[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Klepše a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci

 

žalobce:  Ing. Jiří Hovorka

se sídlem Generála Svobody 1720

43111 Jirkov

 

proti

 

žalovanému: Český telekomunikační úřad

se sídlem Sokolovská 58/219, Vysočany

19000 Praha 9

 

za účasti: Mgr. M. B.

  bytem X

 

o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu č.j. ČTÚ-1 868/2024-603 ze dne 1.2.2024

 

takto:

  1. Žaloba se zamítá.
  2. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
  3. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
  4. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

  1. Předmět věci
  1. Český telekomunikační úřad rozhodnutím ze dne 22. 12. 2023, čj. ČTÚ-47 279/2023-606/II. vyř. (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), odmítl část žádosti žalobce ze dne 8. 12. 2023, o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“), týkajících se řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 226/2021, a dále navazujícího řízení vedeného pod sp. zn. 135 EX 5128/22, kterých se jako procesní strany účastnili žalobce a žalovaný. Část informací žalobci přitom poskytl sdělením ze dne 22. 12. 2023, č. j. ČTÚ-47 279/2023-606.
  2. Předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu rozhodnutím ze dne 1.2.2024, čj. ČTÚ-1 868/2024-603 (dále jen „žalované rozhodnutí“), zamítl rozklad žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí.
  1. Žaloba a další vyjádření
  1. Žalobce namítl dílem nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí, vady řízení a nesprávné právní posouzení věci. Je předně toho názoru, že v řízení byla porušena jeho procesní práva dle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Žalobce uvedl, že ani jeden ze stupňů žalovaného mu neumožnil vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí a k oprávněným úředním osobám. Pouze se odkázal na příliš přísné lhůty informačního zákona. Z toho ale nevyplývá, proč nahlédnutí do spisu jiné úřady umožňují, ale žalovaný nikoli. Vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí by mohlo změnit výrok rozhodnutí, jak ve vztahu k informacím, které v době žádosti neexistovaly, tak informace, které sice existovaly, ale k jejich poskytnutí nedošlo. Vady tohoto rozsahu přitom vedly již v minulosti ke zrušení rozhodnutí. Žalobce se poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, čj. 8 Afs 21/2009-243 a rozsudek stejného soudu sp. zn. 5 A 152/2002 ze dne 17.12.2003.
  2. Žalobce namítl nesprávné posouzení žádosti o informace a nesprávnou aplikaci § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím. Správní orgán odmítl podle §11b informačního zákona poskytnutí informací vztahujících se k průtahům na straně správního orgánu a následnému soudnímu a exekučnímu řízení. Dle názoru žadatele se jedná o případ, kdy povinnost vyplývá z několika zákonů. Požadované informace, které byly podle § 11b InfZ odmítnuty, je povinen povinný subjekt mít a to na základě zákoníku práce (zejména § 248 až § 264), naplnění podmínek finanční kontroly dle zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, pro posouzení regresního vymáhání po chybujících zaměstnancích dle zákona 82/1998 Sb, o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
  3. Žalobce shrnul, že v tomto konkrétním případě došlo k řetězení řízení, kdy úřad sám přiznával vedení většího množství řízení. Místo toho, aby odškodnil v rámci mimosoudního projednání, nárok zamítl a ten byl přiznán soudem (řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 9 C 226/2021). Místo respektování pravomocného rozsudku soudu zůstal správní orgán nečinný. Neoslovil žalobce se žádostí o odklad platby a nechal soudem stanovenou lhůtu marně uplynout a vznikla tak další dvě řízení a to pověření soudního exekutora (Obvodní soud pro Prahu 9 č. j. 78 EXE 8082/2022) a exekuční řízení Exekutorského úřadu Chomutov sp. zn. 135 EX 5128/22. Dluh uhradil až 20.1.2023, tedy po několikanásobném marném uplynutí soudem stanovené lhůty, kdy proti soudem stanovené lhůtě nikterak nebrojil. Nastalá situace rozhodně nenasvědčovala postavení organizační složky státu s dostatkem práva znalých zaměstnanců, který by si měl být vědom soudem stanovené povinnosti. Přístup organizační složky státu neodpovídal jejímu postavení a povinnostem ve vztahu k hospodaření s veřejnými prostředky. Rovněž má stát bránit recidivě a řetězení sporů, což vyplývá jak ze zákoníku práce, tak z judikatury, např. z rozsudku ESLP ke stížnosti 10092/13 ze dne 8. února 2018. Povinný subjekt byl v uplynulé době kritizován ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu a v Registru kontrolních akcí NKÚ je např. Kontrolní akce č. 24/23, která se týká opět povinného subjektu.
  4. V takovém případě je na místě mít dostatek podkladů pro řešení škod, předcházení řetězí řízení, podklady pro škodní komise, opatření pro zamezení recidivy a tedy činnost jak z hlediska zákoníku práce, správního řádu, zákona o finanční kontrole a pro regresní vymáhání způsobené škody dle zákona 82/1998 Sb. Zde žalobce poukazuje na skutečnost, že podklady je povinen povinný subjekt mít i pokud by škodu nevymáhal, protože spravuje veřejné prostředky a je povinen doložit, proč tu či onu škodu nevymáhal, resp. jakým způsobem bránil recidivě, když už během řízení jeho zaměstnanci poukazovali na nárůst řízení personální nedostatečné obsazení a na další nedostatky.
  5. Odůvodnění rozhodnutí není dostatečně konkrétní a neodpovídá postavení povinného subjektu jako organizační složky státu s povinnostmi vůči veřejným prostředkům a stavu po exekučním řízení, kdy na základě výše uvedených skutečností byl anebo je povinen požadovanými informacemi disponovat. Napadené rozhodnutí nereflektuje konkrétní okolnosti případu.
  6. Žalobce je názoru, že požadované informace byl povinen povinný subjekt mít a pokud je nemá, je povinen je vytvořit a žadateli poskytnout. Aplikace §11b informačního zákona byla nesprávná, jedná se o vadné a nepřezkoumatelné rozhodnutí.
  7. Žalobce dále brojil proti odepření informací o nakládání s veřejnými prostředky vůči Mgr. M. B., vedoucímu oddělení legislativního, odboru legislativního a právního ČTÚ. Žalobce je názoru, že se správní orgány odchýlily od judikátů týkajících se poskytování informací o odměnách. Z dosavadních případů vyplývá poskytnutí alespoň zobecněné informace se zaokrouhlením na 5000 Kč. Z předchozí kontrolní činnosti vyplynulo, že z provozních výdajů ČTÚ byly nejvýznamnější položkou platy a obdobné a související výdaje, které představovaly 70 % provozních výdajů ČTÚ.
  8. Podle žalobce není ani v rozhodnutí rozkladového orgánu informace o tom, zda dotčený zaměstnanec s poskytnutím souhlasí, případně v jakém rozsahu. I pokud by dotčený zaměstnanec vyslovil nesouhlas s uspokojením žádosti, byl povinný subjekt s odkazem na §4 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, povinen vyzvat žadatele k vyjádření se k naplnění kritérií pro posouzení žádosti a tedy doplnit žádost o relevantní informace. Nic takového ale ani povinný subjekt ani rozkladový orgán neučinily.
  9. Žalobce poukázal bez dalšího na internetový článek „Úředníci si rozdělili miliony na odměnách. Překvapilo to i starostku“, dostupný na webu https://www.lidovky.cz/domov/urednici-si-rozdelili-miliony-na-odmenach-prekvapilo-to-i-starostku.A120704_125728_ln_domov_mc. A že další rozhodné skutečnosti vyplývaly přímo z řízení o žádosti o informace (žádost o informace, obsah odvolání) a z předchozího exekučního řízení.
  10. Podle žalobce žalovaný nesprávně bagatelizuje dopad řízení na 200 Kč. Došlo však k přiznání nákladů nejen exekučního, ale také kompenzačního řízení. Podle žalobce velké množství řízení si přitom způsobil žalovaný sám, když nezohlednil předchozí recidivu operátorů ve správních řízeních a toleroval pochybení mobilních operátorů, pro které nepřiměřená délka správních řízení ze strany ČTÚ nastala a to i přes předchozí opakované pokuty.
  11. Žalobce zopakoval, že žádost o informace směřovala na vedoucího zaměstnance a na časové období od vynesení rozsudku po ukončení navazujícího exekučního řízení. Posouzení ze strany povinného subjektu i rozkladového orgánu nezohledňovalo konkrétní skutečnosti. Napadené rozhodnutí je vydáno v rozporu s konstantní judikaturou, správním řádem a není řádně odůvodněno. Jedná se o vadné a nepřezkoumatelné rozhodnutí. 
  12. Rozkladový orgán přikládá ochraně osobních údajů o odměnách vyšší míru ochrany, než by měla být. Judikatura od sebe odlišuje pracovníky vykonávající pomocné práce od vedoucích zaměstnanců. V případě této konkrétní žádosti se jednalo o vedoucího pracovníka, který zastupoval úřad navenek. Jedná se o organizačního složku státu s celorepublikovou působností.
  13. Žalobci není zřejmé, na základě jakých relevantních skutečností dospěl žalovaný k závěru o tom, že by poskytnutí informace o příjmu M.B. jako osoby vyřizující za ČTÚ řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 9 C 226/2021 a navazující exekuční řízení sp. zn. 135 EX 5128/22 představovalo zásadní zásah do jeho soukromí a tato skutečnost by převažovala nad právem na informace.
  14. Podle žalobce se nemůže žalovaný dovolávat krátkých lhůt podle informačního zákona. Na jedné straně žalovaný vedl větší počet řízení v řádu let a na druhou stranu je nucen dodržovat lhůty a nepočká řádově dny na případnou odpověď vlastního zaměstnance, zda souhlasí s poskytnutím či nikoli, na žadatele, zda doplní žádost či nikoli a na sebe, aby provedl dostatečně důkladné posouzení střetu práva na informace s právem na ochranu soukromí vedoucího zaměstnance.
  1. Vyjádření žalovaného
  1. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce směšuje svou rozkladovou námitku týkající se absence výzvy k doplnění jeho žádosti, jež byla vypořádána v napadeném rozhodnutí (viz str. 16, poslední odstavec), s námitkou, kterou napadá nezaslání výzvy k vyjádření se k podkladům rozhodnutí, jež však nebyla součástí rozkladu a uplatňuje ji v žalobě. V napadeném rozhodnutí na ni tudíž žalovaný nemohl reagovat citovaným způsobem. Žalovaný konstatoval, že žalobce neoznačuje žádný správní orgán, který před vydáním rozhodnutí o odmítnutí žádosti podle informačního zákona skutečně zasílá vyrozumění o ukončení shromažďování podkladů rozhodnutí a o možnosti se s těmito podklady seznámit a vyjádřit se k nim, jak tvrdí žalobce, avšak zcela jistě nejde o standardní postup žalovaného. Žalobcem odkazované rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 21/2009 a 5 A 152/2002 na věc nedopadají. Naopak dle žalovaného lze na věc vztáhnout rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2019, čj. 6 A 57/2016-56 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2015, čj. 2 As 31/2015-53. Podle žalovaného rovněž se dle § 20 informačního zákona se ustanovení správního řádu vztahují na rozhodnutí o odmítnutí žádosti, nikoliv pro řízení o odmítnutí žádosti. Podle žalovaného je v praktické rovině je žalobcem požadovaný postup k vyrozumění o možnosti se seznámit s podklady rozhodnutí víceméně vyloučen z hlediska krátkosti lhůt. Žalovaný zdůraznil, že žalobce nebránil v nahlédnutí do spisu, ovšem to žalobce ani nedal najevo.
