[OBRÁZEK]č. j. 31 Af 58/2021-100

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Petra
Sedláka, Ph.D., a JUDr. Václava Štencla, MA., v právní věci

žalobce: Hasičský záchranný sbor hlavního města Prahy, IČO 70886288

sídlem Sokolská 1595/62, 120 00 Praha

zastoupený advokátem JUDr. Bc. Petrem Kadlecem
sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1

proti

žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže

sídlem třída Kpt. Jaroše 7, 604 55 Brno

o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 9. 6. 2021, č. j. ÚOHS-

18769/2021/161/ZSř,

takto:

I. Rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 9. 6. 2021, č. j. ÚOHS-

 18769/2021/161/ZSř, a výroky I., III. a IV. rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské
soutěže ze dne 6. 4. 2021, č. j. ÚOHS-11616/2021/500/Alv, se zrušují a věc se vrací
žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč, a to k rukám

JUDr. Bc. Petra Kadlece, advokáta se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, do 30 dnů

od právní moci tohoto rozsudku.

2 č. j. 31 Af 58/2021

Odůvodnění:

I. Předmět řízení

1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 4. 2021, č. j. ÚOHS-11616/2021/500/Alv (dále jen
„prvostupňové rozhodnutí“) shledal žalobce vinným ze spáchání přestupků podle § 268 odst. 1
písm. a) a § 268 odst. 1 písm. e) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „ZZVZ“ nebo „zákon o zadávání veřejných zakázek“). Přestupku
dle § 268 odst. 1 písm. a) ZZVZ [dále jen „přestupek 1)“] se měl žalobce dopustit tím, že nedodržel
pravidlo pro zadání veřejné zakázky stanovené v § 2 odst. 3 ve spojení s § 176 odst. 1 ZZVZ, když
uzavřel dne 31. 1. 2019 se společností PATROL group, s.r.o. (dále jen „koncesionář“) koncesní
smlouvu, jejímž předmětem byla spolupráce při poskytování služeb pultu centralizované ochrany
(dále jen „PCO“) a zajištění přenosu signálů z objektů připojovaných na PCO za účelem
zajišťování reakce výkonných složek žalobce (dále jen „koncesní smlouva“), mimo zadávací řízení,
ačkoliv předpokládaná hodnota koncese byla vyšší než 20 000 000 Kč bez DPH. Přestupku dle §
268 odst. 1 písm. e) ZZVZ [dále jen „přestupek 2)“] se měl žalobce dopustit tím, že nesplnil
povinnost stanovenou v § 254 odst. 6 ZZVZ, když žalovanému v rámci správního řízení vedeného
pod sp. zn. S0091/2019/VZ ve věci návrhu ze dne 28. 2. 2019 na uložení zákazu plnění smlouvy
nedoručil své vyjádření k návrhu společnosti M connections, s.r.o. (dále jen „navrhovatel“) ve lhůtě
10 dnů ode dne doručení návrhu a nesdělil důvody, pro něž při uzavírání výše uvedené smlouvy
nepostupoval v zadávacím řízení. Za uvedené přestupky uložil žalovaný žalobci pokutu ve výši 185
000 Kč. Předseda žalovaného následně zamítl rozklad podaný proti prvostupňovému rozhodnutí
a toto rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 9. 6. 2021, č. j. ÚOHS-18769/2021/161/ZSŘ (dále
jen „napadené rozhodnutí“).

2. Předmětem sporu je zejména otázka, zda měly být do předpokládané hodnoty koncese dle § 175
odst. 1 ZZVZ započítány také platby za služby žalobce, v důsledku čehož by koncese překročila
limit 20 000 000 Kč pro koncese malého rozsahu, které lze zadat mimo zadávací řízení.

