č.j. 15 A 114/2024 - 57

[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci

 

žalobkyně: K. C.

  státní příslušnice Ukrajiny

bytem XXX

zastoupené Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s.

se sídlem Poděbradská 5, Praha 9

proti

 

žalovanému: Ministerstvo vnitra

se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu evidované pod č. j. OAM-0411063/DO-2024 jako nepřijatelné dne 6. 11. 2024

takto:

  1. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni dne 6. 11. 2024 vrátil její žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod č. j. OAM-0411063/DO-2024 z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný.
  2. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-0411063/DO-2024.
  3. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

  1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala toho, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že jí dne 6. 11. 2024 vrátil její žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň požadovala, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti.
  2. V žalobě žalobkyně vylíčila, že po invazi ruských vojsk na Ukrajinu ze své domoviny uprchla do Maďarska spolu se svými desetiletými sourozenci. Tam požádala o dočasnou ochranu a také ji dne 7. 7. 2023 získala. V Maďarsku se ovšem setkávala se šikanou a ponižováním, proto se rozhodla žít v České republice, kde se cítí bezpečně, je zde početná ukrajinská komunita a pracovní možnosti. Maďarské dočasné ochrany se vzdala prohlášením ze dne 10. 6. 2024, což dokládá potvrzením o jejím zrušení ze dne 26. 7. 2024.
  3. Bezodkladně po příchodu do České republiky (dne 4. 9. 2024) požádala žalovaného o dočasnou ochranu. Žalovaný jí ale žádost vrátil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“), tedy proto, že jí byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě. Žalobkyně ale v přesvědčení, že se maďarské dočasné ochrany účinně vzdala, podala žádost o dočasnou ochranu žalovanému dne 5. 11. 2024 znovu. Následujícího dne (6. 11. 2024) žalovaný žalobkyni opět vrátil její žádost jako nepřijatelnou, tentokrát podle § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina, tj. proto, že žalobkyně požádala o dočasnou ochranu v jiném členském státě.
  4. Žalobkyně uvedla, že má v tuzemsku již slíbenou práci a že zde nikdy nepobírala žádnou státní podporu. Na Ukrajinu se vrátit nemůže – její matka je vojenskou důstojnicí, aktivně působí ve válce, a její rodině (žalobkyni a jejím mladším sourozencům) hrozí zvýšené nebezpečí.
  5. Žalobkyně nejprve vyjádřila a patřičně odůvodnila své přesvědčení, že žaloba je přípustná a projednatelná ve správním soudnictví. Poté namítla, že žalovaný ji vyňal z ochrany protiprávně a že § 5 Legis Ukrajina odporuje unijnímu právu. Dále namítla, že v jejím případě vůbec nemůže být aplikován § 5 Legis Ukrajina.
  6. K první námitce uvedla, že je poživatelkou práva na dočasnou ochranu podle prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). Je totiž ukrajinskou občankou a v čase vypuknutí války tam pobývala. Současně není osobou, kterou je možno z poskytnutí dočasné ochrany vyloučit podle čl. 28 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Ustanovení § 5 Legis Ukrajina stanovuje další a přísnější podmínky v její neprospěch, protože rozšiřuje důvody nepřijatelnosti žádosti nad rámec unijního práva. Proto by jej žalovaný neměl aplikovat.
  7. K druhé námitce, tj. nemožnosti aplikace § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina na svůj případ, žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 11. 2024 č. j. 10 Azs 151/2024-28, z něhož plyne, že na cizince, který již nepožívá dočasné ochrany v jiném státě (vzdal se jí či mu jinak zanikla), se uvedená ustanovení vůbec nevztahují.
  8. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Vyjádření k žalobě uvedl sdělením, že z evidence Temporary Protection Platform (TPD) zjistil, že žalobkyni byla v Maďarsku udělena dočasná ochrana, která nadále trvá. Žalovaný je přesvědčen, že postupoval správně; směrnice o dočasné ochraně, jakož i její účel vyjádřený v její preambuli, zapovídá tzv. druhotný pohyb cizinců, tj. brání tomu, aby se cizinci s již udělenou dočasnou ochranou přesouvali do jiných členských států.
