[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Vojtěcha Salamánka ve věci

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2023, č. j. 11812/23/5200-10422-711621,

takto:

I.  Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 31. 3. 2023, č. j. 11812/23/5200-10422-711621, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20 864,72 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2023, č. j. 11812/23/5200-10422-711621, jímž byl v řízení o odvolání žalobce změněn dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 6. 12. 2016, č. j. 2432391/16/2507-50522-505541, kterým správce daně podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, (dále jen „zákon o daních z příjmů“) a podle § 147 a § 143 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, (dále jen „daňový řád“) doměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období kalendářního roku 2012 ve výši 1 518 075 Kč a uložil mu povinnost uhradit penále podle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu ve výši 303 615 Kč.
2. Změna dodatečného platebního výměru provedená napadeným rozhodnutím spočívala ve snížení doměřené daně z příjmů na částku 92 985 Kč a ve snížení vyměřeného penále na částku 18 597 Kč.
3. Na tomto místě považuje soud za účelné zmínit, že o odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru rozhodoval žalovaný opakovaně, přičemž jeho předchozí rozhodnutí, jímž dodatečný platební výměr potvrdil v plném rozsahu (rozhodnutí ze dne 2. 5. 2018, č. j. 20093/18/5200-10422-711473), bylo zdejším soudem zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení, a to rozsudkem ze dne 30. 11. 2021, č. j. 15 Af 41/2018-93 (dále jen „předchozí rozsudek“ nebo „zrušující rozsudek“). V předchozím řízení (před zrušením prvního rozhodnutí žalovaného) byla spornou otázka pořizovací hodnoty tří drezurních koní žalobce (B. III, S. E. a GSS B.) ve vztahu k uplatněným odpisům, otázka vynaložených nákladů na trénink, služby a ošetřovatele a ustájení koně B. III, plateb od evropské společnosti Bon Art Music, SE (dále jen „Bon Art Music“) a vkladů hotovosti na účet. V souvislosti s vynaloženými nálady na trénink koně B. III pak byla mezi žalobcem a daňovými orgány sporná otázka jeho prodeje v průběhu kalendářního roku 2012. Po vydání napadeného rozhodnutí již není mezi účastníky sporná otázka pořizovací hodnoty koní, ostatní otázky však zůstávají sporné, přičemž tvrzení žalovaného, že žalobce v průběhu předmětného kalendářního roku koně B. III prodal, se tentokrát promítlo nejen do jeho závěru o (ne)prokázání vynaložení uplatňovaných nákladů na jeho trénink, služby a ošetřovatele a ustájení, ale také (nově) do závěru, že žalobce mohl uplatnit odpis za tohoto koně pouze v rozsahu jedné poloviny ve smyslu § 26 odst. 7 zákona o daních z příjmů. 

Žaloba

4. Z žaloby je zřejmé, že žalobce žalovanému vytýká, že zatížil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností, když se nevypořádal s argumentací žalobce ani s důkazy předloženými žalobcem za účelem rozptýlení pochybností daňových orgánů o tom, že žalobce byl v průběhu celého roku 2012 vlastníkem koně B. III. Žalobce nesouhlasil se závěrem daňových orgánů, že koně v průběhu roku 2012 prodal S. G., neboť jeho vlastníkem byl až do 25. 3. 2013. Měl proto za to, že byl oprávněn uplatnit odpisy za tohoto koně za rok 2012 v plném rozsahu.
5. K této námitce žalobce poukázal na výsledek trestního řízení, vedeného na základě oznámení správce daně proti jeho osobě, kdy byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 24 T 128/2019, zproštěn obžaloby. V tomto trestním řízení přitom byly předloženy soudu stejné důkazy, jimiž disponoval i správce daně, který však na ně nebral zřetel. Následně žalobce citoval část uvedeného trestního rozsudku, v němž bylo mj. uvedeno: „Obžalovaný (pozn. soudu: v tomto řízení žalobce) předal již policii a také soud jej v hlavním líčení provedl listinný důkaz, a to potvrzení od Ústřední evidence koní, vedené národním hřebčínem Kladruby nad Labem, ze dne 21.1.2013, ve kterém se mu Ing. A. D., vedoucí Ústřední evidence koní se omlouvá za nepříjemnost a potíže, které obžalovanému způsobila chybným zápisem v Ústřední evidenci koní a potvrzuje, že všichni tři předmětní koně jsou zaevidováni v majetku Ing. L. Byl vymazán chybný zápis vlastnictví p. G., který způsobila obž. J. W.. Vysvětlení celé situace zde uvedla obžalovaná W. ve své výpovědi, kdy řekla, že paní G. s koněm S. P. B. III-47 pouze závodila v Borové. Nikdy však nebyla vlastníkem tohoto koně, pouze jezdcem.“
6. Žalobce k této námitce dále poukázal na argumentaci žalovaného, obsaženou v bodě 61 napadeného rozhodnutí, v němž žalovaný sám uvedl, že dle údajů z ústřední evidence evidovaných zvířat vedené Ministerstvem zemědělství ke dni 7. 1. 2013, byl žalobce od 1. 7. 2010 dosud (pozn. soudu: tedy do 7. 1. 2013) vlastníkem koně B. III. Z této evidence tedy dle žalobce vyplývá, že v roce 2012 byl vlastníkem předmětného koně on, a nikoliv někdo jiný.
7. Dle žalobce je současně logické, že v souvislosti s vlastnictvím koně mu vznikly i náklady s ustájením, krmením, ošetřováním a tréninkem související, a to po dobu celého roku 2012. Rozporoval zjištění žalovaného, že uvedené náklady po celý rok hradila S. G., neboť tato skutečnost nevyplývá ani z její výpovědi, a současně je v rozporu s důkazy, které žalobce správci daně předložil k prokázání vynaložených nákladů na tohoto koně [smlouva, kterou uzavřel jezdeckou společností Bon Art Music equestrian team s. r. o. (dále jen „jezdecká společnost“), a další související dokumenty (aniž by byly žalobcem jakkoli specifikovány)]. 
8. Žalobce dále rozporoval závěry žalovaného týkající se plateb od Bon Art Music. Uvedl, že v daňovém řízení doložil, že této společnosti půjčoval peníze, které mu tato postupně vracela, což bylo prokázáno svědeckou výpovědí předsedy představenstva této společnosti a výdajovými bankovní doklady. Vzhledem k tomu, že nešlo o příjem, neuváděl žalobce tyto částky do daňového přiznání, přičemž dle žalobce bylo na daňových orgánech, aby prokázaly, že se o půjčku nejednalo, a že měl být tento finanční obnos předmětem zdanění.
9. Žalobce dále nesouhlasil se závěry žalovaného, týkajícími se vkladu hotovosti ve výši 450 000 Kč. Měl za to, že prokázal, že se jednalo o již zdaněné peníze – uhrazené pohledávky, které byly zdaněny v roce 2011. 

