[OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem ve věci

žalobce:  M. O., nar. X,

st. příslušnost X

t.č. bytem X

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

sídlem POBox 21/OAM, Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2024, č. j. OAM-1113/ZA-ZA12-D02-2024,

takto:

1. Žaloba se zamítá.
2. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalovaný napadeným rozhodnutím rozhodl, že žádost žalobce o mezinárodní ochranu je nepřípustná dle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), řízení o žádosti zastavil dle § 25 písm. i) zákona o azylu a určil, že příslušným státem k projednání žádosti je podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 („nařízení Dublin III“) Bulharská republika.

II. Podání účastníků

2. V podané žalobě žalobce namítl zkrácení svých práv v řízení před žalovaným, který podle něj vycházel z neaktuálních informací o zemi původu a z nedostatečně přesně a úplně zjištěného skutečného stavu věci.
3. Žalovaný ve vyjádření navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. K meritornímu posouzení žádosti nemohlo dojít, neboť v řízení žalovaný postupoval podle nařízení Dublin III, posoudil vlastní příslušnost k rozhodnutí věci a určil jako příslušný stát k rozhodnutí věci Bulharskou republiku.

III. Posouzení věci krajským soudem

4. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).
5. Žaloba není důvodná.
6. Podle čl. 3 odst. 1 věty druhé nařízení Dublin III žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. Výjimku představuje situace popsaná v čl. 3 odst. 2 větě druhé, dle které není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.
7. Podle čl. 12 odst. 1 nařízení Dublin III platí, že pokud je žadatel držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto povolení vydal.
8. Žalobce v žalobě nezpochybňuje, že podle kritérií v kapitole III nařízení Dublin III je k vyřízení žádosti příslušná Bulharská republika, ale namítá pouze to, že žalovaný neměl aktuální informace a nedostatečně zjistil skutkový stav.
9. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 23. 8. 2024 v X. Součástí předávacího protokolu je i kopie bulharského povolení k pobytu s platností do 9. 8. 2027.
10. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce podal žádost o azyl v ČR v době, kdy disponoval platným povolením k pobytu v jiném členském státě EU. Podle shora uvedené právní úpravy nařízení Dublin III. je k posouzení žádosti o azyl pouze jediný členský stát EU a s ohledem na to, že předchozí kritéria uvedená v nařízení v případě žalobce splněna nejsou, je Bulharská republika dle čl. 12 nařízení Dublin III příslušná k posouzení žádosti žalobce.
11. Pokud jde o samotné žalobní námitky, tak z obsahu správního spisu plyne, že žalobce přicestoval 8. 8. 2024 letecky do Istanbulu, pak pokračoval do Bulharska a autobusem přes Srbsko, Chorvatsko, Maďarsko a Slovensko do ČR. Ve svém vyjádření před žalovaným uvedl, že se nemůže vrátit do vlasti, protože mu začali vyhrožovat v souvislosti s používáním zakázaného slova na páteční modlitbě. K pokračování řízení o žádosti v Bulharsku uvedl, že tam nemá známé, nevěděl, že tam je možnost pokračovat v řízení, sice tam dostal práci, ale lidé, u kterých bydlel, ho nutili jíst vepřové maso. V ČR má známe, stejně jako v Americe. V Bulharsku se mu nelíbí, nechce tam jet, do ČR by si chtěl přivést rodinu a žít tu.
12. Obecně platí, že právní řád a společný azylový systém vychází z předpokladu, že se zřetelem na úroveň ochrany základních práv a svobod v členských státech Evropské unie se považují členské státy navzájem za bezpečné země původu, a to pro veškeré právní a praktické účely spojené se záležitostmi azylu. Zároveň není za běžných okolností důvodu se domnívat, že by některý z členských států trpěl pronásledování či působení vážné újmy na svém území v případě státních příslušníků třetích zemí. Pokud nevyjdou v řízení najevo konkrétní náznaky dosahu hrozby ze země původu i na příslušný členský stát, není povinností žalovaného se možným přesahem obav žadatele na území jiného členského státu výslovně zabývat (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016–24).
13. Zároveň bylo úkolem žalovaného, potažmo nyní soudu zhodnotit, zda v případě žalobce existují individuální okolnosti, které by mohly bránit přemístění žalobce do Bulharska. Soud má za to, že takové okolnosti v nyní projednávané věci nenastaly, resp. nebyly adekvátně prokázány. Žalovaný si opatřil jako podklad pro své rozhodnutí Informaci OAMP ze dne 26. 3. 2024 ohledně azylového systému v Bulharsku, ze které vyplývá dostatečně popis azylového systému v dané zemi a nevyplývají z něj podezření na systémové nedostatky, které by objektivně bránily přesunu žalobce do Bulharska k provedení azylového řízení. Uvedený listinný podklad je s ohledem na způsob aktualizace zpráv o jednotlivých zemích aktuální, neboť byl vydán cca 6 měsíců před napadeným rozhodnutím. Obecný odkaz žalobce na nedostatečnost podkladů v tomto směru nemůže obstát, neboť cílem řízení před žalovaným nebylo věcné posouzení žádosti žalobce, ale toliko posouzení a rozhodnutí otázky příslušnosti žalovaného k věcnému posouzení. V podané žalobě žalobce nijak nezpochybnil dostatečnost azylového systému v Bulharsku tak, aby vznikly pochybnosti o systémových nedostatcích, které by vyloučily posouzení jeho žádosti v souladu se standardy států EU, které vylučují pronásledování či působení vážné újmy na svém území v případě státních příslušníků třetích zemí. Zároveň ze správního spisu vyplývá, že Bulharská republika akceptovala požadavek ČR na převzetí žalobce k řízení o žádosti o mezinárodní ochranu.
14. V řízení nevyšly najevo žádné okolnosti, které by bránily vycestování žalobce do Bulharska. Celá žaloba je v naprosto obecné rovině a v řízení nevyplynuly žádné důvody, pro které by žalovaný nebo soud měl aplikovat čl. 17 nařízení Dublin III., jehož aplikace se žalovaný ani sám nedomáhal. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že otázkou poskytnutí mezinárodní ochrany a skutečnostmi souvisejícími s případným návratem žalobce do země původu se věcně budou zabývat orgány státu, který je dle nařízení Dublin III příslušné k posouzení jeho žádosti, tj. orgány Bulharské republiky.
15. Krajský soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně zabýval individuální situací žalobce. Žalobní námitky proto krajský soud neshledal důvodnými.

IV. Závěr a náklady řízení

16. Krajský soud z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s.
17. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o ní musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. 

Brno 2. ledna 2025

Petr Sedlák, v. r.

samosoudce