II. Stanoviska účastníků řízení

3. Žalobce se domáhá zrušení správních rozhodnutí obou stupňů a vrácení věci žalovanému
k dalšímu řízení. Namítá, že nebyl při zadání koncesní smlouvy povinen postupovat v koncesním
nebo zadávacím řízení, neboť koncesní smlouva je koncesí malého rozsahu ve smyslu § 178 ZZVZ.
Žalovaný však v důsledku nesprávných skutkových zjištění a jejich nesprávného právního
posouzení dovodil, že se jedná o koncesi, jejíž zadání vyžaduje koncesní řízení, a to především kvůli
nesprávnému posouzení obratu koncesionáře. Koncesionář nezajišťuje požární dohled
a neprovádí případné výjezdy na místo, toto jsou služby poskytované žalobcem v rámci jeho
zákonných kompetencí, koncesionář není oprávněn tyto úkony zajišťovat. Žalovaný do obratu
koncesionáře zahrnuje také platby za služby poskytované uživatelům koncese žalobcem, a to
z důvodu, že koncesionář údajně tyto služby zprostředkovává a z pověření žalobce vybírá
i poplatky za tyto platby. Platby za služby hasičského záchranného sboru poskytované žalobcem
nenaplní generální definiční znaky příjmu koncesionáře ve smyslu § 175 odst. 1 ZZVZ, a ani
nenaplní žádnou z kategorií uvedených v § 175 odst. 3 ZZVZ. Žalobce se nemohl dopustit
přestupku 1), neboť dle kvalifikovaného výpočtu neměla předpokládaná hodnota koncesní
smlouvy dosáhnout částky 20 000 000 Kč. Mělo se tedy jednat o koncesi malého rozsahu, kterou
žalobce mohl zadat mimo zadávací řízení. Žalobce se nedopustil ani přestupku 2), jelikož žalovaný
měl při posouzení společenské škodlivosti opomenutí žalobce, které spočívalo v neúmyslném
zmeškání lhůty pro doručení vyjádření o čtyři dny, dospět k závěru, že vyvratitelná domněnka
společenské škodlivosti přestupku 2) byla vyvrácena.

4. Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na napadené rozhodnutí a navrhuje, aby soud žalobu zamítl.
Dodává, že plnění, která poskytují žalobce a koncesionář, jsou provázaným a nedílným celkem,
služby záchranného hasičského sboru opodstatňují předmět koncese. Hodnota plnění, které

Shodu s prvopisem potvrzuje K. P.

3 č. j. 31 Af 58/2021

 představuje koncesi, je tak nutně hodnotou nejen služeb PCO, které poskytuje koncesionář, ale i
hodnotou služeb, které poskytuje žalobce, tedy služeb hasičského záchranného sboru (dále jen
„služby HZS“). Toto je ostatně jediný funkční celek, který platí koncový uživatel služby. Odděleně
by obě služby pro uživatele ztratily svůj význam. Zákonodárce stanovil pravidlo uvedené v § 175
odst. 3 písm. f) ZZVZ s cílem zahrnout veškeré dodávky, služby a stavební práce poskytnuté
koncesionáři zadavatelem do předpokládané hodnoty, a to i v tom případě, že tyto dodávky netvoří
předmět koncese. Žalobce nemá žádný přímý vztah s uživateli služeb PCO, není tudíž jasné z čeho
usuzuje, že koncesionář je pouze platebním místem. Žalovaný poukazuje na teoretický případ
s domovem pro seniory, kde by se koncepce prezentovaná žalobcem jevila jako absurdní.
Skutečnost, že žalobce smlouvu ukončil před jejím plněním jej odpovědnosti za spáchání přestupku
1) nezbavuje, jelikož přestupek byl dokonán již uzavřením smlouvy. Eurokonformní výklad
prezentovaný žalobcem je nelogický, zákonodárce stanovil pro zadavatele přísnější pravidla než ta
uvedená ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/23/EU, o udělování koncesí (dále jen
„koncesní směrnice“). Takový postup však není ojedinělý a zákonodárce tak činí, aniž by na toto
zpřísnění adresně upozorňoval v důvodové zprávě. Společenská škodlivost jednání žalobce
[přestupek 2)] není vysoká, avšak vysoká není ani typová škodlivost tohoto druhu přestupku.

5. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou. Nad rámec žalobních námitek doplňuje, že
obsah pojmu obrat nelze redefinovat pomocí smlouvy, obsah pojmu obrat je totiž definován
zákonem. Není pravdou, že by jedna služba bez druhé ztratila význam. Lze si představit situaci,
kdy uživatel koncese využívá služeb koncesionáře za účelem příjmu poplašných zpráv, které poté
vyhodnocují jeho zaměstnanci. Žalobce považuje násobné ukončení koncesní smlouvy a její
opětovné uzavření za polehčující okolnost, jelikož se snažil vejít vstříc požadavkům navrhovatele.
Definice v čl. 8 koncesní směrnice se uplatní také v případě koncesí malého rozsahu, jelikož
zákonodárce nevyužil možnosti odchýlení se od obecné definice platné pro nadlimitní koncese.
Platby za služby HZS je třeba považovat za poplatek, jelikož se jedná o platbu stanovenou
veřejnoprávním předpisem, která je vybírána v rámci výkonu působnosti hasičského záchranného
sboru.

