č. j. 54 A 8/2024- 35
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem ve věci
žalobce: N. V.
zastoupen advokátem Mgr. Petrem Dvořákem
sídlem Vyšehradská 415/9, Praha 2
proti
žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie
sídlem Olšanská 2, Praha 3
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 7. 2024,
č. j. CPR-30206-3/ČJ-2024-930310-V240
takto:
Odůvodnění:
1. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 13. 3. 2024,
č. j KRPC-36467-21/ČJ-2024-020024, bylo žalobci dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců) uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu není umožněn vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace po dobu 1 roku. Zároveň byla žalobci stanovena doba k vycestování v délce 10 dnů ode dne právní moci rozhodnutí.
2. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný postupem dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) změnil stanovenou dobu k vycestování z 10 dnů na 20 dnů ode dne právní moci rozhodnutí. Ve zbytku žalovaný podle § 90 odst. 5 správního řádu prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
3. Žalobou ze dne 29. 7. 2024 se žalobce domáhá zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
4. Na prvním místě žalobce namítá, že nebyl zjištěn skutečný stav věci bez důvodných pochybností v souladu s § 3 správního řádu, správní orgány nezjistily všechny skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobce v souladu s § 50 odst. 3 správního řádu. Stejně tak byly porušení § 2 odst. 3 a odst. 4 správního řádu, neboť nebylo dbáno, aby řešení odpovídalo okolnostem a byla šetřena práva žalobce a dalších osob.
5. Odvolací námitky žalovaný vypořádal podle žalobce nesprávně. Žalovaný se nezabýval formou uloženého opatření, která je nepřiměřená a neadekvátní okolnostem případu a odporuje základním zásadám činnosti správních orgánů, především proporcionality a právní jistoty. Žalovaný obecně hodnotí postup správního orgánu prvního stupně jako správný, nezabývá se ale konkrétně uplatněnými námitkami. Žalovaný danou námitkou sice rekapituluje, ale nijak neřeší. Žalobce zdůrazňuje nutnost hovořit o nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí co do uloženého opatření.
6. Žalobce popisuje, že plně spolupracoval se správním orgánem. Uložení správního vyhoštění je proto nepřiměřeným zásahem, a to s ohledem na okolnosti případu. Žalobci svědčí právo volného přístupu na území evropských společenství, a proto je nutné si uvědomit, že uložené správní vyhoštění má vysoký dopad pro jeho život a možnost cestovat po území společenství, a to i do budoucna, přičemž tento dopad je zcela uměřený okolnostem. To tím spíše, že na území členských států trvale žije dcera žalobce, se kterou se nebude moci stýkat. Správní orgány měly volit jiné řešení, které by umožňovalo smírné řešení záležitosti a umožnilo žalobci dobrovolné opuštění České republiky, případně jinou formu, tak aby žalobce mohl dále cestovat po území Evropské unie.
7. Byť prvostupňový správní orgán odkazuje na § 174a zákona o pobytu cizinců, prakticky nikterak se nevypořádává s možnými důsledky svého rozhodnutí pro budoucí život žalobce. Není vůbec přihlíženo k negativnímu zásahu tohoto rozhodnutí. Sama skutečnost, že žalobce má v domovské zemi zázemí, nemůže být jediným kritériem posouzení přiměřenosti rozhodnutí. Rozhodnutí správních orgánů jsou v tomto směru nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, když ani není řádně zjištěn skutkový stav, nýbrž je prostě konstatováno rodinné zázemí na území domovského státu, což však není dostatečný důvod pro posouzení otázky přiměřenosti rozhodnutí.
8. Délka 2 let (sic!) správního vyhoštění je dle žalobce nepřezkoumatelná, neodůvodněná, v rozporu s praxí, bez přihlédnutí k trestní zachovalosti žalobce, pobytové minulosti. Je pouze „střelena od boku“.
9. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 14. 8. 2024 navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout; neshledává žádné pochybení a odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.
10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
11. Krajský soud rozhodl bez jednání (§ 51 s. ř. s.), neboť byť žalobce požadoval konání ústního jednání, které bylo i soudem nařízeno a byl zajištěn tlumočník, bezprostředně před jednáním žalobce svůj názor změnil.
