[OBRÁZEK]

ČESKÁ  REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM  REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci

žalobce     R. Z., státní příslušnost Ukrajina

    bytem X

zastoupeného   Mgr. Petrem Václavkem, advokátem

    se sídlem Opletalova 25, Praha 1,

proti

žalovanému   Ministerstvo vnitra

    se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7,  

v řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu

takto:

1. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 21. 10. 2024 jeho žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod č. j. OAM-406761/Do-2024, jako nepřijatelnou, byl nezákonný.
2. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu, zaevidované pod č. j. OAM-406761/Do-2024.
3. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 362,70 Kč a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění:

I.

Základ sporu

1. Podanou žalobou se žalobce domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného spočívající v tom, že žalovaný vrátil žalobci podanou žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou.

II.

Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

2. Žalobce uvedl v podané žalobě, že je státním občanem Ukrajiny. V důsledku invaze ozbrojených sil Ruské federace na území Ukrajiny byl nucen opustit svou domovskou zemi a přesídlit do některého z členských států Evropské unie. Návrat do země původu pro něj není možný.
3. Dne 21. října 2024 požádal o udělení dočasné ochrany, avšak jeho žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že již získal dočasnou ochranu v jiném členském státě EU.
4. Žalobce má za to, že žalovaný postupoval v rozporu s § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022“, nebo „lex Ukrajina“) ve spojení s prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 a směrnicí 2001/55/ES (dále jen „směrnice“). Odkázal přitom na čl. 26 odst. 4 uvedené směrnice, který výslovně umožňuje přemístění vysídlené osoby z jednoho členského státu EU do jiného.
5. Tento článek rovněž stanoví pravidla pro ukončení platnosti pobytového oprávnění v jednom členském státě v případě přemístění do jiného. Prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382 výslovně nevylučuje takové přemístění; naopak, v souladu s bodem 15 preambule vylučuje aplikaci čl. 11 směrnice, který upravuje navracení osob požívajících dočasné ochrany do členského státu, kde jim byla ochrana původně poskytnuta.
6. Žalobce rovněž odkázal na judikaturu správních soudů, která se zabývá nesouladem § 5 odst. 1 a 2  Lex Ukrajina se směrnicí. Tvrdí, že odmítnutí žádosti o dočasnou ochranu z důvodu jejího předchozího udělení v jiném členském státě představuje nepřípustné rozšiřování důvodů pro vyloučení z ochrany, které směrnice taxativně vymezuje. Takový postup je podle něj v rozporu se smyslem a účelem směrnice, zejména s jejím článkem 28, a neměl by být na jeho případ aplikován.
7. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby z důvodu nepřijatelnosti žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany. Nepřijatelnost žádosti vyplývá nejen z ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, ale rovněž z § 5 odst. 1 písm. b) téhož zákona. 
8. Poukázal na to, že žalobce nesplňuje podmínku pobytu na území Ukrajiny před 24. únorem 2022, která je nezbytná pro udělení dočasné ochrany. Ačkoli je ukrajinským státním příslušníkem, z předloženého cestovního dokladu vyplývá, že vstoupil na území Schengenského prostoru dne 24. ledna 2022 a zpět na Ukrajinu se již nevrátil. V době vypuknutí ozbrojeného konfliktu se tedy nenacházel na území Ukrajiny, což vylučuje možnost přiznání dočasné ochrany podle výše uvedených ustanovení.
9. Dále žalovaný uvádí, že žalobce figuruje v evropské platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany jako osoba, které již byla dočasná ochrana udělena v Německu a dříve také v Nizozemsku. Tato platforma byla zřízena na základě článků 10 a 27 směrnice Rady 2001/55/ES a slouží k evidenci a výměně informací mezi členskými státy EU.
10. Směrnice v článcích 15 a 26 stanoví, že možnost přenesení dočasné ochrany mezi členskými státy je výjimečná a omezená pouze na případy výslovně uvedené v těchto ustanoveních. Z toho vyplývá, že držitel dočasné ochrany v jednom členském státě nemá automatické právo získat stejnou ochranu v jiném státě EU. Skutečnost, že členské státy se dohodly na neaplikování článku 11 směrnice, tuto zásadu nijak nemění.
11. Žalovaný poukázal na rozhodovací praxi správních soudů s tím, že se závěry, které soudy v obdobných věcech vyslovují, nesouhlasí, neboť tyto neodpovídají textu směrnice. Následně žalovaný citoval z čl. 15 a čl. 26 směrnice, podle kterých právo držitele dočasné ochrany v jiném členském státě, resp. že právo držitele povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany na získání stejného povolení v jiném členském státě se omezuje pouze na případy uvedené v čl.15.
12. Na základě výše uvedeného žalovaný uzavírá, že žalobce nemá právní nárok na udělení dočasné ochrany v České republice, a žádost byla proto správně posouzena jako nepřijatelná.
13. Při ústním jednání konaném dne 28. 5. 2025 setrvali účastníci na svých stanoviscích. Žalobce podrobně popsal svůj dosavadní pobyt na území ČR, jakož i okolnosti, které vedly k tomu, že mu byla dočasná ochrana udělena v Německu. V České republice chce zůstat a zde pracovat.