III. Posouzení věci krajským soudem

6. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí předsedy
žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“), a řízení předcházející jeho vydání. Soud
vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75
odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1
s. ř. s.). Při rozhodování vycházel z obsahu správního spisu, nad jehož rámec nebylo potřeba
provádět dokazování.

7. Soud považuje za účelné nejprve krátce zrekapitulovat skutkový stav věci.

8. Žalobce je součástí Hasičského záchranného sboru České republiky (dále jen „HZS ČR“), proto se
podílí na zajišťování bezpečnosti České republiky plněním a organizováním úkolů požární ochrany
a dalších úkolů, v rozsahu a za podmínek stanovených právními předpisy. Jedná se zejména o zákon
č. 320/2015 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. V souladu s těmito předpisy poskytuje žalobce
majitelům budov na území hlavního města Prahy službu dálkového požárního dozoru k zajištění
pohotového zásahu hasičského sboru. Tato služba je technicky zajištěna tak, že v prostorách
uživatele služby je nainstalována elektrická požární signalizace (dále jen „EPS“). Tato signalizace je
dálkově propojena s PCO, který je umístěn v prostorách žalobce. Bezdrátové propojení EPS
s PCO je zajištěno pomocí zařízení dálkového přenosu (dále jen „ZDP“). V roce 2004 uzavřel

Shodu s prvopisem potvrzuje K. P.

4 č. j. 31 Af 58/2021

 žalobce s navrhovatelem smlouvu o podmínkách připojení zařízení elektrické požární signalizace
na operační středisko ze dne 28. 7. 2004. Tuto smlouvu žalobce na konci října 2018 vypověděl,
jelikož dle svých tvrzení považoval technický systém navrhovatele za zastaralý, navíc neměl žalobce
kontrolu nad počtem uživatelů připojených k PCO. Platnost původní smlouvy skončila dne 1. 11.
2021. Za účelem zajištění nepřetržitého poskytování služeb žalobce oslovil koncesionáře a
společnost AEC Novák, s. r. o., aby s nimi navázal jednání o nové smlouvě. Společnost AEC
Novák, s. r. o. však nabídku nepředložila, žalobce tak dále jednal pouze s koncesionářem.
Koncesionář za účelem odhadu předpokládané hodnoty koncese doložil kalkulaci
předpokládaných výnosů a odůvodnil, jak dospěl k předpokládanému počtu zákazníků
v jednotlivých letech. S ohledem na tyto podklady žalobce předpokládal, že hodnota koncese
nepřekročí 20 000 000 Kč, proto přistoupil dne 31. 1. 2019 k uzavření koncesní smlouvy
s koncesionářem. Předmětem této smlouvy byla spolupráce při poskytování služeb PCO a zajištění
přenosu signálů z objektů připojovaných na PCO za účelem zajišťování reakce výkonných složek
žalobce. V reakci na uzavření koncesní smlouvy podal navrhovatel návrh na uložení zákazu plnění
smlouvy, což mělo za následek zahájení řízení sp. zn. S0091/2019/VZ žalovaným. V průběhu
tohoto řízení žalobce koncesní smlouvu ze dne 31. 1. 2019 ukončil, řízení bylo proto zastaveno.
Následně žalovaný obvinil žalobce ze spáchání přestupků 1) a 2).

III.a) Zohlednění plateb za služby HZS při výpočtu předpokládané hodnoty koncese

9. Žalovaný do výpočtu předpokládané hodnoty koncese zahrnul také platby za služby HZS,
v důsledku čehož předpokládaná hodnota koncese přesáhla částku 20 000 000 Kč. Dle žalovaného
se tudíž nejedná o koncesi malého rozsahu ve smyslu § 178 ZZVZ a bylo nutné koncesi zadat
v koncesním nebo zadávacím řízení. Žalobce se proti zohlednění plateb za služby HZS ohradil
v žalobě.

