[OBRÁZEK]č. j. 8 A 31/2024- 41

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň
Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 01. 2024, č. j. UOOU-02969/23-12,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

(K.ř. č. 1 – rozsudek)

2 8 A 31/2024

Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Žalobkyně obdržela žádost ze dne 26. 5. 2023 (dále jen „žádost“) o poskytnutí informací podle
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“),
kterou se žadatel domáhal poskytnutí následujících informací: 1) Kolik v roce 2022 činily celkové
externí náklady České televize na výrobu pořadů Otázky Václava Moravce a Fokus Václava
Moravce, a 2) Kdo a v jaké výši byl příjemce těchto veřejných finančních prostředků České
televize.

2. Žalobkyně poskytla žadateli informace k bodu 1) žádosti, v rozsahu bodu 2) žádost
rozhodnutím odmítla. K odvolání žadatele bylo toto rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k novému
projednání. Žalobkyně po novém projednání věci rozhodnutím ze dne 14. září 2023, č. j. LP
2897/2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) opět odmítla informace poskytnout z důvodu
vymezeného ustanovením § 8a informačního zákona s odkazem na ochranu soukromí dotčených
osob (příjemců externích nákladů).

3. Rozhodnutím žalovaného ze dne 26. ledna 2024, č. j. UOOU-02969/23-12 (dále jen „napadené
rozhodnutí“) bylo rozhodnuto o odvolání proti prvostupňovém rozhodnutí. Výrokem I.
napadeného rozhodnutí bylo prvostupňové rozhodnutí zrušeno a řízení bylo zastaveno; výrokem
II. bylo žalobkyni dle § 16 odst. 5 informačního zákona přikázáno poskytnout žadateli
požadovanou informaci ve lhůtě 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí.

II.

Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

4. Úvodem se žalobkyně vyjadřuje ke své aktivní legitimaci a přípustnosti žaloby, k čemuž odkazuje
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 19. 11. 2020, č. j. 10 As
244/2020-40, nebo rozsudek ze dne 20. 10. 2023, č. j. 3 As 383/2021-26. Podle této judikatury
povinný subjekt, u něhož byl jako orgán příslušný rozhodovat o odvoláních a v řízení o stížnosti
určen Úřad pro ochranu osobních údajů, může podat žalobu proti rozhodnutí, kterým Úřad pro
ochranu osobních údajů rozhodl o odvolání či stížnosti proti rozhodnutí povinného subjektu a
kterým byl povinný subjekt zkrácen na právech ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.

5. Napadené rozhodnutí a informační příkaz vydal žalovaný, aniž by zohlednil práva třetích osob.
Při poskytování informací podle informačního zákona mají osoby, jež by mohly být poskytnutím
informace dotčeny, práva plynoucí ze základních zásad činnosti správních orgánů. V případě, že
žádost o informace je odmítnuta, pak pro odvolací řízení již s ohledem na subsidiární
použitelnost správního řádu vymezenou v § 20 odst. 4 písm. b) informačního zákona platí
ustanovení o účastenství vyplývající z § 27 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní
řád“).

6. V řízení o žádosti byly žalobkyní identifikovány osoby, jež by mohly být poskytnutím informace
dotčeny, a tyto dotčené osoby byly žalobkyní vyrozuměny o podané žádosti a byl jim dán prostor
k vyjádření. V řízení o odvolání i v řízení o vydání informačního příkazu pak tyto dotčené osoby
mají v souladu s § 27 odst. 1 správního řádu postavení účastníka řízení. Žalovaný si byl existence
těchto dotčených osob vědom, avšak ve výroku, jímž bylo v odvolacím řízení zrušeno rozhodnutí
žalobkyně, ani ve výroku, jímž byl vydán informační příkaz, v rozporu s § 68 odst. 2 správního
řádu neuvedl označení těchto účastníků. Absence označení účastníků řízení ve výrokové části

Shodu s prvopisem provedla: S. K.

3 8 A 31/2024

rozhodnutí je nezákonná a zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí o odvolání i rozhodnutí o
informačním příkazu.