Vyjádření k žalobě

10. Žalovaný ve svém písemném vyjádření nesouhlasil s námitkami uplatněnými žalobcem v podané žalobě. Konstatoval, že skutkový stav a právní posouzení rozvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož je zřejmé, z jakého důvodu, na základě jakých skutečností a na základě jakých právních norem bylo v řízení rozhodnuto. Proto v podrobnostech odkázal na napadené rozhodnutí a v něm vyslovené závěry, které jsou v souladu se zrušujícím rozsudkem, a na nichž i nadále trvá.
11. Žalovaný především konstatoval, že krajský soud ve zrušujícím rozsudku aproboval závěry správce daně a žalovaného, že žalobce neunesl důkazní břemeno v souvislosti s uplatněnými náklady na ustájení, trénink a další služby spojené s chovem koně B. III od února do prosince 2012, jakož i jejich závěry ohledně posouzení vkladu v hotovosti ve výši 450 000 Kč a plateb od Bon Art Music ve výši 3 165 000 Kč.  Dle žalovaného se krajský soud neztotožnil pouze s těmi závěry, které se týkaly ceny obvyklé ve vztahu ke vstupní ceně koní pro účely odpisů, a těch, které se týkaly nákladů souvisejících s chovem koně B. III, vynaložených v měsíci lednu 2012.
12. Žalovaný uvedl, že ohledně těchto sporných otázek se mu v dalším řízení nepodařilo zajistit takové důkazní prostředky, na základě nichž by bylo možno zpochybnit tvrzení žalobce o pořizovací ceně předmětných koní a s tím souvisejících uplatněných odpisů a zůstatkových cen. Žalovaný proto konstatoval, že žalobce ve věci daňově účinného nákladu z titulu odpisů předmětných koní a z titulu jejich zůstatkové ceny unesl své důkazní břemeno. Současně konstatoval, že žalobce unesl své důkazní břemeno a prokázal, že náklady za trénink, služby ošetřovatele a ustájení koně Bolera III v lednu 2012 ve výši 54 000 Kč byly vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů.
13. Žalovaný zdůraznil, že byl vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku krajským soudem, a to jak ve vztahu k námitkám, které soud shledal důvodnými, tak ve vztahu k těm, které shledal nedůvodnými. Žalobce byl v rámci seznámení zpraven o tom, v jakém směru došlo v této souvislosti ke změně právního názoru žalovaného (tj. ve vztahu ke vstupní ceně koní a odpisům, k nákladům za koně B. III v lednu 2012), a v jakém směru nikoliv (mj. ve vztahu k odpisům a nákladům na péči o koně B. III v únoru až prosinci 2012), a byl mu poskytnut dostatečný prostor pro reakci. Dle žalovaného nedošlo k žádným okolnostem, které by opodstatnily odklon od závazného názoru krajského soudu (ke změně skutkového či právního stavu), přičemž touto okolností není ani trestní rozsudek, jímž žalobce argumentuje. Žalovaný současně poukázal na to, že v rámci odvolacího řízení žalobce na trestní rozsudek nijak neodkazoval, neargumentoval jím, ani jej nenavrhoval k důkazu. Odkazuje-li žalobce na trestní rozsudek, pak tento nemá dle žalovaného na závěry správních orgánů žádný vliv, neboť nelze směšovat daňové a trestní řízení. Navíc, žalobcem citovaná část trestního rozsudku (bod 5 tohoto rozsudku), není pro posouzení věci nikterak relevantní. Jedná se totiž o shrnutí obhajoby žalobce v postavení obžalovaného, s popisem důkazů a provedeného dokazování v hlavním líčení. Při vlastním posouzení trestní soud (aktuální) vlastnické právo ke koni B. III nikterak nehodnotil, neboť pouze posuzoval, zda jednání žalobce naplnilo znaky trestného činu, a dospěl k závěru, že nikoliv.

Jednání soudu

14. Soud nařídil ve věci jednání na den 28. 5. 2025. Zástupce žalobce při něm poukázal na to, že žaloba byla podána samotným žalobcem pro zdravotní omezení zástupce, čemuž odpovídá i kvalita žalobní argumentace. Námitku týkající se neuznání nákladů spojených s ustájením a tréninkem koně B. III v důsledku závěru daňových orgánů, že kůň byl prodán, zástupce žalobce rozvedl tak, že i trestní řízení vedené proti žalobci, které bylo zahájeno z podnětu daňových orgánů, skončilo osvobozujícím rozsudkem a během něho vyšlo najevo, že S. G. byla uvedena jako vlastník v důsledku chyby v evidenci. Za tuto se úřad, který evidenci vede, omluvil. Žalovaný, který inicioval trestní stíhání proti žalobci, a byl tudíž účasten trestnímu řízení, byl o této skutečnosti zpraven a měl proto tuto otázku posoudit jinak přesto, že již byla v předchozím řízení vyřešena a prvním rozsudkem aprobována. Zástupce žalobce měl za to, že došlo ke změně okolností, k nimž by měl soud přihlédnout a otázku, zda daňové orgány dospěly ke správnému závěru, že žalobce nevynaložil v období od února do prosince roku 2012 náklady spojené s chovem koně B. III, neboť v lednu 2012 koně prodal, znovu přehodnotit. Navrhl, aby soud provedl důkaz rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 2021, č. j. 24 T 128/2019-1861, z něhož žalobce citoval pasáž v žalobě, a který byl k žalobě přiložen.
15. Zástupce žalobce dále vytkl žalovanému, že žalobci neposkytl dostatek časového prostoru pro seznámení se s výsledky šetření přesto, že žalobce o prodloužení lhůty k vyjádření žádal a dokládal závažnost svého onemocnění, které mu znemožňovalo řešit jakékoliv jiné běžné životní situace, než svůj zdravotní stav. Pokud by žalovaný žalobci vyhověl, mohl by žalobce použít ve svém vyjádření i argumenty, které zazněly v trestním řízení, jehož ovšem zástupce žalobce nebyl účasten.
16. Zástupce žalobce dále uvedl, že žalovaný nepostupoval v souladu se zákonem, jak tvrdí ve svém vyjádření k žalobě, neboť pokud byl účasten trestního řízení, měl z úřední povinnosti přihlédnout ke skutečnostem, které v tomto trestní řízení vyšly najevo.
17. Pověřený pracovník žalovaného při tomto jednání setrval na svém písemném stanovisku k žalobě. Zdůraznil, že při svém rozhodnutí plně akceptoval závěry, uvedené v předchozím rozsudku soudu. Poukázal na to, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně vynaložení nákladů na koně B. III v rozhodném období, když bylo prokázáno, že ustájeni byli na náklady žalobce pouze dva koně žalobce. K tomu odkázal na body 77 a násl. napadeného rozhodnutí. Zopakoval, že nelze směšovat trestní řízení s daňovým řízením.
18. K námitce, že nebyl žalobci poskytnut dostatečný časový prostor k tomu, aby se seznámil s výsledky šetření a vyjádřil se k nim, pověřený pracovník žalovaného uvedl, že žalobci byl poskytnut dostatečný časový prostor, když k jeho žádosti byla lhůta k vyjádření opakovaně prodlužována, celkem na 45 dní. Poukázal rovněž na délku trvání řízení, během něhož mohl žalobce veškeré své námitky, rozhodné skutečnosti a vyjádření uplatnit.
19. Soud podle § 52 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, že neprovede žalobcem navržený důkaz rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 2021, č. j. 24 T 128/2019-1861, neboť dospěl k závěru, že se jedná o důkaz pro rozhodnutí ve věci nadbytečný.