10. Za předpokládanou hodnotu koncese se považuje celkový obrat dodavatele bez daně z přidané
hodnoty za dobu trvání koncese vyplývající z protiplnění za stavební práce a služby, jež jsou
předmětem koncese, jakož i za dodávky, jež s těmito stavebními pracemi a službami souvisejí (§ 175
odst. 1 ZZVZ). Předpokládaná hodnota koncese se tedy počítá z obratu koncesionáře z protiplnění
za služby nebo stavební práce, které jsou předmětem koncese. Pojem „obrat“ je definován v § 1d
odst. 2 zákona č. 263/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
účetnictví“), jako výše výnosů snížená o prodejní slevy. Naopak v § 4a odst. 1 zákona č. 235/2004,
o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, je obrat definován jako souhrn úplat bez
daně, které osobě povinné k dani náleží za uskutečněná plnění s místem plnění v tuzemsku, jde-li
o úplaty za zdanitelné plnění, plnění osvobozené od daně s nárokem na odpočet daně, nebo plnění
osvobozené od daně bez nároku na odpočet daně podle § 54 a 56a tohoto zákona, jestliže nejsou
doplňkovou činností uskutečňovanou příležitostně. Je tedy zřejmé, že pojem obrat může být
v kontextu různých zákonů definován částečně odlišně. V případě § 175 odst. 1 ZZVZ je nutné
obrat definovat s ohledem na účel toho ustanovení, kterým je stanovit předpokládanou hodnotu
veřejné zakázky tak, aby zadavatel zjistil, podle jakých ustanovení ZZVZ má postupovat, resp. zda
se jedná o koncesi malého rozsahu, která může být zadána mimo koncesní řízení. V tomto případě
je proto nutno za obrat koncesionáře považovat souhrn hodnot všech plnění, které koncesionář za
služby, jež jsou předmětem koncese, obdržel, a zároveň nezbytných nákladů na poskytnutí služeb,
které koncesionář nemusel vynaložit, protože je nesl přímo zadavatel. Aby bylo možné plnění nebo
náklad zohlednit v předpokládané hodnotě koncese, musí z nich mít koncesionář přímý
ekonomický prospěch. Do předpokládané hodnoty koncese se tak musí započítat také náklady,
které by za normálních okolností nutně musel vynaložit koncesionář, ale za účelem realizace
předmětu koncese je vynaložil zadavatel. Jedná se totiž o hodnotu, kterou tímto koncesionář ušetřil,
a má z ní ekonomický prospěch. Půjde však pouze o dodávky, služby nebo stavební práce, které
byly nezbytné k realizaci předmětu koncese a které zadavatel poskytl přímo koncesionáři. Současně
se do předpokládané hodnoty koncese nezapočítají ty platby, které od uživatelů koncese obdrží
zadavatel za vlastní služby, které poskytuje přímo uživatelům koncese.

Shodu s prvopisem potvrzuje K. P.

5 č. j. 31 Af 58/2021

11. Předpokládaná hodnota musí být stanovena metodou založenou na objektivních skutečnostech
a blíže vymezenou v zadávací dokumentaci (§ 175 odst. 3 ZZVZ). Zákon dále obsahuje
demonstrativní výčet položek, které mají být do předpokládané hodnoty zahrnuty, jedná se o:

a) hodnotu případných opcí v jakékoli formě včetně prodloužení doby trvání koncese,
b) příjem z plateb uhrazených uživateli předmětu koncese,

c) platby nebo finanční výhody v jakékoli formě poskytnuté zadavatelem nebo jiným orgánem
veřejné moci dodavateli, včetně náhrady za plnění závazku veřejné služby a veřejných investičních
dotací,

d) platby nebo hodnotu finanční výhody v jakékoli formě poskytnuté třetí stranou za plnění
koncese,

e) příjem z prodeje jakýchkoli aktiv, která jsou spojená s předmětem koncese,
f) hodnotu všech dodávek, služeb nebo stavebních prací, které dodavateli pro plnění koncese
poskytne zadavatel, nebo

g) ceny nebo platby účastníkům zadávacího řízení.