III.

Posouzení žaloby

14. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadený postup žalovaného v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 84 odst. 1 s. ř. s.). S ohledem na žalobní typ a povahu věci soud o předmětné žalobě rozhodl přednostně v souladu s § 56 odst. 3 s. ř. s.
15. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce podal dne 21. října 2024 žádost o poskytnutí dočasné ochrany, a to pod spisovou značkou OAM-406761/D.O.-2024. K žádosti přiložil cestovní pas a doklad potvrzující zajištění ubytování.
16. Součástí správního spisu je dále záznam o poskytnutí dočasné ochrany žalobci v Německu a rovněž přehled jeho cest.
17. Žaloba je přípustná (projednatelná). Žalovaný postupoval podle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., jenž mu ukládá povinnost vrátit cizinci žádost o dočasnou ochranu, pokud je naplněn některý z důvodů nepřijatelnosti podle odst. 1, a jenž zároveň vylučuje soudní přezkum takového postupu. K tomu soud odkazuje na nedávné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, dle kterého: Vrácení žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. podléhá soudnímu přezkumu. Soudní výluku stanovenou v tomto ustanovení v části věty za středníkem nelze aplikovat pro rozpor s právem Evropské unie.
18. Žaloba je důvodná.
19. Soud vycházel při svých úvahách z kritérií pro určení nezákonného zásahu, jak byla definovaná v recentní judikatuře správních soudů, zejména v již zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005-65.
20. Ochrana podle § 82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li – a to kumulativně, tedy zároveň - splněny následující podmínky:
21. Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování „zásahu“ (6. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout.
22. V posuzovaném případě spočíval nezákonný zásah ve vyhodnocení žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelné dle § 5 odst. 1 písm. b a d) z. č. 65/2022 Sb., neboť dle žalovaného žalobce není osobou dle § 3 lex Ukrajina.
23. Soud se zabýval otázkou, zda jsou v dané věci splněny podmínky pro poskytnutí ochrany dle § 82 a násl. s.ř.s.
24. Soud má za to, že je splněna první, druhá, čtvrtá a pátá podmínka, neboť žalobce byl přímo zkrácen na svých právech, když mu byla vrácena jeho žádost o prodloužení dočasné ochrany. Podstatné však je, zda byla splněna třetí a šestá podmínka, tedy jestli lze vrácení žádosti žalobci z důvodu, že nespadá do osob uvedených v § 3 lex Ukrajina, považovat za nezákonný zásah.
25. Dle § 3 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb. (ve znění účinném do 12. 2. 2025) Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady.
26. Dle § 3 odst. 2 citovaného zákona Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky dále uděluje dočasnou ochranu cizinci, který doloží, že

a) byl ke dni 24. února 2022 držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny a

b) jeho vycestování do státu, jehož je státním občanem, nebo části jeho území, anebo v případě osoby bez státního občanství do státu nebo části jeho území jeho posledního trvalého bydliště před vstupem na území Ukrajiny, není možné z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky.