  9. Dne 26. 3. 2025 zaslal žalovaný soudu další vyjádření, v němž reflektoval závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C-753/23 (dále jen „rozsudek Krasiliva”), v němž jmenovaný soud odpověděl na předběžné otázky Nejvyššího správního soudu stran výkladu právních předpisů souvisejících s projednávanou věcí. Podle žalovaného tento rozsudek na případ žalobkyně aplikovat nelze, protože v jejím případě došlo k udělení dočasné ochrany v jiném členském státě, a proto na ni dopadá § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, zatímco Soudní dvůr EU se zabýval skutkově odlišnou situací, kdy žadatelka o dočasnou ochranu v České republice měla současně požádáno o týž pobytový titul ve Spolkové republice Německo, kde doposud nebylo o žádosti rozhodnuto [řešil tedy jen důvod nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina]. Žalovaný se nadále domnívá, že není možný druhotný pohyb mezi jednotlivými členskými státy EU osob, jimž byla dočasná ochrana přiznána.
  10. Žalovaný následně zaslal soudu další vyjádření navazující na rozsudek Krasiliva a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2025 č. j. 5 Azs 273/2023-27, ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42 a ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 336/2024-42. Navrhl, aby soud položil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku ohledně souladu § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s evropským právem a dále vyjádřil nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu ohledně možnosti sekundárního pohybu osob.
  11. Soud o žalobě uvážil následovně.
  12. Žaloba je přípustná. Soudní dvůr EU v rozsudku Krasiliva dovodil, že čl. 47 Listiny základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. Ustanovení § 5 odst. 2 Legis Ukrajina je tedy rozporný s čl. 47 Listiny základních práv EU, a soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení. Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší správní soud v tomto směru v reakci na rozsudek Krasiliva překonal svou dřívější opačnou judikaturu a též dovodil, že soudní výluku nelze aplikovat (viz rozsudek ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42).
  13. Žaloba je důvodná.
  14. Ochranu podle ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005‑65, č. 603/2005 Sb. NSS).
  15. První, druhá, čtvrtá a pátá podmínka jsou splněny. Vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do práv žalobkyně. Svou povahou tento úkon žalovaného, který je nepochybně zaměřen přímo proti žalobkyni, není rozhodnutím a jeho zákonnost je přezkoumatelná v řízení o zásahové žalobě (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017 č. j. 10 Azs 153/2016-52).
  16. Zbývá posoudit podmínku třetí, tj. zákonnost postupu žalovaného.
  17. Jakkoliv žalovaný ve všech vyjádřeních adresovaných soudu uvedl, že žalobkyni byla udělena dočasná ochrana v Maďarsku, která dosud trvá, nelze pominout, že na formuláři Žádosti o poskytnutí dočasné ochrany č. j. OAM-0411063/DO-2024 ze dne 5. 11. 2024 je jako důvod nepřijatelnosti žalovaným zaškrtnuto pole „žadatelka požádala o udělení dočasné nebo mezinárodní ochrany v jiném ČS EU“, tedy důvod podle § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina. Tuto skutečnost žalovaný nepopíral; z veškerých jeho podání se jeví, že považuje za lhostejné, jaký důvod nepřijatelnosti je na žádosti vyznačen. Tato skutečnost ovšem lhostejná není, naopak předurčila jediný možný způsob, jak soud mohl o žalobě rozhodnout.
  18. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina totiž Soudní dvůr EU v rozsudku Krasiliva výslovně označil za rozporné s čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. Vyložil, že pokud osoba požívající dočasné ochrany požádala o povolení k pobytu na základě čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně v prvním členském státě, ale dosud jej nezískala, a následně odcestuje do druhého členského státu, v němž podá podobnou žádost, nemůže druhý členský stát tuto žádost odmítnout jako nepřijatelnou pouze z toho důvodu, že žádost již byla podána v prvním členském státě, ale musí zkoumat její důvodnost. Článek 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně tudíž brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž se osobě požívající dočasné ochrany uvedené v prováděcím rozhodnutí neudělí povolení k pobytu, pokud již tato osoba požádala o takové povolení v jiném členském státě, ale dosud jej nezískala.
  19. Žalobkyní tvrzený zásah spočívá v tom, že jí žalovaný vrátil její žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou z důvodu, že již požádala o dočasnou ochranu v jiném členském státě. Tento důvod stanovený českým zákonodárcem odporuje čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, a proto není možno jej aplikovat. Namítaný zásah, jehož se žalovaný dopustil, je tudíž nezákonný, přičemž žalovaný se jej nadále dopouští tím, že žádost žalobkyně věcně neposoudil. Soud tedy shledal žalobu důvodnou, a proto prvním výrokem rozsudku určil, že namítaný zásah je nezákonný. Druhým výrokem rozsudku pak soud zakázal žalovanému, aby pokračoval v porušování práva žalobkyně na podání žádosti o dočasnou ochranu a obnovil stav před vrácením její žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné.
