8 As 229/2023-34
[OBRÁZEK]
|
|
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Martiny Küchlerové a Petra Mikeše v právní věci žalobkyně: online-dily.cz s. r. o., se sídlem Borská 3040/47a, Plzeň, zast. Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem Dvořákova 44/38, Plzeň, proti žalované: Česká obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 796/44, Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 9. 2022, čj. ČOI 119282/22/O100/Be/Št, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2023, čj. 77 A 59/2022-74,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[2] Česká obchodní inspekce, Inspektorát Plzeňského a Karlovarského kraje, rozhodnutím ze dne 29. 6. 2022, čj. ČOI 59885/22/2200, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 8. 2022, čj. ČOI 99247/22/2200, uložila žalobkyni ochranné opatření podle § 18 odst. 3 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky (dále jen „ZTPV“), spočívající v zákazu distribuce ručního nůžkového zvedáku ŠKODA kód 5J0011031 (dále jen „zvedák“). Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně odvolala. Žalovaná rozhodnutí správního orgánu I. stupně v záhlaví uvedeným rozhodnutím částečně změnila, a to v odkazech na zákonná ustanovení. Ve zbytku jej potvrdila.
[3] Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně u Krajského soudu v Plzni žalobu, kterou tento soud rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Krajský soud shrnul, že zvedák byl testován, zda splňuje technické požadavky stanovené normou ČSN EN 1494+A1:2010 v rozsahu přílohy B bodu b. 1.1. písmene g), tedy požadavky testu na statické přetížení, a písmene h), tedy požadavky testu na dynamické přetížení. Při zkoušce na dynamické přetížení na 125 % došlo k nevratné deformaci zvedáku.
[4] Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalované je přezkoumatelné a že zvedák spadá pod definici § 12 odst. 1 písm. a) ZTPV a pod definici v § 2 písm. a) bodu 5 nařízení vlády č. 176/2008 Sb., o technických požadavcích na výrobky (dále jen „nařízení vlády č. 176/2008 Sb.“). Tyto předpisy jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2006/42/ES o strojních zařízeních a o změně směrnice 95/16/ES (dále jen „směrnice 2006/42/ES“). Harmonizovaná norma ČSN EN 1494+A1:2010 je na tuto právní úpravu navázána jakožto technická specifikace, která podle § 4 odst. 1 ZTPV není obecně závazná. Krajský soud zdůraznil, že zvedák byl označen symbolem o evropské shodě CE a jeho výrobce k němu dodával prohlášení o shodě, ve kterém je uvedeno, že tento zvedák „splňuje všechna příslušná ustanovení Směrnice č. 2006/42/ES“.
[5] Krajský soud neshledal, že by měla být použita vylučující klauzule v bodě 1 písm. e) normy ČSN EN 1494+A1:2010. Uvedl, že pokud by byl zvedák originálním náhradním dílem (jeden z důvodů aplikace vylučující klauzule technické normy), podléhal by homologaci společně s příslušným automobilem, pro který byl určen, a to na základě postupu vymezeného na evropské úrovni nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 2018/858 o schvalování motorových vozidel a jejich přípojných vozidel, jakož i systémů, konstrukčních částí a samostatných technických celků určených pro tato vozidla a o dozoru nad trhem s nimi, o změně nařízení (ES) č. 715/2007 a č. 595/2009 a o zrušení směrnice 2007/46/ES (dále jen „nařízení č. 2018/858“). uvedl, že před ním ani před správními orgány žalobkyně netvrdila, že byl zvedák homologován společně s vozidlem.
[6] V neposlední řadě se krajský soud odmítl věcně zabývat námitkou žalobkyně ohledně systému a průběhu zkoušky, které byl zvedák podroben. Námitku považoval za opožděnou, neboť byla vznesena až u jednání krajského soudu. Šlo o námitku novou, která nerozváděla dosud vznesené žalobní body.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[7] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) v první kasační námitce brojí proti tomu, že se krajský soud nezabýval její námitkou vznesenou u ústního jednání ohledně systému a průběhu zkoušky zvedáku. Stěžovatelka tvrdí, že šlo o argumentační rozšíření již v žalobě uplatněných tvrzení. Existují-li speciální normy, které upravují výlučně průběhy různých zkoušek a testů pro jednotlivé typy výrobků, pak je zřejmé, že při použití špatné normy došlo i k použití fakticky špatného postupu samotné zkoušky. Námitka použití nesprávné normy určující průběh testu při testování daného výrobku je tak spojenou nádobou s argumentem nesprávného průběhu testu.
