2 As 114/2024 - 38
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Sylvy Šiškeové a soudců Karla Šimky a Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: R. Š., zast. Mgr. Hanou Šnyrchovou, advokátkou se sídlem Veveří 365/46, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 15. 8. 2022, č. j. MZDR 18980/2022‑3/PRO, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, č. j. 9 Ad 18/2022‑35,
takto:
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Tato věc se týká nároku žalobkyně na poskytnutí jednorázové peněžní částky za protiprávně provedenou sterilizaci, o němž se rozhoduje podle zákona č. 297/2021 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem (dále „zákon o protiprávních sterilizacích“).
[2] Žalobkyně požádala žalovaného o poskytnutí jednorázové peněžní částky jako osoba sterilizovaná v rozporu s právem. Žalovaný žádost zamítl. Uvedl, že žalobkyně o sterilizaci požádala s tím, že je jí 38 let, má pět dětí a další těhotenství si nepřeje. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně rozklad. Oproti prvotní žádosti o odškodnění upřesnila svou verzi skutkového děje a vyslovila přesvědčení o řízeném a systematickém plánu na provedení své sterilizace. Ministr zdravotnictví rozklad zamítl, neboť žalobkyně neprokázala nátlak na svou osobu ani nenavrhla relevantní důkazy.
[3] Proti rozhodnutí o rozkladu se žalobkyně bránila u Městského soudu v Praze, který žalobu zamítl. Uvedl, že zdravotnická dokumentace nenasvědčuje tomu, že byl sterilizační zákrok proveden protiprávně. Výpověď žalobkyně označil městský soud za nevěrohodnou. Zbývající důkazní návrhy neprovedl, neboť šlo převážně o listiny, které jsou součástí správního spisu.
[4] Městský soud dospěl na základě zdravotnické dokumentace k závěru, že stěžovatelka byla hospitalizována za účelem laparoskopické sterilizace. Před provedením výkonu byla seznámena s jeho povahou, což vyplývá i ze žádosti o povolení sterilizace. V den přijetí k hospitalizaci absolvovala vstupní gynekologické vyšetření a v den zákroku též interní předoperační vyšetření. Obsah zdravotnické dokumentace nenasvědčuje tomu, že by stěžovatelka nebyla o povaze zákroku řádně a s předstihem informována a nevěděla, jaký zdravotní výkon podstoupí. Stěžovatelka vlastnoručně podepsala více dokumentů ve zdravotnické dokumentaci. Městský soud tak neměl pochybnosti o úplnosti a pravdivosti zdravotnické dokumentace.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti namítla, že městský soud nesprávně shledal, že údaje ve zdravotnické dokumentaci jsou pravdivé, a o skutkovém stavu neměl důvodné pochybnosti. Nezohlednil však stěžovatelčinu výpověď ani to, že ze zdravotnické dokumentace vyplývají skutečnosti, které vzbuzují pochybnosti o zákonnosti lékařského postupu.
[6] Stěžovatelka nepovažuje za pravděpodobné, že by se sama bez doporučení lékaře dostavila do nemocnice a požadovala provedení sterilizace. Žádost o tento zákrok je strojově vyplněným tiskopisem formátu A4. Žádost tedy nesepsala „po zralém uvážení“ sama, ale vyplnila ji třetí osoba. Ze zdravotnické dokumentace jednoznačně neplyne, že stěžovatelka navštívila nemocnici za účelem provedení sterilizace. Žádost o provedení sterilizace byla sepsána až poté, co se stěžovatelka do nemocnice dostavila. Stěžovatelka mohla nemocnici vyhledat stejně tak za účelem gynekologické kontroly a předepsání antikoncepce, jak uvádí ve své výpovědi. Pokud skutečně chtěla požádat o sterilizační zákrok, měla podle tehdejší právní úpravy podat odůvodněnou žádost, kterou by projednala sterilizační komise.
[7] Stěžovatelka dále činí sporným, že byla srozumitelně a v dostatečném rozsahu informována o účelu, povaze, předpokládaném přínosu a důsledcích zdravotního výkonu. Podpis žádosti, jejíž součástí je i „prohlášení“, podle něhož si je stěžovatelka vědoma, že zákrok je trvalý a nezvratný, a „svolení k operaci“, je podle ní nedostatečným informováním ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o protiprávních sterilizacích.