12. Na prvním místě krajský soud konstatuje, že uplatněné žalobní body jsou relativně obecné bez propojení s konkrétními důvody žalobou napadeného rozhodnutí. Jedná se o šablonovitou žalobu bez konkrétních vazeb na přezkoumávané rozhodnutí. Jedinou vazbou na případ žalobce je obecná zmínka o jeho dceři. Jinak zcela totožnou žalobou podal právní zástupce žalobce u tohoto soudu i v obdobné věci vedené pod sp. zn. 55 A 10/2024. Takováto podoba podané žaloby omezuje možnosti soudního přezkumu a nepřispívá ochraně práv samotného žalobce. Jak uvedl již Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004-54, „[p]ro řízení o přezkoumání správního rozhodnutí soudem platí dispoziční zásada [§ 71 odst. 1 písm. d) a § 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.], a proto obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu“.
13. Podle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že správním vyhoštěním se rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční přechod pro vycestování z území.
14. V případě žalobce bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 téhož zákona, dle kterého platí, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území (…), a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území (…), bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.
15. Dle § 119a odst. 2 téhož zákona rovněž platí, že rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Podle § 174a odst. 1 poté platí, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.
16. Žalobce zcela obecně namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu s odkazem na příslušná ustanovení zákona, pouze parafrázuje znění zákona, aniž by jej jakkoli konkrétně propojil s odůvodněním rozhodnutí správních orgánů. Není proto vůbec zřejmé, co přesně žalobce správním orgánům ohledně zjištěného skutkového stavu vytýká. Pouhý odkaz na zákonné ustanovení není řádně formulovaným žalobním bodem. Z tohoto důvodu s krajský soud nemohl touto obecnou argumentací zabývat. Stejně tak není zřejmé, jaké oprávněné zájmy, kterých osob byly pominuty, krom žalobce, když ke své dceři v N. ani nic podrobnějšího neuvádí. Jak krajský soud popisuje níže, správní orgány vycházely ze skutečností, které jim žalobce sdělil a jejich rozhodnutí s těmito skutečnostmi korespondují.
17. Z obsahu žaloby jako takové plyne, že žalobce považuje rozhodnutí o správním vyhoštění za zcela nepřiměřené, žalobci svědčí volný přístup na území evropských společenství, na území evropského společenství žije žalobcova dcera (dle správního spisu v N.). To, že žalobce může při splnění podmínek volně vstupovat na území unijních států je však podmíněno právě tím, že tak bude činit v souladu s právními předpisy. Tuto svoji povinnost žalobce nesplnil, což není ani nikterak zpochybňováno. Žalobce má za to, že správní orgány se dostatečně nezabývaly přiměřeností správního vyhoštění, nicméně v podané žalobě se již neuvádí, jaké aspekty měly být hodnoceny nedostatečně nebo nesprávně. Úkolem správního soudu není za žalobce jakoukoli argumentaci domýšlet.
18. Dle úředního záznamu ze dne 12. 3. 2024 policejní hlídka téhož dne kontrolovala ubytovnu firmy SENRES INVEST ve Vodňanech, kde se nacházel i sám žalobce, který se nejprve pokusil o útěk a na základě opakované výzvy se zastavil. Z dokladů žalobce bylo zjištěno, že vstoupil do schengenského prostoru dne 23. 8. 2023 a od té doby zde pobýval nepřetržitě (srov. i foto pasu žalobce), když tak, jak se popisuje i ve správním spise např. v protokolu o provedení důkazu listinou cestovní pas ze dne 12. 3. 2024 žalobci svědčilo právo k pobytu na území schengenských států po dobu 90 dní bez víza.
