9 Azs 99/2025 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Tomáše Herce a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: A. Z., zastoupený JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem, se sídlem Šafaříkova 666/9, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2024, č. j. OAM‑1435/LE‑LE05‑LE05‑2024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2025, č. j. 32 Az 9/2024‑98,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ing. Jiřímu Špeldovi, advokátovi, se sídlem Šafaříkova 666/9, Hradec Králové, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 6 134,70 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Věc se týká zastavení řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu její nepřípustnosti podle § 10a odst. 1 písm. e) tohoto zákona. Jde o to, zda v této žádosti žadatel uvedl nové skutečnosti nebo zjištění ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu.
[2] Právě neuvedení takovýchto skutečností bylo důvodem, pro který žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zastavil řízení o opakované žádosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) podané dne 21. 10. 2024. Stěžovatel, který je občanem Moldavské republiky, v ní uvedl stejné důvody jako v první žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané dne 11. 7. 2023, a to obavu ze zločince, proti němuž v Moldavsku svědčil, výhrůžky uvězněním ze strany moldavského policisty v případě odmítnutí další spolupráce a svou sexuální orientaci. O první žádosti rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 11. 2023, č. j. OAM‑938/LE‑BA07‑K12‑2023, tak, že stěžovateli neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, 13, 14a a 14b zákona o azylu ani národní humanitární azyl podle § 14 téhož zákona. Řízení o žalobě, kterou stěžovatel toto rozhodnutí napadl, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 2. 2024, sp. zn. 20 Az 20/2023, zastavil.
[3] Stěžovatel podal žalobu i proti rozhodnutí o jeho opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V žalobě popsal svůj azylový příběh a politickou situaci v Moldavsku, kde podle jeho názoru panuje bezpráví a korupce. Krajský soud v Hradci Králové (dále „krajský soud“) žalobu zamítl napadeným rozsudkem, v němž porovnal důvody opakované žádosti s důvody uvedenými v předchozí žádosti, a shodně s žalovaným konstatoval, že stěžovatel v nově vedeném řízení neuvedl žádné nové skutečnosti ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu. S jím uváděnými důvody odchodu z vlasti a podání žádosti o mezinárodní ochranu v České republice se žalovaný dostatečně vypořádal již v rozhodnutí o první žádosti.
[4] Žalovaný podle krajského soudu náležitě odůvodnil, z jakého důvodu nelze nově tvrzené napadení stěžovatele v Moldavsku kvůli jeho sexuální orientaci, ani tvrzené pokračování výhrůžek ze strany policisty, považovat za novou skutečnost ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu. Tyto skutečnosti musely být vzhledem k tvrzeným azylovým důvodům stěžovateli známy již v průběhu řízení o jeho předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Mohl a měl je tedy uvést v něm. Tvrzená změna sexuální orientace stěžovatele z bisexuální na homosexuální i vztah s novým přítelem v České republice sice nastaly až po ukončení řízení o předchozí žádosti, nemají však žádnou souvislost s důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu a nesvědčí ani o skutečné hrozbě vážné újmy podle § 14a tohoto zákona.
[6] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry napadeného rozsudku a navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Nesouhlasí ani s přiznáním odkladného účinku. Stěžovatel v opakované žádosti uvedl zcela totožné azylové důvody jako v řízení o předchozí žádosti. Nic na tom nemění ani jeho snaha dodat těmto důvodům větší vážnosti jejich doplňováním a gradováním v současném řízení.
[7] Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost je přípustná, byla podána osobou k tomu oprávněnou, včas a z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem.
[8] Pro posouzení procesních předpokladů, za nichž lze kasační stížnost věcně projednat, má význam, že stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. O takovéto žalobě je podle § 31 odst. 2 s. ř. s. oprávněn rozhodovat specializovaný samosoudce. Kasační stížnost ve věci, ve které v řízení před krajským soudem rozhodoval samosoudce a která „svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele“, je podle § 104a s. ř. s. nepřijatelná.
[10] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[11] Rámec soudního přezkumu rozhodnutí, kterým žalovaný zastavuje řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany pro nepřípustnost, vymezil Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011‑96, č. 2642/2012 Sb. NSS. Z odůvodnění takového rozhodnutí žalovaného musí vyplývat, že „1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Správnost těchto závěrů správního orgánu podléhá v plném rozsahu kognici správních soudů v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany“ (odst. [19] citovaného rozsudku).
