22 A 16/2025-27

[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

 

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem ve věci

 

žalobce: Q. N. D., nar. X

  státní příslušnost Vietnamská socialistická republika

bytem X

zastoupen JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem

sídlem Ostravská 2966, 756 61 Rožnov pod Radhoštěm

proti

žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie

sídlem Olšanská 2, P. O. BOX 78, 130 51 Praha 3

 

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2025, č. j. CPR-15444/2-ČJ-2025-930310-V230,

 

takto:

  1. Žaloba se zamítá.
  2. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
  3. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

  1. Podanou žalobou brojí žalobce proti shora označenému rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“). Tím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových agend ze dne 1. 4. 2025, č. j. KRPZ-35675-22/ČJ-2025-150026-SV, kterým bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) body 3. a 4. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZPC“), uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, byla stanovena na 4 roky.
  2. Prvostupňový správní orgán žalobci uložil správní vyhoštění proto, že žalobce pobýval na území České republiky v období od 12. 12. 2012 do 31. 3. 2025 bez platného oprávnění k pobytu a nadto v období od 10. 4. 2020 do 31. 3. 2025 také bez platného cestovního dokladu, ačkoliv k takovému pobytu nebyl oprávněn.

II. Podání účastníků

  1. Žalobce v žalobě namítá, že správní řízení proběhlo bez přítomnosti tlumočníka z vietnamského jazyka, přestože jeho znalost češtiny je omezená. Dále správním orgánům vytýká, že navrhoval svůj výslech za účelem doložení rodinných a jiných sociálních vazeb na území České republiky, na což však správní orgány nereagovaly a uzavřely, že žádné rodinné ani obdobné vztahy nemá. Za vadnou považuje žalobce též úvahu o přiměřenosti zásahu napadeného rozhodnutí do jeho soukromého života, neboť zde pobývá již 18 let. Konečně žalobce rozporuje délku uloženého správního vyhoštění; správní orgány nezohlednily, že se nedopustil žádné trestné činnosti a jeho nelegální pobyt byl způsoben pasivitou, nikoliv zájmem porušovat právní předpisy.
  2. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na napadené rozhodnutí, ve kterém se podrobně vypořádal s veškerou argumentací žalobce. S ohledem na to, že v žalobě nejsou uplatněny žádné nové námitky oproti správnímu řízení, navrhl žalobu zamítnout.

III. Posouzení věci krajským soudem

  1. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).
  2. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Soud ve věci rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání.
  3. Žaloba není důvodná.
  4. Ještě před tím, než soud přistoupí k posouzení jednotlivých žalobních námitek uplatněných v žalobě, považuje za vhodné k projednávané věci vytknout před závorku následující:
  5. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce byl dne 31. 3. 2025 kontrolován cizineckou policií, přičemž na výzvu se prokázal vietnamským cestovním dokladem, jehož platnost skončila dne 9. 4. 2020. Z lustrací osoby žalobce v Centrálním informačním systému cizinecké policie se podává, že žalobci skončila platnost posledního povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání již dne 16. 4. 2012 (povolení mu bylo vydáno dne 16. 4. 2010); od tohoto okamžiku žalobce žádným jiným povolením k pobytu v ČR nedisponoval. Následně mu bylo dne 7. 9. 2012 uloženo správní vyhoštění a ode dne 12. 12. 2012 byl zařazen do evidence nežádoucích osob.
  6. Ve správním spise je založeno též závazné stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti vycestování cizince ze dne 1. 4. 2025, z nějž se podává, že vycestování žalobce do Vietnamu je možné. Dále spis obsahuje Informaci OAMP ze dne 4. 6. 2024, Vietnam – Bezpečnostní a politická situace v zemi, vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv.
  7. Podle § 119 odst. 1 písm. b) body 3. a 4. ZPC platí, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, a to tehdy, pobývá-li cizinec na území bez platného cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn [bod 3.] nebo bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn [bod 4.].
  8. Soud má za dostatečně prokázané, že žalobce pobýval na území České republiky v období nejméně od 12. 12. 2012 do 31. 3. 2025 bez platného oprávnění k pobytu a dále v období od 10. 4. 2020 do 31. 3. 2025 také bez platného cestovního dokladu, ačkoliv k takovému pobytu nebyl oprávněn. Tímto svým pobytem žalobce naplnil skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) body 3. a 4. ZPC. Soud zdůrazňuje, že jak rozhodné skutkové okolnosti, tak právní kvalifikaci neoprávněného pobytu neučinil žalobce v průběhu správního řízení ani v žalobě spornými. Namítá ovšem, že rozhodnutí o uložení správního vyhoštění bylo vydáno v řízení, v němž došlo k podstatným vadám majícím vliv na jeho zákonnost; nadto rozhodnutí považuje za nepřiměřené.

