USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Sylvy Šiškeové a soudců Tomáše Kocourka a Karla Šimky v právní věci žalobce: K. S., zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 5. 2025, č. j. CPR‑2869‑2/ČJ‑2025‑930310‑V217, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2025, č. j. 16 A 22/2025‑13,

takto:

I.                    Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II.                 Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III.              Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1]               Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 7. 12. 2024 uložilo žalobci správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“). Doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států, byla stanovena na 1 rok a doba k vycestování na 20 dnů.

[2]               Žalobcovo odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění žalovaná zamítla rozhodnutím označeným v záhlaví. Proti rozhodnutí žalované se žalobce bránil u Městského soudu v Praze, který žalobu zamítl.

[3]               Žalobce (stěžovatel) v kasační stížnosti namítl, že se městský soud dostatečně nezabýval jeho konkrétní situací a neposoudil ji ve všech souvislostech. Stěžovatel se do neoprávněného pobytu dostal, i když svůj pobytový status řešil zákonnými prostředky. Sankce v délce jednoho roku je nepřiměřená okolnostem. Městský soud k věci přistoupil bez hlubší úvahy a přiměřenost rozhodnutí posoudil pouze ve vztahu k délce neoprávněného pobytu.

[4]               V rámci návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dále stěžovatel k věci samé uvedl, že uložení správního vyhoštění bylo předčasné, neboť ještě nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o vydání zaměstnanecké karty. K vydání rozhodnutí o uložení správního vyhoštění mělo být přistoupeno až poté, co bylo o všech stěžovatelových žádostech pravomocně rozhodnuto.

[5]               Žalovaná ve svých vyjádřeních ke kasační stížnosti pouze odkázala na rozsudek městského soudu a své vyjádření k žalobě.

[6]               Kasační stížnost je přípustná a projednatelná. Ve věcech, v nichž před krajským (městským) soudem rozhodoval specializovaný samosoudce [§ 31 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.)], se Nejvyšší správní soud (NSS) zabývá též otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a s. ř. s.). Není‑li tomu tak, soud ji odmítne jako nepřijatelnou (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006‑39, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021‑28, č. 4219/2021 Sb. NSS, body 11 a 12).

[7]               Kasační stížnost je nepřijatelná.

[8]               Stěžovatelova kasační argumentace je sice poměrně obecná, nicméně vzhledem k tomu, že stěžovatel alespoň základně polemizuje s rozsudkem městského soudu, jsou jeho kasační námitky přípustné. Stěžovatel v zásadě městskému soudu vytýká nedostatečně konkrétní odůvodnění jeho rozsudku, nesprávné posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí a nezohlednění důvodů stěžovatelova neoprávněného pobytu. Dále tvrdí, že uložení správního vyhoštění bylo předčasné.

[9]               Podle NSS je z napadeného rozsudku patrné, že se městský soud věcí podrobně a individuálně zabýval. Věnoval se přezkoumatelnosti správních rozhodnutí obou stupňů (body 15‑16 napadeného rozsudku) a vysvětlil, že si stěžovatel měl být vědom toho, že jeho žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu byla v květnu 2024 pravomocně zamítnuta, a proto mu oprávněný pobyt skončil (bod 18). Dále městský soud velmi podrobně vyložil, proč stěžovatelově žádosti o zaměstnaneckou kartu z dubna 2024 nesvědčila tzv. fikce pobytu podle § 47 zákona o pobytu cizinců a že předmětem přezkumu v řízení o žalobě proti rozhodnutí o správním vyhoštění nemůže být samotné nevydání zaměstnanecké karty (body 19‑29).

[10]            Městský soud se dále zabýval přiměřeností napadeného rozhodnutí. Ztotožnil se se závěry správních orgánů (body 30‑31) a doplnil své vlastní úvahy. Uvedl, že v řízení nevyšly najevo žádné mimořádné skutečnosti týkající se stěžovatelova zdravotního stavu. Stěžovatel je schopen cestování a v nedávné minulosti běžně cestoval (bod 32). Městský soud dále poukázal na značné rozpory ve stěžovatelově výpovědi ohledně jeho rodiny a osob blízkých. Stěžovatel sice uvedl, že má v České republice partnerku, ale odmítl ji označit nebo k ní uvést konkrétnější údaje s tím, že ji nechce do řízení zatahovat. Také tvrdil, že má celou rodinu v Kazachstánu, ale zároveň uváděl, že by chtěl jet navštívit nemocného bratra do Ruska. Městský soud měl proto pochybnosti o věrohodnosti stěžovatelových tvrzení. Dále městský soud konstatoval, že stěžovatel má dostatečné prostředky k návratu do vlasti a že v České republice nepracuje; může dojít nanejvýš k narušení stěžovatelových sportovních aktivit (bod 33).