Posouzení věci soudem

20. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.
21. Nejprve soud konstatuje, že neřešil důvodnost námitek žalobce, které nebyly žalobcem uplatněny v podané žalobě, ale až při jednání soudu, konaném dne 28. 5. 2025, neboť se jednalo o námitku, které byly poprvé vzneseny až po uplynutí zákonné lhůty pro podání žaloby (ust. § 71 odst. 2 s. ř. s.). Dle dlouhodobé konstantní judikatury správních soudů lze nové žalobní body doplnit jen ve lhůtě k podání žaloby, která má prekluzivní charakter, takže její zmeškání nelze prominout (§ 72 odst. 4 s. ř. s.). K dodatečně uplatněným žalobním tvrzením proto soud nepřihlíží (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 1999 sp. zn. I. ÚS 164/97). Pro úplnost krajský soud podotýká, že text žaloby podané v zákonné lhůtě dne 8. 2. 2020 nepředstavuje předobraz žalobních tvrzení učiněných u ústního jednání před krajským soudem. Dodatečné tvrzení zástupce žalobce u ústního jednání, že žalobci bylo upřeno právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, neboť nebylo vyhověno jeho opodstatněné žádosti o (opakované) prodloužení lhůty, nelze považovat ani za rozvinutí již (byť obecně) vznesené žalobní námitky.
22. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
23. Soud předně konstatuje, že v předchozím řízení posuzoval tyto sporné otázky:                               

a) zda se v případě plateb od Bon Art Music ve výši 3 165 000 Kč jednalo o příjmy, které nejsou předmětem daně z příjmů nebo jsou od daně osvobozeny, popř. se jedná o příjmy již zdaněné - tuto otázku učinil žalobce předmětem přezkumu i v tomto řízení;                                              

b) zda se v případě vkladů v hotovosti ve výši 450 000 Kč jednalo o příjmy, které nejsou předmětem daně z příjmů, nebo jsou od daně osvobozeny, popř. se jedná o příjmy již zdaněné - tuto otázku učinil žalobce předmětem přezkumu i v tomto řízení;                                             

c) zda se v případě odpisů drezúrních koní v celkové výši 6 383 296 Kč jednalo o náklady ve smyslu ust. § 24 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů; soud v předchozím rozsudku konstatoval, že žalovaný neprokázal, že žalobce jakožto kupující a společnost MIAMAR INC. jakožto prodávající (dále jen „prodávající“) jsou spojenými osobami ve smyslu § 23 odst. 7 písm. b) zákona o daních z příjmů, a že neprokázal rozdíl mezi sjednanou a referenční cenou koní – napadeným rozhodnutím rozhodl žalovaný ohledně této otázky  ve prospěch žalovaného a otázka pořizovací (žalobcem deklarované) ceny již není předmětem tohoto řízení;                                                                                                                                         

d) zda se v případě nákladů na trénink a ustájení 3 koní ve výši 564 000 Kč jednalo o náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů – tuto otázku učinil žalobce předmětem přezkumu i v tomto řízení.