III.1 Absence tlumočníka

  1. Žalobce tvrdí, že správní řízení neoprávněně proběhlo bez přítomnosti tlumočníka z vietnamského jazyka. Jeho znalost češtiny je ovšem pouze omezená. Správní orgán aktivně nezjišťoval, zda je žalobce bez tlumočníka skutečně schopen pochopit smysl i obsah řízení a efektivně se jej účastnit. Z obsahu odvolání je zřejmé, že žalobcova znalost českého jazyka rozhodně nedosahuje takové úrovně, která je potřebná pro porozumění specifickým právním úkonům. Skutečnost, že někdy působil jako tlumočník ve firmě Škoda Auto, nelze automaticky považovat za důkaz jeho plné jazykové vybavenosti. Absence tlumočníka měla přímý vliv na kvalitu procesní obrany žalobce.
  2. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce před zahájením výslechu prohlásil, že poskytnutému poučení v plné míře porozuměl, pochopil rovněž důvody, proč je s ním protokol sepisován; českému jazyku jak v psané formě, tak mluvenému slovu rozumí, tlumočníka nežádá. Ihned první otázka prvostupňového správního orgánu v rámci pohovoru zněla: „při pobytové kontrole jste kontrolující hlídce sdělil, že rozumíte dobře česky jak slovem, tak písmem. Můžete to potvrdit do protokolu?“ Žalobce na to reagoval: „Ano, rozumím dobře česky slovem i písmem. V České republice pobývám nějaké roky a češtinu jsem se již naučil.“ V průběhu pohovoru sám žalobce zmínil, že dělal tlumočníka ve Škoda Auto v Mladé Boleslavi. Na poslední otázku, zda rozuměl všem otázkám, žalobce uvedl: „ano, rozuměl jsem všemu“ (srov. protokol o výslechu účastníka ze dne 1. 4. 2025). Krajský soud nadto konstatuje, že z obsahu a kontextu celého protokolu rozhodně nevyplývá, že by žalobce položeným otázkám neporozuměl vůbec, případně že by je pochopil nepřesně nebo zkresleně. Naopak, žalobcovy odpovědi (tak jak jsou zaznamenány v protokolu) velmi přesně a výstižně reagují na položené otázky; žalobce neodpovídá vyhýbavě, obecně ani mimoběžně s položenou otázkou.
  3. Nadto soud akcentuje, že dle obsahu správního spisu byly do vietnamského jazyka přeloženy a žalobcem podepsány následující listiny: úřední záznam ze dne 31. 3. 2025 o ztotožnění žalobce (v němž je popsáno zjištění, že žalobce nedisponuje platným povolením k pobytu ani platným cestovním dokladem), dále úřední záznam o zajištění cizince ze dne 31. 3. 2025. Žalobce tedy měl možnost se ve svém rodném jazyce seznámit se samotnou podstatou řízení a tím, jaký neoprávněný pobyt je mu vytýkán.
  4. Odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí precizoval v zastoupení žalobce jeho zástupce (advokát). Ze samotného způsobu jeho formulace tudíž nelze seznat, že by žalobce průběhu správního řízení a obsahu odůvodnění rozhodnutí neporozuměl. Pouhá skutečnost, že je toto advokátem v odvolání tvrzeno, nijak nevyvrací prohlášení žalobce učiněné v rámci pohovoru.
  5. Krajský soud konstatuje, že to byl sám žalobce, kdo nejprve hlídce cizinecké policie sdělil, že dobře ovládá český jazyk. Totéž prohlásil jak před zahájením pohovoru u prvostupňového správního orgánu, tak jako odpověď na první otázku položenou v jeho průběhu. Z obsahu protokolu není zřejmé, že by žalobce položeným otázkám nerozuměl. Navíc provedený pohovor se netýkal nějakých odborných (jazykově komplikovaných) otázek vyžadujících specifickou slovní zásobu; předmětem pohovoru byly v zásadě každodenní záležitosti jako je pracovní a pobytová historie nebo rodinné a sociální vazby. Taková konverzace nevyžaduje nadstandardní jazykovou kompetenci nad rámec běžné komunikace. Nadto soud podotýká, že žalobce v České republice pobývá nejméně od roku 2010 (tedy 15 let), navíc v rámci předcházejícího zaměstnání tlumočil do českého jazyka.
  6. Za shora popsané situace soud neshledal žádný důvod, proč by měl pochybovat o pravdivosti původního prohlášení žalobce, že česky dobře rozumí. Sám žalobce v průběhu správního řízení neprohlásil, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání (§ 16 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Současně z obsahu spisu nevyplývá, že by tato skutečnost musela být prvostupňovému správnímu orgánu zřejmá z vystupování žalobce. Správní orgány proto nepochybily, pokud řízení se žalobcem vedly bez tlumočníka.