[8] Stěžovatelka dále trvá na tom, že ji k návštěvě nemocnice přiměl nátlak sociální pracovnice. Ta stěžovatelce sdělila, že pokud sterilizaci nepodstoupí, přijde o sociální měsíční dávku 500 Kč, a přislíbila jí ještě dávku jinou. Současně byla stěžovatelka uvedena v omyl, že se jedná pouze o gynekologické vyšetření za účelem stanovení vhodné antikoncepce.
[9] Podle stěžovatelky nebyl dodržen postup podle § 11 směrnice Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 1/1972 ze dne 17. 12. 1971, o provádění sterilizace, účinné v rozhodném období (dále jen „směrnice č. 1/1972“). Po kladném rozhodnutí sterilizační komise totiž stěžovatelka před zákrokem žádné prohlášení nepodepsala; ostatně to neplyne ani ze zdravotnické dokumentace. Lékaři postupovali v rozporu se zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, s již citovanou směrnicí a se zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Stěžovatelka o zákrok nepožádala ani s ním nesouhlasila. O jeho nezvratnosti nebyla srozumitelně a v dostatečném rozsahu poučena. Tím byla omezena její svoboda rozhodování o soukromém a rodinném životě.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že zdravotnická dokumentace nebyla zpochybněna. Plyne z ní, že se stěžovatelka dostavila k hospitalizaci za účelem provedení sterilizace. Nic nenasvědčuje tomu, že šla do nemocnice na běžnou gynekologickou prohlídku. V den nástupu do nemocnice podala podepsanou žádost o provedení sterilizace s tím, že jí je 38 let, má pět dětí a další těhotenství si nepřeje. Uvedla, že si je vědoma trvalosti a nezvratnosti zákroku; byla tedy řádně poučena. Předtištění žádosti na psacím stroji nesnižuje vážnost stěžovatelčiny vůle. Podpisem žádosti stěžovatelka o sterilizaci prokazatelně požádala. Implicitní souhlas se sterilizací udělila podstoupením předoperačního vyšetření. Souhlas s operací udělila podpisem tzv. reversu.
[11] Podle žalovaného platí pro zdravotnickou dokumentaci presumpce správnosti. Stěžovatelka její obsah nevyvrátila, a navíc se jí sama dovolávala. Pouze v rozkladu předestřela nepodloženou úvahu o manipulaci se zdravotnickou dokumentací. Zákon o protiprávních sterilizacích je postaven na posuzování nároku v řízení o žádosti s nezbytností označení důkazních prostředků. Nelze akceptovat čestné prohlášení žadatelky. Stěžovatelka tak musí svá tvrzení prokázat, resp. navrhnout další důkazy.
[12] V replice stěžovatelka poukázala na zprávu Veřejného ochránce práv ve věci zamítnutí její žádosti o odškodnění protiprávní sterilizace ze dne 13. 2. 2023 a jeho závěrečné stanovisko s návrhem na opatření k nápravě ve věci žádosti o odškodnění za protiprávní sterilizaci ze dne 25. 7. 2024. Podle Veřejného ochránce práv žalovaný ani ministr zdravotnictví nezkoumali, zda sterilizační komise rozhodovala o žádosti v dostatečném složení požadovaném sterilizační směrnicí. Dále neposoudili otázku existence stěžovatelčina svobodného a informovaného souhlasu s provedením sterilizace, nezjistili další skutečnosti a nezajistili podklady k tvrzení stěžovatelky ohledně nátlaku sociální pracovnice. Stěžovatelka na tato pochybení také poukazovala, městský soud se s nimi však nevypořádal.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Kasační stížnost je přípustná, projednatelná a také důvodná.
[14] Podle § 4 odst. 1 zákona o protiprávních sterilizacích má oprávněná osoba nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky ve výši 300 000 Kč. Podle odst. 2 téhož ustanovení je tento nárok třeba uplatnit u ministerstva nejpozději do tří let od účinnosti tohoto zákona, jinak zaniká. O přiznání nároku rozhoduje podle § 5 odst. 1 téhož zákona žalovaný. Podle odst. 2 téhož ustanovení se v řízení postupuje podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, nestanoví‑li zákon o protiprávních sterilizacích jinak.