7. Žalovaný taktéž nezaslal v souladu s § 86 odst. 2 správního řádu stejnopis podaného odvolání
všem účastníkům (tedy všem dotčeným osobám), kteří se mohli proti rozhodnutí odvolat, a
neučinil výzvu, aby se k odvolání vyjádřili. Žalovaný i přesto, že těmto účastníkům řízení nebyla
dána možnost vyjádřit se k odvolání a uplatnit tak námitky, s nimiž by se byl povinen vypořádat,
rozhodl o podaném odvolání a vydal informační příkaz. Tato procesní vada má za následek
nezákonnost napadeného rozhodnutí.

8. Žalobkyně dále namítá, že žalovaný se nedostatečně zabýval otázkou, zda existují jiné důvody pro
odmítnutí žádosti, a napadené rozhodnutí je v tomto ohledu nepřezkoumatelné. Žalovaný vzal v
úvahu pouze důvod pro odmítnutí žádosti vymezený v § 9 odst. 1 informačního zákona
(ochrana obchodního tajemství), jeho aplikaci však nepřipustil s pouhým odkazem na ustanovení
§ 9 odst. 2 téhož zákona. Žalobkyně má přitom za to, že žalovaný měl před přistoupením k
vydání informačního příkazu, který představuje zásadní zásah do práv povinného subjektu a
dotčených osob, učinit alespoň stručnou úvahu o případné aplikovatelnosti jiných důvodů pro
neposkytnutí požadované informace, které mohou pramenit z poměrně specifického postavení
žalobkyně, jež není klasickým orgánem veřejné moci, ale veřejnoprávním provozovatelem
televizního vysílání.

9. Žalobkyně se v roli výrobce audiovizuálních děl pohybuje v silném konkurenčním prostředí a
údaje o celkových výrobních nákladech ani o dílčích položkách rozpočtu nákladů na výrobu není
žádoucí zveřejňovat s ohledem na konkurenci. Údaje navíc bez odborné interpretace nemají pro
diskuzi o věcech veřejného zájmu potřebnou vypovídací hodnotu, zvláště pokud jsou zkresleny
mírou využití interních kapacit a neznalostí dalších výrobních parametrů pořadu (technologie,
rozsahu natáčení a postprodukce, okolnostmi natáčení/výroby atd.). Tato žalobní námitka je
provázána s předchozí námitkou, jíž se žalobkyně vymezila vůči tomu, že žalobce rozhodl o
odvolání, aniž by zajistil, aby dotčeným osobám bylo umožněno uplatňovat v odvolacím řízení
jejich práva, konkrétně právo na vyjádření se k podanému odvolání. Nelze a priori vyloučit,
že dotčené osoby mohly ve svých případných vyjádřeních předestřít argumentaci
relevantní právě pro otázku existence jiných důvodů pro odmítnutí žádosti.

10. Za tohoto stavu tak nebylo z prvostupňového rozhodnutí, ze spisu ani z vlastní činnosti
nadřízeného orgánu zřejmé, zda jsou zde důvody pro odmítnutí žádosti, a proto bylo povinností
žalovaného postupovat v intencích § 16 odst. 4 informačního zákona, tedy vyzvat povinný
subjekt, aby ve stanovené lhůtě doplnil spis o údaje nezbytné k posouzení aplikovatelnosti
informačního příkazu, zejména aby uvedl všechny důvody pro odmítnutí žádosti včetně jejich
odůvodnění. Žalovaný tak ale neučinil a namísto toho se spokojil se strohou, z hlediska
zákonných požadavků na odůvodnění rozhodnutí nedostatečnou úvahou zaměřenou pouze na
důvod pro odmítnutí žádosti spočívající v ochraně obchodního tajemství.

11. Žalobkyně tak navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu
řízení.

12. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 28. 5. 2024 k žalobní námitce týkající se nezohlednění práv
třetích osob uvedl, že v řízení o žádosti byla více než stovka dotčených osob, jejichž seznam byl
zahrnut v odvolacím správním spisu. Tyto osoby byly žalobkyní v rámci druhého kola řízení o
žadatelově žádosti osloveny a bylo jim umožněno, aby se k podané žádosti vyjádřily. Tato
skutečnost byla reflektována rovněž v žalobě a v prvostupňovém rozhodnutí, v němž bylo
výslovně uvedeno, kolik dotčených osob na výzvu žalobkyně reagovalo a jakým způsobem.

