[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl soudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci

žalobce:  L. A. Q.

zastoupený advokátem Mgr. Ondřejem Fialou,

sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha,

proti

žalované:  Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců,

sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha,

o žalobě proti rozhodnutí žalované č. j. MV-184704-4/SO-2023 ze dne 11. 1. 2024,

takto:

Odůvodnění:

1. V této věci se Krajský soud v Plzni (dále též „kasační soud“) zabýval skutkově nevýjimečným případem neudělení zaměstnanecké karty z důvodu, že pobyt žalobce není v zájmu České republiky. Aplikoval v něm závěry již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (dále též „kasační soud“).

I. Řízení před správními orgány

2. Žalobci bylo uděleno povolení k dlouhodobému pobytu a účelem studia s platností od 25. 8. 2022 do 15. 8. 2023. Žalobce o něj žádal za účelem studia přípravného kurzu českého jazyka za účelem studia technologie potravin na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Na území státu žalobce přicestoval 18. 8. 2022. K zmíněnému přípravnému kurzu nikdy nenastoupil, dne 11. 10. 2022 však nastoupil k přípravnému kurzu českého jazyka za účelem studia v akreditovaném bakalářském programu na České zemědělské univerzitě v Praze. Dne 18. 10. 2022 žalobce požádal o vydání zaměstnanecké karty na pozici doplňovače zboží ve Zbůchu.
3. Ministerstvo vnitra původně žádost zamítlo s tím, že žalobce neplnil účel dosud povoleného pobytu. Toto rozhodnutí žalovaná zrušila ze dne 23. 5. 2023 s tím, že je třeba se zabývat tím, zda lze přípravný jazykový kurz na ČZU hodnotit jako studijní ve smyslu § 64 odst. 1 písm. b) ve spoj. s § 42d zákona o pobytu cizinců. Následně ministerstvo vnitra žádost zamítlo s tím, pobyt žalobce není v zájmu České republiky ve smyslu § 46 odst. 6 písm. a) ve spoj. s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Tento důvod ministerstvo spatřovalo stručně řečeno v tom, že Česká republika omezuje příchod nekvalifikovaných pracovníků z Vietnamu a tyto podmínky nelze obcházet tím, že se Vietnamci do České republiky dostanou na studijní vízum a teprve na území státu požádají o vydání pracovní karty na nekvalifikovanou pozici.
4. Následné odvolání žalobce žalovaná zamítla a rozhodnutí ministerstva potvrdila. V jeho rámci konstatovala, že žalobce od 16. 8. 2023 pobývá na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem prezenčního bakalářského studia hotelnictví, cestovního ruchu a marketingu na University College Prague.

II. Řízení před soudem

5. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil žalobou. V ní namítl, že správní orgány nesprávně vyložily pojem zájem České republiky. Omezení počtu přijatelných žádostí o zaměstnanecké karty na nekvalifikované pozice podávané na konkrétních zastupitelských úřadech nevypovídá o tom, zda existuje či neexistuje zájem na přijímání nekvalifikovaných pracovníků. Zákon o pobytu cizinců umožňuje změnu účelu pobytu ze studijního na zaměstnaneckou kartu. Rozlišování zájmu ČR v závislosti na skupině osob nemá oporu v zákoně. Správní orgány na základě tohoto důvodu zamítají žádosti paušálně, bez zohlednění okolností jednotlivých případů. Rozhodnutí je též diskriminační při srovnání s žádostmi jiných vietnamských studentů. Podle žalobce je zamítnutí žádosti v rozporu se skutkovými okolnostmi jeho případu: žalobce na území státu pobývá dlouhodobě a plní své studijní povinnosti, žádost o zaměstnaneckou kartu podal jen proto, že si chtěl zčásti vydělat na živobytí, které jinak musí hradit jeho rodina. Zamítnutí žádosti je v takových skutkových okolnostech případu i nepřiměřené. Oba pobytové tituly mají rozdílné podmínky započitatelnosti doby pobytu na území státu i rozdílné doby platnosti.
6. Žalovaná setrvala na důvodech svého rozhodnutí, které shrnula tak, že pobyt žalobce se stal nežádoucí tím, že projevil úmysl neplnit původní, kvalifikovaný účel pobytu, ale vykonávat jinak omezovanou, nekvalifikovanou práci.