  20. Soud ovšem nemohl pominout, že žalovaný je ve skutečnosti přesvědčen, že žalobkyni je zapovězeno získání dočasné ochrany (resp. přesněji oprávnění k pobytu plynoucího z dočasné ochrany – k tomu srov. body 30-34 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42) proto, že její dočasná ochrana v Maďarsku stále trvá, tedy že její žádost je nepřijatelná z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina. Z tohoto předpokladu vycházel žalovaný nejen při posuzování první žádosti žalobkyně (ze dne 4. 9. 2024), ale i ve všech svých podáních upínajících se k nyní projednávanému nezákonnému zásahu ze dne 6. 11. 2024. Soud proto považuje za potřebné se obiter dictum vyjádřit i k tomu, proč žalobkyni nebylo a není možné vrátit žádost jako nepřijatelnou ani proto, že v minulosti disponovala oprávněním k pobytu plynoucím z dočasné ochrany udělené jí v Maďarsku.
  21. Případy, kdy ukrajinští státní příslušníci v minulosti získali dočasnou ochranu v jiném členském státě, následně se jí vzdali a požádali o ni v tuzemsku, načež jim jejich žádost o dočasnou ochranu žalovaný vrátil jako nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, již Nejvyšší správní soud opakovaně řešil a nezákonnost takového postupu již opakovaně vyslovil a zdůvodnil (viz rozsudky ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42 a č. j. 1 Azs 336/2024-42). Nejvyšší správní soud obecně přisvědčil žalovanému v tom, že institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., osobu z dočasné ochrany nevylučuje. Dal mu za pravdu i v závěru, že čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany je možné pouze v jednom členském státě (s odkazem na bod 16 prováděcího rozhodnutí). Samotná směrnice o dočasné ochraně dle Nejvyššího správního soudu nezakládá držitelům dočasné ochrany bez dalšího právo volby hostitelského členského státu; předně je na členských státech, aby mezi sebou ujednaly, který z nich dané osoby přijme a poskytne jim práva plynoucí z dočasné ochrany na svém území. Z toho plyne, že samotná směrnice nepředvídá ani právo držitele dočasné ochrany „primární volby“ členského státu, což logicky znamená, že nepředvídá ani právo „sekundární volby“.
  22. Členské státy ale prováděcí rozhodnutí doplnily o dohodu o vyloučení aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, který upravuje mechanismus vnitro-unijního nuceného navracení nelegálně pobývajících držitelů dočasné ochrany do hostitelského členského státu. Režim předvídaný směrnicí o dočasné ochraně (mechanismus určení, jak budou osoby požívající dočasné ochrany mezi jednotlivé členské země rozděleny), tudíž u ukrajinských státních příslušníků není možno použít.
  23. Nejvyšší správní soud dále dovodil, že držitelům dočasné ochrany z Ukrajiny prováděcí rozhodnutí přiznává právo primární volby členského státu, v němž jim má být poskytnut komplex práv s touto ochranou spojených, a tento režim nutně zahrnuje i volbu sekundární. Tyto úvahy podrobně vysvětlil v bodech 53-70 rozsudku ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42. Na tyto závěry Městský soud v Praze již navázal například v rozsudku ze dne 23. 4. 2025 č. j. 10 A 6/2025-61 (zejm. srov. body 73-92).
  24. Soud se s těmito důvody ztotožňuje a jelikož jsou plně přenositelné i na nyní projednávanou věc, v podrobnostech na ně odkazuje. Ve stručnosti lze uvést, že z unijního práva plyne právo státních příslušníků Ukrajiny, kteří jsou držiteli dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí, na přemístění se do jiného členského státu, kde mohou svůj pobyt legalizovat institutem dočasné ochrany. Generální výluka aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně znamená nutnost otevřít druhotný pohyb napříč členskými státy nejen fakticky, ale rovněž legálně.
  25. Městský soud v Praze se v minulosti vyjádřil též k dalším podpůrným argumentům, které žalovaný vznesl v obdobných řízeních, například v rozsudcích ze dne 29. 4. 2025 č. j. 3 A 79/2024‑46 a ze dne 30. 4. 2025 č. j. 17 A 10/2024-50. Závěry soudu lze ve stručnosti shrnout tak, že žalovaný výluku čl. 11 směrnice o dočasné ochraně činí spornou s poukazem na jednostranná prohlášení ČR a Německa [příloha Návrhu prováděcího rozhodnutí Rady o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 – Prohlášení Německa a České republiky, dokument Rady č. 11031/24]. Právní irelevancí těchto jednostranných prohlášení se již zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudcích č. j. 1 Azs 174/2024-42 (bod 59) a č. j. 1 Azs 336/2024-42 (bod 59). Žalovaný neuvádí žádnou novou skutečnost, která by zpochybnila závěry Nejvyššího správního soudu.