13. K absenci označení účastníků ve výrokové části žalovaný uvedl, že dotčené osoby nebyly
objektivně hlavními účastníky řízení ve smyslu § 27 odst. 1 správního řádu, neboť šlo o účastníky
vedlejší ve smyslu § 27 odst. 2. Vedlejší účastníci řízení přitom v souladu s ustanovením § 68

Shodu s prvopisem provedla: S. K.

4 8 A 31/2024

 odst. 2 správního řádu, resp. a contrario k jeho výslovnému znění, ve výroku rozhodnutí uvedeni
být nemusí. Ve výroku rozhodnutí musí být uvedeni a identifikováni toliko hlavní účastníci řízení,
což v žalobou napadeném případě bylo učiněno (byl identifikován žadatel o informace).
Identifikace vedlejších účastníků řízení (ve smyslu odst. 2 zmíněného ustanovení) a účastníků
řízení na základě zvláštních zákonů (ve smyslu odst. 3 zmíněného ustanovení) ve výroku
rozhodnutí provedena být nemusí, respektive může být provedena až v rámci odůvodnění
rozhodnutí.

14. To žalovaný sice objektivně neučinil, měl k tomu ovšem podstatný důvod, spočívající ve
specificích řízení o žádosti podané dle informačního zákona oproti běžnému správnímu řízení. V
běžném správním řízení vedeném dle správního řádu mají být z povahy věci všichni účastníci
řízení vždy známi a náležitě identifikováni. Řízení dle informačního zákona je v tomto směru
specifické zejména v tom, že identifikace vedlejších účastníků řízení může být součástí
požadované informace, tedy předmětem žádosti, jak tomu ostatně bylo i v nynějším případě. Dle
žalovaného tak bylo v tomto případě potřeba přihlédnout ke specifikům řízení vedeného dle
informačního zákona, nikoliv aplikovat správní řád bezmyšlenkovitě bez ohledu na to, že
identifikací dotčených osob, respektive vedlejších účastníků řízení, by se část informačního
příkazu stala redundantní, jelikož by takto část požadovaných informací žadateli sdělil sám
odvolací orgán. Žalovaný sice neměl za to, že byl dán důvod pro odmítnutí žádosti, naopak měl
za to, že požadované informace mají být poskytnuty. Zamýšlel se však vyhnout tomu, aby si
osoboval postavení povinného subjektu v tom smyslu, že část požadovaných informací sám
žadateli jejich zveřejněním v žalobou napadeném rozhodnutí bez dalšího poskytne.

15. Námitka o nesplnění povinnosti zaslat stejnopis odvolání všem účastníkům řízení dle § 86 odst. 2
správního řádu není dle žalovaného zcela srozumitelná. V prvé řadě není zřejmé, v jakém smyslu
se žalovaný údajně dopustil pochybení při plnění povinností dle ustanovení § 86 odst. 2
správního řádu, když je to právě správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, tedy v
předmětném případě žalobkyně, kdo má zaslat stejnopis podaného odvolání všem účastníkům,
kteří se mohli proti rozhodnutí odvolat, a vyzve je, aby se k němu v přiměřené lhůtě vyjádřili.

16. O odlišnou situaci by se případně mohlo jednat tehdy, pakliže by žalobkyní namítané pochybení
namítal účastník řízení, který by se tím, že mu prvostupňovým či odvolacím orgánem nebylo
umožněno se k odvolaní vyjádřit, cítil být dotčen na svých právech. Tak tomu ovšem v tomto
případě nebylo, neboť účastníci řízení, kteří byli o výsledku odvolacího řízení prokazatelně
informováni, proti rozhodnutí žalovaného nikterak nebrojili (vyjma jediného obecně negativního
vyjádření v prostém znění „nesouhlasím“). K tomu žalovaný dodává, že sama žalobkyně však z
pozice prvostupňového správního orgánu tímto procesním pochybením na svých subjektivních
právech objektivně zkrácena být nemohla.