III.2 Přiměřenost dopadů rozhodnutí

  1. Žalobce dále považuje za vadnou žalobce též úvahu o přiměřenosti zásahu napadeného rozhodnutí do jeho soukromého života, neboť zde pobývá již 18 let; pouhá skutečnost, že není v rodinném svazku, nemůže vést k závěru, že rozhodnutí je přiměřené.
  2. Ze správního spisu vyplývá, že prvostupňový správní orgán se žalobce v rámci pohovoru dotazoval na jeho zázemí a sociální vazby v České republice. Žalobce sdělil následující: Bydlel různě po celé republice, často měnil místa pobytu. Nyní bydlí v bytě, který patří majiteli bistra, kde pracuje. Je zařazen jako pomocník v kuchyni, chystá jídlo pro zákazníky, uklízí, krájí zeleninu nebo dělá podobné pomocné práce. Na tomto místě pracuje přes rok. K trvalému pobytu na této adrese se nepřihlásil proto, že je zde nelegálně a nechtěl, aby na něj policie přišla. Nemá žádné finanční prostředky, co vydělá, to utratí. V České republice nežijí žádní jeho rodinní příslušníci, příbuzní ani osoby blízké; má zde jenom kamarády. Nevlastní v České republice žádný vetší majetek, má jen osobní věci (srov. protokol o výslechu účastníka ze dne 1. 4. 2025). V rámci možnosti vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí žalobce uvedl, že se k materiálům vyjadřovat nechce. Do spisu nechce nic doplnit a nežádá o provedení žádných jiných důkazů (srov. záznam ze dne 1. 4. 2025).
  3. Pokud jde o hodnocení přiměřenosti správního vyhoštění, dle § 119a odst. 2 ZPC rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.
  4. Podle § 174a odst. 1 ZPC při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
  5. Platí tedy, že bez ohledu na splnění ostatních zákonných podmínek nemůže policie podle § 119 odst. 2 ZPC rozhodnout o vyhoštění cizince, mělo‑li by takovéto rozhodnutí za následek nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Posouzení, zda jde o takovýto zásah, není věcí správního uvážení, nýbrž otázkou výkladu a použití neurčitého právního pojmu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu [dále též „NSS“] ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012‑45, body 31 a 32; nebo ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014‑35, č. 3330/2016 Sb. NSS). Správní orgán posuzuje přiměřenost takovéhoto zásahu do práva cizince na soukromý a rodinný život z hlediska kritérií stanovených v § 174a odst. 1 ZPC, jakož i kritérií, která vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Všechna tato kritéria je třeba posuzovat ve vzájemné souvislosti. Právo na soukromý a rodinný život ovšem není právem absolutním, a tudíž v konkrétním případě může nad zájmy jednotlivce převážit zájem státu (srov. rozsudek NSS ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012‑45; nebo ze dne 13. 1. 2021, č. j. 6 Azs 313/2020‑40, bod 17). Není přitom povinností správního orgánu věnovat se každému z těchto kritérií zvlášť, ale pouze těm, která mají pro posuzovanou věc nějaký význam (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013‑34, bod 16).
  6. Přestože je řízení o správním vyhoštění zahajováno z moci úřední, po správním orgánu nelze spravedlivě požadovat, aby vyhledával a opatřoval důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch cizince, výhradně z vlastní iniciativy. To se týká i těch, které svědčí o nepřiměřenosti zásahu do práva na soukromý a rodinný život. Je na cizinci, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, že u něj existuje konkrétní překážka bránící vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, případně k tomuto svému tvrzení označil důkazy (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 As 142/2012‑21). Ostatně možnosti správního orgánu zjišťovat skutečnosti týkající se soukromého a rodinného života cizince jsou značně omezené. Správní orgán zpravidla může vycházet jen z toho, co uvede a osvědčí účastník. Neochota nebo nemožnost tvrdit a případně prokázat skutečnosti podle § 119 odst. 2 ZPC jde proto k tíži účastníka, ledaže jsou rozhodné okolnosti správnímu orgánu v době rozhodování známy nebo v průběhu správního řízení vyšly najevo (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 2. 2014, č. j. 6 As 143/2013‑20). Správnímu orgánu tedy nelze vyčítat, pokud přiměřenost správního vyhoštění hodnotí pouze v intencích informací, které o cizinci zná ze správního řízení, resp. z cizincova sdělení (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 4. 2018, č. j. 3 Azs 234/2017-28).