[8] Krajský soud se nesprávně spokojil s tím, že zvedák odpovídá obecné definici vymezující působnost normy. Existenci vylučující klauzule v bodu 1 písm. e) normy ČSN EN 1494+A1:2010 však dle slov stěžovatelky krajský soud pomíjí. Přitom ale uvedl, že jde o příslušenství použitelné pouze ke dvěma konkrétním typům vozu ŠKODA Fabia a seznal, že jde o zvedák sloužící jako pomocný prostředek při závadách. Pak ale měl přisvědčit žalobní argumentaci stěžovatelky, že zvedák je specificky konstruován a použitelný jen pro dva dané typy vozidel, a proto nemůže podléhat testování dle normy ČSN EN 1494+A1:2010.
[9] Stěžovatelka nesouhlasí se závěry krajského soudu, že rozlišujícím kritériem pro aplikaci vylučovací klauzule je homologace. Toto kritérium není v žádném z krajským soudem uvedených právních předpisů, norem ČSN či směrnic Evropské unie zmíněno. Krajský soud si také vnitřně odporuje, jestliže odmítá ve vztahu k určité pasáži bodu 1 normy ČSN EN 1494+A1:2010 (tedy té s výlukou pro originální náhradní díly) aplikaci interpretační zásady lex specialis derogat legi generali. Zároveň oproti tomu však akceptuje postup správního orgánu, který na posuzovaný zvedák použil bod 1 normy ČSN EN 1494+A1:2010 (její obecné definiční části). Stěžovatelka dále uvádí, že krajský soud na str. 11 svého rozsudku chybně konstatuje, že každý zvedák, který je originálním náhradním dílem, je rovněž prostým zvedákem, a proto je na něj norma použitelná. Pokud by takový výklad byl správný, pak by krajský soud výjimky v bodě 1 písm. a) – e) normy ČSN EN 1494+A1:2010 učinil zcela obsoletními.
[10] Žalovaná uvádí, že ve shodě s krajským soudem považuje námitku zpochybňující relevanci testování (průběhu a způsobu) při dynamickém přetížení za opožděnou. Neobstojí ani výtka stěžovatelky, že krajský soud ignoroval existenci klauzule vylučující z předmětu normy ČSN EN 1494+A1:2010 v bodě 1 písm. e) originální náhradní díly k automobilům, a tedy i posuzovaný zvedák. Krajský soud se dotyčnou klauzulí zabýval na několika místech svého rozsudku. Soud ve shodě se žalovanou odmítl k vylučujícímu ustanovení přistupovat jako k ustanovení s právní silou zákona a předřadit ji tedy na základě stěžovatelkou zmiňovaného interpretačního pravidla lex specialis derogat legi generali všemu ostatnímu, co je v dané věci významné pro zákonnost a opodstatněnost vydaného ochranného opatření.
[11] Žalovaná dále uvádí, že krajský soud s normou ČSN EN 1494+A1:2010 správně pracoval jako s normou technickou, která není právně závazná. Krajský soud považoval za nesporné, že zvedák je pomocným prostředkem při závadách a z jeho značení dovodil jeho přiřazení ke konkrétnímu typu automobilu jako náhradní díl. Status náhradního dílu posuzovanému zvedáku nepřiznal pro nedostatek důkazů, jakož i s ohledem na tvrzení o jeho homologaci v odlišném právním režimu. Žalovaná rovněž nesdílí závěr stěžovatelky, že by výklad krajského soudu učinil z vylučující klauzule obsoletní ustanovení. V daném ustanovení je řada výjimek, které s projednávanou věcí vůbec nesouvisí [bod 1 písm. a) – d) normy ČSN EN 1494+A1:2010]. Smysl výjimky v bodě 1 písm. e) normy ČSN EN 1494+A1:2010 krajský soud vysvětlil odkazem na souběžný právní režim homologace určitých zvedáků spolu s automobilem.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkami směřující k nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Teprve dospěje-li kasační soud k závěru, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, může se zabývat dalšími stížnostními námitkami (rozsudek NSS ze dne 8. 3. 2005, čj. 3 As 6/2004-105, č. 617/2005 Sb. NSS).
[14] Nejprve se zabýval námitkou, že krajský soud pominul existenci vylučující klauzule v bodě 1 písm. e) normy ČSN EN 1494+A1:2010 a držel se pouze definice v obecném úvodu uvedeného bodu s tím, že norma tak na posuzovaný zvedák dopadá. Pokud krajský soud seznal, že zvedák je příslušenstvím použitelným pouze ke dvěma konkrétním typům vozidel a slouží jako pomocný prostředek při závadách, pak podle stěžovatelky měl krajský soud dát za pravdu jí. Stěžovatelka totiž spatřuje rozpor v argumentaci krajského soudu, který na jedné straně zvedák považuje za příslušenství použitelné pouze ke dvěma konkrétním typům vozidel a sloužící jako pomocný prostředek při závadách, a na straně druhé odmítá, že by spadal do vylučující klauzule v bodě 1 písm. e) normy ČSN EN 1494+A1:2010.