27. Dle § 5 odst. 1 zákona Žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže

a) není podána osobně,

b) je podána cizincem, který není uveden v § 3,

c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie,

d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie, nebo

e) je podána cizincem, který je občanem Evropské unie, státu, který je vázán mezinárodní smlouvou sjednanou s Evropskou unií2), z níž mu vyplývá právo na volný pohyb rovnocenné takovému právu občanů Evropské unie, nebo státu, který je vázán Dohodou o Evropském hospodářském prostoru.

28. Dle čl. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, ze dne 4. března 2022, Stanoví se, že na území Unie nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob, které musely opustit Ukrajinu v důsledku ozbrojeného konfliktu.
29. Dle čl. 2 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, Osoby, na něž se vztahuje dočasná ochrana: Toto rozhodnutí se vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala:

a)      ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. 2. 2022

b)      osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a

c)      rodinný příslušníci osob uvedených v písmenech a) a b).

30. Dle čl. 28 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně „[č]lenské státy mohou vyloučit osobu z poskytnutí dočasné ochrany, pokud a) existují závažné důvody se domnívat, že i) tato osoba spáchala zločin proti míru, válečný zločin nebo zločin proti lidskosti, jak jsou definovány v mezinárodních dokumentech vypracovaných za účelem přijetí předpisů týkajících se těchto zločinů; ii) tato osoba spáchala vážný nepolitický zločin mimo území hostitelského členského státu předtím, než na území tohoto státu byla přijata jako osoba požívající dočasné ochrany. Závažnost očekávaného trestního postihu se posoudí na základě povahy trestného činu, z něhož je daná osoba podezřelá. Mimořádně kruté činy mohou být kvalifikovány jako vážné nepolitické zločiny, přestože byly údajně spáchány s politickým cílem. Toto se vztahuje jak na účastníky trestných činů, tak na jejich návodce; iii) tato osoba je vinna činy proti cílům a zásadám Spojených národů; b) existuje důvodné podezření, že by tato osoba mohla ohrozit bezpečnost hostitelského členského státu nebo že vzhledem ke skutečnosti, že byla na základě pravomocného rozsudku odsouzena za mimořádně závažný trestný čin, představuje nebezpečí pro společnost hostitelského členského státu.“
31. Dle čl. 28 odst. 2 směrnice o dočasné ochraně „[d]ůvody pro vyloučení podle odstavce 1 se posuzují pouze na základě osobního jednání dané osoby. Rozhodnutí a opatření o vyloučení se řídí zásadou přiměřenosti.“
32. Ustanovení citované směrnice má přímý účinek za předpokladu i) marného uplynutí lhůty pro transpozici směrnice, ii) dostatečné jasnosti a bezpodmínečnosti daného ustanovení a iii) skutečnosti, že přímou aplikací směrnice nedojde k uložení povinností jednotlivci (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2019, č. j. 2 Azs 113/2019-24, bod 23).
33. Transpoziční lhůta uplynula v případě směrnice o dočasné ochraně 31. 12. 2002 (čl. 32 odst. 1 směrnice). Směrnice o dočasné ochraně povinnost jednotlivci neukládá. První a třetí podmínka jsou tedy splněny. Soud se proto dále zabýval tím, zda ze směrnice vyplývá dostatečně jasná úprava, která by vylučovala nepřijetí žádosti dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb.
34. Pokud se jedná o dostatečnou jasnost a bezpodmínečnost směrnice, v této otázce soud odkazuje na závěry vyslovené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č. j. 11A 80/2022-79. V tomto rozsudku soud uvedl, že „směrnice o dočasné ochraně neupravuje možnost členského státu nepřijmout žádost o dočasnou ochranu z důvodu, že o ni žadatel požádal v jiném členském státu. Směrnice zavádí minimální normy pro poskytování dočasné ochrany (čl. 1 této směrnice), přičemž z podstaty těchto norem vyplývá pravomoc členských států zavádět nebo udržovat příznivější opatření pro osoby požívající dočasné ochrany (bod 12 preambule a čl. 3 odst. 5 této směrnice). Stejně tak prováděcí rozhodnutí uvádí, že má-li členský stát vnitrostátní systém, který je příznivější než úprava podle směrnice o dočasné ochraně, má možnost jej nadále uplatňovat. Pokud by však vnitrostátní systém byl méně příznivý, měl by členský stát zajistit doplňková práva stanovená ve směrnici o dočasné ochraně (bod 17 prováděcího rozhodnutí).