24. Pokud jde o sporné otázky, uvedené v bodech a) a b), pak těmito se krajský soud zabýval ve svém předchozím rozsudku, přičemž ohledně jejich vyřešení v prvním rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2018 neměl žádných výhrad a námitky žalobce směřující proti nim shledal nedůvodnými. Soud neshledal důvod měnit své závěry ohledně těchto otázek.
25. Námitkami žalobce ohledně vkladů od společnosti Bon Art Music se soud zabýval v bodech 62 – 66 předchozího rozsudku. Soud konstatoval, že správce daně měl ve vztahu ke vkladům na účty žalobce ve výši 3 165 000 Kč pochybnosti, které jednoznačně a srozumitelně formuloval ve výzvě ze dne 2. 7. 2015, přičemž v ní požadoval, aby žalobce předložil nebo navrhl důkazy prokazující, že předmětné finanční prostředky byly již zdaněny daní z příjmů fyzických osob nebo této dani nepodléhaly nebo byly od této daně osvobozeny. Soud zdůraznil, že prokázáním pochybností správce daně přešlo důkazní břemeno na žalobce, který tak byl povinen prokázat svá tvrzení uvedená v daňovém přiznání, resp. v dalších podáních. Konkrétně byl žalobce povinen prokázat správnost, pravdivost a úplnost údajů za zdaňovací období roku 2012, které evidoval v daňové evidenci, a tedy i své tvrzení, že finanční částka v celkové výši 3 165 000 Kč má svůj původ v soukromých platbách žalobce mimo podnikání. Žalobce však žádné důkazy nepředložil ani nenavrhl. K námitce žalobce, že charakter plateb přijatých od společnosti Bon Art Music je již zřejmý z označení plateb při jejich zadání, resp. z jednotlivých bankovních výpisů či opisů účetních dokladů za zadanou účetní knihu, které předložil správci daně, soud konstatoval, že na uvedených dokladech jsou vyznačena pouze data a výše přijatých finančních prostředků od společnosti Bon Art Music včetně variabilního symbolu 20129 (u plateb přijatých dne 18. 10. 2012, 19. 10. 2012, 17. 12. 2012), variabilního symbolu 20112012 u platby přijaté dne 20. 11. 2012, a variabilního symbolu 19102012 u platby přijaté dne 30. 10. 2012, přičemž charakter přijatých plateb nebyl prokázán ani výpovědí syna žalobce J. L.; a pokud jde o bankovní výdajové doklady,  pak ani tyto nemohou věrohodně doložit operaci v nich uvedenou, tj. uhrazení splátky půjčky žalobci, nebo  neobsahují datum jejich vystavení, variabilní symbol, pod kterým byly jednotlivé platby připsány na účet žalobce, v kolonce vystavil, není uvedena žádná osoba a podpis výstavce rovněž zcela chybí, a je-li u předmětu platby uvedeno „splátka půjčky L. os.“, pak není konkretizováno o jakou půjčku se jedná. Soud dále konstatoval, že z výpisů z bankovní knihy žalobce, přiložených k výdajovým pokladním dokladům, je zřejmé, že tyto byly upraveny, resp. jsou odlišné od těch, které byly správci daně předloženy žalobcem po zahájení daňové kontroly, neboť u jednotlivých položek (finančních částek) byly odstraněny variabilní symboly, pod kterými byly finanční prostředky na účet žalobce připsány. Soud proto v předchozím rozsaudku uzavřel, že žalobce neprokázal své tvrzení o tom, že se jednalo o soukromé platby společnosti Bon Art Music.
26. V napadeném rozhodnutí shrnul žalovaný důkazy provedené již v předchozím řízení a zopakoval svou argumentaci s odkazem na výše uvedené závěry, obsažené ve zrušujícím rozsudku. Z obsahu správního spisu je přitom zřejmé, že ohledně sporných vkladů od společnosti Bon Art Music na účet žalobce nedošlo k žádné změně skutkového stavu. Žalobce žádné další důkazy nepředložil a žalovaný v bodě 97 napadeného rozhodnutí uzavřel, že žalobce „své důkazní břemeno neunesl, neboť jeho argumentace stran předmětné půjčky setrvávala toliko v rovině pouhého tvrzení. Daňový subjekt nedoložil důkazní prostředky, na základě kterých by bylo prokázáno, že k poskytnutí půjčky a jejímu splacení skutečně došlo. Dle odvolacího orgánu daňový subjekt nedoložil a neprokázal, že platby od společnosti BON ART MUSIC SE ve výši 3 165 000 Kč připsané na jeho bankovní účet nepředstavovaly jeho zdanitelné příjmy.“  
27. Ke sporné otázce týkající se vkladu hotovosti ve výši 450 000 Kč uvedl soud ve zrušujícím rozsudku k žalobní námitce, že daňové orgány posuzovaly jinak vklady, které žalobce přijal ve zdaňovacím období roku 2011 (dle žalobce jako příjmy podle § 7 zákona o daních z příjmů), a jinak vklady ve výši 450 000 Kč, které žalobce přijal v rozhodném období, a to na základě stejné daňové kontroly, stejných zjištění a bez jakéhokoliv vysvětlení (dle žalobce jako příjmy podle § 10 zákona o daních z příjmů), v bodě 67 zrušujícího rozsudku, že námitce žalobce nelze přisvědčit. Konstatoval, že ze zprávy o daňové kontrole ze dne 29. 11. 2016, je zřejmé, že správce daně měl za to, že žalobce neprokázal, že finanční prostředky ve výši 450 000 Kč mají původ v pohledávkách zachycených v evidenci v přechodu na podvojné účetnictví, přičemž stejný závěr učinil i ohledně finančních prostředků ve výši 13 400 000 Kč (účtovaných ve zdaňovacím období roku 2011), a že v obou případech správce daně setrval na svém stanovisku, že žalobce porušil § 10 odst. 4 zákona o daních z příjmů, neboť základem daně je příjem snížený o výdaje prokazatelně vynaložené na jeho dosažení a zvýšil žalobci příjmy podle § 10 zákona o daních z příjmů (nikoliv podle § 7 zákona o daních z příjmů, jak tvrdí žalobce).  
28. Ani ohledně této otázky nedošlo po vydání předchozího rozsudku ke změně skutkového stavu. V napadeném rozhodnutí tudíž žalovaný setrval na svém závěru, že jak v případě zdaňovacího období roku 2011, tak i v případě předmětného zdaňovacího období žalobce neprokázal svá tvrzení, že vložené finanční prostředky pocházejí z úhrady pohledávek, které již byly předmětem zdanění daní z příjmů fyzických osob. Správce daně tudíž postupoval správně, pokud zvýšil příjmy žalobce dle § 10 zákona o daních z příjmů o částku 450 000 Kč.
29. Podle § 78 odst. 5 s. ř. s. je správní orgán v dalším řízení vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku.
30. V případě přezkumu rozhodnutí správních orgánů (§ 65 s. ř. s.) je správní soudnictví vybudováno na kasačním principu spojeném se závazností právního názoru vysloveného soudy. Tato kasační závaznost se uplatňuje v rozsahu rozhodování konkrétní věci (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2019, č. j. 4 As 3/2018 ‑ 50, č. 4015/2020 Sb. NSS, bod 32). Kasační závaznost vysloveného právního názoru je odrazem zájmu na efektivním fungování správního soudnictví, v němž nedochází k opakovanému přehodnocování již zodpovězených otázek. Jak totiž v této souvislosti judikuje i Ústavní soud, „v jednotlivých případech je konečnost sporu nepostradatelným znakem spravedlivého procesu“ [k tomu srov. nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465), bod 58]. Nerespektování závazného právního názoru krajského soudu by mělo podle ustálené judikatury za následek zrušení nového rozhodnutí správního orgánu bez dalšího (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2003, č. j. 1 A 629/2002 -25, č. 73/2004 Sb. NS, ze dne 18. 6. 2020, č. j. 2 Afs 282/2018-41,čize dne 25. 2. 2021, č. j. 9 Afs 177/2020-48). V řízení o žalobě proti novému rozhodnutí správního orgánu se u těch otázek, který byly krajským soudem zodpovězeny při zrušení původního rozhodnutí, přezkoumává pouze to, zda správní orgán postupoval v souladu se závazným právním názorem krajského soudu; ohledně takto vyřešených otázek totiž již „není prostor pro polemiku“ (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 12. 2020, č. j. 1 As 312/2020-39, či rozsudek ze dne 1. 9. 2010, č. j. 3 As 9/2010-73).