[15] Podle § 3 odst. 1 zákona o protiprávních sterilizacích sterilizací v rozporu s právem pro účely tohoto zákona se rozumí zdravotní výkon zabraňující plodnosti, k jehož provedení oprávněná osoba neudělila souhlas, nebo souhlas udělila při takovém porušení právních předpisů upravujících v rozhodném období provedení zdravotního výkonu zabraňujícího plodnosti anebo za takových okolností, jež vylučují nebo vážně narušují svobodu a prostotu omylu uděleného souhlasu. V odst. 2 téhož ustanovení se dále uvádí, že porušením právních předpisů a okolnostmi podle odstavce 1 se rozumí zejména působení na oprávněnou osobou v podobě jakéhokoli nátlaku, donucení či přesvědčování, aby se zdravotnímu výkonu zabraňujícímu plodnosti podrobila, jakož i skutečnost, že oprávněná osoba nebyla srozumitelným způsobem a v dostatečném rozsahu informována o svém zdravotním stavu a o účelu, povaze, předpokládaném přínosu, možných důsledcích a rizicích navrhovaného zdravotního výkonu a o jiných možnostech řešení zdravotního stavu, jejich vhodnosti, přínosech a rizicích.
[16] V rozhodném období byl relevantním právním předpisem zákon o péči o zdraví lidu. Podle jeho § 23 odst. 1 věty první s označením „Poučení a souhlas nemocného“ zdravotnický pracovník způsobilý k výkonu příslušného zdravotnického povolání informuje pacienta, popřípadě další osoby v souladu s § 67b odst. 12 písm. d), o účelu a povaze poskytované zdravotní péče a každého vyšetřovacího nebo léčebného výkonu, jakož i o jeho důsledcích, alternativách a rizicích.
[17] Podle § 27 zákona o péči o zdraví lidu sterilizace se smí provést jen se souhlasem nebo na vlastní žádost osoby, u níž má být sterilizace provedena, a to za podmínek stanovených ministerstvem zdravotnictví. Podle § 2 písm. b) směrnice č. 1/1972, která stanovila tyto podmínky, platilo, že sterilizace je přípustná, provádí‑li se ve zdravotnickém zařízení na vlastní žádost nebo se souhlasem osoby, u níž má být sterilizace provedena, na zdravých pohlavních orgánech ženy, jestliže by těhotenství nebo porod vážně ohrozily život ženy nebo jí způsobily těžkou a trvalou poruchu zdraví. Tato směrnice dále stanovila formální náležitosti žádosti i proces schválení sterilizační komisí.
[18] Podle § 5 odst. 1 písm. b) směrnice č. 1/1972 o tom, že sterilizace je indikována, rozhoduje: v případech podle § 2 písm. b) až g) lékařská komise k tomu účelu ustavená (sterilizační komise). Sterilizační komisi zřizuje ředitel okresního ústavu národního zdraví při nemocnici s poliklinikou, a to pro sterilizaci žen při takové, která má nemocniční ženské oddělení, a pro sterilizaci mužů při takové, která má nemocniční urologické nebo chirurgické oddělení. Předsedou komise je ředitel nemocnice s poliklinikou, členy komise jsou vedoucí lékař nemocničního ženského, popř. urologického nebo chirurgického oddělení nemocnice s poliklinikou, kde se žena či muž léčí, a odborný lékař, z jehož oboru je indikace, popř. kontraindikace.
[19] Podle § 10 směrnice č. 1/1972 o každém projednání žádosti o sterilizaci pořídí předseda komise protokol, který obsahuje jméno a bydliště osoby, u níž má být sterilizace provedena, odborné posudky členů komise a záznam o průběhu jednání s rozhodnutím. Originál protokolu podepsaný všemi členy komise zůstane u předsedy.
[20] Podle § 11 směrnice č. 1/1972 je‑li o žádosti rozhodnuto kladně, pošle předseda žadatelku (žadatele) s doporučením na ženské (urologické nebo chirurgické) oddělení, jehož vedoucí je členem komise. Zároveň tam zašle opis protokolu, který se stane součástí chorobopisu. Před zákonem podepíše osoba, u níž má být sterilizace provedena, popřípadě její zákonný zástupce (opatrovník), prohlášení, že s provedením sterilizace souhlasí a že bere na vědomí písemné poučení o tom, do jaké míry je sterilizační zákrok reparabilní.
