č. j. 51 A 8/2024–81
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., ve věci
žalobce: T. V.
bytem
zastoupen advokátem Mgr. Robinem Mlynářem
sídlem Teplého 2786, Pardubice
proti
žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje
sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice
za
účasti: I) EG.D, a. s.
sídlem Lidická 1873/36, Brno
II) CETIN, a. s.
sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9 – Libeň
III) JAS výrobní družstvo ve Stráži nad Nežárkou
sídlem Václavské Náměstí 831/21, Praha
IV) Ing. J. Š.
bytem
V) Čevak, a. s.
sídlem Severní 2264/8, České Budějovice
VI) městys Frymburk
sídlem Frymburk 78
zastoupen advokátem JUDr. Petrem Neubauerem
sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2024, č. j. KUJCK 151005/2023,
takto:
Odůvodnění:
1. Zastupitelstvo odpůrce vydalo usnesením ze dne 27. 2. 2019, č. 37/2019, podle § 6 odst. 5 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „stavební zákon“) opatření obecné povahy – Územní plán městyse Frymburk.
2. Dne 16. 9. 2022 podal žalobce u stavebního úřadu Městský úřad Horní Planá žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby „Provozovny s bytem – 1. etapa“ na pozemcích parc. č. XA trvalý travní porost), XB (trvalý travní porost), XC (trvalý travní porost), XD (trvalý travní porost), XE (trvalý travní porost), XF (trvalý travní porost), XG (trvalý travní porost), XH (trvalý travní porost), XCH (trvalý travní porost), XI (trvalý travní porost), XJ (trvalý travní porost), XK (trvalý travní porost), XL (trvalý travní porost), XM (trvalý travní porost), XN (trvalý travní porost) a XO (trvalý travní porost), vše v katastrálním území F.“. O jejím umístění pak stavební úřad rozhodl rozhodnutím ze dne 10. 2. 2023, č. j. MUHP-722/2023, sp. zn. Výst./5327/2022/Ol.
3. Krajský úřad Jihočeského kraje rozhodnutím ze dne 15. 1. 2024, č. j. KUJCK 151005/2023, pak rozhodnutí stavebního úřadu postupem dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) změnil tak, že žádost navrhovatele zamítnul. Učinil tak z toho důvodu, že navrhovaná stavba je v rozporu s územním plánem odpůrce, neboť není zřejmé přesné využití jednotlivých staveb (domů) a nelze tak posoudit ani soulad s územním plánem městyse Frymburk ve vztahu k přípustnému využití území; dále stavební záměr nesplňuje podmínku připojení k veřejnému vodovodu a kanalizaci. To vše v návaznosti na vyžádané závazné stanovisko nadřízeného orgánu územního
plánování – Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne ze dne 17. 7. 2023, č. j. KUJCK 84057/2023, dle kterého je stavební záměr žalobce z uvedených důvodů nepřípustný, oproti opačnému závěru závazného stanoviska prvostupňového orgánu územního plánování Městského úřadu Český Krumlov ze dne 24. 5. 2022.
4. Dne 11. 3. 2024 podal žalobce proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu dle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a spolu s ním i incidenční návrh na přezkum opatření obecné povahy dle § 101a věty druhé s. ř. s. Řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy – Územního plánu městyse Frymburk bylo usnesením ze dne 19. 3. 2024, č. j. 51 A 8/2024-28, vyloučeno k samostatnému projednání pod sp. zn. 51 A 9/2024. Rozsudkem ze dne 27. 6. 2024, č. j. 51 A 9/2024-55, krajský soud návrh žalobce zamítl. Dospěl však k závěru, že územní plán nestanovuje podmínku napojení nových staveb v rozvojových plochách na vodovod a kanalizaci.
5. V části IV. žaloby formuluje žalobce jednotlivé žalobní body, které propojuje i s argumentací vznesenou v rámci incidenčního návrhu na zrušení části územního plánu.
6. Na prvním místě žalobce namítá, že v rámci řízení před správními orgány neměl možnost účinně namítat nedostatky závazného stanoviska, ze kterého žalovaný vycházel.
7. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost závazného stanoviska, tedy i žalobou napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2014, č. j. 3 As 81/2013-88), neboť nesplňuje nároky kladené na jeho odůvodnění dle § 149 odst. 2 správního řádu a § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobce nesouhlasí se závěrem správních orgánů, že projektová dokumentace neuvádí konkrétní účel stavebního záměru a nelze tak posoudit, zda je stavební záměr z pohledu územního plánu přípustný či nikoli. Záměr, resp. stavby mají sloužit pro nerušící řemeslnou výrobu a pro bydlení rodiny majitele výroby tak, jak popisuje závazné stanovisko i technická zpráva v kapitole b): „…stavby pro nerušící řemeslnou výrobu (např. lyžařské a cyklistické servisy, opravy a stavby rekreačních plavidel a podobné provozy) ve formě jednopodlažních samostatných provozoven a dvoupodlažních provozoven s bydlením ve 2. NP.“ Takto lze i posoudit, že stavby budou sloužit prioritně k výrobě, doplňkově k bydlení tak, jak požaduje územní plán.
8. Požadavek na vymezení konkrétního provozu ke každé konkrétní stavbě je dle žalobce nepřiměřený a neopodstatněný, neboť již v rámci přípravy projektové dokumentace by žalobce musel vědět, jak přesně bude s konkrétní stavbou disponováno, což by možnosti budoucí dispozice se stavebním záměrem značně limitovalo – uvedl-li by např. že v konkrétní stavbě bude opravna kol, musela by zde být v budoucnu pouze opravna kol, nikoli např. lyžařský servis. Žalobce názor správních orgánů považuje za nedůvodný zásah do možnosti budoucí dispozice se stavebním záměrem, do vlastnického práva žalobce, jakož i dalších budoucích vlastníků. Má-li správní orgán za to, že konkrétní určení provozu je nutné, měl uvést konkrétní důvody a úvahy proč tomu tak je, když souladnost stavebního záměru s územním plánem je jinak zřejmá. To žalobce popisuje v jiné části své žaloby, resp. podání v rámci návrhu na zrušení opatření obecné povahy, kde cituje úpravu plochy smíšené výrobní (MV) „hlavní využití (převažující způsob využití): plochy staveb pro výrobu, skladování a zemědělské stavby kombinované s bydlením rodiny majitele firmy“ s přípustným využitím „stavby pro výrobu, skladové areály, pozemky zemědělských staveb v kombinaci s bydlením“.
9. Dále se žalobce vymezuje proti závěru správních orgánů o tom, že je zde rozpor stavebního záměru s požadavkem na napojení na stávající kanalizační a vodovodní řad, když žalobce v této části považuje územní plán za nezákonný, neboť stanovení této podmínky v územním plánu je zákonem vyloučeno. To žalobce napadá v rámci svého incidenčního návrhu na zrušení této části územního plánu. K tomu žalobce doplňuje, že žalobou napadené rozhodnutí je dle jeho názoru nezákonné i proto, že žalovaný „při aplikaci územního plánu orgán územního plánování, kterýžto vydával jako dotčený orgán své závazné stanovisko, interpretoval územní plán bez reflexe ústavních zásad minimalizace zásahů do práv žalobce, rovnosti a proporcionality“. To vše v situaci, ve které je žalobci aktivně bráněno v tom, aby mohl stavební záměr připojit k existujícímu vodovodnímu a kanalizačnímu řadu tak, jak namítal po celou dobu správního řízení. K tomu žalobce v rámci svého souvisejícího incidenčního návrhu blíže popisuje, že se opakovaně pokoušel naplnit tento regulativ, avšak městys Frymburk bez jakékoli zákonné opory nekonal a připojení odmítal – viz přiložené listiny – žádosti o připojení, reakce městyse, žaloba na nahrazení projevu vůle ze dne 19. 9. 2023.
10. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 22. 4. 2024 setrval na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a podanou žalobu považuje za nedůvodnou.