12. Všechny uvedené položky představují platbu, příjem nebo jinou hodnotu, kterou v rámci koncese
obdrží koncesionář od uživatelů koncese, zadavatele nebo třetích osob. Tyto jednotlivé položky
představují možné výnosy koncesionáře z předmětu koncese, ve svém souhrnu tak tyto výnosy
tvoří obrat koncesionáře z (veškerých) protiplnění za služby, jež jsou předmětem koncese. Soud se
tudíž ztotožnil s argumentací žalobce, že § 175 odst. 1 ZZVZ představuje jakousi „generální
klauzuli“ plnění, které je nutno zohlednit při výpočtu předpokládané hodnoty koncese. Platba, jež
odpovídá některé z položek uvedených v § 175 odst. 3 ZZVZ, musí být podřaditelná předně pod
obecnou definici v § 175 odst. 1 ZZVZ. Pokud tato platba netvoří obrat koncesionáře, nelze ji
zohlednit v odhadu předpokládané hodnoty koncese. Z § 175 ZZVZ totiž zjevně vyplývá, že
zákonodárce pro stanovení hodnoty koncese využil ekonomické kritérium spočívající v odhadu
hodnoty sumy výnosů, které koncesionáři budou z dané koncese plynout. Aby bylo možné
konkrétní platbu zohlednit ve výši předpokládané hodnoty koncese, musí z ní plynout koncesionáři
přímý ekonomický prospěch. Do hodnoty koncese je však nutno primárně zahrnout tento
ekonomický prospěch, nikoliv platbu jako takovou. Platba totiž sama o sobě nemusí mít přímou
vazbu na hodnotu prospěchu koncesionáře, tj. fakticky se nepromítá do reálné hodnoty koncese.

13. Žalovaný služby HZS v projednávaném případě podřadil pod § 175 odst. 3 písm. f) ZZVZ, a to
z důvodu, že se jedná o služby, které pro plnění koncese zadavatel poskytl koncesionáři. S tímto
hodnocením se soud neztotožnil, a to ze dvou důvodů. Zaprvé se v případě služeb HZS nejednalo
o plnění poskytnuté žalobcem koncesionáři. Zadruhé z plateb za tyto služby ani z těchto služeb
samotných neměl koncesionář žádný ekonomický prospěch, a proto nemohly být zahrnuty do
obratu koncesionáře.

14. Žalovaný v prvé řadě považuje služby HZS za plnění poskytnuté žalobcem koncesionáři. Dle
žalovaného je žalobce v této části de facto poddodavatelem koncesionáře. Žalobce namítá, že
koncesionář je oprávněn s uživateli koncese uzavírat smlouvy o plnění třetí osoby, kterou je
žalobce, současně koncesionář pouze vybírá pro žalobce platby za služby HZS.

15. Dle čl. I odst. 1 koncesní smlouvy se koncesionář zavázal vybudovat systém PCO pro připojení
EPS instalovaných v objektech na území hlavního města Prahy a poskytovat uživatelům koncese
po připojení jejich objektu do systému PCO služby provozu PCO. Žalobce měl přitom umožnit
koncesionáři brát užitky vyplývající z poskytování služeb PCO. Provozní riziko nesl koncesionář.
Dle čl. I odst. 2 koncesní smlouvy se koncesionář zavázal získávat potencionální zájemce
o poskytované činnosti. Dle čl. I odst. 3 koncesní smlouvy se koncesionář zavázal umožnit
uživatelům koncese připojení na PCO prostřednictvím koncesionáře, monitorovat systém EPS
a provádět vyhodnocení poruchových stavů, přičemž případný požární zásah měl provádět
žalobce. Dle čl. IV. byla smlouva uzavřena na 8 let s možností automatického prodloužení na další
2 roky, celkově tudíž na dobu 10 let. Dle čl. VI odst. 1 koncesní smlouvy měl koncesionář právo

Shodu s prvopisem potvrzuje K. P.

6 č. j. 31 Af 58/2021

uzavírat svým jménem smlouvy s uživateli koncese ohledně zapojení do systému PCO, žalobce měl
právo tyto dílčí smlouvy předem odsouhlasit. Strany sjednaly, že dílčí smlouvy budou obsahovat
ujednání o dvou platbách. Jedna platba měla představovat částku nákladů žalobce za plnění
smlouvy s uživateli, tedy protiplnění za zajišťování trvalé obsluhy PCO, za výjezdy HZS, za
připojení nového objektu s EPS a za změnu technických podmínek pro provedení EPS. Druhá
platba náležela koncesionáři jako protiplnění za služby provozu PCO. Dle čl. VI odst. 4 koncesní
smlouvy se koncesionář zavázal bezplatně obstarat přijetí plateb, které dle smlouvy náležely žalobci,
a tyto prostředky následně žalobci přeúčtovat.

