č. j. 51 A 25/2024- 98
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., ve věci
žalobce: VOLDRICH, s. r. o.
sídlem K Řeporyjím 120, Třebonice, Praha 5
zastoupen advokátkou Mgr. Petrou Walderovou
společnicí NOTA BENE, ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ s.r.o.
sídlem Krakovská 1366/205, Praha 1
proti
žalovanému: Městský úřad Vimperk
sídlem Steinbrenerova 6/2 Vimperk
zastoupen advokátkou Mgr. Eliškou Ketzerovou, Ph.D., LL.M.
sídlem 1. máje 200, Vimperk
o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu spočívajícího v tom, že žalovaný vydal sdělení ze dne 27. 5. 2024, sp. zn. 9103/2024, č. j. MUVPK-VÚP 61953/24-ASCH,
takto:
Odůvodnění:
1. Žalovaný v pozici stavebního úřadu ve svém sdělení ze dne 27. 5. 2024 žalobce informoval „v souladu s ustanovením § 154 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), že na stavbu bylo vydáno dne 26.8.2020 pod č.j.: MUVPK-VÚP 29571/20-PRO společné povolení, které nabylo právní moci dne 30.9.2020. Stavební úřad provedl kontrolní prohlídku na stavbě dne 9.4.2024, kde poskytl stavebníkovi 30 dní na doložení doplňujících důkazů. Po doložení doplňujících důkazů stavební úřad sděluje, že trvá na Sdělení ze dne 16.6.2023 pod č.j.: MUVPK-VÚP 147703/23-ASCH (dále jen "sdělení"), že společné povolení na stavbu pozbylo platnosti.“ Stavební úřad dospěl k závěru, že povolení na stavbu pozbylo platnosti ze zákona uplynutím dvouleté lhůty od právní moci rozhodnutí, ve které nebyla stavba zahájena. V rámci odůvodnění stavební úřad popsal, na základě čeho má za to, že platnost vydaného společného povolení na stavbu zanikla, což následně shrnul v závěru. S tím žalobce nesouhlasí, neboť dle jeho tvrzení byla stavba řádně a včas zahájena.
2. Žalobou ze dne 16. 7. 2024 podanou u zdejšího soudu žalobce navrhuje, aby soud určil, „že zásah žalovaného spočívající ve vydání sdělení ze dne 27.5.2024, sp. zn. 9103/2024, č. j. MUVPK-VÚP 61953/24-ASCH, je nezákonný.“
3. Žalobce uvádí, že je vlastníkem pozemku, jehož součástí je stavba – budova bez čísla popisného. Dne 26. 8. 2020 vydal žalovaný společné povolení na Bytový dům Vimperk V2
pod č.j. MUVP-KVÚP29571/20-PRO, sp. zn. 590/2020, které nabylo právní moci dne 30. 9. 2020. V průběhu času poté žalovaný zjišťoval, zda žalobce zahájil stavební práce dle tohoto povolení. Uskutečnilo se několik místních šetření, jejichž průběh a zákonnost žalobce zpochybňuje. To následně vyústilo ve vydání prvního sdělení o pozbytí platnosti společného povolení, čemuž se žalobce bránil u Krajského úřadu Jihočeského kraje. Výsledkem bylo další prověřování, na jehož základě žalovaný vydal nyní rozporované sdělení.
4. Žalobce namítá, že ve smyslu § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) byl přímo zkrácen zásahem žalovaného v podobě vydaného sdělení (část III. žaloby), neboť to mu negativně zasahuje do práv nabytých z uvedeného společného povolení, je mu znemožněno pokračovat ve stavebních úpravách. Žalobce vychází z toho, že po vyčerpání stížnosti na postup žalovaného nemá žádný jiný prostředek ochrany, když zároveň napadené sdělení není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2016, č. j. 9 As 204/2015-40. K možnosti ochrany svých práv tímto způsobem žalobce poukazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2021, č. j. 1 As 435/2020-26.