III. Posouzení věci

7. Žaloba je důvodná.
8. V uplynulých měsících se rozhodná otázka stala předmětem posouzení ze strany řady správních soudů a byla předmětem i kritické reflexe ze strany právní nauky. Dva soupeřící názory lze shrnout tak, že: (a) správní orgány nemohou dotvářet jasná zákonná pravidla, je na zákonodárci, aby jasně upravil (omezil) možnost podání žádostí o zaměstnaneckou kartu z území ČR. Pokud tak neučinil, její podání není omezeno a nelze to nahrazovat použitím neurčitého pojmu nesouladu se zájmy ČR (srov. zejména rozsudek NSS č. j. 1 Azs 158/2024-37 ze dne 19. 9. 2024 a judikatura navazující). Oproti tomu stojí názor, že (b) studijní pobyty představují uplatnění unijního práva za zcela konkrétním účelem. Není možné o ně žádat se zneužívajícím úmyslem, tedy k obcházení domácích pravidel omezení příchodu nekvalifikovaných pracovníků ze zahraničí. Je povinností členských států Evropské unie zabraňovat takovému zneužití unijního práva (srov. velmi podrobně odůvodněný rozsudek KS v Brně č. j. 41 A 23/2024‑28 ze dne 30. 9. 2024).
9. S ohledem na to, že oběma těmto náhledům bylo třeba přiznat dostatečnou míru přesvědčivosti i relevance, vyčkal zdejší kasační soud toho, jak Nejvyšší správní soud zareaguje na  opodstatněnou věcnou kritiku, kterou předložil zejména Krajský soud v Brně a doktrína, a tedy zda bude bez dalšího potvrzen původní názor tamního kasačního soudu vyjádřený prvně v rozsudku č. j. 1 Azs 158/2024-37, nebo zda bude zmírněn s přihlédnutím k měnícím se okolnostem rozličných případů (jak by naznačoval rozsudek NSS č. j. 5 Azs 149/2024-56 ze dne 27. 9. 2024, odst. 38–39), či zda bude tento původní názor přímo popřen.
10. Z recentního rozsudku tamního kasačního soudu č. j. 7 Azs 256/2024-43 ze dne 11. 3. 2025 je zřejmé, že názor Krajského soudu v Brně byl převážně odmítnut a paušální přístup rozsudku  č. j. 1 Azs 158/2024-37 byl do jisté míry zmírněn: zneužití práva ve formě obcházení zákona může vést k zamítnutí žádosti o zaměstnaneckou kartu podle § 56 odst. 1 písm. m) zákona o pobytu cizinců [nikoliv podle písm. j)], avšak obcházení zákona musí být skutkově konkrétně zjištěno ve správním řízení [srov. rozsudek č. j. 7 Azs 256/2024-43, odst. 22–23; dále rozhodnutí NSS č. j. 5 Azs 315/2024-29 ze dne 20. 2. 2025, odst. 21; č. j. 10 Azs 172/2024-44 ze dne 27. 11. 2024, odst. 31; srov. však také odst. 29 rozsudku č. j. 1 Azs 158/2024-37, který uvažuje o kvalifikaci podle písm. h)].
11. Za tohoto judikaturního stavu nelze očekávat další a bližší vyjasnění problematiky nad rámec kazuistického posouzení jednotlivých případů. Nebyl tedy důvod dále vyčkávat a zdejší kasační soud přikročil k rozhodnutí v případě žalobce.
12. Rozhodnutí žalovaného, potažmo i rozhodnutí ministerstva vnitra vykazují znaky stejné povahy, jakou kritizovala nyní ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu: úvahy o zneužití práva správní orgány uvedly jako součást úvah o nesouladu se zájmy České republiky ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, nikoliv jako samostatný rozhodovací důvod. To je podle Nejvyššího správního soudu nedostatečné, přestože se toto hodnocení skutkově zakládá na stejných okolnostech, jako by se muselo zakládat posouzení podle § 56 odst. 1 písm. m) nebo § 56 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, a vede ke stejnému právnímu následku, tj. zamítnutí žádosti.
13. V souzeném případě nicméně rozhodnutí žalovaného neobstojí ani po skutkové stránce. Žalobce sice nenastoupil k přípravnému kurzu českého jazyka na VŠCHT, kvůli kterému mu bylo vydáno původní dlouhodobé studijní vízum, ale nastoupil k přípravnému kurzu českého jazyka na ČZU. V řízení nebylo zjištěno, ani zjišťováno, že by tento kurz nebyl přípravným jazykovým kurzem za účelem studia akreditovaného studijního programu na vysoké škole. Prima facie o tom ani nic nesvědčí, což byl ostatně náhled, který žalovaná v této věci zaujala již dříve ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 23. 5. 2023. Zároveň žalovaná zjistila, že žalobce byl v době jejího rozhodování studentem vysoké školy. Za tohoto skutkového stavu nelze uzavřít, že účelem jednání žalobce bylo obcházet pravidla zákona o pobytu cizinců a že jeho žádost o dlouhodobé studijní vízum byla zneužitím unijního práva, kterému by bylo třeba bránit.

IV. Závěr

14. Rozhodnutí žalované je tedy v rozporu s ustálenou judikaturou kasačního soudu v Brně i v rozporu s dosud zjištěnými skutkovými okolnostmi případu. Zdejší kasační soud proto naříkané rozhodnutí zrušil pro nesprávné posouzení rozhodné právní otázky nesouladu se zájmem ČR a zároveň i pro vady skutkových zjištění. Tyto vady jsou dány jednak tím, že dosavadní skutkové závěry správních orgánů jsou v případě žalobce v rozporu s obsahem spisu, jednak tím, že judikatura kasačního soudu v Brně vyžaduje v otázce obcházení zákona doplnění dokazování.
15. Protože Ministerstvo vnitra založilo své rozhodnutí o zamítnutí žádosti na stejném nesprávném názoru i nedostatečném skutkovém posouzení, soud zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1, 3, 4 s. ř. s.).
16. V dalším řízení bude žalovaná vycházet z toho, že případ žalobce nelze podřadit pod § 46 odst. 6 písm. a) ve spoj. s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců; nelze tedy říci, že pobyt žalobce není v zájmu České republiky. Pokud by žalovaný případně zaměřil svou pozornost k obcházení pravidel zákona o pobytu cizinců, resp. zneužívání unijního práva, bude třeba tyto případné úvahy konfrontovat se stávajícími skutkovými zjištěními. Ta bude třeba případ doplnit, aby bylo možné učinit skutkové závěry bez důvodné pochybnosti.

