[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20.1.2025 č.j. CPR-50573-3/ČJ- 2024-930310-V244,

takto:

1. Žaloba se zamítá.
2. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a současně bylo potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“), vydaného pod č.j. KRPK-23586-42/ČJ- 2024-190022, ze dne 18.08.2024, kterým byla žalobkyni uložena povinnost opustit území členských států Evropské unie podle ustanovení § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.
   Současně byla podle ustanovení § 50a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. žalobkyni
   stanovena doba k vycestování z území členských států Evropské unie ve lhůtě 30 dnů
   ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
2. Žalobkyně v žalobě uváděla, že své trestné činnosti lituje, avšak jednalo se o ojedinělý exces, čemuž mimo jiné nasvědčuje uložený podmíněný trest a následné osvědčení se a nepřetržité vedení řádného života. Žalobkyně se tak neshoduje se závěrem jak správního orgánu I. stupně, tak žalovaného, že její ojedinělá trestní činnost vylučuje integraci do společnosti v České republice. Správní orgán bagatelizuje vztah žalobkyně s její dcerou, respektive se dále nezabývá dopady do soukromého a rodinného života, kdy se omezuje pouze na konstatování, že „dcera společně se svými dětmi, jejich vnoučaty, žije svůj vlastní život v Praze společně s jejím přítelem (...).“ Na posuzování dopadů do soukromého a rodinného života rodinných příslušníků nelze bez dalšího rezignovat pouze z důvodu, že četnost osobního styku je nepravidelná. Jak mimo jiné žalobkyně uvedla při výslechu, tak je osobní přítomnost žalobkyně pro dceru a její vnoučata důležitá, hlavně při složitých životních událostech, jako je např. náhlé onemocnění či jiná výpomoc. Vycestováním žalobkyně by tento osobní styk byl znemožněn, hlavně z důvodu vysokých finančních nákladů i na nepravidelné cesty do Vietnamu. Žalovaný podle žalobkyně nereaguje na námitku žalobkyně ohledně faktické doby, po kterou bude žalobkyně nucena setrvat na území Vietnamu, než bude její případná žádost o povolení k dlouhodobému pobytu vyřízena. V případě žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny na území, tzn. sloučení s manželem, by byla nucena na území vytrvat až 270 dní Konstatování žalovaného také nezohledňuje finanční náročnost pro žalobkyni, kdy zpáteční letenka z Vietnamu do Prahy vyjde na zhruba 20.000 Kč nehledě na náklady spojené se sjednáním víza k pobytu do 90 dnů. V současné situaci, kdy je manžel žalobkyně vážně nemocný, je nepředstavitelné, že by rodina žalobkyně financovala krátkodobé cesty na území České republiky a zpět do Vietnamu, nadto vízum k pobytu do 90 dnů žalobkyni neopravňuje podat žádost o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny dle ust. § 42a zákona o pobytu cizinců. Podle žalobkyně je vycestování nemožné a nepřiměřeně by zasahovalo do jejího rodinného a soukromého života, nelze jí tedy klást k tíži, že v průběhu řízení aktivně nečinila kroky k zajištění vycestování a nového podání žádosti. Ze spisového materiálu ani odůvodnění rozhodnutí není jasné, z čeho žalovaný vycházel, když konstatoval, že žalobkyně má dostatek finančních prostředků na vycestování. Žalobkyně sice uvedla, že disponují dostatečnými finančními prostředky na život na území. Žalobkyně je již pokročilého věku, ve Vietnamu nebyla mnoho let a nemá tam žádné zázemí. Je v podstatě nepředstavitelné, že by ve věku téměř 60 let vycestovala do země s nulovým zázemím, kde by „přečkala“ do doby, než jí bude opět vydáno pobytové oprávnění. Stejně tak je nerealistická představa, že by její pobyt v zahraničí financoval manžel z území České republiky, tím spíše, že už nyní je závislý na její pomoci. Navíc by žalobkyně musela prokázat dostatečné příjmy na území České republiky, aby její žádost mohla být úspěšná. Byla by tak zcela odkázána na to, zdali se příjmy v dostatečné výši povede zajistit manželovi, který je nemocen a musel by výdělek zajišťovat na území sám. I v případě, že by vycestování manžela žalobkyně spolu s žalobkyní bylo možné, lze si jen těžko představit, že by se byli na území Vietnamu, kde minimálně posledních 18 let déle nepobývali, schopni finančně a existenčně zajistit, zejména kvůli pokročilejšímu věku žalobkyně a zdravotním problémům manžela žalobkyně. O to více se nelze domnívat, že by se jim za těchto podmínek vůbec někdy podařilo doložit požadované příjmy, aby měla žalobkyně šanci pobytové oprávnění získat.
3. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby a plně odkázal na napadené rozhodnutí.
4. Žalobu soud neshledal důvodnou.
5. Žaloba směřovala především do námitky nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně. Soud má za to, že s touto námitkou se v napadeném rozhodnutí dostatečně, logicky a přezkoumatelným způsobem vypořádal žalovaný. 
6. Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů dle názoru soudu jednoznačně vyplývá, že se oba správní orgány zabývaly rodinnou situací žalobkyně individuálně a dostatečně podrobně, zhodnotily skutečnost, že žalobkyně má v ČR jednak zletilou dcerou, která žije samostatně se svou rodinou a s žalobkyní se vídá jen nepravidelně, a jednak manžela, který má zdravotní problémy a je finančně soběstačný.
7. Je nutno připomenout, že žalobkyni nebylo vydáno rozhodnutí o vyhoštění, které by bylo spojeno se zákazem pobytu na území po určitou dobu. Bylo rozhodnuto o tom, že je jakožto osoba pohybující se na území republiky bez platného oprávnění k pobytu povinna vycestovat a nové oprávnění (jakéhokoli druhu) si znovu obstarat. Za této situace nelze než potvrdit závěr správních orgánů, že v dané věci jednoznačně převažuje veřejný zájem na tom, aby se na území republiky pohybovali cizinci pouze s platnými doklady.
8. Nelze pominout, že bez platného oprávnění k pobytu žalobkyně si nemůže legálně obstarávat finanční prostředky na obživu a je odkázána na manžela, který je podle ní nemocný. Je proto v zájmu žalobkyně, aby získala nové oprávnění k pobytu.
9. I soud se tedy ztotožňuje se závěry žalovaného v tom, že v daném případě nebyla shledána nepřiměřenost rozhodnutí. Na tomto závěru nemůže nic změnit okolnost, že žalobkyně v žalobě uvedla, že své trestné činnosti lituje, neboť toto s posuzováním přiměřenosti rozhodnutí z hlediska zásahu do soukromých a rodinných práv nesouvisí.
10. Pokud jde o tvrzení žalobkyně, že nepravidelné cestování do Vietnamu a zpět považuje za velmi finančně nákladné, k tomu soud uvádí, že manžel samozřejmě žalobkyni může doprovodit žalobkyni do jejich společné země původu a tam mohou rodinný život realizovat, neboť jsou oba státními občany Vietnamu a zajisté si tam oba mohou legálně obstarávat finanční prostředky, což žalobkyně v České republice v současné době nemůže. 
11. Dále nelze přehlédnout, že tato situace trvá více let, neboť žalobkyně podávala různé neúspěšné žádosti o pobytová oprávnění, a tudíž si musela být vědoma toho, že bude časem nucena odcestovat. Nadto poslední rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení pobytu bylo vydáno cca před dvěma lety, tj. žalobkyně bez jakéhokoliv pobytového statutu dále pobývá na území republiky dva roky. Okolnost, že žalobkyně je ve věku 60 let, rovněž nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí o povinnosti opustit území republiky, neboť jak správně poznamenal žalovaný v napadeném rozhodnutí, žalobkyně je stále ekonomicky aktivní osobou, tudíž je v jejím zájmu obstarat si takový status, který jí umožní legálně si vydělávat vlastní finanční prostředky na obživu.
12. Smyslem rozhodnutí, které není rozhodnutím o vyhoštění, pouze rozhodnutím o povinnosti opustit území, je skutečně zajistit, aby tady nepobýval cizinec nelegálně. Tzn. musí si vyřídit v zemi původu svůj status a to, že nedostane okamžitě právo dlouhodobého pobytu, je samozřejmě možné, nicméně i prostřednictvím žádostí víz o krátkodobý pobyt lze pečovat o osobu blízkou. Může tak činit i žalobkyně a v období, kdy vycestuje, v péči o manžela ji může zastoupit její dcera. Problémy podnikání lze, jak správně poukázal žalovaný, řešit prostřednictvím nájmu podniku třetí osobě.
13. Po pečlivém prozkoumání situace oba správní orgány dospěly podle názoru soudu ke správnému závěru, že v případě žalobkyně převažuje zájem na jejím vycestování nad možností každodenně pobývat s manželem.
14. S ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., kdy by na náhradu nákladů řízení měl právo žalovaný, jenž měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadoval jakoukoli jejich náhradu, proto nebyla náhrada nákladů žádnému z účastníků řízení přiznána.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Plzeň 5. května 2025

Mgr. Jana Komínková v.r.

samosoudkyně