5. Následně žalobce konkrétním způsobem popisuje a rozporuje jednotlivé závěry žalovaného v napadeném sdělení (část IV žaloby) o tom, že by společné povolení pozbylo platnosti z důvodu nezahájení stavebních prací. Žalobce je naopak toho názoru, že stavební práce byly zahájeny a účinky rozhodnutí stále trvají.
6. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 9. 8. 2024 navrhuje podanou žalobu zamítnout jako nedůvodnou. Žalovaný popisuje průběh své činnosti ústící k závěru vyjádřeného v naříkaném sdělení, popisuje své úvahy a skutečnosti, ze kterých vycházel, včetně jednotlivých důkazů.
7. Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem či donucením správního orgánu vymezuje § 82 s. ř. s., z něhož vyplývá, že každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. Jelikož se žalobce domáhá určení toho, že zásah byl nezákonný, vychází krajský soud ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době zásahu (§ 87 odst. 1 s. ř. s.).
8. Krajský soud rozhodl při jednání dne 16.9.2024, při kterém účastníci setrvali na svých dosavadních podáních. Při jednání krajský soud vycházel z vyžádaného správního spisu, přičemž znalecký posudek, na který žalobce odkazuje, je součástí správního spisu v související věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 63 A 22/2024.
9. Žaloba není důvodná.
10. O skutkově a právně obdobné věci žalobce rozhodl zdejší soud rozsudkem ze dne 16. 9. 2024, č. j. 63 A 22/2024-96, jímž podanou žalobu zamítl.
11. Z citovaného § 82 s. ř. s. plyne, že jednou z podmínek pro poskytnutí ochrany v rámci tohoto žalobního typu je i to, že žalobce byl zkrácen na svých veřejných subjektivních právech (§ 2 s. ř. s.). Z tohoto důvodu se krajský soud zabýval na prvním místě tím, zda žalobce tvrdí a prokazuje relevantní dotčení svých veřejných subjektivních práv a dospěl k závěru, že nikoli. Žalobcem tvrzené dotčení na veřejných subjektivních právech nebylo prokázáno.
12. Žalobce v rámci podané žaloby popisuje, že jako vlastník stavby a pozemku je nositelem práv plynoucích ze společného povolení k jeho stavebnímu záměru. „V důsledku toho, že Žalovaný vydal Napadané sdělení, jímž konstatoval, že Společné povolení pozbylo platnosti, bylo bezprostředně zasaženo do práv Žalobce.“ To dále žalobce rozvijí tak, že „[v] důsledku vydání Napadaného sdělení je Žalobci zamezeno pokračovat ve stavebních úpravách Stavby, v čemž Žalobce spatřuje neoprávněný zásah do jeho vlastnických práv.“
13. Jinými slovy, žalobce zásah do svých veřejných subjektivních práv spatřuje ve skutečnosti, že s ohledem na vydané sdělení není oprávněn konat stavební práce dle získaného společného povolení. Jakkoli z napadeného sdělení plyne, že stavební úřad má za to, že platnost společného povolení zanikla uplynutím doby, na které bylo vydáno, sdělení jako takové nemá do právní sféry žalobce jím tvrzený dopad.
14. Podle § 94p odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánová a stavebním řádu (stavební zákon), v rozhodném znění platí, že společné povolení platí 2 roky ode dne nabytí právní moci, nestanoví-li stavební úřad v odůvodněných případech lhůtu delší, nejdéle však 5 let. Společné povolení pozbývá platnosti, jestliže stavba nebyla zahájena v době jeho platnosti. K zániku platnosti společného povolení tak dochází ex-lege bez dalšího.
15. Jak popsal Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 16. 12. 2015, č. j. 10 As 229/2014-41, č. 3367/2016 Sb. NSS, „[t]o, zda stavba byla zahájena včas a v souladu s projektovou dokumentací, náleží posoudit pouze stavebnímu úřadu; ten o tom nevydává žádný formální akt, pouze s touto informací případně pracuje při svých dalších postupech podle stavebního zákona“ (důraz doplněn). Nejvyšší správní soud se sice zabýval nikoli společným povolením dle § 94l stavebního zákona, ale stavebním povolením. Právní úprava se však v otázkách spjatých s platností povolení podstatnějším způsobem neodlišuje a jednotlivé závěry jsou proto přenositelné.