11. V rámci odvolacího řízení žalovaný vyžádal potvrzení či změnu závazného stanoviska prvostupňového orgánu územního plánování Městského úřadu Český Krumlov ze dne 24. 5. 2022, které bylo závazným stanoviskem nadřízeného orgánu územního plánování Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 17. 7. 2023, č. j. KUJCK 84057/2023, změno tak, že záměr je nepřípustný. Z tohoto důvodu žalovaný postupoval dle § 149 odst. 6 správního řádu a rozhodnutí stavebního úřadu změnil tak, že žádost se zamítá. Nově pořízené závazné stanovisko je dle žalovaného srozumitelné a přezkoumatelné.
12. Podáním ze dne 8. 7. 2024 žalobce rozšířil podanou žalobu, upozornil krajský soud na vydání rozsudku o jeho incidenčním návrhu a současně uvedl, že pro důvody uvedeného rozsudku je nutné žalobou napadené rozhodnutí zrušit, neboť orgán územního plánování i stavební úřad postupovaly nesprávně, pokud nesprávně aplikovaly územní plán.
13. Osoba zúčastněná na řízení VI) - městys Frymburk ve svém vyjádření ze dne 25. 7. 2024 poukázal na závazné stanovisko žalovaného z pozice orgánu územního plánování, který shledal stavební záměr žalobce příliš obecným a proto nepřípustným. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2023, č. j. 4 As 1/2023-26 uvádí, že znalost konkrétního účelu provozoven je nutná již v rámci územního řízení, neboť právě zde dochází k umisťování konkrétní stavby s konkrétním účelem a takováto stavba je posuzována z různých pohledů. Popisuje, že „…posouzení souladnosti není věcí žalobce, ale právě dotčených orgánů, které fakticky využít v tomto případě (pro vadu projektové dokumentace) ani nemohou“. Městys má za to, že i s ohledem na tuto vadu projektové dokumentace žalobou napadené rozhodnutí i přes související rozsudek zdejšího soudu obstojí.
14. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví. (§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).
15. Krajský soud rozhodl bez jednání (§ 76 odst. 1 s. ř. s.), s čímž ostatně účastníci vyslovily souhlas.
16. Žaloba je důvodná.
17. Žalobce podanou žalobou brojí proti rozhodnutí žalovaného, které vychází ze závazného stanoviska nadřízeného orgánu územního plánování, se kterým žalobce nesouhlasí. Proti závaznému stanovisku nemohl žalobce brojit samostatnou žalobou ve správním soudnictví a úkolem krajského soudu je tak i posouzení zákonnosti tohoto podkladového rozhodnutí (úkonu). Jak plyne z ustálené judikatury správních soudů, „[u]stanovení § 75 odst. 2 s. ř. s. umožňuje soudům ve správním soudnictví pře-zkoumávat zákonnost subsumovaných správních aktů; toto ustanovení však nezakládá pravomoc správních soudů takové akty zrušovat. Měla-li zjištěná nezákonnost subsumovaného aktu vliv na zákonnost žalobou napadeného aktu finálního, zruší soud tento finální akt a s nezákonností subsumovaného aktu se vypořádá v odůvodnění svého rozsudku.“ (právní věta rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007, č. j. 4 As 37/2005-83, č. 1324/2007 Sb. NSS).
18. Dle § 149 odst. 1 správního řádu platí, že závazné stanovisko je úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány. Dle § 149 odst. 7 věty první správního řádu dále platí, že jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tak tomu bylo i v této věci.
19. Městský úřad Český Krumlov jako prvostupňový správní orgán územního plánování ve svém závazném stanovisku dospěl k závěru, že záměr je přípustný. Popsal, že „[n]avržené domy obsahují v 1. NP provozovny (např. pro lyžařské a cyklistické servisy, opravy a stavby rekreačních plavidel a podobné provozy), které mají charakter rodinných podniků. Dvoupodlažní domy mají ve 2. NP služební byty.“ Dále se popisují stavební objekty SO-02-04 – kanalizace, vodovod. Záměr je shledáván souladným s funkčními a prostorovými podmínkami územního plánu pro „Plochy smíšené a výrobní MV“; napojení na technickou infrastrukturu a jejich řešení je shledáváno rovněž souladným.