35. Výše uvedené je projevem tzv. minimální harmonizace – směrnice stanoví nejnižší přípustnou hranici ochrany, přičemž státy mohou poskytnout ochranu vyšší. To však nutně znamená, že členské státy nemohou zavádět opatření nepříznivější, než jsou stanovené minimální normy. Jinak by totiž směrnice ztratila jakýkoliv smysl – členské státy by si mohly stanovit horší i lepší úpravu bez ohledu na to, co upravuje směrnice.
36. Možnost vyloučit určitou osobou z poskytnutí dočasné ochrany upravuje pouze čl. 28 směrnice o dočasné ochraně. Z výčtu důvodů uvedených v čl. 28 odst. 1 směrnice nevyplývá, že by šlo o výčet demonstrativní. Jde přitom o výjimku z pravidla, že členské státy poskytnou povolení k pobytu osobám, na které se vztahuje prováděcí rozhodnutí (čl. 8 odst. 1 a čl. 5 směrnice), a proto ji je třeba vykládat restriktivně. Vzhledem k tomu, že směrnice v žádném ustanovení neumožňuje rozšiřovat důvody pro vyloučení osob z poskytnutí dočasné ochrany, má soud za to, že výčet v čl. 28 směrnice je taxativní. Ke stejnému závěru dochází i odborná veřejnost (srov. Skordas, A. in: Halbronner, K. a Thym, D. (eds.), EU Immigration and Asylum Law. Commentary, s. 1101, a Noll, G., Gunneflo, M, Directive 2001/55 Temporary Protection Synthesis Report, Academic Network for Legal Studies on Immigration and Asylum in Europe, s. 65).
37. Úplný výčet v čl. 28 směrnice o dočasné ochraně ve spojení s tím, že směrnice stanoví minimální normy a členské státy mohou poskytovat pouze příznivější podmínky pro osoby, kterých se směrnice a prováděcí rozhodnutí týkají, tvoří dohromady jasnou a bezpodmínečnou právní normu, která zakazuje členským státům vyloučit z poskytnutí dočasné ochrany osoby, která o dočasnou ochranu požádala v jiném členském státě EU. Je přitom nerozhodné, jak se institut, který tuto osobu z dočasné ochrany fakticky vylučuje, formálně nazývá.
38. Tento výklad potvrzuje též Komise v dokumentu s odpověďmi na často kladené otázky ke směrnici o dočasné ochraně (Frequently asked questions received on the interpretation of the Temporary Protection Directive and Council Implementing Decision 2022/382, dostupné online). V něm Komise uvádí, že: „členský stát je povinen zajistit práva podle směrnice o dočasné ochraně po dobu, po kterou osoba spadá do oblasti působnosti, bez ohledu na to, zda byla osoba dříve registrována v jiném členském státě; členský stát totiž nemůže odmítnout registraci osoby spadající do oblasti působnosti, a tím případně omezit přístup k právům této osoby v dotčeném členském státě z důvodu, že je osoba registrována v jiném členském státě“ (důraz doplněn, Odpověď na otázku č. 5; v originále zní: „A Member State has an obligation to provide for the rights in the TPD for as long as the person falls under the scope, regardless of whether the person was previously registered in another Member State; in fact, a Member State cannot refuse the registration of a person falling under the scope, thus possibly limiting the access to rights to the person in the MS concerned, on the grounds that the person is registered in another MS“.).
39. S uvedeným výkladem se soud plně ztotožňuje a míní, že v zásadě vypořádává argumentaci žalovaného. Soud dále uvádí, že shodný výklad vyplývá i ze Sdělení Komise: Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (2022/C 126 I/01). Zde se uvádí: „Pokud se taková osoba (osoba požívající dočasné ochrany – pozn. soudu) následně přesune do jiného členského státu, kde obdrží jiné povolení k pobytu v rámci dočasné ochrany, musí skončit platnost prvního vydaného povolení k pobytu a práva z něj vyplývající musí zaniknout v souladu s čl. 15 odst. 6 a čl. 26 odst. 4 směrnice 2001/55/ES.“ Tím je také zajištěno, aby žadatel nepožíval výhod plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně, což odpovídá směrnici o dočasné ochraně, a bylo zabráněno případnému zneužití práva, na které poukazuje žalovaný.