  7. Ani samotná skutečnost, že cizinec má na území České republiky rodinné vazby, automaticky nemůže znamenat, že by stanovení povinnosti opustit území představovalo nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Je třeba posuzovat, zda by vycestování cizince (s ohledem na to, jak složitý je v daném případě návrat cizince do ČR) mohlo nepřiměřeně zasáhnout jeho soukromý a rodinný život. Nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince v důsledku vydání rozhodnutí o opuštění území však bude zpravidla shledán pouze ve výjimečných situacích, které by ospravedlňovaly naprostou nezbytnost přítomnosti cizince na území (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/2018-35; či usnesení NSS ze dne 6. 2. 2025, č. j. 3 Azs 218/2024-34). Je pochopitelné, že správní vyhoštění může cizinec vnímat jako příkoří, a že s tímto rozhodnutím není spokojen. To však samo o sobě nemůže být důvodem pro neuložení takového opatření, jsou-li proto splněny podmínky (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2023, č. j. 34 A 11/2023-21).
  8. V projednávané věci se správní orgány tím, zda důsledkem rozhodnutí o uložení správního vyhoštění nebude nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života žalobce, řádně zabývaly. Prvostupňový správní orgán akcentoval, že žalobce na území České republiky pobývá sám, nemá zde žádný majetek, je zdráv, ke zdejší zemi jej nepojí žádné trvalé společenské vazby. Je sice pravdou, že na tomto území pobývá od roku 2007, ale již od roku 2012 tak činí neoprávněně, a to na základě vlastního zavinění (str. 5 prvostupňového správního rozhodnutí). Žalovaný poukázal na to, že žalobce pobývá na území České republiky dlouhodobě bez platného povolení. Nemá zde nezaopatřené děti, manželku ani partnerku s legálním pobytem. Nadto žalobce nemá žádné oprávnění k zaměstnání, tudíž skutečnost, že zde pracuje, mu jde spíše k tíži, neboť se jedná o výkon nelegální práce. Žalobcova tvrzení o vazbách obdobných těm rodinným zůstala z jeho strany zcela obecná a neprokázaná (srov. str. 5 napadeného rozhodnutí).
  9. Krajský soud se s posouzením správních orgánů ztotožňuje. Předně je třeba konstatovat, že správní orgány nedospěly k závěru o přiměřenosti dopadů správního vyhoštění pouze a jedině na základě skutečnosti, že žalobce v České republice nemá žádné rodinné vazby, jak je tvrzeno v žalobě. Žalobce nemá v ČR ani dlouhodobé stabilní bydliště; sám uvedl, že se opakovaně stěhuje. Aktuálně nebydlí ve vlastním bytě, ale u osoby, která jej nelegálně zaměstnává. Nevlastní zde žádnou nemovitost ani majetek větší hodnoty. Žalobce neuvedl, že by měl partnerku či děti, nenacházejí se zde ani jiní jeho příbuzní. Nespecifikoval ovšem dokonce nijak ani své přátele, kamarády a vztahy s nimi. Má sice v České republice práci, ovšem nejedná se o činnost jakkoli kvalifikovanou (je pomocnou silou v kuchyni, připravuje potraviny a jídlo k výdeji), tudíž tuto pracovní náplň může vykonávat i kdekoli jinde; jeho zaměstnání tedy není nijak vázáno právě na Českou republiku. Navíc se jedná o výkon nelegální práce.
  10. Za shora nastíněné situace krajský soud nenaznal, že by pouhá skutečnost, že žalobce na území České republiky žije od roku 2007, a tudíž zde přirozeně má „nějaké“ vazby (které ovšem v průběhu správního řízení nijak blíže nespecifikoval), způsobovala nepřiměřenost dopadů správního vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce. Dle soudu je nezbytné akcentovat, že žalobce v ČR pobývá od roku 2012 nelegálně. Sám přitom při pohovoru před prvostupňovým správním orgánem připustil, že o protiprávnosti svého jednání věděl, ovšem situaci záměrně nijak neřešil. Krajský soud proto nedospěl k závěru, že by správní vyhoštění žalobce bylo v rozporu s čl. 8 Úmluvy.