  2. Žalovaný pak nesouhlasí se žalobcem, že by byl povinen určit konkrétní osobu za délku správních řízení, v nichž byl ostatně přetížen. Argumentace v žalobě směřuje proti písmenům a), b), c) a e) výroku I. prvostupňového rozhodnutí, nikoli proti výroku I. písm. d). Žalobcem citované předpisy ani rozsudek ESLP ŽIROVNICKÝ proti ČESKÉ REPUBLICE nestanoví povinnost postihnout zaměstnance státu za neučinění něčeho, co v dané situaci nebylo reálně možné. Takový závěr nevyplývá ani z kontrolních akcí, které žalobce označuje.
  3. Dále žalovaný namítl, že žalobce neuvádí, v rozporu s jakými rozsudky žalovaný postupoval. Povinnost sdělovat údaje o majetkových poměrech státního zaměstnance nelze zakládat pouze na skutečnosti, že se jedná o vedoucího oddělení ústředního orgánu státní správy, neboť nejde o jednu z osob vyjmenovaných v § 8c odst. 1 písm. a) InfZ. Ze samotného postavení takového zaměstnance nelze dovozovat ani veřejný zájem na poskytnutí informace podle § 8c odst. 1 písm. b) InfZ, a to ani v kombinaci s okolnostmi uváděnými žalobcem, tím spíše, že předmětný zaměstnanec dosáhnul při zastupování státu zamítnutí žalobcem požadovaného nároku na poskytnutí zadostiučinění ve výši 134 404 Kč. Nesouhlas zaměstnance s poskytnutím údajů o jeho majetkových poměrech je založen ve spisu, avšak v daném případě se nejedná o skutečnost stěžejní pro posouzení, zda lze informace poskytnout, když povaha požadované informace zůstává navzdory nesouhlasu dotčené osoby stejná. Stran toho, že žalobce nebyl vyzván k doplnění žádosti o poskytnutí informací, žalovaný plně odkázal na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, resp. napadeného rozhodnutí.  Články z internetu, na které žalobce odkazuje, postup žalovaného v dané věci nijak nerozporují. Bez významu je rovněž otázka procentuálního podílu platů zaměstnanců na celkových provozních výdajích žalovaného či stav schodku státního rozpočtu v předmětné době. Spekulace žalobce, že žalovaný si velké množství řízení způsobil sám tím, že toleroval porušení zákona ze strany poskytovatelů služeb elektronických komunikací, je zcela odtržená od reality, nadto nijak nesouvisí s výrokem II. prvostupňového rozhodnutí.
  1. Replika žalobce
  1. Žalobce k vyjádření žalovaného uplatnil repliku. Namítl, že žalovaný při předkládání správního spisu předložil městskému soudu jiný spis správního orgánu II. stupně, jedná se tak o záměnu spisů žalovaného ČTÚ- 18/2024-603 a ČTÚ-1 868/2024-603. Žalobce má za to, že žalovaný se nevěnuje podstatě věci, jeho rozhodnutí neobstálo v přezkumu u městského soudu pod sp. zn. 9 A 127/2019, tak i před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 9 As 24/2023.
  2. Žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí neobsahuje test proporcionality, žalovaný by měl disponovat požadovanými informacemi dle platné legislativy, nejsou dány důvody pro odepření práva na informace. Žalobce uvedl, že předmětná věc se týká opožděných plateb žalovaného vůči žalobci, žalovaný to nerozporuje a nevysvětluje, proč překročil soudem stanovenou lhůtu. Plnění rozsudku ze dne 19. 9. 2022 bylo podle žalobce možné dříve než 20. 1. 2023. Žalovaný tak neměl důvod uvést do napadeného rozhodnutí pochybnosti o své reálné možnosti. Podle žalobce se jedná o účelové zkreslení projednávané věci, aby pro žalovaného nepohodlné žádosti nemuselo být vyhověno.
  3. Žalobce poukázal na rozsudky Městského soudu v Praze ve věcech sp. zn. 6 A 100/2017, sp. zn. 9 A 127/2019 a sp. zn. 5 A 180/2019 a Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. 9 As 24/2023, které jsou součástí výročních zpráv žalovaného dle informačního zákona za roky 2021 a 2023. Žalobce má za to, že žalované rozhodnutí neobstojí z hlediska požadavků náležité argumentace a odůvodnění. Žalovaný se podle žalobce chybně v žalovaném rozhodnutí nevěnuje postavení úřadu, který zavinil při zastupování České republiky exekuci na Českou republiku ani charakter požadovaných informací ani postavení dotčeného zaměstnance jako poměrně vysoce postaveného úředníka orgánu s celostátní působností, který při výkonu své pracovní činnosti zjevně pochybil s negativním dopadem na Českou republiku.
  4. Podle žalobce nesprávně není v žalovaném rozhodnutí uveden dotaz na souhlas zaměstnance s poskytnutím informací, popř. s poskytnutím v částečně formě (např. se zaokrouhlením na 5000 Kč). Jen ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že je tento dotaz založen ve spisu a nevyložil, proč to nebylo uvedeno ve správních rozhodnutích, rozhodnutí tak dle žalobce není dostatečně odůvodněno. Souhlas může být přitom rozhodný pro posouzení věci, v tom žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014, čj. 1 As 189/2014-50. I při neouhlasu dotčené osoby mohou být informace poskytnuty na základě testu proporcionality nebo testu veřejného zájmu, který v rozhodnutí chybí.
  5. Žalobce rovněž nesouhlasí s vyřízením námitky vůči neaplikaci postupu dle § 36 odst. 3 správního řádu. Uvedl, že ve správním řízení, které věci předcházelo, o nahlédnutí požádal, což dokládá žádostí o dálkové nahlédnutí do spisu ze dne 27.5.2019. Podle žalobce je využití od 36 odst. 3 správního řádu na místě a žalovaný záměnou věci popsanou v části II potvrdil oprávněnost využití § 36 odst. 3 správního řádu žalobcem. Záměna se mohla týkat správního řízení, nejen soudního. Je tak na místě napadené rozhodnutí zrušit s tím, že žalovaný uvede v novém projednání dostatečné důvody pro poskytnutí informací, nebo pro odepření práva a to včetně dostatečně konkrétních okolností tohoto skutečného případu.
  6. Žalobce namítl, že jeho snahou není potrestání viníka (byť chápe, že zveřejnění požadovaných informací v databázi poskytnutých informací žalovaného může žalovaný chápat jako formu trestu), ale dle bodu 5 žádosti ty informace, které by měl mít k dispozici každý orgán veřejné správy v postavení řádného hospodáře. Žalobce poukázal na účel zákona o svobodném přístupu k informacím. K tomu uvedl, že u předchozí žádosti dosáhl medializace případu a změny způsobu odměňování.
  7. Žalovaný k vyjádření žalobce neučinil žádnou repliku.
  1. Osoba zúčastněná na řízení a vyjádření Úřadu pro ochranu osobních údajů
  1. M.B. uplatnil práva osoby zúčastněné na řízení. Dne 6. 12. 2024 uvedl, že nejsou dány důvody pro prolomení jeho práva na soukromí. Žalobcovo právo na informace nad tímto právem podle jeho názoru nepřevažuje, veřejný zájem odůvodňující takový zásah do soukromí zde s ohledem na okolnosti zcela absentuje. V podrobnostech odkázal na obsah správních spisů a vyjádření žalovaného.
  2. Žalobce k vyjádření osoby zúčastněné na řízení dne 15. 12. 2024 uvedl, že poukázal na procesní pochybení žalovaného ve vztahu k M.B. Trvá proto na tom, že řízení bylo zatíženo vadou, pro kterou je nezbytné žalované rozhodnutí zrušit. Podle žalobce se navíc M.B. snaží odstranit absenci testu proporcionality v žalovaném rozhodnutí, k čemuž soudní řízení správní neslouží. Setrval na názoru, že veřejnost má právo na informace právě v případech jako je tento, kdy se jednalo o vysokoškolsky vzdělaného úředníka, který zjevně neprovádí pouze pomocné práce a kdy se věc vztahuje k exekučnímu vymáhání pravomocného rozhodnutí soudu. Závěrem žalobce podotkl, že ač M. B. brání právo na informace, poskytl žalobci ve vyjádření údaje o svých osobních údajích (datum narození, místo bydliště).
  3. Žalovaný k vyjádření osoby zúčastněné na řízení neučinil žádnou repliku.
  4. Městský soud vyzval k vyjádření ve věci dle §114a odst. 2 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve spojení s § 64 s. ř. s. i Úřad pro ochranu osobních údajů. Ten ve vyjádření ze dne 15. 1. 2025 uvedl, že z odůvodnění mu nevyplývá žádný exces z obvyklé praxe. Na postupy povinných subjektů podle InfZ se však zvláště nezaměřoval. Poukázal na to, že informace v rozsahu požadovaných osobních údajů poskytnuta nebyla, což znamená, že napadené rozhodnutí prima facie nemůže být v rozporu s právem na ochranu osobních údajů. Úřad uvedl, že výše platu a odměn konkrétního zaměstnance nevypovídá nic o deficitech výkonu státní správy či jejich příčinách a poskytnutí informace o výši platu konkrétního zaměstnance nelze chápat jako sankci za (skutečný či domnělý) nesprávný úřední postup. Podle Úřadu by takovou vypovídací hodnotu z hlediska veřejné kontroly efektivity hospodaření ve vztahu k určité agendě mohlo mít snad celkové porovnání nákladů na vedená správní či soudní řízení v porovnání s průměrnou dobou těchto řízení, při zvážení obtížnosti řešených věcí, a následnou úspěšností obhajoby rozhodnutí před soudy. A to za několik delších časových úseků, resp. mezi různými správními úřady. To vše je eventuálně otázkou metodiky měření efektivity veřejné správy. V další části vyjádření Úřad poté obecně předestřel svůj výklad o právní úpravě poskytování informací o osobních údají na žádost v režimu InfZ. Uvedl, že souhlas coby právní základ zpracování osobních údajů, tedy pro poskytnutí těchto údajů, je pojmově vyloučen. Objektivní odpovědnost za vyřízení žádosti v mezích práva nadále v celém rozsahu nese povinný subjekt, vyjádření dotčené osoby mu napomáhá zejm. k identifikaci rozhodných skutečností při testu proporcionality, neboť se musí s vyjádřením dotčené osoby vypořádat. Vyžádaný „souhlas“ dotčené osoby, pokud by vůbec byl platným ve smyslu obecného nařízení s ohledem na vztahy nadřízenosti a podřízenosti, by do kritérií testu veřejného zájmu a jeho výsledku zasáhl jen minimálním způsobem, pokud vůbec. Podle Úřadu pokud stanovisko dotčené osoby není v řízení vyžádáno, může to být toliko k újmě dotčené osoby samotné (což nyní zjevně nenastalo), nikoliv k újmě žadatele v rozsahu (domnělého) práva vést s takovým stanoviskem polemiku.
  5. Žalobce ani žalovaný k vyjádření Úřadu neučinili žádnou repliku.

