[OBRÁZEK]

česká republika

rozsudek

jménem republiky

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Karolínou Tylovou, LL.M. ve věci

žalobce: X, narozený X

státní příslušnost Vietnamská socialistická republika

bytem X

zastoupen advokátem Mgr. Štěpánem Svátkem

sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4

proti

žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců

sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 5. 2025, č. j. MV-55123-4/SO-2025,

takto:

1. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech cizinců ze dne 13. 5. 2025, č. j. MV-55123-4/SO-2025, se ruší a věc se vrací k dalšímu řízení žalované.
2. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 13 140 Kč, k rukám Mgr. Štěpána Svátka, advokáta, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

1.  Předmět řízení

1. Žalobce se domáhá přezkumu shora označeného rozhodnutí žalované, jímž žalovaná zamítla jeho odvolání a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 10. 3. 2025, č. j. OAM-2556-5/DP-2025. Tímto prvostupňovým rozhodnutím bylo podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, zastaveno správní řízení ve věci žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území.
2. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že k žádosti nebyly ani přes výzvu doloženy všechny její náležitosti. Konkrétně chyběl doklad prokazující, že úhrnný měsíční příjem rodiny po sloučení odpovídá podmínkám uvedeným v § 42b odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Tato skutečnost bránila správnímu orgánu I. stupně, aby v řízení pokračoval a žádost posoudil z věcného hlediska, tj. zda žalobce splňuje či nesplňuje podmínky stanovené zákonem pro prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za uvedeným účelem.
3. Žalovaná se se závěrem orgánu I. stupně plně ztotožnila. Dle rozsudku Nejvyššího správní soudu ze dne 28. 7. 2016, č. j. 2 Azs 76/2015-24, nelze v případě nedoložení zákonem stanovených dokladů přejít k meritornímu posouzení věci. Žalovaná připustila, že v průběhu odvolacího řízení byl doložen doklad od VZP a platební výměr, s ohledem na zásadu koncentrace řízení zakotvenou v § 82 odst. 4 správního řádu však k těmto dokladům nepřihlédla, neboť žalobce neuvedl žádné relevantní důvody, pro které uvedené dokumenty nemohl obstarat a doložit v rámci řízení před správním orgánem I. stupně. Žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2017, č. j. 10 Azs 206/2016-48. Zdůraznila, že je na žalobci jako účastníku řízení, aby správnímu orgánu I. stupně předložil podklady pro vyhovění jeho žádosti. V této souvislosti citovala rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015-38. K námitce týkající se nepřiměřeného postupu správního orgánu I. stupně, žalovaná konstatovala, že v případě zastavení správního řízení, tj. procesního rozhodnutí, povinnost správního orgánu zabývat se otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce dle § 174a zákona o pobytu cizinců stanovena není. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2022, č. j. 8 Azs 314/2019-39, uvedla, že totéž platí i ve vztahu k článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2.  Žaloba

4. Žalobce v žalobě nejprve vysvětlil, že pobýval na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny za otcem. Nositeli oprávnění ke sloučení rodiny byli pan X (otec žalobce) a paní X (matka žalobce), kteří mají na území platné pobytové oprávnění (trvalý pobyt). Žalobce má veškeré zázemí na území České republiky, v domovském státě se nemá kam vrátit. Žalobce zdůraznil, že na základě výzvy k odstranění vad žádosti doložil všechny požadované doklady s výjimkou dokladu o zajištění prostředků k pobytu na území, který nemohl doložit v řádné lhůtě z důvodů na jeho vůli nezávislých. Doklad o zdravotním pojištění, který měl žalobce k dispozici, správnímu orgánu doložil. Žalobce odkazoval na komentář k § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu a zdůraznil, že v jeho případě se nejednalo o žádné podstatné vady, neboť před správním orgánem I. stupně doložil takové doklady, ze kterých byl účel i předmět žádosti zřejmý. Žalovaná proto měla žádost posoudit meritorně. Postup žalované považoval žalobce za nepřiměřený vzhledem k druhu a povaze žádosti a důsledkům pro něho z tohoto postupu vyplývajícím. Žalobce dodal, že sice dovršil zletilosti, soustavně se však připravoval na budoucí povolání, a mohl tak předkládat i příjem rodičů, o čemž však nebyl poučen. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby napadené rozhodnutí žalované bylo zrušeno a žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení.