31. V ojedinělých případech je sice možné závaznost právního názoru prolomit (srov. zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2004, č. j. 2 Ads 16/2003 56, č. 352/2004 Sb. NSS), avšak v souzené věci nenastaly podmínky pro tento postup. K prolomení závaznosti právního názoru by mohlo totiž dojít při změně skutkového nebo právního stavu, přičemž taková situace nenastala.
32. V posuzovaném případě soud v předchozím rozsudku již vyřešil výše popsané otázky a) a b), když dospěl ve shodě s daňovými orgány k závěru, že žalobce neprokázal, že se v případě plateb od Bon Art Music v celkové výši 3 165 000 Kč a vkladů v hotovosti ve výši 450 000 Kč jednalo o příjmy, které nejsou předmětem daně z příjmů nebo jsou od daně osvobozeny, popř. se jedná o příjmy již zdaněné, a že tudíž správce daně nepochybil, pokud o tyto částky zvýšil základ daně za zdaňovací období roku 2012. Tyto otázky tedy již byly jednou soudem v předchozím rozsudku vyřešeny, a jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, žalovaný v dalším řízení postupoval v souladu se závazným právním názorem soudu. Vzhledem k tomu, že nenastaly podmínky pro jeho prolomení (což ostatně ani žalobce netvrdí), dospěl soud k závěru, že žalovaný postupoval správně, pokud tyto zodpovězené otázky [označené v bodě 18 tohoto rozsudku jako a) a b)] nepřehodnocoval.  Námitky žalobce směřující do nesprávnosti posouzení plateb od Bon Art Music v celkové výši 3 165 000 Kč a vkladů v hotovosti ve výši 450 000 Kč daňovými orgány proto soud shledal nedůvodnými.
33. Stejně tak nedůvodnou shledal soud žalobní námitku, týkající se nákladů na trénink a ustájení koně B. III. V předchozím rozsudku soud konstatoval, že žádný z žalobcem navržených důkazů nerozptýlil pochybnosti správce daně, o tom, že jezdecká společnost žalobci poskytla služby související s ustájením, výcvikem a kompletní přípravou koně B. III v období od února do prosince 2012, které byly vyfakturovány fakturami č. 1212-01 a č. 1212-06. Poukázal na provedené důkazy, z nichž vyplynulo, že o koně B. III se od ledna 2012 starala S. G., přičemž první měsíc hradila náklady J. W. (zástupkyně jezdecké společnosti) a dále je hradila S. G. Již v předchozím rozsudku tedy soud vyřešil otázku vynaložených nákladů na koně B. III v období od února 2012 do prosince 2012. Otázka vynaložených nákladů v tomto období tedy již byla jednou vyřešena, a i na ni se vztahují judikaturní závěry, uvedené v bodech 30 a 31 tohoto rozsudku o zákazu opakovaného přehodnocování již zodpovězených otázek. K tomu soud pouze doplňuje, že pro tento závěr bylo (a je) nerozhodné kdy, zda a na jaký subjekt přešlo vlastnické právo ke koni B. III. Podstatná byla pouze skutečnost, že žalobce žádným z předložených důkazů nerozptýlil pochybnosti správce daně o tom, že náklady spojené s ustájením a tréninkem koně B. III hradil on, a že se tudíž jednalo o jemu vzniklé výdaje mající vliv na daňový základ.
34. S ohledem na závazný právní názor soudu vyložený v předchozím rozsudku však bylo na žalovaném, aby znovu posoudil, zda žalobce prokázal své tvrzení, že služby fakturované jezdeckou společností byly žalobci poskytnuty v lednu 2012; jinými slovy, že v tomto měsíci vynaložil náklady související s ustájením a výcvikem koně B. III. Zcela v intencích závazného právního názoru soudu se touto otázkou zabýval žalovaný v napadeném rozhodnutí (body 84 – 88), přičemž shledal, že se správci daně nepodařilo zajistit takové důkazní prostředky, kterými by věrohodným a průkazným způsobem bylo vyvráceno tvrzení žalobce ohledně daňové uznatelnosti nákladů za ustájení, trénink a další služby spojené s chovem koně B. III za měsíc leden 2012 ve výši 54 000 Kč. Konstatoval proto, že v dané věci nebyl správcem daně dostatečně zjištěn skutkový stav, což nelze klást k tíži žalobce, a dospěl k závěru, že žalobce unesl své důkazní břemeno a prokázal, že náklady za trénink, služby ošetřovatele a ustájení koně B. III v lednu 2012 ve výši 54 000 Kč byly daňovým subjektem vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů v souladu s ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. V tomto rozsahu tak bylo vyhověno odvolání žalobce a bylo rozhodnuto v jeho prospěch. V postupu žalovaného nebylo zjištěno žádného pochybení.
35. Jiná situace je ovšem v případě posouzení správnosti nového vyřešení otázky odpisů koní, resp. koně B. III., v dalším řízení. Jak již bylo uvedeno výše, před vydáním zrušujícího rozsudku bylo sporné, zda se mezi žalobcem a prodávajícím jednalo o spojené osoby ve smyslu § 23 odst. 7 písm. b) bod 5 zákona o daních z příjmů, a pokud ano, zda se liší ceny koní sjednané mezi nimi od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek. Soud ve svém předchozím rozsudku učinil závěr, že žalovaný neprokázal, že žalobce a prodávající jsou jinak spojenými osobami a ani existenci rozdílu mezi sjednanou a referenční cenou koní. V souladu se závazným právním názorem soudu se žalovaný vyřešením těchto otázek zabýval a dospěl k závěru, že žalobce a prodávající sice jsou spojenými osobami ve smyslu § 23 odst. 7 písm. b) bod 5 zákona o daních z příjmů, avšak nebylo možné prokázat rozdíl mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou. Proto při stanovení výše odpisu koní vycházel z jejich vstupní ceny deklarované žalobcem. Odvolací námitka žalobce, v níž žalobce nesouhlasil se závěrem správcem daně, že neprokázal hodnotu pořízených koní, tedy byla v dalším řízení shledána žalovaným důvodnou. Proto se v případě částek odpisů uplatněných žalobcem v rozhodném daňovém období u koní S. E. a GSS B. neodchýlil od částek deklarovaných žalobcem v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob
36. Oproti prvnímu rozhodnutí při stanovení výše odpisu koně B. III však žalovaný přistoupil „nově“ ke snížení žalobcem deklarované výše odpisu o jednu polovinu, a to s odkazem na § 26 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobce v průběhu roku 2012 koně prodal. Žalobce se snížením odpisu nesouhlasí s tvrzením, že koně prodal až v roce 2013.