 

 

  1. Posouzení věci Městským soudem v Praze
  1. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, a jedná se o žalobu přípustnou, splňující všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal na základě skutkového i právního stavu v době vydání rozhodnutí správního orgánu a v mezích uplatněných žalobních bodů v souladu s § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném a účinném znění (dále jen “s. ř. s.”), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti.
  2. O žalobě rozhodl soud bez jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť jsou pro to splněny podmínky.
  3. Žalovaný po poučení soudem nevyslovil s rozhodnutím bez jednání nesouhlas, jeho souhlas s takovým projednáním věci se tak presumuje dle § 51 odst. 1 věty poslední s. ř. s.
  4. Žalobce v žalobě ze dne 25. 3. 2024 i v replice ze dne 10. 6. 2024 výslovně uvedl, že souhlasí s rozhodnutím bez jednání. Krom toho, žalobce v podání ze dne 21. 6. 2024 a ze dne 15. 12. 2024 zvláště navrhl soudu, aby rozhodl bez nařízení jednání dle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Těmito podáními pak podle názoru soudu nijak nepřehodnotil (resp. neomezil) svůj předchozí souhlas s rozhodnutím bez jednání. Žalobcova závěrečná formulace v podání ze dne 21. 6. 2024 a ze dne 15. 12. 2024, jíž trvá na zrušení napadeného rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem dle ustanovení §76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. totiž odpovídá tomu, že žalobce v žalobě i v následujících podáních mimo jiné namítl, že žalované rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Takto tedy žalobce navrhl pouze jako výrok rozsudku /srov. § 71 odst. 1 písm. f) s. ř. s./ to, aby soud při projednání žaloby zrušil rozhodnutí bez jednání z důvodů dle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
  5. Soud poukazuje na to, že dle § 51 odst. 1 s. ř. s. platí, že soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
  6. Žalobce s rozhodnutím bez jednání výslovně opakovaně souhlasil a v žádném z pozdějších podáních již výslovně nevyslovil nesouhlas s rozhodnutím bez jednání. Formulace návrhu závěrečného výroku rozsudku v podáních ze dne 21. 6. a 15. 12. 2024 takovým vyjádřením nesouhlasu podle názoru soudu není. I ze strany žalobce je tak dán souhlas s rozhodnutím bez jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s.
  7. Soud poté neshledal důvod k nařízení jednání ani z důvodu dokazování. Veškeré pro rozhodnutí ve věci podstatné podklady jsou součástí správního spisu, kterým kterým se dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Žalobce soudu pak předložil důkazy o tom, že žalovaného požádal dne 27. 5. 2019 o dálkové nahlédnutí do spisu a že mu žalovaný 10. 10. 2017 poskytl součásti správního spisu elektronickou formou. Tyto skutečnosti však nejsou podstatné pro předmět posuzované věci, tj. nevztahují se k posouzení otázek rozhodných ve vztahu k žádosti žalobce ze dne 8. 12. 2023. Soud proto neshledal důvod provádět dokazování těmito důkazy, pro věc jsou nadbytečné. Pokud žalobce ve své žalobě odkázal pod čísly 1-5 na webové adresy, jejichž obsahu se dovolává na podporu svých tvrzení, tyto podklady rovněž soud shledal za nadbytečné, neboť ty se rovněž nevztahují k k posouzení otázek, které jsou rozhodné ve vztahu k žádosti žalobce ze dne 8. 12. 2023.
  8. Ze správního spisu vyplynuly následující podstatné skutečnosti pro posouzení věci.
  9. Žalobce dne 8. 12. 2023 požádal žalovaného o následující informace (soud stručně shrnuje jejich podstatu):

1)      jména a funkce osob odpovědných za průtahy v řízeních, která byla následně předmětem řízení o náhradě újmy u Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 9 C 226/2021 … u obou stupňů, včetně kontrolního systému a metodického vedení,

2)      jména a funkce osob odpovědných za včasné neuhrazení nákladů řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 9 C 226/2021, kdy ČTÚ v soudem stanovené lhůtě pro úhradu ani nekontaktoval protistranu s žádostí o odklad platby,

3)      jména, funkce a výše vyplacených prostředků (mzda, odměny, apod.) u osob uvedených [pod písm. a) a b)] včetně odůvodnění odměn od 19. 9. 2022 do 14. 8. 2023,

4)      potvrzení o platbě kterou ČTÚ uhradil úkon [žadatele] spojený s nahlédnutím do spisu, který vedl k odhalení … rozporu mezi [vyjádřením] ČTÚ a soudním spisem,

5)      výstupy z posuzování vymáhání škody po chybujících zaměstnancích ČTÚ ve vztahu k výše uvedenému soudnímu a exekučnímu řízení (např. protokoly, záznamy o jednání, potvrzení o přijetí platby od chybujícího zaměstnance)

6)      zda a kterým subjektům (např. školy, nemocnice, útulky, neziskové organizace) včetně identifikace příjemce zaslal ČTÚ nebo jeho zaměstnanci výplatu, anebo vyplacené odměny za období od právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 do ukončení exekučního řízení. V případě záporné odpovědi žádal žalobce o informaci, za jakou práci  si zaměstnanci dovolují pobírat plat a odměny

7)      přehled konkrétních opatření podniknutých k obnově důvěry ČR a negativních finančních dopadů výše uvedeného exekučního řízení vůči ČR, které dosud ČTÚ provedl.