40. Soud proto uzavírá, že směrnice o dočasné ochraně je postavena na konstrukci, že členské státy mohou být vůči vysídleným osobám vstřícnější, nemohou však stanovit těmto osobám podmínky méně příznivé. Takovou nepovolenou situaci představuje zavedení institutu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/2022 Sb., neboť žadatelům stanovil směrnicí nepředpokládaný důvod pro možnost požádat o dočasnou ochranu. Taková úprava je v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně, která má v tomto případě přímý účinek, který vylučuje postup podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/2022 Sb. Proto soud toto ustanovení neaplikoval. Žalovaný tím, že žalobci vrátil jeho žádost o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost, zasáhl do práv žalobce nezákonným způsobem. Na uvedeném nemůže nic změnit ani účel či pohnutky, pro které žalobce žádal o udělení dočasné ochrany v České republice. Nadále totiž platí, že označení jeho žádosti jako nepřijatelné bylo v rozporu s evropskými předpisy.
41. Otázkou nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb., se správní soudy již opakovaně zabývaly ve skutkově obdobných případech, přičemž dospěly k závěru, že zákon je v těchto ustanoveních o nepřijatelnosti žádosti v rozporu s unijním právem. Český zákonodárce totiž vytvořil nové důvody pro nepřijatelnost žádosti nad rámec směrnice o dočasné ochraně (viz rozsudky zdejšího soudu ze dne 17. 8. 2023, č. j. 18 A 54/2023–32, ze dne 19. 3. 2024, č. j. 15 A 135/2023–29).
42. Jak soud již vysvětlil, směrnice o dočasné ochraně zavádí minimální standardy pro poskytování dočasné ochrany (čl. 1 směrnice), přičemž z podstaty těchto norem vyplývá pravomoc členských států zavádět nebo udržovat příznivější opatření pro osoby požívající dočasné ochrany (body 8, 12 a čl. 3 odst. 5 této směrnice). Tato úprava je projevem tzv. minimální harmonizace. Členské státy jsou povinny zajistit osobám požívajícím dočasné ochrany minimální standard vymezený směrnicí o dočasné ochraně. Členské státy navíc mohou těmto osobám poskytnout i podmínky příznivější. Z toho a contrario vyplývá, že členské státy nejsou oprávněny stanovit osobám požívajícím dočasnou ochranu podmínky, které by byly méně příznivé než ty, jež vymezuje směrnice o dočasné ochraně (rozsudek NSS ze dne 5. 9. 2024, č. j. 2 Azs 111/2024–29, bod 25).
43. Výčet důvodů uvedených v čl. 28 směrnice o dočasné ochraně, pro které je možno vyloučit osobu z poskytnutí dočasné ochrany, je taxativní, přičemž mezi nimi není možnost členského státu nepřijmout žádost o dočasnou ochranu z důvodu, že měl žadatel platné vízum jiného členského státu. V projednávané věci žalovaný uvádí, že žalobce měl české vízum za účelem zaměstnání od 18.1.2022 do 14. 4. 2022, z uvedeného však nelze učinit jednoznačný závěr, že žalobce přede den 24. 2. 2022 na Ukrajině nepobýval.
44. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 17. 8. 2023, č. j. 18 A 54/2023–32, jasně plyne, že samotný fakt, že žadatel o dočasnou ochranu disponuje pobytovým vízem v jiném státě, neznamená, že by tato osoba přestala žít ve své zemi – na Ukrajině (bod 18.). Naopak je nutné přistoupit ke zkoumání, zda toto pobytové oprávnění využila.
45. Otázkou nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona se správní soudy rovněž opakovaně zabývaly (např. rozsudky Krajského soudu v Brně 41 Az 28/2023 a 62 A 14/2024, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 ve věcech sp. zn. 1 Azs 174/2024 a sp. zn. 1 Azs 336/2024)
46. Skutečnost, že žalobce je držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě, není důvodem pro odmítnutí žádosti pro nepřijatelnost. Podle názoru zdejšího soudu platí, že občan Ukrajiny by měl mít v každý okamžik udělenou dočasnou ochranu pouze v jednom členském státě EU, v praxi se to má však projevit tím způsobem, že se může přemístit do jiného členského státu a požádat o ochranu zde. Dočasná ochrana udělená v původním státě by tím měla zaniknout (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2024, č. j. 62 A 14/2024–37, bod 29). Jak už ostatně vysvětlil NSS ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2024, č. j. 10 Azs 151/2024–28, i když lze vyložit ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. takovým způsobem, že brání tomu, aby konkrétní osoba požívala v konkrétní čas dvojí dočasné ochrany, tj. aby jí byla udělena ve dvou členských státech EU současně, nelze ani takový postup, v jehož rámci určitý cizinec podá žádost o dočasnou ochranu v jiném členském státě za situace, kdy již dočasnou ochranou v některém členském státě disponoval, považovat bez dalšího za účelové jednání.