37. Ve smyslu § 26 odst. 7 písm. a) bod 1. zákona o daních z příjmů lze uplatnit odpis pouze ve výši jedné poloviny ročního odpisu z hmotného majetku evidovaného u poplatníka na počátku příslušného zdaňovacího období, dojde-li v průběhu zdaňovacího období k vyřazení majetku před koncem zdaňovacího období. Jedním ze způsobů vyřazení je přitom i prodej majetku. 
38. Žalovaný v bodě 71 napadeného rozhodnutí, v němž vypořádával otázku odpisů, uvedl pouze, že má za prokázané, že kůň B. III byl v lednu 2012 prodán S. G. za 1 Kč. Pro bližší odůvodnění odkázal na bod 79 napadeného rozhodnutí. Z tohoto bodu vyplývá, že tento závěr učinil žalovaný toliko na základě sdělení S. G., když uvedl, že „koně jménem S. B. koupila dle odpovědi na výzvu k poskytnutí údajů paní S. G. za 1 Kč v lednu roku 2012 (viz č. j. 1780314/14/2507-05402-505391).“
39. Podle protokolu o ústním jednání ze dne 21. 11. 2016, jehož předmětem bylo mj. vyhodnocení vyjádření zástupce žalobce k výsledku kontrolního zjištění a projednání zprávy o daňové kontrole, zpochybnil zástupce žalobce tvrzení správce daně o prodeji koně B. III v roce 2012 S. G. následovně: „Pokud správce daně krátí tyto náklady, tak lze dovodit, že se jedná o krácení nákladů z důvodu údajného prodeje jednoho z koní. Daňový subjekt ale v období roku 2012 žádnou kupní smlouvu nezavřel a žádného koně neprodal. Pokud si svědkyně G. na základě jednání s pí. W. dovodila údajný nákup, jde o postup mimo vůli kontrolované osoby a mimo evidenci, ze kterých mj. i správce daně vychází v jiných případech. Správce daně v období předcházejícímu roku 2012 sám požadoval po kontrolované osobě doložení dokladů z ústřední evidence koní a tuto dostal včetně opravy ve vztahu k roku 2013. Z této evidence je zřejmé, že daňový subjekt byl vlastníkem dotčených koní po celý rok 2012. Kůň S. P. B. byl prodán kupní smlouvou až 25. 3. 2013. Pokud správce daně v minulosti vycházel z evidence státu o vlastnictví koní, není zřejmé proč teď tu samou evidenci popírá, resp. ignoruje, navíc v situaci, kdy jsou k dispozici další údaje – tedy kupní smlouva z roku 2013 a s ní spojené údaje ve státem vedené evidenci koní označených jako kulturní památka. Je další věcí proč správce daně údaje o evidenci koní ve státem vedené evidenci, korespondenci v této věci a posuzování věci v předcházejícím zdaňovacím období zde vůbec nezmiňuje, byť jde o informace, údaje a listiny, které má správce daně k dispozici a byly zjištěny z jeho úřední činnosti“.
40. Již ve zrušeném prvním rozhodnutí žalovaný uvedl (bod 41), že uvedeného koně dostala S. G. v roce 2012 za 1 Kč od J. W. Také již v žalobě proti zrušenému prvnímu rozhodnutí žalovaného žalobce nesprávnost závěrů o prodeji koně B. III S. G. namítal. Vzhledem k tomu, že ve zrušeném rozhodnutí (resp. ani v dodatečném platebním výměru) nebyla otázka převodu vlastnického práva řešena ve vztahu k uplatněným odpisům, ale toliko ve vztahu k uplatněným nákladům za ustájení a trénink, přičemž vyřešení této otázky nebylo pro vyřešení správnosti závěrů o těchto nákladech významné, soud tuto otázku v předchozím zrušujícím rozsudku neřešil jako samostatnou žalobní námitku, neboť ani pro jeho rozhodnutí nebylo její zodpovězení podstatné. Nicméně již ve zrušujícím rozsudku soud konstatoval, že „má shodně se žalobcem za to, že správce daně ani žalovaný nepostupovali pečlivě při hodnocení výpovědí S. G. ohledně skutečnosti, kdy nabyla vlastnické právo ke koni B. III. Bez povšimnutí soudu totiž nezůstala skutečnost, že S. G. v řízení tvrdila, že kupní smlouvu na koně B. III uzavřela v lednu roku 2012. Z ústřední evidence majitelů koní, která byla správci daně předložena Národním Hřebčínem Kladruby nad Labem, s. p. o. je ovšem zřejmé, že změna majitele na S. G. byla u koně B. III zadána 29. 4. 2013 a jako datum změny je uvedeno 10. 12. 2012. Ačkoliv měl správce daně tento podklad k dispozici od počátku daňové kontroly, při výslechu S. G. konaném dne 14. 9. 2015 na uvedený rozpor mezi její výpovědí a skutečností uvedenou v ústřední evidenci, svědkyni neupozornil. Správce daně se v uvedeném případě spokojil toliko pouze s tvrzením svědkyně a vyvodil z něj skutkový závěr, který ovšem nemá oporu ve správním spisu, tj. že se S. G. stala majitelkou koně B. III v lednu roku 2012.“
41. V napadeném rozhodnutí učinil žalovaný ohledně převodu vlastnictví zjištění, že S. G. koupila koně B. III v roce 2012, je uvedena jako majitelka koně v plemenné knize starokladrubských koní od 10. 12. 2012, přičemž k prodlevě v zápisu v plemenné knize došlo z důvodu pozdního odeslání hlášenky, kterou jí předala žalobcem podepsanou J. W. Poté, co byl žalobce s tímto zjištěním seznámen, reagoval na něj doložením kupní smlouvy ze dne 25. 3. 2013 uzavřené s jezdeckou společností, průkazu předmětného koně vystaveného dne 11. 2. 2010, sjetiny vystavené dne 21. 1. 2013 Národním hřebčínem Kladruby nad Labem, státní příspěvkové organizace, (dále jen „národní hřebčín“) a faktury č. 201 303 na částku 399 300 Kč s datem splatnosti 25. 4. 2013 (pozn. soudu: listiny doloženy spolu s vyjádřením ke kontrolnímu zjištění ze dne 17. 7. 2016, v němž žalobce popřel prodej koně S. G.). Dle žalovaného však žalobcem předložené důkazy neprokázaly, že k prodeji předmětného koně došlo tak, jak tvrdí žalobce. Dle ústřední evidence koní jezdecká společnost nikdy majitelem předmětného koně nebyla a od roku 2012 je majitelkou koně S. G. Žalovaný konstatoval, „že vlastnické právo je definováno právními normami jako regulovaný vlastnický vztah. Jedná se o právo věc držet, užívat, používat a s touto věcí disponovat“, dále že žalobce prostřednictvím J. W. předal koně S. G. v lednu 2012 a ta měla koně v držení a mohla s ním volně disponovat, a že žalobce vlastnické právo ke koni B. III neprokázal.
42. Předně je třeba zdůraznit, že názor žalovaného, že S. G. svědčí vlastnické právo ke koni již pouze proto, že jej držela, užívala a používala, je zcela mylný. V řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že s ním disponovala (pozn. soudu: disponovat s věcí je jedním ze základních znaků vlastnického práva a znamená to, že vlastník může věc prodat, darovat, pronajímat, zničit, opustit). To že S. G. koně užívala, používala k závodům a starala se o něho, tzn. držela jej, nezakládá její vlastnické právo, ale může zakládat „pouze“ oprávněnou držbu, která rozhodně nezbavuje žalobce jeho vlastnického práva.