[11]            K otázce délky správního vyhoštění městský soud uvedl, že její přesné určení je otázkou uvážení správních orgánů, a odkázal na judikaturu NSS. Zároveň vysvětlil, proč odůvodnění užití tohoto uvážení ve stěžovatelově případě považuje za adekvátní a proč se podle něj správní orgány v rámci svého posouzení věnovaly všem relevantním hlediskům (body 34‑39). Shrnul, že stěžovatel v České republice neoprávněně pobýval od 29. 6. 2024 do 5. 11. 2024 (body 37‑38). K možnosti vycestování městský soud odkázal na závěry závazného stanoviska Ministerstva vnitra a připomněl, že stěžovatel s výjimkou možné vojenské služby ani neuváděl žádné důvody, proč by jeho návrat do vlasti nebyl možný (bod 40).

[12]            Toto odůvodnění napadeného rozsudku je podle NSS zcela dostačující a odpovídající zákonným požadavkům. Městský soud se zabýval všemi žalobními body a řádně je vypořádal (rozsudky NSS ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004‑73, č. 787/2006 Sb. NSS, a ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005‑44, č. 689/2005 Sb. NSS). Stěžovatel ostatně v kasační stížnosti ani konkrétněji neuvádí, v čem přesně má nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku spočívat.

[13]            Právní závěry městského soudu jsou pak v souladu s judikaturou NSS. Ohledně důvodů neoprávněného pobytu a zavinění cizince lze odkázat např. na rozsudky NSS ze dne 31. 7. 2015, č. j. 8 Azs 38/2015‑41, body 12‑13, nebo ze dne 15. 8. 2019, č. j. 7 Azs 215/2019‑25, bod 13 a tam citovanou judikaturu. K přiměřenosti správního vyhoštění obecně lze odkázat např. na rozsudky NSS ze dne 20. 6. 2019, č. j. 1 Azs 131/2019‑23, bod 17, ze dne 10. 1. 2019, č. j. 5 Azs 259/2018‑59, bod 16, či ze dne 29. 5. 2020, č. j. 5 Azs 220/2019‑33, č. 4034/2020 Sb. NSS, bod 29.

[14]            K určení délky správního vyhoštění jako projevu správního uvážení poukazuje kasační soud zejména na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002‑46, č. 416/2004 Sb. NSS, a na městským soudem přiléhavě citovaný rozsudek ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 Azs 181/2016‑41, bod 25. Ke konkrétně zvolené délce správního vyhoštění v nynější věci lze odkázat např. na rozsudky NSS ze dne 30. 8. 2017, č. j. 2 Azs 179/2017‑38, bod 30, ze dne 14. 7. 2021, č. j. 10 Azs 356/2020‑58, bod 26, nebo ze dne 23. 9. 2021, č. j. 4 Azs 84/2021‑52, bod 27.

[15]            V souladu s judikaturou je také závěr městského soudu, že podáním žádosti o zaměstnaneckou kartu v době, kdy již stěžovateli svědčila fikce pobytu z důvodu běžícího řízení o prodloužení oprávnění k pobytu za účelem studia, stěžovateli nevznikla další fikce pobytu (bod 27 napadeného rozsudku). Jak NSS uvedl v rozsudku ze dne 28. 8. 2015, č. j. 5 Azs 98/2015‑32, fikce povoleného pobytu podle § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců nemůže nastat na základě podání další žádosti o povolení dlouhodobého pobytu (popř. změny jeho účelu) v případě, kdy cizinci (stěžovateli) již svědčí fikce pobytu podle tohoto ustanovení. Opačný závěr by vedl ke zcela absurdním důsledkům, kdy by na základě opakovaného a účelového podávání žádostí docházelo k nikdy nekončícímu „řetězení“ fikcí povoleného pobytu.

[16]            To, že je v takových případech možné uložit správní vyhoštění, opakovaně potvrzuje judikatura NSS (např. rozsudky ze dne 10. 2. 2017, č. j. 4 Azs 8/2017‑21, bod 24, ze dne 29. 3. 2017, č. j. 8 Azs 11/2017‑32, body 16‑17, nebo ze dne 31. 7. 2018, č. j. 5 Azs 174/2016‑34, body 25‑26).

[17]            Podle kasačního soudu tedy městský soud věc posoudil v souladu s relevantní judikaturou a nedopustil se zásadního pochybení, které by mělo dopad do stěžovatelova hmotněprávního postavení. NSS proto odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou (§ 104a odst. 1 s. ř. s).

[18]            O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020‑33, č. 4170/2021 Sb. NSS, body 51 až 53). Neúspěšný stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované nevznikly náklady nad rámec její běžné činnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2025

   Sylva Šiškeová

      předsedkyně senátu