[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 12. 2024, č. j. MV-181896-3/VS-2024,

takto:

1. Žaloba se zamítá.
2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

      Odůvodnění:

1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Přeštice, odboru vnitřních věcí a krajského živnostenského úřadu ze dne 24.10.2024, č.j.: PK-VVŽÚ/10355/24, kterým byla ve zkráceném přezkumném řízení v souladu s § 97 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zrušena výroková část II. usnesení Komise k projednávání přestupků města Horšovský Týn ze dne 9. 8. 2024 čj. MUHT 21155/2024, kterou bylo zastaveno proto, že skutek, o němž se vede řízení, není přestupkem, řízení vedené proti žalobci pro přestupek občanského soužití dle § 7 odst. 1 písm. c) bod 3. zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

2. Žalobce v žalobě namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné, je založeno na nesprávném výkladu a aplikaci dotčených právních norem. Podle žalobce krajský úřad nebyl oprávněn v rámci přezkumného řízení přezkoumávat věcnou správnost pravomocných rozhodnutí podle § 97 odst. 3 správního řádu, podle něhož rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, příslušný správní orgán zruší nebo změní. K tomu slouží řádný opravný prostředek – odvolání. Podle rozsudku NSS ze dne 21. 1. 2010 čj. 6 As 36/2009-162 kritériem přezkoumávání dle § 94 a násl. správního řádu je pouze zákonnost rozhodnutí, nikoli též věcná nesprávnost nebo jiná hlediska. I v případě rozporu s právními předpisy musí přezkoumávající orgán dbát na zachování proporcionality, vyjádřené v § 94 odst. 4 správního řádu, mezi právy účastníka nabytými v dobré víře a právní jistotou a požadavkem na zákonnost. Podle žalobce krajský úřad zrušil usnesení komise pro věcnou nesprávnost, když dovolil „nesoulad zjištěného stavu věci se zastavením řízení, nikoli pro nedostatečné zjištění skutkového stavu.“ Krajský úřad i žalovaný polemizují podle žalobce nad tím, zda přestupková komise správně dovodila, zda jednání žalobce bylo přestupkem, což je otázka věcné (skutkové) nesprávnosti.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí s tím, že Komise rozhodnutím ze dne 7. 2. 2025 čj. MUHT 3363/2025 uznala žalobce vinným z přestupku podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 3. zákona o některých přestupcích, kterého se měl dopustil tím, že v blíže neurčené době nejpozději do 11.00 hod dne 13. 4. 2023 v H. T. v ul. G. vyměnil zámek vchodových dveří domu čp. X. a zámek dveří kůlny na pozemku u tohoto domu, aniž by nové klíče od zámků předal Ing. P. P., čímž jí znemožnil přístup do domu a jiných bytových prostor. Za to mu byla uložena pokuta 800,-Kč a náhrada nákladů řízení 1000,-Kč. Podle žalovaného tedy již na základě napadeného rozhodnutí bylo opětovně rozhodnuto v prvním stupni o vině žalobce za přestupek, proti čemuž mohl podat řádný opravný prostředek. Ve sdělení ze dne 3. 3. 2025 žalovaný k tomuto doplnil, že rozhodnutím krajského úřadu ze dne 31. 03. 2025, č.j.: PK-VVŽÚ/2781/25, sp. zn.: ZN/1470/VVŽÚ/24, bylo zamítnuto odvolání žalobce L. P. proti rozhodnutí Komise k projednávání přestupků města Horšovský Týn ze dne 7. 2. 2025, č. j.: MUHT 3363/2025 a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo potvrzeno. O vině žalobce tak bylo „nově" rozhodnuto shora uvedeným rozhodnutím krajského úřadu, které nabylo právní moci dne 1. 4. 2025