  1. Žalovaný v dopise ze dne 22. 12. 2023, č. j. ČTÚ-47 279/2023-606 žalobci sdělil, že informace k žádosti pod body 1) a 2) nemá k dispozici, resp. informace neexistují. Odmítnuta byla i žádost v části bodu 3), která se týká vyplacených prostředků osob vyřizujících řízení za ČTÚ u Obvodního soudu pro Prahu 9 a navazujícího exekučního řízení. Žalovaný žalobci sdělil, že touto osobou byl M. B., vedoucí oddělení legislativního, odboru legislativního a právního. Ve zbytu bodu 3) pak žalovaný poskytl informace o tom, že do dne 30. 1. 2023 vykonávala funkci předsedkyně Rady ČTÚ H. T., od 1. 2. 2023 M. E., včetně poskytnutí informací o jejich platu.
  2. K části bodu 4) žalovaný uvedl, že předsedkyně Rady ČTÚ v reakci na dopis žalobce ze dne 7. 12. 2022, v němž se žalobce nedotazoval na průtahy s placením, sdělila, že platební povinnost k náhradě nákladů řízení byla splněna dne 20. 1. 2023. Pokud žalobce hodnotí toto sdělení jako nepravdivé či nepřesné, to není předmětem postupu dle zákona o informacích.  V další části žádosti k bodu 4) týkající se informace o potvrzení o platbě, kterou ČTÚ uhradil úkon spojený s nahlédnutím do spisu, žalovaný uvedl, že taková informace neexistuje, což platí stejně tak o bodu 5) žádosti. V těchto případech byla žádost odmítnuta. Co se týče žádosti v bodu 6), žalovaný uvedl, že nezaslal vyjmenovaným institucím odměnu žádného svého zaměstnance, to mu právní předpisy neumožňují, nemá ani povědomí o tom, zda tak učinili zaměstnanci dobrovolně. Co se týče bodu 7) žádosti, žalovaný uvedl, že vzhledem k tomu, že povinnost k úhradě nákladů exekučního řízení činila 200 Kč, nemá proto potřebu obnovovat důvěru v jeho schopnost a ochotu hradit soudem uložená plnění dobrovolně. Přisouzená částka nákladů řízení byla uhrazena dříve, než se žalovaný dozvěděl, že žalobce podal exekuční návrh. Žalovaný pak poukázal na to, že před realizací úhrady z veřejných prostředků je třeba provést účetní operace, k čemuž slouží účetní program. Obtíže s jeho zaváděním na počátku roku 2023 pak dle žalovaného nelze již očekávat.
  3. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 22. 12. 2023, č. j. ČTÚ-47 279/2023-606/II. vyř pak žalovaný výrokem I. odmítl žádost žalobce v částech 1), 2), části 3) (z důvodu, že tyto osoby nelze dle žalovaného určit), 4) a 5) podle § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím, výrokem II. odmítl dle § 8c odst. 1 zákona o svodobném přístupu k informacím část žádosti 3) týkající se žádosti o informaci o platu a odměnách M.B., kromě informací o výši prostředků vyplacených předsedkyni Rady ČTÚ.
  4. Žalovaný v napadeném rozhodnutí shrnul skutkový stav, obsah žádosti žalobce o informaci, průběh správního řízení, obsah prvostupňového rozhodnutí a rozkladové námitky.
  5. K odmítnutí informací dle § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím uvedl, že nelze určit konkrétní osoby, které by byly odpovědné za průtahy v předmětných správních řízení. V rozsudku deklarovaný liknavý postup, resp. bezdůvodná nečinnost v předmětných správních řízení, se vztahuje ke státu jako celku, a nikoliv k jednotlivým osobám podílejícím se na vydávání  rozhodnutí o rozkladech. K průtahům v žádném případě nedocházelo zaviněně na straně konkrétních osob podílejících se na činnosti Úřadu, nýbrž z objektivních příčin spočívajících v enormní zahlcenosti Úřadu tzv. sporovou agendou v době, v níž probíhala i předmětná správní řízení. Tato informace je snadno ověřitelná z výročních zpráv ČTÚ, na které byl žadatel v napadeném rozhodnutí upozorněn, a v tomto smyslu byl rovněž informován v odpovědi tehdejší předsedkyně Rady ČTÚ ze dne 26. 1. 2023 čj. ČTÚ-52 827/2022-606/II. vyř. Neexistence informace o konkrétních osobách odpovědných za průtahy v předmětných správních řízení pak implikuje i neexistenci informace o výši prostředků, které takovým osobám byly vyplaceny. 
  6. Rovněž nelze určit osobu, která by byla „odpovědná za včasné neuhrazení nákladů řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 9 C 226/2021“. Úřad se dozvěděl o nabytí právní moci rozsudku v úterý dne 27. 12. 2022 (v odpoledních hodinách), lhůta k plnění uplynula týž den. Při realizaci úhrady ze strany Úřadu je třeba učinit nezbytné účetní operace zahrnující schválení platby, bez kterých nelze nakládání s veřejnými prostředky provést. Včasné splnění povinnosti dle rozsudku (zaplacení náhrady nákladů soudního řízení v rámci stanovené třídenní pariční lhůty) bylo bohužel de facto nerealizovatelné, a to nejen s ohledem na výše uvedené, nýbrž i vzhledem k obtížím souvisejícím s tehdejším zaváděním elektronického systému ČTÚ pro správu peněžních prostředků. Za daných okolností nelze volat k odpovědnosti žádnou konkrétní osobu, v důsledku toho neexistuje ani informace o takové osobě a o jí vyplacených prostředcích.
  7. Neexistující informací je dle žalovaného rovněž část žádosti, v níž žalobce požadoval „potvrzení o platbě kterou ČTÚ uhradil úkon spojený s nahlédnutím do (soudního) spisu, který vedl k odhalení výše uvedeného rozporu mezi ČTÚ a soudním spisem“. Žalovaný uvedl, že nahlédnutí do spisu žalobce z jeho vlastní iniciativy po pravomocném ukončení soudního řízení není úkonem, jehož náklady by měl dle platných právních předpisů žalovaný Úřad hradit. Rovněž nelze po kterémkoli ze zaměstnanců žalovaného spravedlivě požadovat náhradu škody v souvislosti se soudním řízením a navazujícím exekučním řízením. Požadované výstupy z posuzování vymáhání škody po chybujících zaměstnancích ČTÚ  jsou proto rovněž neexistující informace.
  8. K odmítnutí informací podle § 8c odst. 1 InfZ žalovaný uvedl, že stát zastupoval v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 M. B.. Ten je osobou v pozici vedoucího oddělení (v rámci odboru jakožto organizačního útvaru) Úřadu, není osobou uvedenou v ust. § 8c odst. 1 písm. a) InfZ, nespadá tudíž do kategorie osob, o jejichž platech jsou informace poskytnutelné bez splnění dalších podmínek. Žadatel měl proto v souladu s § 8c odst. 1 písm. b) prokázat veřejný zájem na poskytnutí informace o výši příjmu takové osoby, který by v rámci převážil nad zájmem na ochranu této informace, což neučinil. Správní orgán I. stupně připustil veřejný zájem na těchto informacích. Žalovaný uvedl, že jiné exekuční problémy, než náklady ve výši 200 Kč, nenastaly. Naprosto případná byla naopak informace o úspěšném bránění státu před požadavky žalobce na finanční zadostiučinění ve výši 134.404 Kč s příslušenstvím.
  9. Dále žalovaný uvedl, že podmínky pro přiznání nákladů oprávněného byly skutečně naplněny již dne 29. 12. 2022, a to tím, že žalobce v době od okamžiku, kdy se rozhodnutí soudu stalo vykonatelným, do zaplacení náhrady nákladů soudního řízení Českým telekomunikačním úřadem podal ohledně těchto soudem přiznaných nákladů exekuční návrh. Povinnost k úhradě nákladů oprávněného ani sama skutečnost, že se Úřad ocitl v postavení účastníka exekučního řízení jakožto povinný, nenastala v příčinné souvislosti s konáním či opomenutím jakéhokoliv jeho zaměstnance, k němuž by došlo po datu 29. 12. 2022. O žadatelem tvrzené „ztrátě důvěry“ ve schopnost Úřadu „dostát rozsudku soudu" nelze hovořit v situaci, kdy k zahájení exekučního řízení došlo podáním exekučního návrhu v době mezi vánočními svátky a Novým rokem, a současně v okamžiku, kdy neuplynuly ani 3 dny ode dne, kdy se Úřad dozvěděl o tom, že předmětný rozsudek nabyl právní moci. K uhrazení nákladů řízení přiznaných rozhodnutím soudu došlo ještě před tím, než se Úřad dozvěděl o zahájení exekučního řízení. Ani kdyby žadatel takovou dříve nabytou důvěru v souvislosti s daným případem skutečně ztratil, nebylo by to důvodem k prolomení práva na ochranu soukromí dotčeného zaměstnance, což je informace o příjmu tohoto zaměstnance. Na tom nemůže nic změnit ani postavení či dokonce vzdělání tohoto zaměstnance, či snad okolnost, že povinnost k úhradě nákladů oprávněného ve výši 200 Kč vznikla v období, kdy stát dlouhodobě hospodařil s výrazným schodkem.
  10. Žalovaný se neztotožnil ani s tím, že by měl v dopisu bývalé předsedkyně Rady ČTÚ, který koncipoval M. B., sdělit (dle názoru žadatele) nepravdivou informaci. V informacích uvedených v odpovědi H. T. ze dne 26. 1. 2023 nezaznamenal žádný údaj, který by odporoval skutečnosti. I pokud by tyto skutečnosti žalobce vnímal oprávněně jako zavádějící, tato okolnost veřejný zájem na poskytnutí informací o platu M. B., který by převážil nad zájem na ochraně této zásadně soukromé informace, negeneruje. Již vůbec pak takový veřejný zájem na poskytnutí uvedené informace nemůže existovat pro to, že ČTÚ v minulosti v řízeních, v nichž M. B. jako oprávněná úřední osoba vůbec nevystupoval, překročil zákonem stanovenou lhůtu k vydání rozhodnutí.
  11. K námitce absence výzvy k upřesnění či doplnění odůvodnění žádosti o informace žalovaný poukázal na judikaturu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.11. 2011, čj. 6 Ads 132/2011-93) k § 38 odst. 2 správního řádu, což je obdobná formulace jako v § 8c odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím. Tato judikatura vychází z toho, že k prokázání právního zájmu není třeba vyzývat žadatele. Žalovaný dále uvedl, že nadto je třeba přihlédnout k velmi krátkým zákonným lhůtám stanoveným zákonem o svobodném přístupu k informacím. Ty na jedné straně zaručují rychlé poskytnutí požadovaných informací (případně odůvodněné rozhodnutí o odmítnutí poskytnutí informace), na straně druhé by žadatelé měli svou žádost koncipovat tomu odpovídajícím způsobem, tj. uvést v ní všechny relevantní okolnosti. Žalobce navíc ani v rámci podaného rozkladu neuvedl žádné nové relevantní údaje ve smyslu prokázání veřejného zájmu, který by měl převážit nad zájmem na ochraně této informace.
  12. Žalobce v žalobě namítl nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí. Má za to, že žalovaný nezohlednil postavení úřadu, charakter informací či postavení odpovědného pracovníka.
  13. Soud předesílá, že žalované i prvostupňové rozhodnutí splňují formální náležitosti správního rozhodnutí dle § 68 odst. 1-3 správního řádu. Obě rozhodnutí jsou obecně srozumitelná, jsou z nich zřejmé rozhodovací důvody, tj. jak správní orgány posoudily žalobcovu žádost o informaci, jeho rozklad, jak vypořádaly jeho námitky, z jakých podkladů vycházely a jakými úvahami byly přitom vedeny.
  14. Ze žalovaného i z prvostupňového rozhodnutí poté vyplývá, že žalovaný nijak nezpochybnil své postavení povinného orgánu veřejné správy, konkrétně státního orgánu, kterému ustanovení § 2 odst. 1 InfZ ukládá povinnost poskytovat informace. Žádost právě proto žalovaný vyřídil postupem dle InfZ, byť částečně žalobcově žádosti nevyhověl. Oba správní orgány se zvláště zabývaly otázkou poskytování informací o příjmu osob dle § 8c odst. 1 InfZ, přičemž částečně poskytly informace, které se týkaly osob ve vedení Úřadu. Naopak zdůraznily, že M. B. není osobou, na kterou se vzahuje povinnost poskytnout informace o výši příjmů bez dalšího dle § 8c odst. 1 písm. a) InfZ, proto je na místě v případě informací o výši jeho příjmů postupovat dle § 8c odst. 1 písm. b) InfZ.
  15. V dalších částech oba správní orgány posuzovaly žádost žalobce v souladu s obecně stanovenými pravidly dle InfZ. Ty povinným orgánům neukládají zvláště zohledňovat povahu resp. postavení ústředního orgánu státní správy při vyřizování žádosti o informace. Ze správního spisu poté vyplývá, že žalovaný se detailně zabýval obsahem žalobcovy žádosti u každého jejího bodu - shrnul argumenty žalobce, ty v prvostupňovém i v napadeném rozhodnutí vypořádal s právě s ohledem na konkrétní okolnosti věci a srozumitelně přitom vyložil důvody a své úvahy, kterými byl veden při svém rozhodnutí.
  16. Městský soud v Praze je tedy toho názoru, že žalované i prvostupňové rozhodnutí se detailně vypořádalo s konkrétními okolnostmi žalobcovy žádosti, přičemž úvahy správních orgánů o věci vyplývají z odůvodnění obou rozhodnutí. Ta jsou proto srozumitelná, obsahují rozhodovací důvody a jsou přezkoumatelná. Správnost úvah žalovaného soud posoudí níže.
  17. Žalobce rovněž namítl, že žalovaný soudu předložil nesprávný správní spis, jelikož v závěru svého vyjádření ze dne 14. 5. 2024 uvedl, že předkládá spisy č. j. ČTÚ-47 279/2023-606 (spis správního orgánu I. stupně) a č. j. ČTÚ-1 868/2024-603  - spis správního orgánu II. stupně, avšak v úvodu vyjádření uvedl, že předkládá spis č. j. ČTÚ-18/2024-603. Městský soud z předloženého správního spisu ověřil, že žalovaný soudu předložil skutečně spisy č. j. ČTÚ-47 279/2023-606 a č. j. ČTÚ-1 868/2024-603, které se týkají vyřízení a rozhodnutí o žalobcově žádosti o informace ze dne 8. 12. 2023, ostatně spisové značky předložených spisů se shodují s označením prvostupňového i žalovaného rozhodnutí. Žalovaný se v soudním řízení tedy v úvodu svého vyjádření ze dne 14. 5. 2024 dopustil toliko písařské chyby, která však nemá žádný vliv na zákonnost žalovaného rozhodnutí a ani na rozhodování soudu o věci, neboť soud pro své rozhodnutí disponuje úplným spisovým materiálem, který je ve shodě s oběma správními rozhodnutími.
  18. Žalobce dále namítl současně zkrácení svých práv tím, že mu ani jeden správní orgán neumožnil dle § 36 odst. 3 správního řádu se seznámit s podklady rozhodnutí a s oprávněnými úředními osobami.
  19. Podle § 20 odst. 4 InfZ platí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se při postupu podle tohoto zákona ustanovení správního řádu