20. V řízení před žalovaným bylo postupem dle § 149 odst. 7 správního řízení vyžádáno od nadřízeného správního orgánu povolení nebo změna tohoto závazného stanoviska, neboť vůči němu bylo v rámci podaných odvoláních brojeno. Nadřízený orgán územního plánování – Krajský úřad Jihočeského kraje (dále také jako „krajský úřad“) poté toto závazné stanovisko změnil tak, že záměr je nepřípustný.
21. Na prvním místě se krajský úřad zabýval tím, zda je záměr v dané ploše přípustný.
22. Územní plán v Plochách smíšených výrobních MV stanovuje na str. 70 jako hlavní využití (převažující způsob využití) „plochy staveb pro výrobu, skladování a zemědělské stavby kombinované s bydlením rodiny majitele firmy“, přípustné využití „stavby pro výrobu, skladové areály, pozemky zemědělských staveb v kombinaci s bydlením“. Nepřípustným využitím jsou „novostavby a stavební úpravy pro stavby pro veřejné stravování, občerstvení a služby, zejména restaurace, jídelny, hostince, vinárny, kavárny, bary, bufety, herny, kasina, kluby; stavby pro veřejné ubytování a ubytovací služby, zejména hotely, motely, penziony a ubytování v soukromí; pozemky souvisejícího občanského vybavení pro budovy obchodního prodeje o výměře větší než 1 000 m2; pozemky souvisejícího občanského vybavení pro budovy obchodního prodeje o výměře prodejní plochy větší než 100 m2; čerpací stanice pohonných hmot“. Podmíněně přípustným využitím je pak „v plochách Z-45,
Z-57, Z-58, P-59, P-60, P-61, P-62, Z-66 lze umístit pouze nerušící výroby (tzn. výroba bez předpokladů překračování hygienických limitů pro hluk a emise znečišťujících látek v ovzduší); stavby pro bydlení a byty pouze jako součást výrobních areálů a budov za účelem zajištění bydlení rodiny majitele této provozovny“.
23. Krajský úřad jako nadřízený orgán územního plánování shledal stavební záměr žalobce nepřípustným nikoli z důvodu, že plánované využití by bylo v rozporu s přípustným využitím, ale z toho důvodu, že deklarovaný způsob využití nemohl s ohledem na obecnost záměru posoudit. To považuje krajský soud za vadu.
24. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost tohoto závazného stanoviska, to, že uvádí-li krajský úřad, že „nemůže bez znalosti konkrétního účelu uvedených staveb určit, zda dané využití je v předmětném území přípustné či nikoli“, pak by měl tento svůj závěr odůvodnit, což propojuje i s nepřiměřeností takového požadavku a zásahem do vlastnického práva s tím, že záměr je dostatečně konkretizován a je v souladu s územním plánem. Žalobce uvedl způsob využití staveb příkladem s tím, že se má jednat o „stavby nerušící řemeslnou výrobu (např. lyžařské a cyklistické servisy, opravy a stavby rekreačních plavidel a podobné provozy) ve formě jednopodlažních samostatných provozoven a dvoupodlažních provozoven s bydlením ve 2. NP“.
26. Považují-li správní orgány záměr žalobce za příliš obecný, musí vyložit z jakého důvodu, jak žalobce namítá. Nelze však opomenout, že je-li záměr žalobce příliš obecný musí na to stavení úřad (kteréhokoli stupně) reagovat procesně předvídatelným způsobem, tj. vyzvat žalobce k doplnění žádosti/projektové dokumentace (§ 86 odst. 4 stavebního zákona). Není možné, aby dotčený orgán stavební záměr žalobce věcně hodnotil jako nepřípustný a současně tvrdil, že je pro věcné hodnocení nedostatečně konkrétní, příliš obecný.