19. Žalobce při svém výslechu téhož dne popsal, že jeho zdravotní stav je dobrý, bydlí v M., má zde manželku a vlastní dům; bydlí zde i jeho syn. Má dvě dospělé děti. Dne 23. 8. 2023 přijel do N. za dcerou, která zde pracuje a má dvě děti, zde se zdržel 3 nebo 4 týdny a poté jel do České republiky za kamarády, se kterými šel na brigádu si vydělat nějaké peníze. O Vánocích byl s dcerou, poté se vrátil do ČR; někdy spal v Krašovicích na ubytovně, někdy na stavbě, nebo u kamaráda. Když přijela policie utíkal, věděl, že je zde více dní přes, policie jej ale zastavila. Zdravotní pojištění měl placené jenom na měsíc, když přijel z M. Věděl, že od 21. 11. 2023 se v schengenském prostoru nachází neoprávněně. Nikoho jiného na území schengenského prostoru nemá, krom dospělé dcery v N. Ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby na území ČR nemá. Na otázku, co by pro něj znamenal návrat domů (rodinné vazby, soukromý a rodinný život) žalobce uvedl, že návrat domů by pro něj nic neznamenal; pokud bude vyhoštěn, vycestuje. V M. není ničím ohrožen. Dne 13. 3. 2024 při seznámení se s poklady rozhodnutí uvedl, v případě správního vyhoštění vycestuje dobrovolně, svého jednání lituje a doufá, že se bude moci někdy vrátit. Z uvedeného plyne, že poukazuje-li žalobce na svoji dceru, pak ani v řízení před správními orgány, ani v samotné žalobě, neuvedl nic, co by mohlo závěry správních orgánů zpochybnit.
20. Prvostupňový správní orgán shledal naplnění zákonných předpokladů pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, po předestření § 174a zákona o pobytu cizinců popsal, co žalobce uvedl při svém výslechu a na základě získaných informací uzavřel v návaznosti na § 119a odst. 2 téhož zákona, že žalobce neuvedl jakýkoli důvod, pro který by se nemohl vrátit do domovského státu, naopak uvedl, že se vrátí. Správní orgán uvedl, že nezjistil žádné důvody, které by mohly způsobit nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce. Takový závěr aproboval i žalovaný, v návaznosti na vznesenou odvolací námitku. Žalovaný ve vztahu k dceři žalobce dále hodnotil i to, že tato se nachází na území N., je samostatná a výdělečně činná, na žalobci nezávislá. S žalobcem může být v kontaktu na dálku. Žalovaný přitom nepřehlédl ani další skutečnost, a to, že žalobce na území České republiky vykonával výdělečnou činnost, ač k tomu neměl příslušné povolení. Přijaté řešení tak dle žalovaného odpovídá zákonu, s čímž se s ohledem na obecnost žalobních námitek ztotožňuje i krajský soud. Správní orgány vycházely z informací, které jim žalobce sdělil, není zřejmé, co dalšího by měli v souladu s vyšetřovací zásadou zjišťovat, co dalšího by měly hodnotit. Ze skutečností sdělených žalobcem zcela jednoznačně plyne, že mu v návratu do země původu nic nebrání a že tento návrat pro něj nebude nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života; jeho návrat se nepřiměřeně nedotkne ani dalších osob, a to ani dcery, resp. v tomto směru žalobce nic konkrétního netvrdí a z pouhého konstatování existence dcery v podané žalobě nelze nic usuzovat, jak již soud naznačil výše. Krajský soud shrnuje, že žalobce správním orgánům ani krajskému soudu neuvedl nic, co by mohlo vést k závěru o nepřiměřenosti správního vyhoštění.