a) pro rozhodnutí o odmítnutí žádosti,

b) pro odvolací řízení,

c) pro vykonatelnost příkazu poskytnout informace, a

d) v řízení o stížnosti pro počítání lhůt, doručování a náklady řízení

dále se při postupu podle tohoto zákona použijí ustanovení správního řádu o základních zásadách činnosti správních orgánů, ustanovení o počítání lhůt, ustanovení o ochraně před nečinností, v rozsahu § 16b ustanovení o přezkumném řízení a ustanovení § 178; v ostatním se správní řád nepoužije.

  1. Z ustanovení § 20 odst. 4 InfZ vyplývá, že pro účely řízení o žádosti o informace není nezbytné, aby byl žadatel předem seznámen s podklady pro rozhodnutí povinného subjektu o jeho žádosti.  Tato povinnost však vyplývá dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne  4. 6. 2015, č. j. 2 As 31/2015-53 ze základních zásad správního řízení. Nejvyšší správní soud však (ve vztahu ke stížnosti na postup při vyřizování informace dle § 16a InfZ) vyložil, že s ohledem na to, že je povinností správního orgánu rozhodnout ve velice krátké patnáctidenní lhůtě /lhůta dle § 16a odst. 8 zákona o svobodném přístupu k informacím je totožná jako lhůta k rozhodnutí o odmítnutí žádosti či poskytnutí informací -srov. § 14 odst. 5 písm. d) InfZ/, nelze toto právo vykládat tak, že správní orgán rozhodující o stížnosti je povinen žadatele zvlášť vyzývat k seznámení se s výsledky řízení, resp. k jejich doplnění. Správní orgán je pouze povinen v případě zájmu žadatele umožnit mu jeho právo realizovat.
  2. Žalovaný tedy s ohledem na krátkost lhůty nebyl povinen zvláště vyzývat žalobce k seznámení s podklady řízení dle § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobce naopak mohl sám požádat o nahlédnutí do spisu, čehož v této věci nevyužil. Je tedy bez významu, že v předcházejícím řízení v roce 2017 či 2019 žalobcově žádosti o nahlížení do spisu žalovaný vyhověl a poskytl mu podklady správního řízení elektronickou formou. Takovou žádost ale v nynějším správním řízení před žalovaným a ani v prvním stupni neučinil, což žalobce ani netvrdí.
  3. Pokud žalobce tvrdí, že seznámení s podklady by mohlo změnit výrok rozhodnutí, žalobce tuto námitku uplatnil toliko obecně a soudu z ní není zřejmé, v čem by v tomto ohledu mělo spočívat zkrácení práv žalobce. Žalobce se s obsahem podkladů rozhodnutí nakonec seznámil v prvostupňovém rozhodnutí, výtky vůči nim měl a mohl uplatnit v rámci řízení o rozkladu. Ze správního spisu vedeného k rozkladu pak vyplývá, že žalovaný další podklady do řízení již nedoplnil. Na právu uplatnění výhrad proti podkladům řízení tedy žalobce nijak zkrácen nebyl.
  4. Obdobně ani k námitce, že nebyl seznámen s oprávněnými úředními osobami, žalobce neuplatnil žádnou konkrétní argumentaci a soudu z ní není zřejmé, v čem by v tomto ohledu mělo spočívat zkrácení práv žalobce. Jak z částečného vyhovění žádosti ze dne 22. 12. 2023, rozhodnutí o odmítnutí části žádosti ze dne 22. 12. 2023, tak z rozhodnutí o rozkladu vyplývá označení oprávněných úředních osob. Žalobce však vůči nim žádné konkrétní výhrady neuplatnil ani ve správním řízení (zejména v řízení o rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí) a nečiní tak ani v žalobě. Soudu tak není zřejmé, zda v neseznámení s oprávněnými úředními osobami žalobce spatřuje snad zkrácení na právu vznést námitku podjatosti takové osoby či jinou vadu správního řízení.
  5. Soud je tedy toho názoru, že žalovaný tím, že žalobci ani v jednom stupni neumožnil se seznámit s podklady rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu a neseznámil jej s oprávněnými úředními osobami, zásadně nezkrátil žalobcova procesní práva a tím nezatížil nynější řízení vadou, která by mohla či měla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
  6. K samotnému posouzení věci je třeba uvést, že účelem zákona o svobodném přístupu k informacím je umožnit veřejnosti, aby získávala informace, jež jsou v držení veřejné správy a veřejných institucí a vztahují se k jejich působnosti (§ 2 odst. 1 InfZ). Povinnost poskytovat informace však není bezbřehá. Netýká se dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací (§ 2 odst. 4 InfZ). Povinný subjekt může rovněž odmítnout žádost o poskytnutí informace, jestliže požadovanou informaci nemá a jestliže mu povinnost ji mít nevyplývá ze zákona; to neplatí, pokud povinný subjekt může požadovanou informaci získat na základě jednotlivých úkonů z jiných informací, které povinný subjekt má (§ 11b InfZ).
  7. Zákon o svobodném přístupu k informacím tedy rozlišuje dvě situace: a) žadatel se domnívá, že určitá informace existuje, přičemž tomu tak není, tedy se jedná o žádost o neexistující informaci ve smyslu § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím, b) žadatel požaduje vytvoření či obstarání nových informací (např. právní analýzy, analýzy dat shromážděných při své rozhodovací činnosti apod.) v rozporu s ustanovením § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. V obou těchto případech je však na místě, aby takovéto žádosti povinný subjekt odmítl ve smyslu § 15 zákona o svobodném přístupu k informacím (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2024, č. j. 30 A 51/2023 – 123, dostupný na www.nssoud.cz).
  8. Žalovaný výrokem I. prvostupňového rozhodnutí ze dne 22. 12. 2023, č. j. ČTÚ-47 279/2023-606/II. vyř tedy odmítl žádost žalobce v částech 1), 2), části 3) (zde z důvodu, že tyto osoby nelze dle žalovaného určit), 4) a 5) podle § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím, přičemž napadené rozhodnutí se s tímto postupem zcela ztotožnilo.
  9. Žalobce obecně nesouhlasí se žalovaným, že by požadované měly být neexistující informace podle § 11b InfZ, které by žalovaný nebyl povinen mít. Setrvale je totiž přesvědčen o důvodech, pro které by žalovaný tyto informace mít měl.
  10. Žalobce závěry žalovaného k důvodům odmítnutí žádosti podle § 11b InfZ přímo nesporuje. Soud posoudí tedy především to, zda u jednotlivých části žádosti byly důvody pro aplikaci § 11b InfZ a žalobcovy námitky vůči aplikaci tohoto důvodu k odmítnutí žádost vypořádá jen v takové míře obecnosti, v jaké je uplatnil v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 440/2018 – 63 ze dne 23. 4. 2020). Platí totiž, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej, není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty“ (rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78).
  11. Podle § 11b InfZ povinný subjekt může odmítnout žádost o poskytnutí informace, jestliže požadovanou informaci nemá a jestliže mu povinnost ji mít nevyplývá ze zákona; to neplatí, pokud povinný subjekt může požadovanou informaci získat na základě jednoduchých úkonů z jiných informací, které povinný subjekt má, případně poskytnout postupem podle § 4a odst. 1 věty třetí. Podle ustanovení § 4a odst. 1 věty třetí InfZ platí, že „[p]okud je požadovaná informace součástí většího celku a její vynětí by bylo pro povinný subjekt nepřiměřenou zátěží, poskytne povinný subjekt takový celek v souladu s tímto zákonem.“
  12. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2011, č. j. 6 As 33/2011-83, vyslovil, že povinný subjekt je povinen poskytnout pouze informace, které v okamžiku doručení žádosti o poskytnutí informace povinnému subjektu reálně existují a které má povinný subjekt k dispozici. Skutečnost, že povinný subjekt požadovanými informacemi nedisponuje a není povinen jimi disponovat, je objektivním důvodem znemožňujícím vyhovění žádosti o poskytnutí takové informace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011-67, nebo též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014, č. j. 9 A 65/2013-49). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 6. 2023, č. j. 6 As 102/2022 – 33 poté vyložil, že žádost o informace lze odmítnout i z tzv. faktických důvodů. Typickým faktickým důvodem pro odmítnutí žádosti je neexistence požadované informace, tedy situace, kdy povinný subjekt požadovanou informaci nemá (viz již rozsudek ze dne 2. 4. 2008, č.j. 2 As 71/2007-56). Než ovšem povinný subjekt odmítne žádost o informace z tohoto důvodu, musí zkoumat, zda požadovanou informací fakticky disponuje (rozsudek ze dne 7. 4. 2015, č.j. 6 As 136/2014-41, č. 3223/2015 Sb. NSS, bod 32). Je povinen „vyvinout jistou míru úsilí, aby požadovanou informaci nalezl“ (rozsudek ze dne 10. 1. 2019, č.j. 1 As 359/2018-30, bod 26). Neexistenci informací musí „přezkoumatelně doložit, tj. do spisu zanést informace o tom, jaké kroky (šetření) […] provedl“ (rozsudek ze dne 14. 10. 2020, č.j. 2 As 378/2019-29, bod 21). To např. v případě žádosti o informace o tom, jak byl vyřízen podnět adresovaný tomuto subjektu znamená přezkoumatelně doložit úsilí tuto informaci.
  13. Nejvyšší správní soud současně v rozsudku ze dne 9. 2. 2012, čj. 1 As 141/2011-67, hledal vhodné rozhraničení mezi situacemi, v nichž půjde toliko o vyhledání a uspořádání již existujících informací do podoby, v níž je možné je žadateli předat, a situacemi, v nichž by sestavení požadovaných informací již představovalo „vytvoření nové informace“. Byť se Nejvyšší správní soud uvedenou otázkou zabýval ve vztahu k ustanovení § 2 odst. 4 InfZ, jež ve spojení s § 15 odst. 1 InfZ umožňuje odmítnutí žádosti z důvodu „vytváření nových informací“, jsou tyto úvahy podle názoru městského soudu aplikovatelné i na důvod pro odmítnutí žádosti dle § 11b ve spojení s § 15 odst. 1 InfZ. Obě ustanovení (a tedy důvody pro odmítnutí žádosti) totiž směřují k situacím, kdy povinný orgán požadovanými informacemi nedisponuje a není jimi ani povinen disponovat (obdobně srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2024, č. j. 15 A 85/2023-32). Nejvyšší správní soud poté v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že „jako kýžené kritérium se tedy nabízí rozlišování mezi případy, kdy je povinný subjekt schopen požadované informace sestavit ze „zdrojových“ informací, kterými disponuje, v zásadě mechanickým způsobem, a situacemi, v nichž sestavení požadované informace překračuje rámec takových jednoduchých úkonů…. Nelze přitom vycházet toliko z pracnosti a doby, která by byla potřebná pro přípravu odpovědi na žádost (shromáždění informací). Tyto faktory zákon zohledňuje institutem mimořádně rozsáhlého vyhledání informací (§ 17 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím).“  Současně pak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 4. 2015, čj. 6 As 136/2014-41, vyložil, že když povinný subjekt danou informaci nemá, je povinen ji nově vytvořit v případech, kdy je povinen danou informací disponovat.
  14. Z ustanovení § 11b InfZ tedy vyplývá, že aby bylo možno žádost o informaci (ve spojení s § 15 odst. 1 InfZ) odmítnout, musí být kumulativně naplněny následující podmínky: a) přesvědčivě a přezkoumatelné vysvětlení, proč povinný subjekt požadované informace nemá, b) přesvědčivě a přezkoumatelné vysvětlení, proč informace neexistuje, c) neexistující povinnost povinného subjektu požadované informace mít.
  15. Co se týče bodu 1) žádosti, žalobce žádal o konkrétní identifikaci všech osob odpovědných za průtahy řízení, které konstatoval Obvodní soud pro Prahu 9 v rozsudku ze dne 19. 9. 2022, č. j. 9 C 226/2021 – 52. Dle rozsudku založeného ve správním spise se jednalo o řízení vedené u žalovaného pod sp. zn. ČTÚ 16 685/2017 ve spojení s sp. zn. ČTÚ 18 861-603, sp. zn. ČTÚ 43 232/2017 ve spojení se sp. zn. ČTÚ 35 034/2019-603, a sp. zn. ČTÚ 56 888/2017 ve spojení s sp. zn. ČTÚ 35 046/2019-603.
  16. Žalovaný k této části žádosti uvedl, že nelze určit konkrétní osoby, které by byly odpovědné za průtahy v předmětných správních řízení, neboť ty se vztahují ke státu jako celku, a nikoliv k jednotlivým osobám podílejícím se na vydávání rozhodnutí o rozkladech. K průtahům v žádném případě nedocházelo zaviněně na straně konkrétních osob podílejících se na činnosti Úřadu, nýbrž z objektivních příčin spočívajících v enormní zahlcenosti Úřadu tzv. sporovou agendou v době, v níž probíhala i předmětná správní řízení. Tato informace je snadno ověřitelná z výročních zpráv ČTÚ, na které byl žadatel v napadeném rozhodnutí upozorněn, a v tomto smyslu byl rovněž informován v odpovědi tehdejší předsedkyně Rady ČTÚ ze dne 26. 1. 2023 čj. ČTÚ-52 827/2022-606/II. vyř. V prvostupňovém rozhodnutí žalovaný konkrétně poukázal na výroční zprávy dostupné na webu www.ctu.cz/vyrocni-zpravy za roky 2017 - 2020. Z nich vyplývá, že v agendě sporů bylo vydáváno každý pracovní den 30 rozhodnutí, přičemž v roce 2020 to již bylo 50 rozhodnutí, proto ani náznakem nelze považovat, že by osoby podílející se na rozhodovací činnosti byly odpovědné za délku řízení.
  17. Žalovaný tedy podle názoru soudu přesvědčivě vyložil, že vyvinul šetření a určité úsilí, aby zjistil, zda má informace o důvodech průtahů na jeho straně. Výstupem tohoto postupu jsou informace o důvodech, které vedly k průtahům ve správních řízeních, přičemž vycházel z výročních zpráv, které konstatují informace o zásadním zatížení žalovaného v tzv. sporové agendě. Takové informace je žalovaný nepochybně povinen mít ze zákona, neboť je totiž povinen si počínat jako správní orgán dle § 6 odst. 1 správního řádu, tj. s tím, že vyřizuje věci bez zbytečných průtahů.
  18. Žalobcova žádost se však netýkala sdělení důvodů průtahů, ale identifikace konkrétních osob odpovědných za tyto průtahy.
  19. Soud je toho názoru, že žalovaný jako služební orgán a zaměstnavatel je nepochybně s to disponovat „zdrojovými“ informacemi o plnění pracovních povinností úředních osob, to včetně případné potřeby uplatnit  na úředních osobách regresní úhradu dle § 16 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
  20. Pokud jde však o identifikaci konkrétních osob odpovědných za způsobení průtahů v žalobcem označených správních řízení, zde je podle názoru soudu podstatné to, že stěžejním důvodem průtahů byla dle žalovaného zahlcenost úřadu, kterou žalobce ani nesporuje. Z výroční zprávy za rok 2017 vyplývá, že žalovaný rozhodoval 109.462 účastnických sporů, což představuje stěžejní část rozhodovací činnosti žalovaného,  v rozkladovém řízení 5.627 sporů, v roce 2018 to bylo v I. stupni 92.530 účastnických sporů, v rozkladovém řízení rozhodnuto 7.332 věcí, v roce 2019 to bylo v I. stupni 72.188 účastnických sporů, v rozkladovém řízení rozhodnuto 8.153 věcí, v roce 2020 to bylo v I. stupni 69.047 účastnických sporů, v rozkladovém řízení rozhodnuto 12.168 věcí. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 v bodě 30 na straně 15 konstatuje, že právě na II. stupni (tj. v rozkladovém řízení) došlo k nepřiměřené délce rozhodnutí.
  21. Jestliže na tomto stupni docházelo k vydávání 30 – 50 rozhodnutí v rámci pracovního dne na počet zaměstnanců, což potvrzjí výroční zprávy žalovaného, a přesto to vedlo k průtahům v řízení, obstojí podle názoru soudu argument žalovaného, že se jedná o systémovou chybu organizace práce, nikoliv odpovědnost jednotlivých zaměstnanců. Chyba je tedy v počtu pracovních míst, které by umožnily vyřizovat věci bez zbytečných průtahů. Odpovědný za průtahy v žalobcem označených řízeních je tedy v první řadě stát jako důsledek systemizace dle § 17 zákona č. 234/2014 Sb. Uvedené je pak významným východiskem pro identifikaci konkrétně odpovědných úředních osob za tyto průtahy. K zodpovězení této otázky totiž podle názoru soudu nepostačí jednoduché vyhledání v dostupných informacích, kterými žalovaný již disponuje. Podstatná by totiž měla být zejména analýza množství a složitosti sporů, rozvrhu práce, toho, zda je vůbec reálné, aby úřední osoby v daném počtu vyřizovaly věci rychleji. Jinými slovy, taková detailní analýza relevantních faktorů by měla zodpovědět otázku, zda by bylo vůbec kapacitně možné za daných podmínek rozhodnout v označených sporech rychleji, nebo zda v této situaci množství sporů neúnosně přerůstá kapacity žalovaného rozhodnout v zákonných lhůtách dle správního řádu. Teprve poté by bylo možné podle názoru soudu zodpovědět otázku, zda existují konkrétní odpovědné osoby za tyto průtahy nebo zda jde o systémovou chybu státu při organizaci své činnosti.
  22. Žalovaný podle názoru soudu tedy přesvědčivě a přezkoumatelné prokázal, že vyvinul úsilí k získání informace. Přsvědčivě vysvětlil, proč jako povinný subjekt požadované informace nemá a proč informace neexistuje – to z důvodu odpovědnosti státu jako celku za tyto průtahy z důvodu zahlcenosti Úřadu, pro které nelze určit odpovědné jednotlivé úřední osoby. Soud je poté toho názoru, že za takové situace neexistuje zákonná povinnost mít informace o konkrétních osobách odpovědných za průtahy. K této identifkaci je naopak nezbytná daleko složitější než jen mechanická analýza rozvrhu práce u žalovaného, přičemž ani ta nemusí nutně vést k závěru, že za průtahy v označených řízeních byly odpovědné konkrétní úřední osoby. Jinými slovy, bez zpracování podrobnější analýzy nelze podle názoru soudu ani v této věci určit, zda vůbec vznikla odpovědnosti konkrétních osob za průtahy.
  23. V odmítnutí bodu 1) žádosti žalobce dle § 11b ve spojení s § 15 InfZ se tedy městský soud ztotožnil se žalovaným.
  24. Neexistence informace o konkrétních osobách odpovědných za průtahy v předmětných správních řízení mají pak logickou návaznost v neexistenci informací o výši prostředků, které takovým osobám byly vyplaceny a absenci povinnosti mít v těchto případech tyto informace. Soud se proto ztotožnil se žalovaným v odmítnutí bodu 3) žádosti v tom rozsahu, v jakém souvisí s bodem 1) žádosti.
  25. Co se týče bodu 2) žádosti, žalovaný poukázal na to, že se dozvěděl o nabytí právní moci rozsudku v úterý dne 27. 12. 2022 (v odpoledních hodinách), lhůta k plnění uplynula týž den. Při realizaci úhrady ze strany Úřadu je třeba učinit nezbytné účetní operace zahrnující schválení platby, bez kterých nelze nakládání s veřejnými prostředky provést. Včasné splnění povinnosti dle rozsudku (zaplacení náhrady nákladů soudního řízení v rámci stanovené třídenní pariční lhůty) bylo bohužel de facto nerealizovatelné i vzhledem k obtížím souvisejícím s tehdejším zaváděním elektronického systému ČTÚ pro správu peněžních prostředků. Za daných okolností nelze volat k odpovědnosti žádnou konkrétní osobu.
  26. V zásadě platí stejně to, co je uvedeno u bodu 1). Žalovaný přesvědčivě a srozumitělně vyvinul šetření a určité úsilí k získání informace o důvodech, které vedly k opožděnosti platby. K otázce možné odpovědnosti konkrétních osob opět přesvědčivě vyložil, že odpovědný za pozdní splnění je nepochybně stát, prostřednictvím organizační složky žalovaného, neboť ten svoji povinnost včas nesplnil. K zodpovězení otázky odpovědnosti jednotlivých osob pak rovněž podle názoru soudu nepostačí jednoduché vyhledání v dostupných informacích, kterými žalovaný již disponuje.
  27. Podstatná by opět by měla být zejména analýza situace a rozvržení organizace práce u žalovaného.  Aniž by soud sám takovou analýzu za žalovaného chtěl činit, z podkladů správního spisu vyplývá, že k uplynutí lhůty pro zaplacení náhrady nákladů soudního řízení došlo vzhledem k souběhu několika okolností. Východiskem bylo nabytí právní moci rozsudku dne 21. 12. 2022, následovala krátká pariční lhůta 3 dní k zaplacení náhrady nákladů soudního řízení, která uplynula 27. 12. 2022, což se žalovaný dozvěděl téhož dne (to vyplývá z doručenky připojené k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 založené ve správním spise). O přesném okamžiku právní moci rozsudku se tedy žalovaný dříve zjevně nedozvěděl. Lhůta k zaplacení tedy uplynula hned prvním pracovním dnem po dnech pracovního klidu (dny 24. 12. – 26. 12. 2022). Je tedy zjevné, že informace o nabytí právní moci rozsudku se shodovala s okamžikem uplynutí lhůty pro zaplacení náhrady. První otázkou, kterou by se taková analýza musela zabývat, je to, zda vůbec bylo možno pohotovější aktivitou zabránit v takové situaci marnému uplynutí lhůty k plnění a popř., co bránilo dřívější úhradě. Soud poukazuje rovněž na to, že žalovaný disponuje organizační strukturou, přičemž každá jeho součást je nadána a pověřena určitou činností ať už v prostředí správního řízení či technického, ekonomického či jiného organizačního zabezpečení působnosti žalovaného. Z analýzy by tak jako pravděpodobné mohlo vyplynout i to, že každá k věci příslušná organizační část žalovaného učinila potřebné úkony včas, přesto vzhledem k minimálnímu časovému rámci již nedošlo k včasnému uhrazení plnění. A žalobce podal návrh na exekuci neprodleně po 27. 12. 2022, tj. už dne 29. 12. 2022.
  28. Odpověď na otázku, zda tedy existují osoby odpovědné za pozdní úhradu nákladů řízení, se tak podle názoru soudu odvíjí opět od zpracování analýzy konkrétních okolností věci. Žalovaný podle názoru soudu tedy přesvědčivě a přezkoumatelné prokázal, že vyvinul úsilí k získání informace. Přesvědčivě vysvětlil, proč jako povinný subjekt požadované informace nemá a proč informace neexistuje – to z důvodu odpovědnosti státu jako celku za toto prodlení a nemožnosti identifikaci konkrétní osoby bez dalšího. Podle názoru soudu za vylíčené situace neexistuje zákonná povinnost mít informace o konkrétních osobách odpovědných za průtahy. K této identifkaci je naopak nezbytná analýza organizace práce a konkrétních úkonů úředních osob žalovaného, přičemž ani ta nemusí nutně vést k závěru o odpovědnosti konkrétních úředních osob. Jinými slovy, bez zpracování podrobnější analýzy nelze podle názoru soudu ani v této věci zodpovědět, zda vůbec vznikla odpovědnosti konkrétních osob za toto prodlení.
  29. V odmítnutí bodu 2) žádosti žalobce dle § 11b ve spojení s § 15 InfZ se tedy městský soud taktéž ztotožnil se žalovaným.
  30. Neexistence informace o konkrétních osobách odpovědných má pak logickou návaznost v neexistenci informací o výši prostředků, které takovým osobám byly vyplaceny a absenci povinnosti mít v těchto případech tyto informace. Soud se proto ztotožnil se žalovaným v odmítnutí bodu 3) žádosti v tom rozsahu, v jakém souvisí s bodem 2) žádosti.
  31. Logicky s uvedeným, souvisí, že jestliže nejsou identifikovatelné konkrétní osoby dle bodů 1) a 2) žádosti, nelze žalobci poskytnout informace o výstupech z vymáhání škod u těchto (nadto dle názoru žalobce „chybujících“) osob dle bodu 5) žádosti. Ani tato informace tak v danou chvíli logicky neexistovala, soud se proto ztotožnil s odmítnutím žádosti dle § 11b InfZ i v této části.
  32. Pod bodem 4) své žádosti žalobce poukázal na sdělení žalovaného z 26. 1. 2023, z něhož dle názoru žalobce měly vyplývat důvody k průtahům s placením nákladů řízení. Žalovaný v tomto sdělení uvedl, že v návaznosti na právní moc rozsudku   byla žalobci odeslána náhrada nákladů 20. 1. 2023. Žalobce poukázal na to, že poté, co nahlédl do soudního spisu, zjistil, že o právní moci se žalovaný dozvěděl již dne 27. 12. 2022, kdy byla odesláno rozhodnutí soudu s doložkou právní moci. Požadoval tedy a) sdělení jména a funkce osob odpovědných za poskytnutí této informace, která je v rozporu s obsahem soudního spisu a b) potvrzení o úhradě úkonu za nahlížení do spisu, který vedl žalobce k odhalení tohoto rozporu mezi sdělením ČTÚ a soudním spisem.
  33. Z obsahu tohoto bodu žádosti o informace vyplývá přesvědčení žalobce o tom, že sdělení žalovaného ze dne 26. 1. 2023 o důvodech průtahů je nesprávné, a že tedy musí existovat odpovědná osoba za toto sdělení. Žalovaný ve sdělení ze dne 22. 12. 2023, žalobci poskytl informace, že toto sdělení připravoval M. B. Žalovaný tedy žádosti v jejím bodu 4 části a) vyhověl.
  34. Žalovaný uvedl současně pochybnosti o tom, zda je přiléhavé žalobcovo hodnocení tohoto sdělení jako nepravdivého nebo nepřesného. To žalobce v žalobě sporuje s tím, že uvedením nepravdivé či zavádějící informace mohlo dojít k nesprávnému výsledku posouzení žádosti a tím i nezákonného rozhodnutí. Má přitom za to, že plnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 bylo možné dříve než 20. 1. 2023.
  35. Soud poukazuje na to, že žalovaný v tomto sdělení konstatoval pouze tolik, že plnění bylo žalobci poskytnuto dne 20. 1. 2023 a současně nijak netvrdí, že by dříve nebylo možné plnění poskytnout. Otázka, zda je toto sdělení pravdivé, již podle názoru soudu nemá souvislost s předmětem bodu 4 žalobcovy žádosti. Polemika žalobce s obsahem toho sdělení je tedy zcela nadbytečná, neboť podstatné je to, že požadovaná informace o úřední osobě, která byla u žalovaného odpovědná za toto sdělení, poskytnuta byla. Pokud snad byl žalobce nějak zkrácen na svých právech tímto sdělením, mohl se proti němu domáhat právní ochrany nezávisle na řízení o žádosti žalobce ze dne 8. 12. 2023.
  36. Žalobce je ve vztahu k části b) bodu 4 své žádosti toho názoru, že aplikace ustanovení § 11b InfZ neobstojí ve vztahu k žádosti o informace o platbě žalovaného za nahlédnutí žalobce do spisu, který vedl k odhalení nesprávnosti sdělení žalovaného. Žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí vyložil, že takové potvrzení neexistuje, neboť nahlédnutí do spisu není úkonem, který by měl hradit žalovaný.
  37. Městský soud se se žalovaným ztotožnil. Nahlížení do soudního spisu je úkon, který je realizací práva účastníka soudního řízení (§ 44 odst. 2 o. s. ř., § 45 odst. 2 s. ř. s.) a sám o sobě zpoplatněný není, což však neplatí pro pořízení výpisů a opisů (srov. položka 30 bod 2 Sazebník poplatků jako přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Jelikož do soudního spisu nahlížel žalobce, byl on poplatníkem případného poplatku (srov. § 2 odst. 6 zákona o soudních poplatcích). Není tedy žádný důvod, aby u žalovaného existovala informace o tom, že žalobce nahlížel do soudního spisu a tím spíše nikoliv ani o tom, že takový úkon měl zaplatit žalovaný.
  38. Soud se proto ztotožnil se žalovaným i v odmítnutí bodu 4) žádosti dle § 11b InfZ.
  39. Soud připomíná, že informace k bodům 6) a 7) žádosti žalovaný žalobce poskytl přípisem ze dne 22. 12. 2023. Poskytnutí informací v této části žalobce dál již nesporuje.
  40. Žalobce dále požadoval informace specifikované v bodu 3) žalobcovy žádosti, tj. žádost o „jména, funkce a výše vyplacených prostředků (mzda, odměny, apod.) u osob uvedených [pod písm. a) a b)] včetně odůvodnění odměn od 19. 9. 2022 do 14. 8. 2023“.
  41. Žalovaný žádost v tomto bodě rozdělil do 3 samostatných částí. V té první žádost dle § 11b InfZ odmítl z toho důvodu, že neexistují informace o osobách odpovědných za jednání žalovaného, které žalboce specifikoval v bodech 1 a 2 své žádosti z 8. 12. 2023. S postupem žalovaného, který žádost z tohoto důvodu a v tomto rozsahu odmítl, se soud ztotožnil již výše. Ve druhé části žalovaný poskytl dle § 8c odst. 1 písm. a) InfZ žalobci informace o výši příjmu předsedy resp. předsedkyně Rady ČTÚ M.E. (období únor 2023 – červenec 2023) a H. T. (období září 2022 – leden 2023).
  42. Ve třetí části poskytl žalobci informaci, že žalovaného před soudem zastupoval M.B., vedoucí oddělení legislativní, odboru legislativního a právního. Ten také zpracovával vyjádření předsedy Rady žalovaného a inicioval úhradů nákladů soudního a exekučního řízení. V této souvislosti žalovaný poté konstatoval, že nejde o osobu uvedenou v § 8c odst. 1 písm. a) InfZ, proto musí žalobce dle § 8c odst. 1 písm. b) InfZ prokázat veřejný zájem na poskytnutí informace o jeho příjmu, který by převyšoval nad zájmem na ochraně této informace. Podmínky pro poskytnutí informace o odměně této osoby pak žalovaný neshledal, žádost v této části odmítl proto podle § 8c odst. 1 InfZ, neboť neshledal, že by žalobce prokázal veřejný zájem na poskytnutí informace o výši příjmu jiné osoby a že veřejný zájem v jednotlivém případě převažuje nad zájmem na ochraně této informace.
  43. Podle § 8c odst. 1 InfZ platí, že povinný subjekt poskytne informaci o výši příjmu osoby, které poskytl nebo poskytuje veřejné prostředky mající povahu příjmu ze závislé činnosti nebo funkčních požitků podle zákona o daních z příjmů