4. Podle vyjádření žalovaného k žalobě porušení právního předpisu bylo zjevné ze spisového materiálu a nebylo zapotřebí vysvětlení účastníků řízení, proto krajský úřad provedl podle § 98 správního řádu zkrácené přezkumné řízení, v němž rozhodl o zrušení výrokové části II. usnesení Komise k projednávání přestupků města Horšovský Týn. Krajský úřad shledal zásadní rozpor mezi skutkovým zjištěním správního orgánu prvního stupně, o němž nejsou důvodné pochybnosti (aniž by posuzoval věcnou správnost skutkových zjištění) a závěrem Komise o tom, že předmětné jednání není přestupkem. Krajský soud úřad poukázal na skutečnost, že předmětný dům je v SJM, žalobce vyměnil zámek u vstupních dveří do domu a u kůlny a na žádost Ing. P. o předání klíčů od těchto zámků nereagoval, tedy jmenovaný nemůže realizovat vlastnické právo. Důvodem pro omezování vlastnického práva Ing. P. nemůže být okolnost, že se dočasně odstěhovala, ani tvrzení žalobce, že chce zabránit tomu, aby Ing. P. dům vykradla. Na základě toho se krajský úřad zásadně nemohl ztotožnit s názorem Komise, že jednání žalobce je možné považovat za zákonné, a to i s ohledem na skutečnost, že žalobce více než rok užívá nemovitost sám. Závěrem krajský úřad vyjádřil názor, že žalobce svým jednáním úmyslně narušil občanské soužití schválností, když ani na opakované žádosti Ing. P. klíče od předmětné nemovitosti nepředal a brání jí tak podstatným způsobem více než rok v realizaci jejího vlastnického práva. Krajský úřad závěr komise považuje s ohledem na provedené dokazování za nezákonný, neboť je přesvědčen o tom, že jednání žalobce naplňuje všechny formální znaky přestupku podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 3. zákona o některých přestupcích, a zároveň naplňuje i materiální znak přestupku – společenskou nebezpečnost.
5. Žalovaný je stejně jako krajský úřad toho názoru, že výroková část II. usnesení komise ze dne 9. 8. 2024 v rozporu se zákonem, neboť pro závěr o zastavení řízení z důvodu, že projednávaný skutek není přestupkem, je v naprostém rozporu se skutkovými zjištěními, ze kterých je zřejmé, že se žalobce dopustil schválnosti vůči Ing. P. spočívající v tom, že vyměnil zámek vchodových dveří domu čp. X. na ulici G. v H. T. a zámek dveří kůlny na pozemku u domu čp. X., aniž by nové klíče od zámků předal Ing. P. P. Podle § 2 odst. 4 správního řádu dbá správní orgán, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Výše uvedeným postupem tak správní orgán prvního stupně porušil elementární zásadu přestupkového řízení, a to zásadu legitimního očekávání, když shledal zákonným výkon vlastnického práva prováděný obviněným na úkor výkonu vlastnického práva náležející Ing. P. P., přestože rozsah vlastnického práva je v rámci společného jmění manželů u obou stejný (v průběhu řízení nebylo zjištěno, že by došlo mezi žalobcem a Ing. P. k dohodě o užívání rodinného domu čp. X.). Jednání obviněného L. P. nebylo možné akceptovat, resp. považovat je za souladné se zákonem. Navíc je tu dán veřejný zájem na tom, aby bylo potrestáno skutkově zjištěné a prokázané přestupkové jednání pachatele přestupku. Ministerstvo vnitra se ztotožnilo se závěrem Krajského úřadu, jež shledal v daném případě zásadní disproporci mezi skutkovým zjištěním učiněným ve věci správním orgánem prvního stupně (aniž by se blíže zabýval hodnocením skutkových otázek) a následným výrokem rozhodnutí, kdy by mělo být rozhodnutí ve věci logickým závěrem provedeného dokazování, tak tomu ovšem v předmětné věci nebylo. Důvodem zrušení předmětného výroku II. usnesení Komise nebylo nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, ale právě nesoulad zjištěného stavu věci a následného rozhodnutí o zastavení řízení, což je v rozporu se zákonem. Rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku bylo nezákonné, neboť nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení z důvodu, že jednání obviněného není přestupkem. K rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2010, č. j.: 6 As 36/2009-162 žalovaný opakuje, že nepovažuje své rozhodnutí, potažmo rozhodnutí Krajského úřadu za nijak rozporné s citovaným rozsudkem, neboť Ministerstvo vnitra ani Krajský úřad nevybočili ze zákonných limitů stanovených pro přezkumné řízení.