IV.

Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

47. Zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobce pro nepřijatelnost byl nezákonný (§ 87 odst. 2 s. ř. s.).  Jelikož následky tohoto nezákonného zásahu stále trvají, přikázal soud žalovanému, aby obnovil stav před zásahem. Žalovaný je vázán právním závěrem soudu, tedy že žádost z jím specifikovaného důvodu nemůže považovat za nepřijatelnou, jelikož dočasná ochrana dříve udělená jiným státem nepřijatelnost nynější žádosti nezakládá.
48. Pokud jde o důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina, žalovaný se musí zabývat tím, zda žalobce skutečně na území Ukrajiny v rozhodné době nepobýval, případně tento závěr odůvodnit hodnověrnými podklady.
49. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu podle § 60 odst. 1 s. ř. s. náleží právo na náhradu nákladů, které v řízení před soudem účelně vynaložil. Vzhledem k tomu, že je osvobozen od povinnosti zaplatit soudní poplatek, činí náklady řízení odměna za právní zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), (dále jen „vyhláška“), a to ve znění jednak účinném do 31. 12. 2024, jednak v aktuálním znění. Podle § 9 odst. 4 písm. d) (předchozí znění), odst. 5 vyhlášky z tarifní hodnoty 50 000 Kč činí výše odměny 3 100 Kč a z 88 000 Kč, činí výše odměny 4 620,- Kč. Žalobci byla přiznána náhrada za úkony právní služby, a to převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky], písemné podání ve věci (§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky) po 3 100 Kč a účast při ústním jednání [§ 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky] za 4 620 Kč dále, náhrada paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 vyhlášky po 300 Kč, resp.  450 Kč a 21 % DPH. Celkem činí náhrada nákladů řízení 14 362,70 Kč.
50. Náklady spojené s přibráním tlumočníka podle § 36 odst. 2 s.ř.s. platí stát.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 28. květen 2025

JUDr. Slavomír Novák v.r.

předseda senátu