[12] Stěžovatel v kasační stížnosti především namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku „novosti“ skutečností uvedených v opakované žádosti. Výkladem požadavku § 11a odst. 1 zákona o azylu na existenci „nové skutečnosti nebo zjištění“, jako podmínky přípustnosti opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud již ve své rozhodovací praxi zabýval. Tato „nová skutečnost nebo zjištění“ musí mít určitou přidanou hodnotu a kvalitu oproti předchozí žádosti. Smyslem tohoto zákonného požadavku je na jedné straně umožnit nové posouzení v případě, že nové skutečnosti nebo zjištění mohou vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí (např. rozsudky NSS ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009‑65, nebo ze dne 27. 3. 2020, č. j. 5 Azs 325/2019‑16, č. 4012/2020 Sb. NSS, odst. [17]). Věcné projednání opakované žádosti je výjimkou, „kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté“ (rozsudek NSS č. j. 9 Azs 5/2009‑65). Krajský soud se v napadeném rozsudku od této judikatury neodchýlil.
[13] Opakovaná žádost neslouží k doplňování předchozí žádosti. Žadatel o udělení mezinárodní ochrany má již v „prvním“ řízení povinnost uvést „všechny skutečnosti, které jsou mu známé a které mohou být relevantní z hlediska možného udělení mezinárodní ochrany, a dát příležitost správnímu orgánu, aby o takto přednesených důvodech jeho žádosti kvalifikovaně rozhodl. […] Neuvedl‑li stěžovatel v řízení před správním orgánem posuzujícím jeho žádost všechny relevantní skutečnosti, neumožnil mu je kvalifikovaně posoudit a učinit součástí rozhodnutí, musí nést riziko v podobě zamítavého rozhodnutí“ (rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015‑32, odst. [25] a [26]).
[14] Stěžovatel namítá, že se krajský soud riziky, která stěžovateli hrozí po návratu do Moldavska, zabýval pouze formálně a bez hlubší analýzy možné změny či upřesnění skutkového stavu. Stěžovatelem uváděná rizika jsou ale pouhým rozšířením dříve tvrzených azylových důvodů, kterými se již zabýval jak žalovaný v obou svých rozhodnutích, tak krajský soud v napadeném rozsudku. Krajský soud ve svém posouzení nevybočil z mantinelů stanovených právními předpisy a výše citovanou judikaturou.
[15] Nejvyšší správní soud uzavírá, že se ve své judikatuře již zabýval právními otázkami, které byly rozhodné pro rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud posoudil zákonnost zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany v souladu s touto (výše citovanou) judikaturou. Není dán žádný důvod, aby se kasační soud při řešení některé z těchto právních otázek od svého dosavadního právního názoru odchýlil. Nebylo zjištěno ani žádné pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[16] Jelikož kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[17] Stěžovatel přípisem ze dne 22. 7. 2025 požádal o nařízení jednání v jeho věci. Na něm chtěl předložit „důkazy (listinné i video) prokazující pronásledování v zemi původu“. Nejvyšší správní soud této žádosti nicméně v souladu s § 109 odst. 2 s. ř. s. nevyhověl, neboť pro účely tohoto řízení nebyl pro jakékoliv provádění důkazů žádný důvod.
[18] Nejvyšší správní soud rozhodl v řízení o kasační stížnosti bez zbytečného odkladu, a tudíž již samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nerozhodl podle § 60 odst. 3 s. ř. s., který stanoví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla‑li žaloba odmítnuta. Při odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost jde totiž o zjednodušený meritorní přezkum napadeného rozhodnutí krajského soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020‑33, č. 4170/2021 Sb. NSS), v důsledku čehož je třeba o náhradě nákladů řízení rozhodnout podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první ve spojení s § 120 s. ř. s. V posuzované věci měl úspěch sice žalovaný, tomu však v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení mu proto nebyla přiznána.
[20] Krajský soud usnesením ze dne 14. 3. 2025, č. j. 32 Az 9/2024‑69, ustanovil zástupcem stěžovatele advokáta JUDr. Ing. Jiřího Špeldu. Toto ustanovení se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti, přičemž hotové výdaje a odměnu za zastupování hradí stát (§ 35 odst. 10 a § 120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud určil odměnu advokáta v souladu s § 7, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, částkou 4 620 Kč za jeden úkon právní služby (sepsání a podání kasační stížnosti) a částkou 450 Kč, která představuje paušální náhradu hotových výdajů vztahující se k jednomu úkonu právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Odměnu advokáta a náhradu hotových výdajů je třeba zvýšit o daň z přidané hodnoty ve výši 1 064,70 Kč, neboť ustanovený zástupce je jejím plátcem. Celková částka odměny a náhrady hotových výdajů tak činí 6 134,70 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2025
JUDr. Radan Malík
předseda senátu