16. Dle názoru krajského soudu na základě ustanovení koncesní smlouvy nelze dospět k závěru, že
žalobce fakticky představuje poddodavatele koncesionáře. Z koncesní smlouvy dostatečným
způsobem vyplývá, že předmětem koncese je zřízení a zajištění provozu PCO; ostatní služby HZS,
které budou uživatelům koncese poskytovány jsou pak poskytovány přímo žalobcem, nejsou tudíž
předmětem koncese. Takto odděleně jsou jednotlivé vztahy vyjádřeny nejen formálně, ale podle
názoru soudu je i materiálně povaha obou služeb oddělená. Vztah mezi žalobcem a koncesionářem
týkající se ostatních služeb HZS lze charakterizovat jako komisi dle § 2455 a násl. zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“).
Koncesionář totiž uzavírá smlouvy s uživateli koncese vlastním jménem, avšak na účet žalobce
(resp. v dané části na účet žalobce). O skutečnosti, že se jedná o zprostředkovatelský vztah, a
nikoliv o vztah poddodavatelský, svědčí také to, že žalobce má právo připojení nových uživatelů
schvalovat. Přílohou č. 2 koncesní smlouvy je navíc oprávnění koncesionáře uzavírat smluvní
vztahy a jednat s provozovateli systému EPS o napojení na PCO, jež mu bylo uděleno žalobcem.
Ze vzájemného uspořádání práv a povinností mezi žalobcem a koncesionářem tak dle soudu
vyplývá, že koncesionář i přímo žalobce poskytují uživatelům koncese každý samostatně dvě různé
služby. Koncesionář poskytuje službu provozu PCO a žalobce poskytuje služby HZS.

17. Soud nesouhlasí se závěrem žalovaného, že žalobce je de facto poddodavatelem koncesionáře, když
jsou služby HZS fakticky poskytovány žalobcem přímo uživatelům koncese. Při poskytování služeb
HZS žalobce podle názoru soudu ani formálně ani materiálně nevystupuje jménem koncesionáře,
nýbrž jménem vlastním. Nejedná se o poddodávku, tj. dodávku žalobce ve prospěch koncesionáře,
nýbrž dodávku žalobce přímo ve prospěch uživatelů koncese, která je formálně i materiálně od
předmětu koncese oddělena. Koncesionář za služby HZS vybírá platby v zastoupení žalobce (ať
už přímém či nepřímém) a v jeho prospěch. Představuje toliko platební místo a výsledným
beneficientem plateb za služby HZS je vždy žalobce. Jelikož koncesionář nemá z těchto plateb
žádný ekonomický prospěch nelze je započítat do obratu za protiplnění za služby, jež jsou
předmětem koncese. Předmět koncese totiž představuje provozování PCO, a nikoliv poskytování
služeb HZS. Argumentace žalovaného, že žalobce nemá s konkrétními uživateli koncese uzavřenou
vlastní smlouvu, není důvodná. Koncesní smlouva totiž vztah mezi žalobcem a koncesionářem
nastavuje tím způsobem, že koncesionář je oprávněn žalobce zavázat k poskytování služeb HZS
ve smyslu smlouvy o plnění třetí osoby dle § 1769 občanského zákoníku. V této části tedy jedná
koncesionář na účet žalobce. Ten pak plní svůj závazek uživatelům koncese, nikoliv koncesionáři.

18. O tom, že žalobce není poddodavatelem koncesionáře svědčí také skutečnost, že služby HZS může
ze zákona poskytovat pouze žalobce a jiné hasičské záchranné sbory. Soud se ztotožnil
s argumentací žalobce, že § 97 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších
předpisů, umožňuje služby dálkového požárního dozoru včetně případných výjezdů na místo
hlášeného požáru poskytovat pouze hasičským záchranným sborům. Dle názoru soudu toto
výlučné zmocnění hasičských záchranných sborů vyplývá přímo ze zákona, neprováděl proto důkaz
technickou normou ČSN 73 0875 pro nadbytečnost. Nelze tak uvažovat o situaci, kdy by žalobce
mohl tyto služby dodávat koncesionáři tak, aby je poté on vlastním jménem a na vlastní
odpovědnost poskytoval uživatelům koncese.