III.3 Neprovedení dalšího výslechu

  1. Žalobce správním orgánům též vytýká, že navrhoval svůj výslech s tlumočníkem za účelem doložení rodinných a jiných sociálních vazeb; na to však správní orgány nijak nereagovaly a uzavřely, že v jeho případě žádné rodinné ani obdobné vztahy nejsou dány.
  2. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce nikdy v průběhu řízení před prvostupňovým správním orgánem provedení dalšího (opakovaného) výslechu nepožadoval. Stejně tak nerozporoval svou (jím samotným sdělenou) jazykovou kompetenci a uskutečnění pohovoru v českém jazyce. V rámci odvolání pouze zopakoval, to co již uvedl při prvním pohovoru, totiž že v České republice bydlí a pracuje. Aniž by zmínil jakékoli další konkrétní skutečnosti týkající se jeho vazeb na zdejší území, dodal, že: „bližší informace k rodinným vazbám a vazbám obdobným rodinným můžou být poskytnuty účastníkem jeho výslechem za přítomnosti tlumočníka“.
  3. Soud nepovažuje žalobcem namítanou vadu řízení spočívající v neprovedení jeho dalšího výslechu za důvodnou. Předně je třeba zdůraznit, že žalobce zjevně nenavrhoval svůj „výslech za přítomnosti tlumočníka“ za účelem odstranění jím (poprvé až v odvolacím řízení) tvrzené jazykové bariéry při prvním pohovoru. Navíc soud již výše pod bodem III.1 obsáhle pojednal o tom, proč správní orgány nijak nepochybily, pokud řízení se žalobcem vedly bez tlumočníka. Sám žalobce v odvolání uvedl, že navrhuje svůj výslech za účelem „možného poskytnutí bližších informací k rodinným vazbám a vazbám obdobným rodinným“, které má na území České republiky. Opakovaný výslech žalobce se tedy měl týkat doplnění skutečností rozhodných pro posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o jeho správním vyhoštění; touto problematikou se soud zevrubně zabýval shora pod bodem III.2.
  4. Za podstatné soud považuje, že v rámci pohovoru provedeného v řízení před prvostupňovým správním orgánem byl žalobce dotazován na své soukromé poměry a sociální vazby, které měl dostatečný prostor ozřejmit. Po seznámení se s podklady rozhodnutí nechtěl žalobce ničeho doplnit a nenavrhoval provedení žádných dalších důkazů. Následně v podaném odvolání žalobce zopakoval jím již sdělené (a prvostupňovým správním orgánem řádně reflektované) skutečnosti, totiž že na zdejším území pobývá dlouho a pracuje zde. Nesdělil ovšem žádné jiné konkrétní okolnosti, pro něž by jeho vyhoštění z České republiky mohlo být nepřiměřené. Toliko neurčitě uvedl, že bližší informace může poskytnout při výslechu; ani však nenaznačil, o jaké skutečnosti by se mělo jednat. Za situace, kdy žalobce měl dostatečnou možnost tyto informace správním orgánům sdělit v rámci uskutečněného pohovoru, vyjádření se k podkladům nebo v odvolání, avšak neučinil tak, nelze neprovedení dalšího výslechu v rámci odvolacího řízení považovat za pochybení správních orgánů.