  26. Nelze přisvědčit ani argumentaci žalovaného, že závěr o nemožnosti aplikace důvodu nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina nedůvodně zakládá privilegované postavení žadatelů o dočasnou ochranu. Systém nakládání s vysídlenými osobami dle prováděcího rozhodnutí stanovil ad hoc speciální kritéria týkající se tohoto jednoho případu hromadného vysídlení osob. Nejedná se proto o obecné zakotvení příznivějšího právního standardu než v případě jiných cizinců či občanů EU, jejichž pohyb mezi státy EU podléhá určitým pravidlům. Žalovaný též nepřiléhavě poukazuje na právní úpravu přemisťování osob žádajících o azyl dle tzv. Dublinského nařízení. Na rozdíl od osob žádajících o azyl jsou držitelé dočasné ochrany v odlišném postavení, jelikož se u nich nepočítá s pobytem přesahujícím existenci důvodu pro udělení dočasné ochrany. Není u nich proto dán případný důvod pro přísnější regulaci druhotného pohybu, jelikož jejich pobyt (ať v prvním či druhém členském státě) bude na základě tohoto pobytového titulu vždy pouze dočasný.  
  27. Žalovaný se mýlí též v tom, že možnost druhotného pohybu osob s dočasnou ochranou dovozená Nejvyšším správním soudem odporuje smyslu a účelu směrnice o dočasné ochraně. Směrnice o dočasné ochraně nevylučuje možnost podat žádost o dočasnou ochranu poté, co již byla dočasná ochrana žadateli poskytnuta v jiném členském státě, pouze z ní vyplývá, že žadatel nemůže požívat dočasné ochrany ve vícero státech současně. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina se týká pouze osob pod souběžnou dočasnou ochranou jiného členského státu. Nejvyšší správní soud ve výše uvedené judikatuře v případech, kdy není jasno, zda ukrajinský občan čerpá práva plynoucí z dočasné ochrany v jiném členském státě, stanovil jasný a přehledný postup, jak má žalovaný postupovat. Taková osoba má být poučena o nemožnosti souběžného využívání dočasné ochrany ve více členských státech a žalovaný má prověřit, zda udělením dočasné ochrany v České republice automaticky zanikne dočasná ochrana udělená v jiném členském státě.
  28. Úkolem žalovaného nyní bude v souladu s výše uvedenu judikaturou Nejvyššího správního soudu znovu ověřit, zda žalobkyně disponuje dočasnou či jinou mezinárodní ochranou v jiném členském státě EU, a pokud tomu tak nebude, bude muset její žádosti o dočasnou ochranu vyhovět. Jestliže naopak bude žalobkyně disponovat dočasnou či mezinárodní ochranou v jiném členském státě EU, která nebude způsobilá zaniknout postupem analogickým k § 5 odst. 8 písm. b) Legis Ukrajina, pak žalobkyni náležitě poučí o jejím právu nechat si dočasnou či mezinárodní ochranu v dané hostitelské zemi zneplatnit a o případných důsledcích pro přiznání dočasné ochrany v ČR, pokud by tak žalobkyně neučinila. Zvláště pak žalovaný zohlední Rozhodnutí úřadu pro zahraniční záležitosti č. j. 106-M-29660/2024, které žalobkyně považuje za doklad o tom, že její dočasná ochrana v Maďarsku již zanikla.
  29. Soud nevyhověl návrhu žalovaného, aby předložil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku ohledně slučitelnosti § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s evropským právem, a to primárně proto, že v nynější věci byla žádost žalobkyni vrácena pro nepřijatelnost spočívající v jiném důvodu. Uvedená otázka byla nadto již náležitě vyložena Nejvyšším správním soudem, a to v kontextu existující judikatury Soudního dvora EU.
  30. Soud neshledal důvod provádět ve věci dokazování a za tím účelem nařídit ústní jednání, neboť veškeré podklady a listiny, z nichž při rozhodování vycházel a jichž se obě procesní strany dovolávaly ve svých podáních, jsou obsaženy v žalobcem i žalovaným doložených písemnostech, které jsou oběma stranám známy. Soud proto o věci samé rozhodl bez nařízení jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. (žalobkyně nevyjádřila nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil).
  31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měla plný úspěch žalobkyně, která ale žádné důvodně vynaložené náklady řízení netvrdila ani nedoložila. Od soudního poplatku byla osvobozena ex lege dle § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a v řízení byla zastoupena Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., jíž dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2008 č. j. 4 Azs 51/2008-79 právo na odměnu za zastupování nenáleží.

 

Poučení:

 

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.              

 

Praha 14. května 2025

 

Mgr. Martin Kříž v. r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.