19. Na základě této argumentace dospěl krajský soud k dílčímu závěru, že žalovaný nesprávným
způsobem kvalifikoval skutkový stav, když považoval vztah mezi žalobcem a koncesionářem při

Shodu s prvopisem potvrzuje K. P.

7 č. j. 31 Af 58/2021

 poskytování služeb HZS za vztah de facto poddodavatelský, a z tohoto důvodu započítal platby za
služby HZS do předpokládané hodnoty koncese. Takové hodnocení totiž nemá oporu v koncesní
smlouvě, ani v materiální povaze jednotlivých závazků.

20. Zároveň má soud za to, že žalovaný svým výkladem nepřípustně rozšířil kategorii uvedenou
v § 175 odst. 3 písm. f) ZZVZ o platby, které nemohou být započítány do hodnoty koncese, neboť
nesplňují obecnou definici uvedenou v § 175 odst. 1 ZZVZ. Do předpokládané hodnoty veřejné
zakázky lze totiž započítat pouze ty platby, ze kterých přímo profituje koncesionář. Pouze
v takovém případě totiž mohou být takové platby součástí obratu koncesionáře ve smyslu § 175
odst. 1 ZZVZ. Ustanovení § 175 odst. 3 písm. f) ZZVZ tak míří na situace, kdy zadavatel poskytne
přímo koncesionáři dodávky, služby nebo stavební práce, které jsou k realizaci koncese nezbytné.
V takovém případě totiž zadavatel nese náklady spojené s realizací koncese, které má zpravidla nést
koncesionář. Koncesionář tyto náklady vynaložit nemusí a z ušetřených prostředků má ekonomický
prospěch. Z tohoto důvodu je na místě také náklady vynaložené zadavatelem přímo na realizaci
koncese započítat do předpokládané hodnoty koncese (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské
unie ze dne 10. 11. 2022, ve věci C-486/21, SHAREENGO najem in zakup vozil d.o.o., dostupný
na https://curia.europa.eu/).

21. I přesto, že § 175 odst. 3 písm. f) ZZVZ říká, že do předpokládané hodnoty koncese mají být
započítány náklady zadavatele, které poskytl koncesionáři „pro plnění koncese“, je toto ustanovení
nutno interpretovat tím způsobem, že se musí jednat o náklady nezbytné pro realizaci koncese,
které by jinak musel vynaložit koncesionář. Tento výklad podporuje § 22 ZZVZ, který představuje
analogické pravidlo pro započítání nákladů zadavatele v případě veřejné zakázky na stavební práce.
V tomto případě zákon výslovně uvádí, že se mají započítat pouze ty náklady, které jsou pro
realizaci stavebních prací nezbytné. Uvedený závěr podporuje také eurokonformní výklad § 175
odst. 3 písm. f) ZZVZ. Dle čl. 8 odst. 3 písm. f) koncesní směrnice, který je předlohou daného
ustanovení zákona o zadávání veřejných zakázek, se do předpokládané hodnoty koncese započítají
pouze služby poskytnuté zadavatelem, které byly nezbytné k poskytnutí služeb, jež jsou předmětem
koncese. Soud se přitom neztotožnil s argumentací žalovaného, že se zákonodárce cíleně odklonil
od úpravy v koncesní směrnici a stanovil pro zadavatele přísnější podmínky. Z důvodové zprávy
k ZZVZ neplyne, že by měl zákonodárce úmysl přijmout takovou právní úpravu, jak tvrdí žalovaný.
Je sice pravdou, že drobné odchylky od úpravy uvedené ve směrnici nemusí být vždy reflektovány
v důvodové zprávě, v tomto případě by nicméně výklad nabízený žalovaným zcela narušil způsob
výpočtu předpokládané hodnoty koncese, jelikož by musely být zohledněny také platby, které by
nespadaly do obratu koncesionáře ve smyslu § 175 odst. 1 ZZVZ. Nelze racionálně předpokládat,
že by zákonodárce takto výrazný záměrný odklon od úpravy v koncesní směrnici nezdůvodnil
v důvodové zprávě k ZZVZ.