16. V tomto případě žalovaný postupoval jinak a vydal sdělení, jehož vydání stavební zákon explicitně nepředpokládá. Tímto sdělením – přípisem žalovaný informoval žalobce o tom, že společné povolení pozbylo platnosti. Vydání takového sdělení nemá vliv na platnost společného povolení. Jak krajský soud uvedl již výše, k zániku platnosti společného povolení plynutím času dochází přímo ze zákona.
17. Povahou takového sdělení se již v minulosti zabýval i Nejvyšší správní soud, který i s ohledem na zánik platnosti povolení přímo ze zákona hodnotil, zda se jedná o správní rozhodnutí či nikoli. Tak, jak cituje žalobce, v rozsudku ze dne 18. 8. 2016, č. j. 9 As 204/2015-40, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že „[s]dělení stavebního úřadu o tom, že došlo k pozbytí platnosti územního rozhodnutí o umístění stavby uplynutím času podle § 93 stavebního zákona z roku 2006, není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.“ Ani zde přitom není rozhodné, že Nejvyšší správní soud se zabýval jiným typem rozhodnutí dle stavebního zákona, neboť mechanismus je zcela totožný.
18. Nejvyšší správní soud v bodě 16 svého odůvodnění popsal, že [z] citovaného ustanovení (§ 93 odst. 1 stavebního zákona pozn. soudu) plyne, že pozbytí účinnosti územního rozhodnutí o umístění stavby dochází ex lege po uplynutí 2 až 5 let od nabytí právní moci s výjimkami uvedenými v § 93 odst. 4 stavebního zákona. Zákon tedy vůbec nepředpokládá, že by se o této skutečnosti vydávalo rozhodnutí. Jak tedy správně vyslovil městský soud, napadené sdělení nevyvolává žádné právní účinky; nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva nebo povinnosti žádných osob.“ V případě takového sdělení, jak rovněž Nejvyšší správní soud cituje z kometáře „Potěšil, L., Šimíček, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. 1. Vydání. Praha: Leges, 2014, s. 608“ k § 70 písm. a) s. ř. s., se jedná „(o) jiné (než rozhodnutí) správní úkony, kterými se přímo nezakládají, nemění a neruší práva a povinnosti (konstitutivní rozhodnutí), jakož se jimi ani nepotvrzuje jejich dosud sporná existence či neexistence (deklaratorní rozhodnutí).“ Obdobně je tomu i v nyní řešené věci, přičemž citované závěry lze plně vztáhnout i na nyní žalobcem naříkané sdělení.
19. Krajský soud na základě uvedeného shrnuje, že o pozbytí platnosti povolení se nevydává žádný formální akt a pokud žalovaný vydal předmětné sdělení, má toto sdělení pouze informativní charakter. Na platnost samotného společného povolení a na práva z něj plynoucí nemá toto sdělení jakýkoli vliv.
20. Nelze zcela opomíjet, že „při vydávání osvědčení podle části čtvrté se nejedná o rozhodování sporné záležitosti, ale o potvrzení určité nesporné skutečnosti. Vydání osvědčení (na rozdíl od vydání deklaratorního správního rozhodnutí) nepředchází správní řízení.“ (JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. § 142 [Řízení o určení právního vztahu]. In: JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. Správní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 885, marg. č. 4.). S tím úzce souvisí úroveň procesních práv žalobce a podoba „důkazního řízení“, na jehož základě žalovaný sdělení vydal. Jak dále komentářová literatura popisuje, v případě aktů dle § 154 správního řádu (tj. dle části čtvrté) se jedná „o úkony s určitou nižší intenzitou jejich právních účinků, než mají správní rozhodnutí, protože se jimi nezakládají, nemění ani neruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo se jimi neprohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá. Přestože tyto úkony nezasahují přímo do práv adresátů veřejné správy, mohou mít poměrně velký význam pro vykonavatele veřejné správy, neboť mohou sloužit jako podklady pro vydání správních rozhodnutí.“ (JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. § 154 [Použití jiných ustanovení]. In: JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. Správní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 970, marg. č. 3.). S tímto se krajský soud ztotožňuje a dodává, že v tomto případě nelze řešené sdělení pro jeho informativní hodnotu považovat za podklad pro další řízení. Opačný závěr by vedl k vyprázdnění důkazního řízení v rámci správního procesu, jakož i k vyprázdnění procesních práv účastníků řízení vážících se k dokazování.