[21] Podle § 3 správního řádu, nevyplývá‑li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.
[22] Podle § 45 odst. 2 správního řádu, nemá‑li žádost předepsané náležitosti nebo trpí‑li jinými vadami, pomůže správní orgán žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzve k jejich odstranění, poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě; současně může řízení přerušit (§ 64).
[23] Podle § 52 správního řádu, účastníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.
[24] Pokud jde o problematiku nezákonných sterilizací, NSS odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne 8. 11. 2011, V. C. proti Slovensku, stížnost č. 18968/07. Nezákonná sterilizace je podle něj porušením čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy vystavením nelidskému a ponižujícímu zacházení. K provedení sterilizace duševně způsobilé osoby je podle ESLP nezbytný informovaný souhlas, nejedná‑li se o výjimečné situace, kdy by byl ohrožen její život nebo zdraví. Sterilizační zákrok provedený bez informovaného souhlasu je hrubým zásahem do fyzické integrity ženy, které je tím odňata schopnost reprodukce.
[25] Tyto závěry zohledňuje i zákon o protiprávních sterilizacích. Za provedení protiprávní sterilizace je odpovědný stát, neboť v minulosti nepřijal dostatečnou úpravu informovaného souhlasu s tímto zákrokem. V některých případech dokonce sociální pracovníci dotčené ženy k podstoupení sterilizace motivovali. Přijetím zákona o protiprávních sterilizacích stát svou odpovědnost výslovně uznal s cílem zajistit efektivní prostředek nápravy ve formě odškodnění obětí protiprávních sterilizací (rozsudek NSS ze dne 4. 7. 2024, č. j. 9 As 61/2023‑65, č. 4623/2024 Sb. NSS, bod 19). Účel zákona o protiprávních sterilizacích však nezajistí pouhá formální možnost požádat o jednorázovou peněžitou dávku. Naopak, odpovědnost státu za protiprávně provedené sterilizace vyžaduje, aby byla skutečně zajištěna efektivní možnost postižených osob dosáhnout nápravy vzniklého stavu, minimálně tedy v podobě přiznání zákonem stanovené peněžité částky (rozsudek NSS ze dne 14. 11. 2023, č. j. 4 As 290/2022‑42).
[26] Stěžovatelka považuje napadený rozsudek za nezákonný, neboť městský soud nesprávně vycházel z toho, že údaje obsažené v její zdravotnické dokumentaci jsou pravdivé. Správnost zdravotnické dokumentace navíc městský soud presumoval i v situaci, kdy stěžovatelka předestřela odlišná skutková tvrzení. Městský soud tedy stejně jako žalovaný i ministr zdravotnictví dospěl k závěru, že stěžovatelka nevyvrátila správnost obsahu zdravotnické dokumentace a nenavrhla ani žádné jiné důkazy, které by prokazovaly její nárok. Stěžovatelčinu výpověď označil za nevěrohodnou a informace ve zdravotnické dokumentaci za pravdivé.
[27] Ani v řízeních o žádostech nejsou správní orgány zbaveny povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ve smyslu § 3 správního řádu. NSS v rozsudku č. j. 4 As 290/2022‑42 ve vztahu k zákonu o protiprávních sterilizacích konstatoval, že v případě nároků poškozených žen musí správní orgány postupovat citlivě a s ohledem na situaci žadatelek. Správní orgány by měly žadatelkám vycházet maximálně vstříc, a to tím spíše, že se na jejich újmě podílel stát, který se svá pochybení snaží alespoň do jisté míry odčinit. V rozsudku č. j. 9 As 61/2023‑65 pak NSS uvedl, že důvodová zpráva k zákonu o protiprávních sterilizacích předpokládá, že existenci nároku lze prokazovat nejen zdravotnickou dokumentací vedenou o oprávněné osobě, ale také všemi důkazními prostředky, které mohou přispět k objasnění věci, zejména výpověďmi oprávněné osoby a svědků, znaleckými posudky a odbornými vyjádřeními.
[28] Na rozdíl od některých jiných případů, jimiž se již NSS zabýval, nenastala v případě stěžovatelky situace, že by zdravotnická dokumentace zcela chyběla. Zdravotnická dokumentace byla doložena, správní orgány i městský soud z ní vycházely a na jejím základě zjistily skutkový stav, o němž neměly důvodné pochybnosti.