[15] Nejvyšší správní soud se tak zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku, která měla spočívat v jeho nesrozumitelnosti. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost také rozsudek, jehož důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (rozsudek NSS ze 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb. NSS).
[16] Krajský soud se možností aplikace vylučující klauzule zabýval velmi podrobně, a to zejména v bodech [51] a [52] svého rozsudku. Nejprve zdůraznil, že samotný zvedák je označen symbolem o evropské shodě CE a jeho výrobcem k němu bylo dodáno prohlášení o shodě. V tomto prohlášení se uvádí, že zvedák „splňuje všechna příslušná ustanovení Směrnice č. 2006/42/ES.“ Uvedená směrnice je, do českého právního řádu provedena nařízením vlády č. 176/2008 Sb. a zvedák odpovídá ustanovení § 2 písm. a) bodu 5, který definuje strojní zařízení coby soubor sestavený z částí nebo součástí, z nichž alespoň jedna je pohyblivá, vzájemně spojených za účelem zvedání břemen a jejichž jediným zdrojem energie je přímo vynaložená lidská síla. Posuzovaný zvedák je rovněž stanoveným výrobkem ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) ZTPV a z toho rovněž plyne, že je na něj aplikovatelné nařízení vlády č. 176/2008 Sb. Podle krajského soudu tedy při uvedení na trh musí splňovat technické požadavky (§ 13 odst. 1 ZTPV), které jsou stanoveny právě v citovaném nařízení vlády č. 176/2008 Sb.; mezi nimi i požadavek na odolnost proti destrukci a mechanickou odolnost, jak jsou stanoveny v čl. 1.3.2 a 4.1.2.3 přílohy č. 1 k nařízení vlády č. 176/2008 Sb.
[17] Dále se krajský soud zabýval obsahem vylučující klauzule ve vztahu k posuzovanému zvedáku. Uvedl, že podle bodu 1 písm. e) normy ČSN EN 1494+A1:2010 platí, že tato norma se nevztahuje na zvedáky, které jsou dodány jako příslušenství silničních vozidel a které slouží jako pomocný prostředek při závadách (včetně dodávky originálních dílů). Krajský soud zmínil, že zdánlivě by mohlo argumentaci stěžovatelky nasvědčovat to, že daný zvedák byl označen jako „VW AG Škoda Fabia (2012→), z čehož je patrné, že jde o náhradní díl ke konkrétnímu typu automobilu. Zároveň však dospěl k závěru, že pro aplikaci vylučující klauzule není v projednávané věci prostor. Pokud by byl daný zvedák skutečně originálním náhradním dílem, pak by podléhal homologaci společně s příslušným automobilem, pro který je určen, a to na základě postupu vymezeného na evropské úrovni nařízením č. 2018/858 (do českého právního řádu tehdy transponovaného mj. prostřednictvím vyhlášky č. 153/2023 Sb.). Uvedené je podle krajského soudu důvodem, proč tuto vylučující klauzuli norma ČSN EN 1494+A1:2010 obsahuje. Uvedená norma ČSN tedy předvídá, že bude existovat množina zvedáků, které budou její regulaci podřízeny, a jiná množina zvedáků, které její regulaci podřízeny nebudou. Rozlišujícím kritériem tu je homologace v rámci homologace celého vozidla. Takové zvedáky, které byly homologovány se samotným vozidlem, se z regulace této normy prostřednictvím jejího bodu 1 písm. e) vymykají proto, že již byly schváleny jiným způsobem.
[18] Námitka stěžovatelky, ve které namítala, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, není s ohledem na výše uvedené důvodná. Stěžovatelka vytrhává z odůvodnění rozsudku krajského soudu dílčí argumentaci, kterou je však nutno posuzovat v kontextu jeho argumentace jako celku.
[19] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda krajský soud správně vyhodnotil tvrzení uplatněná stěžovatelkou u ústního jednání stran systému a průběhu zkoušky zvedáku jako další (nový) žalobní bod, který však byl s ohledem na § 71 odst. 2 s. ř. s. uplatněn opožděně.