Rozhodnutí bez ústního jednání

17. Z výše uvedeného je zřejmé, že ve věci byly zčásti dány důvody podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., zakládající možnost soudu rozhodnout bez jednání. Soud přesto zvážil, zda je ve věci třeba nařídit jednání, neboť aktuální rozhodovací činnost je v tomto nejednoznačná alespoň pro některé krajské kasační soudy, jak dříve upozornil Krajský soud v Praze sekundovaný zdejším kasačním soudem.
18. V rozsudku č. j. 1 As 224/2023-85 ze dne 17. 10. 2024 dospěl kasační soud v Brně k závěru, že dílčí nepřezkoumatelnost vyplývající ze vstupního nesprávného právního názoru, není vadou řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti, ale nesprávným právním posouzením: „absence uvedené úvahy v rozhodnutí – a tudíž možná nepřezkoumatelnost rozhodnutí v tomto ohledu – je až důsledkem závěru krajského soudu o nezákonnosti takového právního závěru správních orgánů“. K tomu však srov. např. opačně vyznívající rozsudek č. j. 5 As 116/2018-75 ze dne 19. 3. 2021: „Nejvyšší správní soud především shledal napadený rozsudek i rozhodnutí ministra nepřezkoumatelnými pro nedostatek důvodů, byť tato nepřezkoumatelnost je důsledkem nesprávného právního názoru… Otázkou souladu … se městský soud ani ministr, jak již bylo konstatováno, vůbec nezabývali; v tomto směru jsou tedy napadený rozsudek i rozhodnutí ministra nepřezkoumatelné.“ Ve světle této judikatury tak není zřejmé, zda nedostatky skutkových zjištění dané nesprávným právním názorem ohledem rozhodných skutečností, jsou tedy nedostatkem skutkových zjištění ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., nebo jsou především nesprávným právním názorem
19. Vedle toho existují také přísnější a méně přísná judikatorní linie týkající rozhodnutí bez jednání za situace, kdy je vadou řízení ve smyslu § 76 odst. 1 s. ř. s. stižena jen část rozhodnutí, kdežto zbylá část je jen nesprávně posouzena. Tyto dvě linie se odlišují v názoru na to, zda krajský soud může rozhodnout bez ústního jednání, nebo zda musí jednání nařídit (srov. explicitně rozsudek NSS č. j. 8 As 27/2024-95 ze dne 12. 11. 2024, odst. 17).
20. V souzeném případě však ústní projednání sporné právní otázky nemohlo nic nového přinést nad rámec písemné části řízení (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 35 A 12/2024-42 ze dne 24. 10. 2024, odst. 37–38), procesně neúspěšný žalovaný s rozhodnutím bez jednání souhlasil a výše citovaná rozhodnutí umožňující rozhodnutí bez jednání vyslovila své závěry dříve než rozhodnutí vyznívající opačně.
21. Zdejší kasační soud proto o žalobě rozhodl bez jednání podle výslovné zákonné výjimky v § 76 odst. 1 s. ř. s., tak jak to ostatně ve srovnatelných věcech činí třeba Krajský soud v Ostravě (srov. rozsudky č. j. 20 A 3/2024-30 ze dne 30. 1. 2025, čj. 19 A 16/2024-34 a č. j. 19 A 25/2024-50 ze dne 31. 10. 2024, č. j. 20 A 17/2023-43 ze dne 24. 10. 2024).

Náklady řízení

22. Procesně úspěšný žalobce má vůči neúspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Ta se skládá ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč, odměny advokáta za čtyři úkony právní služby učiněné do 31. 12. 2024 po 3 100 Kč podle § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, replika a triplika) a paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč za každý výše uvedený úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Po 1. 1. 2025 učinil advokát žalobce jeden úkon právní služby – podání ve věci samé shrnující stávající judikaturu kasačního soudu v Brně. Za něj náleží odměna ve výši 4 620 Kč a režijní paušál ve výši 450 Kč. Celkově tedy žalobci náleží 21 670 Kč na náhradě nákladů řízení, které je žalovaná povinna zaplatit k rukám zástupce žalobce do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
23. Oproti tomu soud nepřiznal náhradu nákladů řízení za doplnění a rozšíření žaloby: to bylo doručeno téhož dne jako žaloba samá, nejde tedy o účelný samostatný úkon právní služby.

Poučení:

Plzeň 28. března 2025

Mgr. Jan Šmakal v.r.

soudce