[29] Judikatura dovodila, že v řízeních o odškodnění protiprávních sterilizací nelze od žadatelek očekávat, že vždy samy nade všechnu pochybnost prokáží naplnění všech zákonných předpokladů pro přiznání odškodnění. Proto v těchto specifických případech postačí, pokud žadatelka předestře na první pohled myslitelné tvrzení o tom, že podstoupila sterilizaci v rozporu s právem. Musí jít o tvrzení hájitelné, podepřené indiciemi, jež nepřipouštějí jiné racionální vysvětlení situace, než že k protiprávní sterilizaci došlo tak, jak žadatelka tvrdí. Pokud žadatelka tvrdí, že předložená zdravotnická dokumentace není důvěryhodná, a uvede myslitelné tvrzení, pro které budou svědčit zjištěné indicie, musí žalovaný považovat předpoklady pro přiznání peněžité částky podle zákona o protiprávních sterilizacích za splněné, ledaže prokáže, že ke skutečnostem tvrzeným žadatelkou nemohlo dojít (rozsudek NSS č. j. 9 As 61/2023‑65, bod 32).
[30] Tvrdí‑li tedy žadatelka o odškodnění odlišný průběh skutkového děje, než plyne ze zdravotnické dokumentace, je na žalovaném, aby na první pohled splněné předpoklady pro poskytnutí odškodnění zpochybnil tím, že prokáže existenci odlišné a důvěryhodnější skutkové verze. V řízení o žádostech podle zákona o protiprávních sterilizacích může být k překonání důkazní nouze žadatelek nutné využít řešení v podobě sdíleného důkazního břemene (analogicky nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 880/2015, či rozsudek Soudního dvora EU ze dne 17. 7. 2008, Coleman, C‑303/06, bod 55). Lze tedy očekávat vyšší aktivitu žalovaného při zajišťování důkazů pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností.
[31] S ohledem na výše uvedená specifika tedy nelze na řízení o nároku na odškodnění podle zákona o protiprávních sterilizacích mechanicky aplikovat běžné požadavky kladené na řízení o žádostech. Proto nelze po žadatelkách požadovat, aby jen ze své iniciativy označily a doložily veškeré důkazy, které budou protiprávnost provedené sterilizace jednoznačně prokazovat. K naplnění účelu zákona a zajištění účinného prostředku nápravy musí správní orgány rovněž samy činit aktivní kroky ke zjištění stavu věci bez důvodných pochybností (rozsudek NSS č. j. 9 As 61/2023‑65, bod 24). Takové kroky lze podřadit pod činnost správního orgánu v souladu se zásadou materiální pravdy podle § 3 správního řádu a zásadou vyhledávací, jež se uplatňují rovněž v řízení o žádosti (rozsudky NSS č. j. 4 As 290/2022‑42, ze dne 27. 8. 2014, č. j. 3 Ads 91/2013‑47, č. 3133/2014 Sb. NSS, či ze dne 18. 3. 2015, č. j. 3 Ads 112/2014‑31).
[32] V posuzované věci měly správní orgány k dispozici stěžovatelčinu kompletní zdravotnickou dokumentaci. Kromě toho však stěžovatelka již v prvotní žádosti o odškodnění poskytla svou verzi skutkových událostí. Popsala, že na ni činila nátlak sociální pracovnice („Přijela soc. prac. z Třebíče a sdělila, že má známého primaře v nem. Třebíč, abych tam přijela, ‚že se na mě podívá‘. V případě odmítnutí přijdu o 500 Kč soc. dávku na děti.“). Sociální pracovnice domluvila schůzku u poskytovatele zdravotnických služeb a současně umístění dětí do dětského domova na dobu stěžovatelčiny hospitalizace. Byla přítomna i v nemocnici a následně od ní stěžovatelka obdržela zvláštní sociální dávku ve výši 2000 Kčs. Stěžovatelka popsala i průběh události v třebíčské nemocnici („Do levé ruky znovu píchanec asi narkóza napravo někdo, že mám rychl podepsat papír a uprostřed někdo třetí už mě dělal šilenou – palčivou bolest“.) Totéž stěžovatelka tvrdila i v rozkladu, kde svá tvrzení ještě více rozvedla, mj. upřesnila, že šlo o sociální pracovnici Okresního národního výboru z Třebíče paní M. Konzistentní popis skutkového děje předestřela i v řízení před městským soudem, jakož i nyní v řízení o kasační stížnosti.