43. Pokud jde o důkazní prostředky, které měly správní orgány při řešení otázky prodeje koně B. III ve prospěch jeho závěru, že žalobce prodal v lednu 2012 koně S. G., k dispozici, jednalo se pak o písemné prohlášení S. G. ze dne 25. 7. 2014, v němž uvedla, že koně B. III koupila za jednu korunu v roce 2012 od J. W. a dále její svědeckou výpověď provedenou prostřednictvím dožádaného územního pracoviště v Českém Krumlově ze dne 14. 9. 2015. S. G. ve svědecké výpovědi uvedla, že v lednu 2015 to byly 3 roky, kdy koně pořídila, je to tedy asi rok 2012. Koně dostala od J. W. za 1 korunu, a to se souhlasem žalobce, přičemž zaslání hlášenky provedla až na začátku roku 2013, protože se k tomu dříve nemohla dostat. Ohledně uzavření kupní smlouvy si nepamatovala ničeho, pouze sdělila, že ona kupní smlouvu k dispozici nemá. A dále daňové orgány vycházely z informace národního hřebčína ze dne 4. 3. 2014, která byla správci daně poskytnuta na základě jeho výzvy, podle níž správce daně požadoval mj. poskytnutí veškerých podkladů týkajících se prodeje koní. Podle informace národního hřebčína plemenná kniha žádným způsobem nezasahuje do prodeje koní, tudíž okolnosti jednotlivých prodejů jim nejsou známy. Součástí informace byl výpis z plemenné knihy, z něhož je zřejmé, že žalobce se stal majitelem koně B. III na základě hlášenky podané dne 27. 12. 2010, a na základě hlášenky podané dne 29. 4. 2013 se stala majitelkou od 10. 12. 2012 S. G.
44. Žalobce od počátku zahájení daňové kontroly zpochybňoval skutečnosti zjištěné správcem daně, že předmětného koně prodal v roce 2012, a že ho prodal S. G. K tomuto oponentnímu tvrzení měly daňové orgány tyto důkazy: žalobcem předložené listinné důkazy – sjetinu ze dne 21. 1. 2013 vystavenou národním hřebčínem, v níž byl žalobcem evidován k tomuto datu jako vlastník tří koní, včetně koně B. III; průkaz koně B. III; kupní smlouvu uzavřenou mezi žalobcem jako prodávajícím a jezdeckou společností jako kupujícím ze dne 25. 3. 2013, jejímž předmětem byl prodej koně B. III za částku 399 300 Kč a fakturu č. 201 303 vystavenou žalobcem jezdecké společnosti za prodej koně na uvedenou částku s datem splatnosti 25. 4. 2013. Označení koně evidenčním číslem na žalobcem předložených listinných důkazech odpovídá označení koně v plemenné knize vedené národním hřebčínem. Dále měly správní orgány k dispozici svědeckou výpověď J. W., která po nahlédnutí do kupní smlouvy ze dne 25. 3. 2013 uvedla, že tuto smlouvu zná, neboť na jejím základě byl kůň B. III prodán jezdecké společnosti, a dále že jejím předmětem byl rozhodně kůň B. III. Dále sdělila že tento kůň závodil za Jezdecký klub Wood-service TEAM o.s., neboť pro tyto závody nižší úrovně byl kůň zapůjčen s vědomím žalobce S. G., pro níž byla tato úroveň závodů maximem. O tom, že by se souhlasem žalobce jakožto majitele prodala tohoto koně za jednu korunu S. G., se J. W. ve své výpovědi nezmínila a správce daně jí ani takovou otázku nepoložil.
45. Předně soud k námitce žalobce s poukazem na rozpor při hodnocení důkazů, že sám žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že dle údajů z ústřední evidence evidovaných zvířat vedené Ministerstvem zemědělství ke dni 7. 1. 2013, byl žalobce do tohoto dne vlastníkem koně B. III, a že tudíž z této evidence plyne, že byl v roce 2012 vlastníkem předmětného koně, soud konstatuje, že tato námitka není důvodná. Národní hřebčín sice poskytl ohledně vlastnictví dvě odlišné informace, přičemž první informace o tom, že vlastníkem v roce 2012 byl žalobce, byla správci daně poskytnuta dne 21. 1. 2013, zatímco druhá informace o tom, že vlastníkem se stala v roce 2012 S. G., byla vyhotovena až dne 4. 3. 2014. Tato v pořadí druhá a odlišná informace vycházela z hlášenky, kterou S. G. podala národnímu hřebčínu až po vystavení první informace, tedy dne 29. 4. 2013. Pokud tedy národní hřebčín ještě v lednu 2013 neměl informaci o tom, že by došlo ke změně majitele koně, a poskytl informace, které v té době byly v evidenci zaneseny, pak nelze hovořit o tom, že by šlo o rozpor, jemuž by se měly daňové orgány věnovat a tento řešit. Zkrátka, v lednu 2013 byl v evidenci vedené národním hřebčínem jako vlastník v roce 2012 evidován žalobce a v dubnu 2013 byla jako vlastník od prosince 2012 evidována S. G. Žalovanému tedy nelze vytýkat, že v napadeném rozhodnutí nevysvětlil, z jakého důvodu se přiklonil k informaci národního hřebčína poskytnuté dne 4. 3. 2014, a nikoli k informaci stejného subjektu ze dne 21. 1. 2013, když žádný rozpor mezi údaji v těchto informacích uvedenými neshledal. To ovšem neznamená, že by se daňové orgány neměly zabývat zjištěními vyplývajícími z těchto informací při hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti.
46. Z předchozích bodů 43 a 44 je evidentní, že daňové orgány měly k dispozici pro své rozhodnutí podklady, jejichž obsahem byly na jedné straně informace o tom, že žalobce prodal koně v roce 2013 S. G. a na straně druhé, že tomu tak nebylo, naopak, že S. G. kůň prodán nebyl, ale byl prodán až v roce 2013 jezdecké společnosti. Pro svůj závěr o převodu vlastnictví však vycházely především ze sdělení S. G. Přitom vůbec věrohodnost tohoto jejího sdělení nejen ve vztahu k ostatním (i správcem daně provedeným) důkazům, ale ani ve vztahu k dalším informacím, které tato osoba sdělila a k jejím úkonům, které zajistily zápis jejího vlastnictví v příslušné evidenci, neřešily. Nevysvětlily, z jakého důvodu právě tomuto tvrzení uvěřily a vzaly jej za podklad pro svá rozhodnutí, ačkoli si ohledně samotné transakce nic nepamatovala, ani nevěděla, zda byla uzavřena písemná kupní smlouva (jen věděla, že ji nemá k dispozici). Rovněř daňové orgány nezohlednily, že S. G. nedodržela právními předpisy stanovenou lhůtu pro hlášení změny majitele [ačkoli tak měla dle § 46 odst. 1 prováděcí vyhlášky k plemenářskému zákonu č. 154/2000 Sb., č. 136/2004 Sb., kterou se stanoví podrobnosti označování zvířat a jejich evidence a evidence hospodářství a osob stanovených plemenářským zákonem, ve znění účinném do 31. 3. 2013, (dále jen „vyhláška“) učinit do 5 pracovních dnů ode dne, kdy ke změně došlo]; nadto prodlevu v hlášení jmenovaná odůvodnila prostým tvrzením, že se k tomu dříve nedostala; změnu majitele koně nahlásila po 15 měsících od uskutečnění transakce; dále nepříliš přesvědčivě tvrdila, že koně koupila již v lednu 2012, v hlášení o změně nahlásila, že ke změně majitele došlo od 10. 12. 2012; a navíc tvrdila, že k hlášení přistoupila na začátku roku 2013, přestože ve skutečnosti hlášení podala až po uplynutí téměř 4 měsíců z tohoto roku. Rovněž je s podivem, že u daňových orgánů nevyvolala pochybnosti o S. G. tvrzené transakci kupní cena – 1 Kč, ani prvotní informace S. G., že koně koupila od J. W., tedy od osoby, která nebyla majitelem koně a za takové situace by byla jakákoli smlouva o převodu vlastnictví koně smlouvou absolutně neplatnou, tedy od samého počátku, aniž by se její neplatnosti musel kdokoli dovolávat.