3. Vyjádření žalované

5. V písemném vyjádření k žalobě žalovaná zopakovala, že řízení o žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny na území bylo podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno, neboť žalobce i přes výzvu k odstranění vad žádosti nedoložil žádný doklad prokazující úhrnný měsíční příjem rodiny po sloučení. Žalovaná odkázala na obsah napadeného rozhodnutí a spisový materiál. Žalovaná zdůraznila, že nemohla zohlednit dodatečně doložené chybějící doklady ze strany žalobce v rámci odvolacího řízení, neboť žalobce neuvedl a neprokázal žádné relevantní důvody, pro které nemohl uvedené doklady obstarat a doložit v rámci řízení před správním orgánem I. stupně, tj. důvody pro které by bylo možné od zásady koncentrace řízení zakotvené v § 82 odst. 4 správního řádu upustit. Pokud jsou splněny zákonem stanovené podmínky, je správní orgán povinen řízení o žádosti zastavit. V tomto směru žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2016, č. j. 7 Azs 99/2016-36 a ze dne 29. 6. 2022, č. j. 9 Azs 59/2022-41. Pokud žalobce namítal, že se v jeho případě nejednalo o vady podstatné, žalovaná zdůraznila, že doklad prokazující, že úhrnný měsíční příjem rodiny po sloučení splňuje podmínky § 42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců je zákonnou náležitostí, kterou byl žalobce povinen doložit. V posuzované věci se nejednalo o zastavení řízení z důvodu, že nebyl zřejmý důvod a účel žádost, ale z důvodu nedoložení dokladu prokazujícího, že úhrnný měsíční příjem rodiny po sloučení splňuje podmínky zákona. Žalovaná trvala na tom, že nebylo nutné zkoumat přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. K námitce nedostatečného poučení žalovaná konstatovala, že ve výzvě k odstranění vad žádosti byl žalobce poučen o nutnosti doložení dokladu prokazujícího, že úhrnný měsíční příjem rodiny po sloučení odpovídá podmínkám uvedeným v § 42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Žalobce byl obeznámen i s tím, že za členy jeho rodiny je nutné v rámci jeho žádosti o pobytové oprávnění považovat, kromě jeho zletilé sestry, jeho otce a matku, kteří jsou oprávněni pobývat na území České republiky. Žalovaná navrhla, aby soud podanou žalobu zamítl.