[33] Za takové situace s ohledem na výše uvedená judikaturní východiska nemohli žalovaný a ministr zdravotnictví vycházet výhradně ze zdravotnické dokumentace a stěžovatelčina tvrzení odmítnout s tím, že k nim nenavrhla žádné důkazy. Podle NSS nebylo možné bez dalšího presumovat správnost předložené zdravotnické dokumentace. Žalovaný nejenže stěžovatelčiným tvrzením nevěnoval náležitou pozornost, ale ani ji nepoučil o nutnosti prokázat tato tvrzení důkazy. Navíc s ohledem na již zmiňované sdílené důkazní břemeno, jež na toto řízení dopadá, měl žalovaný provést dokazování i z vlastní iniciativy, aby náležitě objasnil skutkový stav. Pokud tak neučinil, nezjistil skutkový stav bez důvodných pochybností. Městský soud pak rozhodl nezákonně, pokud postup žalovaného i ministra zdravotnictví aproboval.
[34] NSS dále uvádí, že § 3 odst. 3 zákona o protiprávních sterilizacích stanoví vyvratitelnou domněnku, že jde o sterilizaci v rozporu s právem, pokud v souvislosti s provedením sterilizace byla oprávněné osobě poskytnuta sociální dávka, jejíž poskytnutí bylo vázáno na podstoupení sterilizace. Není pravdou, že, jak uvedl městský soud, stěžovatelka navrhovala k důkazu pouze listiny, které jsou součástí správního spisu. V rozkladu stěžovatelka uvedla, že si má žalovaný „vyžádat svědectví dalších osob, nejen ze strany pachatelů, ale také ze stany poškozených“. Žalovaný ani ministr zdravotnictví se s námitkou nátlaku ze strany sociální pracovnice nevypořádali. Ze správního spisu ani neplyne, že byla stěžovatelka vyzvána k doplnění svých tvrzení. Ačkoli stěžovatelka v žádosti i v rozkladu označila dotčený úřad – okresní národní výbor i konkrétní úřednici, žalovaný v řízení nepostupoval tak, aby se v rámci sdíleného důkazního břemene pokusil zajistit důkazní prostředky, a to navzdory tomu, že pokud by se stěžovatelčina verze ukázala jako pravdivá, nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky by jí vznikl.
[35] Nelze tedy souhlasit se žalovaným, podle něhož stěžovatelka nesplnila svou důkazní povinnost. Žalovaný byl v souladu se závěry rozsudku NSS č. j. 9 As 61/2023‑65, bod 35, povinen žadatelku srozumitelně poučit o možnostech, jak svá tvrzení podložit, konkrétně jaké dokumenty či jiné důkazy (například svědecké výpovědi) může za tím účelem označit. Následně měl žalovaný v souladu se zásadami materiální pravdy a vyhledávací začít činit kroky ke zjištění stavu věci bez důvodných pochybností, a za tím účelem si vyžádat všechny relevantní podklady včetně zdravotnické dokumentace (což učinil), případně provést svědecké výslechy za účelem ověření žadatelkou předestřených tvrzení (na což rezignoval).
[36] Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem městského soudu, podle něhož udělila svobodný a informovaný souhlas se sterilizačním zákrokem. Podle § 11 směrnice č. 1/1972 musela osoba podepsat prohlášení, že s provedením sterilizace souhlasí a že byla písemně poučena o tom, do jaké míry je zákrok reparabilní. Souhlas musel vycházet z úplné a přesné informace o povaze a následcích sterilizace.
[37] Součástí podepsané žádosti o provedení sterilizace je prohlášení, že si je stěžovatelka vědoma trvalosti a nezvratnosti zákroku. Stejně tak je součástí zdravotnické dokumentace i svolení k operaci a ke všem zákrokům, které se během operace ukážou nutnými a potřebnými. Podle NSS se však ve stěžovatelčině zdravotnické dokumentaci nenachází žádný dokument, který by svým obsahem odpovídal svobodnému a informovanému souhlasu ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o protiprávních sterilizacích. Aby se o takový souhlas mohlo jednat, musí být osoba srozumitelným způsobem a v dostatečném rozsahu informována o svém zdravotním stavu a o účelu, povaze, předpokládaném přínosu, možných důsledcích a rizicích navrhovaného zdravotního výkonu a o jiných možnostech řešení zdravotního stavu, jejich vhodnosti, přínosech a rizicích. Pokud nejsou tyto informace poskytnuty nebo jsou neúplné, nelze následný souhlas považovat za řádný. Svobodný souhlas také znamená, že nebyl udělen pod nátlakem či donucením.