47. Proti sdělení S. G. stála svědecká výpověď J. W., z jejíž výpovědi vyplynulo, že kůň B. III. byl prodán jezdecké společnosti na základě kupní smlouvy ze dne 25. 3. 2013, a že tento kůň byl S. G. pouze zapůjčen pro závody nižší úrovně. S tímto sdělením, jakož ani s důkazy, které předložil žalobce na podporu svého tvrzení o tom, že koně B. III. prodal jezdecké společnosti v roce 2013 se však daňové orgány ve svých rozhodnutích nikterak nevypořádaly. Nesdělily, z jakého důvodu je nevzaly za podklad svého rozhodnutí, a proč právě sdělení S. G. mělo pro jejich rozhodnutí oproti ostatním podkladům natolik významnou důkazní hodnotu, že v podstatě pouze na jejím základě a na základě výsledku jejího jednání majícího za následek záznam jejího vlastnického práva v příslušné evidenci, učinily pro rozhodnutí ve věci zásadní závěr o tom, že žalobce koně prodal již v roce 2012. Nesoulad informace národního hřebčína o tom, že je S. G. uvedena jako majitelka koně v plemenné knize starokladrubských koní od 10. 12. 2012, s obsahem žalobcem předloženého průkazu koně B. III [jakožto povinného identifikačního dokladu koně vydávaného v souladu s nařízením Komise (EU) č. 2015/262], daňové orgány nikterak neřešily a nevypořádaly se s ním. Přitom podle § 46 odst. 3 vyhlášky nový majitel koně musí při žádosti o provedení změny v evidenci zaslat spolu s hlášením změny i průkaz koně, ve kterém pověřená osoba potvrdí změnu majitele, a průkaz koně do 5 pracovních dnů ode dne doručení zasílá zpět novému majiteli koně.
48. Z napadeného rozhodnutí je tedy zřejmé, že se žalovaný řádně nevypořádal se zásadní námitkou žalobce, že koně B. III v roce 2012 neprodal. Žalovaný nevyložil, z jakých důvodů vzal za rozhodující pouze tvrzení S. G., byť podpořená zprávou národního hřebčína ze dne 4. 3. 2014, z jakých důvodů nehodnotil všechny podklady, které sám obstaral (svědecká výpověď J. W.) a které předložil žalobce jako přílohy ke svému vyjádření ke kontrolnímu zjištění ze dne 17. 7. 2016, a v situaci, kdy tyto důkazy nepoužil jako podklad pro své rozhodnutí, nezdůvodnil proč tak neučinil. Z odůvodnění rozhodnutí přitom musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů.
49. Vzhledem k tomu, že správní spis obsahuje podklady pro rozhodnutí, jejichž obsahem jsou protichůdná sdělení, a daňové orgány v odůvodnění rozhodnutí (resp. správce daně ve zprávě o daňové kontrole a žalovaný v napadeném rozhodnutí) nevyložily, které z těchto podkladů a z jakého důvodu vyloučily, je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001-47).
50. Z uvedených důvodů soud napadené rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a současně věc podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil žalovanému k dalšímu řízení (výrok I. tohoto rozsudku).
51. Rozhodnutí o nákladech řízení (výrok II. tohoto rozsudku) je výrazem úspěchu stran v řízení a má své opodstatnění v § 60 odst. 1 větě prvé s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žalobce měl ve věci plný úspěch, uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 20 864,72 Kč.
52. Žalobcem účelně vynaložené náklady řízení v daném případě představují dle obsahu spisu zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, a náklady na zastoupení daňovým poradcem, jemuž v souladu s § 35 odst. 2 s. ř. s. náleží náhrady dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, (dále jen „advokátní tarif“). Tyto sestávají z mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby [převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a), advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024)] ve výši 3 100 Kč vypočtené z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 7 za použití § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024; k této odměně náleží zástupci žalobce náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024; z mimosmluvní odměny ze 1 úkon právní služby [účast na jednání před soudem dle § 11 odst. 1 písm. g), advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025)] ve výši 5 580 Kč vypočtené z tarifní hodnoty 111 582 Kč podle § 7 za použití § 10b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 (tedy nikoli 5880 Kč jak uvedl ve svém vyúčtování zástupce žalobce); k této odměně náleží zástupci žalobce náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025. K náhradám dle advokátního tarifu náleží zástupci žalobce rovněž náhrada cestovného za jízdu osobním automobilem ze sídla, resp. provozovny zástupce k příslušnému soudu (tzn. z adresy Rokytnice v Orlických horách 401 ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, Palác Zdar). Přestože zástupce účtoval cestovné za ujetí 2x 297 km, soud zjistil z internetového plánovače tras na webu „mapy.cz“, že trasa pro osobní automobil měří 244,7 km. Proto při výpočtu náhrady na cestovné vycházel z toho, že žalobce cestoval na trase ze své provozovny k soudu v délce 245 km. Zástupce žalobce doložil velkým technickým průkazem, že průměrná spotřeba jeho vozidla je 17,6 l benzinu 98 B na 100 km. Podle § 1 písm. b) vyhl. č. 475/2024 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2025, (dále jen „náhradová vyhláška“) činí sazba základní náhrady za 1 km jízdy činí u osobních silničních motorových vozidel 5,80 Kč. Zástupci žalobce tak náleží na základní náhradě 2 842 Kč (490 km x 5,80 Kč). Podle § 4 písm. b) náhradové vyhlášky činí výše průměrné ceny pohonné hmoty 40,50 Kč za 1 litr benzinu automobilového 98 oktanů. Za spotřebované pohonné hmoty proto zástupci žalobce náleží 3 492,72 Kč (490 km x 0,176 l/1 km x 40,50 Kč/1 l). Cestovné tak činí celkem 6 334,72 Kč (2 842 + 3 492,72). K tomu zástupci žalobce náleží náhrada za promeškaný čas strávený cestou k soudu a zpět, a to ve výši 150 Kč za každou započatou půlhodinu dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu. Z internetového plánovače tras na webu „mapy.cz“ soud zjistil, že jedna cesta trvá více než 3 hodiny. Zástupci žalobce proto náleží náhrada za promeškaný čas ve výši 2 100 Kč [2 x (7 půlhodin x 150 Kč)]. Žalobce má tedy právo na náhradu nákladů za zastoupení daňovým poradcem ve výši 17 864,72 Kč (3 100 + 300 + 5 580 + 450 + 6 334,72 + 2 100), a s připočtením zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč mu náleží náhrada nákladů v celkové výši 20 864,72 Kč.
53. Soud zástupci žalobce nepřiznal účtované nocležné v hotelu, neboť jednání bylo nařízeno na 9.00 hodin a soud neshledal, že by náklady spojené s přenocováním byly účelně vynaložené. Pokud byl zástupce žalobce s ohledem na dobu strávenou na cestě (3 a půl hodiny) nucen vstávat v brzkých ranních hodinách (cca v 5 hodin ráno), není to nikterak neobvyklý čas pro zahájení pracovního dne. Pokud snad měl zástupce žalobce jiné (např. zdravotní) důvody, pro které nemohl v ranních hodinách absolvovat cestu, nic mu nebránilo v tom, aby tuto skutečnost konzultoval s předsedou senátu za účelem zahrnutí výdajů za nocleh do nákladů řízení. Zástupce žalobce však předem žádné důvody, které by odůvodnily účelnost nákladů na nocleh nesdělil; nesdělil je konečně ani ve svém vyúčtování), a soud je proto žalobci jako účelně vynaložený náklad nepřiznal.  

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Ústí nad Labem 28. května 2025

Mgr. Václav Trajer v. r.

předseda senátu