17. Žalobkyní namítané procesní pochybení (mimoto zapříčiněné primárně vinou žalobkyně)
nekonstituovalo nezákonnost napadeného rozhodnutí, když proti tomuto rozhodnutí žádný z
účastníků řízení efektivně nebrojil. K tomu žalovaná odkazuje na judikaturu představovanou
například rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2023, č. j. 62 A 54/2022-172: „V
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 225/2018–116, zaznělo, že "ačkoliv platí
obecná povinnost doručit účastníkovi řízení v případě doplňování odvolacího řízení výzvu ve smyslu § 36 odst. 3
správního řádu, nevyvolává nesplnění uvedené povinnosti vždy nutnost zrušení správního rozhodnutí. Porušení §
36 odst. 3 správního řádu je důvodem ke zrušení odvolacího rozhodnutí tehdy, pokud mělo vliv na jeho
zákonnost" (…). Je to přitom žalobce, kdo má tvrdit a dokládat, jak se nerespektování § 36 odst. 3 správního
řádu konkrétně dotklo jeho práv. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, č.
j. 8 As 28/2011– 78, podle něhož "[namítl-li žalobce v posuzované věci nemožnost seznámit se s podklady pro
rozhodnutí, je […] pro úspěšnost dané námitky nezbytné, aby žalobce upřesnil podklady, jež neměl k dispozici, a
jakým způsobem takové pochybení správního orgánu mohlo ovlivnit vydané meritorní rozhodnutí. Jinak řečeno,
žalobce musí popsat, co by se změnilo v případě, kdyby k takové procesní vadě nedošlo." K tomu také v rozsudku
ze dne 26. 11. 2008, č. j. 2 As 54/2008–80, Nejvyšší správní soud uvedl: "Procesní pochybení však může být

Shodu s prvopisem provedla: S. K.

5 8 A 31/2024

důvodem ke zrušení rozhodnutí zásadně tehdy, pokud se jednalo o takové pochybení, které mohlo mít vliv na
zákonnost tohoto rozhodnutí (…)“.

18. V tomto případě lze dle názoru žalovaného dovodit, že pokud více než stovka dotčených osob,
respektive vedlejších účastníků řízení, neměla zájem hájit svá práva vyjádřením se k žadatelově
žádosti (ze spisu vyplývá, že negativně se vyjádřila jen část, některé naopak reagovaly souhlasně a
zbytek na výzvu žalobkyně nereagoval vůbec), ani vyjádřením se k rozhodnutí Úřadu (žalovaný
eviduje pouze jedinou negativní reakci a dále jeden ověřovací dotaz, zda se skutečně jedná o
rozhodnutí Úřadu), tak tyto osoby evidentně neměly zájem ani na tom, aby jejich informace
nebyly žadateli poskytnuty. Žalovaný má tedy za to, že subjektivní práva dotčených osob tím, že
jim bylo opomenuto umožnit vyjádřit se k podanému odvolání, respektive k podkladům žalobou
napadeného rozhodnutí, nebyla neúměrně dotčena, a z popsaného postupu tedy nelze dovozovat
nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného. Žalovaný má tudíž za to, že Česká
televize, která byla v předmětném odvolacím řízení povinným subjektem, tedy prvostupňovým
správním orgánem, nemůže z pozice žalobkyně celý první žalobní bod týkající se tvrzeného
zkrácení práv účastníků řízení vůbec efektivně uplatnit, jelikož případným opomenutím
vyrozumění vedlejších účastníků řízení, k němuž ostatně sama svou nečinností přispěla,
objektivně nebyla zkrácena na svých právech.