[38] Je pravdou, že v žádosti o provedení sterilizace je uvedeno, že si stěžovatelka jako žadatelka o provedení sterilizace je vědoma toho, že zákrok je trvalý a nezvratný. NSS však v rozsudku ze dne 19. 9. 2024, č. j. 7 As 12/2024‑45, bodech 18 až 22, dospěl k závěru, že za informovaný souhlas nelze bez dalšího považovat podpis žádosti o sterilizaci. Nejedná se totiž o dostatečné poučení o všech aspektech a následcích zákroku. Ačkoli se NSS ve věci sp. zn. 7 As 12/2024 zabýval informovaným souhlasem z hlediska právní úpravy zákona o péči o zdraví lidu účinné až od 1. 1. 1992, jeho závěry jsou z hlediska aplikace § 3 odst. 2 zákona o protiprávních sterilizací přenositelné i na nyní projednávanou věc. Ani z podepsaného svolení k operaci neplyne, jaký zákrok bude stěžovatelce proveden, a nelze z něj vyvodit vědomost stěžovatelky o jeho povaze. Žádost o provedení sterilizace a informovaný souhlas jsou zároveň v projednávané věci jedna a tatáž listina. Prohlášení na dokumentu Operační vložka chirurgická, „Já podepsaný svoluji k operaci a ke všem zákrokům, které se během operace ukážou nutnými nebo potřebnými.“ podepsané stěžovatelkou a svědkem taktéž nelze považovat za informovaný souhlas ve smysl § 3 odst. 2 zákona o protiprávních sterilizacích. Ani z tohoto prohlášení není zjevné, jaká operace bude stěžovatelce provedena, ani není patrná konkrétní vědomost stěžovatelky o povaze operace (nehledě na okolnosti, za jakých stěžovatelka podle svých tvrzení zřejmě souhlas udělila a jimiž se bude žalovaný v dalším řízení zabývat).
[39] Stěžovatelčin projev vůle obsažený ve svolení k operaci nenaplňuje obsahové požadavky kladené na svobodný a informovaný souhlas. Nadto kasační soud nepominul, jak stěžovatelka popisovala okolnosti podpisu určitých listin během hospitalizace (srov. výše v bodě [32]). Pokud by správní orgán tato stěžovatelčina tvrzení nevyvrátil, bylo by udělení svobodného souhlasu vyloučeno. Žalovaný ani ministr zdravotnictví však otázku, zda stěžovatelka před provedením sterilizace udělila svobodný a informovaný souhlas, vůbec neposoudili. Tím zatížili řízení vadou spočívající v nedostatečném zjištění skutkového stavu věci.
[40] Podle NSS žalovaný pochybil i v tom, že neposoudil, zda sterilizační komise rozhodovala o žádosti o sterilizaci v dostatečném složení požadovaném směrnicí č. 1/1972. Městský soud k tomu v bodě 71 napadeného rozsudku uvedl, že právní předpisy požadovaly, aby byla sterilizace povolena na základě odborného úsudku. Tímto odborníkem byl v daném případě MUDr. C., přednosta gynekologicko‑porodnického oddělení, který žádost o povolení sterilizace coby člen sterilizační komise schválil. Podle městského soudu je z hlediska § 3 odst. 1 zákona o odškodnění za protiprávní sterilizace bezpředmětné, zda byl členem sterilizační komise dále ředitel (MUDr. Š.) nebo lékařský ředitel (MUDr. Š.), či zda byl členem této komise i jiný lékař gynekologicko‑porodnického oddělení. Z tvrzených procesních pochybení, byť by k nim mělo dojít v době před provedením zákroku, nelze podle městského soudu vyvozovat protiprávnost sterilizace. Městský soud se však nezabýval tím, zda komise rozhodovala ve složení předepsaném § 5 odst. 1 písm. b) směrnice č. 1/1972. Žalovaný ani ministr zdravotnictví se pak složením sterilizační komise nezabývali vůbec.