6. Napadený výrok rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal podle § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
7. V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný shrnul nejprve odůvodnění rozhodnutí krajského úřadu, podle něhož krajský úřad se nemohl ztotožnit se závěrem komise, která zastavila řízení o výše uvedeném přestupku proto, že nejde o přestupek. Krajský úřad po prostudování spisového materiálu shledal zásadní rozpor mezi skutkovým zjištěním, které učinil správní orgán prvního stupně a o němž nejsou důvodné pochybnosti a závěrem komise o tom, že předmětné jednání není přestupkem. Krajský úřad poukázal na skutečnost, že předmětný dům je ve společném jmění manželů a vzhledem k tomu, že obviněný vyměnil zámek u vstupních dveří do domu a u kůlny a na žádost Ing. P. o jejich předání nereagoval, tedy výše jmenovaná nemá klíče k dispozici a nemůže tak realizovat své vlastnické právo. Důvodem pro omezování vlastnického práva Ing. P. nemůže být skutečnost, že se dočasně odstěhovala, ani tvrzení obviněného, že chce zabránit tomu, aby Ing. P. dům vykradla. Na základě výše uvedeného se krajský úřad zásadně nemohl ztotožnit s názorem komise, která uvedla, že jednání obviněného je možné považovat za zákonné, a to i s ohledem na skutečnost, že obviněný již více než rok užívá předmětnou nemovitost sám a Ing. P. odpírá možnost nejen vstupu, ale i užívací a vlastnické právo k předmětné nemovitosti. Závěrem krajský úřad vyjádřil názor, že obviněný svým jednáním úmyslně narušil občanské soužití schválností, kdy ani na opakované žádosti nepředal Ing. P. klíče od předmětné nemovitosti a brání jí tak podstatným způsobem více než rok v realizaci jejího vlastnického práva. Krajský úřad zdůraznil, že závěr komise, že výše uvedené jednání obviněného není přestupkem považuje s ohledem na provedené dokazován í za nezákonný, neboť je přesvědčen o tom, že jednání obviněného naplňuje všechny formální znaky přestupku podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 3. zákona o některých přestupcích a zároveň naplňuje i materiální znak přestupku, tj. společenskou nebezpečnost.
8. Rovněž podle názoru žalovaného v žalobou napadeném rozhodnutí „pro závěr o zastavení řízení z důvodu, že projednávaný skutek není přestupkem, nebyl v předmětném řízení důvod, kdy tento závěr neodpovídá zjištěnému stavu věci a provedenému dokazování. Zastavení řízení z důvodu, že předmětné jednání obviněného není přestupkem, je v naprostém rozporu se skutkovými zjištěními ve věci, ze kterých je zřejmé, že se obviněný dopustil schválnosti vůči Ing. Pavle P. spočívající v tom, že vyměnil zámek vchodových dveří domu čp. X. na ulici G. v H. T. a zámek dveří kůlny na pozemku u domu čp. X., aniž by nové klíče od zámků předal Ing. P. P., čímž Ing. P. již více než rok znemožňuje přístup do domu a jiných bytových prostor včetně jejich užívání. Podle § 2 odst. 4 správního řádu dbá správní orgán, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Výše uvedeným postupem tak správní orgán prvního stupně porušil zásadu legitimního očekávání, když výkon vlastnického práva prováděný obviněným na úkor výkonu vlastnického práva náležející Ing. P. shledal zákonným, přestože rozsah vlastnického práva je v rámci společného jmění manželů u obou stejný (v průběhu řízení nebylo zjištěno, že by došlo mezi odvolatelem a Ing. P. k dohodě o užívání rodinného domu čp. X). Takové jednání obviněného nelze akceptovat, a navíc považovat za souladné se zákonem. Navíc je tu dán veřejný zájem na tom, aby bylo potrestáno skutkově zjištěné a prokázané přestupkové jednání pachatele přestupku. Byla shledána v daném případě zásadní disproporce mezi skutkovým zjištěním učiněným ve věci správním orgánem prvního stupně a následným výrokem rozhodnutí, kdy by mělo být rozhodnutí ve věci logickým závěrem provedeného dokazování. Nešlo tedy o zrušení rozhodnutí z důvodu jeho věcné nesprávnosti. Důvodem zrušení výroku II. usnesení komise nebylo nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, ale nesoulad zjištěného stavu věci a následného rozhodnutí o zastavení řízení. Zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu žalovaný nepovažuje v dané věci za právně přiléhavý, neboť krajský úřad nijak nevybočil ze zákonných limitů.