21. Žalobce namítá, že mělo být přistoupeno k jinému méně invazivnímu rozhodnutí, svoji úvahu však blíže nerozvádí. Žalovaný se zabýval možností § 50a zákona o pobytu cizinců a uložení povinnosti opustit území daných států, k čemuž dospěl k závěru, že rozhodnutí o správním vyhoštění může být vydáno i bez vyčerpání takového mírnějšího opatření. K tomu žalovaný popsal, že „[p]rotiprávního jednání se účastník řízení dopustil zcela vědomě a musel být srozuměn s tím, že pokud bude odhalen, bude to mít pro něj následky. S ohledem na výše uvedené, má odvolací orgán za to, že v případě účastníka řízení vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem, převyšuje zájem státu na dodržování a ochranou svých právních předpisů, před ochranou nad soukromým nebo rodinným životem účastníka řízení, kdy s odkazem na ustanovení § 174a zákona č. 326/1999 Sb. není vydání napadeného rozhodnutí, nepřiměřené.“ Je proto zřejmé, že žalovaný se tak touto otázkou zabýval a příslušnou odvolací námitku žalobce neopomněl. Zcela obecná a vágní žalobní argumentace o nepřiměřenosti postupu správních orgánů, o obecné povinnosti volit nejméně invazivní prostředky a o tom, že správní orgán měl zvolit „jinou formu ukončení, aby měl žalobce možnost dále cestovat na území EU“ žádným způsobem nereaguje na citované odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jak plyne již z předchozího odstavce, v případě žalobce není správní vyhoštění nepřiměřeným zásahem do rodinného a soukromého života, nebyly proto ani dány předpoklady pro užití mírnějšího opatření. To i v kontextu stanovené doby zákazu vstupu na území, která byla uložena při spodní hranici, když žalobce uvádí vágně pouze to, že v N. má dceru.
22. K tomu krajský soud doplňuje, že z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že vážil jednak skutečnost, že žalobce dobou svého pobytu překročil 90 dní, tj. dobu, po kterou zde byl oprávněn pobývat bez dalšího a dále i to, jak opakovaně žalovaný zmiňuje, že žalobce na území České republiky vykonával výdělečnou činnost. To, jak žalovaný rovněž ve svém rozhodnutí popisuje, činí i samotný vstup žalobce na území schengenského prostoru v rozporu s právními předpisy. Jak uvádí právní věta rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2024, č. j. 9 Azs 18/2024-24, č. 4582/2024 Sb. NSS, „[j]e-li cizinec na území České republiky zaměstnán bez platného oprávnění k pobytu nebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, tato skutečnost má za následek neoprávněnost jeho pobytu podle čl. 6 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, neboť přestal splňovat podmínku vstupu spočívající ve zdůvodnění účelu předpokládaného pobytu podle čl. 6 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex).“ Žalobce tyto skutečnosti pomíjí.
23. Žalobce může v určitých případech volně vstupovat na omezenou dobu na území evropského společenství, nicméně bylo-li rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce a byla-li žalobci stanovena doba zákazu vstupu, neznamená to automaticky samo o sobě nepřiměřenost napadeného rozhodnutí. Opačný náhled by vedl k vyprázdnění institutu správního vyhoštění.
24. Co se týče stanovené doby 1 roku zákazu vstupu, prvostupňový správní orgán uvedl, že přihlédl k závažnosti jednání žalobce, doby trvání a míry zavinění. Žalovaný doplnil, že uložena doba je při samé spodní hranici (až 5 let) a je zcela přiměřená popsaným okolnostem případu. Žalovaný dále popsal, že na jedné straně je nutno přihlížet k délce neoprávněného pobytu, že žalobce jednal zcela vědomě a úmyslně, na území ČR žalobce pracoval, čímž také porušil právní předpisy. Na straně druhé bylo přihlédnuto, že žalobce spolupracoval a jednalo se o jeho první porušení právních předpisů. Limity soudního přezkumu správního uvážení jsou omezeny pouze na případy, ve kterých správní orgány překročí zákonem stanovené mantinely (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7, 12, 2016, č. j. 10 Azs 181/2016-41). O takový případ zde nejde a krajský soud současně úvahy správních orgánů jako celek považuje za zcela přezkoumatelné a dostatečné. Zcela obecné námitky žalobce jsou proto nedůvodné, a to tím spíše, že žalobce se zcela v rozporu s rozhodnutím zabývá nepřiměřeností a nepřezkoumatelností uložené doby ve výši 2 let (jedná se zřejmě o pozůstatek z poukazované jiné věci vedené u zdejšího soudu), což považuje za rozpor oproti běžné praxi, v rozporu s trestněprávní zachovalostí žalobce, jeho pobytovou historií a má za to, že byla pouze „střelena od bodu“. Nic z toho však nemůže pro svoji obecnost závěry správních orgánů.
25. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
26. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první ve spojení s odst. 7 s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
V Českých Budějovicích 25. září 2024
Mgr. et Mgr. Bc. Petr Jiřík, v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje A.Z.