III.4 Doba vyhoštění

  1. Žalobce rozporuje též délku uloženého správního vyhoštění; správní orgány dle něj nezohlednily, že se nedopustil žádné trestné činnosti a jeho nelegální pobyt byl způsoben pasivitou, nikoliv zájmem porušovat právní předpisy.
  2. Ze správního spisu vyplývá, že žalobci bylo již dne 7. 9. 2012 uloženo správní vyhoštění z území členských států EU a byl zařazen do evidence nežádoucích osob. Toto rozhodnutí však nerespektoval a z České republiky nikdy nevycestoval. Sám žalobce při svém výslechu uvedl, že ví o tom, že byl v roce 2012 vyhoštěn. Poté, co dostal rozhodnutí o správním vyhoštění, tak požádal o azyl, který neobdržel. Nevycestoval do země původu proto, že neměl peníze. Co si zde vydělal, to mu nestačilo, proto se rozhodl v České republice zůstat. Od svého vyhoštění v 2012 nikdy Českou republiku neopustil. K pobytu na adrese, kde se nyní zdržuje, ne nepřihlásil proto, že je zde nelegálně a policie by se o něm dověděla. Je si vědom toho, že nemá platný cestovní doklad a že bez něj nesmí v ČR pobývat. Nepodniknul přesto žádné kroky k tomu, aby si opatřil nový doklad, protože se nemohl rozhodnout, zda chce zůstat v Česku, nebo odjet do Vietnamu. Také se bál, že na něj policisté a úřady přijdou, když se jim ozve. Je mu známo, že v ČR pobývá nelegálně. Kdyby jej policie nezajistila, tak měl na zdejším území v úmyslu pobývat co nejdéle by to bylo možné (srov. protokol o výslechu účastníka ze dne 1. 4. 2025).
  3. Žalovaný konstatoval, že doba platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění stanovená v délce čtyř roků odpovídá době, opakovanosti a závažnosti protiprávního jednání žalobce. Ten na území České republiky pobýval bez jakéhokoli pobytového oprávnění dlouhodobě, a to od roku 2012 až do kontroly cizinecké policie v roce 2025. V minulosti mu bylo uloženo správní vyhoštění, které nerespektoval. Jeho jednání bylo vědomé, trvající a bez snahy o jakoukoli nápravu (srov. str. 5 napadeného rozhodnutí).
  4. Ve vztahu ke stanovení konkrétní doby, po kterou je cizinci vyhoštění uloženo, má správní orgán v rámci zákonného rozmezí (zde „až na 5 let“) prostor pro správní uvážení a úlohou soudu je pouze přezkoumat, zda meze tohoto uvážení nebyly překročeny nebo zda toto uvážení nebylo zneužito (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 Azs 36/2019-31, či ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 99/2011-55).
  5. Uložená doba 4 let se blíží maximální době, která dle § 119 odst. 1 písm. b) ZPC může být cizinci stanovena. Krajský soud však nenaznal, že by správní orgány tímto svým uvážením překročily jeho meze, zneužily jej, jednaly diskriminačně či zcela zjevně excesivně. Při stanovení doby vyhoštění přihlédly k mimořádně dlouhé době pobytu žalobce na území České republiky bez příslušného povolení (po celou dobu od roku 2012), dále také k jím samotným přiznané skutečnosti, že o nelegálnosti svého pobytu i uložené povinnosti vycestovat z území věděl, ovšem na řešení své situace zcela rezignoval. Žalobce by ve svém jednání pokračoval, pokud by nedošlo k pobytové kontrole. V podané žalobě tvrdí, že se nikdy nedopustil trestného činu ani přestupku. Soud však zdůrazňujte, že žalobce zde pobývá od roku 2012 bez pobytového oprávnění, i přes uložené správní vyhoštění nikdy nevycestoval z České republiky a nyní se dopouští výkonu nelegální práce. O bezproblémovosti jeho chování na zdejším území proto nelze hovořit.
  6. Vzhledem k tomu, že žalobce opakovaně a dlouhodobě prokazoval, že nemá respekt k právnímu řádu České republiky a jím stanovená pravidla porušuje, neshledal soud uloženou dobu správního vyhoštění jako nepřiměřenou.

IV. Závěr a náklady řízení

  1. Soud nepovažuje žádný z uplatněných žalobních bodů za důvodný a nad rámec toho nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud neshledal ani žádné vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, podle jeho názoru bylo rozhodnutí vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
  2. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., když úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o ní musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie.

 

Brno 11. září 2025

 

Petr Sedlák v. r.

samosoudce