Jedná se o rozpor – o nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V případě žalovaného, který závěr o přílišné obecnosti účelu záměru bez dalšího převzal, je proto krajský soud nucen v návaznosti na uplatněnou námitku žalobce konstatovat i podstatné porušení ustanovení o řízení, které mohlo mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. V takové situaci nemůže krajský soud hodnotit, zda stavební záměr žalobce je dostatečně určitý a v souladu s přípustným využitím dané plochy či nikoli, neboť tím by nepřípustně suploval činnost správních orgánů.
27. S tím ostatně dílčím způsobem koresponduje i názor městyse Frymburk, který ve svém vyjádření ze dne 25. 7. 2024 popsal, že z důvodu vady projektové dokumentace nemohl nadřízený orgán územního plánování využít své kompetence, tj. jinými slovy posoudit souladnost záměru s územním plánem.
28. Možno připomenout, že podle § 79 odst. 1 věty první stavebního zákona platí, že rozhodnutí o umístění stavby vymezuje stavební pozemek, umisťuje navrhovanou stavbu, stanoví její druh a účel, podmínky pro její umístění, pro zpracování projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení, pro ohlášení stavby a pro napojení na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu. To se dále promítá do navazujícího stavebního řízení a užívání stavby. Dle § 119 odst. 1 tak dále platí, že stavbu lze užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí, v oznámení o užívání stavby nebo v kolaudačním souhlasu. Nevyžaduje-li stavba kolaudaci podle § 119 odst. 1, lze ji užívat jen k účelu vymezenému v povolení stavby“. Z uvedeného plyne, že žalobce nemůže vybočit z deklarovaného účelu využití stavby, v opačném případě je na stavebním úřadu, aby proti užívání stavby v rozporu s jejím účelem zakročil. Současně, pokud by projektová dokumentace neodpovídala deklarovanému účelu, pak by nebylo možné takovou stavbu v území umístit; pokud by došlo ke změně způsobu užívání stavby, musela by být taková změna užívání stavby řádně projednána.
29. Krajský soud shrnuje, že úkolem stavebního úřadu bylo posoudit, zda žádost žalobce je úplná a bez vad. Dotčený správní orgán, nadřízený orgán územního plánování, shledal žádost žalobce příliš obecnou pro to, aby mohl na tomto místě soulad záměru s územním plánem věcně posoudit, přesto jej věcně posoudil jako nepřípustný. Takový postup je dle krajského soudu nesprávný a krajský soud se proto nemůže více zabývat námitkou žalobce, dle které byl záměr dostatečně konkrétní a v souladu s územím plánem. Bude-li stavební úřad dále vycházet z toho, že záměr není v této části dostatečně konkrétně vymezen a soulad s územním plánem proto nelze posoudit, je nutné vyzvat žalobce, aby svůj záměr (žádost) doplnil tak, aby jej mohl i nadřízený orgán územního plánování věcně posoudit. Zda tak žalobce učiní, či zda setrvá na svém dosavadním názoru, je již věcí dalšího řízení včetně toho, jak budou správní orgány v takovém případě postupovat. Lze přitom s žalobcem souhlasit, že má-li správní orgán za to, že je nutné konkrétnější určení provozu té, které stavby, musí uvést konkrétní důvody a úvahy proč tomu tak je.
31. Žalobce ve svém vyjádření ze dne 8. 7. 2024 poukázal na závěry zdejšího soudu v uvedeném rozsudku zdejšího soudu ze dne 27. 6. 2024. Jakkoli by se mohlo jednat o opožděnou žalobní námitku, žalobce tím reaguje na věcné posouzení vlastního incidenčního návrhu a vzhledem k této skutečnosti považuje krajský soud za nutné tuto námitku projednat a výsledek incidenčního řízení zohlednit. Je-li jedním z nosných důvodů žalobou napadeného rozhodnutí výsledek nesprávné interpretace obsahu územního plánu, pak je nutné, aby se i takovouto novou skutečností/námitkou krajský soud zabýval, neboť v opačném případě by žalobci upřel právo na efektivní soudní ochranu. Námitka žalobce je důvodná.