4. Posouzení věci krajským soudem

6. Krajský soud napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející přezkoumal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních námitek dle § 75 odst. 2 s. ř. s., kterými je soud v duchu dispoziční zásady vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s.
7. Stěžejní námitkou v projednávané věci je otázka, zda je správní orgán povinen při rozhodování o zastavení řízení ve věci povolení k pobytu zvážit přiměřenost dopadů takového procesního rozhodnutí do práva na rodinný a soukromý život. Touto otázkou se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/2023-65.
8. Rozšířený senát ve zmíněném rozsudku vyšel z toho, že zákonodárce sice omezil povinnost správního orgánu posuzovat přiměřenost svých rozhodnutí z hlediska jejich dopadů do soukromého a rodinného života cizince (dle čl. 8 Úmluvy) toliko na případy, kdy tak zákon stanoví (§ 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců), tento přístup byl však překonán judikaturou. Z té vyplývá, že přiměřenost zásahu je správní orgán povinen k námitce cizince vypořádat bez ohledu na to, zda to zákon v daném případě výslovně vyžaduje, či nikoli (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015-30 a ze dne 20. 9. 2018, č. j. 10 Azs 127/2018-30). Nejvyšší správní soud v navazující judikatuře upřesnil, že tento požadavek dopadá pouze na meritorní rozhodnutí, nikoli na rozhodnutí o ukončení řízení z procesního důvodu, s výjimkou rozhodnutí, která mohou mít dopad na nejlepší zájem dítěte (dle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Následně byl dosah této výjimky rozšířen i na řízení v nichž je žadatel zletilý a zároveň nenamítá, že by měl na území České republiky nezletilé dítě (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2024, č. j. 10 Azs 107/2024-49). Otázka vlivu rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) vztahující se k čl. 8 Úmluvy však nebyla v předcházející judikatuře NSS řešena. Rozšířený senát poukázal na rozsudek ESLP ze dne 22. 11. 2021 ve věci Khachatryan a Konovalova proti Rusku, z nějž vyplývá, že správní orgány mají povinnost zkoumat dopady svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince i v případě, kdy se jedná o rozhodnutí přijaté z formálních procesních důvodů. Pokud tak neučiní, rozhodují v rozporu se standardy přezkumu vyžadovanými čl. 8 Úmluvy. ESLP v tomto rozsudku nerozlišoval případy, v nichž je ve hře nejlepší zájem dítěte, a kdy nikoliv. Povinnost zkoumat přiměřenost dopadů na soukromý a rodinný život v případě procesních rozhodnutí je tedy třeba považovat za obecné pravidlo, nikoli jako výjimku, jak ji až doposud chápala judikatura Nejvyššího správního soudu.
9. Rozšířený senát rovněž uvedl, že procesní rozhodnutí o zastavení řízení může mít prakticky totožné následky jako rozhodnutí meritorní, neboť i v jeho důsledku může dojít k porušení základních práv žadatelů o pobytové oprávnění. Správní orgán je tedy v souladu s čl. 8 Úmluvy a ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců povinen zkoumat dopad zastavení řízení do soukromého a rodinného života vždy, je-li možnost zásahu patrná z okolností věci, ze spisu, či ji cizinec tvrdí. Nemusí ho zkoumat jedině v případech, kdy není zásah do rodinného a soukromého života cizince myslitelný, jako je tomu například v případě zpětvzetí žádosti či úmrtí žadatele.
10. Z rozsudku rozšířeného senátu tedy vyplývá určitá myšlenková konstrukce, které se musí správní orgán při vydávání rozhodnutí o zastavení řízení držet. V prvé řadě musí vyhodnotit, zda je v daném případě myslitelný zásah do rodinného a soukromého života. Pokud tomu tak není, může řízení zastavit. Pokud tomu tak je, je nezbytné posoudit, zda by zastavení řízení znamenalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince (tedy zda je zásah přiměřený sledovaným legitimním cílům). Jestliže správní orgán dospěje k závěru, že zastavení řízení by znamenalo nepřiměřený zásah a zároveň je materiálně naplněn účel pobytového titulu, žádosti cizince vyhoví. V opačném případě řízení zastaví. Cizinec má poté možnost podat žádost o vízum za účelem strpění dle § 33 zákona o pobytu cizinců.
11. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že žalovaná pochybila, když své rozhodnutí postavila na předpokladu, že správní orgány v projednávané věci nemusely zkoumat dopad zastavení řízení o žádosti žalobce do jeho soukromého a rodinného života. Z rozsudku rozšířeného senátu jednoznačně plyne, že správní orgány mají povinnost zkoumat dopady procesního rozhodnutí do soukromého a rodinného života i bez konkrétních tvrzení cizince (ta nadto byla v posuzované věci uplatněna v odvolání), je-li eventualita zásahu patrná přímo z okolností věci či ze spisu (ze spisu je zřejmé, že na území České republiky žijí oba rodiče žalobce i jeho zletilá sestra). Možnost zásahu do rodinného a soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy tedy zcela jistě existovala.
12. Jak dále uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve shora citovaném rozsudku: „Je-li zásah do soukromého a rodinného života cizince v nastalé procesní situaci zřejmý, jediným rozumným řešením, jak zohlednit požadavky ESLP je povinně posoudit, zda je případný zásah do práv žadatele přiměřený sledovaným legitimním cílům. Pokud by tomu tak nebylo, znamená to mj. prolomení koncentrace řízení stanovené v § 82 odst. 4 správního řádu a povinnost odvolacího orgánu při takovém posuzování zohlednit i podklady doložené až v odvolacím řízení.“
13. Námitka žalobce, že v průběhu řízení před správním orgánem I. stupně nebyl poučen o tom, že může dokládat i příjmy svých rodinných příslušníků, naopak důvodná není. Soud v této souvislosti odkazuje na jasně formulovaný obsah výzvy k odstranění vad žádosti ze dne 29. 1. 2025.

5. Závěr a náklady řízení

14. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem soudu nezbylo než napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů podle § 78 odst. 1 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušit. V souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení. Žalovaná je dle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázána závěrem krajského soudu ohledně povinnosti přezkoumatelně se vypořádat s namítanou nepřiměřeností rozhodnutí o zastavení řízení do soukromého a rodinného života žalobce, což v předchozím řízení neučinila.
15. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
16. Ve věci měl plný úspěch žalobce, a proto má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalované. Náklady vynaložené v řízení před soudem tvoří zaplacený soudní poplatek za podání žaloby ve výši 3 000 Kč a dále odměna za zastupování podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), spočívající ve dvou úkonech právní služby (příprava a převzetí věci a podání žaloby) podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu ve výši 4 620 Kč/úkon, tj. celkem 9 240 Kč, a dvou režijních paušálech dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč/úkon, tj. celkem 900 Kč. Celkem tak náhrada nákladů řízení činí 13 140 Kč. Soud uložil žalované, aby náklady řízení uhradila žalobci k rukám jeho právního zástupce v přiměřené lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve spojení s § 64 s. ř. s.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty
k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Liberec 8. prosince 2025

Mgr. Karolína Tylová, LL.M.,

samosoudkyně