19. Námitku o tom, že se žalovaný zabýval v nedostatečném rozsahu otázkou, zda existují jiné
důvody pro odmítnutí žádosti, považuje žalovaný rovněž za nedůvodnou. Žalobkyně v
předmětné věci postupně vydala dvě rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti, přičemž obě
rozhodnutí se opírala pouze o ustanovení § 8a odst. 1 informačního zákona a ochranu
subjektivních práv dotčených osob. Měla-li žalobkyně za to, že na posuzovanou žádost současně
dopadá i další výluka z práva na informace, nic jí nebránilo v tom, aby ji ve svých rozhodnutích
zmínila. Žalobkyně ovšem aplikovala pouze ustanovení § 8a odst. 1 informačního zákona, žádnou
další výluku z práva na informace ve svém rozhodnutí neuvedla. Po žalovaném jakožto
nadřízeném orgánu žalobkyně v řízeních dle informačního zákona nelze požadovat, aby za
žalobkyni odůvodňoval její rozhodnutí a aby za ni domýšlel další možné, ale neuplatněné důvody
pro odmítnutí žádosti. Úlohou nadřízeného orgánu dle informačního zákona je, aby posoudil, zda
odmítnutí žádosti bylo v souladu se zákonem. Žalovaný učinil zadost tomu, aby zkoumal, zda
nelze uplatnit další myslitelné výluky z práva na informace, tím, že odkázal na ustanovení § 9
odst. 1 informačního zákona, jehož aplikaci by bylo možno v daném případě zvažovat. Ze
správního spisu však jasně vyplynulo, že dotčené osoby byly externími subjekty, jimž žalobkyně
poskytla veřejné prostředky.

20. Informace typu „jméno, příjmení a částka“ dle názoru žalovaného v kontextu možného
konkurenčního prostředí, v němž se žalobkyně pohybuje, o ničem nevypovídají. Současně je
třeba s ohledem na ustanovení § 9 odst. 2 informačního zákona mít na paměti, že i kdyby se v
případě vyplacených částek mělo skutečně jednat o obchodní tajemství, prokazatelně se jednalo o
informace o vyplacených veřejných prostředcích. Byla tak jednoznačně naplněna dikce § 9 odst. 2
informačního zákona, dle nějž „při poskytování informace, která se týká používání veřejných prostředků, se
nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků za porušení obchodního tajemství“.
Požadované informace tak objektivně nebylo možné chránit ani jako obchodní tajemství.
Žalovaný neshledal důvod tuto skutečnost blíže odůvodňovat, skutkový stav byl postaven najisto,
žalobkyně tuto výluku z práva na informace ve svém rozhodnutí vůbec neuplatnila a Úřad tak
neměl povinnost ji hlouběji rozebírat.

21. Pakliže se žalobkyně žalobou domáhá, aby se žalovaný „stručně“ zabýval veškerými dalšími
výlukami z práva na informace, které v daném případě nebylo možné uplatnit, pak takovému
požadavku nelze reálně vyhovět s ohledem na zásadu stručnosti, jasnosti a srozumitelnosti
správních rozhodnutí. Takovou činnost navíc nadřízenému orgánu zákon neukládá. Žalovaný
jakožto odvolací orgán nemá aktivně vyhledávat důvody pro odmítnutí žádosti, nýbrž má
zkoumat jejich existenci či neexistenci. Žalobkyně měla dostatečný prostor pro to, aby daný

Shodu s prvopisem provedla: S. K.

6 8 A 31/2024

 případ náležitě posoudila a identifikovala všechny aplikovatelné výluky z práva na informace. To,
že je ve svých rozhodnutích neuplatnila, nelze přičítat k tíži žalovanému. Odvolací orgán má
přezkoumat důvody, které povinný subjekt vedly k odepření požadovaných informací, a zda
těmto důvodům odpovídá popsaný skutkový stav. Současně má posoudit, zda poskytnutí
požadovaných informací nebrání některý z důvodů uvedených v informačním zákoně. Žalovaný
má za to, že výše uvedeným požadavkům plynoucím z § 16 odst. 5 informačního zákona dostál.