21. Bude-li zahájeno např. řízení o odstranění stavby, při kterém by žalovaný setrval na svých dosavadních závěrech, bude řešenou otázkou právě to, zda je stavba realizována na základě platného povolení, tj. zda žalobce řádně a včas zahájil realizaci stavby či nikoli. V takovém správním řízení bude žalobce nadán všemi procesními právy, o čemž v tomto případě nelze hovořit. Obdobně tak v případě, pokud by žalobce inicioval řízení dle § 142 správního řádu.
22. Vychází-li žalobce z toho, že vydané sdělení mu zasahuje do práv z vydaného společného povolení, je tomu s ohledem na shora uvedené naopak. Jestliže takové sdělení nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva nebo povinnosti žádných osob, pak ani nezasahuje do žalobcem namítaného práva realizovat stavbu dle společného povolení. Vydané informativní sdělení se přímo práv žalobce nabytých z vydaného společného povolení nedotýká. Došlo-li k pozbytí platnosti společného povolení, stalo se tak přímo ze zákona bez vlivu samotného sdělení. K žalobcem tvrzenému zásahu do veřejných subjektivních práv proto nedošlo.
23. Poukazuje-li žalobce na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2022, č. j. 10 As 25/2020-61, č. 4435/2023 Sb NSS, který v bodě 37 mimo jiné popsal, že „klíčové kritérium přímosti zaměření jednání správního orgánu vůči jednotlivci či přímosti zasažení jednotlivce. Jednání správního orgánu se k naplnění tohoto kritéria musí ve sféře práv a povinností jednotlivce projevit bezprostředně, byť k přímému zásahu může dojít až v důsledku uvedeného jednání. Podstatné je, zda příčinný řetězec mezi jednáním a přímým zásahem bude zřejmý a natolik „krátký“ a nepodmíněný, aby nemohl být rozmělněn jinými důležitými společně působícími příčinami; významná míra odstupu mezi jednáním správního orgánu a jím způsobeným přímým zásahem do práv adresáta však může existovat.“, pak ze shora uvedeného plyne, že tato podmínka není splněna, neboť naříkané sdělení nemá vůči společnému povolení žádné právní účinky, resp. do práv žalobce plynoucích z tohoto povolení spjatých s veřejnoprávním oprávněním provést stavbu nemůže nijak zasáhnout (srov. závěry výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 204/2015-40).
24. Žalobce rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.6.2021, č. j. 1 As 435/2020-26, ve kterém se popisuje, že „[j]estliže listina (sdělení) není rozhodnutím, mohl ji stěžovatel napadnout žalobou proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu.“ Vůči těmto závěrům se krajský soud žádným způsobem nevymezuje, ostatně podaná žaloba nebyla odmítnuta. Nicméně žalobce tak, jak krajský soud popsal výše, nesplnil svoji povinnost tvrdit a prokázat relevantní přímé dotčení vlastních veřejných subjektivních práv.
25. Vzhledem k tomu, že povinností žalobce je v řízení dle § 82 s. ř. s. mj. tvrdit a prokázat přímé zkrácení na vlastních veřejných subjektivních právech a ze vznesených tvrzení takovýto zásah nebyl prokázán, nezabýval se již krajský soud další žalobní argumentací.
26. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
27. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první a odst. 7 s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, ač zastoupen advokátem, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti, ke které je povinen. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
České Budějovice 16. září 2024
Mgr. et Mgr. Bc. Petr Jiřík v. r.
předseda senátu