[20] Žaloba stěžovatelky stála na dvou žalobních bodech, které spolu však úzce souvisely. Namítala, že se žalovaná vůbec nevypořádala s tím, že zvedák má spadat pod vylučující klauzuli normy ČSN EN 1494+A1:2010. Dále namítala nezákonnost rozhodnutí žalované, protože zkouška zvedáku byla provedena podle normy, která na tento typ zvedáku nedopadá, neboť zvedák spadá pod vylučující klauzuli normy. U jednání krajského soudu začala sporovat způsob proběhlé zkoušky zvedáku. Způsob zkoušky, které byl zvedák podroben, odpovídá univerzálnímu zvedáku, ačkoli posuzovaný zvedák je určený k výměně kola u konkrétního automobilu. Tomu odpovídá i jeho specifická konstrukce a způsob, kterým je používán. Má být použit na konkrétním místě konkrétního typu vozidla, zvedat jej pod konkrétním úhlem. Nemá se jednat o svislý zdvih. Právě s ohledem na to je speciálně konstruován.
[21] Dle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka u jednání krajského soudu ve skutečnosti jiným způsobem namítala totéž, tedy skutečnost, že norma ČSN EN 1494+A1:2010 je nevhodná (nesprávná) pro testování posuzovaného zvedáku. Jde tedy o námitku, která svou podstatou směřuje ke stejnému závěru, tedy k nesprávnosti použití normy ČSN EN 1494+A1:2010. Nadto již v žalobě stěžovatelka argumentovala tím, že zvedák nelze použít pro zvedání jakéhokoli vozu či jiného břemene. Této argumentace si byl krajský soud vědom, neboť ji sám rekapituloval v bodě [3] svého rozsudku. Při ústním jednání stěžovatelka tuto argumentaci doplnila o vysvětlení toho, proč má být zvedák používán pouze u konkrétního typu automobilu (má být umístěn na konkrétním místě automobilu a ten zvedat pod konkrétním úhlem a nikoli svislým zdvihem).
[22] Uvedené argumentační rozhojnění nemění nic na podstatě v žalobě vzneseného žalobního bodu a ani původní žalobní bod nepřetváří tak, že by poukazoval na jiný aspekt nezákonnosti rozhodnutí žalované či vady řízení (k tomu srov. T. Kocourek In KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 571.).
[23] Nejvyšší správní soud proto nesdílí závěr krajského soudu, ze kterého plyne, že argumentace uplatněná u jednání soudu je novým žalobním bodem, nýbrž dává za pravdu stěžovatelce, že jde o tvrzení související s tím, co již uváděla v žalobě. Úvaha krajského soudu o opožděnosti námitky je nezákonná, není však důvod proto jeho rozsudek rušit. Důvodem je právě to, že fakticky nešlo o samostatný žalobní bod, ale o součást argumentace, že rozhodnutí je nezákonné, protože žalovaná vycházela nesprávně z toho, že zvedák má splňovat normu ČSN EN 1494+A1:2010. S tímto žalobním bodem se krajský soud řádně vypořádal, přičemž argumentace, kterou odmítl vypořádat jako opožděný žalobní bod, na jeho závěry nemohla mít žádný vliv.
[24] Ve vztahu ke kasačním námitkám, které jsou shrnuty v bodě [9] tohoto rozsudku, Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud svou argumentaci vystavěl mimo jiné na tom, že posuzovaný zvedák spadá pod úpravu posuzování shody obsaženou ve směrnici č. 2006/42/ES, tedy ZTPV a nařízení vlády č. 176/2008 Sb., již z toho důvodu, že zvedák byl v režimu těchto předpisů označen označením shody CE a bylo k němu vydáno ES prohlášení o shodě. Argumentací popsanou v bodě [9] tohoto rozsudku stěžovatelka míří do úvah krajského soudu, které se týkaly toho, že by zvedák pod dané normy spadal bez ohledu na označení CE a vydané prohlášení o shodě. Tyto úvahy tak jsou na prvním nosném závěru nezávislé.
[25] V této souvislosti je plně aplikovatelný závěr plynoucí z judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž tento soud není povinen vypořádat se s každou jednotlivou námitkou uvedenou v kasační stížnosti, pokud rozhodnutí krajského soudu obstojí i pouze na důvodech, které stěžovatel v kasační stížnosti nenapadá (rozsudek ze dne 9. 6. 2016, čj. 9 Azs 84/2016-22). Kasační stížnost tedy nemůže být důvodná, neboť důvod podřazení zvedáku pod směrnici č. 2006/42/ES (s ohledem na jeho označení a to, že od výrobce disponuje prohlášením o shodě) obstojí sám o sobě.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Kasační stížnost proto podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[27] Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 17. prosince 2024
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu