[OBRÁZEK]

 

ČESKÁ REPUBLIKA

Rozsudek

jménem republiky

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové LL.M. a Mgr. Zdeňka Macháčka ve věci

 

žalobkyně:     RESEC, s. r. o.

 sídlem Jindřichovice pod Smrkem čp. 33

           zastoupená Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem advokátní kanceláře Doucha Šikola                     

           advokáti s. r. o.

 sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1

 

proti

 

žalované:    Státní energetická inspekce

 sídlem Gorazdova 24, Praha 2

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 7. 2024, č. j. SEI-10393/2024/90.221

 

takto:

 

  1. Rozhodnutí Státní energetické inspekce ze dne 4. 7. 2024, č. j. SEI-10393/2024/90.221, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
  2. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám Mgr. Luďka Šikoly, advokáta, na náhradě nákladů řízení částku ve výši 23 310 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

 

 

 

Odůvodnění:

  1. Předmět řízení
  1. Žalobkyně vyrábí energii ze slunečního záření ve fotovoltaické elektrárně (dále jen „FVE“) v Jindřichovicích pod Smrkem. Podle protokolu o kontrole ze dne 30. 5. 2023 byla FVE uvedena do provozu v roce 2010, kdy dne 7. 1. 2010 nabylo právní moci rozhodnutí o udělení licence a FVE byla připojena k distribuční soustavě.
  2. Územní inspektorát pro Liberecký a Ústecký kraj Státní energetické inspekce (dále jen „inspektorát“) v rozhodnutí ze dne 30. 10. 2023, SEI-24363/2023/54.102, shledal, že žalobkyně v letech 2013 až březen 2018 neoprávněně čerpala podporu podle § 51 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „POZE“), ve znění pozdějších předpisů. Neoprávněné čerpání podpory mělo spočívat v nesprávné výši podpory, neboť žalobkyně fakturovala výkupní cenu pro podporovaný zdroj energie v kategorii výroben elektřiny využívajících sluneční záření uvedených do provozu v roce 2009, ačkoli FVE uvedla do provozu v roce 2010. Celkovou výši neoprávněné podpory vypočetl inspektorát na částku 1 299 033,58 Kč.
  3. Žalovaná shora označeným rozhodnutím změnila prvoinstanční rozhodnutí kvůli uplynutí promlčecí doby za období roku 2013 tak, že její výši stanovila na částku 1 193 453,19 Kč. Podle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb. a § 6 odst. 1 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, žalovaná žalobkyni uložila povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
  4. Žalovaná vyšla z toho, že žalobkyně FVE uvedla do provozu až v roce 2010. Dopustila se tak neoprávněného čerpání podpory elektřiny, neboť uplatňovala jednotkovou výkupní cenu pro zdroj uvedený do provozu v roce 2009, ačkoli měla uplatňovat jednotkovou výkupní cenu pro zdroj instalovaný v období roku 2010. Žalovaná odmítla námitky týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí inspektorátu i jako námitky týkající se nedostatků při zahájení správního řízení. Jako nedůvodné vyhodnotila námitky, že solární odvod se považuje za solární daň, pro kterou uplynula 3letá prekluzivní lhůta podle § 148 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Uvedla, že výrobci se při výpočtu neoprávněně čerpané podpory daň nedoměřuje, vůči žalobkyni se odvod neřešil. Neoprávněně čerpanou podporu stanovila jako rozdíl mezi plněním, které bylo žalobkyni ve skutečnosti jako výrobci na účet poukázáno, a plněním, které by při správném uplatnění zákonných předpisů mělo být vyplaceno. Odvod vyrobené elektřiny je stržen a odveden přímo povinně vykupujícím, na účet žalobkyně jako příjemce podpory tak byla připsána částka bez tohoto odvodu, nelze se proto odvolávat na prekluzivní lhůty týkající se daně. Žalovaná také odmítla námitky týkající se nesprávného zahrnutí daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) do neoprávněně čerpané podpory. Odkázala na § 2 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, a judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), konkrétně rozsudek ze dne 25. 2. 2004, č. j. 6 A 5/2000-56. Žalovaná při výpočtu výše neoprávněné čerpané podpory korigovala výpočty inspektorátu, vycházela z údajů OTE a předložených faktur. Popsala způsob stanovení výše neoprávněně čerpané podpory. Výsledkem je částka, která měla být žalobkyni vyplacena, rozdíl vyplacených částek a částek, které měly být žalobkyni vyplaceny, je neoprávněně čerpaná podpora. Protože rok 2013 byl prekludován, ve vztahu k němu uplynula lhůta dle § 51 odst. 4 POZE, žalovaná změnila výši neoprávněně čerpané podpory.
  1. Žaloba
  1. Žalobkyně napadla způsob, jakým byla vyčíslena výše neoprávněně čerpané podpory. Žalovaná do výpočtu nesprávně zahrnula i složky, které nejsou neoprávněně čerpanou podporou, ale daní, přičemž pro tyto složky uplynula prekluzivní lhůta podle daňového řádu. Výpočet měl být stanoven jako rozdíl mezi součinem množství vyrobené elektřiny a výkupní cenou pro výrobny uvedené do provozu v roce 2009 a součinem množství vyrobené elektřiny a výkupní cenou pro výrobny uveden do provozu v roce 2010.
  2. Podle žalobkyně žalovaná do výpočtu nesprávně zahrnula DPH, vyšla z nesprávného předpokladu, že žalobkyně do ledna 2016 nebyla plátcem DPH. Žalobkyně ale byla plátcem DPH od roku 2003, od ledna 2016 došlo pouze ke změně v uplatnění režimu přenesení daňové povinnosti podle § 92a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
  3. Další pochybení žalobkyně spatřovala v tom, že do výpočtu byl započten i odvod elektřiny ze slunečního záření. Tento je odvod daní, proto se na něj uplatní prekluzivní lhůta 3 let podle § 148 odst. 1 daňového řádu, nikoliv prekluzivní lhůta 10 let dle § 51 odst. 4 POZE. Žalobkyně nezpochybnila, že odvod je svou povahou srážkovou daní, zatěžuje ale poplatníka, kterým je výrobce elektřiny ve FVE dle § 15 odst. 1 POZE. Prekluzivní lhůta pro stanovení solárního odvodu počala plynout dne 26. 4. 2018 a uplynula tedy dne 26. 4. 2021.
  4. V dalším žalobním bodu žalobkyně namítla, že povinnost nahradit náklady řízení jí byla uložena s odkazem na § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, ačkoli nebyla uznána vinnou za přestupek.
  5. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhovala, aby soud zrušil rozhodnutí žalované i prvoinstanční rozhodnutí inspektorátu a věc vrátil k dalšímu řízení a žalované uložil nahradit žalobkyni náklady
    řízení.
  1. Vyjádření žalované
  1. Žalovaná plně odkázala na napadené rozhodnutí, v němž se s námitkami žalobkyně vypořádala. Připustila, že nesprávně odkázala na zákon o odpovědnosti za přestupky. Současně ovšem odkázala na § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., je tedy jasné, podle kterého právního předpisu byla žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení uložena.
  2. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl, náhradu nákladů řízení nepožadovala.
  1. Doplnění žaloby a replika
  1. V doplnění žaloby ze dne 9. 9. 2024 žalobkyně zopakovala, že byla nesprávně aplikována judikatura správních soudů, která se vztahovala k pokutě podle § 17 odst. 1 písm. a) zákona o cenách. Zopakovala, že je plátcem DPH od 12. 3. 2003, s účinností od 1. 2. 2016 došlo pouze k zařazení činnosti do režimu přenesené daňové povinnosti. Žalovaná při výpočtu neoprávněně čerpané podpory postupovala tak, že žalobkyně by musela do státního rozpočtu uhradit částku, kterou již jednou uhradila, a to jako plátce DPH.
  2. Dále žalobkyně namítala, že řízení o neoprávněně čerpané podpoře bylo zavedeno s účinností od 1. 1. 2022. Je tedy otázkou, zda je možné rozhodovat i o neoprávněně čerpané podpoře za období před tímto datem, neboť se jedná o nepřípustnou retroaktivitu, kdy nová právní úprava výrazně mění podmínky, kdy lze rozhodovat o neoprávněném čerpání podpory. Výrobci, kteří potenciálně neoprávněně čerpali podporu, neměli možnost tyto podmínky znát. Nelze uplatnit argument, že právní úprava neoprávněně čerpané podpory nemá povahu správního trestání, neboť žalobkyni by byla stanovena povinnost odvést do státního rozpočtu již odvedené částky.
  3. Žalobkyně připustila, že se dopustila numerické chyby při výpočtu množství vyrobené elektřiny pro rok 2014. Ohradila se však proti argumentaci žalované týkající se výroku o nákladech řízení. Ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 stanovilo paušální částku nákladů správního řízení, které účastník vyvolal porušením své povinnosti, provádí tak § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Řízení, ve kterém žalobkyni byla uložena povinnost uhradit neoprávněně čerpanou podporu, však není řízením o porušení právní povinnosti.
  4. Zopakovala, že právní úprava neoprávněně čerpané podpory je na hraně ústavnosti, neboť se rozhoduje zpětně do období 10 let, v němž došlo k neoprávněně čerpané podpoře. Kromě retroaktivního působení vyvolává právní úprava pochybnosti ohledně ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví. V letech, kdy čerpala podporu, podala daňové přiznání, v němž podporu zahrnula do příjmové stránky a odvedla daň z příjmů. Vzhledem k uplynutí lhůty pro podání opravného daňového přiznání již nemá možnost takto odvedenou daň získat zpět. Nastává tak situace, že by musela odvést daň z příjmu, který musí následně vrátit do státního rozpočtu, ovšem bez možnosti vrácení již odvedené daně zpět.
  5. V podání ze dne 15. 10. 2024 žalobkyně k žalobnímu bodu, v němž namítala zavedení řízení o neoprávněně čerpané podpoře až účinností od 1. 1. 2022, doplnila, že NSS rozsudkem ze dne 26. 9. 2024, č. j. 10 As 158/2024-45, potvrdil rozsudek zdejšího krajského soudu ze dne 26. 6. 2024, č. j. 59 Af 2/2024-131, a souhlasil se se závěrem krajského soudu, že aplikace § 51 odst. 1 POZE na neoprávněně čerpanou podporu v obdobích předcházejícím tomuto datu představuje nepřípustnou pravou retroaktivitou, neboť zpětně mění následky právního vztahu nastalé přede dnem účinnosti právního předpisu. Protože se jedná o takřka identický případ, lze závěry obou rozsudků přenést na rozhodovanou věc.

V. Ústní jednání

  1. Dne 30. 10. 2024 proběhlo ve věci jednání, při němž žalobkyně i žalovaná setrvaly na své právní argumentaci. Žalobkyně se zejména soustředila na otázku nepřípustné pravé retroaktivity a judikaturu správních soudů vztahující se k této otázce. Soud nedoplňoval dokazování navrhované žalobkyní, protože obsahem správního spisu se ve správním soudnictví dokazování neprovádí, a pokud jde cenová rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, jde o podzákonné právní předpisy, jejichž obsah není sporný. Protože závěry rozsudku NSS ze dne 26. 9. 2024, č. j. 10 As 158/2024-45, a zdejšího krajského soudu ze dne 26. 6. 2024, č. j. 59 Af 2/2024-131, byly oběma stranám známy, neprováděl soud dokazování ani touto judikaturou, která je nadto veřejně přístupná na
    www.nssoud.cz.

VI. Posouzení věci krajským soudem

  1. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, v řízení podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s., a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
  2. Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí, jímž bylo žalobkyni jakožto výrobci elektřiny rozhodnuto podle § 51 odst. 1 POZE o neoprávněném čerpání podpory a stanovena její výše za období let 2014 (po změně prvostupňového rozhodnutí) až března 2018.
  3. Za stěžejní považuje soud námitku nepřípustné retroaktivity a zodpovězení otázky, zda je možné rozhodnout o neoprávněném čerpaní podpory a stanovit jeho rozsah i za období předcházející datu 1. 1. 2022, kdy byl novelizován § 51 odst. 1 POZE.
  4. Neoprávněného čerpání podpory se žalobkyně měla dopustit v období let 2014 do března 2018. Žalovaná aplikovala § 51 odst. 1 POZE ve znění pozdějších předpisů, tj. ve znění platném po 1. 1. 2022, který na rozdíl od předchozího znění neobsahuje podmínku čerpání neoprávněné podpory v souvislosti se spácháním přestupku podle POZE.
  5. Podle § 51 odst. 1 POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2023 platilo, „[d]ošlo‑li k čerpání podpory elektřiny, provozní podpory tepla, přechodné transformační podpory tepla nebo podpory biometanu v případech, kdy na podporu podle tohoto zákona nebo podle předchozích právních předpisů nevzniklo právo nebo došlo‑li k čerpání podpory elektřiny, provozní podpory tepla, přechodné transformační podpory tepla nebo podpory biometanu v nesprávné výši ze strany výrobce, výrobce elektřiny z decentrální výrobny elektřiny, výrobce tepla, výrobce tepla z neobnovitelného zdroje nebo výrobce biometanu (dále jen „neoprávněné čerpání podpory“), Inspekce z moci úřední rozhodne o neoprávněném čerpání podpory a stanoví jeho rozsah podle doby trvání neoprávněného čerpání podpory.“
  6. Podle § 51 odst. 1 POZE, ve znění účinném od 30. 5. 2012 do 31. 12. 2015, dále od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2017 a rovněž od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2021 platilo, že z moci úřední se rozhodne o neoprávněném čerpání podpory a stanoví se jeho rozsah podle doby trvání neoprávněného čerpání podpory, došlo‑li ze strany výrobce k čerpání podpory elektřiny v souvislosti se spácháním přestupku podle tohoto zákona. Jak již soud uvedl, § 51 odst. 1 POZE před 1. 1. 2022 neobsahoval podmínku čerpání podpory v souvislosti se spácháním přestupku podle tohoto zákona.
  7. Otázkou, zda se v případě aplikace § 51 odst. 1 POZE ve znění účinném od 1. 1. 2022 na neoprávněné čerpání podpory výrobcem elektřiny za období předcházející tomuto datu jedná o zákonný postup, se zdejší soud zabýval již v rozsudku ze dne 26. 6. 2024, č. j. 59 Af 2/2024-131. Dospěl k závěru, že se jedná o nepřípustnou pravou retroaktivitu zákona, kdy nová právní úprava výrazně změnila podmínky, kdy lze rozhodovat o neoprávněném čerpání podpory podle zákona, aniž by v době, kdy výrobci potencionálně neoprávněně čerpali podporu, měli možnost tyto podmínky znát.
  8. Kasační stížnost žalované proti označenému rozsudku NSS zamítl rozsudkem ze dne 26. 9. 2024, č. j. 10 As 158/2024-45. NSS konstatoval:

„[25] Z právě provedeného srovnání znění aplikovaného zákonného ustanovení je zřejmé, že byl‑li by na jednání žalobkyně aplikován zákon účinný v době jejího jednání, nebylo by možné posoudit jednání žalobkyně jako neoprávněné čerpání podpory s následnou povinností jejího vrácení, neboť se nedopustila žádného přestupku, jehož spáchání bylo zákonnou podmínkou k tomu, aby bylo možné vrácení neoprávněně čerpané podpory žádat. Jinými slovy vyjádřeno, znění citovaného ustanovení s účinností od 1. 1. 2022 je pro žalobkyni přísnější – spáchání přestupku (správního deliktu) již není nutným předpokladem pro čerpání neoprávněné podpory.“

 

[26] Zákon nyní výslovně upravuje dvě situace neoprávněně čerpané podpory. První, dojde‑li k čerpání podpory v případech, kdy na podporu podle tohoto zákona nebo podle předchozích právních předpisů nevzniklo právo, druhý se týká případů, kdy došlo k čerpání podpory v nesprávné výši ze strany výrobce. Jelikož nově stanovená podmínka (resp. odstranění jedné z podmínek) působí do minulosti a z (podle původního zákona) nezávadného jednání žalobkyně činí podle nového zákona jednání závadné, jde o retroaktivitu pravou (nová úprava dala vznik (novým právním) vztahům před její účinností za podmínek, které teprve dodatečně stanovila). Jak nicméně bylo uvedeno již výše, pravá retroaktivita je zásadně nepřípustná a je možné ji připustit toliko za výjimečných okolností (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 33/01, nebo ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96).“

 

  1. Dále NSS uvedl, že „[j]ak se podává ze shora uvedeného, aplikované ustanovení bylo od přijetí zákona několikrát novelizováno, přičemž podmínka spáchání přestupku (resp. správního deliktu) platila až do 1. 1. 2022. Lze proto plně souhlasit s krajským soudem i žalobkyní, že byl‑li by zákonodárce s dosavadním stavem nespokojen, mohl tuto změnu učinit mnohem dříve. Snaha získat zpět neoprávněně čerpanou podporu je pochopitelná, nicméně toto břemeno nelze bez dalšího přenášet na žalobkyni (popřípadě podobné další podnikatelské subjekty) a tento svůj postup odůvodňovat veřejným zájmem.“ (bod 30). … „Nebylo‑li totiž prokázáno, že se žalobkyně v souvislosti s čerpáním podpory dopustila správního deliktu (nic takového ostatně stěžovatelka ani netvrdí), nebyl dán ani žádný právní důvod, aby byla povinna tuto podporu vracet.“ (bod 31).
  2. Právě citované závěry lze vztáhnout i na projednávaný případ. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by se žalobkyně v souvislosti s čerpáním podpory dopustila správního deliktu, resp. přestupku podle POZE, nic takového nebylo žalobkyni prokázáno. Nebyl tedy důvod, aby byla povinna čerpanou podporu elektřiny vracet. Námitkám žalobkyně ve včasném doplnění žaloby lze tedy přisvědčit, neboť zákonodárce výrazně změnil podmínky, za nichž lze o neoprávněném čerpání podpory elektřiny rozhodovat.
  3. Za situace, kdy žalobkyni nebylo v řízení prokázáno deliktní jednání podle POZE a žalovaná nepřípustně aplikovala § 51 odst. 1 POZE ve znění, jež je pro žalobkyni přísnější, je nadbytečné zabývat se způsobem, jímž žalovaná výši neoprávněné podpory vyčíslila a řešit, zda správně do této výše zahrnula odvod z elektřiny a DPH.
  4. Pokud jde o námitku týkající se odkazu na § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupku v nákladovém výroku napadeného rozhodnutí, sama žalovaná přiznala, že se nejednalo o řízení v režimu uvedeného zákona, odkaz byl proto nesprávný. Neobstojí ani argumentace žalované, že postačí odkaz na § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2006 Sb., který dává najevo, podle jakého právního předpisu byla žalobkyni povinnost hradit náklady uložena. Uvedené ustanovení vyhlášky jako podzákonného právního předpisu stanoví pouze paušální výši nákladů správního řízení, které účastník vyvolal porušením své právní povinnosti. Nedává však odpověď na to, podle jakého zákonného ustanovení byla žalobkyni povinnost nést náklady správního řízení uložena. V každém případě však platí, že výrok o nákladech řízení nemůže obstát, ruší-li soud napadené rozhodnutí ve věci neoprávněného čerpání podpory elektřiny.

 

VI. Závěr a náklady řízení

  1. S přihlédnutím ke shora uvedené argumentaci soud napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost dle § 78 odst. 1 s. ř. s. V souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil, je v dalším řízení správní orgán podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán.
  2. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
  3. Ve věci byla úspěšná žalobkyně, soud ji proto přiznal náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla v řízení před soudem zastoupena advokátem, náleží jí proto náhrada nákladů spojených se zastoupením. Odměna právního zástupce žalobkyně činí za 4 úkony právní služby v hodnotě 3 100 Kč za jeden úkon (převzetí věci, podání žaloby, podání doplnění žaloby a repliky a účast na jednání) [§ 1 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu] a podání návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě v hodnotě 1 550 Kč [11 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu] celkem částku 13 950 Kč. Náhrada hotových výdajů pak sestává z paušální částky 1 500 Kč (5 x 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu). Soud neuznal jako účelně vynaložené náklady odměnu a hotové náklady v souvislosti s úkonem spočívajícím v rozboru judikatury, neboť se ve své podstatě nejednalo o podání ve věci samé obsahující novou argumentaci, ale jen o parafrázování závěrů zdejšího soudu a NSS. Dále žalobkyni náleží náhrada za promeškaný ve výši 600 Kč za 6 započatých půlhodin v souvislosti s cestou ze sídla advokáta v Praze k jednání v Liberci podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu. Náklady řízení jsou dále tvořeny náhradou cestovného ve výši 178 Kč za cestu advokáta z Prahy do Liberce a zpět veřejnou hromadnou dopravou. Soud tak přiznal žalobkyni náhradu nákladů připadajících na její zastoupení ve výši 16 228 Kč a dále v souladu s § 57 odst. 2 s. ř. s. částku 3 082 Kč odpovídající DPH ve výši 21 %, celkem 19 310 Kč. Dále žalobkyni náleží náhrada za zaplacený soudní poplatek za podání žaloby ve výši 3 000 Kč a za podání návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 1 000 Kč. Celkem tedy přiznal soud žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 23 310 Kč a žalované uložil, aby tuto částku zaplatila k rukám právního zástupce žalobkyně v přiměřené lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.

 

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

 

Liberec 30. října 2024

 

Mgr. Lucie Trejbalová

předsedkyně senátu