22. K tvrzení, že dotčené osoby mohly ve svých případných vyjádřeních předestřít argumentaci
relevantní pro otázku dalších důvodů pro odmítnutí žádosti, odkazuje žalovaný na svou
argumentaci k prvnímu žalobnímu bodu s tím, že měla-li žalobkyně za to, že dotčené osoby z
pozice vedlejších účastníků řízení mohly do odvolacího řízení vnést něco nového, měla splnit
svou povinnost vymezenou v § 86 odst. 2 správního řádu, tyto osoby k vyjádření k odvolání
vyzvat a jejich vyjádření předložit žalovanému spolu se správním spisem a s podaným odvoláním.
Jelikož tak neučinila, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži žalovanému. Argumentace dotčených
osob k podanému odvolání by logicky nemohla ovlivnit rozhodnutí žalobkyně jakožto povinného
subjektu ve smyslu nastíněném v její žalobě, tedy že by ji potenciálně upozornila na další možné
důvody pro odmítnutí žádosti, neboť žalobkyně dotčené osoby k vyjádření k žadatelově žádosti
prokazatelně vyzvala a reakce dotčených osob ve spisu zaevidovala. Tyto reakce měla žalobkyně
prokazatelně k dispozici jako podklady pro rozhodování o žadatelově žádosti, přičemž z nich
nedovodila žádný další aplikovatelný důvod pro odmítnutí žádosti.

23. V této souvislosti je rovněž třeba upozornit, že žalobkyně žadatelův odkaz na § 9 informačního
zákona obsažený v jeho odvoláních ve svých předkládacích zprávách opakovaně označila za
„irelevantní“. Nelze tak připustit, že žalobkyně o výluce obsažené v ustanovení § 9 informačního
zákona nevěděla, když ji jako „irelevantní“ odmítla blíže komentovat. Pokud tuto výluku z práva
na informace (či jakoukoliv další výluku z práva na informace) zamýšlela na daný případ
aplikovat, mohla a měla tak ve svém rozhodnutí učinit. To, že tak neučinila, nelze přičítat k tíži
žalovanému.

24. Žalovaný dále nesouhlasí s tím, že měl aplikovat § 16 odst. 4 informačního zákona a vyzvat
žalobkyni k doplnění spisu, protože nebylo zřejmé, zda jsou důvody pro odmítnutí žádosti. Z
pohledu žalovaného byl skutkový stav natolik zřejmý, že bylo možno vydat informační příkaz.
Nebyly totiž dány důvody pro odmítnutí žádosti. Má-li žalobkyně za to, že žalovaný měl na
základě ustanovení § 16 odst. 4 informačního zákona zjišťovat, zda na daný případ „přece jen“
nezamýšlela uplatnit i další výluky z práva na informace, respektive že jí měl s odkazem na § 16
odst. 4 informačního zákona umožnit, aby své rozhodnutí zpětně doplnila, jednalo by se dle
názoru žalovaného o nepřípustný postup. Dle žalovaného totiž postup dle § 16 odst. 4
informačního zákona k takovým účelům rozhodně neslouží. Neslouží ani k dodatečnému
odůvodňování rozhodnutí povinného subjektu ani k tomu, aby odvolací orgán před povinným
subjektem obhajoval zvolené důvody pro odmítnutí. Odvolací orgán má přezkoumat důvody,
které k odepření vedly, jakož i to, zda těmto důvodům odpovídá popsaný skutkový stav.
Současně má posoudit, zda poskytnutí požadovaných informací nebrání zákonný důvod.

25. Žalovaný považuje žalobu za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.

III. Posouzení žaloby

26. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou,
po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené.
Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu
žalobních bodů, kterými je vázán, přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání
rozhodnutí podle § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění

Shodu s prvopisem provedla: S. K.

7 8 A 31/2024

 pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Vady napadeného rozhodnutí, ke kterým by byl povinen
přihlédnout z moci úřední, soud u napadeného rozhodnutí neshledal. Ve věci soud rozhodl bez
jednání v souladu s § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s., neboť žalobkyně se podle uvedeného
ustanovení nevyjádřila a soud tak má za to, že s rozhodnutím bez jednání souhlasila. Žalovaný ve
svém vyjádření souhlasil s rozhodnutím bez jednání.

27. Pokud jde o aktivní legitimaci žalobkyně, soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne ze dne 20. 10. 2023, č. j. 3 As 383/2021-26, souhlasí, že žalobkyně je v nyní
projednávané věci oprávněna bránit se proti napadenému rozhodnutí žalobou proti rozhodnutí
podle ustanovení § 65 a násl. s. ř. s.

28. První žalobní námitkou je argument, že žalovaný v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu neuvedl
označení dotčených osob coby účastníků řízení ve výroku zrušujícího rozhodnutí. Absence
označení účastníků řízení ve výrokové části rozhodnutí je podle žalobkyně nezákonná a zakládá
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí i rozhodnutí o informačním příkazu.

29. Městský soud k tomuto uvádí, že tato žalobní námitka je nedůvodná. Jak uvádí komentářová
literatura, „V případě vydání rozhodnutí o odmítnutí žádosti (tedy v případě úplného či částečného nevyhovění
žádosti o informaci) bude osoba dotčená poskytnutím informace v postavení tzv. vedlejšího účastníka řízení podle §
27 odst. 2 spr. řádu (…).“ (srov. komentář k § 1 in: J E L Í N K O V Á, J., T U H Á Č E K, M.
Zákon o svobodném přístupu k informacím: Praktický komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer
[cit. 2024-10-29]. ASPI_ID KO106_1999CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X).

30. Z téhož komentáře se dále podává následující: „Pokud by poskytnutím informace byly dotčeny další osoby
(osoby, jichž se požadovaná informace týká), stávají se okamžikem vydání rozhodnutí o odmítnutí žádosti
účastníky řízení podle § 27 odst. 2 spr. řádu. Rozhodnutím o odmítnutí žádosti sice na svých právech jistě nejsou
dotčeny, ale opačným rozhodnutím v odvolacím řízení by samozřejmě na svých právech přímo dotčeny být mohly
(resp. poskytnutím informace, která se jich týká, byly). Účastníci řízení podle § 27 odst. 2 spr. řádu se neuvádějí
ve výrokové části rozhodnutí (…).“

31. Podle ustanovení § 68 odst. 2 správního řádu věty první přitom platí, že Ve výrokové části se uvede
řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků
podle § 27 odst. 1. Z uvedeného je tedy zřejmé, že osoby, které by mohly být poskytnutím
informace dotčeny, mají postavení účastníků podle § 27 odst. 2 správního řádu, tedy účastníků
vedlejších. Ti se přitom ve výroku rozhodnutí neoznačují. Soud tak žalobkyni nemůže přisvědčit,
že by absence označení těchto osob ve výroku byla nezákonná či zakládala vadu
nepřezkoumatelnosti. V této souvislosti dále soud dodává, že ve shodě s žalovaným souhlasí
s tím, že není žádoucí, aby žalovaný v napadeném rozhodnutí vedlejší účastníky (tedy dotčené
osoby) označil. V takovém případě by de facto nahrazoval činnost povinného subjektu, a
žalovaným vydaný informační příkaz by se stal nadbytečným. Sdělení dotčených osob žadateli je
úkolem žalobkyně jakožto povinného subjektu. Pokud by tyto osoby žalovaný uvedl
v napadeném rozhodnutí, došlo by k sdělení těchto osob žadateli.

32. Žalobkyně dále namítá, že žalovaný nezaslal v souladu s § 86 odst. 2 správního řádu stejnopis
podaného odvolání všem dotčeným osobám, které se mohly proti rozhodnutí odvolat, a neučinil
výzvu, aby se k odvolání vyjádřily. Žalovaný i přesto, že těmto účastníkům řízení nebyla dána
možnost vyjádřit se k odvolání a uplatnit tak námitky, s nimiž by se byl povinen vypořádat,
rozhodl o podaném odvolání a vydal informační příkaz. Tato procesní vada má dle žalobkyně za
následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.

33. Ve shodě s žalovaným musí soud konstatovat, že z uvedené námitky není zřejmé, jak by se vůbec
uvedeného pochybení mohl žalovaný dopustit. Podle ustanovení § 86 odst. 2 věta první Správní
orgán, který napadené rozhodnutí vydal, zašle stejnopis podaného odvolání všem účastníkům, kteří se mohli proti
rozhodnutí odvolat, a vyzve je, aby se k němu v přiměřené lhůtě, která nesmí být kratší než 5 dnů, vyjádřili.
Tímto správním orgánem je přitom myšlen prvostupňový správním orgán, kterým je v nynějším