[41] Podle § 5 odst. 1 písm. b) a § 10 směrnice č. 1/1972 měli sterilizační komisi tvořit tři členové: ředitel nemocnice, vedoucí lékař nemocničního ženského oddělení a odborný lékař, z jehož oboru je indikace k zákroku. Součástí zdravotnické dokumentace stěžovatelky je listina obsahující jak žádost o povolení sterilizace ze dne 4. 7. 1983 (podepsaná stěžovatelkou), tak i protokol o jednání sterilizační komise z téhož dne. Z protokolu o jednání sterilizační komise vyplývá, že v případě stěžovatelky měla mít sterilizační komise pouze dva členy, a to přednostu gynekologicko‑porodnického oddělení (MUDr. Ch.) a ředitele nemocnice (MUDr. Š.). Pod textem jsou uvedena tři jména lékařů (MUDr. Ch. a MUDr. Š.; toto jméno je však přeškrtnuté a nahrazené jménem MUDr. Š.). Na listině jsou však pouze dva podpisy lékařů. Na stejném dokumentu je v jeho spodní části ještě jednou předtištěno jméno přednosty gynekologicko‑porodnického oddělení MUDr. Ch., a to vedle data 25. 7. 1983 (tedy až po provedení sterilizace). Na tomto místě není umístěn žádný podpis. Sterilizační komise měla ale podle § 11 směrnice č. 1/1972 o povolení zákroku rozhodnout v tříčlenném složení před samotným zákrokem. Složení sterilizační komise nebylo podle NSS kompletní, neboť chyběl jeden člen, a to odborný lékař, do jehož oboru spadá indikace sterilizace. Z předložené dokumentace tedy plyne, že nebyla splněna ani podmínka řádného složení sterilizační komise. Tuto otázku však žalovaný ani ministr zdravotnictví neposoudili.
[42] NSS se tedy neztotožnil se závěrem městského soudu, podle něhož žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav. Žalovaný nevyvinul v součinnosti se stěžovatelkou snahu zjistit dostatečně skutkový stav a nepostupoval v souladu se zásadou materiální pravdy. Nesplnil ani poučovací povinnost vůči stěžovatelce, což bylo s ohledem na specifika tohoto typu řízení nezbytné. Dále nebyla v souladu s judikaturou NSS posouzena otázka, zda stěžovatelka udělila informovaný souhlas a zda o provedení zákroku ještě před jeho provedením rozhodla řádně obsazená sterilizační komise. NSS tedy shledal vady řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a dospěl k závěru, že je dán důvod nejen ke zrušení rozsudku městského soudu, ale také rozhodnutí ministra zdravotnictví.
IV. Závěr a náklady řízení
[43] Kasační stížnost je důvodná, a proto NSS podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil rozsudek městského soudu. Zároveň v souladu s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zrušil rozhodnutí ministra zdravotnictví, neboť městský soud by musel učinit totéž, a v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem NSS (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
[44] Žalovaný v dalším řízení zjistí skutkový stav bez důvodných pochybností. Zejména postaví najisto, zda došlo k nátlaku na stěžovatelku ze strany sociální pracovnice. Za tím účelem si vyžádá relevantní podklady, případně provede svědecké výslechy, aby ověřil stěžovatelčina tvrzení. Žalovaný také v souladu s judikaturou NSS posoudí, zda byla sterilizace provedena na základě nezpochybnitelného informovaného souhlasu stěžovatelky (k postupu žalovaného srov. rozsudek NSS č. j. 9 As 61/2023‑65, body 35 až 37). Zabývat se bude rovněž tím, zda provedení zákroku předcházel řádný souhlas sterilizační komise.
[45] S ohledem na tento procesní postup rozhodl NSS o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti i řízení před městským soudem (§ 110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. má stěžovatelka právo na náhradu nákladů řízení, neboť byla ve věci úspěšná. Neúspěšný žalovaný naopak právo na náhradu nákladů řízení nemá.
[46] Náhrada nákladů řízení příslušející stěžovatelce se skládá z:
[47] Žalovaný je tedy povinen nahradit stěžovatelce náklady řízení v celkové výši 25 450 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 64 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2025
Sylva Šiškeová
předsedkyně senátu