakázky na vypracování územního plánu, a vybraného dodavatele, který má územně plánovací dokumentaci zpracovat podle jeho pokynů.
38. Předložený výklad vychází z uvedené ustálené judikatury, od které soud nevidí důvod se odchýlit. Není v rozporu ani s principy účelnosti, hospodárnosti a efektivnosti nakládání s veřejnými prostředky. Judikatura Nejvyššího správního soudu ustáleně dovozuje, že smyslem směrnice 89/665/EHS je umožnit co nejširší přístup k přezkumnému řízení z věcného i osobního hlediska (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2014, č. j. 5 Afs 48/2013-272). To nicméně neznamená, že by aktivní legitimaci měly mít osoby, které nemají zájem na získání určité veřejné zakázky, anebo jim v důsledku domnělého protiprávního jednání zadavatele nevznikla nebo nehrozí újma na jejich právech [rozsudek SDEU ze dne 19. 6. 2003 ve věci C-249/01 Werner Hackermüller, Recueil, s. 1-6319].
39. Soud se neztotožnil ani s tvrzenou překvapivostí rozhodnutí. Z žádného zákonného ustanovení neplyne, že by byl správní orgán v případě absence některé z podmínek vedení řízení povinen se zabývat dalšími podmínkami řízení a sdělovat žalobci, jakými dalšími nedostatky jeho návrh trpí. Existenci podmínek řízení musí žalovaný zohledňovat po celou dobu řízení a na jejich absenci reagovat bezprostředně poté, co ji zjistí. V nyní projednávané věci nejprve žalovaný řízení zastavil, neboť měl za to, že žalobce nedoručil včas návrh zadavateli. V takové situaci nebyl žádný důvod pro to, aby žalobce obsáhle objasňoval další podmínky řízení. K tomu musel přistoupit až v okamžiku, kdy důvod pro zastavení řízení neobstál před soudem. Postup žalovaného a předsedy je tedy zcela v souladu se zákonem.
V. Závěr a náklady řízení
40. Soud shledal námitky žalobce neopodstatněnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního („s. ř. s.“).
41. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.
42. Výrok o náhradě nákladů řízení osob zúčastněných na řízení se opírá o § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Soud osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost neuložil, a proto právo na náhradu nákladů řízení nemají.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 17. prosince 2025
Mgr. Petr Šebek v. r.
předseda senátu