 a) jako

1. veřejnému funkcionáři, na kterého se vztahovaly nebo vztahují povinnosti podle zákona o střetu zájmů,

2. poradci prezidenta republiky, člena vlády, náměstka člena vlády nebo vedoucího ústředního správního úřadu, v jehož čele není člen vlády, nebo

3. členovi svého statutárního, řídicího, dozorčího nebo kontrolního orgánu, anebo

b) pokud žadatel prokáže veřejný zájem na poskytnutí informace o výši příjmu této osoby a tento veřejný zájem v jednotlivém případě převažuje nad zájmem na ochraně této informace.

  1. Mezi stranami není sporu o tom, že M. B. vzhledem ke svému služebnímu zařazení není osobou náležející pod kategorii uvedenou v ustanovení § 8c odst. 1 písm. a) InfZ. Proto, aby žalobce mohl získat požadovanou informaci o výši příjmu této osoby, musel dle § 8c písm. odst. 1 písm. b) InfZ také prokázat veřejný zájem převažující nad zájmem na ochraně osoby. Soud podotýká, že ustanovení § 8c odst.1 písm. b) InfZ ukládá povinnost prokázat veřejný zájem přímo a toliko pouze žadateli, povinný subjekt proto není povinen sám vyhledávat skutečnosti svědčící veřejnému zájmu na poskytnutí těchto informací.
  2. Citované ustanovení, které přináší pro povinné subjekty potřebu provést test proporcionality k poměření protichůdných zájmů, bylo do InfZ vloženo s účinností zákona č. 241/2022 Sb., od 1. 1. 2023. Již dříve vyplýval obdobný test z judikatury Ústavního soudu (tzv. platový nález ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1378/16) a na ni navazující judikatury správních soudů (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2022 č. j. 6 As 188/2021-57, ze dne 27. 5. 2020 č. j. 2 As 88/2019-29, ze dne 5. 3. 2021 č. j. 5 As 440/2019-63). Na tomto přístupu setrval Ústavní soud např. v poměrně nedávném usnesení ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. III. ÚS 61/24.
  3. Žalobce žádný takový zájem neprokazuje, poukazuje však na škodu ve výši 200 Kč na nákladech soudního (exekučního) řízení, přičemž dovozuje, že veřejnost by měla mít právo znát informace o příjmech odpovědné osoby. Žalovaný podle názoru soudu právě v této souvislosti velmi příhodně shrnul, že B. svou procesní aktivitou ubránil stát před požadavkem žadatele na odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši ca. 134.000 Kč způsobenou průtahy. Náklady exekučního řízení ve výši 200 Kč však vznikly souběhem okolností, odpovědnost konkrétní úřední osoby za tyto náklady bez bližší analýzy ve struktuře žalovaného nyní nelze stanovit (s tím se soud ztotožnil již výše). Soud proto neshledal, že by výše nákladů exekučního řízení ve výši 200 Kč za této situace mohla sama osobě reálně odůvodňovat nějaký veřejný zájem na informacích o výši příjmu právě M. B..
  4. Správní spis pak obsahuje stručné vyjádření B. ze dne 18. 12. 2023, v němž nedal souhlas s poskytnutím informací o své platu. Uvedl, že nevidí důvod k takovém intenzivnímu zásahu do svého soukromí. Z tohoto vyjádření, které je součástí správního spisu, tak vyplývá zřejmý zájem B. na ochraně soukromí. Soud podotýká, že správní spis kromě toho obsahuje rovněž podklady k odměňování osob, o jejichž příjmu žalobci informace poskytl dle § 8c odst. 1 písm. a) InfZ, jakož i výše napadené sdělení žalovaného ze dne 26. 1. 2023. Žalovaný tedy pro své rozhodnutí podklady zjevně shromáždil a soud nemá důvod se domnívat, že by žalovaný toto vyjádření od B. původně ani nevyžadoval.
  5. Žalovaný tedy pro posouzení žalobcovy žádosti disponoval vyjádřením dotčené osoby a mohl případně poměřit tvrzený veřejný zájem se zájmem B. Jelikož však žalobce i dle názoru soudu ve skutečnosti neprokázal žádný veřejný zájem na poskytnutí informace o výši příjmu této osoby, nebylo nutné tyto zájmy žalobce a dotčené osoby M. B. poměřovat, tj. nebylo povinností žalovaného provést test proporcionality. Soud se tedy zcela ztotožnil se závěrem žalovaného, že k poskytnutí informací dle § 8c odst. 1 písm. b) InfZ nejsou u žadatelovy žádosti splněny podmínky.
  6. Byť žalovaný a ve shodě s ním i správní orgán prvního stupně tento postoj B. nezahrnuli do svých rozhodnutí, nemá to vliv na zákonnost rozhodnutí. Žalobce neprokázal žádný veřejný zájem na této informaci, nebylo jej proto nutno poměřovat se zájmem M. B. na ochraně soukromí. Za této situace nebylo proto ani nezbytné, aby žalovaný ať už v prvostupňovém nebo napadeném rozhodnutí shrnul obsah vyjádření M. B., neboť na výsledné neposkytnutí informace by to nemělo žádný vliv.
  7. Žalovaný pak nebyl podle názoru soudu povinen žalobce vyzývat ani k doplnění jeho žádosti.
  8. Formální náležitosti podání ve správním řízení obecně upravuje § 37 odst. 2 správního řádu, u žádosti též ustanovení § 45 odst. 1 správního řádu. Podle těchto ustanovení musí žádost (podání) kromě jednoznačné identifikace účastníka obsahovat, co žadatel žádá nebo čeho se domáhá. Podle ustanovení § 37 odst. 3 a obdobně z § 45 odst. 2 správního řádu taktéž obecně platí, že nemá-li žádost předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzve k jejich odstranění, poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě; současně může řízení přerušit (§ 64).
  9. Speciální (ve vztahu ke správnímu řádu) formální náležitosti žádosti o informace upravuje ustanovení § 14 odst. 2 InfZ. Podle tohoto ustanovení platí, že ze žádosti musí být zřejmé, kterému povinnému subjektu je určena, a že se žadatel domáhá poskytnutí informace ve smyslu tohoto zákona. Fyzická osoba uvede v žádosti jméno, příjmení, datum narození, adresu místa trvalého pobytu nebo, není-li přihlášena k trvalému pobytu, adresu bydliště a adresu pro doručování, liší-li se od adresy místa trvalého pobytu nebo bydliště. Právnická osoba uvede název, identifikační číslo osoby, adresu sídla a adresu pro doručování, liší-li se od adresy sídla. Adresou pro doručování se rozumí též elektronická adresa.
  10. InfZ přitom obsahuje oproti správnímu řádu i speciální ustanovení k odstraňování vad žádosti o informace. Povinný subjekt je podle ustanovení § 14 odst. 5 InfZ totiž povinen vyzvat žadatele k odstranění vad žádosti jen v případě a) brání-li nedostatek údajů o žadateli podle odstavce 2 postupu vyřízení žádosti o informaci podle tohoto zákona, zejména podle § 14b nebo 15, b) že je žádost nesrozumitelná, není zřejmé, jaká informace je požadována, nebo je formulována příliš obecně.
  11. Soud přitom ze správního spisu ověřil, že z žádosti je srozumitelné, že žádost podává právě žalobce, jenž je v žádosti jednoznačně identifikován. Stejně tak jednoznačně a určitě ze žádosti vyplývá, jaké informace žalobce požaduje, ty jsou specifikovány v sedmi okruzích. Žalobcova žádost ze dne 8. 12. 2023 podle názoru soud tedy formální náležitosti dle § 14 odst. 2 InfZ splňuje a žalovaný neměl důvod vyzývat k odstraňování jakýchkoliv vad této žádosti. Ani tato námitka není tedy důvodná.
  1. Závěr a náklady řízení
  1. Městský soud v Praze se ztotožnil s důvody, pro které žalovaný odmítl žalobcovu žádost podle § 11b InfZ. Ztotožnil se i s důvody, pro které žalovaný neposkytl žalobci informace o příjmu osoby zúčastněné na řízení podle § 8c odst. 1 InfZ. S dalšími dílčími námitkami vůči formálním náležitostem rozhodnutí a či vadám správního řízení se soud rovněž neztotožnil.
  2. Na základě shora uvedených skutečností soud žalobu shledal nedůvodnou a jako takovou ji v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
  3. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. S ohledem na to, že žalobce v řízení úspěšný nebyl, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jakožto úspěšnému účastníku řízení náležela náhrada nákladů řízení, soud tuto náhradu nepřiznal, neboť mu nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly.
  4. S ohledem na § 60 odst. 5 s. ř. s. soud osobě zúčastněné na řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí žádnou povinnost neuložil a neshledal ani žádný důvod zvláštního zřetele hodný, pro který by bylo na místě tyto náklady přiznat.

 

 

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Soud přiznané osvobození od soudních poplatků kdykoliv za řízení odejme, a to i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.

 

Praha  28. ledna 2025

 

 

 

JUDr. Jaromír Klepš v.r.

předseda senátu