9. V dané věci soud konstatuje, že správními orgány provedené dokazování co do rozsahu, způsobu a hodnocení jednotlivých důkazů i právní posouzení případu bylo dle názoru soudu v souladu se zákonem. Jak vyplývá z výše shrnutého odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, žalobní námitky se shodují s odvolacími, tudíž se jimi zabýval již žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí, přičemž soud považuje vypořádání se těmito námitkami ze strany žalovaného za správné.
10. Žalobce v žalobě především namítal, že nebyly splněny podmínky ust. § 97 odst. 3 správního řádu pro zrušení pravomocného usnesení komise, neboť podle jeho názoru k tomu došlo nikoli pro rozpor se zákonem, nýbrž pouze pro věcnou nesprávnost.
11. Podle ust. § 97 odst. 3 správního řádu rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, příslušný správní orgán zruší nebo změní, popřípadě zruší a věc vrátí odvolacímu správnímu orgánu nebo správnímu orgánu prvního stupně; tyto správní orgány jsou vázány právním názorem příslušného správního orgánu.
12. Podle § 98 správního řádu jestliže je porušení právního předpisu zjevné ze spisového materiálu, jsou splněny ostatní podmínky pro přezkumné řízení a není zapotřebí vysvětlení účastníků, může správní orgán provést zkrácené přezkumné řízení. Dokazování se neprovádí. Prvním úkonem správního orgánu při zkráceném přezkumném řízení je vydání rozhodnutí podle § 97 odst. 3.
13. Soud zastává shodný názor se správními orgány v tom, že v dané věci nevznikly žádné důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, který byl zjištěn dostatečným způsobem. Všechny správní orgány včetně správního orgánu prvního stupně rozhodujícího o přestupku – přestupková komise popsaly jednání žalobce jako úmyslné znemožnění výkonu vlastnického práva spoluvlastnici výměnou zámku vstupních dveří, tj. jako schválnost. Rozdílný náhled přestupkové komise oproti správním orgánům vyššího stupně spočíval pouze v názoru, že na žalobcovo jednání nahlížela jako na legální, tj. rozdíl spočíval právě pouze v závěru o zákonnosti či nezákonnosti prokázaného skutku. Nelze proto akceptovat žalobcovo tvrzení, že přezkum pravomocného rozhodnutí byl proveden nesprávně z hlediska věcné správnosti, nikoli z hlediska zákonnosti, jak je požadováno ve výše cit. ust. § 97 odst. 3 (zde ve spojení s § 98) správního řádu. Dle názoru soudu uváděná ust. správního řádu žalovaný napadeným rozhodnutím neporušil.
14. Dále žalobce v žalobě poukázal na ust. § 94 odst. 4 správního řádu.
15. Podle tohoto ust. jestliže po zahájení přezkumného řízení správní orgán dojde k závěru, že ačkoli rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho zrušením nebo změnou vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví.
16. V daném řízení žalobce nenabyl rozhodnutím o zastavení přestupku v dobré víře žádná konkrétní práva, neboť nepochybné schválnosti se vůči spoluvlastníkovi dopustil a jeho jednání bylo bez důvodných pochybností prokázáno. Dle názoru soudu je naopak žádoucí, jak uvedly správní orgány, uvést skutkový a právní stav do souladu, neboť je toto ve veřejném zájmu na zachování zásady legitimního očekávání a proporcionality (přiměřenosti). Soud tudíž neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s § 94 odst. 4 správního řádu.
17. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud žalobu zamítl podle ustanovení § 78 odst. 7 s ř. s.
18. Žalobce neměl ve věci úspěch a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Žádný z účastníků tak nemá právo na náhradu nákladů řízení (podle ustanovení § 60 odst. 1 věta první s. ř. s.)

Poučení:

Plzeň 14. března 2025

Mgr. Jana Komínková v.r.

samosoudkyně