32. Krajský soud ve svém rozsudku ze dne 27. 6. 2024 uvedl, že územní plán obsahuje v kapitole D.b. Technická infrastruktura, odst. 2 Vodní hospodářství – zásobování vodou mj. tuto regulaci: „Napojení rozvojových ploch bude provedeno ze stávajících vodovodních řadů. Trasy nových vodovodních řadů budou navrženy až v navazujících správních řízení.“. V odst. 3 Vodní hospodářství – odvádění a likvidace odpadních vod (kanalizace) je poté mj. stanoveno, že „Napojení rozvojových ploch bude provedeno ze stávajících kanalizačních řadů. Trasy nových kanalizačních řadů budou navrženy až v navazujících správních řízení.“ K tomu zdejší soud popsal:
„22. Tato úprava je včleněna do kapitoly technické infrastruktury, vodního hospodářství a v kontextu této úpravy jako takové je zřejmé, že tato část územního plánu pojednává o aktuálním stavu této infrastruktury a jejím rozvoji, který do budoucna upravuje. Zjednodušeně řečeno, tato úprava stanovuje, že nový vodovod a nová kanalizace v rozvojových plochách budou napojeny na stávající vodovod a kanalizaci v podobě, ve které budou v budoucnu projednány ve správních řízeních.
23. Citovanou úpravu proto krajský soud na rozdíl od orgánu územního plánování a účastníků řízení vykládá tak, že se jedná o úpravu výstavby vodovodu a kanalizace v rozvojových plochách, nikoli o explicitně a jednoznačně formulovaný požadavek, aby každá nová stavba v rozvojové ploše byla napojena na vodovod a kanalizaci. Nelze zde konstatovat, že takový má být smysl a účel této úpravy; ze samotného textu úpravy nic takového neplyne, stejně tak to neplyne ani ze systematiky územního plánu. Nelze přitom ani tvrdit,
že má-li být rozvojová plocha někdy v budoucnu napojena vodovod a kanalizaci, má-li zde být tato infrastruktura vybudována, je zde automaticky povinnost ji využívat.“
33. Krajský soud dospěl k závěru, že požadavek napojení staveb v dané rozvojové ploše na vodovod a kanalizaci nemá oporu v územním plánu. Závěry závazného stanoviska druhostupňového orgánu územního plánování proto neobstojí, stejně tak neobstojí ani rozhodnutí žalovaného.
34. Zbylými námitkami žalobce týkajícími se postupu městyse Frymburk vůči jeho osobě se krajský soud nezabýval, neboť tyto námitky již vybočují z mezí tohoto soudního řízení, jehož předmětem je výhradně přezkum žalobou napadeného rozhodnutí.
35. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná, neboť s ohledem na popsané vady závazného stanoviska nadřízeného orgánu územního plánování nemůže žalobou napadené rozhodnutí obstát. Z tohoto důvodu soud postupem dle § 76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. za současného užití § 78 odst. 1 s. ř. s. žalobou napadené rozhodnutí zrušil. Vysloveným právním názorem je správním orgán v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
36. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta.
37. Za podanou žalobu uhradil žalobce soudní poplatek 3 000 Kč.
38. Náklady zastoupení spočívají v odměně za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, podání ve věci samé ze dne 8. 7. 2024) celkem v částce 9 300 Kč bez DPH [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za tři úkony právní služby v částce 900 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 10 200 Kč bez DPH, 12 342 Kč s DPH, neboť zástupce žalobce doložil, že je plátcem DPH.
39. Celkovou částku 15 342 Kč je žalovaný povinen uhradit žalobci k rukám jeho právního zástupce ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
40. V případě osob zúčastněných na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejich případě tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení ani nenavrhly, aby jí z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení; městys Frymburk sice náhradu nákladů řízení požadoval, avšak neuvedl žádné důvody, pro které by mu soud měl náhradu nákladů řízení v souladu se zákonem přiznat.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
České Budějovice 30. srpna 2024
Mgr. et Mgr. Bc. Petr Jiřík v. r.
předseda senátu